Tři srpnové dny uprostřed Rumunska

Při hledání levných letenek na mě Rumunsko vyskakovalo poměrně často, ovšem většinou to byla Bukurešť, která mě, aspoň prozatím, tolik neláká. Na začátku června jsem ale objevil novou linku od společnosti WizzAir do města Sibiu. To leží téměř uprostřed Rumunska, v podhůří Karpat a navíc i v dojezdové vzdálenosti k Transfagarašské magistrále (tu mám na seznamu míst, která bych chtěl navštívit, už delší dobu). Wizz létá z Vídně do Sibiu až od začátku srpna, což se ale příjemně hodilo, protože dřív jsem ani dovolenou neplánoval. Nakonec jsem koupil dvě zpáteční letenky (za cca 1400 Kč/os.) na prodloužený víkend v termínu 22.-25. 8. 2025 (pátek až pondělí, bohužel asi nejchladnější víkend v létě), po určitých peripetiích s rumunskými půjčovnami zamluvil auto, přes booking objednal ubytko a mohlo se vyrazit.

1. den - pátek (22. 8. 2025) - Přílet do Sibiu; Zámek Peleš; Brašov

Odlet z Vídně byl naplánován už na 6:55 a my tak už zhruba ve 4 ráno parkovali auto na parkovišti ParkTiger 2 (39 eur/4 dny) a vlakem se z přilehlé zastávky dopravili na letiště. Zde jsme stihli vydatnou snídani ve Vienna Lounge a pak se už krátce po sedmé, usazeni u nouzového východu, odlepili poloprázdným Airbusem A320-232 z dráhy a zamířili směr Rumunsko. Obloha pokrytá lehkým oparem nám nedávala jasný výhled na zemi pod námi, ovšem aspoň Bratislavu se mi po vzletu zahlédnout podařilo. Za zhruba hodinu letu už jsme přistávali v podhůří Karpat na malé letiště u města Sibiu. Zde nás přivítala teplota okolo 23 °C a zatažená obloha (ta se naštěstí v průběhu dne protrhala). Při východu do veřejné části letiště už na nás čekal zástupce autopůjčovny FMN Rent a po proběhnuvší platbě a podpisu smlouvy jsme se vydali v půjčené fabii 4. generace (původně jsme měli mít Toyotu Aygo, ale na upgrade v podobě prostornějšího vozu jsme si nestěžovali) směrem dál na východ k městu Brašov.

Airbus A320 na letišti ve Vídni

Bratislava z výšky

Náš první cíl dne byl zámek Peleš, ležící v městečku Sinaia, asi 45 km jižně od města Brašov. Z letiště Sibiu to mělo být zhruba 3,5 hodiny cesty, avšak už po prvních pár kilometrech se ukázalo, že tak rychle to rozhodně nepůjde. Jednak to bylo způsobeno absencí dálnic a tím pádem přetíženými státními silnicemi a druhak jízdním stylem místních řidičů. Nepřišlo mi, že by Rumuni jezdili nějak agresivně, nebezpečně nebo bezohledně (spíš naopak), problém je hlavně v tom, že většina z nich jezdí dost pomalu. A vzhledem k technickému stavu některých vozů se vlastně ani nedivím. Navíc jsme asi 20 km před cílem chytili téměř dvouhodinovou kolonu a k zámku tak dorazili až někdy o půl čtvrté. To bylo jen tak tak, abychom rozumně stihli vstup (kupovat lístky lze do několika časových rozmezí, kdy je nutné vstoupit, ten náš byl 14:30-16:00, zámek pak zavírá v 17:00). Vstupenky jsem kupoval ten den ráno přes internet a cena byla 100 lei/os. 

Zámek Peleš byl postaven v druhé polovině 19. století jako letní sídlo pro prvního rumunského krále Karla I. v novorenesančním bavorském stylu. Celé stavbě dominuje zejména tmavé dřevo a uvnitř pak i mramor, sklo a zlato, vše většinou v nejvyšší kvalitě ať už použitých materiálů, tak zpracování. Já bych zámek shrnul do jednoho slova - luxus. Kamkoli se člověk podíval, dýchala na něj skutečnost, že tady se dbalo opravdu na každý detail a rozhodně se nešetřilo. Zejména dřevořezby byly úchvatně propracované, ale i ze sklářského nebo kamenického umění přecházel zrak. Architekti (a jedním z nich byl i Čech Karel Líman) se dle mého názoru dobře popasovali i s prosvětlením interiéru, který byl i přes použití dominantně tmavých barev často až překvapivě světlý.

Zámek Peleš

Stále částečně v rekonstrukci

Interiér zámku

Interiér zámku

Interiér zámku

Interiér zámku

V zámku a okolí jsme pobyli zhruba hodinu a půl, po cestě jsme ještě prošli kolem zámku Pelišor (který byl vybudován pro synovce a nástupce Karla I.) a pak už zamířili autem zpět na sever do Brašova. Z důvodu kolony ve městě Busteni jsme hlavní tah objížděli okolními uličkami a úplnou náhodou narazili na zámek Cantacuzino, kde se natáčel netflixovský seriál Wednesday (zámek slouží jako předloha pro exteriéry, interiéry se natáčely v okolí Bukurešti). Po tomto zjištění jsme uvažovali o vstupu, avšak samotná prohlídka zámku prý nemá se seriálem nic společného a i když se dá zakoupit i vstup pouze do zahrad, nakonec jsme z časových důvodů vynechali.

Zámek Pelišor

Zámek Cantacuzino

Zámek Cantacuzino

Srovnání skutečného a seriálového vzhledu

Až po sedmé hodině večer jsme konečně dorazili do finální destinace dnešního dne a tou bylo historické město Brašov. Dá se říct, že je to takový rumunský Český Krumlov, co se návštěvnosti a malebnosti týče. Sídlo, původně postavené ve 13. století Řádem německých rytířů, později obývali zejména němečtí přistěhovalci a je to vidět i na jeho architektuře, která svými prvky připomíná spíš oblasti Rakouska či Německa. Ubytování jsme měli kousek od centra a tak jsme si jen na apartmán hodili věci a se zapadajícím Sluncem a přicházejícím deštěm jsme se vypravili prozkoumat centrum. Obhlédli jsme Kateřinskou bránu (prý nejhezčí z městských bran), prošli kolem Černé věže (Turnul Negru) a vyšli k Bílé věži (Turnul Alb) (odkud je krásný výhled na město). Od ní jsme sešli zpět dolů na hlavní náměstí Piata Sfatului, na kterém stojí budova Staré radnice (Casa Sfatului) a celkově náměstí obklopují další historické budovy. Dali jsme jídlo a mezitím přestalo pršet, ale také se  už setmělo, takže jsme jednu z nejvýznamnějších budov - Černý kostel (Biserica Neagra) obhlédli až při umělém osvětlení, ale to jí možná dodávalo na ještě větší dramatičnosti. Kousek od kostela se pak nachází jedna z nejužších uliček v Evropě Strada Sforii. Jelikož se připozdilo a my byli po celém dni utahaní, byl nejvyšší čas zamířit na kutě. Nicméně i z okolních uliček, které jsme procházeli po cestě zpět na ubytování, dýchala historie a já jsem tak trochu litoval, že nás doprava zdržela natolik, že jsme si nemohli město projít důkladněji a prohlédnout si například i Brašovskou pevnost, projít se podél zbytků hradeb nebo si vyšlápnout nahoru nad město na vrchol Tampa (960 m. n. m.), kde je na Brašov hezký výhled.

Kateřinská brána

Bílá věž

Výhled na Brašov od Černé věže

Náměstí Piata Sfatului se Starou radnicí

Černý kostel

Ulička Strada Sforii

2. den - sobota (23. 8. 2025) - NP Piatra Craiului

Brzké sobotní ráno bylo ještě mírně upršené, avšak déšť brzy ustal a my vyrazili do zhruba 40 km vzdáleného pohoří a zároveň národního parku Piatra Craiului. Původním plánem byl výšlap kolem chaty Curmatura hut až na vrchol Turnu (1911 m. n. m.), ale vzhledem k relativně nízké oblačnosti jsme se rozhodli vyjít k chatě Curmatura, která je cca 450 výškových metrů pod vrcholem a pak že se uvidí. Auto jsme zaparkovali za městem Zarnesti v místě zvaném Fontana Botorog (nazvaném podle tamní fontány) a odtud začali stoupat po žluté turistické stezce lesem vzhůru. Až při zahájení výšlapu jsme si všimli cedulí, že vstup do NP je zpoplatněn, ale protože jsme zrovna neměli signál, nemohli jsme přiložený QR kód načíst a pak se přiznám jsme na placení zapomněli.

Zprvu je cesta relativně příkrá (asi 2 km), ale pak se z lesa vyjde na horskou louku a otevřou se první krásné výhledy. Pěšinka nás vedla skrz ovčí stádo i s typickým rumunským zanedbaným pastevcem a jeho psy a jen nízko položené mraky bránily pohledu na okolní skalnaté vrcholky. Další pokračování je pak opět lesem a k chatě Curmatura jsme došli za necelé dvě hodinky. Vzhledem k mrakům, převalujícím se jen pár desítek metrů nad chatou a k náročnějšímu terénu, který bychom absolvovali v mlze, jsme se rozhodli si pouze objednat polévku (za cca 20 lei, platit se dá pouze hotově), chvilku se ohřát a vyrazit zpátky dolů.

Horská louka po cestě k chatě

Horská louka

Ovce a ovečky

Chata Curmatura

Chata Curmatura

Stanování u chaty

Cesta dolů byla delší (asi 6,5 km), ale lepším terénem a tak nám zabrala podobně dlouhou dobu jako výšlap nahoru. Opět se jde částečně po louce a většina pak lesem. Zhruba polovina zpáteční trasy se pak line krásnou skalnatou soutěskou Prapastiile Zarnestilor, vzniklou vodní erozí do vápencového podloží. S podrobnějším principem vzniku a i s okolní faunou a florou člověka seznámí rozeseté informační tabule. Některé okolní skály se opravdu monumentálně klenou nad cestu a za téměř každou zatáčkou vykoukne jiná zajímavá kolmo vzhůru čnící stěna. Jedinou nevýhodou této části trasy bylo značné množství lidí, kteří se v sobotní odpoledne šli hezkou krajinou projít. 

Cestou dolů

Horská louka s pasteveckou boudou

Soutěska Prapastiile Zarnestilor

Soutěska Prapastiile Zarnestilor

Soutěska Prapastiile Zarnestilor

Poté, co jsme znovu sedli do auta už zbývalo se jen dopravit na další ubytování. To jsme měli zajištěné v minidomku u hlavní silnice DN73 (vedoucí z Brašova na Campulung), ovšem dostat se k němu byl také docela náročný úkol. Zmíněná hlavní silnice se totiž snad celá naráz rekonstruuje a tudíž jsme po cestě snad co 2 km stáli několik minut na četných semaforech. Ani druhý den jsme se tedy špatné dopravě úplně nevyhnuli. Náladu nám ovšem spravilo samotné útulné maličké ubytování a hlavně krásné výhledy z něj právě i na pohoří Piatra Craiului. 

Výhledy po cestě na ubytování

Naše auto a mini ubytování

Výhledy z okna ubytování další ráno

3. den - neděle (24. 8. 2025) - Transfagarašská magistrála; Sibiu

Nedělní ráno se konečně vyjasnilo a i když předpověď nehlásila teploty vyšší než 20 °C, nás to zase tolik neznepokojovalo. Nějaké velké túry jsme na poslední plnohodnotný den naplánované neměli. Začátek dne nám nezkazil ani fakt, že v noci přestala z důvodu rekonstrukce přilehlé silnice téct voda a do našeho odjezdu se na tomto stavu nic nezměnilo. Párky na snídani jsme uvařili v erární bublinkové vodě, obličej opláchli stejně tak a mohlo se vyrazit. No, vyrazit... spíš se dál plazit semafor za semaforem. Naštěstí byla okolní krajina na pohled pořád krásná a zajímavá, zapadlé chudé vesničky a časté místní trhy už jen zajímavé a silnice kvalitou čím dál horší.

Přes města Campulung a Curtea de Argeš jsme se konečně po několika hodinách jízdy dostali na silnici DN7C, jinak také přezdívanou jako Transfagarašská magistrála. Údajně jedna z nejkrásnějších horských silnic v Evropě, vybudovaná v časech hlubokého komunismu pro případný lepší přesun armády přes pohoří Fagaraš, je dnes dle mého zejména turistickou atrakcí, než že by měla velký dopravní smysl. Po cestě na vrchol jsou k vidění minimálně dvě zajímavosti. Jednou z nich je zřícenina hradu Poenari, což bylo skutečné sídlo (na rozdíl od hradu Bran) knížete Vlada III. Drákuly. Zřícenina leží na kopci nad silnicí a z pár míst jej z ní lze zahlédnout. Kousek za hradem se pak nachází přehrada Vidraru se svou impozantní hrází a parádními výhledy. Magistrála se dlouhou dobu vlní podél břehu této vodní nádrže a pak začne stoupat prudčeji. Cesta vzhůru k nejvyššímu bodu nabízela občas naprosto úchvatné výhledy a také medvědy. My jich u cesty viděli 7. Občas leží i přímo v silnici, jindy jen vykukují zpoza svodidel a číhají, co jim který turista z auta hodí. Zajímavé bylo, že jsme občas viděli medvěda a o 50 metrů dál na odpočívadle kempující rodinku.

Přehrada Vidraru

Po cestě nahoru

Okolní kopce

Vodopád Capra

Pohled zpět do údolí

Transfagarašská magistrála (jižní úsek)

Jediné, co mi trochu při stoupání po krásné silnici kazilo náladu, byli rumunští řidiči. Někteří jako by snad úplně zapomněli, že se dá jet i rychleji jak 40, takže se občas tvořily vláčky aut a člověk si řízení moc neužil. Využívali jsme proto občasných parkovišť a kochali se výhledy. Na nejvyšší bod magistrály je silnice vedena tunelem (nejvýše položeným v Rumunsku) a za ním jakoby člověk přijel do jiného světa. Panenskou přírodu nahradilo několik přeplněných parkovišť, stánky s jídlem a dalšími šmuky, všude mrak lidí, zácpy, chaos a zmatek. V okolí ledovcového jezera Balea ve výšce 2042 m. n. m. je kromě výše zmíněného postaveno i pár chat a také konečná lanovky, která ze severní strany k jezeru vede. My jsme auto zaparkovali na jednom z placených parkovišť (20 lei) a vydali se podívat k jezeru a hlavně na nejznámější výhled na Transfagarašskou magistrálu. Venku sice bylo slunečno, ale v této výšce byla teplota pouze 8 stupňů a foukal silný vítr, takže jsme po chvíli byli pěkně zmrzlí. Okolí jezera je ovšem krásné, ze dvou stran jej obklopují strmé skály  a občas lze zahlédnout i pasoucí se ovce. A výhled na severní část silnice je také úchvatný. Pro mě toto byl vrchol výletu a nebyl jsem zklamaný. Po cestě  k autu jsme se zastavili do místní jídelny, kde stačí u pultu ukázat na určitý pokrm, dostanete ho na talíř a pak se to u pokladny vše zaplatí. Zelné závitky, čevapčiči, smažené brambory se zeleninou a hned bylo dobře.

Transfagarašská magistrála (severní část)

Transfagarašská magistrála (severní část)

Jezero Balea

Jezero Balea

Okolí jezera

Domky u jezera

 Cestou dolů jsme ještě párkrát zastavili na výhledech, ale bohužel jsme chytli kolonu za pomalu jedoucím autobusem, takže nějaké ostřejší projíždění zatáček ve stylu rumunského speciálu Top Gearu se nekonalo. Za zhruba 2 hodiny jízdy jsme byli v Sibiu, kde jsme si dali věci na ubytování a jeli vrátit auto na letiště. Odtud jsme se pak vypravili už autobusem zpět do centra města (z letiště jezdí k centru hned několik linek, nejlépe vystoupit na zastávce A. Šaguna, Casa Armatei, případně Piata Cibin 1). Lístky lze pořídit v mobilní aplikaci SibiuBus nebo v jízdenkových automatech. Cena za lístek byla myslím 3,5 lei. Jelikož jsme do města dorazili až před osmou, neměli jsme tolik času na prohlídku všech zajímavostí a tak jsme se ze zastávky vypravili jen přímo do centra, jež je tvořeno třemi náměstími - na náměstí Piata Albert Huet leží Luteránská katedrála Panny Marie, doprostřed náměstí Piata Mica zase pozvolna zespodu stoupá ulice Strada Ocnei, přes kterou vede i historický Most lží (dle mého nejhezčí náměstí) a posledním je největší náměstí Piata Mare, na kterém stojí budova radnice a Jezuitský kostel Nejsvětější trojice. Mezi posledními dvěma zmiňovanými se pak tyčí i nejstarší věž města Turnul Sfatului. Všechny tři náměstí jsou obklopeny vesměs historickými domy německého stylu, neboť i toto město dříve obývali převážně Němci a je jedním ze sedmi významných historických měst oblasti Sedmihradsko. Prohlédli jsme si také ortodoxní Katedrálu nejsvětější trojice a prošli se po ulici Strada Nicolae Balcescu, asi nejhlavnější ulice města. Určité části centra jsou navíc obehnány původními hradbami s věžemi a celkově na mě tak Sibiu působilo hezčím dojmem než mnohem turističtější Brašov.  

Luteránská katedrála

Luteránská katedrála

Ulice Strada Ocnei ústící do náměstí Piata Mica

Budova radnice a jezuitský kostel

Ortodoxní katedrála

Věž Turnul Sfatului

Zapadlo Slunce a nás přepadl hlad, tak jsme začali hledat restaurace, ale nakonec se nám povedlo usadit se až asi na pátý pokus a ještě lehce mimo centrum, všechny předešlé byly plné. Pohostila nás restaurace La Dobrun, kde  jsme se dobře najedli tradičním rumunským jídlem a za podobné peníze, které bychom zaplatili u nás. Po desáté hodině večer jsme pak autobusem dojeli k ubytování a šli spát, ráno nás čekal brzký odlet.

4. den - pondělí (25. 8. 2025) - Odlet do Vídně

Probouzeli jsme se velmi brzo, před čtvrtou, jelikož náš let měl odlet naplánovaný na 6:15. Poté, co jsme se už už chystali pěšky vyrazit na asi 30 minut vzdálené letiště, přišla zpráva od Wizzu, že je let odložen až na 7:45. Bezva, mohli jsme ještě spát, ale co se dá dělat. Nakonec jsme do letadla (Airbus A320-232) nastupovali už v sedm a o půl osmé jsme byli ve vzduchu. Po cestě nás čekal už jen příjemný výhled na Karpaty, na Balaton a před přistáním i na Neziderské jezero. Ve Vídni jsme pak už jen sedli na vlak a za pár minut byli u auta.

Letiště Sibiu

Pohled na Karpaty po vzletu

Karpaty

Závěr

A jak tyto tři dny shrnout? Nejlépe to asi vystihuje věta z podnadpisu. O Rumunsku jsme si touto návštěvou potvrdili mnoho stereotypů, ale zároveň nás v mnohém příjemně překvapilo a zjistili jsme, že na něj nelze nahlížet jen jako na zaostalou krajinu. Ano, Rumuni jsou pořád takoví lehce zchudlí kolotočáři. Všechno musí mít co nejvíc barevné, chodí často v teplákách a neupravení, čistota měst a vesnic vázne, jejich styl hudby je podivný, koňské povozy nejsou výjimkou a cikána od běžného Rumuna lze jen těžko poznat. Ale i když člověk vyjede mimo velká města a projíždí zchudlými vesnicemi, často jede po krásné nové silnici, kterou lemují nové pouliční lampy a často i před oprýskanými a zanedbanými, snad ještě dřevěnými, domky stojí relativně luxusní auta. Města jsou pak víceméně srovnatelná s našimi. Je vidět, že se na spoustě míst snaží západ dohnat, jen to prostě s jejich výchozí pozicí, výkonem ekonomiky a náturou ještě nějaký čas potrvá. No a pak je tu příroda, zejména hory. Na spoustě míst téměř nepoznamenané lidskou činností, surové, tajemné a lákající k další a další návštěvě. Já bych se tedy do Rumunska (nejen kvůli nim) určitě rád znovu podíval, přece jen je to velká země a má toho spoustu co nabídnout.