Naskrz Pyrenejským poloostrovem.
Poslední díl o mé čtyřtýdenní cestě Evropou, která začala v Amsterdamu a pokračovala přes Francii a všechny další státy, které byli po cestě, až na Mys sv. Vincenta v Portugalsku.
Cestopis z roku 2019 napsal Čeněk Šmerek
Tento článek je třetí a tedy také poslední o mé čtyřtýdenní cestě Evropou, která začala v Amsterdamu a pokračovala přes Francii a všechny další státy, které byli po cestě, až na Mys sv. Vincenta v Portugalsku. Tedy na tzv. ,,Konec Evropy”. Zkrátka co nejdál to po souši šlo. Budu rád, když si uděláš čas na přečtení. 🙂
Nejobávanější cesta ze všech, do Andorry.
Vzhledem k jízdence Interrail jsem s dopravou po Evropě neměl samozřejmě nijak výrazné problémy a proto se už od začátku zdála být nejtěžším oříškem cesta do Andorry, malého knížectví v Pyrenejích. Jak se dostat vlakem do země, do které nevede žádná železnice? Řešení se nakonec našlo – malé nádraží s názvem Andorre L’ Hospitalet na francouzském území několik kilometrů od hranic s Andorrou. Hledal jsem autobusová spojení od nádraží, protože jsem logicky očekával, že nějaké bude existovat, to jsem se ale spletl a tak musím vymýšlet jinou variantu.
Nádraží Andorre-L’Hospitalet
Dojít těch pár kilometrů pěšky by mě za normálních okolností vůbec nevadilo, ale několik stovek metrů převýšení mě od takové varianty silně odrazovalo. Takže nakonec bylo jasné, že budu stopovat. To mi ostatně nevadilo, protože mě takový typ cestování silně láká, ale najít k němu odvahu není jednoduché.
Ve facebookové skupině, která spojovala další lidi zapojené do DiscoverEU dostávám radu, že nejlepší je stopovat od malého pekařství, které je kousek od nádraží. Když vystupuji, tak začínám silně pochybovat, že se tady nějaké pekařství nachází. Na nádraží vystupuji úplně sám a kromě cestovatelů, kempujících v čekárně, nepotkávám ani živáčka. O dvě stě metrů dál pekařství ale skutečně je a kupodivu je před ním i plná zahrádka lidí, kteří už se po chvíli můžou kochat mojí stopařskou exhibicí, která musí vypadat vyloženě vtipně, vzhledem k tomu že zpočátku si ani nejsem jistý na jakou stranu stopovat. Dávám ale na intuici a tak stopuji směrem do kopce, což bylo naštěstí a pochopitelně správně. 🙂 😀
Vlastní blbostí se mi stopování natahuje asi na půl hodiny, takže mám samozřejmě taky čas udělat si fotku. 🙂
První auto mi zastavuje asi po 15 minutách, po chvíli radosti ale zjišťuji, že francouzský mladík nejede tam kam já, tedy do Andorry. Nýbrž pouze do ,,Padulekeza”, z čehož usuzuji, že to není můj směr, děkuji mladíkovi za ochotu a loučím se s ním. Během dalších 20 minut neustále přemýšlím co může být ta ,,Padulekeza”, ale nepřišel jsem na to. Další posádka která mi zastaví je muslimská rodinka s šátkami na hlavách, která čítá přesně 4 osoby a o poslední místo jsou ochotní se se mnou podělit. Znovu ale zjišťuji, že jedou pouze do ,,Padulekeza”. Pro tentokrát je paní řidička ale nesmlouvavá, vytahuje mobilní telefon a ukazuje mi na mapě první andorrské městečko hned za hranicí s názvem Pas de la Casa.
Nádherné scenérie cestou do Andorry.
Rodinka se se mnou dělí o sušenky a navzájem si sdělujeme jaké jsou důvody naší cesty. Jak zjišťuji, pro rodinu se jedná o rutinní týdenní nákup, ke kterému využívají blízkost tohoto daňového ráje. Celé městečko Pas de la Casa se dá totiž nazvat jako městem supermarketů. Těžko hledat jiné místo v Evropě kde se skutečně co dvacet metrů nachází vstup do nějakého ,,supermercado”. Především tedy těm s velkou nabídkou levných cigaret a alkoholu.
Jak to vypadá v ráji…tedy, daňovém ráji. 🙂
Moje první kroky ve městě vedou do místního informačního centra, kde potřebuji zjistit jestli a případně odkud a kdy, jedou autobusy do vesnice El Tarter, kde se nachází moje ubytování na další dva dny. O tom ještě později, protože tento hostel stojí za to se rozepsat. Na autobus čekám asi půl hodinky, které využívám k prošmejdění pár obchodů. Mít sebou více než jen jeden malý batoh, tak si nějakou raritní krabičku cigaret asi vážně koupím už jen tak na památku, ačkoliv jsem nekuřák, výběr je tady totiž opravdu extrémně široký.
Kvalita i rychlost autobusu ve mě vzbuzuje vzpomínku na Kosovo. 🙂
El Tarter je malá vesnička, kde se nachází hned několik hotelů a ubytovacích zařizení. Životem to zde prý překypuje především v zimě. A mimo jiné se zde také nachází poměrně nenápadný Mountain hostel Tarter, který deník Guardian zařadil do svého seznamu TOP 10 hostelů s bazénem v Evropě. Tenhle hostel je něco úplně jiného než znáte z velkých měst. Nachází se v typickém kamenném domě přímo naproti starému kostelu a klid i atmosféra, je zde prostě skvělá.
Vesnička El Tarter.
Pokoje mají super atmosféru. 🙂
Protože na hostel přicházím po celodenní cestě z Paříže až o půl sedmé večer, tak si jen dávám nějaké jídlo a s ochotným personálem řeším svůj zítřejší výšlap. Dozvídám se, že nejlepší je výšlap na horu La Serrera, která má sice základní bod zhruba 5 kilometrů od hostelu, ale hostel nabízí odvoz za 5 eur. Já sice neměl dopředu jasno na jakou horu vlastně polezu a dovedl jsem si představit i to, že nevylezu na žádný vrchol. Ale La Serrera má výšku 2912 metrů nad mořem, je to pátá nejvyšší hora Andorry a kdybych na ni nevylezl, vyčítal bych si to dokonce života. Mimochodem nejvyšší hora Andorry, s názvem Coma Pedrosa, je vyšší jen o 31 metrů. Nicméně do rána ještě uvažuji o variantě dojít to k základnímu bodu pěšky a nebo to vzít stopem.
Největší výšlap mého života, La Serrera.
Ráno vstávám po osmé a u bazénu si vychutnávám ranní kafe, u toho se snažím psychicky připravit na něco, co jsem ještě nikdy nezažil a vím, že to bude dost složité. Výšlap do skoro tři tísic metrů.
Ranní kafe u bazénu.
Nakonec se rozhoduji, že využiju služeb hostelu, ačkoliv to stojí 5 eur. Poněvadž ušetřený čas i energie, se budou rozhodně hodit. V hostelu se mimochodem nachází i malý krámek, protože jinak si ve vesnici nenakoupíte, není kde. Takže toho využívám a beru si na cestu asi okolo 2 litrů vody. Stejně tuším že to bude nejspíš málo. Zároveň se dozvídám, že je škoda, že jdu tak pozdě. Protože před chvilkou odváželi kluky z mýho pokoje. Prohodily jsme spolu sice večer pár slov, ale o plánech na zítra jsme se bohužel nebavily. Takže mi nezbývá než jít sám.
Cesta do základního bodu.
Ze základního bodu je to na vrchol 4,5 kilometru s převýšením asi 950 metrů. Cestou se nachází taky docela hodně kešek, které pochopitelně nemůžu vynechat. Jinak si ale užívám tříhodinový výšlap. Musím říct, že pro srovnání myšlenek je túra okolo horských jezírek a přírody, opravdu super.
Občas se míjím s nějakou skupinkou turistů. Většinou nějakou skupinku vidím někde hodně v dáli. Čím víc nahoře jsem, tím ubývá stromů, později i keřů a nahoře už se jen sem tam daří nějaké trávě.
S jednou dvojicí si i navzájem pořizujeme fotky. 🙂
Vrchol už je na dohled.
Pod vrcholem už začíná vzduch mírně řídnout, svah být čím dál strmější a asi i díky únavě si ke konci dávám pauzu snad každých 10 kroků.
Dokázal jsem to! 😀
Nahoře se konečně potkávám s klukama z pokoje, chvilku kecáme a pořizujeme si fotky na vrcholu. Ale vzhledem k tomu že už tam jsou delší dobu a já se tam hodlám zdržet, tak se pak naše cesty zase rozcházejí. Ráno jsem si na sebe vzal kalhoty, poněvadž jsem nevěděl jaká bude nahoře teplota. Ale ačkoliv tam dost foukalo, tak slunce na černém oblečení v takové výšce příšerně pálilo.
Zasloužený polní oběd. 🙂
Ve vrcholové knize se nacházelo spousta vzkazů, v podstatě všechny byli ale buď od Španělů nebo Francouzů. Takže jsem se taky zvěčnil. 🙂
Cestou zpět do základního bodu to beru asi kilometrovou oklikou. Částečně kvůli keškám a částečně kvůli tomu abych nešel zpátky stejnou cestou.
Výhled i na základní bod. Pořád je to ale kus cesty. 🙂
Cestou narážím i na chatu ,,poslední záchrany”. S lékárničkou, krbem a možností přespat. Není sice žádný luxus, ale věřím že pár lidem už zachránila krk.
Zpátky do základního bodu se vracím z druhé strany a taky příšerně vyčerpaný, ale hlavně už úplně bez vody a dost dehydratovaný. Narážím na studánku, je ale na ní nápis v katalánštině a offline Google překladač naznačuje že voda není pitná. V tu chvíli už mám tak příšernou žízeň, že uvažuji, že se napiju i tak. Říkám si, že se přinejhorším stejně jenom… vy víte co. :) Opodál je ale posezení a u nich parta lidí, která tam pořádá piknik. Jdu za nimi a ptám se co znamená nápis na studánce, paní mi vysvětluje že voda není pitná, ale hned na to mi strčí do ruky jednu pet láhev s čistou vodou a gestikuluje ať si ji nechám…. Dobro na světě ještě nevymřelo! Pet láhev jsem do sebe hodil skoro na ex. Opravdu pochybuju, že bych to bez ní ještě zvládnul až do hostelu.
Od personálu hostelu jsem sice dostal číslo s tím, že jim mám potom zavolat a nebo napsat, aby pro mě přijeli. Ovšem hned z několika důvodů se mi nechtělo. Za prvé Andorra není členem EU, tudíž samotné volání není úplně nejlevnější. Za druhé se mi nechce znovu platit už zmíněných 5 euro a navíc na parkovišti stojí množství aut. Je mi jasné, že všechny auta budou muset projíždět kolem křižovatky, která je jen pár set metrů od mého hostelu. A i kdyby mi žádné auto nezastavilo, tak je to už z kopečka a potom co jsem doplnil zásoby tekutin, už se zase cítím připravený to dojít. K tomu ale nakonec nedošlo, protože mi zastavuje hned třetí auto a vyhazuje mě, přesně tam kde jsem chtěl.
Na hostel se dostávám o půl sedmé a po sprše si jdu užít, to na co jsem se těšil celý den. Na pivo ve slavném bazénu, kvůli kterému jsem tohle místo vůbec zvolil.
V bazénu se konečně dáváme do většího rozhovoru s hochama z pokoje, které jsem potkal i na vrcholu. Jeden z nich je Rumun, žijící ale dlouhodobě ve Španělsku a druhý je z Barcelony. Obzvlášť druhý jmenovaný mě příliš nepotěšil, když mi řekl že v Barceloně je v létě k nevydržení a proto radši odjel sem do Andorry. Dal mi ale spoustu tipů co navštívit, což se bude hodit. Už druhý den mě čeká cesta do Barcy, kde mám po dvou dnech znovu sraz s Kristy.
Andorra la Vella a cesta do Barcelony.
Poslední káva a pak už vyrážím. 🙂
Ráno si dávám poslední kávu na tomhle super místě a pak mě čeká cesta do hlavního města, které si chci projít a na odpoledne už mám přes internet koupenou jízdenku na autobus do Barcelony. Andorra la Vella je nejvýše položené hlavní město v Evropě a má asi 22 tisíc obyvatel. I proto 5 hodin, které jsem si na prohlídku vytyčil, bylo až zbytečně mnoho času.
Ve městě se sice nachází pár zajímavých věcí a určitě stojí za to si město projít, ale přece jen tu není nic co by nějak významně vyčnívalo. Zajímavý je třeba monument času od Salvadora Dalího.
Monument času od Salvadora Dalího.
Most Puente de Paris.
Zašel jsem si také na poštu, protože andorrské poštovní známky jsou známé jako jedny z nejcennější na světě. Takže by byl hřích, nějakou tu pohlednici odsud domů neodeslat.
Jeden místní ,,mrakodrap”.
Potok i s menší džunglí.
Jedna z nejzajímavějších budov ve městě mi připadal románský kostelík Església Sant Andreu, který byl vybudován asi v 11. nebo 12. století.
Església Sant Andreu.
Potom už to kolem pomalu otáčím k autobusovému nádraží, cestou ještě procházím kolem fotbalového stadionu Estadi Nacional, kde své zápasy hraje mimo jiné i andorrská fotbalová reprezentace. Jeho kapacita je jen 3306 míst a moje štěstí je, že zídka na jedné straně hřiště je natolik nízká, že se dá nahlédnout dovnitř.
Estadi Nacional.
Autobusové nádraží v Andoře La Vella je moderní budova, kterou jsem si často představoval jako malé dítě, ale asi nikdy jsem ji neviděl na vlastní oči. Čekárna a prodejna jízdenek je totiž v podstatě most nad řekou.
Čekárna a prodejna jízdenek v andorrském hlavním městě.
Pohled z čekárny.
Do Barcelony jede autobus necelé tři hodiny a mám tam být dříve než Kristy, která do Barcelony jede z Bordeaux. Ovšem už v Andoře tenhle plán dostává trhliny, protože autobus příjíždí pozdě asi o půl hodiny. Ovšem to bych měl pořád ještě stíhat. Autobus je skoro prázdný a za chvilku zastavujeme na andorrsko-španělské hranici, kde mě čeká jediná hraniční kontrola za celé čtyři týdny cesty po Evropě.
Andorrsko-španělská hranice.
Po chvíli jedeme dál a já si užívám panoramata, která se postupně ze zelených andorrských hor mění na španělskou polopoušť.
Před Barcelonou se ale bohužel na dobrou hodinu zdržujeme v koloně, takže je jasné že Kristy na mě, už podruhé, bude muset čekat na nádraží. Do Barcelony nakonec přijíždím až v osm hodin a jedeme se ubytovat na No Limit Hostel Sagrada Familia, který jak už název napovídá je hned u Sagrady Familie.
Tím bohužel pozitiva hostelu zhruba tak končí, ale každopádně si večer ještě děláme noční procházku k Sagradě, která je od hostelu vzdálená opravdu jen asi 50 metrů.
Sagrada Familia.
Procházka po rozpálené Barceloně
V hostelu jsme si pronajali dvoulůžkový pokoj, který měl všechno co měl mít. Tedy s tím problémem, že okno bylo jen na chodbu a klimatizace byli jen dva větráky, které v takovém prostředí ani nemohli mít velkou účinnost. 😀 Průměrná teplota v pokoji tak byla asi 28 stupňů. Ale to už je holt věc s kterou se musí na levných hostelech počítat.
Hostel sice nebyl nic moc, ale pohled z okna na chodbě byl luxusní. 🙂
Před polednem vyrážíme na procházku po pamětihodnostech Barcelony. První na seznamu by měla být logicky Sagrada Familia, jenže do té se musíte předobjednat a to my jsme samozřejmě neudělali. Takže jsme si ji alespoň důkladně prohlédli zvenku a rovnou šli na další památky. Především tedy samozřejmě místa spojená s Antonim Gaudím, jak je v Barceloně zvykem.
La Pedrera – Casa Mila.
Vzhledem k tomu, že Barcelona je opravdu dost metropolitní město a navíc díky blízkosti moře má opravdu hodně horký vlhký vzduch, jak mě ostatně varoval už týpek na hostelu v Andoře. Tak se mi vybavuje především zombie walking příšerně horkými ulicemi, kde jdete kupříkladu zprvu 11 bloků rovně a pak 8 bloků doleva. Jak z amerických filmů. Opravdu jsme při tom s Kristy občas vypadali jako zombíci.
Casa Batló.
Dál naše kroky vedou k Náměstí Katalánska. Mimochodem, když už jsem zmínil, že jsme se nedostali do Sagrady Familie, tak musím podotknout že nějaká forma vstupenek, většinou ne úplně levných a s nějakou předrezervací, je skoro u všech památek a tak jsme se vlastně v Barceloně nikam příliš nepodívali. Zlatý Benelux a Francie kde jsou téměř všechny zajímavá místa přinejmenším pro studenty za symbolické ceny. :/
Na náměstí nás mimo jiné zarazilo i množství nebojácných holubů.
Náměstí Katalánska.
Na bulváru La Rambla v jednom z podniků ochutnáváme Churros a trochu odpočíváme, protože vedro je opravdu nesnesitelné.
Bulvár La Rambla.
Churros.
Potom se na pár hodin vracíme zpátky do hostelu, poněvadž jsme na pokraji úpalu.
Dalším z plánů je ochutnávka paelly. Respektive původně to mělo být něco více katalánského, poněvadž paella je z Valencie. Ale bylo nám líto pana ,,přemlouvače”, který celý den v horku hned před naším hostelem přemlouval lidi ať si dají právě paellu v jejich restauraci Taberna a tak jsme se nakonec rozhodli pro tento pokrm.
Paella a Kristy. V pozadí taky pan ,,přemlouvač”. 🙂 😀
Po téhle předčasné večeři využíváme toho, že už přece jen není takové příšerné dusno a jdeme se projít nahoru na kopec do Parku Güell. Stejně jako celý den, i v této části města potkáváme spoustu katalánských vlajek. Místní se snu o nezávislém Katalánsku nevzdávají ani dnes.
I v Parku Guell se musíte předobjednat a zaplatit ne úplně levné vstupné. Což jsme pochopitelně neudělali a ani se nám nechce, proto se procházíme volně přístupnou částí parku a užíváme si výhledy na město.
Válení na pláži Bogatell a plánování další cesty.
Poslední den v Barceloně trávíme odpočinkově, takže až odpoledne vyrážíme na pláž Bogatell. Stejně už v Barceloně nemáme příliš na co koukat.
Pláž Bogatell.
Večer ještě vyrážíme na nádraží, kde si Kristy potřebuje koupit místenku do Bordeaux. Což se jí ovšem tak pozdě už nedaří. :/
Procházka k nádraží.
Dlouhá cesta do Madridu.
Z Barcelony jezdí každý den do Barcelony nespočet rychlovlaků, kterým jízda trvá jen zhruba asi 3 hodiny. I takovým vlakem můžu s jízdenku Interrail jet, jenže bych si musel zaplatit místenku a ta taky něco stojí. Proto jsem se rozhodl jet jediným vlakem, do kterého si nemusím kupovat místenku. Rychlík, který vyjíždí v devět ráno z Barcelony, zastavuje na 39 zastávkách a na konečnou do Madridu přijíždí po více než 9 hodinách cesty. Pozitivní ale je aspoň to, že nemusím přestupovat.
Kristy ráno stále nemůže sehnat volný vlak do Bordeaux, mě ale nezbývá nic jiného než odjet. Takže ji opouštím v ne úplně nejlepší chvíli. Chvilku mi trvá než najdu nástupiště mého vlaku, protože na informačních cedulích nemůžu informaci nikde najít. Nakonec se mi ale zadaří a přede mnou je velmi dlouhá cesta do Madridu.
Jeden z posledních pohledů na pláže v okolí Barcelony.
Jak asi tušíte, nic zvláště zajímavého jsem v tento den nezažil. Jediné rozptýlení za celý den je podivná paní, která jede už z Barcelony a pravidelně pobíhá po vlaku a něco pokřikuje. Nakonec průvodčímu dojdou nervy a tuhle, pravděpodobně zfetovanou paní, za dramatických okolností na jedné ze zastávek vysazuje španělská policie.
Policejní zákrok na jedné ze zastávek.
Do Madridu přijíždíme o půl sedmé večer a než se z nádraží Chamartin vymotám do centra města na hostel, tak už je osm. Po klidném ubytování v Paříži, Andoře i Barceloně mě zase čeká společný pokoj s 12 postelemi. Byť zvyklý, stejně se při příchodu na pokoj trochu vyděsím, protože osazenstvo pokoje nevypadá nejsympatičtěji a nejbezpečněji. Pouze dole na mojí dvoupatrovce leží sympatická blondýnka, jediná osoba na pokoji která mě pozdraví. Mám hrozné nutkání zeptat se jí odkud pochází a neustále přemýšlím nad tím že by mohla být z Česka nebo Slovenska. Ačkoliv je mi jasné, že je to nepravděpodobné. Později někam odchází a já jdu spát. Stejně ale nemůžu dostat z hlavy představu že je možná Češka, ačkoliv se pořád přesvědčuji, že to je zkrátka kravina.
Mimochodem, ačkoliv hostel nakonec hodnotím rozhodně kladně a já se ještě později rozepíšu o tom proč, tak jedna věc je zde naprosto ďábelská a není to nic jiného než postel. O které se prostě musím zmínit, protože jsem si s ní během tří nocí užil spoustu ,,zábavy” 😀 :
Naprosto dokonalá dvoupatrová postel, navržená samotným Luciferem.
Nahoru skoro nevylezeš, protože je tam ta zábrana. V noci klidně spadneš, protože tam žádná zábrana není. A když lezeš dolů, tak si nameleš držku, protože je tam ta zábrana. A aby nebylo jen tak jednoduchý ji nějak nohou obkročit, tak jsou tam ty dokonalé oboustrané oválky. Dámy a pánové, já nevím kdo ji navrhoval, ale ať je to kdo je to, dejte mu nějakou cenu, protože tohle je dokonalý! 😀
Procházka Madridem s Verčou.
Ráno vylézám z postele a ačkoliv dole pode mnou znovu nikdo není, všímám si zajímavé krabičky cigaret s nápisem: ,,Kouření škodí vám i lidem ve vašem okolí.” To se mi snad zdá, tak ona je to fakt Češka! Svět je prostě malý a vždycky se mi to znovu potvrdí! 🙂 Jdu se nasnídat a potom ji na pokoji konečně znovu potkávám. ,,Ty jsi Češka?”, ptám se jí, její krátká odpověď: ,,What?!” mě ale dost zklame.,,Takže byla prostě jenom předtím v Praze,” říkám si. Zkouším to ale ještě jednou, pro tentokrát anglicky: ,,Are you czech or not?”, v tu chvíli vyskočí z postele: ,,Jo, jasně, že jsem! Sorry, já ti nerozuměla!”
Seznamujeme se a domlouváme se, že se dneska projdeme centrum Madridu společně. První na naší cestě je železniční nádraží Atocha. Ne že by jsme někam chtěli jet, ale je kousek od hostelu a zároveň je to tak trochu i botanická zahrada.
Nádraží Atocha.
Bavíme se o tom co studujeme a proč jsme vlastně v Madridu. Verča už je ve Španělsku po několikáté, pro tentokrát je tady na tři týdny a má v plánu si ho celé objet. Naše další kroky vedou do parku Retiro.
Park Retiro.
Budova se zajímavými sochami v parku.
Narážíme taky na jednu z budov muzea Reina Sofia v které se nachází expozice japonského výtvarníka Tetsuya Ishidy, kterou nakonec shledáváme jako fakt zajímavou. 🙂
Obraz ,,Vězeň”.
Potom pokračujeme kolem brány Alcalá na Plaza de Cibeles a dále na bulvár Gran Vía.
Když se na hostelu potkají dva Češi. 🙂
Plaza de Cibeles.
Brána Alcalá.
Stejně jako má Praha Václavák a Paříž zase Champs-Élysses, tak Madrid má bulvár Gran Vía. Takže ani ten jsme pochopitelně nemohli minout.
Gran Vía.
Náměstí Puerta del Sol (Brána slunce) je jedním z hlavních náměstí Madridu.
Socha medvěda.
Náměstí Puerta Del Sol.
Potom už pomalu jdeme k Chrámu Debod, který se v Madridu nachází jenom omylem. Původně se jedná o egyptskou památku, která se nacházela poblíž Asuánu. Jenže v 60. letech měla na jejím místě vyrůst přehrada a tak se Egypt rozhodl památku darovat Madridu. Byl kus po kusu rozebrán a znovu postaven v centru Madridu. Přístup do něj je úplně zadarmo, ale stojí se na něj docela velké fronty a stát je ve vedrech není úplně nejjednodušší.
Chrám Debod.
Uvnitř chrámu.
Chrám Debod.
Královský palác.
Dalším místem, které by jste v Madridu neměli vynechat je Královský palác, který je se svými 3500 místnostmi největším královský palácem v Evropě.
Královský palác.
Plaza Mayor je další důležité náměstí Madridu, které má zajímavou atmosféru
Plaza Mayor.
Východ z Náměstí Plaza Mayor.
Jedna z uliček v centru města.
Katedrála Panny Marie Almudenské.
Starý most.
Nový most.
Nakonec s Verčou kolem Katedrály Panny Marie Almudenské dojdeme až k řece, kde se konečně otáčíme na hostel. Ostatně je už po 18. hodině. Máme za sebou vážně náročnou celodenní prohlídku Madridu. Ale když si máte s kým povídat, tak je to všechno jednodušší. A s Verčou během dne slovo fakt nestálo.
Večer využíváme toho, že hostel nabízí každý večer Sangriu zadarmo a popíjíme. Ostatní se později diví, jak to že dneska Sangria zmizela tak rychle a já se cítím trochu provinile. 😀
Sangria zadarmo. 🙂
Nakonec ještě večer vyrážíme na Pub crawl, ale z toho si už příliš nepamatuju. 🙂
Jediná fotka v mém mobilu z nočního tahu Madridem. Nevím co to je, ale vypadá to zajímavě. 😀
Návštěva muzea Prado.
Verča ráno odjela z Madridu pryč a já den využívám především k naplánování další cesty do Lisabonu a dál na jih Portugalska. Odpoledne jdu ještě více prozkoumat obrovský park Retiro a večer se chci jít podívat do slavného Muzea Prado, kde je večer prohlídka zdarma.
Park Retiro.
Když po půl šesté přicházím k Muzeu Prado, tak se rychle zděsím. Protože i přesto že prohlídka zdarma začíná až za skoro půl hodiny tak fronta se táhne přes roh budovy několik stovek metrů. V tom příšerném horku si říkám jestli mi to za to vůbec stojí, ale nakonec vydržím.
Fronta před Muzeem Prado.
V muzeu se zdržuji asi dvě hodiny. V mobilu mám dokonce jednu fotku, za kterou jsem málem dostal ,,přes držku” od bezpečnostní služby. Po focení ve všech možných muzeích od Louvru až po muzeum války v Remeši mě bohužel nenapadlo, že by to tady mohlo být zakázáné. 🙂
Jediná a málem draze zaplacená fotka z Muzea Prado.
Na hostelu si dávám Sangriu, kde se zakecávám s jednou Brazilkou, ale poměrně brzo to balím a jdu spát.
Toulání se ulicemi a čekání na noční vlak do Lisabonu.
Po dvou dnech v Madridu už vůbec nevím kam se ještě podívat, takže si po check-outu nechávám batoh na hostelu a jdu se projít Madridem. Zajdu si na nějaké jídlo, najdu pár kešek a nakonec to zakempím asi na dvě hodiny v nenápadném parku na stinném místě, kde celé dvě hodiny nepotkám skoro ani živáčka.
Pouliční umění v Madridu.
Na nádraží Madrid-Chamartin mám večer ještě dost času si prohlédnout podivné nástupiště metra na které se nelze dostat a z kterého nepojede žádný vlak. Opravdu by mě zajímalo co vedlo k tomu, že zde vzniklo něco takového.
Schodiště k nástupišti existuje, ale není důvod jej používat. 🙂
Pak už jen vyčkávám na svůj Trainhotel do Lisabonu.
Čekání na vlak.
Původně jsem si chtěl zaplatit ve vlaku minimálně lůžko, poněvadž jsem nočním vlakem nikdy dříve nejel, ale nakonec jsem kvůli úspoře peněz musel sáhnout po nejlevnější možnosti a to jet otevřeným vozem. Naštěstí kolem mě jsem měl skupinu polských holek, které stejně jako já jeli přes DiscoverEU, takže jsme si měli aspoň o čem povídat a měli jsme pro sebe pochopení.
Ve vlaku příliš spát nelze, ale většinou se mi podaří usnout alespoň na hodinku a tak znova a znova celou noc. Když už se konečně začíná blížit čas příjezdu, tak najednou se čas jakoby posune o hodinu zpět. Vzhledem k tomu že jsem pořád v polovičním spánku, říkám si, že se mi asi jen něco zdálo, ale jen do chvíle než mi napíše Kristy že už je na letišti a za chvilku odlétá do Budapešti, protože jí letadlo letí přesně v 7. Zcela vážně jí píšu: ,,Vždyť bude teprve šest.” Když mi pak pošle fotku s východem slunce, začíná mi docházet co se asi mohlo stát a hledám na Googlu v jakém časovém pásmu leží Portugalsko. 🙂
Dopadlo to dobře, slunce nakonec vyšlo i v Portugalsku. 😀
Poslední velké město na mojí cestě – Lisabon.
Po sedmé přijíždíme do Lisabonu, dost unavený si sedám do čekárny a snažím se trochu probrat. Musím vymyslet jak to dneska udělám a jako nejlepší řešení mi připadá jít na hostel a zkusit se ubytovat. Pokud by to šlo i takhle brzo, rovnou bych si lehl, dospal se aspoň pár hodin a nabil si telefon, protože je po noci strávené ve vlaku už téměř úplně vybitý. Pokud ne, aspoň si tam nechám batoh, půjdu se projít městem a mobil si zkusím dobít někde v kavárně.
Nádraží Lisabon – Oriente
Jak se dalo očekávat, postel v hostelu zatím volná není. Ale je mi nabídnuto ať si alespoň dobiju telefon. Takže si sedám na dvě hoďky kousek od baru, dobíjím si telefon a čas si krátím alespoň snídáním donutů z předchozího dne. Po dvou dlouhých hodinách je mobil konečně dostatečně nabitý a tak se jdu trochu projít po městě.
Jako první docházím do parku Eduarda VII., který je kousek od hostelu. Nad hlavou mi v nízké výšce přelétají letadla, protože je to i kousek od letiště.
Uličky města mě zavedli až k tramvaji, dalo by se říct skoro až lanovce, ve fotogenické uličce Calcada de Glória.
Calcada de Glória.
Uličku jsem si prošel až nahoru. Lanovku jsem nevyužil, ačkoliv by mě to jako zážitek lákalo. Ale vzhledem k frontě by to znamenalo si cestu do vrchu dost prodloužit a když jsem viděl kolik lidí najednou se do lanovky narve, tak už to vlastně tak lákavě nevypadalo. Nad lanovkou začíná zajímavá a svérázná čtvrť Bairro Alto, kterou jsem se prošel až k pobřeží.
Výhled na Lisabon.
Čtvrť Bairro Alto.
Na pobřeží se nachází také hlavní lisabonské náměstí Praca de Comércio, s jezdeckou sochou a vítězným obloukem. Na náměstí chvilku zůstávám, ale později se jdu ukrýt do stínu uliček centra města.
Vítězný oblouk.
Velmi známou je v Lisabonu i vyhlídka Santa Justa, kam se dá vyjet historickým výtahem. Nahoru se mi ale už tradičně kvůli velkému náporu lidí nechce a tak si alespoň prohlížím centrum.
Vyhlídka Santa Justa.
Potom už se vracím na hostel ubytovat. Odpoledne se jdu už jenom projít na nenápadné nádraží Entrecampos kousek od hostelu, odkud budu za dva dny pokračovat na jih Portugalska a potřebuji si do vlaku koupit místenku.
Na pokoji se seznamuji s Japonkou. (Normální a vtipnou Japonkou! Ne, že bych byl vůči asiatům zaujatý, ale na cestě jsem mnohokrát proklínal asijské turisty a všichni víme proč.) Později dokonce i s jednou Češkou, s kterou jsem večer na baru během Happy hour prohodil pár vět. Což byl také konec posledního srpnového večera.
Procházka k Belémské věži a pařba po brazilsku.
Poslední den v Lisabonu mám v plánu zajít k Belémské věži, která je od centra trochu vzdálená a poté si zajít na Lisabonský hrad. Během dne se přes couchsurfing domlouvám na večerní párty s Jésicou a jejím přítelem, ale o tom později.
Památník zámořských objevů na pobřeží.
U Belémské věže byl tradičně extrémní nápor turistů, takže jsem si našel klidné stinné místo opodál, kde jsem si odpočinul a naobědval.
Cesta po pobřeží.
Belémská věž.
Pak se jdu ještě podívat ke Klášterů Jeronymitů, který je nedaleko. Později se vracím autobusem zpátky do centra, kde si procházím Muzeum hudebního umění Fado a potom procházkovou chůzí nejstarší lisabonskou čtvrtí Alfama mířím k lisabonskému hradu. Ve čtvrti Alfama také najdete typické žluté tramvaje
Klášter Jeronymitů.
Uličky čtvrti Alfama.
Slavná žlutá tramvaj.
Jedna z uliček čtvrti Alfama.
Lisabonský hrad sv. Jiří je na pořádném kopci a jeho návštěva není zadarmo, ale za ty peníze to rozhodně stojí. Výhledy z hradu jsou opravdu nádherné a místo má super atmosféru.
Potom už jdu na hostel se připravit na večer, jsem domluvený na couchsurfingové párty v jednom baru v centru města s Jésicou, jejím přítelem a minimálně jednou Korejkou, ale víc nevím. 🙂 Jésica se svým přítelem je přistěhovalkyně z Brazílie a proto mě taky nepřekvapuje, že jde o brazilský bar. Jakkoliv by se mohlo zdát, že brazilský bar se prostě vyznačuje tím, že ho provozují Brazilci a visí v něm brazilská vlajka, tak v tomhle případě jde o omyl. Protože tenhle bar je brazilský mnohem víc než jen tím.
Samotný bar má sice snad jen 20 metrů čtverečních, ale i přesto se do něj, respektive před něj, narvalo několik stovek lidí. V baru pak sedí hudebník, jehož styl by se dal označit nejvíc jako reggae, ale postupně začala být hudba čím dál tím víc rytmická. Na místě Jésicu chvilku hledám, protože v obřím davu není lehké ji najít. Nakonec ji ale i s jejím přítelem a Kyumin z Jižní Koreje nacházím.
Za chvilku se připojuje další osoba, usměvavá Yeghan. ,,Where are you from?” ptám se jí. ,,I am from Iran.” odpovídá. ,,Sorry, you said Ireland?” dotazuju se, moc ji nerozumím a nejde mi do hlavy jaká jiná země kromě Irska by to mohla být. Yeghan ale jen znovu říká ,,No, Iran!” ,,Really sorry, once again. Ireland?” opakuju se. A v tom to Yeghan konečně rozsekne: ,,No! Iran, islamic republic of.” Přál bych si vidět svůj výraz v danou chvíli. Moje dokořán otevřená pusa se nezmohla na nic jiného než: ,,Ouu, ou, sorry. Waau.” V Iránu jsem nikdy nebyl a asi jsem nikdy nepotkal nikoho z Iránu, ale Yeghan neodpovídala mým představám dívky z takové země. Po šátku ani památky, má na ně prý jasný názor. Ačkoliv nenosit ho v její zemi prý může znamenat problém. Zároveň s námi celý večer pije alkohol. Zkrátka, netipli by jste že je to holka z Teheránu! 🙂
Naše skupinka, úplně vzadu je Yeghan.
Časem se k nám přidává Ruska a několik dalších lidí. Jména už si ale nepamatuju. 🙂
Myslím že komentář není třeba, stačí výrazy tváře. 😀
Nakonec to balíme asi o půl jedné. Část cesty jdu ještě s Kyumin, protože máme společnou cestu. Pak se loučím nadobro i s ní. Nicméně jmenovitě s Yeghan, Kyumin i Jésicou jsem dodneška v kontaktu přes Instagram. Druhý den ráno mě po téhle párty čeká ranní vstávání a odjezd na jih Portugalska.
Na hostel se vracím přesně v jednu v noci.
Cesta na Mys Sv. Vincenta.
Ráno vstávám v osm v kupodivu dobrém stavu a vyrážím k nádraží. Cestou chci stihnout ještě setkání místních geokačerů, kteří se z mého pohledu docela netradičně pravidelně schází na společné snídani v kavárně, která se nachází cestou.
Kolektivní snídaně.
Pak už vyrážím na nádraží a vlakem na jih. Na nádraží mě opět čeká menší stres, protože se na něm nachází pouze informační tabule připomínající televizory z počátku 90. let a vlak přijíždí se značným zpoždění. Mezi tím na nástupišti zastavují další vlaky a já mám co dělat abych omylem nenastoupil do špatného.
Most z Lisabonu a poslední pohled na část města.
Můj plán je dojet do Tunes, kam mám koupenou do vlaku i povinnou místenku a od tam přestoupit na vlak do Lagosu. Problém je zpoždění vlaku, díky kterému nepředpokládám že bych přestup stihl. Kupodivu v Tunes přestupní vlak čeká a ukazuje se že stejný cíl cesty jako já má mnohem více lidí z vlaku.
O půl třetí přijíždím do Lagosu a stále nevím co dál. Nemám žádné ubytování na večer a ani prozatím nevím jak se případně dostat na Mys Svatého Vincenta. Mám v plánu zajít si na autobusové nádraží zeptat se na spoje, které by měli existovat. Když u přístavu vcházím na malý most, tak najednou začne blikat červené světlo a houkat siréna. Až po pár sekundách mi dojde, že to na co jsme právě vstoupil, je padací most pro pěší, který se právě zvedá.
Padací most.
Přístav v Lagosu.
Potom co si na autobusovém nádraží vystojím dlouhou frontu, zjišťuji že u pokladny není možná platba kartou a poněvadž u sebe v hotovosti nemám už dost eur, odcházím do bankomatu a za chvíli frontu stojím znovu. Nakonec ale dostávám jízdenku a po nějakém čase se dočkám i autobusu.
Na mys dorážím ve tři čtvrtě na šest a mám chuť křičet. Mám za sebou skoro čtyři týdny cesty a tři a půl tisíce kilometrů a nakonec jsem fakt tady!
Jsem tady! Konec Evropy. 🙂
Jak už jsem párkrát psal. Mys svatého Vincenta byl cíl mojí cesty. Vysnil jsem si že přes Amsterdam, Brusel, Lucemburk, Paříž, Andorru, Barcelonu, Madrid a Lisabon dojedu až sem a ačkoliv jsem o tom na cestě často pochyboval, a to především ze začátku cesty v Amsterdamu a Bruselu, nakonec jsem fakt tady. Velkou část cesty jsem se na tenhle moment těšil, často jsem pochyboval že vyjdu s penězi a přemýšlel co budu dělat, když se něco ,,posere”. Proto jsem se upínal na moment kdy stanu na tomhle místě a bude jasné, že se mi to fakt povedlo. Na místě tak cítím hlavně asi trochu dojetí a vzpomínám na všechny ty lidi které jsem cestou potkal. A že jich sakra nebylo vůbec málo. S hodně z nich jsem dodneška v kontaktu. V Paříži jsem si vlastně našel na čas i holku a těch momentů na které budu do konce života vzpomínat, bylo během těch čtyř týdnů zatraceně hodně.
Mys Sv. Vincenta je to, kam jde v Evropě nejdál dojet. Zkrátka jihozápadní cíp celé Evropy. Zajímavostí je, že ve středověku to dokonce bylo považováno za konec světa, což tomuhle místu dává i jakousi auru magičnosti nebo jak to nazvat. V té době se totiž samozřejmě ještě nevědělo o existenci Ameriky.
Já na mysu nicméně velmi brzy řeším jiný problém. Můj sen byl přespat zde na mysu v hamace. Ta nejromantičtější představa byla zhruba taková že si natáhnu hamaku na pláž mezi dvě obrovské palmy. Taková představa ale bere velmi rychle za své, protože celý mys je na posrané skále a ještě k tomu v polopoušti. Což se sice dalo očekávat, ale Čendovi tahle možná úskalí bohužel nedošla a to, že tak pozdě už z mysu nejezdí žádný autobus, také stojí za zmínku.
Na mysu pomalu táhne na sedm a tak je jasné, že se brzy začne stmívat.
Nakonec beru rozum ,,do hrsti”, jak se říká, a jdu udělat to jediné co mi zbývá. Jít po silnici a buď hledat místo kde se dá natáhnout hamaka a nebo se nechat stopem odvézt do města a tam si zaplatit ubytování. Ačkoliv nikde v okolí několika kilometrů nevidím ani náznakem něco kde by se dala natáhnout hamaka, nechat se trapně odvézt na ubytování se mi fakt nechce. Za chvíli si ujasňuji, že dneska přespím pod širákem ať to stojí co to stojí.
Takhle vypadá cesta kterou mám před sebou.
Nakonec narážím na cosi, co vypadá jako opuštěná restaurace s prodejnou suvenýrů. Napadá mě že tam by se dalo najít místo na hamaku a jdu budovu prošmejdit ze všech stran. Dlouho přemýšlím jestli je budova opravdu opuštěná, protože uvnitř byli vidět snad i plné láhve s cocacolou, ale trává rostoucí z dlažby a zdevastovaná psí bouda za restaurací naznačovali, že sem se v příštích hodinách život určitě nevrátí. Za budovou by se sice hamaka dala natáhnout, ale to bych se v noci zajisté počůral strachy, protože místo vypadá přesně jako z hororu.
Psí bouda za restaurací.
Nakonec tak využívám staré houpačky v zarostlém prostranství před budovou, kde na mě naštěstí nevidí ani řidiči ze silnice. Hamaku natahuji co nejvíce to jde, ale houpačka na jedné a jakýsi betonový sloupek na druhé straně nemají dostatečnou výšku a tak nakonec přece jen ležím částečně celou noc na zadku.
Natáhnutá hamaka.
Protože je mi jasné, že nic lepšího už nevymyslím, převlékám se do teplejšího oblečení, večeřím rohlíky s kuřetem, které jsem si koupil v Lisabonu a koukám se na svoji ,,televizi”. Respektive na západ slunce.
Ideální večerní pohled posledního dne školních prázdnin.
Potom už se uchyluji ke spánku, což se kupodivu dobře daří až do třetí hodiny v noci, kdy mě komáři doslova žerou zaživa a já se ospalý snažím schovat hlouběji do hamaky, což je nakonec kupodivu úspěšná taktika.
Sám na pláži a cesta blíže k letišti.
Ráno mě přesně v sedm hodin portugalského času budí východ slunce. Tou dobou už o dva a půl tisíce kilometrů dál běží první minuty nového školního roku.
Východ slunce na konci Evropy. 🙂
Pak už balím hamaku a po silnici vyrážím dál, chci dojít k jedné pláži, která se mi zobrazuje na mapě, tam se vykoupat v moři a od tam pokračovat stopem.
Detail zakotvení. Ještě že je nahoře ten šroubeček.
V dáli jde ještě vidět maják na Mysu sv. Vincenta.
O půl desáté dorážím na zmíněnou pláž a je to ještě lepší než jsem čekal. Na obrovské pláži jsem úplně sám. Na nic nečekám, převlékám se do plavek a užívám si tenhle moment.
Pláž De Beliche.
Během dopoledne začínají na pláž přicházet další lidé a když před polednem odcházím, začíná být pláž pěkně zaplněná.
Pohled na pláž při odchodu.
Kousek od pláže ještě narážím na zajímavou urbex budovu, takže ačkoliv jsem měl v plánu začít hned stopovat, tak se ještě vrhám na prozkoumávání téhle zajímavé stavby. Restaurace musí být opuštěná už mnoho let, zadní dveře jsou na dobro otevřené ale uvnitř i po letech zjevně nic nechybí.
Dokonce bylo ještě prostřeno.
Potom už se vrhám na autostop a ačkoliv jsem naivně čekal, že to bude otázka chvilky, protože v takovém horku se každému stopaře určitě zželí, tak jsem se pletl a na první auto čekám asi půl hodiny. Což v poledním slunci na rozpálené silnici vůbec nebylo jednoduché.
Nakonec mi zastavuje německá rodina, která si v Algarve na týden pronajala auto a objíždí pobřeží. Snažím se sice komunikovat v němčině, ale moje znalost na to bohužel nestačí a když mi táta řidič řekne že bych se měl více učit, musím mu dát za pravdu. 😀
Poněvadž nejedou až do Lagosu, vyhazují mě alespoň o několik kilometrů dál, kde zrovna stopuje maďarská turistka. Než se vůbec stihneme seznámit, tak nám zastavuje další auto, pro tentokrát italský pár. Maďarka chce odvézt až do Portimao a mě v tu chvíli napadá, že kdybych jel až tam, alespoň bych to měl už blíže do Fara. Rychle si vyhledávám levné ubytování v Portimao a když ho vážně nacházím, tak se také nechávám odvézt tam.
Hostel je umístěn v rámci města úplně nejvýš co to jde a než do něj s třináctikilovým batohem dojdu, jsem pořádně zpocený. Po ubytování se jdu ještě projít na nádraží pro jízdenku na další den, jelikož jízdenka Interrail pass už mi skončila. Nicméně z Portimao to do Fara už není taková dálka a i díky tomu, že můžu uplatnit studentskou 50% slevu, stojí jízdenka v přepočtu jen pár desetikorun. Pak se jdu ještě projít po městě a do přístavu. V městě toho na koukání ale moc není a nejbližší pláž je taky příliš daleko.
Zajímavý dům v Portimao.
Přístav.
Přístav v Portimao.
Hostel v Portimao byl spíš studentský internát, takže na pokoji jsem byl s dvěma dost mladými Portugalci a o věci jsem se tentokrát bál trochu víc než obvykle, ačkoliv to bylo zbytečné. Druhý den mě čeká cesta do poslední destinace mého tripu, do Fara. Odkud o den později už odlétám domů.
Cesta do Fara, brány Algarve.
Ráno se jdu cestou na nádraží ještě stavit do místního obchodního centra a pak už jdu na nádraží, vlak mi odjíždí o půl jedenácté a cesta by měla trvat něco přes hodinu.
Nádraží v Portimao.
Ve vlaku mám co dělat abych našel místo na sezení. Moc tomu nepomáhají ani asijští turisté s kufry širokými jako celá ulička. (Byť dneska v době Covidu-19 už se mi stýská i po nich.) Nakonec v jednu hodinu přijíždím do Fara.
Na portugalské železnici jde přece jen poznat, že jde o trochu chudší zemi.
Po ubytování na hostelu musím vyřešit palubní lístky na další den, v hostelu sice mají tiskárnu, ale za jednu stranu palubního lístku požadují dvě eura a to se mi už z principu platit nechce. Googluji si tak nejbližší copy centrum a nakonec za dva palubní lístky platím pouze 20 centů. Potom se jdu trochu projít po městě a zamířím i do knihovny, kde mají kupodivu dokonce české oddělení. Škoda, že jen v portugalštině.
Náměstí ve Faru.
Jako správný student knihovnictví jsem nakoukl i do knihovny.
Večer si dávám pivo a u stole se zakecávám s týpkem z Nového Zélandu, poměrně brzo ale odcházím spát. Na pokoji mě zarazí rozhovor několika lidí, z kterého zaznamenám především to, že se baví o ,,liquors” a hned mám neblahý pocit, že se tahle skupinka baví o mojí zemi. Pocit se potvrdí, když pak zazní že hlavně v Praze jsou hezké památky. To nejvíce šokující mě ale teprve čeká, nikdo z nich totiž není Čech. Důvod proč se baví o Česku je ten, že jedna z nich, Američanka Geneva, zítra odlétá do Brna studovat na Masarykovu univerzitu. (Beze srandy. Šok, který jsem zažil je srovnatelný asi jen s tím když jsem zjistil, že Yeghan není z Irska, ale i Iránu. ) Ptám se jestli neletí stejným spojem jako já, ale ukazuje se že ne a tak jí dávám alespoň pár rad ohledně spojů MHD, doporučuji jí brněnské taxi, které si chce první den raději objednat a také ji doporučuju ať si dává pozor na taxametr. Později mi psala, že v Brně zažila kulturní šok. 😀 Do dneška mě mrzí, že jsme se nakonec nikdy nesešli, ačkoliv jsme byli v kontaktu přes messenger.
Cesta domů a noc na letišti v Bordeaux.
Letenky jsem kupoval na začátku července. A ačkoliv, soudě dle toho jakým spojem letěla Geneva, existuje i přímé spojení Fara s Prahou. Tehdy bylo nejlevnější koupit si letenku do Bordeaux, tam přespat a ráno letět do Prahy. Tyhle dvě letenky mě vyšli dohromady asi na tisíc korun. Poslední den tak čekám na večerní odlet a chystám si batoh k odletu.
Během dne se ještě procházím městem a vzhledem k tomu, že není až zas tak velké, tak nemám problém projít si ho v podstatě celé. Hned z rána si také v kavárně dopřávám pořádnou snídani, protože už je konečně jasné, že si takový výdaj mohu dovolit.
Poslední ráno na cestách.
Trošku zklamání je místní moře, které je spíš obří nechutnou bažinou. Nenechávám si ale zkazit den a tak si procházím alespoň místní historické uličky.
Takhle nějak si představuji apokalypsu. 🙂
Odpoledne se jdu nasvačit do mekáče, kde z taktických důvodů vyčkávám nejdéle co to jde a později si jdu ještě nakoupit pár posledních suvenýrů. Nakonec kupuju také dvě konzervy originálních sardinek z Algarve, protože v letadle by s tím dle mého názoru neměl být problém. Pak už mířím na letiště.
Autobusové nádraží ve Faru.
Letiště ve Faru.
Na letišti už začínám být trochu nervózní, a to především kvůli tomu že mám do letadla koupené pouze palubní zavazadlo do 10 kg. Jak to udělat s batohem, který je naplněný k prasknutí a váží 13 kilogramů, přemýšlím už pár dní. Nakonec se ale rozhoduju, že si vezmu kalhoty namísto kraťas, mikinu a do ruky bundu. Navíc jsem nahoru vyskládal všechny předměty, které jsou malé a těžké. Pokud by mi to na letišti neprošlo, měl jsem v prvé řadě v plánu narvat si co nejvíce věcí do kapes. Vyhazovat jsem chtěl jen nutné minimum. Rozhodně bylo ale jasné, že platit případný poplatek několik desítek eur za nadrozměrné zavazadlo nepřipadá v úvahu, protože tolik peněz v danou chvíli už ani nemám.
Na bezpečnostní prohlídce vše probíhá v pořádku, ochranka sice chce abych vytáhl z batohu konzervu se sardinkami. Ale když vidí na konzervě nápis, že sardinky pochází 100% z Algarve, jen se usměje a popřeje mi hezký let. Na letišti jsem o několik hodin dřív než je nutné a tak ze zvědavosti zkouším dát batoh do kovového modelu o maximálních velikostech, které lze vzít do letadla. Díky tomu zjišťuji, že kromě váhy můj batoh nevyhovuje ani velikostí. Nakonec ale přichází ona chvíle a do letadla vstupuji bez toho aniž by kdokoliv zvětřil cokoliv podezřelého.
Na rozdíl od budovy, letištní autobusy příliš moderní nejsou.
Letadlo společnosti Volotea.
Z Fara do Bordeaux i z Bordeaux do Prahy letím se španělskou aerolinkou Volotea a všechno probíhá bez nejmenších komplikací. Na letišti v Bordeaux přistáváme v jednu hodinu v noci a tak se snažím najít na pár hodin klidné místo na spánek. Let do Prahy mi letí v 6:15.
Na letišti v Bordeaux mě čeká další dobrodružná noc.
Když se ráno okolo páté probouzím, tak už začíná být na letišti opět rušno a já rychle mířím na bezpečnostní kontrolu, která je kousek od místa, kde jsem si tuto noc ustlal. S ospalkami v očích, stojícími vlasy, neschopný mluvit i v češtině, natož v cizím jazyce, doufám že kontrola bude co nejvíce pohodová. To v podstatě i je, jen francouzský pracovník ochranky pro tentokrát nemá příliš pochopení pro tolik kvalitní sardinky z Algarve a než rozespalý stačím říct ať si je nechá aspoň pro rodinu, tak končí v koši.
Před šestou už nastupuji do letadla a protože pro tentokrát sedím u okna, tak si už brzy vychutnávám pohled na východ slunce.
Východ slunce z paluby letadla. 🙂
O půl deváté přistáváme v Praze a to se dá také označit jako konec mojí cesty. V Praze se ještě stavuji za kamarády a odpoledne přesně po čtyřech týdnech přijíždím domů.
Co říct na závěr...
Čtyřtýdenní cesta Evropou byl neskutečný zážitek na který budu vzpomínat do konce života. Seznámil jsem se s neskutečným množstvím lidí a zažil spoustu zážitků. Obzvlášť teď v době koronaviru si říkám, že jsem měl vážně neuvěřitelné štěstí, že jsem měl možnost něco takového zažít.
Díky pokud jsi to dočetl až sem. Budu rád, pokud zanecháš nějaký komentář a příště snad zase o nějakých dalších cestách, až nastanou lepší časy. 🙂
Jak se ti cestopis líbil?
Čeněk Šmerek procestoval 25 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidal před 4 lety a napsal pro tebe 5 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil30 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Libore, no ale pořád, ač je pravda, že kde se komu líbí, a věc ohledně ubytování je subjektivní, za mně třeba Auckland byl top a Canberra zbytečná záležitost, Brisbane s koupalištěm zadarmo a klokany a koaly top a pár lidem se to nelíbilo, pro mě Melbourne nic extra a jini byli nadšeni.
Cestovat umim jak se spaním v rezortech tak i třeba 5 týdnů ve státech jen auto a žádný motel, a třeba San Francisco tři dny jen spaní na letisti s výjezdy do města , spaní v Miami aspoň desetkrát, super Subway tam, na těch bagetach ujizdim.
Každopádně smekam, stihl si toho dost, třeba to projet celé autem dolů až do Patagonie byl můj sen, pro mě Chile bylo jen Santiago a Valpo a nějaká koupačka k tomu. Já jezdím sám a půjčovat na 3 týdny tam auto by byla už pro jednoho raketa, na to nemám.
Někoho v těžké životní situaci bych vzal. Mě třeba taky zachránili a i dali najíst, v 1990 na stopu mě tam i tyrolak v klobouku osahával a já to strpěl jen abych se vezl kousek, pěšky přes čáru, baba na pumpě když mě viděla tak mu zadarmo dala kafe, to už je dneska utopie. V cizině to bylo lepší, to mě brávali místní jak v Malajsii tak Indonésii, v Bruneji Darussalam jde jsem už po tmě šel pěšky na letiště protože byl ranní odlet mi místní muslim zastavil a že za sex mě tam hodí... Teď tam asi za to bude smrt, tehdy tam šaría myslím este nebyla.
Chybama se člověk učí a kolikrát i u půjčoven mě vypekli. Třeba v Brazílii bych si auto už nikdy nepůjčil. Blbě postaveny itinerář, plán za 3 týdny dojet na Foz z Ria a zpátky, vyhýbání se dálnicím, 200 kilaku před Iguacu zakufrovala navigace a několikahodinová ztráta, pak mě navedla do řeky, malem sem tam vlitnul, dvě ráno lije jak z konve, beru plnou lihu za tisíc, o hodinu později sem vlitnul pod kamion moji vinou, ten zastavil po asi půl kilometru, z mého Fiatu vpředu 20cm chybělo, za 10 minut odtahovka, bengo a záchranka, tam v pláštěnce sem podepsal revers, druhá odtahovka už z půjčovny, při nakládání prdla guma, policajt v pohodě, ani nedal dychnout. Tágo na letiště Iguazu hodinu a v ceně, čekání až otevře Avis, další kauce, tentokrát VW Gol, dva dny ok, třetí den při odjezdu bouračka na křižovatce kde manik nedal přednost, a ještě ujel, tentokrát jen malý tuk dopředu světa křižovatkou už byl i hrobecek, značka dej přednost povalena v příkopě. Telefonát typu miláčku, rozdupal sem auto a za dva dny žen stejný znovu. Dále už busy do Sao P a dále Ria. Naúčtováno navíc a stáhli nakonec celkem 35000 litrů českých to byl real ještě za deset.
Nebo jiný špek, Jerevan, týden Ok, pak benga... Zastavení, potřesení rukou, vše ok, odjezd, oni 20 kilaku za mnou celou dobu, předjel sem kamion co jel 20, na cestě žádná čára, ihned stopka, nasedl ke mně, pokutový blok, myslel sem že to ukecam tak na tři stovky, moc prachu sem s sebou neměl, chtěl 100$, lari za 1500 nevzal, tak eskort 10km k bankomatu a 100$ pryč. A místo na ambasádu před ním sem mohl tak volat z okna. Takže zbytek pobytu všude tak čtyřicítkou a se staženým zadkem.
A pointa je? Proč nenapíšeš vlastní cestopis, ale píšeš to sem, navíc na "mikira", co ti zrovna běží hlavou bez ladu a skladu?
Mozna padrinovina :-)
A musí to mít pointu? Mně se to čte dobře.
Cesty rozdeluju na dva typy- s rodinou a to je ubytko standard i luxus často hezké slevicky díky těm stovkám rezervaci co sem u nich udělal a jinak když jezdím sám (dříve proto, že známí nemohli na tak dlouho a já vzhledem k pálkam za letenky exotiku dělam min. 3týdny a max. přes pět týdnů, nějaký ten den navíc, kdyby stávka, tajfun, teď už zásadně sám protože se nemusím vázat a co si poseru to si vyzeru).
Takže umím u Mrtvého moře být s rodinou v garden suitě celý den Spa a večer na all u can eat spořádat kilo tuňáka a den na to kilo lososa, když tam jsem sám tak spím v autě, třeba Mazda2 z půjčovny v Hiltonu Tel Aviv a jim parky po studenu a třeba tuňáka z konzervy.
Mám prostě blok a společne socialky nemůžu, teď už i že zdrav. důvodu. Skousl sem to jen v Japonsku, na dvou tripech s tou jejich kulturou do naha, bazén a myšlení, sprchy, sem to i tam prokládal s prosedenyma prochozenyma nocema třeba v Nsahasaki kde jsem jak Co Co San čekal jestli nepřipluje loď. Taky zážitek na celý zivot. Samozřejmě s věkem ochota takové věci dělat klesá.
Spaní v autě je pro mne i takový způsob života, je hodně fór, jde si lidi vyměňují zkušenosti kolem toho.
Takže všechny Kanáry v autě, všecky řecké ostrovy, Azory, Kypr, Dubaj, Omán, Jordánsko, Izrael, USA 4 auta, Brazílie, Dominika, Guade a Martinik, Portorico, Zéland na každém ostrově jedno, Island, i tam to šlo přežít a na noc ,aspoň deset těch jejich lehkých pivek atd.
Ale zpět k cestopisu výše - v mládí jsem dělal podobné i větší bejkoviny typu týden spaní venku a 70 km po plážích v Algarve, spaní v dunách Maspalomas, stopem v nouzi ze Svajcu bez halire, vlaky na černo...
Právě proto strašně fandím lidem jako je pisatel článku výše, nebo těm nadšencům co třeba letos byli 3x v Lisabonu a plno lidí nechápe naco.
Jo, tenhle chlap vypadá, že je fajn a naprosto v pohodě. Kvůli takovým beru stopaře, tedy se snažím. Z Evropy skoro vymizeli (není se co divit) a tady v Sudetech když přibrzdím, tak většinou štětka nebo fetka. Ale i tak občas vezmu a zavzpomínám na časy, kdy jsem taky často musel...
Spaní v autě je super, v tom nevidím žádný problém. Ostatně to vypadá, že to letos možná leckde ani jinak nepůjde.
Naposledy hostel ale single room před osmi lety v Sydney, pak Brisbane a i Cancun, kde jsem byl naštěstí desetkrát ujištěn, že na ten pokoj s dalšíma palandama už dnes nikdo další nepřijde.. To fakt raději spát v autě.
Hezky napsané, pokračuj dál v cestách, jen spaní na hostelu, společne hajzly, sprchy, atd. bych díky věku, fyzickému i mentálnímu hendikepu už nedával... Než na hostelu tak raději noc i dvě na letišti, v Bangkoku třeba i týden na letišti a na Muangu i dva, noc prochozena nebo třeba i někde na plazi, je fakt že člověk po dvou prochozenyvh nocích už vadne. Hostely fakt nedávám. Horší je, když je to více než dvě noci nebo když nedej bože mrzne... Když jsme byli třeba v největších srackach a byli v Grazu a na autě z půjčovny tehdy odešla cívka a do opravy zbýval den tak jsme zkoušeli i hostely, Armády spásy a tam byl smrad jak v Cařihradu a rozdávali i skrabatka na štěnice, nakonec protože mrzlo a všechny sklepy byly zamčené a z nádraží kick aspoň ruce zahřáté od posledních hranolek... jsme tehdy nic strávili v telefonni budce... Nakonec jsme do té Itálie na jednání o den později dorazlu, ale vzpomínka na celý život. Před Grazem posrane auto, akorát naštěstí kousek benzinka... zavřená.. Zevlovani okolo, tichý alarm, za chvíli benga, pochopili o co jde, odtah žlutí andele... Do rána zmrzli na kost... Škoda dodá náhradní díly až zítra... Takže další den strádání. Sice se jedná o rok 2000, ale na hostel bych fakt už nikdy nešel. Věc názoru, možná pro mladé komunikativní typy.
Čeněk píše hezky. Ale k té tvé fobii z hostelů. Stěžuješ si na společné sprchy a hajzly, ale když spíš v autě, sprchu nemáš a na záchod si musíš zajet někam na mnoha lidmi používaný na benzínce, v restauraci atd. nebo do lesa. Jasně že hostely nejsou úplně pro šedesátníky, kteří si ani nechtějí popovídat s jinými cestovateli, ale občas tam taky jsou. Podle tvé diskuze s mikirem bych řekl, že popovídat s cestovateli by sis možná chtěl.
Já mám dost zkušeností s přespáváním v autě (hlavně v odlehlých oblastech), někdy jsem si u auta postavil stan, ale většinou jsem cestoval bez auta a spal v hostelech (pokud byly nebo pokud nebyl pokoj v hotelu velmi levný v nejchudších zemích) nejen jako dvacátník, ale i jako čtyřicátník a bylo to většinou fajn a poměrně komfortní. V posledních letech jsem si i pečlivě vybíral dle recenzí ty kvalitní a byl na pokojích s méně lůžky (někdy sám či v single room). Často mají postele závěsy a člověk jde do pokoje stejně obvykle jen na přespání, takže problém by případně mohl být někdo chrápající, ale převažují mladí a ti obvykle nechrápou. Větší smrad jsem nezažil a štěnice snad jen jednou, což vyřešil přesun do jiného pokoje. Někdy ruší někdo, kdo přijde pozdě nebo odchází brzo, ale to mi vadilo málokdy.
No já viděl kdysi v létě ve Vídni u hlavního nádraží jak před jedním hostelem vegetuje jeho osazenstvo a bylo mi doslova skoro na blití...opravdu si nedovedu představit sdílet pokoj s různýma čmoudama a pochybnýma existencema ..
Ani spaní v autě/karavanu není a nikdy nebylo nic pro mě.....při mých cestách mě musí vždy čekat hotelový pokoj vlastní koupelna a ráno kvalitní snídaně!
Jinak cestopis jsem si přečetl se zájmem většinu míst jsem projel taky a též převážně vlakem .
Ve Španělsku je železnice na vysoké úrovni,ale cenově opravdu žádná láce....musím přiznat,že v některých případech jsem zvolil raději bus a na delší trasy letadlo,,které kolikrát vyšlo o hodně levněji než vlak.......v Portugalsku to bylo kvalitativně rozhodně horší naopak cenově celkem kamarádské,ale vlaky kategorie IC mě moc nenadchly čekal jsem tedy více....i když celkově bylo cestování po železnici OK.
@lma: Pochybné existence jsem v hostelech snad ani nezažil. Pokud by nějaké problematické ubytované měli v nějakém hostelu dlouhodobě, určitě by to někdo zmínil v recenzích. V hostelech ve větších městech v USA a Austrálii často vyžadovali pas a letenku, aby se tam mohli ubytovat jen cestovatelé.
Při tvých nárocích na ubytování neuvidíš většinu z nejkrásnějších míst na světě, spíš jen turistická místa, kde je mnoho lidí, ale každý ať si cestuje, jak chce.
Čistý pokoj s vlastním příslušenstvím není snad žádný velký nárok ..
A moc nechápu co má ubytování společné s "nejkrásnějšími" místy ??
Většinu z nejkrásnějších míst bez problémů uvidí a fakt nemusí při tom spát v blešárně s osmnácti dalšími existencemi, co mají hluboko do kapsy a hluboko co noci se trousí do dormitory.
A člověk si tam nemůže ani uprdnout a nedej bože když má třeba průjem a leze třikrát za hodinu na společné wecko. Někde po zebriku tam lézt na prycnu... Mám uro problémy, jsem zvyklý spát nahý, jsem introvert, mám rád svůj klid, info a rady si v dnešní době internetu zjistím sám, s lidmi, co už je víckrát neuvidím nemám potřebu popíjet, křepčit, trávu nekouřím, na WC mi nevadí smrad po někom, ale že by někdo musel čichat puch po mně.
To raději stan, sice bez elektriky, hygiena v tropech je snadná, využil jsem to v Tulumu, v Samaře na Kostarice, kde v hlavní sezóně to bylo nad mé možnosti a stan nešel ani zamykat a nikdy se nic neztratilo a naposled před rokem v MoBay až na úplném konci Bucaner Beach u letiště a tam katastrofa, malý stan kde se dalo ležet jen napříč a zatékalo tam každý den a sandflies co tam dokázaly přes síť ráno a večer prolezt, u té rusky co tam má ty černochy jestli jsou její a jak si tam rasta každý den dělá žrádlo na ohni. Tam to bylo na tyčku...
U těch nejkrásnějších míst jsem nemyslel srovnání hotel versus hostel, ale srovnání hotel (s vlastní koupelnou a kvalitní snídaní) versus realita u těch míst v podobě obytné auto, běžné auto, horská či jiná chata (spíše bez vlastní koupelny a leckde s vlastním jídlem), stan. V málo obydlených oblastech světa (které jsou zpravidla ty s nejkrásnější přírodou) mimo Evropu se prostě ty kvalitní hotely nevyskytují v takové míře, aby se dalo takto spát každý den.
OK některá taková místa samozřejmě budou,ale slovo "většina" je mimo mísu !
Za těch asi 71 měsíců, které jsem celkem strávil na cestách (bez práce), jsem významnou část (asi většinu z těch rozumněji dostupných) z nejkrásnějších míst na světě navštívil (je to má priorita) a můžu říct, že o většině z nich platí o ubytování, co jsem napsal. Kromě JAR a Svazijska jsem nebyl v Africe, ale to je kontinent, o kterém toto platí dost často. Kdybych měl nároky jako ty, asi by mě cestování už dávno přestalo bavit. Většina nejkrásnějších míst přírody je v národních parcích a velká část z takových míst se nedá navštívit na 1denních výletech z kvalitních hotelů (a pokud ano, nejsi tam třeba na západ nebo východ slunce, nemáš leckdy čas se tam víc projít). Zařadit hotely na každou noc někdy třeba i jde jako např. na NP západu USA, ale omezí to dost flexibilitu a stihne se za daný čas dovolené méně těch nejkrásnějších míst (víc ujetých kilometrů tam a zpět, prodlevy, obtížnost přesného naplánování, nemožnost přizpůsobit aktuálnímu počasí – zkrátka takto bych cestovat nechtěl).
Zkusím vyjmenovat (a myslím, že by s jejich zařazením souhlasil každý, kdo tam byl) pro mě nejkrásnější místa kolem světa, na která si teď vzpomenu a která bych neviděl, pokud bych trval na kvalitních hotelích (to platí o většině takových míst, na která si vzpomenu): chilská Patagonie, trek kolem sopky Villarrica, Cochamó Valley (tzv. chilské Yosemity), 5-denní okruh autem Tupiza – Uyuni přes bolívijské altiplano, trek pod Alpamayo, 5-denní výlet na loďce v amazonské džungli v Rezervaci Pacaya Samiria, výstup na Cotopaxi, 6-denní trek v NP El Cocuy, Roraima, trek v Sierra de la Laguna v Mexiku, Yukon, NP Denali s červeně nasvícenou horou Denali po západu slunce, treky na Kavkazu, v Kyrgyzstánu, v Nepálu, v Ladakhu, na Novém Zélandu, Kalalau Trail na Kauai, některé ostrovy v Pacifiku (souostroví Ha'apai na Tonga, ostrov Savai'i na Samoi, jižní část Moluk). Na Upolu na Samoi lepší hotely jsou, ale raději budu v takovéto chatce z přírodních materiálů bez koupelny přímo na pláži než v hotelu podobném jiným na světě: https://www.zonerama.com/liborst.../124175301
Cestovat po Austrálii bez obytného auta (nebo kombíku či SUV s možností spaní uvnitř) je kromě JV a východu dost problematické, protože v některých oblastech bude hotel příliš daleko. I na Jižním ostrově NZ je těžké (za normální situace) najít ubytování v mnoha oblastech v sezóně.
Libore troufnu si tvrdit,že ani za 71 mesicu na cestach jsi jiste nenavstivil "asi většinu z rozuměji dostupných nejkrásnějších míst na svete", uz jen z toho důvodu, že jsi vubec nebyl v některých částech světa a ve vetsine zemi sveta. Navic toto je zcela subjektivní kategorie a co ty povazujes za jedno z nejkrásnějších míst, muze někdo jiny vidět úplně jinak a platí to i obracene. Ty zjevne preferujes přírodu, nekdo jiny treba historii, další moderní města atd.Ty se snazis jiné opakovane přesvědčovat, ze tvůj způsob cestovani a vidění světa je ten jediný správný, ale není (naposledy, co si pamatuji, jsi někoho presvedcoval, co si ma myslet o Aucklandu, potažmo pak o NZ). Správný zpusob cestovani je ten,který dotyčnému vyhovuje a je s nim spokojeny a nejkrasnejsi místa světa jsou ta,která za ne považuje dotyčný cestovatel, ne ty.
Takze ty budeš spokojeny v chatrči na plazi, někdo bude spokojeny v resortu a je to tak v pořádku. Ale vydávat low cost cestovani, spaní v hostelech/stanech/aute za ten jediny správný pristup k cestovani s tím, že dáváš najevo, ze jinak je to spatne ("takto bych cestovat nechtěl", "kdybych mel nároky jako ty, asi už by me cestovani přestalo bavit" atd.), to je už trochu mimo. Mimochodem treba zrovna v USA jsou často kvalitní hotely/lodge primo v NP, takže nechápu o jakých přejezdech, obtiznosti plánování a omezene flexibilite mluvíš, kdyz je asi jedno, jestli spis v daném parku v lodgi nebo v kempu ktery je vedle (kromě rozdílu cenoveho).
eremi +1, už jsem to chtěl Liborovi napsat pod ten jeho příspěvek o Aucklandu. Brutálně subjektivní téma ohledně 5 nejhorších destinacích, co člověk zažil a Libor tam začne někoho přesvědčovat o své pravdě a vyvracet mu jeho argumenty. Já bych si klidně rád přečetl Liborův cestopis a rád mu ho okomentoval, ale místo toho jsou tu obrovské příspěvky, které nemají absolutně co dělat s Pyrenejským poloostrovem.
A Ahmad jako vrchní hater Katky cestopisů (i kdyby jim kdokoliv vytýkal cokoliv, tak alespoň mají hlavu a patu a dávají smysl) který tu adoruje úplně random myšlenkové pochody Miguelase... to je taky něco :D ale možná to vlastně dává smysl.
Libore.
Na úvod zkuste pochopil, že spousty lidí necestují jen kvůli přírodním zajímavostem. Fakt ne. A ty "nejkrásnější" místa mají definovaná úplně jinak. Někdo jezdí za architekturou, jiný třeba za průmyslovým dědictvím, další za kulturou ... a ti fakt nemají problém s hledáním slušného hotelu. A když někde není, tak holt můžu vzít taxi i na 50 - 100, i více km. Jo a když na něco fakt nemám, tak tam nelezu/nejedu/nelítám (to platí už od jakékoliv úrovně pajzlů až po iks hvězdičkové hotely).
Jarda: Nejvyšší hejtr, prosím! :-))
Ty Miguelasovy myšlenkové pochody jsou možná trochu random, ale řekl bych, že to nijak moc nevybočuje ze zdejšího průměru.
@eremi: Nebyl jsem, jak jsem zmínil, téměř v Africe, ale tam je to s tou rozumnou dostupností obvykle horší. Nebyl jsem ve Střední Americe a v Karibiku, kde by se ještě dost takových míst našlo, na východě Ruska, ve většině Blízkého Východu a v dalších zemích, ale velkou část z hlavních přírodně atraktivních oblasti světa mám celkem projetou (ty z mého pohledu nejkrásnější země dost důkladně). Myslím, že dost na to, abych mohl posoudit, že do nejkrásnější přírody se většinou s požadavkem na kvalitní hotel člověk nepodívá a nebo s dost kompromisy. Je i logické, že nejkrásnější příroda je v NP a rezervacích a tam většinou hotely nejsou, pokud jde o odlehlé a málo osídlené oblasti.
Psal jsem o nejkrásnějších místech přírody a ať si každý cestuje, jak chce. Tj. můj pohled na otázku kvality ubytování. Z toho jasně vyplývá, že nikoho nepřesvědčuju o tom, že můj způsob cestování je nejlepší. Samozřejmě vím, že jiné lidi zajímají i jiné věci. Troufám si ale tvrdit, že zájem o přírodu je u většiny na 1. místě.
Auckland a pak od někoho jiného, který ani neviděl Jižní ostrov, označený NZ jako americký vidlákov, jsem bral za něco, na co musím reagovat. Ne proto, abych ty dotyčné přesvědčil, co si mají myslet, ale abych to uvedl na pravou míru pro ostatní z pohledu člověka, který to tam zná. To vlákno má jasné negativní konotace a uvádět tam bez udání důvodu nějaké místo jen proto, že dotyčný tam nenašel nic zajímavého, není podle mě v pořádku. Od toho je pak diskuze, aby se to vyjasnilo.
To samé platí o těch hostelech. Když na ně takto útočili, napsal jsem protiargumenty z pohledu jejich častého spokojeného uživatele. To je diskuze a ne přesvědčování. Lma tu občas zase píše, jaká hrůza jsou různé země např. v JV Asii, jindy o špatných vlacích, teď o tom ubytování, tak já zas napsal, jak já to vidím z mého pohledu.
Mnohde v USA jsou v NP ubytování, ale někde je problém sehnat v sezóně i místo na stan nebo obytňák (např. Yosemite) a ubytování poblíž parku je jistě v sezóně zarezervované déle dopředu, takže ta flexibilita tam při nutnosti rezervovat chybí. Třeba Yellowstone je tak velký a vyžaduje několik dní, že zbytečné přejezdy tam budou i při spaní v hotelu v parku. Pokud je ubytování kombinací různých možností, je to v pohodě, ale trvat na tom na každou noc může být problém.
@Jarda: To téma není o nejhorších destinacích, jak píšeš, ale 5 míst, která už nikdy nenavštívím, což je rozdíl. Žádné argumenty tam konkrétně u Aucklandu nebyly, tak jsem se zeptal, protože to bylo v příkrém rozporu s mými zkušenostmi. Na ty později uvedené argumenty o Aucklandu už jsem nereagoval, ale jestli chceš slyšet můj názor na ně, tak stejné důvody by většina cestovatelů, které moderní města příliš nezajímají, mohla uvést téměř o každém městě. A já přesto, že se mezi ně řadím, tak Auckland je můj favorit díky poloze a dostatku zeleně. Nějak zapomínáš, že je to diskuze a když upozorním někoho, kdo si udělal obrázek o nějakém městě/místě podle své krátké návštěvy, kdy evidentně nebyl v těch nejhezčích částech města, tak to není přesvědčování o mé pravdě, ale smysl diskuze na tomto webu. Pokud se někdo nechce stavit v nějakém městě jen proto, že už ho viděl a raději bude v přírodě, pak je nesmysl ho psát do toho vlákna a ještě bez uvedení důvodu.
@Ahmad: V zásadě souhlas viz výše. Taxi ale nemusí pomoct, když tam mnohdy ani nejsou silnice.
eremi - naprostý souhlas nemám co dodat !
Libor - jen ve stručnosti - problém není že máš na věc jiný názor,ale spíše to že přes "tvojí pravdu" nejede vlak a budeš tu donekonečna sáhodlouze omílat jak to ostatní dělají špatně a musíš mít vždy poslední slovo !
@lma: Problém je, že tu občas píšeš lehce provokativní a negativistické poznámky, které mě někdy se.ou (možná si to ani neuvědomuješ) a když mám na věc opačný názor, tak taky lehce přitvrdím. Možná se snažím argumentovat tak přesvědčivě (když cítím, že je pravda na mé straně), že mé argumenty někdo považuje za přesvědčování, pokud s nimi nesouhlasí. Já tu reaguju na konkrétní poznámky, napadání, výmysly atd. ne proto, abych měl poslední slovo, ale abych na to odpověděl, když vidím, že ten člověk nepochopil, jak jsem to myslel, nebo si to nějak překroutil. Příkladem, že jsem neměl potřebu mít poslední slovo (i když mi ta odpověď připadala podivná), byl třeba ten Auckland, kdy jsem reagoval už jen na nesmyslnou poznámku někoho jiného, že NZ je americký vidlákov. Jen konstatuju, jak to vidím já, ale ať si každý dělá, co chce.
Libore sorry, ale opravdu se snažíš jiné přesvědčovat o své pravdě jako té správné. A zjevně tvůj příspěvek výše pochopilo stejně minimálně těch několik lidí, kteří na něj reagovali, tak zkus zhodnotit, jestli nějaký problém nebude u tebe. Že potřebuješ mít poslední slovo si myslím taky, už jsem ti to i psal před nějakou dobou. Mě spoustu poznámek lma taky štve, s tvými názory často souhlasím, ale v tomhle má prostě pravdu on.
Abych to odlehčil, tak aspoň se začínají objevovat konečně diskuze o něčem jiném než o covidu a věcech kolem :)
@eremi: No vždyť jsem to popsal, jak na mé "přesvědčování" nahlížím. Těžko budu v diskuzi argumentovat záměrně málo přesvědčivě. Že o posledním slově píšeš zrovna ty jako donedávna nejaktivnější účastník covidových diskuzí ve 2. půlce loňského roku (ale oceňuju výdrž a většinou jsem souhlasil, i když jsem se zúčastňoval jen občas). Kdy jsi mi to psal? Někdy před 5 lety v diskuzi o kreditních kartách nebo před rokem, jak spadlo ukrajinské letadlo a já sice psal o nereálné variantě, ale pořád jsem byl blíž než ty?
Všiml jsem si, že jsi rád, když se tu píše občas na cestovatelské téma, tak buď rád, že tu někdo takovou diskuzi vyprovokoval :-)
Já jsem hlavně nepochopil koncept hostelu. To družení atd. chápu, že někomu vyhovuje. Když hotel mám se vším všudy za 500-700 byť pokoj 3x3 , na hostelu v single room bez příslušenství třeba za drahých 400 nebo podobně jako cena za hotel, zamykat si věci do skříněk, a ještě platit dopředu na portálech zálohu za zprostředkování... A pak se brzo ráno krást do sprchy jak zloděj aby tam nikdo nebyl. Kdyby stal tak 200, to by byla jiná pisnicka. Úplně vyhovuje třeba takový Campoy v Alicante nebo v Berlíně ten vesele pomalovaný barák v Charlottenburgu.
Když už máš potřebu sem vypisovat každou hovadinu, co tě zrovna v danou chvíli napadne, tak používej aspoň tlačítko odpovědět na konci příspěvku a dávej si ty svoje výlevy k sobe, ať je to na jednom místě a kdo chce, tak to může přeskočit... Takhle tady absolutně zaděláváš diskusi svými úvahami o hovně, navíc u cizího cestopisu. Zlatej mikir, ten se aspoň zpravidla trefil do správného vlákna.
Ne vždy se mi to tlačítko zobrazuje na mobilu tak sorry... Končím
Ja ho vidím i na mobilu. Jinak končit nemusíš,některé tvé postřehy jsou zajímavé, tve rady přínosné, jen to zkus nějak konsolidovat ty příspěvky a dávat je do správných vlaken, případně si zaloz nove. Méně je někdy více :) Díky.