Na skok do Kosova

Kosovo. Země, která by málokoho při plánování výletu napadla. I my jsme se do Prištiny, kosovského hlavního města dostali vlastně náhodou.

A jak to tedy začalo?

Psal se Únor roku 2020, kdy svět ještě fungoval normálně. Momentálně jsme byli na cestě ve Skopji, hlavním městě Severní Makedonie. Plánovali jsme navštívit pevnost Kale, kopec Vodno a další zajímavá místa. V tu chvíli před námi ale projel autobus (spíše jakási rozkládající se dodávka) mířící do Prištiny. V tu chvíli se nám všem v hlavě objevila stejná myšlenka. Jedeme.

Autobusové nádraží se nachází přímo pod vlakovým, které s trochou štěstí uvidíte i z dálky, jelikož se nachází přímo na mostě. Do Prištiny by měly jezdit ze Skopje i vlaky, jak často, kdy a jestli vůbec, to nikdo neví. My ale zůstaneme o patro níže. 

Jízdenky na autobus se kupují přímo na nádraží, na rezervaci po internetu v této části Evropy můžete rovnou zapomenout. Zakoupit je můžete u jakékoli přepážky, a zaplatíte za ně 350MKD za jednu cestu. S domluvou zde není problém, s  většinou personálu se domluvíte anglicky. Také je třeba mít na paměti, že jízdenka je platná pouze na jeden určitý spoj. 

Na trase mezi Skopjí a Prištinou jezdí více dopravců, ve většině případů s minibusy různorodého původu, vzhledu i stavu. Spoj v 11:00 je provozován dopravcem Euro Linia s Mercedesem Sprinter, minimálně v našem případě už v poměrně značném stádiu rozkladu. Ale tak co, nejsme v Německu...

Jízdenky jsou kontrolovány u východu z nádražní budovy na nástupiště, poté znovu při nástupu do autobusu, popřípadě až během jízdy před hranicemi s Kosovem. K autobusu se dostavte alespoň 10 minut před odjezdem, v našem případě autobus odjížděl 5 minut před plánovaným odjezdem. Infotabule s odjezdy autobusů nefungovaly, nicméně, všechny spoje do Prištiny i podle několika dalších cestovatelů odjíždí vždy ze zastávky 3.

A jedeme!

Cesta na hranice trvala (odhadem) necelou hodinu. Po cestě ještě přistoupilo několik cestujících, na okraji Skopje ještě proběhla cca. 10 minutová zastávka na čerpací stanici, kdy jsme se mohli projít či si dojít nakoupit.

Před příjezdem na hraniční přechod ve městě Elez Han (albánsky Hani i Elzeit) musí každý vyplnit jméno, příjmení a číslo pasu do seznamu cestujících, který vám předá řidič (Co kam patří musíte odhadnout, Anglicky zde samozřejmě nenajdete ani slovo...). Poté následuje Makedonská hraniční kontrola. Zde pouze odevzdáte pasy, po zkontrolování je opět dostanete zpátky. Z autobusu vůbec nemusíte vystupovat. 

Po několika metrech následuje Kosovská hraniční kontrola. Postup je zcela stejný, pouze dostanete do pasu razítko s datem příjezdu. Pozor, s tímto razítkem v pasu nemůžete Kosovo opustit přes Srbsko. Pokud chcete použít stejný pas, musíte nejprve Kosovo opustit přes jinou zemi, ze které následně přejet do Srbska. Tím hraniční kontrola končí a cesta může pokračovat.

Po překročení hranic následuje ještě přibližně hodina jízdy. Hned po překočení hranic jsme zjistili jeden poměrně smutný fakt. I v Kosovu, jakožto zemi o které polovina lidí ani neví, mají lepší dálnice, než v ČR. Také doporučuji nastartovat fotoaparát, přibližně polovina cesty přes Kosovo prochází krásným údolím, které můžete vidět na fotce níže.

Poté jsme již dorazili do samotné Prištiny na autobusové nádraží. Najdete zde několik obchodů, kaváren, restaurací a především, WiFi zdarma (ne vždy se jí podaří nalézt a připojit se na první pokus).

Cesta do centra zabere pěšky přibližně 15 minut. Trasu ani není třeba hledat, nám se skvěle osvědčil způsob "jít s davem". Zde bych vytknul jeden rozdíl oproti střední Evropě. Pokud budete na přechodech pro chodce čekat, nedočkáte se, zde je normální téměř "skákat pod auta". Samozřejmě ale tak, aby řidič stihl zastavit...

Autobusové nádraží v Prištině

Už během cesty z autobusového nádraží bylo vidět že to, co se o Kosovu říká jsou pouhé předsudky. Vše zde působilo čistě, klidně a (minimálně pocitově) bezpečně. Po přibližně 10 minutách jsme dorazili do samotného centra Prištiny.

Prvním rušnějším místem je "Bulvár Billa Clintona", kde se nachází i velký památník tohoto bývalého amerického prezidenta. Ten se v Kosovu těší nebývalé oblibě, často je zde i nazýván spasitelem. Je považován za člověka, který zde v roce 1999 zabránil hrozící genocidě albánského obyvatelstva a díky němu svitla Kosovu naděje na úplné osamostatnění od Srbska.

Socha Billa Clintona s "vylepšenou pokrývkou hlavy". Ne, opravdu jsem si toho při focení nevšiml...

Jeden z místních obyvatel, který si všiml, že zde běháme sem a tam s foťákem, se k nám okamžitě připojil a začal vyprávět, proč se sem právě tato socha dostala. Místní obyvatelstvo je zkrátka perfektní. Na prohlédnutí celého města jsme měli ale pouze několik hodin, a tak jsme po menší přednášce o historii Kosova vyrazili dále.

Pouze po několika minutách chůze jsme se přiblížili k hlavnímu náměstí Prištiny. Nebo to tak alespoň vypadalo.

Zde leží největší římskokatolický chrám na Balkánském poloostrově, a to Katedrála Blahoslavené Matky Terezy. Výstavba katedrály byla započata až v roce 2005, o pět let později byla dobudována.

Katedrála Blahoslavené Matky Terezy. Lépe se mi to bohužel do záběru nevešlo :(

Po asi hodinovém bloudění po městě a poznávání Prištiny zblízka jsme pokračovali k dalším místům, která nám navrhl náš milý strýček Google.

Jedním z nich je památník nezávislosti "NEWBORN", byl postaven v roce 2008 a jeho cílem je připomínat osamostatnění Kosova. Za dobu existence několikrát změnil svoji podobu. Nejprve byl text čistě žlutý, poté byl při 5. narozeninách Kosova pomalován vlajkami zemí uznávajících Kosovo, nyní se nachází v podobě, kterou vidíte na fotografii.

Od památníku jsme dále pokračovali k dosud nedokončenému Chrámu Krista Spasitele, jehož stavba byla zahájena již roku 1992, o 7 let později bylo staveniště ve spojitosti s válkou v Kosovu poničeno.Roku 2012 bylo plánováno stavbu zcela zbourat a vybudovat na tomto místě památník, nakonec zde chrám stojí dodnes.

Jen o několik metrů dále se nachází jedna z nejznámějších staveb Prištiny, kterou je Národní knihovna Kosova. Budova byla vybudována roku 1982 ve stylu jugoslávského brutalismu a v dnešní době shromažďuje téměř 2 miliony dokumentů.

Minimálně vnějšek budovy vypadá dle mého názoru opravdu zajímavě, to už ale musíte posoudit sami...

Po dalším přibližně hodinovém procházení ulic města jsme pomalu vyrazili směrem na autobusové nádraží. Situace, kdy jste uprostřed vám zcela neznámého města a máte u sebe jen peněženku s 10€ a láhev vody, není úplně ideální k riskování ujetí autobusu...

Cesta zpátky...

Cesta zpátky probíhala prakticky zcela stejně jako z Makedonie do Kosova.

Jízdenky na autobus zakoupíte na autobusovém nádraží v Prištině u přepážky 12. Jízdenka stojí 5,5€, opět je platná pouze na daný spoj. Opět není problém se zde domluvit Anglicky. Autobusy odjíždí z nástupiště č. 13, i když se na jízdenkách objevují i jiná čísla nástupišť, autobus odjíždí vždy ze stejného. Minimálně dle slov prodejce jízdenek na nádraží, i několika dalších cestovních blogů.

Pro návrat do Skopje jsme využili spoje v 17:00, který provozuje společnost Gazmend Turist. Opět se jednalo o minibus, tentokrát, alespoň podle nápisu, od výrobce Iveco. Co to je přesněji se ale určit neodvážím. Také nutno poznamenat, že tentokrát vypadal minibus v mnohem lepším stavu, kromě faktu, že z jeho hlučnosti mě na konci cesty začínala bolet hlava.

Minibus společnosti Gazmend Turist do Skopje

Po necelých dvou hodinách cesty jsme dorazili do našeho cíle, a to opět na autobusové nádraží Skopje.

Cesta do Kosova původně nebyla vůbec plánována, pro tuto menší zajížďku jsme se rozhodli asi 20 minut před odjezdem autobusu. Možná i proto byla moje očekávání prakticky nulová. Netušili jsme, co nás čeká na hranicích, netušili jsme, jak to v Prištině vypadá, jací tam jsou lidé, jestli se tam alespoň trochu domluvíme, ani jestli se vůbec dostaneme zpátky.

Nakonec ale musím říci, že mě Kosovo velmi příjemně překvapilo. Samotná Priština je krásné i poměrně bezpečné (alespoň z naší zkušenosti) město, i místní obyvatelé jsou milí, přátelští a velmi nápomocní. Bylo to tak skvěle strávených několik hodin, a rozhodnutí vyrazit právě sem opravdu nelituji. Snad jen by to příště chtělo alespoň den navíc.