Roadtrip jihem Afriky
Naše první cesta na africký kontinent vůbec, během které jsme navštívili 3 státy, ujeli 5 188 km, strávili 19 nocí ve stanu, viděli 4 zvířata z big 5 a snědli bezpočet steaků a konzerv Chakalaka.
Cestopis z roku 2017 napsala Vercavlcek
foto: Ondra Kopecký
Do Jihoafrické republiky jsme vyrazili v prosinci 2017 a strávili tu celkem 24 skvělých dní. Byla to naše první cesta na africký kontinent a odlétali jsme plní očekávání, ale i lehkých obav z úplně neznámého. Celou cestu jsme pojali spíše lowcost - spali jsme pod stanem, vařili na plynovém vařiči, vodu pili většinou z kohoutku a půjčili si malé auto. Kvůli bezpečnosti jsme nespali "na divoko", ale využívali jsme kempy, farmy a zahrady hostelů.
Camping na farmě
Letěli jsme z Vídně do Johannesburgu a zpátky do Vídně z Cape Town. Předem jsme si zarezervovali auto od půjčovny Avis, která má pobočku na letištích v obou městech, po srovnání s konkurencí vycházela nejlevněji a nabízeli půjčení auta bez limitu najetých km/den. Ještě z Čech jsme si online koupili Wild Card, což je karta, která za paušální poplatek (cca 2 500 Kč/osoba) umožňuje vstup do většiny národních parků. Pročetli jsme průvodce, cestopisy a články, vybrali místa, která chceme určitě navštívit, a vymysleli předběžnou trasu. Dopředu jsme zarezervovali akorát kempy v NP Kruger, které mají limitovanou kapacitu, a další ubytování jsme řešili až na místě.
Plán cesty byl následující:Johannesburg - Blyde River Canyon - NP Kruger - Svazijsko - Drakensberg - Lesotho - Kimberley - Addo NP - Jeffreyes Bay - Garden Route - Oudsthoorn - Střelkový mys - Cape Town.
Den 1 - Cesta z Johannesburgu do městečka Graskop (380 km)
Jelikož jsme o Johannesburgu (jak místní říkají Jo'burgu) nečetli nic hezkého a kriminalita je tu prý opravdu vysoká, tak jsme se rozhodli návštěvu města vynechat a rovnou z letiště zamířili k městečku Graskop, které je vstupní branou k Blyde River Canyon a NP Kruger. Vyřízení půjčení auta trvalo věčnost, a tak jsme si hned první den zdramatizovali o noční jízdu, i když jsme se zařekli, že z bezpečnostních důvodů nebudeme jezdit po setmění. Bála jsem se, jestli nám nebude dělat problém řízení vlevo, ale Ondra to zvládal skvěle a i z hlavního města se vykličkoval bez zaváhání. Po několika hodinách cesty nudnou krajinou plnou dolů a slumů jsme dorazili ke kempu Mac Mac Forest Retrea a všude byla tma a zavřeno. Naštěstí se nám podařilo před jednou z chatek sehnat recepční, a tak jsme se kolem 10 hod. ubytovali. V kempu jsme byli se stanem jediný.
Den 2 - Mac Mac Falls, Panorama Route - Blyde River Canyon (239 km)
Když jsme se ráno kolem 7 probudili, nebylo zrovna hezky, celkem zima a mlha, že by se dala krájet. Nejdříve jsme vyrazili k 65 metrů vysokému vodopádu Mac Mac, kde jsme byli první a úplně sami. Vodopád byl krásný, ale bohužel se nedalo dojít přímo k němu a vyhlídku kazila vysoká mříž. Cestou zpět jsme zastavili v městečku Graskop nakoupit zásoby jídla a sehnat plynovou bombu k vařiči. To byl trochu oříšek, ale nakonec nám na informacích poradili obchod pro kutily Build It, kde jsme kartuš sehnali. Většinu dne jsme strávili na Panorama Route, která vede podél kaňonu a je na ní spousta zastávek s krásnými vyhlídkami. Zastavili jsme na vyhlídce Pinnacles, Bourke's Luck Potholes a 3 Rondavels. Mlha se roztrhala, vysvitlo sluníčko a výhledy byly opravdu úžasné. Všude se vybírá vstupné, ale opravdu to stojí za to. Po poslední zastávce jsme zamířili do NP Kruger, kam jsme vjeli bránou Malelane Gate. Udělali jsme check-in a ještě se šli projet po parku. Potkali jsme antilopy, buvoly a nakonec rodinku žiraf, která ožírala listí ze stromů kousek od silnice. Spali jsme v menším satelitním kempu Mareola.
Blyde River Canyon. Mlha se roztrhala a výhledy byly boží.
Mac Mac Falls. Bohužel se nedalo dostat přímo k vodopádu, ale jen na vyhlídku obehnanou vysokou mříží.
Bourke's Potholes
Den 3, 4, 5 NP Kruger
Na park jsem četla mnoho rozdílných názorů. Někteří ho milují a jiným se nelíbí kvůli komerci a velkému množství lidí. My rozhodně patřili mezi návštěvníky, kteří si park zamilovali.
Další 3 dny jsme strávili v NP Kruger. Po parku se můžou návštěvníci pohybovat sami vlastními auty v omezeném čase od 4 do 18 hod.. Na park jsem četla mnoho rozdílných názorů. Někteří ho milují a jiným se nelíbí kvůli komerci a velkému množství lidí. My rozhodně patřili mezi návštěvníky, kteří si park zamilovali. Ačkoliv je pravda, že v hlavních kempech to působí jako v drahém přeplněném hotelovém rezortu, kde mají návštěvníci veškerý luxus včetně bazénů, restaurací a obchodů, ale dá se tomu vyhnout. My si schválně vybrali ubytování spíše v menších satelitních kempech, které byly klidné a poloprázdné. V některých nebyla ani elektrika, natož bazén či obchod. Večer jsme grilovali a za plotem asi půl metru od nás chodily hyeny. Opravu zážitek na celý život. Každý večer jsme spali v jiném kempu a projeli park od centrální části na jih - spali jsme v satelitních kempech Mareola a Balule. Poslední noc jsme strávili ve větším kempu Lower Sabie. Využívali jsme hlavní zpevněné silnice a i vedlejší nezpevněné cesty. Trasu jsme volili podle výskytu zvířat, který návštěvníci označovali v kempech a na odpočívadlech barevnými magnety do mapy. Během těch 3 dnů jsme viděli spoustu stád antilop a zeber, žirafy, buvoly, jednu rodinu lvů, nosorožce, hyeny, šakala, hrochy, pakoně, divoká prasata, lištičky a další známá i do té doby pro nás neznámá zvířata. Pozorovali jsme supy pochutnávající si na mršině buvola, couvali jsme před slonem a snídani nám ukradla opice. Všechna zvířata byla opravdu kousek od nás a doslova nám procházela kolem auta.
Den 6 Kruger - Svazijsko (250 km)
Tenhle den nám celý propršel. Dopoledne jsme ještě strávili v Krugeru, ale zvířata se nám nejspíš kvůli dešti schovávala. Jih byl navíc už dost zelený, takže rozhled byl kvůli křovinám a stromům horší. Po obědě jsme park opustili bránou Malelane a zamířili směrem k hraničnímu přechodu Jeppes Reef. Projeli jsme zelenými horami a zastavili u přehrady Maguga. Kvůli dešti jsme vynechali odbočku Nsanwgini Rock Art (skalní malby). Vedla k nim jen bahnitá cesta a my se báli, že by to naše Polo nezvládlo. Skončili jsme v Ezulwini Valley na farmě Buhleni Farm. Protože pořád pršelo, tak jsme odpoledne strávili vysedáváním v altánku, povečeřeli jsme konzervu místních pikantních fazolí Chakalakaa šli brzy spát.
Den 7 Svazijsko - Mantenga Cultural Village, Sibebe Rock a zpět do JAR (152 km)
Ve Svazijsku jsme neměli žádné velké plány, jen jsme se do té země chtěli prostě podívat a bylo to cestou. Dopoledne jsme alespoň vyrazili do Mantenga Cultural Village, což byl takový skanzen. V areálu jsme si udělali procházku k vodopádu, pozorovali vystoupení svazijských tanců a nakonec prošli s průvodcem tradiční vesnici a on nám moc hezky a srozumitelnou angličtinou povídal o místních zvycích a uspořádání vesnice. Bylo to snad jediné místo ve Svazijsku, kde jste potkali další turisty. Odpoledne jsme se ještě zajeli podívat k Sibebe Rock, což je 2. největší monolit na světe (největší je známé australské Uluru), ale pohled ze zdola nebyl příliš impozantní a na to, abychom vyšli nahoru jsme bohužel neměli dostatek času, a tak jsme vyrazili směr státní přechod do JAR. Projížděli jsme krásné zelené hory a údolí a trochu litovali, že jsme nevymysleli spíše nějaký trek do přírody, která ve Svazijsku byla daleko krásnější než jsme čekali. Za hraničním přechodem jsme najeli na silnici, která byla samá díra, a cesta trvala daleko déle než jsme čekali. K farmě Koubat Farm Lodge, kde jsem nám předem rezervovala místo pro stan, jsme dorazili opět po tmě a brána byla zavřená. Už jsme se báli, že nás dovnitř nepustí, ale nakonec jsme zkusili zavolat na číslo z rezervace a bránu nám otevřeli. Vjeli jsme do obrovského areálu obehnaného plotem a vysokou zdí a po blátivé cestě pokračovali směrem, kde jsme tušili ubytování. V půlce jsme potkali majitele na čtyřkolce, který nás vedl stále dál až k řece (asi 2,5 km od brány). Bylo to jak na konci světa, až mi to připadalo strašidelné, ale nakonec to byla romantika. V "kempu" jsme byli sami, uprostřed ničeho stála budka, ze které se vyklubala luxusní koupelna, přestalo pršet a vyšla spousta hvězd. Když jsme se ráno probudili, tak jsme v areálu dokonce zahlédli i zebry a pštrosy.
Tradiční svazijské obydlí (Mantenga Cultural Village)
Den 8 - Drakensberg, Royal Natal NP (261 km)
Po snídani u řeky jsme jeli k nejvyššímu pohoří JAR Drakensberg (Dračí hory). Cestou jsme dokoupili zásoby jídla ve městě Dundee a chvíli po obědě jsme stavěli stan v ubytování Amphitheatre Backpacker Lodge, které nás okouzlilo. Opravdu sympatické místo s milou recepční, osobitým barem a útulným zázemím zahrnujícím venkovní kuchyňku s několika grily. Jihoafričané jsou totiž grilováním posedlí. Místo slova barbecue používají výraz Brai a na gril narazíte úplně všude - v každém kempu, v parku, na odpočívadlech,...Po dlouhé době jsme se dostali na wifi, takže jsme se konečně ozvali domů a mrkli, co se děje v ČR. Odpoledne jsme strávili v NP Royal Natal, kde jsme podnikli krátký trek k menším vodopádům Cascades. Celá oblast je opravu krásná s výhledy na vysoké skály (až 3 200 m vysoké) a národní park dobře organizovaný. Před trekem se každý musí zaregistrovat, vyplnit do knihy, kam kdy vyrazil, co má s sebou, a při odchodu se zase odepsat. Večer jsme si udělali Brai a pak z baru u místního piva Black Label vymýšleli program a rezervovali ubytování na další část cesty.
Den 9 - Drakensberg, deštivý trek k vodopádům Tugella Falls
Bohužel jsme se probudili do deštivého zamračeného rána a předpověď počasí nepředpovídala nic dobrého - vytrvalý déšť celé další 2 dny, což byl přesně čas, který jsme měli vyhrazený pro treky v Drakensbergu. Dali jsme si vydatnou snídani, vybavili se pláštěnkami a i přes nepřízeň počasí vyrazili na George Trail k druhým nejvyšším vodopádům světa Tugella Falls. Většina trasy vedla vysokou trávou a na cestách byly kaluže. Výhledy žádné, hory se nám schovávaly do mraků, které byly níž a níž. Několikrát jsme museli přebrodit studenou řeku a nakonec - NIC. Vodopád přes mraky vidět nebyl, tak jsme našli aspoň kešku a šli úplně promočený zpět k autu. Trek měl kolem 17 km, a když je normální viditelnost, tak musí být skvělý. Takhle jsme ho alespoň prošli bez lidí (potkali jsme jednu jedinou skupinku nadšenců, jinak bylo liduprázdno). Po večerním brai (tenhle jihoafrický zvyk jsme si osvojili velice rychle) jsme sušili boty v baru u krbu a vymýšleli náhradní plán na další den, který měl také propršet.
Krásná krajina Drakensbergu
Bohužel počasí nám nepřálo a viditelnost byla bídná.
Den 10 - náhradní plán - Golden Gate Highlands (146 km)
Předpověď počasí bohužel tentokrát vyšla a po propršené noci jsme vstávali do upršeného rána. Sbalili jsme úplně mokrý stan a zvažovali co dál. Původní plán bylo popojet autem na záchytné parkoviště Sentinel a odtud projít trek k horní patě vodopádu. Jak jsme se vzdalovali od vysokých vrcholů Drakensbergu, tak se mraky protrhávaly a začalo vykukovat sluníčku, ale hory zůstávaly stále schované v černých mracích, proto jsme změnili plány. Den jsme strávili v národním parku Golden Gate Highlands, který leží na hranicích s Lesothem. Parkem vede panoramatická silnice s výhledy na útvary z červeného pískovce. Dopoledne jsme zastavovali na různých vyhlídkách a odpoledne se ubytovali na farmě Lesoba. První noc jsme nespali ve stanu, ale vybrali jsme si ubytování v tradičním jihoafrickým domečku s kulatými stěnami - rondavelu. Majitelka farmy nám představila dva psí hlídače, kteří nám dělali společnost až do odjezdu - Labrador Lucy a Jackas Jack Russel, a doporučila nám program na odpoledne - výlet na skálu kousek nad farmou, odkud je vidět až do Lesotha. Průvodce nám dělali oba psi. Nakonec se nám z ošklivého ráno povedlo udělat hezký den. Jen nás moc mrzelo, že jsme neviděli ten vodopád. Já jsem totiž vodopádový nadšenec.
S našimi psími průvodci
Den 11 - Lesotho (334 km)
Brzy ráno jsme se rozloučili s novým psími kamarády a jeli na hraniční přechod Lesotha, jehož hranice byly jen pár kilometrů od ubytování. Lesotho by byl nejspíš daleko větší zážitek, kdybychom si pronajali offraoad. Ten byl ale několikanásobně dražší, a tak jsme místní cesty museli zvládnou VW Polo a trasu tomu přizpůsobit. Hraniční přechod nás překvapil svojí milou atmosférou a neformálností. Kromě razítka do pasu jsme dostali několik letáků s informacemi o zemi, místních zvyklostech, pravidel silničního provazu, mapu a zapsali jsme se do návštěvní knihy země (za posledních několik měsíců jediný Češi). První zastávkou byla vesnice Leribe, kde jsou v řece pozůstatky stop dinosaurů. Neunikli jsme pozornosti místních a tak nám ochotné průvodce dělaly děti a jeden zemědělec. Abychom viděli něco z hor, vydali jsme se na Mafika Lissu Pass (3099 m.n.m). Zatímco dole bylo přes 30°C, tak nahoře foukal ledový vítr a teplota byla asi 14°C. Když jsme hledali kešku, přihnali se k autu 3 chlapíci na koni, kteří byli celí zahalení v dece a na hlavě měli pletenou kuklu (jedná se o tradiční místní oděv pastevců), ale i tak nás dost vyděsili. Chtěli po nás pravděpodobně něco k jídlu, ale my jim nerozuměli ani slovo a tak jsme se radši rychle posunuli dál k Natural Bakong Reserve, což bylo opravdu zvláštní místo. Bylo zde postavené turistické zázemí jak někde v Krkonoších, ale lidi žádní. Náš dnešní cíl byl vesnička Malealea. Cesta mimo hory byla docela nezáživná, moc rychle neutíkala a cestou nás zastavilo několik policejních kontrol. Občas chtěli vidět řidičák a občas si prostě jen chtěli pokecat. Cesta začala být zajímavá asi 7 km od cíle, protože jsme ze svého ekonomického malého auta museli udělat offraod a projet průsmyk Gateway to Paradise.
Den 12 - Lesotho, pony trekking v okolí Malealea
V Lesothu nás zaujala možnost objevovat okolí na koni, což je stále běžný způsob dopravy ve vesnicích. Na dopoledne jsme si proto domluvili půl denní výlet, který stál přímo v ubytování 375 RA/osoba. Na koni jsme předtím ani jeden sám nejeli, a tak proběhlo školení - Když chceš jet odprava, zatáhni za uzdu doprava. Když chceš jet doleva, zatáhl doleva. Když chceš zatavit, zatáhni za oba konce najednou a jeli jsme. No měla jsem z toho opravdu respekt a když jsme scházeli a vycházeli kamenité svahy po uzoučkých cestičkách na kterých se drolilo kamení, tak spíš až strach. Zastavili jsme u vodopádu, který ale kvůli suchu moc "nevodopádil". Od vodopádu jsme jeli ke skalám, ve kterých byly zachované křovácké malby. Bez průvodce bychom tohle místo jen těžko našli. Žádní další turisté tu nebyli, jen kupa místních dětí, které se mohly přetrhnout v předvádění. Objevovat krajinu na koni byl opravdu zážitek. Odpoledne jsme si ještě prošli okolí ubytování a nakoupili krémy s Aloe Vera, které tu roste, kam jen se podíváte. Večer jsme trávili poslechem kapely, která hrála na vlastnoručně vyrobené nástroje (kytara z kanystru na olej, buben ze sudu atd.), a pitím místního piva Maluti s dalšími baťůžkáři. Zaujal nás příběh Kanaďana, který až do ubytování na konci světa dojel stopem. Stopl si totiž dodavatele piva.
Lesotho - vesnička Malealea
Křovácké skalní malby
Já a Policeman
Den 13 - diamantový důl v Kimberley (347 km)
Z Lesotha jsme vyrazili brzy ráno směrem k městečku známého těžbou diamantů. Nezpevněnou cestu od ubytování jsme zvládli bez defektu (úvodní fotka) a unikli silniční kontrole bez pokuty. A to jsme u sebe neměli 2 výstražné trojúhelníky, které jsou v Lesothu povinné. Už zpátky v JAR nás zdržela oprava silnice. Objížďka nebyla možná (nikde v blízkosti nebyla žádná další silnice) a tak se jezdilo prostě vedle opravované silnice. Projížděli jsme předměstí města Bloemfontein (jedno ze 3 hlavních měst) a míjeli obří townshipy - místní výraz pro slum. V půl 2 jsme dorazili k dolu Big Hole, ve kterém se už dnes netěží, ale funguje jako muzeum. Zaplatili jsme vstupné 110 RA za prohlídku s průvodcem. Na začátku jsme shlédli v malém kino sále film o historii těžby, potom šli na plošinu k dolu a nakonec prošli expozici, jejíž součástí byla i výstava diamantů. Po prohlídce jsme prošli těžařské městečko a jeli se ubytovat. V okolí nebyl žádný kemp a tak jsme po dlouhé době spali v posteli v penzionu v přízemí rodinného domku. Odpoledne jsme se ještě jeli podívat k přehradě Kamfer Dam, kde je spousta plameňáků. Nevedete tam žádná oficiální cesta. Našli jsme díru v plotě a plameňáky pozorovali z valu od kolejí. Večer jsme zajeli do obchoďáku a nakoupili si dobroty a víno. Kimberley je takové jiné město - čisté, moderní a bohaté. Připadalo nám bezpečné a asi i je.
Plameňáci na Kamfer Dam
Zatopený diamantový důl
Den 14 Cesta do Addo National Park (709 km)
Dnešní den jsme celý strávili v autě a ujeli nejdelší štreku z celé dovolené. Chtěli jsme vyrazit už v 7 ráno, což jsme klasicky nestihli, protože jsme likvidovali Jar vyteklý v tašce s jídlem. Před odjezdem jsme chtěli ještě na vyhlídku k jednomu aktivnímu lomu, ale tam jsme se kvůli plotu nedostali. Silnice byla neskutečně rovná - navigace nám hlásila "za 100 km odpočte doprava" a okolí trochu monotónní. Nejdříve úplná placka, která se začala vlnit do uměle vypadajících kopečků a nakonec celkem kopců. Cestou jsme zastavili akorát u pár kešek u silnice, na oběd v KFC a nakonec v Intersparu pro steaky na večerní brai. Ubytovali jsme se v kempu kousek od vjezdu do národního parku (Homestead BnB) ve vesničce Addo. Oficiální kemp uvnitř NP už měl plno. Odpoledne jsme relaxovali u bazénku. Večer si ogrilovali luxusní Rumpsteak a místní farmářskou klobásu Boerewors a pozorovali hvězdy. Poklidné večer narušila akorát jiskra, která při rozpalování grilu vylétla Ondrovi do oka a popálila mu víčko.
Den 15 Addo National Park - slon kam se podíváš
Kolem 7 ráno jsme vyrazili do národního parku Addo, který je ojedinělý velkou populací slonů. U brány do parku nás poslali do oficiálního kempu v parku, kde se musí zaregistrovat i denní návštěvníci. Po ránu tu byla celkem fronta, ale mimo kemp se davy rozptýlily. Doufali jsme, že potkáme ještě nějaké kočkovité šelmy, které tu mají také žít, což se nám nepoštěstilo, ale na slony jsme měli opravdu štěstí. Ve srovnáním s NP Kruger zde bylo méně zvířat podél cest, ale více vodních ploch, kde se zvířata koncentrovala. Nebyla to žádná velká jezera nebo řeky, ale malá napajedla. U napajedla Gwarnie Pan jsme viděli asi 40 slonů - velké, malé, koupající se, hrající si, troubící,....Jen jsme tiše seděli a zírali. Občas nějaký slon vyšel od napajedla mezi auta a způsobil trochu chaos. Taky jsme párkrát museli couvat. Takový slon totiž bez problému auto převrátí. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká dál. Odpoledne jsme dojeli k Hapoor Dam a už z dálky jsme viděli neskutečný obrázek - slon kam se podíváš, byla jich tu snad stovka a to nepřeháním :-). Dojeli jsme k přehradě, kde už stálo několik aut a ohromě je pozorovali. Slůňata neohroženě dováděla ve vodě a dospělí sloni občas výhružně prošli mezi auty. Jeden nás minul asi o metr. Když jsme se dostatečně vynadívali a sloni uhnuli ze silnice, tak jsme pokračovali. Kromě slonů jsme viděli i další zvířata - zebry, divočáky, antilopy kudu a eland, želvy, volavky, buvoly, hovnivála bez kuličky a kuličku bez hovnivála. Se zavírací dobou národního parku jsme se vrátili do stejného kempu v městečku Addo. K večeři jsme si ohřáli oblíbenou konzervu chakalaka (Poprvé jsme ji koupili kvůli vtipnému názvu, až potom jsme se někde dočetli, že je to jihoafrický tradiční jídlo). Začalo pršet a tak jsme se uklidili na verandu recepce a vymýšleli plán na další dny.
Addo Nation Park
Jedna z mých nejoblíbenějších fotek z Afriky
Slonů bylo tolik, že jsme museli použít panorama
Den 16 - Addo - Garden Route Stormriver (220 km)
Ráno jsme měli budík už na 6 hod., ale protože nepřestalo pršet, vypnuli jsme ho a spali dál. Když jsme se probudili o hodinu později, zrovna sice nepršelo, ale zataženo bylo pořád. Rychle jsme zabalili stan, než zase začne a vyrazili ještě jednou do parku. Což původně nebylo v plánu, ale jako mokrá varianta nám to přišlo nejlepší. Zvířata se asi také schovávala před deštěm, a tak jsme jich moc tentokrát neviděli. U napajedla, kde jsme den předtím pozorovali desítky slonů, nebyla ani noha. Oba jsme byli trochu bez nálady, mlčky jsme dojeli do Jeffrey's Bay, kde jsme si den vylepšili skvělým obědem. Zašli jsme do restaurace Ocean Basket, usadili se u okna s výhledem na oceán a objednali si talíř ryb a mořských plodů pro 2. Já nejsem velký milovník mořských plodů, ale tohle bylo fakt skvěle udělané. Mušle jsem jedla poprvé v životě a nikdy bych nevěřila, že mohou být tak dobré. Po pozdním obědě jsme dojeli do Stormriver, kde jsme zůstali stanovat na zahradě Dijem Backpackers, což bylo osobité místo. Při stavění stanu nám asistovala kudrnatá koza Buz (já si myslela, že je to ovce) a po chvíli za námi přišel majitel, že nás musí s někým seznámit. Odvedl nás do prvního patra a představil nám Petra. Byl u vytržení z toho, že z Česka tu snad ještě nikdo nikdy nebyl a najednou jsme se tam potkali 3, svět je malý....a tak jsme večer popili s Petrem a jeho jihoafrickou přítelkyní Britney.
Den 17 - Garden Route Tsitsikama NP
A ráno zase pršelo. Nikam jsme nespěchali, prospali se a potom si šli udělat ke snídani palačinky. V kuchyňce na ně bylo připravené těsto a každý si mohl v ceně ubytování usmažit pák kousků sám. Po snídani jsme šli znechuceně za deště sbalit úplně mokrý stan a déšť nedéšť vyrazili na výlet. Zastavili jsme u Big Tree. Krátká procházka k velkému stromu nás moc nenadchla. Potom jsme zastavili u kaňonu Stormriver. Mysleli jsme, že půjde sejít někam dolů, ale vyhlídka byla pouze z mostu. Nejlepší zastávkou byl Tsitsikama NP. Nejdříve jsme prošli visuté mostky nad místem, kde se řeka vlévá do moře a potom vyrazili na procházku k vodopádu. Trasa kopírovala první část cesty 5 denního Otter trailu. Z větší části vedla po pobřeží a občas zahnula do lesíku. Mraky se protrhaly a začalo vysvítat sluníčko. Cestou jsme se zastavili v jeskyni a viděli několik vyder a velké racky. Vodopád byl přímo na pobřeží. Z Tsitsikami jsme pokračovali do Willderness, kde jsme kempovali u Feiree Know Backpackers. Opět super volba. Večer v baru hrála místní kapela a venku se dalo sedět u ohně.
Den 18 - Garden Route Wilderness
Konečně jsme se vzbudili do sluncem zalitého rána. Hned po snídani jsme si šli na recepci domluvit půjčení kajaku - za 250 RA nám půjčili dvojkajak a hodili nás s ním dolů k řece Towe. Pádlovali jsme proti proudu k vodopádům. Řeka ve Wilderness ústí do moře, takže tu skoro žádný proud není, i tak nás ruce trochu bolely. Kde zakotvit jsme poznali podle množství kajaků u břehu. I my zapíchli kajak mezi ostatní a dál jsme pokračovali asi 30 min. pěšky. Ve vodopádu jsme se vykoupali a pak se natáhli na sluníčko, dali si svačinu a odpočívali. Já jsem vodopádový nadšenec, ale tenhle vodopád ve mě velký dojem nezanechal. Místo pro odpočinkový den to bylo fajn, ale určitě jsou v JAR zajímavější věci k vidění. Odpoledne jsme vrátili kajak a vyrazili na pláž. Voda v oceánu je celkem studená a tak jsme spíše jen z pláže pozorovali surfaře, jak se prohání na vlnách. Na chvíli jsme oba usnuli a probudili se červení, ale jen z pravé strany. Cestou zpět na ubytování jsme chtěli poslat pohledy, ale pošta už byla zavřená. To zase určitě přijdou do ČR až měsíc po nás. Večer jsme strávili v kempu u ohýnku.
Den 19 - Oudtsthoorn, pštrosí farma a jeskyně Cango Cave (73 km)
Hrozně nám trvalo se ráno vykopat z kempu. Místo toho abychom byli rychlejší a pružnější, tak se to zhoršuje. Nechce se nám brzy vstávat, potom snídaně na pohodičku (už ne jen rychlá ovesná kaše, ale i míchané vajíčka z ešusu) a odjezd nejdříve za 1,5 hod. po probuzení. No jsme přece na dovolené. Naštěstí jsme před sebou neměli dlouhou cestu. Z pobřeží jsme jeli na sever do městečka Oudstrhoorn, které je známe četnými pštrosími farmami. I my jsme se na jedné zastavili. Program byl spíš naučný. Za 112 RA jsme nejdříve projížděli vozíkem ve výběhu pštrosů a průvodce nám povídal různé zajímavosti a jak rozlišit jednotlivé druhy. Nakonec jsme si mohli obtěžkat pštrosí vejce, zkusit se na něj postavit a nakrmit pštrosy přímo z ruky. Po prohlídce jsme si dali v místním bistru pštrosí pie a jeli do jeskyní Cango Caves, které leží cca 30 km od města. V jeskyních jsme si zaplatili prohlídku Adventure (165 RA) a dobře jsme udělali. Nejdříve jsme prošli i se skupinou běžné prohlídky ohromné jeskynní síně, v jedné z nich se dříve pořádaly i koncerty. Potom jsme se rozdělili na dvě skupiny a ta naše prolézala nízké a uzoučké chodbičky. Lezli jsme asi 3 m dlouhým komínem, který měl v nejužším místě jen 42 cm, a dolů zase sklouzávali do prázdna uzoučkou skulinkou, nic pro klaustrofobiky. Z jeskyní jsme jeli najít ubytování - Oasis Shanti Backpackers, kde jsme měli domluvené místo pro stan na zahradě. Trochu nás mrzelo, že jsme se rozhodli tu zůstat přes noc a ubytování si den předem zamluvili a zaplatili přes Agodu. Bylo sice fajn, ale dorazili jsme tam už ve 3 hodiny, přitom jsme mohli z 300 km, které nás čekali v autě další den, ukrojit kus už dnes. Bylo děsné vedro a stanovali jsme hned vedle bazénu, takže problém co s odpolednem byl vyřešený. Když jsme se zchladili a vyblbli, vyrazili jsme do města. Spíš než město to byla celkem ospalá díra, v 5 už bylo skoro všude zavřeno. Našli jsme otevřený Spar, nakoupili jídlo na večer a šíleně se přejedli. Jako všude, i v tomhle ubytování byl k dispozici gril a naše večeře vypadala asi takto - 500g pštrosí steak, broewurste, grilovaná zelenina a cibulový chleba se sýrem a slaninou. K tomu jsme dopili zbytek vína a s totálně plným břichem se odvalili do stanu. Noc to byla ještě divoká. Oba jsme ji strávili na záchodě...
Cango Caves
Pštrosí farma v Oudtshoorn
Den 20 - nejjižnější místo Afriky, Cape Agulhas (330 km)
Hned ráno jsme vyrazili k více jak 300 km vzdálenému Střelkovému mysu, který je nejjižnějším místem afrického kontinentu a místem, kde se setkávají 2 oceány - Atlantik a Indický. Silnice byla ze začátku po obou stranách lemovaná horami, jeli jsme po Route 62, projeli průsmykem Tradouw a potom už se krajina změnila v placku. U mysu jsme byli kolem 2 hod. Zaparkovali jsme u majáku a šli pěšky k pamětní desce a potom dále po pobřeží až k vraku lodi. Cestu jsme si zpestřili nalezením několika kešek a k autu se vrátili asi po 2 hod. Ubytovali jsme se na zahradě Cape Agulhas Backpackers. Paní recepční byla moc milá, poradila nám, co ještě vidět v okolí a vyprávěla nám, že v 90. letech byla měsíc v ČR. Večer jsme se šli projít po pláži a do přístavu, kde prý bývají občas rejnoci. A opravdu tam byli a hned 3, kousíček od břehu. Rovnou jsme si dali v přístavu večeři a šli zpátky. U auta jsme potkali Čecha, tak jsme chvilku pokecali a večer strávili ve společence u krbu. Žádné velké teplíčko dneska. Už se nám to krátí.
Cape Agulhas (Střelkový mys) - nejjižnější místo Afriky a bod, kde 20 poledník rozděluje oceán na Atlantský a Indický
Vrak lodi kousek od mysu
Den 21 - Mys Dobré naděje, surfování, tučňáci (250 km)
V 7 ráno jsme byli sbalení a vyráželi směr Cape Peninsula. První zastávkou byla Muizenberg Beach, která je známa fotogenickými barevnými dřevěnými převlékárnami. Nakonec nás více než převlékárny nadchly vlny, které sjížděla spousta surfařů, a tak jsme i my našli půjčovnu a na hodinku a půl si půjčili prkno a neopren. Už jsme byli u Atlantiku a voda měla jen 18 °C. Párkrát se nám podařilo na chvilku na prkně postavit, ale žádné velké výkony jsme nepředvedli. I když mi mrzly nohy a někde vzadu v hlavě se neustále objevoval hlásek, který mi říkal "je tu spousta žraloků", tak to bylo super. Kolem 12 jsme se posilnili hamburgerem a popojeli jsme do Simon's Town k Boulder Beach. Vstup na pláž je zpoplatněný, ale dá se použít Wild Card. Došli jsme na krásnou písečnou pláž se spoustu velkých balvanů a hlavně se spoustou roztomilých obyvatelů - tučňáků. Tučňáci se váleli mezi lidmi na pláži, na kamenech, vtipně pobíhali a mrštně plavali všude kolem. Bylo úžasné je pozorovat z takové blízkosti v přirozeném prostředí. Nakonec jsme prošli po dřevěné lávce ke vstupu z druhé strany pláže. Tučňáků tam bylo ještě daleko více, ale už se nesmělo mezi ně, protože zde hnízdili a kladli vajíčka. Pozorovali jsme je z dřevěných vyhlídkových plošin. Vydržela bych tu snad celý den. Od tučňáků jsme pokračovali na Mys Dobré naděje, kde jsme strávili zbytek odpoledne procházkou k majáku a po útesech. Kolem 7 hodiny jsme se ubytovali v kempu Chapmans Caravan Park, kde už jsme zůstali až do konce. Sice je to klasický velký kemp plný karavanů a postrádá kouzlo malých zahrad hostelů, ale je jen 30 min. od centra Cape Town a máme tu stan i auto poměrně v bezpečí za vysokým plotem kempu.
Barevné převlékárny na Muizenberg Beach
Boulder Beach, Simon's Town
Den 22 - Cape Town, Table Mountain
Když jsme vstali, tak bylo pod mrakem, ale naštěstí se to přes snídani roztrhalo a my se rozhodli vyrazit na ikonickou stolovou horu nad Kapským městem. Projeli jsme panoramatickou silnici Chapman's Peak drive, která je hlavně rájem cyklistů. Jeden se s námi dal na vyhlídce do řeči a vyprávěl, že už tu bydlí 3 roky a tak se mu cesta líbí, že si ji projede úplně každý den. Auto jsme zaparkovali na začátku cesty Plattenklip, což je nejpřímější pěší cesta na vršek stolové hory. Dá se jet i lanovkou, ale to není nic pro nás. Stoupání to bylo pěkně strmé. Na hoře jsme z parkoviště byli asi za 1 hod. a 20 min. Došli jsme až na nejvyšší bod stolové hory Maclear's Beacon a zpátky jsme se vrátili po okraji stolové hory. Byl odsud krásný výhled na celé město. Odpoledne jsme popojeli do centra a podívali se ještě do Castle of Good Hope, jehož návštěva v nás žádné velké stopy nezanechala a dali si super večeři na indickém food marketu. Vytrávit jsme jeli na Sunset Beach, odkud jsme pozorovali západ slunce s kulisou stolové hory.
Západ slunce s kulisou stolové hory ze Sunset Beach
Výhled se stolové hory určitě stojí za to.
Den 23 - Vánoce v Cape Town
Náš poslední den v JAR. Už jsme neměli žádné velké plány, jen jsme prošli centrum, dali si místní jídlo, koupili domů pár suvenýru a večer vylezli na Lion's Had. K vánočním večeři jsme si sehnali pivo a pie plněný masem a povečeřeli pod hvězdami na dece před stanem. A zítra už jen cesta domů.
Den 24 - Letíme domů
A je to tady, musíme sbalit věci a uklidit naše zabydlené auto. Domů letíme a Etiopian Airlines přes Addis Abbebu. Cílové letiště- Vídeň. Odtud už přímým vlakem až domů, do Pardubic. Doufáme, že nám maminky nechali zbytek bramborového salátu.
Rozpočet pro 2 osoby
- zpáteční letenky Vídeň - Johannesburg, Cape Town - Vídeň: 26 600 Kč (děkujeme za tip cestujlevne)
- půjčení auta včetně pojištění: 10 974 Kč
- ubytování: 9 600 Kč
- benzín: 6 180 Kč
- jídlo a pití: 8 800 Kč
- Wild Card: 5 472 Kč
- antimalarika a vybavení lékárny: 4 615 Kč
- cestovní pojištění: 1 440 Kč
- doprava z/na letiště: 1 873 Kč
- vstupné mimo Wild Card: 2 303 Kč
- půjčení surfu a kajaku: 640 Kč
- Ponny treking: 1 200 Kč
- suvenýry/dárky: 2 335 Kč
- ostatní: 1 127 Kč
- Celkem 83 123 = 41 566 Kč/osoba
Na čem by se dalo ušetřit?
Místo auta využít Baz Bus - autobus pro baťůžkáře, který propojuje většinu turistických míst v JAR a často staví přímo u hostelu. Případně auto sdílet s více cestovateli. My však máme rádi svoje tempo.
Na antimalarikách - v centru cestovatelské medicíny nám je důrazně doporučovali, ale v roce 2017 bylo extrémní sucho, a tak téměř nebyli komáři. Po prvním týdnu jsme antimalarika vysadili a využili je i pro naši další cestu na Borneo.
Co bychom příště udělali jinak?
Vlastně kromě výše zmíněných antimalarik téměř nic. Pouze bychom asi strávili méně času na Garden Route, která byla sice hezká, ale pro nás ne zase tak zajímavá. Zůstali bychom déle v Lesothu, v Dračích horách, nebo se podívali na Wild Cost, které už se nám to itineráře nevešlo.
Jak se ti cestopis líbil?
Vercavlcek procestovala 43 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 6 lety a napsala pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil6 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Ahoj Verčo,
ráda bych se zeptala - stan (a případně další campingové vybavení) jste si zajišťovali na místě nebo dovezli z ČR? Díky za odpověď a super cestopis!
Myslím, že můžu odpovědět obecně a že to platí i tady. Když jede někdo low-cost, vždy si bere stan a další výbavu svou vlastní, protože na místě by půjčení bylo drahé (zde třeba na 24 dní už teprve), pokud by vůbec bylo možné (oni navíc odlétali z jiného města než byl přílet). Nákup by se vyplatil v USA, ale člověk s tím ztratí nějaký čas. V ČR se seženou takové věci obvykle levněji než ve většině zemí a je větší výběr a člověk, který takto cestuje, je má doma. A chodit po nákupech v Johannesburgu by navíc přinášelo akorát zbytečné riziko.
Máme právě zkušenost z USA, kde jsme výbavu kupovali...ale nyní máme svou vlastní, tak by byla škoda ji nevyužít :) Děkuji za rychlou odpověď !
To uz je poradne cestovatelstvi 😀
Na trasu můžete kouknout tady:
Ahoj Míšo,
stan a další vybavení jsme si vezli z ČR. Na místě jsme kupovali akorát kartuš k vařiči, která se nesmí převážet letecky.