Velikonoční Rumunsko

 

Plán na velikonoční Rumunsko vznikl už v říjnu po návštěvě Bukurešti, jenže tentokrát jsme měli jasno v tom, že památky půjdou trochu stranou a dáme přednost přírodě. Původně nás mělo jet víc, ale jak už to tak bývá, sestava se postupně zmenšovala, až jsme nakonec zůstali čtyři. Výsledkem byl po dlouhé době výlet bez dětí, což byl sice neplánovaný, ale o to příjemnější bonus.

Díky tomu jsme si mohli dovolit mnohem větší flexibilitu, takže jsme ubytování řešili maximálně den dopředu a nemuseli se vázat na pevný plán. Navíc se ukázalo, že Rumuni slaví Velikonoce o týden později než my, takže jsme se prakticky všude vyhnuli davům. Lepší kombinaci bychom si asi ani nevymysleli.

 

Den 1: Budapešť  airport

Vyrážíme kolem čtvrté odpoledne podle plánu, ale hned na začátku nás vítá starý známý v podobě dálnice D1, která nezklame snad nikdy. Překvapivě se nám ji ale daří zvládnout za tři hodiny, což bereme skoro jako malý zázrak a slibný začátek celé cesty.

Cílem je dostat se ještě večer za Budapešť, jenže maďarská dálnice M1 se rozhodne, že nám tenhle plán trochu zpestří. Posledních zhruba padesát kilometrů před městem totiž připomíná nekonečné staveniště, kde se v kombinaci s hustým provozem jede spíš krokem než autem, takže se z pohodové jízdy stává menší test trpělivosti.

Na hotel u budapešťského letiště tak dorážíme až ve 23:24, unavení, ale spokojení, že jsme to dotáhli aspoň sem. Dvě piva na regeneraci bereme jako naprostou nutnost – a podle rychlosti, s jakou usínáme, to byla správná volba.

Den 2: Oradea - Turda

Ráno po vydatné snídani vyrážíme směrem k rumunským hranicím, ale asi padesát kilometrů před nimi nám cestu zpestří rozsvícená kontrolka. Taková ta jak vypadá "jako péro", která sice jasně říká, že je něco špatně, ale odmítá prozradit co.

Následuje rychlá porada s AI i příručkou, během které získáme překvapivě detailní přehled o všech servisech v širokém okolí, a pro jistotu zastavujeme, aby si „Šaránek“ trochu odpočinul. Když kontrolka po chvíli zhasne, rozhodneme se to brát jako dobré znamení a pokračujeme dál.

Do Oradei přijíždíme už bez komplikací, zaparkujeme v podzemním parkovišti a vyrážíme na krátkou procházku spojenou s ochutnávkou prvních rumunských specialit. Ironií osudu ale končíme v maďarské hospodě, která je natolik dobrá, že nám to vůbec nevadí.

Cesta do Turdy pak vede po silnicích, které by si u nás nejspíš vysloužily označení „pro odvážné“, a v kombinaci s deštěm má celá jízda lehce dobrodružný nádech. O to víc nás ale baví sledovat okolní vesnice, kde má skoro každá vlastní čapí hnízdo – a my tak během jednoho dne vidíme víc čápů než za celý dosavadní život.

Zvláštní moment přichází ve městě Huedin, kde narážíme na opuštěné „paláce“, které působí jako nedokončené sny o luxusu. Fotku jsem nestihla, takže tentokrát musí stačit jen vzpomínka a představivost.

Den 3: Salina Turda - Sibiu

Hned ráno vyrážíme do Salina Turda a už po pár minutách je jasné, že tohle bude jeden z vrcholů celé cesty. Obrovské podzemní prostory působí skoro neskutečně a člověk má pocit, že se ocitl spíš v nějaké futuristické hale než v bývalém dole. Díky tomu, že přicházíme mezi prvními, si navíc tohle místo užíváme téměř bez lidí, což zážitek ještě umocňuje.

Po tomhle silném začátku pokračujeme směrem do Sibiu, kam se po delší době dostáváme po dálnici, takže si jízdu konečně můžeme i trochu užít. Zastavujeme rovnou ve skanzenu, kde se mezitím vyjasní a my se vyhříváme na sluníčku jako kočky, zatímco kolem nás panuje až překvapivý klid.

Poprvé za celou dobu zůstáváme dvě noci na jednom místě, což po neustálém přesouvání působí skoro jako luxus. Večer ještě vyrážíme do centra a zkoušíme místní Uber, který je sice levný, ale má drobnou nevýhodu – čtyři lidi prostě nevezme, takže se z nás na chvíli stávají dvě samostatné výpravy.

Den 4: Păltiniș

Další den míříme do hor v Păltiniș, kam se dostáváme autobusem číslo 22, a plán zní jednoduše: lanovkou nahoru a dolů po svých. Zatímco dole už to vypadá skoro na jaro, nahoře nás čeká úplně jiný svět, kde leží asi třicet centimetrů sněhu a cesta není vůbec prošlapaná.

Samotná lanovka je kapitola sama pro sebe, protože její obsluha evidentně nepovažuje zpomalování za nutnost, takže výstup probíhá tak, že nás za jízdy prostě stáhnou stranou. Chvíli sice zvažujeme, jestli si to radši neusnadnit a nesvézt se zpátky dolů, ale nakonec vítězí odhodlání – a možná i trochu ješitnost.

Lubík se ujímá role průkopníka a prošlapává cestu, zatímco my se ho snažíme následovat, což místy připomíná spíš boj o rovnováhu než turistiku. Jakmile se napojíme na projetou trasu, situace se sice zlepší, ale pořád platí, že si člověk vybírá mezi sněhem a potokem.

Po návratu si dáváme oběd a ještě pokračujeme ke kostelíku, kde nás málem sežere pes, takže den zakončujeme raději v klidnějším duchu u čepované Plzně. Já s promočenými botami program vzdávám úplně a přesouvám se na zasloužený odpočinek.

Den 5: Hunedoara - Deva - Timisoara - Kecskemet

Ráno se loučíme se Sibiu a vyrážíme na cestu domů, kterou si zpestřujeme několika zastávkami. Hrad v Hunedoaře nás sice vítá zavřenou branou, protože je pondělí, ale bereme to sportovně a pokračujeme dál.

O to víc nás baví pevnost Deva, kam se sice podle plánů mělo jet lanovkou, ale realita je trochu jiná. Nakonec využíváme elektrobus a zbytek kopce si poctivě vyšlápneme, což se nakonec ukáže jako dobré rozhodnutí – výhledy i samotné místo za to rozhodně stojí.

V Temešváru nás pak překvapí téměř letní počasí, a tak si dáváme oběd a krátkou procházku městem, než definitivně opustíme Rumunsko. Večer končíme v maďarském Kecskemétu v hotelu s termálními lázněmi, kde stíháme poslední vstup a užíváme si zasloužený relax. Večeře je sice jednoduchá, ale vzhledem k ceně vlastně dokonale dostačující.

Den 6: Návrat do reality

Poslední den začínáme ještě krátkou návštěvou lázní, po které rychle balíme a vyrážíme směrem domů. Cesta se ale neobejde bez klasických komplikací – maďarská M1 je opět plná a kolony se objevují prakticky pravidelně.

Zastávka v Győru na halászlé tak přijde vhod nejen kvůli jídlu, ale i jako vítaná pauza. Bratislava nás pak přivítá kolonou způsobenou nehodou a o pár kilometrů dál nás čeká další, takže si to „dopravní dobrodružství“ užijeme až do konce.

Když se konečně probojujeme i tradiční kolonou před Brnem, je jasné, že jsme opravdu doma.