1. Cestopisy
  2. Afrika
  3. Namibie
  4. Pět týdnů v Africe - část druhá

Pět týdnů v Africe - část druhá

Sněhobílá Etosha, nekonečné rudé písky Namibie a Němci na každém kroku.
Cestopis z roku 2019 napsala Kateřina Piskačová

Z Botswany do Namibie přejíždíme kolem poledne. Přejezd hranic byl poklidný, jen to neustálé vyplňování stále stejných papírů je fakt na hlavu. Člověk by řekl, že když si doma zařídí víza, tak dostane razítko a čau, ale to ne. Dvakrát musíte vyplnit vlastně úplně to samé jako při žádání o víza plus nějaké papíry k autu, ale o ty už se stará Tomáš, protože mně je furt ještě zle z té pálivé polívky a jsem ráda, že jsem ráda. S námahou loudím na tváři úsměv, abych se usmála na jednu Namibijku, která si se mnou chce venku na hranici povídat.

Naší první zastávkou je Divundu Guest House kousek od botswanských hranic, na okraji Capriviho pruhu, kde se rozkládá horní část delty Okavanga, která je bohatá na divokou zvěř. Přez úzký Capriviho pruh můžete dojet autem až do botswanského města Kasane. My máme v plánu navštívit jen začátek této oblasti, a protože mi odpoledne už není tak strašně zle, vyrážíme přes Buffalo Park Entrance Gate objevovat krásy této oblasti. Hned za branou narážíme na několik antilop a pak už o zvířata není nouze. Potkáváme několik slonů, hrochů, krokodýlů a jak už název brány napovídá, také množství buvolů. Před šestou hodinou večer se vracíme do našeho ubytování, kde po téměř dvou týdnech v Africe prvně a také naposled potkáváme Čechy. Jsou to čtyři kluci, kteří projíždí Namibii od jihu a chystají se do Botswany, takže si vzájemně vyměňujeme naše zkušenosti z cesty. A my s Tomášem doufáme, že kluci nezapadnou na místech, která jsme jim doporučili, protože ačkoli mají auto našlápnutější než my, tak mají z hlubokého písku vážně strach. 

Další den ráno vyrážíme do města Tsumeb, které leží 500 kilometrů daleko. Cestou se zastavujeme podívat na meteorit Hoba, který je největším nalezeným meteoritem na zemi. Se svými 50 tunami a délkou téměř 3 metry je to vážně pořádný kus železa. Do města Tsumeb vjíždíme v podvečer a jako bychom snad ani nebyli v Africe. Vliv Německa se tu neprojevuje jen v architektuře, ale také v gastronomii. Dokonce i na hotelu nám doporučují navštívit restauraci s německou kuchyní a většina lidí pracujících v cestovním ruchu tady německy plynule hovoří. V okolí města se rozkládá jedno z největších podzemních sladkovodních jezer, které je důležitým zdrojem vody pro velkou část Namibie. Vyrážíme tedy do jedné z místních restaurací a ačkoli si o nás téměř všichni myslí, že jsme Němci, pohrdáme schnitzelem i wurstem se zelím.

Capriviho pruh
meteorit Hoba

Náš třetí den v Namibii se již nese ve znamení národního parku Etosha. Do parku vjíždíme východní branou Namutoni Gate. Jdu vyřídit vstupní papíry a u vstupu mě vítá jedna usměvavá Namibijka. Když zjišťuje, že jsme z České  republiky, tak na mě spustí lámanou čestinou a vypráví mi, jak před lety pracovala na Staromáku v Praze. Je nadšená, že si z češtiny ještě tolik pamatuje a s úsměvem od ucha k uchu nás pouští do parku. 

Národní park Etosha se rozkládá na solné pláni. V některých místech je veškerá vegetace a zem pokrytá solí, a kdyby teplota za oknem nešplhala na 39°C, tak bychom si snad mysleli, že je všechno pokryté jinovatkou. Vstup do parku stojí 80 NAD za osobu a 10 NAD za auto (1 NAD = 1,6 Kč). V Etoshe se smí jezdit vlastním vozem a 4x4 není potřeba. Všude je spousta zvířat, která se v období sucha drží blízko napajedel, takže rozhodně není těžké je najít. Kolem napajedel je spousta zeber, pakoňů, oryxů a žiraf. Netrvá to dlouho a objevuje se i hyena, konečně. Naše první hyena. Neviděli jsme ji ani loni v Krugeru a tady přímo před námi dokonce ulovila ptáka. Jsem nadšená, kdybychom už nic jiného neviděli, tak by i tak splnila Etosha moje očekávání. Jenže Etosha nám toho hodlá během tří dnů nabídnout ještě víc. První den večer narážíme u napajedla na dvě krásné lvice a několik šakalů, nakonec se s námi u brány loučí park velkým stádem slonů. Máme v plánu v parku strávit tři dny a protože už v kempech uvnitř parku nebylo místo, tak jsme se ubytovali v nedalekém kempu Etosha Village, kde máme o zábavu také postaráno. Ubytování na noc vychází na 360 NAD. V areálu kempu se volně pohybují oryxové, kudu a kolem stanu nám stále pochoduje malý dik-dik. Máme tady svou vlastní umývárnu a gril. Namibijská tma je stejná jako ta botswanská. Dala by se krájet. Uleháme proto hodně brzo, ale neležíme ještě ani deset minut a u stanu se začínají ozývat divné zvuky. Mám trochu strach, ale venku by kromě menších býložravců nemělo být nic jiného, proto odvážně vyrážím s čelovkou na průzkum. A co nevidím? Samice kudu stojí u naší popelnice a zkušeně z ní odstraňuje těžké víko. Už má hlavu v popelnici a vyžírá z odpadků všechno možné. Po chvilce naléhání se mi ji podařilo od popelnice odehnat a pod svitem čelovky z popelnice vyndáváme všechny odpadky. Vyhodili jsem tam několik plechovek a nerada bych, aby si zrovna naší vinou něco udělala. Okukuje naše počínání z povzdálí, brzy však vyráží prohledávat popelnice ostatních návštěvníků kempu.

Ráno do parku míříme znovu. Tentokrát máme vážně velké štěstí na lvy. Vlastně ani nevím, kolik jsme jich ten den viděli, ale bylo jich vážně hodně. Narazili jsme i na několik nosorožců a další hyenu. Večer jsme se rozhodli zainvestovat do jídla a zaplatili jsme si v kempu bufetovou večeři, kde kromě hovězího byla možnost ochutnat zebru, kudu i oryxe. Ačkoli jsem masožravec, tak jediné, do čeho jsem se pustila bylo hovězí a oryx. A musím uznat, že lepší maso jsem v životě nejedla.

Lvi na každém kroku
Souboje u napajedla
Nosorožčí rodina
Konečně hyena

Poslední den v Etoshe už nejezdíme moc daleko, projíždíme jen napajedla, kde jsme dny předtím měli štěstí na lvy, a po obědě míříme do našeho dalšího ubytování. Na internetu jsme našli kemp nedaleko Etoshy, který nás finančně vychází asi na 150 Kč za noc. Kemp vlastní Tim Osbourne, který je jedním z biologů, jenž v Etoshe a jejím okolí prováděli výzkumy. Místo pro kempování leží trochu dál od Timova domu a my jsme jediní návštěvníci. Timův pomocník nám ukazuje umývárnu a říká nám, která zvířata můžeme v noci kolem našeho stanu vidět. Zmiňuje nosorožce, nějaké antilopy, zebry a také říká, že pět kilometrů daleko v horách jsou leopardi. Ty ale prý nikdy neviděl jinak než na kameře. Nicméně to ve mě nevyvolává ani trochu pocit bezpečí, takže přemlouvám Tomáše, abychom využili toho, že jsme v kempu jediní a postavili si náš malý stan v umývárně. Tomáš mi sice neochotně, ale přeci pomáhá přesunout náš stan dovnitř a dobře jsme udělali. Sice tam chcípáme horkem a asi by nás v noci žádný leopard nenavštívil, ale fouká takový vítr, že bychom se venku moc nevyspali. 

Ráno vyrážíme dál. Chystáme se navštívit skalní malby v oblasti Twyfelfontein. Cesta už dávno není asfaltovaná. Je to taková široká polňačka a čím víc se blížíme k našemu cíli, tím víc na cestě přibývá kamenů, až na ní není nic jiného. Už nejsme tak daleko, když najednou slyšíme takové divné mlaskavé zvuky. Víme o co se jedná. Tyhle zvuky jsme slyšeli už loni. Rozervali jsem pneumatiku. A jak! Jenže to není všechno kromě totálně roztžené zadní pneumatiky jsme píchli ještě přední, ze které za nepříjemného syčení utíká vzduch. A jsme v háji. Máme jen jednu rezervu. Co budeme dělat, to teda vážně netušíme. Vyndáváme rezervu a měníme zničenou pneumatiku. Napadá mě tolik sprostých slov, že jsem ani netušila, že jich tolik znám. Oba teď dobře víme, že nejsme ani v Namibii ani blízko Twyfelfontein, ale že jsme totálně v hájí, ačkoli tímto slovem bych naši situaci nenazvala.  Koukám na mapu a naštěstí Afričané s rozbitými auty prostě počítají všude. Pár kilometrů od nás je uprostřed pouště autoopravna. Jen tam s tou píchlou gumou musíme dojet tak, abychom ji taky nezničili, což na těch šutrech půjde dost těžko. Jedeme poměrně pomalu a Tomáš se snaží jet píchlým kolem po písku, takže část cesty jedeme našikmo po nafoukaném písku. To se nám málem vymstilo. Najeli jsme na vyšší hromadu písku a naše auto se jen tak tak nepřevrátilo na střechu. Je v nás malá dušička. Vždycky klidný Tomáš se na mě tentokrát vyděšeně podívá a oba se modlíme, ať už jsem v té opravně. Autoopravna u Twyfelfontein je pořádná a mají tady napilno. Rychlostí blesku nám opravují naši píchlou pneumatiku a dokonce máme možnost koupit si tady nové kolo. Musíme jen zavolat do půjčovny a domluvit se s nimi. Po několika telefonátech je vše vyřešeno a automechanici nám zkušeně opravují a mění zadní kolo. Zhruba po dvou hodinách můžeme vyrazit. O zážitek bohatší a o několik tisíc chudší. Měli jsme vážně kliku. Na Twyfelfountein ale už kašleme . Čeká nás ještě cesta do města Uis a na nějaké výletění pozdě odpoledne už nemáme nervy. 

Městečko Uis se nachází uprostřed ničeho. Cestou potkáváme pár Himbů, kteří u silnice prodávají svoje výrobky. Městečko je malé, udržované a všichni tady vypadají opravdu přátelsky. Náš hostitel z Petra's Gaesthouse, kde za noc platíme 1460 Kč, nám doporučuje večeři u jedné své známé. Ačkoli jsme chtěli dnes šetřit, tak jsme psychicky docela vyčerpaní a nějaký steak a pivo by byl fajn. Inecia's Home Kitchen je příjemné občerstvení u paní Inecie doma a jídlo i hostitelka jsou famózní. Nejen, že jsme si na všem báječně pochutnali, ale také jsme si krásně popovídali s usměvavou Inecií, která umí výborné steaky, a u které si na chvíli připadáme jako zpátky doma.

Z městečka Uis jsme vyrazili do nedalekého Spitzkoppe, což je oblast s žulovými masivy, kde jsme si postavili stan přímo pod jednou skalní stěnou a zbytek dne jsme trávili lezením po kamenech. Kempování ve Spitzkoppe stojí 380 NAD + vstupné 80 NAD/osobu a 80 NAD/auto. Ačkoli je Spitzkoppe jednou z nejkrásnějších částí Namibie, tak tady davy turistů nečekejte. Většinu času jsme byli na všech kamenech sami. Večer jsme si o samotě užívali i nádherný západ slunce, ale co je tady úplně nejkrásnější, je ráno. Když ležíte ve stanu a přímo ze spacáku se díváte na ty nádherné skály a nikde v dohled ani noha. 

Spitzkoppe
Jen my a skály
Západ slunce

Ráno jsme vyrazili na projížďku po pobřeží koster. Nechystali jsme se do parku, pouze jsme měli v plánu projet se kolem moře a dojet ke známe bráně s lebkou a zkříženými hnáty. Jak jsme se blížili k moři, tak teplota rychle klesala a vlhkost stoupala. Naše už tak zašvihané bílé auto definitivně přestalo být bílé a kraťasy a tričko jsme rychle vyměnili za teplé oblečení. Po projížďce po pobřeží nás čekala návštěva Cape Cross s velkou kolonií lachtanů. Zvířat je tam vážně spousta a ta podívaná je nádherná, ale ten smrad. To se vážně nedá popsat. Tohle nemůžeme z auta v životě vyvětrat. I po dvou hodinách, kdy jsme konečně ve Swakopmundu cítím ze sebe, z auta a vlastně ze všeho lachtany. Jak můžou tak krásný zvířata tak strašně smrdět, to fakt nechápu. Bydlíme v super ubytování Comfort Garden B&B, kde za noc platíme pouze 855 Kč a majitelka ubytování i její oba synové jsou moc milí, přátelští a ochotní nám se vším pomoci. Dokonce nám radí, jak správně podhustit pneumatiky na naší další cestě, a když je později potkáváme při prohlídce města, hned se k nám s radostí hlásí. Swakopmund je nádherné město na pobřeží Atlantiku. Německý vliv je v architektuře cítit na každém rohu. Můžete se tu zastavit u krásného majáku nebo se zajít podívat na molo, které se táhne daleko nad rozbouřený oceán.

Ten zápach se nedá popsat
Molo
Swakopmund
Cape Cross

Ze Swakopmundu vyrážíme směr Walvis Bay, kde se pouze projíždíme po pobřeží, obdivujeme hejna plaměňáků a pak už míříme do našeho dalšího cíle, kterým je zhruba 320 km vzdálené Sossusvlei. Cesta ubíhá pomalu a teplota stoupá. Všude je spousta kamenů a písku. Dnes nemáme zarezervované žádné ubytování, doufáme, že v Sesriem Campsite budou mít volné místo ke kempování. Naštěstí mají, ale ta cena je za stan prakticky stejná, jako jsme platili minulou noc za normální ubytování s luxusní snídaní. Aspoň, že to k dunám budeme mít už jen asi 60 kiláků. 

Ráno jako všichni ostatní z kempu vyrážíme do Sossusvlei a hodláme konečně zdolat nějakou tu dunu. Silnice k dunám je krásně asfaltovaná, jen je tady hodně omezená rychlost. Můžete jet jen 60km/hodinu, takže cesta chvilku zabere. V poslední části před vjezdem k nejznámějším dunám už asfalt chybí a čeká nás jen hluboký písek. Turisté se mohou posledních pár stovek metrů nechat svést od místních zaměstnanců, ale my to po Botswaně už asi zvládneme sami, ačkoli nás všichni varovali, že je to vážně náročné. Vyfukujeme pneumatiky. Nemáme manometr, takže jen tak od oka. Víme, že základem je šlapat na plyn a nezastavovat. Kupodivu ten úsek projíždíme v pohodě. Po Botswaně je to pro nás vážně hračka a výhodou je, že se nemusíme ohlížet na čas, který na dunách strávíme. Vybíráme si dunu Big Mamma, na kterou se v zástupu turistů sápeme nahoru. Němců je tu tolik, kolik jich snad ani v Německu nepotkáte. Většinou to jsou němečtí důchodci a vážně je obdivuji, že se v tom teple sápou nahoru. 

Po zdolání duny Big Mamma se vydáváme do údolí Deathvlei, které je asi tím nejikoničtějším místem v Namibii. Na parkovišti je cedule s nápisem, že máme jít podle značek. Jediný problém je, že všechny značky jsou už dávno zaváté pískem, takže prostě jdeme tam, odkud ostatní odcházejí. A vědí proč. Blíží se poledne a v údolí je takový hic, až mi přestává být dobře, ale je to tu vážně nádherné. Mrtvé stromy s rudým pískem v pozadí vytváří úžasný kontrast barev. A navíc tady není skoro ani noha.

Obratník kozoroha
Cesta do Sossusvlei
Sossusvlei
Deathvlei

Další noc jsme se rozhodli vyzkoušet jedno z těch luxusnějších ubytování. Zaplatili jsme zhruba 3600 Kč za noc v Desert Camp. Je to krása, bazén, čistá sprcha, klimatizace a posezení uprostřed ničeho na verandě, kolem které večer pobíhá šakal. Nicméně tomu pocitu, když v téhle kráse spíte pod stanem, se to ani zdaleka nevyrovná, takže pokud vyloženě netoužíte po měkké posteli a čisté koupelně, tak za to ty peníze nedávejte.

Ráno vyrážíme dál. Míříme do městečka Aus, v jehož okolí se vyskytuje velká populace divokých koní. Noc pod stanem v Klein-Aus Vista Desert Horse Campsite nás vychází asi na 500 Kč. Vyrážíme prozkoumat okolí, ale koní vidíme jen minimum. Trochu si rveme vlasy, že jsme se na koně nevykašlali a nezajeli se podívat až do města Luderitz, které leží na pobřeží a nejspíš by nás nadchlo trochu víc. Ráno ale vyrážíme dál. Čeká nás přejezd do našeho posledního namibijského noclehu, kterým je Hobas Campsite nedaleko Fish River Canyonu, který je největším kaňonem v Africe a nejspíš i druhým největším kaňonem na světě. Ubytování v kempu nás vychází na 1200 Kč a kemp je plný turistů.

Kolem třetí hodiny vyrážíme obdivovat krásy kaňonu. Na okraji je hned několik vyhlídek, takže jednu po druhé zdoláváme. Nakonec se rozhodujeme , že před západem slunce vyrazíme ještě na jednu, která je přístupná jen s autem 4x4. Kamenů přibylo, ale pořád to není nic, co by se nedalo zvládnout, až najednou zaslechneme zase ten zvuk. Pneumatika. Je zas úplně na cáry. Na šílených šutrech s obtížemi stavíme auto na hever a oba totálně vyčerpaní měníme další kolo. Navíc si Tomáš všimnul, že nám chybí zadní SPZka. Možná jsme ji ztratili, což se nám zdá celkem nepravděpodobné, nebo nám ji někdo ukradl před jedním nákupním centrem, ze kterého jsme neměli zrovna dobrý pocit. Nicméně s náladou na bodu mrazu se vyrážíme podívat na krásný západ slunce a potom zpátky do kempu. Tady nás čeká hned několik zážitků. Naši sousedi v kempu nás hned po příjezdu varují před tím, že dali do popelnice plastového hada jako obranu před otravnými paviány. Na recepci nám sice řekli, že se v kempu svítí do deseti hodin, ale už zapomněli zmínit, že osvětlení v umývárně je rozbité. A tak je na chodbičce postavená malá lampička a v jednotlivých kabinkách sprch i toalet máme prostě smůlu. Další věc přišla hned po tom, co kemp utichl. Nájezd paviánů. Vyrabovali snad všechno, co mohli. Do stanu si netroufli, ale pocit, kdy se kolem stanu v noci plíží gang drzých a docela nebezpečných opic, vážně není nic moc.

Ráno vyrážíme sehnat novou náhradní pneumatiku, ale narážíme pouze na autoopravnu, kde v autodílně stahují a porcují krávu a kde smrad z kazícího se masa, benzínu a oleje doplňuje ještě zápach kočičáků, protože si ve všem tom  nepořádku v autodílně hraje několik malých koťat. Naši značku pneumatik tady nemají, ale dostáváme tip, kde ji sehnat, nedá se nic dělat, musíme vyrazit do Jihoafrické republiky. Snad na hranicích nikdo nebude řešit, že nemáme SPZku.

Zážitky pro tebe sepsala Kateřina Piskačová

01. 12. 2019, poslední aktualizace 2019-12-01T23:16:55+01:00

Kateřina Piskačová žije v České republice a procestovala 14 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 10 měsíců, napsala pro tebe 3 cestopisy . Má své stránky https://cestovaninamiru.blogspot.com/.

Máš taky co říct? Napiš svůj cestopis na Cestujlevne.com

Krásné cestopisy bez znalosti
a nutnosti programování

Zaručená čtenost u cílové
skupiny z řad cestovatelů

Staneš se plnohodnotným
členem komunity

Poděl se o ně se svým prvním cestopisem ve světě cestovatelů na Cestujlevne.com.
Vytvoř si cestovatelský profil a staň se součástí komunity.

Vytvořit cestovatelský profil

2 komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Navaja
Navaja

Přečetla jsem váš cestopis jednim dechem. Moc pěkné, krásné fotky zvířat moc bych je take chtěla takto vidět. Děkuji za zprostredkovany zážitek.

před 14 dny
Kateřina Piskačová

Tak to mě moc těší. Jsem ráda, že se líbí. Třeba se Vám to jednou poštěstí. Namibie se pomalu stává dostupnější jak papírově, tak cenově.

Přidat odpověď
před 14 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 13 minut
Týden v Maroku nestačí
Lukáš Krejčí 2019-12-14T13:34:29+01:00 0 komentářů
Maroko 2019

Nekonečné pláže u Agadiru, překrásný Atlas, nejrozmanitější trhy v Marakeši a neodolatelná Sahara. Maroko-země pro každého.

❤️ Oblíbené
Čtení na 14 minut
Čínské putování: provincie S'-čchuan a Jün-nan
Avatar uživatele divan
divan 2019-12-13T00:44:06+01:00 5 komentářů
Čína 2019

Tři zimní týdny s památkami, přírodou, davy lidí, velkoměsty, pandami, ...

Čtení na 4 minuty
Mauricius dovnitř a ven
Avatar uživatele Luboš Enc
Luboš Enc 2019-12-12T12:38:02+01:00 0 komentářů
Mauricius 2017

Na tento ostrov jsem se podíval dvakrát, poprvé jsem ho viděl pohledem teenagera z resortní oblasti a podruhé okem v rané dospělosti z původní oblasti.

❤️ Oblíbené
Čtení na 43 minut
Setkání s tarantulí na Kypru
Jarda 2019-12-07T21:39:11+01:00 45 komentářů
Kypr 2019

Aneb jak najet za týden 1100km křížem krážem po Kypru a přežít útok tarantule.

Další cestopisy