Polský Štětín- léto 2026

Štětín-  červen 2026- cestopisný deník

   Začíná léto 2026, školní prázdniny tentokrát začínají brzy- již 27.června. Vyrážíme s klukama tentokrát autem na prázdninovou cestu na 4 dny do polského Štětína (Szczecin)- k Baltu. Stálo by za to tem strávit dnů více, ale moje dovolená je omezená. Opět nás pronásledují rozmary počasí. Tentokrát extrémní vedra, která mají u nás v ČR dosahovat až ke 40 stupňům. Hmm, tak to se u chladného Baltu alespoň ochladíme. Ale podle předpovědi počasí tušíme, že to nebude tak skvělé, jelikož tam má být „jen“ nějakých 38°C. Jedeme obvykle jen my kluci (já se syny Adamem a Štěpánem), tedy pánská jízda. Do Šťetína jsme se chtěli podívat již dávno, i já sám v minulosti, vždy jsme to ale zatím odkládali. V létě 2022 jsme byli v podobném prostředí- i s mamkou v Gdaňsku. Počítáme s tím, že Štětín bude něco podobného. 

Je sobota 27.června a ráno před osmou hodinou vyjíždíme z Čelákovic. Je již vedro a teplota se blíží ke třicítce. Možností tras je více, chceme udělat přestávky a někde se projít, kde to ještě neznáme. Jedeme po dálnici směr Liberec, která plynuje pokračuje jako kvalitní silnice do Hrádku nad Nisou a pak se dostáváme na polské území. Vlastně jsme v Polsku již po několikáté, patří k častým přívětivým cílům našich poznávacích cest. Jedeme okolo obrovské uhelné elektrárny Bogatynia, která patří k největším v Polsku. Nachází se přímo ve výběžku blízko českých hranic a většina exhalací jsem k nám. Hodně elektřiny jde na export do Německa, kde se používá na napájení údajně ekologických a „bezemisních“ elektrických aut (pokud je zrovna málo energie z větrníků a solárů). Jedeme přímo okolo areálu elektrárny s dopravníky na uhlí podél kotlů a chladících věží. Pak zastavujeme na kopci nad Bogytynií a fotíme si industriální scenérii s obrovským povrchovým dolem Turow, jehož uhlí především elektrárna využívá.

  Pak přijíždíme do Zgorzelce (tady to taky známe z předchozích cest) a najíždíme na dálnici. Jedeme zpočátku směr Wroclaw a u Boleslawiece odbočujeme severním směrem po místní silnici, která tvoří spojku mezi dálnicemi. Místy jedeme v koloně za kamiony, které si tudy zkracují cestu, ale jedou rychle a plynule. Zastavujeme v malém městě Szprotawa. Mimo jiné tam bylo kdysi vojenské letiště s areálem kasáren, nyní slouží jako bytovky pro civilisty. Město má historické centrum. Jdeme se podívat k vlakovému nádraží, to již podle zarostlosti kolejí pro osobní dopravu dávno neslouží. Možná se však jako u jiných tratí v Polsku dočká znovuobnovení. Před nádražím se ale staví terminál autobusů s obrovskými nabíječkami na elektrické busy. Další paradox polské energetiky, kdy se přes 80% elektřiny stejně vyrábí z uhlí. Sice je zahájen projekt obrovské jaderné elektrárny na pobřeží Baltu, ale ta bude hotová nejdříve za 10 let. Setkali jsme se i tady v Polsku s podobným nešvarem jako v Německu- zemědělskou půdou pokrytou solárními panely. Přitom půda by se dala zemědělsky využít. Na místo toho dochází k její degradaci, nerovnoměrnému odtoku dešťové vody a oteplován krajiny.

  Parkujeme ve městě Szprotawa, které má asi 16 tis. obyvatel přímo na náměstí. Je sobota, takže je to zdarma. Procházíme se uličkami, nahlížíme do upravených kostelů, doplňujeme vodu u kohoutku. Je již nepříjemné vedro, tak se snažíme držet ve stínu. Parkem protéká potok a voda je průzračně čistá a příjemně chladná, tak si tam na chvíli chladím nohy, což je příjemná úleva v tomto horku.

Ale musíme pokračovat dál. U města Nowa Sol najíždíme na dálnici, která vede k Baltu našim směrem. U města Swiebodzin vidíme na kopci vysoký betonový monument. Je to socha Ježíše Krista. Štěpán říká, že by se tady chtěl zastavit na zpáteční cestě. Máme v plánu se dnes zastavit ve městě Gorzow Wielkopolski. Sjíždíme z dálnice a parkujeme přímo v uličce centra- také zdarma. Jdeme se ve 38 stupňovém vedru projít (lepší to už ale dneska nebude). Obtěžkáni lahvemi vody (kterou průběžně doplňujeme u kohoutků) se procházíme centrem, kde je monumentální katedrála a pak po nábřežní promenádě řeky Warty. Ta je typická nížinná řeka bez výrazného koryta. Protéká nivou a podél ní jsou protipovodňové hráze. Podobný ráz má zdejší Odra, do které Warta přitéká. Na březích je rákos a štěrkové umělé poloostrůvky na zlepšení splavnosti koryta. Odra je splavná, Warta také, kdysi byl na říční dopravě závislý polský průmysl.

Nábřežní promenáda je tady v Gorzowě krásně udržovaná, nikdo zde ale v tomto vedru neposedává. U mostu je umělecký monument připomínající chobotnici. Kluky zaujaly místní tramvaje (což byl i důvod, proč jsme sem do Gorzowa zajeli). Krom nových vozidel značky PESA zde jsou i zjevně historické typy. Kluci by se rádi touto starou tramvají projeli, ale na lince k vlakovému nádraží jezdí jen ty moderní. Došli jsme na vlakové nádraží, které vypadá opuštěně, ale jen na první pohled, potkali jsme vlak PKP Intercity s dieselovou lokomotivou. V dlouhém podchodu mezi nástupišti je příjemný chládek, jakoby zde bylo vyklimatizováno. Nádraží vlastně tvoří dvě nezávislá kolejiště pro různé tratě a jsou bez elektrizace. Ze zadního vyvýšeného nástupiště je krásný výhled na okolí.

  Vracíme se k autu a jdeme parkem, kde je příjemněji než v rozpálených ulicích a chladíme se opět v potoku. Pokračujeme v cestě a do našeho ubytování ve Štětíně zbývá už jen jedna hodina cesty. Při výjezdu z Gorzowa v jednu chvíli teploměr v autě ukazuje 40 stupňů!! Čím více se blížíme po dálnici ke Štětínu a k moři, tím paradoxně přibývá kopců. A také větrných elektráren, většina z nich se však tentokrát netočí, horký vítr fouká jen mírný (vládne zde rozsáhlá tlaková výše).

  Jsme v cíli. Ubytování máme ne přímo v centrální části Štětína, ale ve čtvrti Zdroje, což je na opačné straně Odry. Je to jednak z důvodu dostupnosti- snadná doprava z dálnice z našeho směru, jednak snadného parkování a ceny. Do centra jezdí meziměstské tramvaje. Vcházíme do ubytování a je tam příjemný chládek. Tím spíše, že náš pokoj je v suterénu, má okna v horní části pokoje s výhledem na trávník a zeleň. Na Booking.com se uvádělo, že tady má být klimatizace, dle kvůli tepelné setrvačnosti budovy, která je z předchozích dnů vychlazená, není potřeba. Máme na pokoji ale stojanový větrák. Je zde jídelna (tam se budou podávat snídaně), možnost přípravy kávy a čaje s mikrovlnkou, na pokoji máme lednici.  Vyrážíme hned pěšky na nákup do nedaleké Biedronky pořídit si něco na jídlo na dnešek. Je kolem 18. hodiny a je patrné, že světlo tady bude venku déle než u nás ve středních Čechách. Cestou se zastavujeme u zastávky dálkové tramvaje, která zde vede po mimoúrovňovém drážním tělese, po schodech se schází na nástupiště a celé to tu připomíná spíše vlak. S nepříjemným překvapením se dozvídáme, že zrovna tento víkend tudy tramvaje nejezdí kvůli stavební výluce a jezdí náhradní autobusová doprava. Jaká smůla!!! 

Po malé večeři vyrážíme za poznáním, přestože je stále nějakých 35 stupňů. Popojedeme autem  nějakých 2,5 km částečně do kopce, kde je nízká vysočina a má tady být „smaragdové“ jezírko a výhledy na okolí. Slunce již nemá takovou sílu, ale klima je nepříjemné. Vítr je slabý, a je zde opar od vodních ploch v zátoce. Nápad projít se v přírodě v horkém večeru mělo více lidí, na parkovišti je jen málo volných míst. Ale jsme v lese a slunce tolik nepálí. Jezírko je na kopci a evidentně složilo k těžbě. Osvěžuji se v něm, je zde i pláž s koupajícími se místními lidmi. Je tedy v lese několik opuštěných zarůstajících průmyslových budov, kluci si je se zájmem prohlížejí. Jsou tady také ohniště a grilovací místa. Došli jsme k vyhlídce na čemsi jako skalní terase, kde se otevírá industriální výhled na Štětín s přístavem a industriálním zónou. Vítr se ani nehne.

   Chvíli se touláme po lese a kopcích, snažíme se minimalizovat fyzickou námahu, nelitujeme, že vody na pití táhneme s sebou dost. V jezírku jsem si pak vyhrnul kraťasy a namočil alespoň nohy a ruce. Místní jsou ve vodě jen ve spodním prádle a také se chladí. Voda je kupodivu čistá a plavou tady i rybky.

      Po této večerní procházce, kdy se jen velmi pomalu ochlazuje, se vracíme do „civilizace“ a ještě se projdeme v okolí vlakové zastávky Szczecin zdroje, abychom viděli, jak to tu funguje a odkud pak pozítří pojedeme na baltské pobřeží. Zastávka je po moderní rekonstrukci. Dále se pak autem vracíme na ubytování a pak už nikam nejdeme. Po extrémně horkém vyčerpávajícím dni jsme unaveni a v chladném pokoji rychle usínáme.

Poznávání Štětína

V noci se venku ochladí a otevíráme okno. Venku je k ránu chladněji než uvnitř na pokoji. Následuje neděle 28. června. Snídaně se podává od 8 hodin a na tento čas přicházíme. Byla na principu švédského stolu, sice ne s velkým výběrem, ale pro naše účely plně dostačující. Dobře se každý z nás najedl. Hned po snídani míříme do města, ale stejně už je venku 30 stupňů. Alespoň ale fouká vítr. U zastávky autobusů u rondelu kupujeme celodenní jízdenky na zdejší MHD v automatu. Cena je velice přívětivá – pro celý Štětín za 15 Zlotých na osobu a platí 24 hodin. Místo tramvají jezdí v 10 minutovém intervalu o víkendu velkokapacitní kloubové moderní autobusy. Mají klimatizaci. Tramvajová trať vede podél silnice a připomíná hodně tu meziměstskou z Mostu do Litvínova. Vede okolo průmyslových areálů a přístavu a za zastávky se chodí po nadchodech mimoúrovňově. Místy jede autobus po tramvajovém pásu a zajíždí k nástupišti tramvaje.

   U přístavu je spousta kolejí (hodně je elektrizovaných), nákladních vagónů, lokomotiv. Kluci se mají na co dívat. Přejíždíme několik ramen Odry, až se ocitáme postupně v historickém centru města. Tady již vidíme ostatní tramvaje a kluci jsou jimi užaslí. Jednak tady jezdí moderní PESY s klimatizací, ale také spousta starých československých z Tatry Smíchov, údajně byly skoupeny z východoněmeckých měst. Štěpán je nadšen z monumentálních historických budov a obrovských kostelů. Hodně je jich z červených cihel. Architekturu tvoří jakési „katedrály obchodu“ z dob od středověku, kdy Štětím byl významným hanzovním městem a proudil tudy čilý mezinárodní obchod.

_

   Vystupujeme v velké křižovatky s historickým monumentem Brama portowa. Pak se jdeme se podívat do velkého kostela svatého Jakuba. Lze se tam dostat za úplatu na vyhlídku ve věži (částečně výtahem). Užíváme si bez tlačenic turistů výhledy na celé město a okolí, bohužel tedy mají skla, o to je výhled a dojem z něj omezený, ale rozhodně to stojí za to.

_

Štětí je jedním z největších polských měst a uvádí se, že má 380 tis. obyvatel. Leží na mírně svažujícím se kopcovitém terénu a je tam hodně parků a lesů na okrajích.

   Tramvají se přesouváme k dopravnímu a technickému muzeu, které je v bývalé tramvajové vozovně na severozápad od centra. Kluky zaujmou především exponáty starých tramvají, autobusů, ale i osobních aut z dob socialismu. Mají zde i starou tramvaj západoněmeckého výrobce Duwag- je to ta, kterou jsme včera viděli v Gorzowě. Jsou to ojeté vozy z druhé ruky zakoupené nebo darované z Německých měst, aby tady v Polsku dojezdily. Tramvaje mají přezdívku Helmut. Zaujaly nás exponáty starých Škodovek, Volhy a Trabanta kombíka, kterého jsme kdysi měli v době dětství. Nechce se mi věřit, jak se tam celá rodina mohla vejít. Kluci se zabavili u simulátoru tramvaje, nakonec se to naučili ovládat. Zajímavá byla také výstava starých elektrospotřebičů.

  Po prohlídce muzea a doplnění pitné vody jdeme vedle do parku, kde je chládek ve stínu zeleně. Mají zde i rybníky, kde si opět chladím nohy. Chvíli odpočíváme na lavičkách a svačíme. Pak jdeme na autobus a posunujeme se k další lince tramvaje. Tou pak jedeme na samý konec města kolem starých budov vojenské akademie, kde je dopravní terminál u křižovatky. Odtud jezdí z konečné tramvaje příměstské busy do dalších měst a obcích v lese na kopcích nad Štětínem.

_

  Jsou zde i dvě jezera. To větší je ale celé oplocené a slouží jakou koupaliště. To menší je jen kačák a bažina, tak si ho alespoň se Štěpánem celé pěšky obejdeme. Pak se vracíme na tramvaj. U dopravného terminálu je WC zdarma a opět doplňuji vodu do PET lahví.  Pak se po jiné tramvajové trati přesouváme do centra v hlavnímu vlakovému nádraží. Vedle něj je autobusák dálkových busů a Štěpán si je fotí. Z prvního nástupiště vlakového nádraží má být vstup do další atrakce a to do rozsáhlého podzemního krytu. Tam má být celoročně teplota 14 stupňů, což se celkem hodí, když venku je nějakých 36 stupňů. Dlouhé rukávy jsme si nevzali, věříme, že ochlazení po dobu prohlídky vydržíme. Vstupné je na zdejší poměry celkem vysoké, ale za úžasnou prohlídku to stojí za to. Lze si prohlédnout i bez průvodce individuálně. Mají zde na půjčení deky a helmy (občas nízké průchody). Železobetovový podzemní kryt je velmi rozsáhlý, má několik pater a je zde expozice druhé světové i studené války. Nachází se vlastně pod nástupišti vlakového nádraží a pod přilehlými budovami. Dojem dotvářejí ozývající se dobové zvuky a hudba. Vše je stylově nasvíceno. V krytu se natáčely i válečné filmy, některé vysílali i u nás. Pro dospělé a mládež je expozice úžasný zážitek, pro malé děti to však může být strašidelné.  

  Po prohlídce se nám moc nechce zase zpět do vedra. Jo a pozor, nemají zde WC. Jedeme tramvají dál k bistru bangladéšského řetězce Zahir Kebab, který si chtějí dát kluci. Je to síť kebebáren, kterých je po celém Polsku asi 200. Kluci si je pamatují z minulých cest- dělají tam mimo jiné i 50 cm dlouhé kebaby v tortile. Chutnají jinak než u nás.

  Po velmi vydatném obědě, dalším dobrání vody a odpočinku ve stínu stromů v dalším parku se pomalu couráme po centru, vedro nás ještě neumordovalo. Oceňujeme zdejší velkolepou architekturu, centrum je velmi udržované a čisté, vše je přehledné. Tramvají se pak posunujeme na další významné místo a to Waly Chrobriego, což je návrší s velkými schody s výhledem na přístav. Je tam nádherná monumentální budova polského národního muzea. Dovnitř jsme však nešli. Místo toho procházíme po valech do dalšího parku se stínem, stavujeme se v Žabce a kupujeme vodu (kohoutek jsme tady neobjevili). Jdeme se podívat do dalšího otevřeného kostela z červených cihel u parku. A pak, totálně umordováni vedrem, se tramvají a autobusem vracíme do ubytování.

   Při vstupu do budovy hotelu i na pokoj již není tak příjemný chládek jako včera. Na pokoji je smrádek, i když chladněji a příjemněji než venku. Pokojská tady byla, ale jen vynesla koš. Větrat oknem se zatím nedá a tak alespoň máme otevřené dveře na chodbu, kde je chladněji. Máme puštěný větrák.

  Po 20. hodině ještě vyrážíme ven, kde je o něco příjemněji. Fouká chladnější vítr, v dáli byly bouřky, sem se zatím nedostaly. Popojíždíme autobusem na sídliště, kde si kluci v Biedronce kupují něco k večeři  pak se procházíme po okolí, kde jsou parky a moderní paneláková zástavba. Vedle jsou udržované rodinné domky.

Před setměním se vracíme na hotel a opět brzy a rychle usínáme, okno otevíráme až v noci, když je venku chladněji.

Výlet do Svinoústí k opravdovému Baltu

Je pondělí 29. června. Přes noc sem konečně přišla dlouho očekávaná bouřka s deštěm a příjemně se ochladilo. Tento den již nemají být teploty přes 30 stupňů. Jdeme na snídani a po ní vyrážíme na vlak na pobřeží Baltu do Svinoústí. Rozhodli jsme se svést se autobusem na nádraží Szczecin – Dabie, když nám ještě platí ty 24 hodinové jízdenky ze včerejška. Jedeme okolo velkého kostela s vysokou věží, tato věž je vidět z dálky.

   Stanice Dabie je velké nádraží s nadchody k nástupišti. Jízdenky kupujeme u pokladního okénka. Do Svinoústí je to 100 km, stejně tak po souběžné dálnici. Je potřeba objet Štětínský záliv. Překvapila nás velká hustota vlaků. Je totiž letní jízdní řád a lidé ze štětínské aglomerace se jezdí koupat a rekreovat k moři. Přes den jezdí regionální vlaky Polregio každých 20-30 minut a k tomu je ještě doplňují dálkové vlaky PKP Intercity. Tímto dopravcem jsme se také původně chtěli svézt, jenže tím, že dálkové vlaky jedou přes celé Polsko, mají velká zpoždění: Několik hodin není výjimkou. Vezou obvykle také spací vozy. Co je dobrá věc, tak to jsou sdílené pokladny na nádražích od regionálního Polregio a PKP Intercity. Stačí jen při nákupu jízdenky říct, kterým vlakem pojedete. V minulosti docházelo k tomu, že si dopravci (paradoxně vlastněni státem), dělaly naschvály a i když si v nějaké době prodávaly vzájemně jízdenky, neproplácely si tržby a provize. Polsko svého času bylo učebnicovým příkladem toho, jak se transformace železnice nepovedla. Nyní se situace zásadně změnila, dopravci spolupracují, někdy si i vzájemně uznávají jízdenky (ne vedlejších tratích), čekají na přípoje a mají moderní vozidla.

  My jedeme do Svinoústí moderní elektrickou jednotkou Newag Impulz. Jednotky jsou dvě spojené a ve vlaku je hodně místa. Ochladilo se, má dnes taky pršet a lidí jede podstatně méně než při horkém víkendu, kdy byly totálně plné. Jízda je plynulá, rychlá, i regionální vlak má málo zastavení a sviští rychlostí až 130 km /h. Krajina po chvíli se zdá být fádní. Husté lesy (borovice i listnáče), mýtiny, vodní plochy, především rovina. Něco podobného nás čeká za měsíc ve větším měřítku cestou do Běloruska. U města Wolin překonáváme po vyšším mostě jeden z mořských průlivů a jsme na ostrově. V letovisku a lázních Miedzyzdroje vystupuje spousta lidí s velkými kufry a věcmi na koupání v moři. Vidíme z vlaku moderní hotely a apartmány. Léto tady tráví spousta Poláků. Polsko je vlastně turisticky excentrické. Lokality na trávení dovolené pro většinu lidí jsou buďto na severu u Baltu, nebo na jihu v Krkonoších či Tatrách. Během prázdnin se tak miliony Poláků přesouvají mezi severem a jihem.

  Přijeli jsme na nádraží do Swinoústí a hned vedle něj je trajekt na opačnou stranu mořského průlivu, respektive řeky Swina, která je jakýmsi zdánlivým pokračováním ústí Odry do Štětínského zálivu. Centrum města a většina zajímavostí je totiž na opačném břehu. U břehu kotví jedno ze čtyř univerzálních plavidel- Bielik jedna až čtyři. Jsou to vlastně prámy- na které se najíždí z obou stran. Přepravují silniční vozidla, cyklisty a pěší. A jsou zdarma. Teprve před několika lety byl v průlivu postaven silniční tunel, který těmto přívozům odlehčil.

_

  Stejně jako většina pěších cestujících jdeme na vyvýšenou palubu, odkud je krásný výhled

_

na průliv a čilý námořní provoz. Přívoz hned odplouvá a překonává asi 600 metrovou vzdálenost na druhý břeh. Vidíme velké trajektové terminály s obrovskými loděmi, vojenské lodě i jachty. Pro nás suchozemce velký zážitek. A všude jsou mořští racci, kteří poletují a kejhají.

   Vystupujeme z přívozu a jsme v centru Svinoústí. Máme vlastně celý den na prohlídku, nikam nespěcháme. Zde zažiji negativní zkušenost s místní poštou. Včera jsme zakoupili pohlednice. Dnešní cíl je odeslat je. Podle map mělo být ve Svinoústí několik pošt. Po detailním hledání jedna z nich je však poštovní úřad bez styku s veřejností. Druhá otevírá až ve 14 hodin. A jedna jediná v centru má mít otevřeno nyní dopoledne. Našli jsme ji v pohodě přímo v centru. Je to taková prostorná hala, kde jsou pultíky s přepážkami, dále obchod na papírnictví, infocentrum a suvenýry v jednom. Prostě obdoba rádoby transformujících pošt u nás. Mají zde ten lístečkový vyvolávací systém. Tak si beru lísteček, ale jsme až 26. v pořadí a funguje jen jedna přepážka na všechno. Je zde sice více pracovnic, ty ale neustále chodí okolo dalších přepážek a něco řeší, veřejnost neodbavují. Pozitivum je, že je uvnitř příjemně vyklimatizováno. Vypočítal jsem, že než přijdeme tímto tempem na řadu, bude to trvat hodinu až hodinu a půl. Mladší kluk Štěpán si mezitím došel do nedalekého parku na WC a prošel se po okolí. V jednu chvíli máme dokonce v úmyslu naši snahu poslat pohledy vzdát a pokusit se je poslat z pošty někde na cestě, nebo se smířit s tím, že je prostě domů neodešleme. Jdeme tedy zatím do obchoďáku na WC zdarma dobrat pitnou vodu. Pak se na poštu vracíme a naše pořadová čísla nepropadly, dostáváme se do 5 minut na řadu. Pohledy tedy odešly. V duchu nadávám na poměry se zdejší polskou poštou, je to podobná tragédie jako Česká Pošta. Zatímco v Německu a Rakousku pošty fungují, pochopily, že i v 21. století mají svoji úlohu a slouží jako logistický a bankovní partner pro občany a pro kontakt se státní správou. I v Bosně a Hercegovině pošta fungují docela dobře, na každé z nich je např. směnárna. Kdežto v ČR a Polsku mají politici za cíl pošty co nejvíce omezit, znepříjemnit, zkomplikovat pro občany a považují je za přežitek minulosti. Omezování provozní doby, zdražování služeb, což má za následek další spirálovitý úpadek.

_

  Procházíme přes parky a ulice s apartmány směrem k moři. Vlastně na celém jižním pobřeží Baltu je to tak , že na pláž není přímý vstup. Tam, kde končí hotelová zástavba, následuje pásmo jehličnatého lesa, keřů pichlavých růží a val, sloužící jako hráz proti nafoukání písku z pláže do města. V tom valu je každých asi 300 metrů průchod na pláž nebo promenádu u pláže. Pláže jsou široké 100-200 metrů z jemného bílého písku a táhnoucí se v podstatě po celém pobřeží. Je to jak v Gdaňské zátoce, tak na poloostrovu Hel a stejně tak na pobřeží Litvy a Lotyšska. Usazujeme se d rušníky na pláži blízko vody a lezeme do moře. Žádný nepříjemný otužilecký pocit se nekoná, voda je naopak velmi příjemně teplá. Dno moře se svažuje velmi pomalu a je u břehu mělké. Tudíž během předchozích horkých dnů a intenzivního slunce se stihlo prohřát. Přesto je vzhledem k velkému počtu lidí na pláži ve vodě plavců minimum. Koupeme se tady asi hodinu, je to příjemné osvěžené a k tomu vítr od moře. Již není takové horko jako v předchozích dnech a od západu se blíží boučky, je to vidět na obloze. Balíme věci, vytřepáváme jemný písek, který se snad dostal všude. Zajímavé je pozorování mořských racků, kteří jsou velice drzí a nebojí se sbírat zbytky chipsů mezi dekami na pláži.  Pohybují se efektivně proti větru bez mávání křídly.

  Jdeme dál městem s cílem podívat se k druhému vlakovému nádraží, kde končí železniční trať vedoucí podél pobřeží do Německa- UsedomBahn. Ono nádraží je však velice skromné, jedno nástupiště a dvě kusé neelektrizované koleje. Žádná budova ani přístřešek ani pokladna natož automat. Jen tabule s vylepenými odjezdy a hlášení v němčině. Jezdí tady právě hlavně Němci, tady v Polsku je pro ně levněji. Stejně žádný vlak neuvidíme. Jdeme tady dál a začíná pršet. Kupujeme v Žabce oběd (bagety a pečivo) a před deštěm se schováváme pod stříškou na dětském hřišti. Pršet ale nepřestává, tak se přesunujeme do nákupního centra ve středu města, kde ten největší liják přečkáváme. Shodou okolností jdeme okolo té pošty, která otevírá ve 14 hodin odpoledne a před ní už stojí hlouček asi 20 lidí.

   Nechceme se smířit s tím, že kvůli dešti už návštěvu tady ve Svinoústí dnes ukončíme a vrátíme se do Štětína. Rozhodneme se, že se půjdeme podívat k jedné z historických pevností, kam se jde okolo jachetního přístavu. Ten nejintenzivnější déšť podle radarových map již prošel. Naše rozhodnutí jelo správné. Prší čím dál méně, chladno nám během rychlé chůze rozhodně není a návštěva pevnosti na sever od centra rozhodně stále za to. Cestou jsme potkali pár ze severní Moravy, se kterým konzultujeme, co má být v pevnosti zajímavého. Krom stavby je zde expozice historie regionu, námořní dopravy a zbraní z různých období. Jen bohužel vyhlídla na okolí nic moc, okolo je les. Procházíme se po nábřeží přes jachtařský přístav, což je také pro nás suchozemce zajímavé. Dále směrem k centru jdeme okolo obrovské trajektové lodě.   

_

 Přesouváme se přes mořský průliv k vlakovému nádraží. Přívozy Bielik plují v létě každou půlhodinu (přesně= dobře se to pamatuje) a lodě se vždy míjejí v půlce úžiny. Cestou zpět máme více času si plavidlo prolézt. Pod palubou je velká místnost připomínající tělocvičnu.  Slouží jako útulna v případě nepříznivého počasí a je vytápěná odpadním teplem z motoru. Vzpomínáme, když jsme pluli v roce 2022 podobným, ale větším trajektem ve Švédsku na ostrov Aspo.

  Připlouváme a na nástupišti stojí elektrický jednotka Newag Impuls do Štětína a odjíždí za 7 minut. Ihned se stavíme do řady ke dvěma pokladnám na nákup jízdenky. Mají zde i automat, Adam se pokouší o nákup jízdenky v něm, ale je to strašně složité, tak to vzdává. Těsně se dostaneme na řadu a s jízdenkami v ruce naskočíme do vlaku, který hned odjíždí. Cestující v řadě za námi si budou muset počkat 25 minut na další. 

  Jízda vlakem je opět příjemná, vstupujeme na zastávce Szczecin Zdroje, která je 10 minut chůze od našeho ubytování. Cestou se ještě stavujeme v Biedronce na jídlo na večeři. Pak ještě vychytáváme okamžik mezi dešťovými přeháňkami a jen se Štepánem se jdeme projít dalším okolím. Dojdeme ke konečné tramvaje na okraji velkého sídliště, kde je velký terminál pro autobusy. Tramvajová trať do centra Štětína je moderní rychlodrážního typu. Mimoúrovňově překonává ulice a mimo špičku jezdí tramvaje každých 8 miniu, což je velmi praktické. Vidíme, že je zde patrné provizorní napojení na možné pokračování kolejí až dál od centra, možná časem bude fungovat jako vlakotramvaj.

  V noci se spalo dobře, zapršelo a ještě více se ochladilo, což bylo super.

Návrat domů. Zastavení ve Swiebodzině a Zielene Goře

Je úterý 30. června. Probouzíme se a po snídani vlastně nasedáme do auta a vyrážíme. Je polojasný den a fouká vlahý vítr s vůní moře. Zastavujeme se asi na hodinu u města Swiebodzin, kde je ta obrovská socha Krista. Byla vybu-dována vlastně nedávno (rok 2010) na uměle vytvořeném pahorku. Výška samotné figury Krista je 33 metrů. I když mě osobně tyhle náboženské památky příliš nezajímají, je odtud pěkný výhled do okolí.

Další zastavení je delší ve městě Zielona Gora. Tady bojujeme s parkováním, vlastně dvakrát objedeme centrum, až zaparkujeme na placeném parkovišti u velkého parku. Nejprve se jdeme podívat do Palmiarnia (palmérium). Je to velká prosklená budova, kde jsou palmy. Vstup je zdarma, je zde v nejnižší části luxusní restaurace a cukrárna. 

Je zde několik pater, kde je výhled nejen na samotné palmy a vegetaci uvnitř, ale také je zde venkovní vyhlídka. Areál leží na kopci, takže je krásně vidět celé město i okolí. Uvnitř je vedro a dusno, ale větráky vydatně způsobují cirkulaci vzduchu.

   Pak jdeme přes park do centra města, to je velice zachovalé. Nahlížíme do kostelů. I zde mají občerstvení řetězce Zahir Kebab. Jídlo si nakonec dáváme v gruzínské pekárně. Pan pekař je přímo Gzunínec, připomínáme si loňskou rodinnou dovolenou v Gruzii. Alespoň jsme tímto podpořili přímo pána a nikoliv nadnárodní řetězec. Levně a vydatně a chutně jsme se pak v parku na lavičce najedli. Pak se především kluci pokochali na nádraží vlakovými soupravami.

  Po procházce Zielonou Gorou pokračujeme dál v cestě domů a nikde se na delší pauzu už nezastavujeme. Jedeme podobnou cestou přes Zgorzelec a Liberec. Zatímco v Polsku byly už relativně příjemné teploty kolem 25 stupňů, jak jsme vjeli do ČR, tak se výrazně oteplilo, bylo i přes 30 stupňů. Bouřky s vydatnějším deštěm a ochlazením tady přišly až se zpožděním. 

A to byl stručný deník z naší cesty. Co se ukázalo a potvrdilo? Což jsou vlastně jako obvykle shrnující body.

 Naše cesta byla vlastně úspěšná. Bojovali jsme s extrémním klimatem- vedry Jsme vděční za to, že naše auto má klimatizaci a že je úsporné. Fabia II Kombík s benzínovým motorem s povětšinou zapnutou klimatizací měla průměrnou spotřebu  5,6 až 5,7 litrů na 100 km, což mě příjemně překvapilo. Spotřeba byla nižší v úsecích, kdy se jelo mimo dálnice. A to auto vezlo 3 dospělé chlapy. Je fakt, že po dálnici jsme jeli většinou reálnou rychlostí do 120 km/h, nad 130 km/h to bylo jen výjimečně.

   Cesta k Baltu je snadná, polské dálnice jsou moderní, přehledné, je zde dostatek míst na odpočinek, většinou s čistým WC zdarma, lze i doplnit pitnou vodu. Cesta je kratší než k Jadranu, ale není zajímavá. Přes Polsko jedete převážně monotónní krajinou přes lesy, pole, bažiny a pahorky. Na rozdíl od Chorvatska a Itálie, kde vidíme okolo sebe nádherné horské scenérie s kaňony, mosty a tunely.

  S klukama jsme se shodli, že naše cesta byla krátká. S ohledem, že cesta tam autem do Štětína činila 505 km, zpět nějakých 510 km a na místě jsme najeli autem 8 km (zbytek jsme cestovali hromadnou dopravou). Z tohoto ohledu by stálo za to v cíli – Štětíně a okolí pobýt více dnů, případně se zastavit na více místech cestou. Avšak moje možnosti dovolené a práce jsou omezené, tudíž jsme cestu museli optimalizovat. Původně jsme chtěli jet na více dní a dál- na venkov Dánska, ale to jsme nakonec po zralé úvaze zavrhli- především z finančních důvodů. Nicméně Polsko je stále pro nás otevřené do budoucna. Během naší cesty jsme použili 5 typů dopravních prostředků- auto, autobus, tramvaj, vlak a loď. Štětín má velice rozvinutý a funkční systém hromadné dopravy, 24 hodinová jízdenka za 15,- Zlotých na celé město je skvělá volba.  

 Kurzy měn. I když v Polsku jako u nás lze na většině míst platit kartou, pokud chcete podpořit místní obchodníky, volte hotovost. Kupoval jsem polské zloté v pražských směnárnách a kurz byl lepší než při platbě kartami AirBank i FIO. Ještě výhodnější je koupit polskou měnu přímo v kantoru v Polsku. Sice ne ve Štětíně nebo Svinoústí, ale v Zelené Hoře bylo v centru několik směnáren a koruny brali za velmi dobrý kurz- vyšel ještě lepší než při platbou kartami FIO banky. Zajímavý byl vývoj kurzu EURa. Ve Svinoústí na promenádě blízko moře nabízeli za jedno Euro rovné 4 Zloté. V centru Svinoústí již 4,17 Zlotých a v Zelené Hoře 4,21. Pokud chcete v Polsku vybírat z místních bankomatů, tak pozor na to, každý má poplatek od 12 do 18 Zlotých za výběr. K tomu je potřeba připočíst poplatek vaší banky.

  Ceny pohonných hmot- o něco nižší než u nás. Nejvýhodnější je tankování u pump obchodních řetězců (např. Carrefour). Na dálnici je to klasicky drahé. 

Polsko se opět potvrdilo, že je pro naše cestování přívětivou zemí. I z tohoto důvodu, že jazyková bariéra je malá. Rozhodně se do dalších oblastí Polska určitě brzy zase vypravíme.