Pestrobarevná , léčivá Madeira

✌️🌏 Je začátek dubna a náladu mám hluboko pod bodem mrazu. Je to pár dní co mi umřela máma a i když už pro ni byla smrt vysvobozením , tak to je okamžik, který ačkoliv ho v životě prožijeme všichni, tak by ho jistě každý z nás ze svého života nejradši vynechal. Fotbal už má sedm měsíců covidové útrum a v práci taky jen problémy. Zvoní mobil. Volá Pavel, kamarád a kolega z trenérské branže. „Hele Kafe ,pojeď na Madeiru, ostrov patřící k Portugalsku, mezi Evropou a Afrikou, je tam skvělá příroda a teplo, letenky za 9000 Kč od Smartwingsu a hotel seženem," vychrlí na mě natěšeně. Vysvětlím mu situaci s tím, že to teď v žádném případě nejde! Večer už mi to začíná vrtat hlavou a ještě před půlnocí mám jasno. Poletíme z Berlína, letenky za krásných 3000 Kč s Easy Jet, hotel Santa Cruz se snídaní , kousek od letiště za 150 euro na týden pro jednoho! 28.dubna ,ve tři ráno vyrážíme směr letiště Brandenburg, je to lehce přes 300km a cesta je hladká, plynulá. Parking asi 200metrů od terminálu dokonce ještě levnější o stovku než v Praze, ale to už je takový český kolorit. Stojíme frontu na odbavení, pomalu postupujeme, když si všimnu, že česká rodina o deset míst před námi má nějaký problém se svými batohy. Pavel, který si ještě připlatil zavazadlo navíc , mě ujistil, že jeho zánovní kufřík bezpečně splňuje požadované rozměry. Německý celník byl však zcela opačného názoru. Nešlo to s ním po dobrém , ani po zlém. Tenhle den byl jeho a nesměl projít žádný z Čechů ať už s koženou brašnou nebo bez ní. Museli jsme kapitulovat jako naše armáda na jaře roku 1939. Pavel si svůj kufřík se skřípěním zubů, ještě jednou zaplatil. Nálada se nám výrazně zlepšila až při přistání. Pohled na Madeiru, východní cíp Sao Lourenco, úžasné barvy a přibližování se na vyhlášenou kratičkou přistávací dráhu podepřenou pilíři , stál za to. Miluju to klima v přímořských státech po vystoupení z letadla. Vzduch, vůni, teplo.V hale už na nás čeká Anderson z autopůjčovny Funchal Easy s klíčemi od auta, které Pavel zabukoval ještě z domova .Za 199 euro na týden s plným pojištěním a vstřícným jednáním. Náš hotel je sotva dva kilometry od letiště, vybalíme, projdeme liduprázdné městečko, nadšeně pozorujeme přistávání letadel přímo nad našimi hlavami. Povečeříme a už spřádáme plány na prožití následujících dnů.

Přilétáme na Madeiru

Bydlíme blízko letiště

Je to fakt blízko

Přistání

✌️🌏 Druhý den , po výborné snídani v poloprázdném hotelu, vyrážíme na jednu z nejznámějších tras podél levády s názvem das 25 Fontes. Řídí Pavel.Původní dohoda byla , že se budeme po dni střídat, ale když jsem viděl jak bravurně zvládá místní provoz, stal jsem se spolujezdcem=závozníkem. Hlavní silnice(ve velmi dobrém stavu) jsou zejména podél pobřeží s odbočkami do vnitrozemí. Po cestě několikrát musíme zastavit. To se nedá slovy popsat!! Naprosto neuvěřitelná příroda, barevná, rozmanitá , vonící. Kocháme se a fotíme. Nejméně 150 krát zopakuji„ Ty vole, to je neuvěřitelný." Když nás navigace dovede na začátek trasy , parkujeme hned vedle krávy. Samozřejmě čtyřnohé. Úvod je po silnici a směrem dolů. Lidí je minimum. Asi po čtyřech kilometrech , začíná stezka a už tak krásná krajina ještě zezelená, všude okolo vlhkost, jak někde v džungli. Tekoucí voda podél cesty v betonovém korýtku zvaný leváda umocňuje tenhle zážitek. Následuje další tekoucí voda, tentokrát ze shora. Vodopád Risco je úžasný. Při zpáteční cestě jsme došli k bufetu u silnice, poseděli u kafe a začalo drobně pršet. Usoudili jsme, že těch pár euro za shuttle je výhodných a nechali jsme se vyvézt k autu. Kráva už tam nebyla a přestalo pršet. Na zpáteční cestě jsme se zastavili u vodopádu v městečku Ponta do Sol. Ten je zajímavý tím, že teče ze skály na silnici z výšky asi 25m a přístup k němu je oficiálně uzavřený. Jde se k němu přes kilometr, ale jak jsme zjistili, řídí se tím jen neznalí cizinci. Všichni ostatní tam frčí a dokonce zastaví pod ním , aby si umyli auta. My si však umyjeme pouze ruce , nafotíme tu krásu a jedeme dál. Poslední naší zastávkou byla Ribeira Brava, poklidné, přímořské městečko.

Zastavujeme a fotíme

Jedna ze zastávek

Parkujeme

Všude banány

25 Fontes

✌️🌏 Probouzíme se do nádherného, slunečného dne a vyrážíme na východní cíp ostrova zvaný Sao Lourenco. Již z letadla byl úchvatný, ale zblízka ještě mnohokrát předčil naše očekávání. Trasa je jednoduchá, žádné velké převýšení, asi 8km tam a zpět. Ale šli jsme to čtyři hodiny. Prostě pořád musíte zastavovat, střídavě kroutit hlavou v úžasu a fotit a zas kroutit hlavou a tak pořád dokola. Je to nádhera. Slunce nasvítí skály a moře dodá tomu místu skvělou atmosféru. Je to určitě jedno z nejkrásnějších míst na světě. Po obědě a celý natěšení jsme nasedli do auta a jeli asi 20 km na jih ostrova vyhledat 580 metrů vysoký mořský útes, Gabo Girao. Je z něj hezký výhled po okolí, každému taky nedělá dobře skleněná podlaha , ale je to spíše taková laciná atrakce. Nedaleko je malebné, přístavní městečko Camara de Lobos, kde nějaký čas pobýval i sir Winston Churchill. Na prozkoumání stačí hodinka a už hledáme, kde se navečeříme. Nad přístavem, u hlavní silnice je restaurace s výhledem na moře. Jak se později ukázalo , tak tento náhodný výběr se ukázal pro naše večeře zcela zásadní. Naprosto skvěle tu vaří a pro nás, milovníky česneku to platí dvojnásob. Manželky jsme nechali doma, tak není důvod si nedopřát.

Sao Lourenco

✌️🌏 Jsme na vážkách. Meteo radary střídavě ukazují, že plánovaný pochod z Pica do Areiro(1816m) na Pico Ruivo(1862m) , uskutečníme již dnes a další o pár minut později , že v horách je mlha a prší. Protože u nás , u letiště je okolo 22 stupňů Celsia, vyrážíme. Jedeme zkratkou, překonáváme neuvěřitelné stoupáky, jednička, dvojka. Pavel si s tím hraje jak se sestavou na derby. Stavíme, fotíme, výhledy jsou úžasné. Najednou prudká změna. Pro znalce hor naprosto známá skutečnost. Ale tady najednou bílo tak, že jsme jeli krokem i když stoupání bylo mírné a pozvolné. Místy se mlha na pár vteřin rozevřela, prosvitlo slunce, aby za pár okamžiků zase vše zahalila. Dojeli jsme na místo, hledáme ukazatele kudy asi na Pico Ruivo? Nejde to, měníme plány a vyrážíme na sever k městu Sao Vicente. Sjedeme pár stovek metrů dolů a co ? Samozřejmě nebe bez mraků, azůro. Zastavujeme, děláme krátké tripy do džungle. Ano tak nám to připadá a tak to zde vypadá. Zpěv ptáků, různé zvuky a šelesty. Míjíme Sao Vicente a pokračujeme dál na západ. Po cestě je několik vodopádů ze skal, pořád nás něco překvapuje. Stavíme v městečku Seixal, je zde malá černá pláž a já začínám litovat, že jsme nevzali plavky. Kdo to mohl tušit, když před hodinou a půl v horách klepeme kosu a nevidíme na krok a teď už si vyhrnuju kalhoty a cachtám se po kolena v Atlantiku. Máme informace, že o pár kilometrů dál na severozápadním cípu , v Porto Moniz je ještě lepší místo na koupání a tak nasedáme do auta a využíváme letních teplot v dubnu s vidinou koupání se v oceánu. Parkujeme a přímo před námi se rozprostírá přírodní mořské koupaliště s několika propojenými bazény, průzračná teplá voda. Tomu nejde odolat! V boxerkách skáčeme do vody a užíváme tenhle nevšední zážitek. Jedinou výhodou této šílené covidové doby je, že tam je liduprázdno. V kavárně nad oceánem popíjíme výborné kapučíno se šlehačkou a máme výhled na druhé, tentokráte již uměle vytvořené , koupaliště s betonovými moly a placeným vstupem. Na zpáteční cestě ještě před Funchalem uděláme krátkou zastávku v Sao Martino a večer uleháme s pocitem , že ty dosavadní dny stály za to a těšíme se na druhou polovinu krásného cestování po Madeiře.

Zkusíme to jít?

Jako v džungli

Výhledy

Úžasná Madeira

U Seixalu

Černá pláž Seixal

✌️🌏 Dnešním naším cílem je leváda Lombardo do Monhio-Novo. Už jsme na ostrově jako doma. Pavel se jako rodilý Madeiřan proplétá v místním provozu , všude je blízko. Z východu na západ po hlavní silnici podél pobřeží je to něco přes hodinu a stejným směrem vyrážíme s úderem deváté hodiny i dnes. Po půlhodině jízdy , kdy už nám připadá, že za ty tři dny známe každý strom, každý banánovník a každou skálu zabočíme u Ribeira Brava směrem do hor, do vnitrozemí. Projíždíme půvabné vesničky, míjíme domky posazené na hřebenech a zastavíme u kostela, kde nám navigace hlásí počátek dnešního tripu. Trasa vede po vrstevnici kopce směrem od moře . Jsme tu úplně sami a jsme nadšeni jakým krásným krajem si to šlapeme. Rokle pod námi, všude spousta zeleně, tu a tam v kopcích domek nebo políčko. Je nám záhadou jak se k nim místní dostanou. Rogalem, podzemním tunelem? Odlehlá místa a složitý přístup. Pěšiny jsou místy sotva metr široké , žádné zabradlí a pod námi pár stovek metrů sráz. Docházíme na konec, odpočíváme a v tom si to k nám šinou dva kluci okolo 25 let. Spustí anglicky, přízvuk slušný. Odpovídám česky a trefa. Chvíli pokecáme rodným jazykem a už hledáme kudy jít nazpět, jelikož stejnou trasou nemíníme jít. Vracíme se pěšinou posazenou a 100metrů výše v úbočí kopce. Druhou dnešní zastávkou je Funchal, stotisícové hlavní město Madeiry. Leží u Atlantiku na úpatí hor. Parkujeme u přístavu a už ho vidíme! Cristiano Ronaldo v nadživotní velikosti z bronzu. Nejslavnější žijící rodák, po kterém je pojmenováno i místní letiště. Jdeme k němu, okolo jen pár lidí. Cristiano je zcela jistě celosvětovým idolem, což prozrazuje zde na místě zcela vyhlazená přední část trenýrek od jeho fanynek a asi i fanoušků...Projdeme starou část města nad přístavem a hledáme kde se navečeříme. Načež prakticky současně zvoláme „Camara de Lobos!" Skáčeme do auta a s vidinou skvělé kuchyně jedeme 15 kilometrů nazpět.

Lévada Lombardo...

Skvělé výhledy

Další

U Vodopádu

Nádhera

Bez zábradlí

✌️🌏 Den D .Radary hlásí, dneska by to šlo! Vyhlášený trip z Pica de Areira na Pico Ruivo.P okus number two! Bereme teplé oblečení, nechceme nic podcenit a vyrážíme.T rasu již dobře známe a tak nám jízda autem krásně ubíhá. Slunce svítí a vše vypadá nadějně. Míjíme cyklisty trýznící své tělo v příkrých serpentinách a těšíme se na pochod o němž jsme slyšeli jen samou chválu. Vyrážíme a jsme nadšeni, skvostné výhledy, barvy a úžasná rozmanitost. Trasa je nahoru dolů, s radostí jdeš pár desítek metrů směrem z kopce, aby si o chvíli později šlapal do schodů s vyplazeným jazykem. Postupně ,se zhoršujícím počasím se stále častěji ozývá Pavlovi jeho problematické koleno. Jsme zhruba v půlce trasy a Pavel smutně konstatuje, že to takhle dál nepůjde, koleno bolí a raději se vrátí a počká v autě. Pokračuji dál , začíná mírně pršet a viditelnost je sotva 30metrů. Míjím bílé stromy působící v té mlze hrůzostrašně a konstatuji sám pro sebe, že to dám i když únava se stupňuje. Cesta tam je 8,5km a světe div se, to samé i zpět. Jsem zde! Všude kolem mlha, stojím u památníku a přemýšlím, že ty nejtěžší a nejhezčí trasy na konci jsou úplně obyčejné a člověk by neřekl: „Ty jo ,tak to je ono!" Na památku se nechám vyblejsknout příchozím manželským párem. Sejdu pod kopec, objednám si vysokohorské kafe a s raw tyčinkou střádám síly na cestu zpět. Počasí je nevlídné, vlhkem a slabou baterii mi zkolabuje mobil. Pokusím se na chvíli zavěsit za Španěla odněkud od Valencie, lámanou angličtinou konverzujeme a zejména ocením jeho svítící mobil v několika tunelech, kterými musíme projít. V druhé půlce už o dvacet let mladšímu klukovi nestačím a šlapu si to sám. Čistím si hlavu, přemýšlím z čehož mě jen na chvíli vyruší čtyři Češky v mém věku. To znamená 50+. Tedy předpokládám.... Jsou tři hodiny, co dál? Jedeme kousek za naše bydliště do městečka Machico. Je zde písečná pláž a i když dnes ani u moře už není úplně na koupání, vlezu do Atlantiku a ještě si pořádně zaplavu. Vylezu, třesu se zimou a Pavel přichází s nápadem zajet na nejzápadnější část ostrova do Ponta do Pargo a nafotit západ slunce. Po cestě se zastavíme v oblíbené Camaře de Lobos a po večeři pokračujeme dál na západ. Sjelo se sem okolo stovky lidí. Je to paráda, krásný pocit a pohled. Na zpáteční cestě už jsem po celodenním zápřahu k.o., a tak klimbám a oceňuji Pavlovu řidičskou kvalitu.

Trip začíná

Krása

Tudy

Po cestě

Nahoru,dolů

Výhledy

✌️🌏 Dnešní den jsme se rozhodli pojmout zcela odpočinkově, žádné výšlapy, žádná námaha. První naší zastávkou bylo Garajau. Zastrčené městečko na půl cesty ze Santa Cruz do Funchalu. Hlavním lákadlem je zde socha Krista dmoucí se ve své velikosti nad oceánem. Jen pár desítek metrů od ní je lanovka. Svezla nás ze skály dolů k moři a otevřel se nám fantastický pohled na zátoku. Malá , sluncem zalitá, kamenitá pláž, dokola skály a nikde nikdo. Jen my. Uvelebíme se na lehátkách , popíjíme kávu a vychutnáváme si ten klid. Když se nabažíme, nasedáme do auta a frčíme směr Porto Moníz. První návštěva v nás zanechala skvělý dojem a tak si to chceme zopakovat, s tím, že tentokrát se koupeme v oficiálním koupališti. Minimum návštěvníku, krásných 23 stupňů, relaxujeme a opalujeme se. Tentokrát už lépe vybaveni. To znamená v plavkách. Ještě chceme stihnout vesničku Achada da Cruz, ležíci 10km odtud směrem Ponta do Pargo. Proplétáme se klikatou silnicí v horách a oba svorně konstatujeme, že se nacházíme asi v nejchudší části Madeiry. Dojedeme na místo, Achada de Cruz leží přímo pod námi. Stojíme na 300m vysoké skále a dolů to jde jen lanovkou. Ta bohužel není v provozu a tak jen žasneme nad životem několika vesničanů v tomto zapomenutém místě a filozofujeme o realitě života. Den zakončíme bohatou večeří v Camara de Lobos.

Ježíš

Garajau

Porto Moníz

✌️🌏 Já tak nesnáším ty poslední dny někde .Kdekoliv. Mísí se ve mě stesk po domově a zároveň zklamání, že něco hezkého končí a následuje jen cesta domů. Do Čech nám to letí ve čtyři odpoledne a tak se snažíme zastavit čas. Zajedeme na kafe a krásný výhled do Garajau, stihneme ještě botanickou zahradu ve Funchalu. Celá Madeira je úžasně pestrobarevná, vonící a rozmanitá a tak si jistě dovedete představit, že zde je to umocněno na druhou! Nedá se nic dělat , ve dvě hodiny vracíme na letišti auto a slibujeme si , že se sem ještě někdy vrátíme! Úžasná Madeira!