Útěk do Osla

Noční start

Někdy prostě potřebujete vypadnout. Žádné velké plány, žádná filozofie – jen sbalit batůžek a zmizet. Čepice, šála, rukavice, náhradní ponožky, powerbanka, prášky na migrénu. To je celá výbava na víkend v Norsku. Člověk zjistí, jak málo toho vlastně potřebuje, když ho žene jediný cíl: přestat být tam, kde je každý den. Páteční směna končí v devět večer. V nula třicet vycházím z domu. V jednu v noci jsem na autobusáku a koukám, kolik dalších bláznů má stejný plán. Je jich překvapivě hodně. Z čekárny na mě neúnavně mluví automat na kávu. Nabízí espresso, lungo, cappuccino – prázdné hale, prázdným židlím, nikomu. Jako by si odmítal připustit, že je dvě ráno a jeho cílová skupina spí. Já mu odolávám. Kávu si zasloužím až v Oslu. Ve dvě nasedám. Sluchátka do uší, budík na telefonu, oči zavřít. Příští zastávka: Krakov letiště.   

Letiště Krakov

Letiště Krakov

Odlet z Polska

Všechno o kus dřív

Autobus přijíždí na letiště o půl hodiny dříve. Budík zbytečný. Na letišti jsem v šest ráno a letadlo mi letí až v 8:45. Skoro tři hodiny čekání. Ale po probdělé noci má člověk jiný pojem o čase – plyne jinak, líně, jako v mlze. Let trvá dvě hodiny. Přistáváme o dvacet minut dříve. Minibus do centra Osla – taky o dvacet minut dříve. Tenhle výlet má zatím neuvěřitelný timing, jako by se celý svět posunul o kousek dopředu jen proto, abych stihl víc. Za oknem minibusu se krajina mění. Po dálnici to připomíná zasněženou Vysočinu – bílá pole, kopečky, šedá obloha. Pak sjíždíme z hlavní cesty, minibus postupně vysazuje cestující v malých městečkách a krajina se proměňuje v něco jako předhůří Beskyd nebo Jeseníků. Na chvíli málem srážka s autem ve vedlejším pruhu – adrenalin, který člověk po probdělé noci fakt nepotřebuje. Doma v Brně přitom začíná pomalu jaro – sluníčko, deset stupňů, lidé v lehkých bundách. Já jedu opačným směrem, do zimy, a je mi to jedno. Přesně proto jsem tady.

První kroky v Oslu

Najednou se objeví moře. Zakryté jachty tiše čekají v zálivu, mlha nad vodou jim dodává norskou melancholii. V dálce se rýsuje silueta Opery. Srdce poskočí. U hlavního nádraží mě vítá obrovský bronzový tygr. Na semaforu dva červení panáčci místo jednoho – Norsko bere bezpečnost dvakrát tak vážně. Nebo je to signál, že po třiceti hodinách bez pořádného spánku vidím dvojitě. I přes stejnou teplotu jako doma je tu zima jiná – vlhkost od fjordu prolézá až do kostí. Teď oceňuji tu čepici. Karl Johans gate, hlavní pěší třída, je plná sobotních davů. Opera je v mlze – ta jde od vody a zahaluje bílou mramorovou budovu jako přízrak. Na střechu se ale nedostanu, je uzavřená – zřejmě kvůli zimnímu náledí. Zato u Opery se mi naskýtá nevšední podívaná: otužilci v plavkách se brodí skoro v ledu. Já v čepici na ně civím. Brno versus Oslo v jednom záběru. Hlad zvítězí nad kulturou. McDonald's v centru, burger menu a nový plán: zkusit Holmenkollen. Celé centrum je v mlze, ale kdo ví, třeba na kopci bude čisto.

Dvojitý panáček

She Lies

Opera v mlze

Otužilci v ledě

Metrem na hory

T-bane linka 1, směr Frognerseteren. A tady začíná magie. Metro v Oslu jede na hory. Doslova. S každou zastávkou přibývá sníh a ubývá mlha. Uprostřed kopce se na zastávce nahrnula stovka sáňkařů se saněmi – jako u nás lidi s nákupní taškou na tramvaj. Tohle je Norsko. Mlha zůstala v údolí. Nahoře je čisto. Oslo leží pode mnou jako na dlani, fjordy zahalené mlhou jako pod bílou peřinou. Holmenkollbakken – slavný skokanský můstek – ční do nebe jako monument lidské odvahy. Když stojíš nahoře a vidíš ten sklon sjezdu pod sebou, teprve pochopíš, jak šílení ti skokani jsou. V televizi to vypadá tak hladce, ale naživo ti ten úhel nedává žádný smysl. Fotím jako blázen. Tyhle výhledy žádná předpověď neslíbila – mlha, která mě dole frustrovala, se stala největším bonusem výletu. Fjordy pod mlhou, kopce nad ní, skokanský můstek na pozadí. Někdy má smysl jet tam i přes nepřízeň počasí. Ale baterka v mobilu to nevydržela. Čas jet dolů, ubytovat se, nabít telefon i sebe.

Ski Museum

Holmenkollen

Oslofjord

Večerní Oslo

Po nabití telefonu i sebe vyrážím zpátky do centra. Cíl: pevnost Akershus. Středověká pevnost v zimní tmě je úplně jiný zážitek, než jsem čekal. Nasvícené hradby, prázdné nádvoří, nikde živá duše. Sedm set let staré zdi vrhají stíny a člověk si připadá jako poslední návštěvník před zavíračkou hradu v nějakém hororu. Výhled na osvětlený přístav je nádherný, ale zároveň jsem docela rád, když mířím pryč. Scházím k Aker Brygge a pokračuju zpátky do centra. Kolem Národního divadla už je město tišší, lidé se scházejí na představení. Večeře v Burger Kingu – po norských cenách člověk rychle přehodnotí své kulinářské ambice. V obchodě se suvenýry mě láká magnetka na ledničku, ale za 89 norských korun, tedy asi dvě stovky, ji tam nechávám. Venku se ochladilo a začalo chumelit. Většina lidí zalezla do restaurací a barů, Karl Johans gate se vyprázdnila, také na ledě už skoro nikdo nebruslí a sněhové vločky tančí v kuželech pouličních lamp. Je to krásné, ale únava z probdělé noci si konečně říká o své. Vracím se na hostel. Třicet šest hodin na nohách, tři země, čtyři dopravní prostředky, skokanský můstek nad mlhou, strašidelná pevnost a sněžení v centru Osla. Na batůžek s ponožkami a powerbankou to není špatný výkon. Zítra ráno Vigeland Park. Prý má být sluníčko.

Blue Tower

přístav

Stortinget

Kluziště Spikersuppa

Národní divadlo

Chumelí

Nedělní Oslo

Devět hodin spánku. 9! Po tom pátečním maratonu je to jako znovuzrození. Budík zvoní, za oknem hostelu dva centimetry čerstvého sněhu, ale chodníky už jsou uklizené. Norská efektivita nezná víkendy. Snídaně v ceně – toust s máslem, sýrem, salámem a jogurt. V Oslu je každé jídlo zdarma malé vítězství. Balím batůžek a hurá do města. Nedělní dopoledne v centru je jako po apokalypse. U Opery ani noha – jen pár věčných otužilců, kteří jsou tu zřejmě usazení natrvalo. Na střechu se stále nedá, ale dneska to nevadí. Mířím do Vigeland Parku. Park je krásný. Sníh se přes noc většinou rozpustil, sochy stojí mokré na čistém vzduchu, mezi mraky občas probleskne slunce. Procházím hlavní osu – most, fontánu, nahoru k Monolithu. Odtamtud je vidět Holmenkollen – a podaří se mi zarámovat skokanský můstek přesně mezi hlavy dvou soch. Včerejšek a dnešek v jednom záběru. V létě to tu musí být úplně jiný svět – rozkvetlé stromy, funkční fontána, piknikové deky. Důvod se vrátit. Ale svět je tak velký a život tak krátký... V parku narážím na telefonní budku. Plnou knih. Přístroj už sluchátko nemá, ale poličky jsou nacpané paperbacky. Norové nevyhazují – předělávají. Další takovou nacházím na náměstí v centru. Oslo: město, kde telefonní budky přestaly volat a začaly číst. Po přeháňce konečně pořádné sluníčko. Královský palác ve zlatavém světle, mokré chodníky, čerstvý vzduch. U brány gardistka – a ne ledajaká. Povídá si s kolemjdoucími! Po britské strnulosti u Buckinghamu je tohle sympatický šok. Norská rovnost: i královská stráž je prostě člověk. U paláce si turisté krmí racky. Ti se chovají jako psi – obklopí vás, kňučí, žadoní. Norský racek má velikost malého orla a drzost pražského holuba. Lepší jim nic nedávat. Cestou na autobusák znovu potkávám lyžaře vystupující z metra. Na tohle si prostě nezvyknu. V Brně nastoupíš na tramvaj s taškou z Alberta, v Oslu s běžkami. Autobusové nádraží je překvapivě elegantní – řada posuvných dveří, za každými rovnou stojí autobus. Jako brány na letišti. Čekám na minibus domů.

Munchovo muzeum

Opera bez mlhy

Vigeland

Se skokanským můstekem

Telefon nebo knihovna?

Prezidentský palác

Pár postřehů na závěr

Dva červení panáčci na semaforu, ale chodí se na červenou úplně stejně jako všude jinde. Odpadkové koše přímo ve vagonech metra – u nás sci-fi. Na město se sedmi sty tisíci obyvateli překvapivě žádná sídliště, žádné panelákové moře. Oslo působí jako vesnice, která se rozrostla, ale nepřiznala si to. Pod zemí je to naopak velkoměsto – obrovský uzel metra a příměstských vlaků. A všude ty proklaté sdílené koloběžky, snad na každých sto metrech se nějaká válí. I dokonalé Norsko má své mouchy. Oslo, bylo to krátké, ale intenzivní. Dvě noci, z toho jedna probdělá. Skokanský můstek nad mlhou, strašidelná pevnost, otužilci v ledu, gardistka, co si povídá, a rackové, co kňučí jako psi. Telefonní budky plné knih a lyžaři v metru. Za dva dny toho člověk pochytí víc, než by čekal. Teď ještě minibus, letadlo a autobus. Batůžek je lehký, hlava plná.

Konec? Ne – svět je velký. Život sice krátký, ale autobusy z Brna jezdí každou noc.