Cestopis

Na druhou stranu Země druhou stranou aneb Convair nepočká (1. díl)

Pár slov o cestě na Nový Zéland západním směrem přes San Francisco a Sydney a jak jsem se proletěl 63 let starým letadlem.
Cestopis z výpravy „Šišatá cesta kolem světa aneb v Business class nejdelší linkou“ z roku 2019 napsal Kryštof Hájek

O tom, jak jsem "Šišatou cestu kolem světa plánoval" se můžete dočíst v prvním díle:

Je tady den D. Dlouho očekávaná cesta začíná. Nezvykle mám zabaleno už tři dny před odletem, přeci jen to tentokrát chce trochu logistiky a rozmyslu, co si s sebou mám brát a co by byl jen zbytečný krám navíc. Odpoledne se zvedám a mířím na Ruzyni na klasickou "večerní Paříž" s ČSA.

... nebo SmartWings? Jak to teď vlastně je? To je fuk. Využívám svoji SkyTeam zlatou kartičku k malému občerstvení v Erste salonku a čekám, jestli náhodou nebudu mít štěstí na poslední zbývající A319 ve flotile. Přeci jenom je o něco pohodlnější než travelácké 737. Štěstí nemám, ale nakonec to není taková hrůza. Fasuju 17E, tedy uličku, na to nejsem zvyklý, ale v nejnižším low-cost tarifu sedačka ani nejde zpětně dokoupit. Nu což, dost pravděpodobně je to můj poslední let s ČSA, aerolinkou, která měla vždycky moje srdce, ale po malých nenápadných krůčcích o něj přišla. Je to škoda, ale svět se nebortí. Večerní shuttle na CDG je plný transferů, kteří se rozletí půlnoční vlnou Air France do exotických destinací po celém světě. Moje kroky však míří do hotelu Ibis Budget poblíž letiště. Já jedu dál až druhý den.

San Francisco, první zastávka

Ráno se bez větší buzerace odbavuji u přepážky United na let do San Francisca, trochu překvapivě dostanu palubky na všechny lety, tedy i ze SFO do Sydney a dokonce i na Qantas ze Sydney do Wellingtonu další den (moment... za dva dny. Ne, tři dny. JÁ NEVÍM, tohle přelétávání datové hranice se musím ještě naučit. Prostě za dlouho). Z 12hodinového letu mám obavy. Letí se 787, což je letadlo, které nesnáším ze všech na světě nejvíc. Jednak je naprosto škaredé zvenčí, jednak je místo u okna loterie. Pokud máte špatnou ruku a vyjde na vás zrovna "žebro", tedy řada s okénkem ne přesně v rovině se sedačkou, můžete si jít tak akorát hodit mašli. Tak málo místa není ani u pokladen v Tesco Express na Hradčanské. Protože se jedná o denní let, pokouším štěstí a beru okno... a tentokrát mám dobrou ruku. Ramena akorát zapadnou do "díry pro okénko" a místa mám habaděj. Kromě toho je to stejně putna, jelikož u nás vzadu v "plebs-class" je úplně prázdno a já mám celou trojsedačku pro sebe.

Mimochodem, nepřeháním, když budu tvrdit, že půlku letadla tvoří Češi cestující díky stejné akci na Nový Zéland... :)

Díky místu a výhledům z okna uběhne nakonec let jako voda a za chvilku už vykrajujeme krasopisné zatáčky před finálním přiblížením na letiště SFO. A že je na co koukat!

Sněhem pocukrované hory Isle of Skye ve Skotsku...
... a o 9 hodin později San Francisco jako na dlani.
Papundekl aka Boeing 787 Dreamliner

Imigrační se příšerně vleče, opouští mě dobrá nálada a chvíli dokonce uvažuju, že to zalomím někde na lavičce a přečkám na letišti, San Francisco znám jako své boty a nevím, co bych tam ještě objevoval. Beru batoh, o 20 metrů ho na transfer desku posílám znovu do útrob letiště a přemýšlím, co dál. 11 hodin je moc dlouho na to, abych vydržel na letišti, zas tak moc ta letadla nemiluju. Venku je navíc krásně, trochu se sice musím zapřít, ale nakonec se odhodlám a frčím BARTem do centra.

A ještě že tak! Počasí úplně vybízí k pěším procházkám a právě proto, že San Francisco znám, užívám si jen ta místa, kde se mi líbilo. Není spěch, projdu si Waterfront, zajedu ke GG Bridge a zbytek dne strávím v okolí větrné Ocean Beach. Jsem rád, že jsem se příjemně unavil a zůstal na nohou. To v kombinaci s předchozím 12hodinovým letem beze spánku zcela jistě způsobí, že 14,5 hodinový extrémně nudný noční let přes Pacifik od Sydney prospím. 

Polední pohoda na Waterfrontu s Alcatrazem v pozadí
GG Bridge musí být!
Ocean Beach je krásná i v zimě
San Francisco Muni Light-Rail
Plasťák zvědavuje nakukuje do terminálu a prohlíží si, koho dnes poveze.

Přes datovou hranici do Oceánie

Jak jsem si to naplánoval, tak se stalo :) Bylo mi jasné, že let do Sydney bude narvaný po střechu, beru uličku. Vyčkám na večeři, pustím si dva díly Přátel, usnu a probouzím se jen 4,5 hodinky před přistáním. To by šlo. 

Po přistání v Sydney vůlí a pohledem popostrukuju naše letadlo aby předjelo China Southern z Kantonu a nestalo se, že dorazím na imigrační až po 250 Číňanech. Obavy se naplňují a já v době, kdy se u nás teprve otevírají dveře pozoruju, jak Číňani už dávno vystupují. Naštěstí mě pohraničník odděluje od čínského proudu a posílá k automatickým branám. Sice nedostanu razítko, což mě trochu mrzí, ale venku jsem za 5 minut, o kufry se tentokrát nestarám.

Přemýšlím, co dál. Je 10 dopoledne, do Wellingtonu mi to letí za 9 hodin. Salonky nemám, venku je 35 °C a i když jsem v letadle spal, těch 45 hodin na cestě už je znát. Těkám pohledem od zastávky autobusu k trafice a ke stanici metra a zase zpátky, čím dál tím více se však mé oči točí a zaostřují na hotel Rydges 50 metrů ode mě. Líná huba, holé neštěstí, jdu se zeptat kolik chtějí za "day-use". Za 9 hodin 60 AUD, není o čem, sprcha a pár hodin v posteli se při takové cestě neodmítá :) Kdybych za týden a půl v Sydney neměl pobývat 3 dny, asi bych se hecnul a do města vyrazil, ale takhle... 

Vyspinkaný do růžova a hlavně vonící a s čistým oblečením jsem už jen přehopsnul Tasmanovo moře, abych krátce před půlnocí přistál na letišti ve Wellingtonu a udělal na něm hysterickou scénu, že mi nepřijelo zavazadlo v době, kdy se mé letadlo teprve vykládalo. Inu 56 hodin na cestě dělá divy. Protože z letiště takhle pozdě nejezdí MHD a Uber se mi nechtěl přihlásit, musím taxíkem. Za 35 NZD / 10 km. Je trochu smutné, že stejnou vzdálenost za stejnou cenu jsem jel párkrát i v Praze...

„Good morning New Zealand, good night Europe!“

Není čas ztrácet čas. Zatímco doma v Evropě se akorát dívají na Ulici, já vstávám, abych stihl autobus v 7:30. Překvapuje mě, že jsem čilý jako rybička a po únavě ani stopy. Autobusy Intercity jsou pohodlné, 2,5hodinová cesta uběhne jako voda, kolem desáté dorážím do ospalého Whanganui. Je neděle a nikde není ani živáčka, jdu tedy rovnou do autopůjčovny, která je jen pár kroků od zastávky a vyrážím na výlet podél Whanganui River směrem na sever. 

Intercity Bus
Centrum Whanganui
Řeka Whanganui při ústí do moře
Horní tok řeky Whanganui

Hluboké údolí lemují hustě zelené lesy, které tvoří ostrý kontrast spálené krajině Severního ostrova. Zrovna tu zažívají vlnu veder jako prý už dobrou řadu let ne. Úzká silnička se čím dál víc klikatí, vesničky jsou čím dál menší a já jedu dokud mě to baví. Venku je skoro až nesnesitelné horko a řídím rád, takže si užívám cestu a nepouštím se do žádných velkých pěších túr. Ve vesnici Pipiriki začínám mít hlad a začíná se mi chtít zpět do civilizace. A to je přesně důvod, proč nejradši jezdím sám! Když chci, prostě se otočím a jedu zpátky. Když chci, najím se a najím se tam, kde zrovna já chci! :D 

Nedělní večerní 40tisícové Whanganui vypadá úplně stejně jako dopolední. Nikde nikdo, žije to jen u novozélandské národní restaurace, totiž u Mekáče. Jdu se trochu zkulturnit do hotelu, na večer se jedu ještě podívat na pláž a pak hurá do postele.

Convair nepočká aneb Veteránem do Aucklandu

Ráno vracím auto, bohužel nemají pobočku na letišti a já tak operativně koumám, jak se na něj mám dostat. MHD tam samozřejmě nejezdí, protože MHD v menších městech tu funguje spíš tak, že nefunguje. Nevidím ani taxíka a oproti včerejšku příjemně fouká, vydávám se hrdinně na 4kilometrovou procházku. Pravda, lidi na mě civí trochu jako na idiota, pěší chůze na letiště tu asi není obvyklá, ale času je dost, tak proč ne.

Letiště ve Whanganui je opravdu maličkaté, létá sem ostatně jen jediná linka, a to právě Air Chathams z Aucklandu. O to víc mě překvapuje příjemná kavárna s lidovými cenami a skvělými limonádami. To už se ale začínám trochu ošívat, každou chvilku zapínám Flightradar24, jsem nervozní - zkrátka typické abstinenční příznaky těsně před dávkou kvalitní drogy! Za pár minut mě čeká let se zatím nejstarším letadlem, jakým jsem kdy letěl. 

Cestou na letiště
Whanganui Airport

Convair Cv-580 bylo populární letadlo po II. světové válce, takový dříč do nepohody a těžkých podmínek, který pobere prakticky jakýkoliv náklad. Je s podivem, že zrovna na Novém Zélandu vydržel až do dnešní doby v běžném pravidelném provozu. Letadlu, kterým jsem měl letět já, je úctyhodných 63 let! A že tu jsem za 5 minut 12, Air Chathams se tyhle fešáky chystá v nejbližší době nahradit nějakými Játry či Dášenami.

Venku je malá teráska, kde na ostrém slunci stojí jeden magor odkudsi zdaleka a civí na modrou prázdnou oblohu. Ví, že jeho dávka drogy už je na cestě a zanedlouho se objeví. Kdybych čekal na nějaké běžné moderní ATRko, na modré obloze ho jen těžko najdu, ne tak Convair. Už zdálky vidím tlustou černou čáru táhnoucí se od dvojice masivních turbovrtulových motorů, kterak nad Whanganui vykresluje ladnou přibližovací křivku a zanedlouho už i slyším romantické bublání Pratt & Whitneyů. Srdce aviatika zaplesá, srdce ekologa se zastaví a srdce normálního člověka pozdvihne obočí a oddychne si, že je srdcem normálního člověka.

 Atmosféra novozélandských letišť je taková milá aeroklubová. Neprochází se žádnou bezpečnostní prohlídkou, nikdo nic neřeší, nikdo se na nikoho nemračí. Cestou k letadlu se kochám obrovskými lopatkami motoru, krásným kulatým čumákem i oldschoolovou anténou nataženou od kokpitu ke směrovce. 

Je tu, fešák jeden!
A má obrovité motorové lopaty
Jasně, čumák má být správně obouchaný, jen tak se pozná dříč!
Air Chathams

Uvnitř je dost místa a všude to hezky smrdí po spáleném kerosinu :) Convair sice na pohled působí trochu neohrabaně, ale jakmile se dostane do vzduchu, je z něj pěkná stíhačka! Start je sice mírný a velmi komfortní, ale když se po 50 minutách štelujeme do osy dráhy aucklandského letiště, kterou do poslední chvíle vidím z okénka v úhlu 90°, jdou na mě trošku mrákoty. Totiž abychom si rozuměli. Letadla a létání miluju, ale jakékoliv odchylky od normálu, turbulence nebo ostré zatáčky před přistáním opravdu nemusím. Vlastně se jich děsím. Ááá švih ho tam, plné klapky, motory přechází do temného dunění, Convair se staví na levé křídlo, čumák dolů, vecpat se do mezery mezi fidžijskou 737 a singapurskou 777 a za dvě minuty už si motory zase pěkně bublají na volnoběh při pojíždění po ploše. Uf, fakt je to stíhačka!

 

Ano, ta runway v dálce, na kterou se dívám kolmo je přesně ta, na kterou máme přistát.
Ostrá levá a jedeme na to...
Tak díky za svezení!

Je krátce před šestou večer, dál pokračuju až zítra ráno. Není čas ubírat se konečně o pořádný spánek, chvilku hledám "Yellow Bus", který obsluhuje všechny hotely kolem letiště a trochu nemile mě překvapuje, že po mě chtějí 6 NZD, když hotel tvrdil, že je zdarma, ale co už, z mostu kvůli tomu neskočím. Hotel "Airport Gateway" sice není nic moc, ale než si to vůbec stihnu uvědomit, už dávno spím spánkem spravedlivých.

První a jeden z mnoha highlightů "Šišaté cesty kolem světa" je tedy úspěšně za mnou. Překvapilo mě, že více než 50hodinová cesta z Evropy do Wellingtonu byla relativně v pohodě a žádný jetlag jsem nepozoroval. Jasně, podváděl jsem v Sydney využitím day-use pokoje v hotelu, ale i tak. No a let Convairem se rozhodně navždy zařadí na první příčky mé letecké kariéry. Přeci jen je na světě v pravidelné službě už jen na Novém Zélandu.

V příští části opustíme povídání o letadlech a vydáme se do úžasného regionu Taranaki i do hlavního novozélandského města Wellingtonu. 

Zážitky pro tebe sepsal Kryštof Hájek

22. 03. 2019, poslední aktualizace 2019-04-29T14:56:09+02:00

Kryštof Hájek žije v České republice a procestoval 62 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 3 roky, napsal pro tebe 12 cestopisů a pomohl sepsat 48 průvodců .

17 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Libor_S
Libor_S

Krystofe, hezky se to cte, ale doporucuju vsem, kteri z pochybnych duvodu nadavaji na 787 a nazyvaji je papundeklem nebo bakelitem (kvuli kompozitu?) a nevidi ty podstatnejsi vyhody jako vyssi tlak vzduchu a tissi motory, aby si precetli treba na odkazech nize, ze to je jedine letadlo, kde se nemusi dychat jedovaty vzduch.

Loni jsem letel se 787 s Norwegian z Bangkoku, merim 184 cm a jako sardinka jsem si nepripadal, spis jako v kteremkoli jinem letadle z hlediska mista. Mel jsem ulicku a kdyz jsem se chtel podivat treba na Himalaj, aspon byl duvod se projit k okenku v nouzovem vychodu. Nikdy jsem pri sezeni u okna nemel rameno v dire na okno. Asi mas nejak velka ramena.

https://www.google.com/amp/s/amp...9ef1626294

https://www.google.com/amp/s/amp...flyers-ill

Odpovědět
před 8 měs

Ahoj, za prvé velký hold a poděkování takovým lidem, jako jsi ty, že nám dávají takové informace o takových výhodných letech, a pak ještě o tom napíšou cestopis, klobouk dolů a potlesk na otevřené scéně, jste prostě úžasní. Mimo jiné jsem se této "akce" také zúčastnil a NZ byl prostě úchvatný. Děkuji za jedinečný cestovatelský zážitek. Jen mi pořád vrtá hlavou, proč Kryštofe tak nenávidíš B787. Letěli jsme s ním v rámci této akce celkem 3x (2x z 787-8, 1x 787-9), a bylo to bez problémů. Jsem postava docela prostorově výrazná, ale že bych si stěžoval na zásadní nepohodlí, to určitě ne. Takže, prosím, proč tak nemáš rád ty "bakelity"? Děkuji a ahoj.

před 8 měs
Kryštof Hájek

Ahoj, hele je to hrozně subjektivní. Vypěstoval jsem si k nim v hlavě odpor ještě před tím, než jsem s nimi vůbec letěl, prostě se mi designově vůbec nelíbí. No a hřebíček do rakve jim zatloukly mé první dva lety do/ze Sao Paula. Vyfasoval jsem právě místo, kde okno přesně nesedělo s řadou a pak 12 hodin trpěl v úhlu do "zetka" a bylo to hrozný, to jsem teda v jiných letadlech nezažil.

Ale na rovinu říkám, že tak ze 70% můj odpor k bakelitům je čistě subjektivní. To jsme holt my, letečtí nadšenci. Když se nám něco začne nelíbit, tak na to pliveme špínu i tehdy, kdy to třeba není nutné. Když jsi sparťan a Slavie hraje jako Pánbůh, taky jim nezačneš fandit. Takže asi tak :D

před 8 měs
Надежда Константиновна Крупская
  • Přidal se před 4 lety
  • Napsal 163 komentářů
  • Poslat zprávu
  • (upraveno 2019-03-22T19:56:15+01:00)

No co si budeme říkat, Dreamliner je imperialistickej krám, ale kdyby něco takového vyrobili třeba v Rusku, tak by to mohlo jmenovat třeba Cон на линию a pak by to mohl být vcelku elegantní nadčasový самолет.

před 8 měs

Nejsem "brutální" odborník, ale že to je krám, to bych netvrdil. Myslíte, že např. B777 je diametrálně (lepší) odlišně? V čem? Letěl jsem ve všech těchto úžasných letadlech, včetně A380 (nahoře na druhém patře), ve všech z jmenovaných letadel od 10 do 14 hodin letu, a nezlobte se na mě, nevidím zásadní rozdíl! Ale asi něčemu nerozumím, budiž, poučte mě... děkuji

před 8 měs
Avatar uživatele richard.pastorek
richard.pastorek

B777 je bolehlav, ta masina (motory) dela kraval,ze se tam ani neda spat. Ale zase je to stroj na penize....nove stroje A350,B787 jsou docela tiche, ale v B787 se clovek citi jak v konzerve na sardinky

před 8 měs
Avatar uživatele Marek Sourak
Marek Sourak

Zase zalezi na usporadani sedacek, je neco jineho 787 u Scootu nebo Norwegianu a treba japonskych ANA

před 8 měs
Kryštof Hájek

Čest výjimkám jako je ANA, to jo. Ale pokud vím, je to snad jediná aerolinka, která má v 787 2-4-2, jinak vše ostatní je level sardinka :(

před 8 měs
Avatar uživatele miro776
miro776

btw, este JAL ma v B787 economy seating 2-4-2, minuly rok som to letel s JAL "bakelitom" na trase HEL-NRT. Inak pekny trip-report, vzdy ked som v AKL,tak sa divam na stroje airchathams a pohravam sa z myslienkou,ze by som to s nimi skusil, ale nie som "zberatel" letov s exot.strojmi, kazdy to mame posunute niekam inam... :-) Tesim sa na pokracovanie, ja som sa na stare kolena prvy krat dokopal minuly rok na svoju prvu RTW, ale to bola taka obycajna cesta, "hlavna" oneway letenka bola "ICN-AKL-PPT-IPC-SCL-MAD-HEL-NRT", (okrem HEL som mal vsade pobyt).

Přidat odpověď
před 8 měs
Avatar uživatele Karel
Karel

Pěkně popsáno, gramatika v klidu.

Potvrdilo se mi to, co jsem očekával už z předchozího dílu. Pořád cítím, jak mě něco tlačí dál, nenechá mi pořádně vydechnout. I to čtení je takové, že se nesmím moc zdržet, že už zas někam musím, už to poletí, není čas se flákat...

Ale ok, je to velký projekt, "normální" člověk to neabsolvuje, takže to nijak nesoudím. Jen to zmiňuji a zajímalo by mě, zda to někdo cítí stejně během čtení :D

před 8 měs
Kryštof Hájek

Je to přesně vystiženo! :) Když jezdím sám, dělá mi problém zůstat někde v klidu, já prostě potřebuju být neustále v pohybu, to mě baví a vyžívám se v tom.

Naopak když cestuju s někým, je to spíš opačně - radši jedno místo a nepouštět se do bláznivin...

Přidat odpověď
před 8 měs

Já jsem letos podobným způsobem letěla do JV Asie (koupila jsem error s RJ z Istanbulu přes Ammán a Bangkok do Kuala Lumpur a zpět z Bangkoku přes Ammán do Kodaně, nakoupila přískoky z Prahy ještě přes Kyjev a do Prahy a lokální přelety a bylo to hned 11 letů) a musím říci, že to má něco do sebe a užila jsem si to.

Pro mě jsou nejnudnější běžná letadla (A320/B737 a jejich různé verze), cokoliv menšího, nebo většího je vždy větší zážitek a čím větší tím víc letadlo.

Odpovědět
před 8 měs
cali

Proč? Tak nejsou tady všichni jen hladové větve, dychtící po slevě na Flix nebo zjištění, jestli můžou mít půjčené auto bez kreditky a do Anglie mohou s OP... Naopak, oceňuji i tuto osvětovou činnost Kryštofa.

Myslím si ale, že stroj, kterým jsi letěl určitě neměl motory P&W, protože to byly původní 18-válcové pístové motory (mimochodem v Convair 240 se zabili 3 členové mých oblíbených Lynyrd Skynyrd). Další verze a ty, co dodnes létají, mají turbovrtulové motory Allison příp. Rolls-Royce. Je to vidět i podle tvaru motorových gondol na fotkách.

před 8 měs
Kryštof Hájek

Pravdu díš, jsou to Allisony!

Přidat odpověď
před 8 měs
Avatar uživatele richard.pastorek
richard.pastorek

Tohle melo jit na airways.cz,ne? Zde to temer nikdo neoceni...let s convair/airchathams,na forum.airways.cz by tohle porno melo uspech,ale tu...? Peknej vrtulak, to jo,ale takovej trek na zealandu v prirode ma taky neco do sebe....

před 8 měs
David Eiselt

Dost lidí ocení i popis průběhu přesunu z Evropy na Zéland :) 50 hodin na cestě při přeletu na druhou půlku země není 5 hodinový let do Egypta.

Navíc tu máš sérii článků z celé cesty a byla by přeci chyba, kdyby pro Kryštofa ten nejzásadnější tady chyběl, nedávalo by to příběh.

před 8 měs
Avatar uživatele cestik
cestik

Mně se to dost líbí, i když nejsem žádný letecký nadšenec. Cestopis má spád a autor nemá problém s pravopisem, to se tady moc často nevidí. Těším se na pokračování.

Přidat odpověď
před 8 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Kryštof Hájek

❤️ Oblíbené
Čtení na 21 minut
2 kilometry, 3 minuty
Kryštof Hájek 2019-09-18T22:55:26+02:00 4 komentáře
Evropa 2019

Jak jsem se „bláznovou stezkou“ vypravil na skotské Orkneje za nejkratším pravidelným letem na světě.

❤️ Oblíbené
Čtení na 12 minut
Víkend v Alpách aneb Nejstrmější přistání v Evropě
Kryštof Hájek 2019-08-28T15:18:43+02:00 3 komentáře
Evropa 2019

Jak jsem se proletěl netradiční linkou Augsburg – Aosta a strávil pár dní pod Mont Blancem i v Basileji.

❤️ Oblíbené
Čtení na 14 minut
Jak jsem chytal Jaka
Kryštof Hájek 2019-07-23T21:24:29+02:00 11 komentářů
Ukrajina 2019

...aneb co letecký nadšenec neudělá pro to, aby se proletěl 45 let starým Jakovlevem Jak-40

❤️ Oblíbené
Čtení na 18 minut
V business class nejdelší linkou světa (poslední díl)
Kryštof Hájek 2019-05-30T01:15:29+02:00 11 komentářů
Napříč světem 2019

Jak jsem se proletěl 18 hodin ze Singapuru do New Yorku letem Singapore Airlines SQ22 v business třídě...

Další cestopisy