Noc v Kaliningradu, aneb takový běžný život v Rusku
O ruské kultuře, existenciálním alkoholizmu a zážitcích z jednoho večera v Kaliningradu.
Cestopis z roku 2017 napsal Honza _2
V Kaliningradu se pomalu stmívá, stojím na Leninově třídě a čekám na svou ruskou kamarádku, říkejme jí třeba Nasťa. Přede mnou je obchodní centrum Evropa a vedle mě babička prodávající kvas – v životě se má zkusit všechno – zkracuji si čekání sklenkou kvasu od pouliční prodejkyně a přemýšlím nad tím, jestli se z něj poseru dnes nebo až zítra… Vysvětluju pár somrákům, že nebudu mluvit žádným jazykem, kterým mluví oni, a že ani to není důvod k tomu, abych jim dal na vodku. Za chvíli Nasťa přijíždí.
Přidává se k nám také Nasti kamarád, třeba Ivan. Je mu něco málo přes pětadvacet – vystudovaný historik, který dělá v supermarketu – práce v oboru prostě není. První věc, kterou zpozoruji, je vodka – z Ivana je cítit na tři kroky. Nasťa se ho ptá, jestli pil, Ivan lehce zavrávorá a říká, že si doma dal jedno pivo. Vtom mě znovu zasáhne vodkový odér z jeho dechu – zfaulován je značně.
Ivan po pár krocích vytahuje flašku likéru a nechává jí kolovat. Dávám si panáka, abych dohnal ztrátu. Nasťa si přelévá panáčka do víčka od flašky – třikrát po sobě, aby nebyla ošizena. Po chvíli chůze si sedáme do místní restaurace. Mají pivo, které se jmenuje České a vyrábí se v Rusku a taky pivo, které se jmenuje Německé a vyrábí se v Bělorusku. Dávám si Litevské, které se vyrábí v Litvě… Po dvou kouscích padne rozhodnutí, že nebudeme podporovat restauratéry a raději si dáme, hezky po slovansku, lahvinku u jezera. Říkám, že vodku nepiju, ale jinak se nápadu nebráním.
Projdeme pěšky půlku města, protože Rusové rádi chodí, je to nějaká tradice… Asi jako jít na jedno. Člověka to vždycky sere, ale zvykne si. Zažil i horší procházky… Cestou si každý necháváme v "pivu na rozlev" natočit do petky dva litříky – pointa je jednoduchá – po desáté s v Rusku nesmíš koupit v obchodech chlast – pít se smí jenom v barech – a ano, tohle je bar. Bar, který točí do petek… Týpek prodává i Primátora, říkám mu, že je to dobrá volba, suše odpovídá, že je k hovnu – stejně tu lidi pijou jenom to nejlevnější pivo. Dělám mu radost a dávám si polotmavé a nechávám mu za čtyři pivka skoro kilo – vzhůru na náplavku!
Sedíme na náplavce místního jezera a povídáme si. Nasťa mi říká, že by si chtěla vytetovat na pravé předloktí PUTIN a na levé STALIN. Ptám se jí, kde bude mít své místo LENIN – prý nikde, nemá ho ráda… Pouštím jim Mashany a její písně o směnném kurzu jeden dolar za jeden rubl, při kterých je oblečena v ukrajinské vlajce a zavřena ve sklepě… Ivan mi říká, že to není vtipné, že není dobré si dělat srandu z Putina. Nasťa přitakává, vždyť ho má přece ráda… Tiše ukazuje na svou pravou ruku… Tak sedíme na břehu velkého jezera, popíjíme pivo a do toho z telefonu Leningrad hrají své písničky o propadu ruské společnosti a existencionálním alkoholizmu.
Netrvá dlouho a Nasťa s Ivanem se pohádají. Nadávají si do kurev a čuráků a Nasťa se rozhodne jít domů. Na znamení okázalosti si bere tágo do jiného města. Odjíždí a já zůstávám s Ivanem sám. Říkám mu, že pití bylo dost a že půjdu spát. On protestuje, že máme ještě likér. Na další chlast už neslyším, ale na možnost vylézt na nejvyšší neobydlenou budovu Kaliningradu ano. Tak tedy jdeme!
Podmínky jsou jednoduché, stačí dát 200 rublů strážci a můžete jít. Jenomže my nemůžeme najít strážce… Ivan přelézá plot a opile kouká na trojici hlídacích psů – tahám ho zpátky na naši stranu – nebrání se. Na parkovišti před barákem stojí pár naleštěných aut. Zlatá mládež v nich popíjí tu nejlepší vodku a pouští tu nejhorší hudbu… Nejblíže nám stojí auto, ve kterém sedí dvě skvěle vypadající děvočky, o kterých by si člověk myslel, že je možné je potkat jenom v Moskvě. Luxusní limuzína, luxusní oblečení, luxusní kabelky, luxusní dlouhé blonďaté vlasy, luxusní výstřihy, které odhalují úplně vše… Ptám se jich, jak se dostat do toho hnusného rozbořeného baráku plného rozbitých oken, prachu a špíny – támhle zazvoníš na vrátného a uplatíš ho dvěstě rublama. To nevíš, cizinče? Tady v Kaliningradu to ví každý.
Vím – ale furt nevím, kde je ten vrátný. Ještě chvíli to trvá, než ho najdeme. Chce po nás dvěstě rublů – dávám mu stovku s tím, že víc nemám. Nevadí, v přepočtu čtyřicet českých je mu taky v pohodě. Jdeme! Před námi je sedmnáct pater nikdy nedokončené administrativní budovy. Procházíme hlavní aulou. Uprostřed je pentagram vyrobený z alobalu a svíček. Chci jednu zapálit, ale nemám zapalovač. Jdeme dál. Do nejvyššího patra už schody nevedou, lezeme po vysokém žebříku až na samou střechu. Ivan z půlky padá, ale zase se zvedá. Prý mu nic není, jen ten chlast. Jsme na vrcholu, dávám si vrcholového panáka a Ivan dopíjí zbylou půlku lahve – jak dojde dolů ho nezajímá.
Na střeše se objevuje další skupinka lidí. Dva páry, z toho jeden s těhotnou přítelkyní. Jsou tři ráno, střecha opuštěného domu, nikdo není střízlivý – my, oni, žena ani dítě. Moc nemluvím, aby se na mé ruštině nepoznalo, že jsem cizinec. Za chvíli jsem odhalen – budoucí táta mi rusky říká, ať mluvím anglicky – že přeci umí. Hned první větu si nechává překládat – přepínám zpátky do ruštiny – né, mluv anglicky! Nechává si překládat druhou větu…
Druhý týpek využívá volné chvíle a brutálně zfaulován chlastem se hádá se svou krásnou černovlasou přítelkyní. Věnuji se raději výhledu, když tu slyším syčivý zvuk – hrdina na svou milou vystříkal pepřák a odebral se pryč – cestou dvakrát upadl a nadobro zmizel. Všichni kašleme a protíráme si oči. Ptám se holky, jestli je v pohodě – prý vše normálno. Dobře tedy, je čas vyklidit bojové pole… Sbíhám všechna patra a se strachem, že potkám onoho týpka, potkávám dole jenom černovlasou krásku. Nevím, jestli brečí ještě od pepřáku nebo ze stesku, každopádně hledá svého milého. Ztratil se jí a ona ho oddaně miluje! Přeju jí hezké pořízení a hledám strážného, ten je viditelně vyděšen – jsou tu fízlové! Prý musíme čekat nebo jít zadním východem. Volím zadní východ – tedy sešplhat dvě patra a projít křovím a vylézt na moskevské třídě! Víš, kde je moskevská třída? Nevím, ale je mi to jedno… Jdu pěšky domů…
Text vznikl na zážitků základě dubnového dne roku 2017 během pobytu v Kaliningradu.
Jak se ti cestopis líbil?
Honza _2 procestoval 57 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 8 lety a napsal pro tebe 1 úžasný cestopis.
Zobrazit profil13 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Pěkně napsáno. Moje zkušenost s Rusy a chlastem je sice stará přes 30 let, ale podle cestopisu se vůbec nic nezměnilo. Koncem osmdesátých let jsme ve čtyřech cestovali s batohem po Bulharsku. V jednom z vlaků jsme potkali 5-6 mladých sovětských soudruhů. Měli batohy narvané chlastem a dost agresivním způsobem si vynucovali "družbu", když zjistili, že jsme bratři Slované. I když jsme abstinenti rozhodně nebyli, ta smršť nás skolila všechny čtyři. Naštěstí nikdo z nás z vlaku nevypadl a docestovali jsme dokonce podle plánu do Burgasu, i když nám pak celý den úplně dobře nebylo. Kde a jak vystoupili soudruzi jsme ani nezaregistrovali; možná vypadli z vlaku oni?
Ach ty vlakové družby… :) Když na Ukrajině jeli branci na východ, všichni se ostýchali a říkali, že nemůžou pít, že je tady někde důstojník. Za půl hodiny přišel chlap jako hora, všichni kluci se lekli a ustoupili, chlápek si nás změřil pohledem, zeptal se odkud jsme a jestli pijeme… A pak se protrhla přehrada… Další vzpomínka je na konduktérku, která mě druhý den ráno ve strašné kocovině budí.
:-D. Nás se neptali jestli pijeme, brali to jako samozřejmou věc. Rovnou začali družbu a to pak i docela agresivním způsobem, pokud člověk řekl, že už nechce. Zkrátka "Nechceš? Musíš!". V Burgasu jsme se nakonec tři nějak sešli na peróně a polekali se kde je ten čtvrtý. Jestli fakt nevypadl z vlaku. Tak jsme prošli celý vlak, naštěstí tam měl konečnou. Napřed jsme našli jeho batoh a pak v jiném vagóně i kamaráda spícího na zemi. Takže jsme nakonec dopadli kromě kocoviny výborně.
Naprostý souhlas, fakt se to moc dobře četlo! A za sebe chválím i délku. Tak akorát na to, kolik mám volného času. :-) Příště prosím i s fotkami kaliningradských děvčat. :-)
Velmi čtivé, máš talent na psaní.
Tak to je úplně jinej Královec, než ho znám já, teda až na ty krásný holky, to by sedělo.
Ale zase je to autentickej popis Ruska...
Kaliningradská oblast a Královec samotný, asi nebude ten pravý obrázek Ruska, nebo jsem neměl dostatek času do něj proniknout. Ale třeba doprava mi přišla obdobná jako v Ostravě. A co se týká alkoholismu nevím, nikoho takového jsem tam nepotkal. Možná to bude tím, že pro ně není vůbec problém vycestovat do Evropy, tak to není jako v tom "pravém" Rusku.
No tak je to ta civilizovanější část země. Jsou mnohem, mnohem horší oblasti.
Pěkně napsaný, připomnělo mi to jeden z mých oblíbených filmů
https://www.csfd.cz/film/231145-...0/prehled/
Myslím, že v Rusku není existenciální alkoholismu jen životní styl, ale nutnost.
Protože bez chlastu by se to tam prostě nedalo...
Ten film jsem neznal, mrknu se, dík. Upřímně, já dost chápu, proč tam lidi tolik chlastaj. Představ si, že žiješ v provinční díře o sto tisíci obyvatelích někde dva dny od Moskvy… A teď přes týden rabota, o víkendu dětská železnice s rodinou… Ale čím vyplňovat zbytek času jsem nezjistil ani já, co jsem tam byl řádově měsíce…
Bohužel režisér už nic nenatočí, řekl bych, že existenciální alkoholismus sehrál v jeho životě podstatnou roli. Infarkt v 54 letech tam asi nebude nic výjimečného. Oni tam možná mají alkohol jako součást penzijního systému. Většina jeho filmů se opravdu povedla, film určitě stojí za vidění a věrně vystihuje sovětský bizár.
Nas kamarad Anton z Prazske zasahovky vzdycky musi v lete na navstevu ke strycovi do Ruska a po navratu si vzycky naordinuje mesicni abstinenci - v zasade to dost koresponduje s Honzovym cestopisem.. Od snidane panaky az do padnuti, odmitnout se neda.. :)