Oslo - skandinávská ochutnávka

Termín: 30. července - 2. srpna

Táta vždycky říká: Lepší velký teplo než malá zima. A já se tím řídím celý život. Jenže i když jsem teplomilec, stejně se mi občas zachce zatoulat i někam na sever. Po Skandinávii pokukujeme s mužem už nějakou tu dobu, ale spaní ve stanu a polní kuchyně nejsou nic pro mě. Tak jsme letos zvládli alespoň městskou otočku v Oslu - takovou naši první skandinávskou ochutnávku. A třeba se časem propracuju až pod ten stan!

Na cestu se svědomitě připravuju. Oslo není Řím, kam si stačí zabalit jedny šaty, kartáček na zuby a zbytek se už vždycky nějak sežene. Nedělám si sice iluze, že by se prodloužený víkend v Oslu mohl nést v duchu low-cost, stejně ale nechci utratit víc, než je nutné. Letenky kupuju u Ryanair za pár šlupek. Letíme z Wroclawi, kterou tady od nás z východních Čech máme sice trochu dál než Prahu, ale hodně blíž než Vídeň. Šetřím taky na batožině (ne, nebudu platit za příruční kufr, děkuju pěkně) a v rámci základního komfortu i na bydlení (kupuju nejlevnější dvoulůžkový pokoj, který v době rezervace booking.com nabízí). I tak se částka jen za dopravu a ubytování šplhá hodně vysoko. Ale s tím jsem předem počítala.

„Oslo je jednoznačně nejdražší město, které jsem kdy navštívila. A to jsem byla v New Yorku.“

Díky extra brzkému letu přistáváme na letišti Oslo Torp už v osm ráno a hned nasedáme na autobus do města. Jedna jízda vyjde asi na 250 NOK a nejlevnější je zaplatit si ji předem a rovnou zpáteční. Autobusy jsou koncipované tak, aby vždy navazovaly na nějaké letadlo, a díky tomu je orientace v jízdním řádu velmi jednoduchá – prostě se podívám, který autobus má v poznámce napsané, že obsluhuje let do/z Wroclawi. Stejně nakonec jedeme prvním spojem, který se zcela mimo jízdní řád objeví na zastávce.

Doprava po městě je taky celkem snadná. Po centru všude dojdete pěšky, na cesty dál od centra využijete hustou síť MHD. Spoje vyhledáváme pomocí google map nebo aplikace ruter, kde je možné si rovnou koupit jízdenky. Výhodou je, že v Norsku, ačkoliv nepatří do EU, není nutné platit roaming. Data tedy vesele jedou stejně jako doma a to nám podstatně usnadňuje život.

Samostatnou kategorií jsou ceny. Čekala jsem, že bude v Norsku draho, ale i tak jsem nepříjemně překvapená. Oslo je jednoznačně nejdražší město, které jsem kdy navštívila. A to jsem byla v New Yorku. Všechno stojí minimálně tolik, jako u nás, akorát že v norských korunách (1 NOK vychází zhruba na 2,50 Kč). Nejlevnější jídla v restauracích od 200 NOK za pizzu, pivo minimálně 100 NOK, kobliha v obchodě od 15 NOK, nejlevnější káva z automatu za 25 NOK. Jo, tohle bude výlet, na který bude moje peněženka ještě dlouho vzpomínat.

Den první - městská poznávačka

Ještě s batohy na zádech se vydáváme poznávat městské památky. Moc jich není, celé Oslo je moderní město a historických budov se tu moc nenachází. Čeho je tady ale dostatek, jsou sochy v ulicích. Oslo připomíná galerii pod otevřeným nebem. Jako první vás přivítá socha tygra před hlavním nádražím – proč zrovna tygr, to netuším. Vím jen, že by se mu mělo sáhnout na ocas, má ho už úplně ošmatlaný. Tak snad teď budu mít celý život štěstí.

V centru města se nachází i pár kostelů. Jedná se spíše o strohé stavby bez výrazných dekorativních prvků, většina kostelů je protestantských. Za návštěvu určitě stojí katedrála Oslo Domkirche, která je obehnaná orientálně vyhlížejícím bazarem.

Pokračovali jsme kolem norského parlamentu a národního divadla ke královskému hradu, kde probíhá každý den ve 13:30 výměna stráží. Zajímavostí na hradní stráži je to, že se nejedná o příslušníky armády, ale o mladé Nory a Norky, kteří si tím plní vojnu. Abych byla upřímná, moc jsem od toho nečekala a stejně jsem byla zklamaná. Před palácem se hromadil dav čumilů, přes které skoro nebylo vidět, a když náhodou bylo, stejně se nic nedělo. Člen stráže přešel zleva doprava, tam pak stál a zprava přišli další, pak tam zase stáli a pak zas odešli doleva. Po patnácti minutách jsme už byli znudění a šli si místo toho projít zahrady za palácem. Uvnitř paláce se dělají prohlídky, ale nijak jsme se nepídili po dalších podrobnostech.

Po odjezdu na ubytování a návratu do centra vyrážíme na nejznámější ikonu Osla – moderní budovu opery. Bílá prosklená budova se nachází přímo na břehu moře a je skutečně dominantou centra. Architektonickou zajímavostí je její střecha, po které se můžete volně procházet. Na jedné straně se svažuje až do moře, na té druhé můžete vystoupat na vršek opery a prohlédnout si menší výhledy na záliv. Lidé sem chodí na procházky, sednout si a koukat na vlny, číst si, nebo i s lahví vína a plastovými kelímky – zejména, když je hezky.

Dalším naším cílem je pevnost Akershus, jejíž základy byly položeny už kolem roku 1300. Dodnes ji částečně využívá armáda, nicméně komplex je pro turisty hodně otevřený a většinu venkovních prostor mezi budovami si můžete zdarma projít. Když jsme tam byli, chýlil se už večer, takže jsme nemohli nikam dovnitř, ale měla by tu být asi dvě vojenská muzea a pro návštěvníky by měl být během dne otevřený i hrad.

I když se rozhodnete nenavštívit žádný interiér, doporučuju se alespoň projít po hradbách, odkud je hezky vidět na jedné straně na operu a na té druhé na přístav a sousedící čtvrť Akerbrygge. Tam taky naše kroky míří dál. Miluju přístavy, mola a celkově mořské pobřeží. V Oslu je navíc vše nové, čisté, moderní a upravené tak, jako by Norové celé dny a noci nedělali nic jiného, než se koupali ve fjordu nebo se na něm alespoň saunili.

Voda je tu klidná a relativně teplá (v létě dosahuje podobné teploty jako vzduch, tedy kolem 20 stupňů). Nejrůznější mola, schůdky, žebříčky a skokanské můstky dávají tušit, že pokud se vám v Oslu zachce vodních radovánek a nezaleknete se chladnějšího moře, můžete tu ve slané vodě dovádět až do večera, který přichází mnohem později než v našich končinách. Slunce v létě zapadá až kolem desáté hodiny a světlo je ještě dlouho potom. Přímo v centru je navíc několik umělých písčitých pláží.

Zpátky na ubytování se dostáváme asi o půl jedenácté večer – stále ještě za světla. Norská metropole na mě udělala dojem, a to nejen cenami, nad kterými mi oči zůstávají stát. Je to pulzující velkoměsto, i když má oproti Praze poloviční populaci. Na první pohled vysocí a blonďatí Norové tu žijí po boku různobarevných přistěhovalců z celého světa. Všechno smrdí novotou (kromě tramvají!) a mimo tu nejrušnější pěší třídu tu na mě dýchá klid a správná severská pohoda. A na ty nekonečně dlouhé západy slunce bych se mohla dívat každý den.

Den druhý - island hopping

Nedílnou součástí norského pobřeží jsou světoznámé fjordy – pruhy moře, které se zakusují hluboko do vnitrozemí. Na jednom z nich leží i Oslo, a právě ten se chystáme poznat trošku z blízka. Mám ráda moře a hrozně ráda po něm jezdím na lodi, ať už jde o trajekty, asijské long tail boats nebo třeba plachetnice. Takže si nemůžu nechat ujít možnost poskládat si v bezprostřední blízkosti osloského pobřeží takový menší island hopping.

Z přístavu Akerbrygge vyplouvají lodě B1 a B2, které jsou součástí městské dopravy. Když si tedy koupíte celodenní lístek, můžete se jimi nechat vozit po přilehlých ostrůvcích až do večera. Lístek na MHD na 24 hodin stojí 117 NOK, takže se na norské poměry jedná o celkem levnou zábavu. Lodě jezdí v pravidelných intervalech asi dvakrát nebo třikrát za hodinu, a to od brzkého rána až pozdě do večera, ovšem některé jen v letní sezóně. Jízdní řády najdete v aplikaci ruter, kde si můžete rovnou koupit jízdenku.

Jako první plujeme na ostrov Hovedoya, který je největším ostrovem v zálivu. Jen pár minut od přístavu se dostáváme do zelené oázy klidu. V létě, když je teplé počasí, sem prý jezdí spousty místních obyvatel, kteří tu pak na speciálních grilovacích kamenech rozpalují své jednorázové grily a užívají si rodinné pikniky. Je tu taky spousta hezkých pláží, kde se můžete smočit, nejste-li příliš zimomřiví. Za návštěvu stojí určitě ruiny starého kláštera ze 14. století. Pěší cesta, která vede kolem ostrova, nabízí nádherné výhledy na město i okolní ostrůvky. Když spojíte procházku s piknikem a koupačkou, můžete tu v klidu strávit i půl dne.

My se po dvou hodinách, během kterých jsme si prošli ostrov křížem krážem a do moře se odvážili jen po kolena, opět naloďujeme a vydáváme se o kus dál. Zastávku na ostrově Lindoya vynecháváme a vystupujeme až na ostrově Gressholmen, který jsem si vybrala hlavně kvůli krásnému majáku. Cesta k němu je dost špatně značená (spíš skoro vůbec) a cestičky vyznačené na mapě neodpovídají úplně stoprocentně skutečnosti, nicméně nakonec se nám daří dostat až k cíli.

Jsme tu úplně sami, voda se mlátí o břeh a maják, který vypadá skoro jako malý kostelík, září svou bílou omítkou do dálky. Stejně jako předtím na Hovedoye, i tady mám problémy si uvědomovat, že jsem jen pár minut lodí od centra města. Klid, ticho, hejna racků… Ve vzduchu je cítit sůl, mořský vánek mi zaplétá vlasy. Pryč nás žene blížící se bouřka. Mraky se honí a občas v dálce zaslechneme hrom. Ráda bych, až dorazí déšť, byla někde jinde než u neobydleného majáku na okraji neobydleného ostrova.

Cestou stíháme ještě jednu zastávku. Vystupujeme na ostrůvku Nakkholmen, který je doslova posetý malými barevnými domečky, jež slouží pro obytele Osla jako víkendové chaty. Červené, žluté, modré a zelené domečky s nádherně upravenými zahrádkami vypadají, jako by je někdo vystřihl z katalogu. Takhle si představuju sever. A hned mám chuť být bohatým Norem, který tráví víkendy právě na tomto ostrově ve své žluté chatce, jejíž interiér vypadá jako reklama na hygge (Norové obecně nemívají v oknech záclony, takže jim vidíte až do kuchyně). Jednu takovou rodinku vidíme, pár vysokých blonďatých seveřanů si z chatky vynáší zabalené kufry, skáče do motorového člunu a vyráží zpět na pevninu. Tomu říkám chalupaření.

Když se vrátíme do města, je už pozdě odpoledne. U přístavu jsou zaparkované food trucky, u kterých si dáváme rychlé jídlo (nejlevnější stojí od 160 NOK, ale je to moc dobré a něco teplého do břicha potřebuju jako sůl) a vydáváme se do botanické zahrady. Nejsem zrovna odborník na kytičky. Poznám růži od slunečnice, ale doma mi umírají i kaktusy. Ale zahrada je moc hezky upravená a rozdělená do tematických částí, takže si ji užije i naprostý květinový neznaboh. Bohužel už jsou zavřené skleníky, jdeme pozdě, stejně tak muzeum přírodní historie, nicméně okny (bez záclon a závěsů!) vidíme uvnitř pár koster dinosaurů. Nejzajímavější část zahrady je věnovaná vikingům. V různých záhonech jsou tu vysázené rostliny, které vikingové používali, a k nim jsou připojené cedulky s vysvětlivkami a povídáním o jejich životě.

Nakonec nás doženou mraky, které se celý den motaly kolem Osla. Propršený večer strávíme opět v centru poblíž přístavu Aker Brygge. Nemáme už žádný konkrétní program, takže se procházíme uličkami mezi novostavbami a občas si připadám jak v moderních Benátkách, když zmizí chodníky a silnice a nahradí je mosty a vodní kanály plné zaparkovaných lodiček a člunů. Život v Oslu je zkrátka s mořem spjatý velmi úzce a nelze je od sebe oddělit.

Den třetí a poslední - co se doteď nestihlo

Máme štěstí, zrovna v době naší návštěvy jsou parlamentní prázdniny a budova parlamentu je tak otevřená veřejnosti. Po dobu pár týdnů se v každý všední den v deset dopoledne koná komentovaná prohlídka v angličtině. Vstupné je zdarma, ale na prohlídku může jít maximálně 30 lidí. Jakmile se fronta protáhne na třicet, mají nově příchozí smůlu. Rezervace předem není možná. Takže si jdeme včas stoupnout do fronty a pojistit si tak místo.

Trochu jsem se bála, že bude prohlídka parlamentu ukrutná nuda. A taky by mohla být, kdybychom měli sucharského průvodce, kterého zajímají jen počty politických stran, mechanismy schvalování zákonů a historie demokracie v zemi. Náš průvodce je ale všechno možné, jen ne nudný patron. Hodinka uteče jako nic a já jsem teď odborníkem na severský parlamentarismus. Věděli jste například, že norský král má vstup do budovy parlamentu povolen jen jednou ročně? Nebo že v Norsku neexistují předčasné volby a v případě pádu vlády je nutné vybrat nové ministry z už zvolených zástupců? No a když začal průvodce popisovat holubí incident z osmdesátých let, celá naše třicetičlenná skupina se smíchy popadala za břicho.

Ačkoliv nás předpověď počasí strašila, že bude celý den pršet, mraky se rozestupují a nad hlavami se nám otevírá modré nebe. Okamžitě po prohlídce tedy skáčeme do metra a vyrážíme na skokanský můstek Holmenkollen. Dokud nám počasí přeje.

Můstek Holmenkollen je naprosto monumentální stavbou v kopcích nad městem. Konala se tu zimní olympiáda v roce 1952, tehdejší můstek se ale tomu dnešnímu podobal jen názvem a polohou. Současnou podobu má od roku 2011, kdy se zde konalo mistrovství světa.

Vstupné na vyhlídkovou terasu je 160 NOK, součástí je také muzeum věnované historii lyžování. Nečekala bych, že takové muzeum je možné pojmout atraktivně, ale expozice mile překvapila. Najdete tu tisíce let staré lyže, modely zachycující proměny Holmenkollenu, artefakty z polárních expozic a vycpaného soba. A taky je tu nejkrásnější dětský koutek, jaký jsem kdy viděla. Muzeem procházíte jak cestou nahoru na vyhlídku, tak cestou zpátky.

Na vrcholek můstku vás vyveze výtah, na který se většinou musí vystát fronta. Ta naše sice nevypadá moc dlouze, ale nějakou půlhodinku si v ní určitě postojíme. Nahoře se nám ale rozprostře ten nejkrásnější pohled na Oslo, jaký si dovedu představit, a veškeré čekání rázem stojí za to. Osloský fjord, všechny ty ostrovy, které jsme včera navštívili, obrovské lodě kotvící v přístavu, v dálce malá budova opery a Munchovo muzeum (které se prý pravidelně umisťuje v žebříčku nejošklivějších staveb v Norsku). Na druhou stranu nekonečné zelené kopce poseté typickými severskými domečky. Pod námi vidíme na jedné straně jezero Sognsvann a na té druhé areál pro biatlon.

Většina lidí stráví na vršku pár minut, ale já se na tu nádheru kolem nemůžu vynadívat. Odvážlivci, kteří mají benevolentnější rozpočet, si za nějakých 700 NOK mohou připlatit sjezd dolů na ziplinu. Vypadá to jako parádní zážitek, ale tolik peněz bych do toho nedala, takže dolů šupajdíme hezky po svých. Totiž – hezky výtahem.

Jdeme se ještě projít kolem biatlonové střílny, kde zrovna trénuje pár sportovců na letních lyžích, navštívíme místní dřevěný kostelík a nezapomeneme ani na velkou kamennou sochu trolla, takového osloského Rampušáka.

Náš program se pomalu chýlí ke konci, ale ještě se stihneme stavit v parku Vigelandsparken. Jedná se o světový unikát – největší sochařský park, kde jsou všechny sochy dílem jednoho autora. Konkrétně se jedná o sochaře jménem Gustav Vigeland, autora medaile Nobelovy ceny za mír. V roce 1921 se osloská radnice rozhodla zbourat dům, ve kterém měl Vigeland svůj ateliér, aby místo něj mohla postavit veřejnou knihovnu – Vigeland získal od města novou budovu, ve které mohl tvořit, ale výměnou za to slíbil, že všechny své nastávající práce věnuje městu. A tak vznikl sochařský park, kde je dnes k vidění 212 bronzových a žulových soch včetně velké fontány a žulového monolitu. Většina jeho soch zachycuje výjevy z rodinného života, přičemž měl autor nejspíš silnou averzi k oblečení, protože všechny postavy vysochal tak, jak je pánbůh stvořil. Nejznámější je socha naštvaného dítěte, kterou z nějakého důvodu můžete zahlédnout i na pohlednicích a která se, bůh ví proč, stala jedním ze symbolů Osla.

Když si park prohlédneme, už se opravdu blíží úplný závěr našeho výletu. Vracíme se do centra a protentokrát si dopřáváme opravdické jídlo v opravdické restauraci – radši ani nepřepočítávám, kolik mě obyčejná pizza margarita stála. Naposledy se vracíme na střechu opery, procházíme se v nově zbudované čtvrti za Munchovým muzeem a obdivujeme náš poslední nekonečně dlouhý západ slunce. Nebe nad Oslem se pomalu zbarvuje do nespočtu odstínů oranžové a červené, až pomalu, pomalinku začíná tmavnout. Lidé kolem se i v deset hodin večer koupají v moři, vysedávají na lavičkách, které lemují promenádu a chytají poslední sluneční paprsky.

Oslo si mě získalo. Myslím, že tři dny jsou tak akorát, abyste jako turisté ochutnali všechno, co toto město nabízí, ale zároveň vám to úplně nezruinovalo peněženku. S tím, jak rychle se zde budují nové domy a celé čtvrti, je mi jasné, že pokud se někdy do Osla vrátím, najdu úplně nové město. Jako první ochutnávka Norska splnilo svůj účel – zapsalo se mi do paměti a přesvědčilo mě, že i zarytí teplomilci jako já by měli dát severu šanci. Ve Skandinávii určitě nejsem naposledy. A na zdejší západy slunce budu vzpomínat ještě hodně dlouho.