
Výstup na Mount Kenya (4985 m)
výstup na nejhezčí a 2. nejvyšší horu Afriky (leden 2025)
Cestopis z roku 2025 napsala IvanaBl
"Původní obyvatelé nazývali horu Kee Nyaa (Místo pštrosa), protože skály a led na jejím vrcholu připomínají zbarvení pštrosího peří. Mount Kenya je považována za svaté místo a země Keňa je podle hory pojmenována. Mount Kenya National Park vznikl v roce 1949, má rozlohu 715 km² a jedná se o impozantní vyhaslý vulkán. Jediným turisticky dostupným trekingovým vrcholem je Point Lenana, která je svou výškou 4985 m třetím nejvyšším vrcholem pohoří."
Duben 2024: u Brussels Airlines kupujeme letenky z Prahy do Nairobi s 1 rychlým přestupem v Bruselu za 11752 Kč. Zase bojujeme s délkou pobytu, dovolenou, financemi, nakonec volíme 12 dní od 3. do 15.1.2025.
Plán: Po loňské vydařené návštěvě Národního parku Chobe v Botswaně už vlastně netoužím vidět další safari, nechci si kazit dojmy. To se brzy ukazuje jako výhoda, safari v Keni je extrémně drahé. Původní plán – trochu Keňu procestovat, užít si Afriku a závěr strávit na Diani Beach - se mi vymkl z rukou hned při prvním průzkumu země na maps.google. Koukám, kde to Nairobi vlastně leží, jak daleko je od moře a zaujme mě velká zelená plocha severně od hlavního města: Mount Kenya! Údajně nejhezčí hora Afriky a jen 180 km od Nairobi!? To chci! Další dny zjišťuji, jestli naše fyzické, psychické, finanční i časové možnosti na tenhle náročný výstup stačí. Nikdy jsme nebyli ani ve výšce 4000 m a vrchol Point Lenana má krásných 4985 m (proč ne o 15 m víc?). Na nejvyšší vrchol Batian (5199 m) můžou jen zkušení horolezci.
Naše dosavadní největší "horolezecké" úspěchy:
- Výstup na nejvyšší horu Arménie (v teniskách a bundách z Lidlu): https://www.cestujlevne.com/cest...menie-2996
- 20 km přechod Mordorem (v hnusném počasí pod 5 hodin): https://www.cestujlevne.com/cest...opadu-3217
- Výstup na Milešovku (jen 837 m, ale 2x za sebou) – zde cestopis chybí :)
Dá se s tímto vyjít Mount Kenya? Dá! Odhodlání by bylo, a to je (podle mě) 50% úspěchu. Náš největší nepřítel bude počasí a/nebo výšková nemoc. Ani jedno z toho ovlivnit nelze. K tomu všemu se přidává můj osobní nepřítel = zima! Dovedu si představit, že půjdu několik hodin ve větru, dešti, sněhu i mrazu, ale ve finále potřebuji teplo, horkou sprchu, dobré jídlo a peřinky.
Arménie i Mordor byly 1denní túry. Mount Kenya se za 1 den vylézt nedá. V horské chatě jsem v životě nespala a chci to zažít, ale tady to vypadá nejmíň na 3 noci!? A žádné peřinky, ani za příplatek, spí se jedině ve vlastním spacáku. Nemám žádný, ve kterém by mi bylo teplo ani v létě v Česku. Přepočítávám Mount Kenya na naši oblíbenou Milešovku (drobné rozdíly si uvědomuji). Milešovka má slušné převýšení 440 m na relativně krátké trase (2,5 km) a fyzicky by tak pro nás vůbec neměl být problém horu (za ideálních podmínek) vyjít, protože: první den výstupu je to "jen 9 km procházka" do mírného kopce, druhý den jsou to "jen 2 Milešovky", ale budou spíš 3, je tam nějaké zbytečné klesání :), a na závěrečný noční výstup do 4985 m (také "jen 2 Milešovky") máme celé 3 hodiny.
"Treking na Mount Kenya je poněkud náročnější než na Mount Kilimanjaro, a to i přes jeho nižší nadmořskou výšku. Terén Mount Kenya je členitější a jeho krajina náročnější, takže pokus o vrchol je obtížnější; úspěšnost pěších turistů na vrchol hory Kilimanjaro je kolem 70 – 80% ve srovnání s asi 60% u Mount Kenya."
V hlavě si dávám dohromady svůj outfit pro nejtěžší výstup mého života. Projíždím doporučenou výbavu. Slušná goretexová bunda stojí 13000 Kč. Krásné dámské zateplené horolezecké boty 12500 Kč, ale jsou vyprodané a ty levnější za 9000 Kč se mi nelíbí. Teplé ponožky mám! :) Turistické kalhoty taky, sice nejsou úplně větru a voděodolné, ale pod ně si obleču legíny. Brýle si vezmu cyklistické (ale moc se mi líbí ty kulaté horolezecké za pár tisíc). Čepici mám skoro novou (Island 2022) a našla jsem úžasné palčáky z kozí kůže do -30°C za 3000 Kč! Tak ty si taky nekoupím, ale budu na ně tam nahoře myslet :) Trik a mikin mám z Decathlonu dost a na nějakou merino vlnu moc nevěřím. Návleky nepotřebujeme a vysoce doporučované trekingové hole také ne, neumíme to s nimi. No, vybavení za 50000 nebo 100000 Kč si umí koupit každý a o tom to přece není. Nebo je? Samozřejmě pojedeme každý jen s příručním zavazadlem 55x40x23 a 1 věcí k tomu (malý batoh). Mám tedy vlastně úplně všechno, až na to nejdůležitější: teplý spacák!
Zjišťuji, že na horských chatách není restaurace ani žádná možnost si něco koupit, jí se z vlastních zásob. Budeme tedy potřebovat jídlo na 4 dny. A není tam pitná voda, máme si koupit nějaké chemické tablety. Nejvíc se zatím bojím těch nocí. Ty chatky zřejmě ani nemají topení!? Čtu, že pro vstup do Národního Parku Mount Kenya je povinný guide. Dále prý potřebujeme kuchaře a každý jednoho nosiče, tedy 4 placené lidi?! Tak to ne! Pokud chci něco vylézt, ráda bych tak učinila bez pomoci. Kupujeme lehké (dehydrované) jídlo od Summitu, dobře se ponese, už jsme ho měli v Grónsku. Předpokládám, že na každé chatě je nějaká společná kuchyňka a v ní varná konvice.
Výběr trasy: Nejdřív jsem rozhodnutá pro trasu Naro Moru nahoru. Je rychlejší, ale to má i nevýhody: strmější, tedy horší aklimatizace. Pak si přečtu o mokřinách: "Jedná se o kritické místo na trase, nejstrmější části se říká Vertical Bog (vertikální rašeliniště), nedoporučuje se tudy procházet za deště ani později odpoledne." No, já rozhodně nemůžu jít mokřinami, mám jen 1 turistické boty. Trasu škrtám. Takže nahoru to bude z Nanyuki trasa Sirimon, která je údajně delší, ale pozvolnější (= lepší aklimatizace), sušší, závětrnější, malebnější, s krásnými výhledy, celkově pohodovější. Zbývá vyřešit cestu zpět. Opět se nabízí Naro Moru, touto půjde většina lidí a mokré boty cestou dolů už tolik řešit nemusím. Chci ale jít trasu, která má pro nás dva největší šanci na úspěch. Pokud bychom se rozhodli pro Naro Moru zpět, nevrátíme se už z Point Lenana (4985 m) zpět na chatu Shipton's (4200 m), z hory se schází na druhou stranu. Ale pokud 1 z nás dostane výškovou nemoc, může na Shipton's počkat a druhý z nás tu horu prostě musí vyjít i za něj! Luky nejdřív protestuje, že to případně vzdáme oba dva, s tím já zásadně nesouhlasím. Nakonec tedy vybírám Sirimon i zpět a hned mi zdolání vrcholu přijde jednodušší i pravděpodobnější. Celkově je tato trasa minimálně na 3 noci a 4 dny. Oba tedy MUSÍME vyjít do 4200 m (Shipton's Camp - už to bude náš nový výškový rekord) a pak aspoň 1 z nás v noci do 4985 m (Point Lenana), zpět do 4200 m (Shipton's) a po snídani oba zpět do 3300 m (Old Moses Hut Camp). Půjdeme tedy nahoru i dolů stejnou trasou, spát budeme 2x v Old Moses a 1x v Shipton's.
Aklimatizace: má se chodit pomalu, zhluboka dýchat, hodně pít a odpočívat. Jednoduché.
"Akutní výšková nemoc (anglicky Acute Mountain Sickness - AMS) může postihnout kohokoli, bez ohledu na věk, úroveň kondice nebo předchozí zkušenosti s pobytem ve vysoké nadmořské výšce. Objevuje se již ve výškách okolo 2500 m n. m. jako následek sníženého množství kyslíku ve vzduchu. Prvotní, mnohdy nenápadné, příznaky se mohou rozvinout až v život ohrožující onemocnění jako jsou výškový otok mozku či plic."
Červen 2024 a hromada otázek: tak žádná společná kuchyňka na chatách není! Nevím, kde vezmeme vařící vodu na zalití našich lehkých jídel. To máme mít nějaký vařič? A jak se nám to všechno vejde do příručáku? A jak se budu na chatě sprchovat, převlékat, kam a jak budu chodit na záchod? A kde necháme zbytek věcí pro pobyt v Keni a Tanzánii? Co když mi zmoknou jediné boty a oblečení? Jak budu 4 dny dobíjet mobil? Co budeme dělat s odpadky? Nemáme žádné nádoby na vodu a plasty do parku nesmí. A do čeho tedy zabalíme věci, aby nezmokly, když nesmíme použít igelitové tašky ani jednorázové pytlíky? Co si počnu několik dní bez teplé vody, horké sprchy a bez tepla obecně? Co když zimou ani neusnu? Místo, aby otázek ubývalo, tak jich přibývá a není koho se zeptat. Nejmenší starost mám o jídlo. Jídla od Summitu jsou normálně poživatelná a některá i chutná a v té výšce prý stejně nebudeme mít chuť k jídlu. A pořád nemám tu zcela zásadní věc pro výstup: teplý spacák.
"Pořiďte si nejlepší spací pytel, jaký si můžete dovolit." To jsou mi rady. Nejdřív si chci spacák opravdu koupit, ale brzy mám pocit, že takový ještě nevyrobili (= hodně teplý, hodně skladný a hodně lehký). Hledám půjčovny spacáků v Česku. Zbytečné. Půjčovny horolezeckého vybavení jsou na obou výchozích místech pod Mount Kenya, ale nikde nepíšou, že by půjčovali i spacáky. Na Internetu každý (horo)lezec píše: "Nikdy v životě bych si nepůjčil spacák!" No a já jo. Na Internetu vybírám 3 agentury přímo v Nanyuki a všech se ptám na to samé: "Půjčíte mi, prosím, opravdu teplý spacák?" Ozve se velmi rychle jen 1 z nich. Jerry Gakiri. Jméno má super, reaguje rychle, odpovídá na všechny mé podivné dotazy (kuchyňka, vaření, teplá voda, sprcha, teplota venku, teplota uvnitř chaty). Píše, že mi může půjčit "very worm sleeping bag". Nejsem si jistá, že mě správně pochopil, ptám se tedy znovu na "warm" a on znovu "worm". Těžko říct, jak tohle dopadne, když za ten spacák chce jen 5 USD/den. No, je to Afrika, v busech mají štěnice, ve spacácích můžou mít červy. A stejně nemám na výběr, nikdo jiný z Nanyuki mi neodpověděl. Takže "nejlepší spací pytel, jaký si mohu dovolit" stojí 5 dolarů :) Jerry píše, že guide je opravdu povinný a uznávám, že 1 porter je nutný, ponese ty (červivé?) spacáky a všechny naše věci a jídlo na 4 dny a taky druhé boty (doporučují sandále na chatu, to bych zmrzla, beru si tenisky). Druhého nosiče a kuchaře odmítáme, tolik věcí s sebou nemáme, jídlo máme lehké a prý tam nahoře stejně nebudeme moc jíst. Už teď ale trochu spoléhám na Lukyho, na jeho fyzičku a sílu, já maratony neběhám a svaly mám taky o něco menší. Představuji si, že s sebou na denní přechody vezmeme jen 1 batoh a ten neponesu já :) Nakonec s Jerrym domlouváme: 1x průvodce, 1x nosiče, 2x nocleh v Old Moses, 1x nocleh v Shipton's, dopravu z Nanyuki k Sirimon Gate tam i zpět, 2x worm spacák a 2x vstup do Národního Parku Mount Kenya (na 72 hodin). Finální částka pro nás dva: 750 USD. Jerry doporučuje aklimatizaci jednou nocí v Nanyuki (výška 2000 m), na to nemáme čas, aklimatizovat budeme 1 noc po příletu v Nairobi (výška 1800 m) a další den už půjdeme nahoru. Spočítáno, objednáno a mám pár měsíců klid. V Česku je léto = teplo :) a zimu si teď ani představit nejde.
Prosinec 2024 - měsíc do odletu
Nemám ráda zimu. Jak ten pocit, že je mi zima, tak zimu jako roční období. Mně je v Česku zima i v létě a od září do dubna tady vyloženě mrznu. V Keni budu muset fungovat 4 dny v kuse v zimě a nezahřeju se ani večer. Teď už vím, že chata nemá žádné topení, ani společnou kuchyňku, ani teplou vodu, sprchu nebo toaletní papír. Do ledové vody se musí na hodinu hodit tableta, aby se dala pít. Vařič musí mít každý svůj, plynová kartuš nesmí do letadla a je třeba ji sehnat na místě. 3 noci za sebou budu spát ve společné místnosti ve studené chatě, na palandě, na nějaké matraci, v bůhvíjakém spacáku. Počasí v Praze je v prosinci jako na Mount Kenya: -5°C. Doma snižuji termostat na 21 a rychle zase zpátky na 22. K vánocům si pořizujeme teplé návleky na krk, nepromokavé turistické rukavice a já kuklu na třetí den, ale hodlám ji použít už den druhý. Spím metr od pootevřeného okna, ale zachumlaná v teplé peřině. Užívám si každou horkou sprchu, postávám i u vlažných radiátorů, teplo je tak příjemné, proč vlastně nejedeme rovnou do Mombasy a na pláž? :)
Přečetla jsem 2 cestopisy o výstupu na Mount Kenya a další jsem si zakázala. Oba začaly moc hezky, ale ty konce!: špatné počasí, výšková nemoc, bublinky na plicích, vrtulník, nemocnice :( Já potřebovala pozitivní cestopis. Třeba to bude ten můj :)
Každý večer chodíme rychlou chůzí 5-10 km a občas taky do schodů, ale to je skoro zbytečné, protože jak víme: „Výstup na Mount Kenya není nikterak technicky náročný.“ Nebojím se vlastního výstupu. Bojím se zimy a počasí. Výškovou nemoc si pořád nepřipouštím a fyzičku mám (na svůj věk) dobrou. Když jsme došli do 3900 m za 1 den (Aragats), dojdeme přece do 4200 m (Shipton's) za 2 dny, tam přespíme, rychle vylezeme do 4985 m (Point Lenana) – myslím rychleji, než nás dožene výšková nemoc (což je 4-24 hodin)– a rychle slezeme do 4200 m na snídani a pak do 3300 m na Old Moses. Plán je jasný a logický, snad se jím i moje tělo bude řídit. Vím, že první den zvládnu bez problémů a doufám, že i druhý. No a 3. den to bude 50:50. Těším se a bojím zároveň.
Fyzická příprava v prosinci: tak samozřejmě 2x Milešovka :). 1x týdně tabata, 1x badminton a squash, 3 večery na Žižkovských schodech (nahoru a dolů), Štědrý den dopoledne na Malostranských schodech (nahoru a dolů), návštěva Pražské ZOO (za vánočních 100 Kč), to vše završeno každoročním Silvestrovským výstupem na Horu Říp (450 m!). Jsme připraveni! :)
Počasí: několik dní před odletem několikrát denně sleduji počasí na Mount Kenya na https://www.mountain-forecast.co...casts/5199 . První den má pršet :( Jediný den, který jsem si mohla užít, kdy mi neměla být zima, kdy se má jednat o 9 km "procházku" do 1. chaty. Pozitivní je, že další dny pršet nemá, naopak má být skoro jasno a „wind will be generally light“ i ve výšce 5000 m!
Před našimi cestami většinou nikdo neví, kam se chystáme, nechceme to zakřiknout. Tentokrát se ale s naším plánem svěřuji aspoň 2 kamarádům. Oba ví, jak nesnáším zimu. Jeden mi radí: "Obal se tukem!" To už nestihnu a snad ani nechci :) A druhý, téměř 2metrový sportovec, mě povzbudí slovy: "V životě bych do toho nešel, ale držím ti palce!" A zrovna, když se chystám říct i našim sousedům, že 3.1. odlétáme do Nairobi, prohodí soused (bývalý voják): „Třeba do Keni, tam bych prostě z bezpečnostního hlediska nejel!“ Tak radši mlčím a myslím si svoje, nicméně 2 dny před odjezdem se jeho slova o bezpečnosti v zemi potvrdila! (zdroj idnes):
Den 1. - Nairobi, Nanyuki a Old Moses Camp (3300 m)
Let z Prahy bez zpoždění. Každý máme 2 příruční zavazadla, větší a menší batoh. V Bruselu nám těsně před startem kapitán oznamuje, že mu přístroje detekují závadu izolace v přední části letadla a že je to "dangerous". Použití tohoto slova bych posádce zakázala. Ne všichni umí dobře anglicky a tohle prostě nechcete před startem vašeho letadla slyšet. 30 min zpoždění kvůli opravě. Let s drobnými turbulencemi, jídlo nic moc. Jdeme na přistání. Vysouváme klapky, klesáme a a asi 1000 m nad zemí se najednou prudce zvedáme a letíme pryč! Až za 2 dlouhé minuty nám kapitán hlásí, že na přistávací dráze je objekt a i přistání by bylo "dangerous". Čekáme 30 min ve vzduchu na úklid plochy. V Nairobi na letišti stojíme frontu na kontrolu víz (30 USD), vybíráme 24000 keňských šilinků (:5), kupujeme SIM kartu za 160 Kč na 30 dní a protože nemáme čas, objednáváme si poprvé v životě Bolt (25 km do centra Nairobi za 160 Kč). V malém autě přijede baculatá černoška, ke konci cesty nás veze hodně špinavou částí města plné odpadků a divných lidí a říká, že náš hostel Khweza je ve špatné čtvrti, že nemáme vycházet ven. Hostel má zamřížovaný vchod, zvoníme, řidička radši čeká. O půlnoci nám otevírá sympatický noční vrátný, slečna na recepci je také samý úsměv. Nebojíme se, hodnocení hostelu je výborné a pokoj tu stojí jen 25 USD i se snídaní na střešní terase. Můžeme si tu dokonce zdarma nechat zavazadla po dobu výstupu a ráno nám rádi udělají snídani v 6, i když je až od 6:30. Pokoj je malý, ale čistý, obrovské bílé ručníky potěší, chvíli bojujeme s teplou vodou (když je málo horká, stačí ubrat tlak). Jdeme spát až v 1 ráno a já nemůžu usnout, klasika, když se těším, nespím :( V 5:30 vstáváme. První aklimatizační noc v Keni se moc nepovedla, musíme to dospat v matatu. Snídani nám připravuje noční vrátný: toasty, kafe, ovoce a můj oblíbený fresh mango juice.
V průvodcích píšou: hlavně se v Nairobi vyhněte Tea Roomu! To je těžké, když Tea Room je centrální autobusové nádraží, odkud jezdí spoje do Mombasy, Tanzánie i do našeho Nanyuki. Vybrala jsem schválně hostel Khweza pouhý 1 km odtud, přesto musíme jet kvůli bezpečnosti zase Boltem. U Tea Roomu je zmatek. Stovky černochů všeho věku a stavu, desítky naháněčů, nevidíme jediného bělocha. Velké autobusy jsou na první pohled v příšerném stavu, podobně jako dodávky matatu. Do jednoho z nich nás usazují, platíme 700 KES/osoba (120 Kč) a čekáme 15 min., než se zaplní. Pak už si sundávám boty, nohy dám na batoh pod sebou, opřu se o druhý batoh na klíně a asi na hodinu usnu. V Nanyuki jsme za necelé 3 hodiny, řidič jel jako blázen. Je tu horko. Hledáme Jerryho v hotelu Emess. Majitel hotelu je jeho kamarád, dáváme si v jeho restauraci hovězí pepper steak za 500 KES (100 Kč) a dostáváme k němu zdarma i dýňovou polévku. Přichází Jerry. Sympaťák. Jen pochybuji, že na Mount Kenya někdy vylezl :) Slavnostně nám předává dokonce 3 spacáky (za cenu 2!) a když vidím jejich objem a výplň a bavlněnou podšívku a taky to, že nejsou plné červů ani špinavé, jsem happy! Normálně se těším, až se do nich večer zavrtám :) Jerry nám představuje našeho průvodce Silase a nosiče Gabriela. Odteď jsme 1 tým a půjdeme nahoru "pole pole" = svahilsky pěkně v klidu. Dáváme Jerrymu domluvenou sumu včetně vstupu do parku. Agentury (i české) tento výstup nabízí za cenu od 26000 Kč pro jednoho, my se dostali asi na 9000 Kč.
Se Silasem kupujeme plynovou kartuš za 10 USD, vodu přeléváme do pevných lahví a do nového camelbagu (160 Kč z Decathlonu), do parku nesmí 1rázové plasty. Přebalujeme batohy, 1 necháváme zdarma v hotelu a 2. předáváme našemu nosiči. Náš batoh má jen 55x30x25 cm a jsou v něm (až na tu kartuš), jen lehké věci. Gabriel na něj přiváže 2 obří tašky se 4 spacáky (2 pro mě, 1 pro Lukyho a 1 pro sebe). Na cestu si každý z nás musí vzít menší batoh s věcmi na denní túru (náhradní oblečení, čepice, svačina, pláštěnka, voda). Je toho dost a nepočítala jsem s tím, že ponesu 4 dny na zádech 3 kg batoh :( Jedeme půl hodiny autem k bráně Sirimon (2650 m). Tam potkáváme 2 Čechy v našem věku. Ptám se, jestli jdou taky poprvé do 5000 m, tak ne, byli na Kilimanjaru a 3x v Nepálu :) Pořádně se na ně podívám... hmm, pěkný. Vypadají jak z katalogu na vysokohorskou túru. Krásný bundičky, pořádný vyšší boty, malinký vysouvací trekingový hole a moc hezký batůžky. Vše vypadá lehounce, teple a draze. Ptám se jich na rady, říkají, co už vím: jít pomalu a hodně pít. Pak nám oznamují, že mají v plánu naši trasu, ale za 5 dní a já zneklidním. Profíci to chodí o den déle než my? Kvůli aklimatizaci budou spát ve 2. táboře (ve výšce 4200 m) 2 noci a ne jednu. Četla jsem, že je to lepší, ale přišlo mi to zbytečné, i dlouhé a drahé, být v parku o den déle. Od brány se Silasem vycházíme až ve 14 hodin do 1. tábora (9 km do 3300 m). Zavírají se mi oči, je asi 16 stupňů a mně je zima. Nespali jsme už 2 noci (let + Nairobi). Musíme se vyspat dnes, jinak nepřežiju zítřek (14 km výstup do 4200 m).
Cesta do 1. chaty mě nebaví, je nudná, žádná "pěkná procházka" to není, jde se po asfaltu do kopce 9 km. Jediné zpestření cestou byly guarézy a obrovská tlupa paviánů (baboonů). Počasí je ale krásné, jasno, teplo a vůbec neprší. Vím, že máme jít pomalu, snažím se, ale stejně je to moc rychlé. Náš guide pořád "pole pole" a jinak jeho angličtině moc nerozumíme. "Tok" je po dlouhé diskuzi talk, "vet" je wait, "vok" je work, "bak" je bag atd. Konverzaci brzy omezíme jen na jeho otázku a naši odpověď: "Gutgut?", "Good, good." Náš porter s námi nejde. Jede i s našimi věcmi těch 9 km k chatě autem!? Nechápu, za co mu tedy dnes platíme? V půlce cesty Silas nařizuje přestávku, protesty jsou zbytečné. Na chatu Old Moses Camp (3300 m) přicházíme kolem 17 hodin. Už je tu spousta lidí. Jsem poprvé na horské chatě a jsem zklamaná, nic zajímavého tu vlastně není. Jen stoly a židle ve společné místnosti, tady ještě 2 normální záchody, 2 umyvadla s ledovou vodou a 3 ložnice asi po 12-16 lidech. Jedna ložnice je úplně prázdná, můžeme tu spát, ale kvůli teplu chci nějakou společnou, kterou si v noci i společně zadýcháme :) Všude jsou palandy, ale je nás tu málo, obsazené jsou jen některé spodní postele. Vybírám si strategicky postel v rohu, ale u vnitřní stěny, která sousedí s vyhřátou společnou místností. Je to nejteplejší místo v pokoji. Nosiči, průvodci a kuchaři mají své prostory jinde a jsou o dost horší než ty naše. Je jich tu ale mnohem víc než bělochů. Jestli tu má každý vlastního nosiče a kuchaře, pak je jich skoro 2x tolik. Je krásně, do společné místnosti svítí slunce a přes okna i hřeje, jsme jen v krátkém triku. Potkáváme tu další dvojici Čechů. Jsou to mladí novomanželé Charlotte a Petr a tohle je jejich svatební cesta :) Zatím byli nejvýš ve 3400 m, taky moc neví, do čeho jdou, ani jaká bude první noc na chatě. Po výstupu mají v plánu Ugandu, Tanzanii a Zanzibar.
Silas nám nese velkou termosku plnou vařící vody. To potěší, to jsme nečekali. Ukazuje nám, kde máme vařit a kde je naše místo: na dřevěné lavici stranou od ostatních :) Rozkládáme náš vařič, šroubujeme na něj plynovou kartuš, s ešusem jdeme pro vodu, chystáme si hrnky, lžičky, žluté Summit pytlíky, zapalujeme ten náš sporáček a ostatní běloši koukají, co blbneme? Všichni sedí u svých přidělených stolů s červenými ubrusy a spoustou krabiček s čajem, kávou, cukrem, horkou čokoládou, dostali popcorn a sušenky. Jsme jediní, kdo si tu sám vaří a kdo jí z pytlíku!? S tím jsme vůbec nepočítali. Úplně každý na této (i další) chatě má zaplacené 1-2 kuchaře a k večeři (a někdy i obědu) dostává 3chodové menu jako v restauraci, jen na plastových talířích: horkou polévku s chlebem a pak 4 hrnce plné jídla! V jednom je každý den jiná příloha (těstoviny/brambory/rýže), v dalším maso (první den kuřecí, pak hovězí), v dalším míchaná dušená zelenina (mrkev, cibule, lilek), v dalším jednodruhová zelenina (dnes špenát). Jako zákusek mají 2-3x denně krásně nakrájené čerstvé ovoce: mango, passion fruit, meloun, banán, pomeranč, jablko. Toto vše celé 4 dny táhnou na zádech kuchaři, následně krájí a vaří na chatě. Neuvěřitelné. Jídla je pro (nejčastěji) dvojice zbytečně moc, ale oni to pak určitě dojí nosiči, průvodci a kuchaři. My si zaléváme pytlík s gulášem a účel to plní stejný = najíme se. Černoši jsou zvědaví, co náš pytlík obsahuje a překvapuje je, že hovězí maso a že je to dobré. Ale ochutnat jim dát nemůžu, mám hlad. Místo zákusku si vaříme vodu na čaj a kafe z vlastních zásob (Nescafé 3 v 1, klasická káva se na výstupu pít nemá, dehydratuje). Cukru jsme si vzali dost.
Po večeři se seznamujeme s rozzářenou a v obličeji spálenou Britkou asi našeho věku. Dnes v noci vyšli s manželem na Point Lenana (4985 m) a východ slunce byl prý nádherný! Jen manžel si ho neužil, je mu hodně špatně, leží, uvidíme ho snad ráno. (Vidím, že nejsme jediní, kdo zvolil trasu Sirimon nahoru i dolů.) Britka se ptá, jestli máme v Česku taky nějakou horu. Máme! Je to Mount Sněžka a měří 1602 m! Všichni kolem se smějí, hlavně nosiči, kteří celý život žijí ve 2000 m. Také jsou tu s námi 2 asi 40letí Francouzi, kteří mají na první pohled dokonalé a drahé oblečení i obutí do hor a ještě oba úplně stejné, vypadají jako dvojčata :) A s nikým se tu nebaví.
Líbí se mi ta moje spodní postel. Na 2 m² mám všechno, co potřebuji a ještě mnohem víc, nikdo mi sem neleze ani nekouká, odpočívám tu, jím, piju, převlékám se - nevím, proč jsem to před odletem tolik řešila, všechno je tu jednoduché. Matrace vypadá výborně, je silnější, tvrdší, pohodlná, potažená příjemnou bavlněnou látkou (ne, nevím, jestli ji někdy někdo pere). Je zvláštní, že v místnosti plné lidí je možné mít takové soukromí. Na noc se obkládám termoskou s čajem, čelovkou a mobilem kvůli budíku. Mám teplé ponožky, legíny, termotriko, mikinu, rukavice, svoji deku, zalézám do obou spacáků a přesto 2 hodiny mrznu, než se moje tělo zahřeje. Na chatě je ale stejně kravál až do půlnoci :( Cizinci se chovají slušně, snaží se kolem 21 hod. usnout, je tma a zima, ale místní na sebe pokřikují a svítí až do noci a pak mají ještě ve své místnosti diskotéku a zpívají. Luky taky nespí. Vedle něj nějaký chlap ošklivě kašle, tak se v noci přesouvá nahoru nade mě, nejsem z toho nadšená, pořád se vrtí, celá palanda se hýbe a on nahoře nadává, že nemůže spát, bolí ho hlava :( V noci si bere ibalgin a já se bojím, že zítra nevyjdeme ani do těch 4200 m. Konečně usínám. Bohužel už ve 4:30 začínají kuchaři vyvařovat a hulákat na sebe, všechny nás vzbudí, je jim to jedno. Všechno špatně, spala jsem tak 4 hodiny.
Den 2. - Shipton's Camp (4200 m)
Ráno už před 6 hod. díky hluku kolem všichni vstáváme a nadáváme na netolerantní personál. Luky už je naštěstí v pohodě, teď bolí hlava Petra, bere si prášek. Já jsem ok. Poprvé vidíme Brita, co včera vyšel Mount Kenyu. Nevypadá dobře :( Češi mají k snídani palačinky, klobásky, nějaká bramborová kolečka, chleba, u vedlejšího stolu vidím i vejce a teplou kaši. My si uvaříme čaj a zalijeme pytlíky s výborným rýžovým pudinkem s jahodama. Černoši opět pokukují, co to máme za dobrotu. Díky našemu rychlému jídlu vycházíme z chaty na 14 km túru jako první přesně v 7:00. Za celý den nás nikdo nedožene a prvních několik hodin vůbec nikoho nepotkáme.
Venku je dnes nádherně! Úplně jasno, modrá obloha, slunce hřeje, naprosté bezvětří. Silas říká, že odpoledne bude pršet (podle mých map ale ne). Jdu jen v legínách, triku a mikině a chvílemi sundávám i tu, může být tak 15°C, nesu ten batoh, vlastně není vůbec těžký, jdu pěkně "pole pole", zhluboka dýchám čerstvý horský vzduch, poprvé v životě ucucávám studenou vodu z camelbagu a baví mě to, příroda kolem je překrásná, kochám se, fotím, mám tolik energie, přitom jsem už 3 noci pořádně nespala. Vůbec nevnímám nějaké kopce nebo převýšení nebo úbytek kyslíku, tak ta "krásná procházka" je až dnes, měli by to v průvodcích přepsat!
Chvíli jdu do kopce v patách Silasovi, mám chuť ho předběhnout, když on najednou začne zakopávat a klouzat a padat dozadu na mě. Dám si pár metrů odstup, asi se mu motá hlava, boty má ok, moc toho nenese, není důvod, aby tady tak klouzal. Za chvíli chce pauzu a pak už jde zase normálně. Brzy už přímo před námi krásně vidíme oba hlavní vrcholy masivu Mount Kenya: Batian (5199m) a Nelion (5188m). Asi v polovině cesty mám najednou signál a přijdou mi včerejší fotky a zprávy od dcery z Thajska :) Mám radost! Jsem ráda, že po mně to cestování zdědila a rychle jí z výšky 3800 m posílám aktuální fotky.
Celý 2. den si (asi hlavně díky počasí) nečekaně užíváme. Jen 14 km na celodenní túru je vlastně sranda, máme to jít 7-8 hodin a za 6 hodin jsme v cíli i s povinnými a zbytečně dlouhými přestávkami, ale možná tak zbytečné nejsou. Je teplo, fouká příjemný, svěží vánek, celý den se mi jde moc hezky i výborně dýchá, zatím nemám žádný problém s výškou, často ucucávám z hadičky a cítím se výborně. Cestou potkáváme damany, roztomilá zvířátka, co se pořád smějí a nebojí se lidí.
Už kolem 13 hod. přicházíme na chatu Shipton's Camp (4200 m). Jsou tu zatím jen nosiči a kuchaři, chodí většinou rychleji než turisté s průvodci. Chválí nás, že jsme první a rychlí. Víc než hodinu jsme na chatě jediní běloši, tak ji i okolí pěkně prozkoumáme a hlavně si jako úplně první vybíráme ložnici a postele :) Hned potom si sundávám zaprášené boty a ponožky a myju si nohy v ledové vodě v jediném dřezu/umyvadle ve společné místnosti. Pak si tu nabíráme vodu na vaření a večer si tu vyčistíme zuby. Jen 1 dřez na tolik lidí! I záchody jsou o dost horší než na 1. chatě.
Jinak je ale tahle chata mnohem hezčí než Old Moses. Stojí na nádherném místě přímo pod horou Batian (5199 m), hlavním vrcholem Mount Kenya. Počasí je luxusní, mám dojem, že tu nikdy ani nemohlo být lepší. Nebolí mě hlava, nemotám se, neblouzním, dýchám pořád normálně, vlastně vůbec nepoznám, že je ve vzduchu o něco méně kyslíku. Silas říká, ať si chvíli odpočineme a jdeme ještě sami (on je nějaký unavený) na aklimatizační výstup o 100-200 výškových metrů nahoru. Tak jo.
Najíme se, čekáme na mladé Čechy a za 2 hodiny jdeme (konečně sami bez průvodce) ještě výš a každým krokem překonáváme náš dosavadní výškový rekord! Moc hezký pocit! Charlotte je v pohodě, ale Petrovi není moc dobře. Špatně se mu dýchalo už od rána (od 3300 m), teď cítí tlak na plicích a bolí ho hlava. Jdeme asi 150 výškových metrů nahoru. Jsem překvapená, že mi nic není. Naopak si užívám každý metr výstupu i ten horský vzduch, ani nohy mě nebolí, cítím se opravdu skvěle (snad to také není příznak výškové nemoci?). Na to, že moc nespím, což mě neskutečně štve, prostě neumím spát na povel nebo v takovém hluku, před spaním pořád na něco myslím a nemůžu usnout. Jinak by ze mě asi byl dobrý horolezec :) Sedím si tady ve výšce 4400 m, koukám na naši krásnou druhou chatu pod námi a vím, že ty poslední 3 km nahoru v noci zvládnu a nejradši bych je šla hned teď! Nebojím se už ani zimy (protože je mi zrovna teplo).
Na chatu Shipton's mezitím přicházejí další turisté. Nosiči a kuchaři jsou v pohotovosti, ubrusy, občerstvení, termosky s vařící vodou a všechny ty krabičky na stolech. Kuchaři stojí s mokrými horkými ručníčky u dřezu a podávají je bělochům?! Jednomu pánovi ohřáli vodu na nohy do lavoru a ráno ohřívají vodu a polévají ruce turistům na umytí. Tak tohle už je trochu moc!?
K večeři mám makaróny se sýrem. Naši Češi čekají na svoji hostinu a naštěstí jsou normální. Uznávají, že tolik chodů a druhů i množství jídla je úplně zbytečné. Petr samozřejmě netušil, že jejich kuchař bude žena a je mu nepříjemné nechat ji vláčet 4 dny na zádech všechno to maso, hrnce a konzervy. Jejich kuchařku, drobnou černošku, jsme dnes předběhli. Vypadala vyřízeně už v půlce cesty. Má největší a nejtěžší náklad ze všech. V obřím batohu nese kromě těžké rýže, těstovin, brambor, chleba, manga, cibule, banánů, jablek, vajíček, mouky a konzervy s ananasem také pánev a 4 hrnce, talíře, misky, nože a příbory, krabičky s kávou, čajem, cukrem, vařič a líh, vodu, svůj spacák a oblečení a asi i ten blbý ubrus. (Vůbec nic se nedá na chatách nechat!) Když přišla do chaty, spustila bágl na zem, sesunula se na lavici, položila hlavu na stůl a hodinu to vypadalo, že je po ní. A pak už musela jít krájet zeleninu, dusit hovězí, usmívat se a servírovat bělochům 3chodové menu a ovoce (nechápu, proč ta holka táhne do 4200 m konzervu s ananasem?). Jsme rádi, že se celé 4 dny obejdeme bez vlastního kuchaře. A myslím, že místním lidem a asi i některým turistům je to sympatické. Chodí se dívat, jak vaříme a ptají se, odkud jsme (že nemáme na kuchaře :)) ). Před cestou jsem četla, jak v té výšce nebudeme mít chuť k jídlu. Ale my máme, tak nám jídlo pomalu dochází. Naši novomanželé nám večer dávají svoji 1 celou dnešní svačinu, kterou by jinak vyhodili. Vlastně je jim nejdřív blbé se nás zeptat, jestli ji vůbec chceme, ale nám vůbec není blbé ji přijmout a sníst :) Tak si večer půlíme 4 obložené toastové chleby, vejce na tvrdo a jablko. Luxusní! Pak ještě ochutnáváme jejich těstoviny s hovězím a dušenou zeleninou, opravdu jim vaří výborně. Lukyho trochu bolí hlava, jinak nám nic není, dost jíme, hodně pijeme, žádná únava nebo závratě, chodíme pravidelně na wc, zítra by to podle všeho mělo dopadnout dobře. Uvidíme, co přinese noc...
Silas říká, ať jdeme spát hned, jak se setmí, budeme vstávat ve 2:30 v noci! Rádi plníme jeho příkaz, zalezu oblečená do 2 spacáků, obkládám se čelovkou, mobilem s budíkem, pitím a rukavicemi na noc a najednou cítím, že mi je teplo, sundávám si teplé ponožky i mikinu, nechápu to, ale mám ze sebe radost, je tu o 10 stupňů míň než na spodní chatě. Na rozdíl od Old Moses je tady od 20 hod. ticho, zhasnou se světla a všichni se snaží usnout před těžkým nočním výstupem. Několika lidem není dobře a nahoru v noci asi nepůjdou. Poprvé za 4 dny rychle usínám a konečně spím tvrdě, ty matrace jsou vážně pohodlné a je mi teplo!! Najednou mi do spánku lezou divné zvuky. Cupitání a šustění přímo u mojí hlavy! Leknu se, sednu si, nic nevidím, je tu 100% tma a nechci svítit, ale přímo v tom mém nejlepším rohu je asi myš a něco tam hledá! Jen myš. Celá se zachumlám a zase tvrdě usnu. Myš mě vzbudí podruhé, to už do něčeho kousek pode mnou hryže a já doufám, že to nejsou moje boty nebo tkaničky! (Náhradní tkaničky byly na seznamu doporučené výbavy a už tuším proč.) Zase se schoulím a usínám a myslím na tu myš, ať za mnou nevyleze do postele. Ve 2:25 v noci mi Luky sáhne pod spacákem na ruku a já se příšerně leknu!! Až mnohem později za světla zjistíme, že to nebyla myš, ale potkan! Ještěže mě to nenapadlo v noci. Ale až na tu myš/potkana jsem spala krásně, snad 5,5 hodin!
Den 3. - výstup na Point Lenana (4985 m)
V pondělí 6.1.2025 vstáváme ve 2:30 hod. Pozitivní je, že je nám dobře! Lukyho jen trochu bolí hlava, bere si ibalgin, mně není vůbec nic a už si připadám divně, každému tady aspoň něco je. Hned se oblékáme, není úplně strašná zima, asi kolem nuly. Je úplně jasno, na nebi jsou tisíce hvězd! Oblékám termotriko, teplou mikinu, lyžařskou bundu, beru si nákrčník, čepici, teplé ponožky, legíny, rukavice a čelovku. Zaléváme si kaši, dnes už mi nepřijde tak výborná jako včera.
Petr nevypadá úplně dobře a Charlotte moc nespala, byla jí zima a taky slyšela tu myš/potkana. My snídáme jako vždy rychle a jako první z chaty ve 3:05 vyrážíme na nejtěžší část výstupu. Mrzne, je tma, máme čelovky, nahoru není vidět, ale cítím se vážně dobře, ani zima mi není. Jdu v patách Silasovi, mám nějakou levnou čelovku, ale Silas svítí hezky a Luky za mnou má čelovku za 600 Kč :) Čekají nás 3 km s převýšením 800 m (= 2 Milešovky) a máme na to neuvěřitelné 3 hodiny do východu slunce! Pohoda!
Začátek výstupu zvládám na výbornou! Je to trochu kopec, zem je zmrzlá, místy suť a kameny, ale hezky zhluboka dýchám, nic mě nebolí ani netrápí, jen mi zamrzl camelbag, tak si občas loknu sladkého a horkého čaje z termosky. Jdu vzorně "pole pole", nic nevidím, jen si tak stoupám do 5000 m. Minimálně kilometr je za námi, ujdu radši ještě 100 metrů a konečně kouknu, co na náš pohodový výstup říkají mé chytré hodinky: 0,55 km!? To není možný! Za takovou dobu? To je zlý! Srovnání s Milešovkou asi v této fázi výstupu není úplně na místě. Ta vzdálenost v souvislosti s časem a začínající zimou mě trochu rozhodí. Zakazuji si dál pozorovat hodinky, výšku, čas a rychlost výstupu: "Prostě jen jdi!" Jdu. Začíná mi být zima. Mrznou mi prsty na nohou i na rukách, pak celé nohy a ruce. Mám nové, teplé turistické rukavice a opravdu si vzpomenu na ty palčáky z kozí kůže do -30°C, byly by perfektní! Jsem zvyklá se výstupem vždy zahřát, ale tady to nefunguje, jdeme moc pomalu. Přestávám mluvit. Nechci. Nemůžu. Občas zastavujeme, napijeme se teplého čaje (už není horký), ale neohřívá mě. Nějak se ploužím nahoru, musím zrychlit, jinak žádný východ slunce nebude! Místo toho asi ještě zpomaluji. Za námi nikoho nevidím a to tam ještě před chvílí byla světýlka z čelovek Francouzů, vyšli hned po nás. Před námi je úplná tma a zvedá se vítr.
Silas se mě po dosažení skutečného 1 km ptá, jestli se chci vrátit. To si dělá prdel?! Blbější otázku nemá? Šourám se tu v té hrozné zimě a tmě do kopce, cíl je daný, jasný, neměnný, k tomu úplně stupidní, prostě dojít už jen pár (set) výškových metrů v mrazu do cíle! Říkám si: "To by se ti hodilo, nechce se ti s náma nahoru a zaplaceno už máš!" Jsem pouhé 2 kilometry od 2. nejvyšší hory Afriky a vykašlu se na to?! Loknu vlažného čaje a jdeme (= šourám se)! Fouká a je mi čím dál větší zima. Přidala se záda, to nechápu, snad ne ledviny? Luky mi dává něco teplého pod bundu. A náš guide začíná na 2. km dělat to samé, co včera!? Pletou se mu nohy, klouže si dolů po suti, chodí po čtyřech, 2x úplně upadne a asi 10x málem. Musím jít 5 metrů za ním, abych jeho další pád přežila, mám teď horší světlo, zima je čím dál větší, terén hnus, klouzavá suť a šutry. Tak on už nemůže, proto se zeptal! Ne proto, že nemůžu já! Protože já můžu, i když už nemůžu a to přece nemůže být vidět!? Musím to vyjít! Kouknu na hodinky a pak na vrchol - je pořád straaašně daleko a je to taková skála, jak tam jako vylezeme?? Aspoň, že už jsme hodně vysoko. 4750 m, zbývá jen 235 výškových metrů! Bohužel ale Silas zatáčí někam doleva a jde z kopce a my musíme s ním, no to se mi zdá, měly to být jen 2 Milešovky nahoru a žádná dolů! Nějak horu obcházíme zleva, tady už fouká ledový vítr a najednou jsme o spoustu výškových metrů níž, no to neeee! Pořád se mi ale výborně dýchá, štve mě jen ta šílená zima, kterou nesnáším! Myslím na svoje 2 worm spacáky a na moře za 3 dny. Jen to přežít tady nahoře! Další kilometr za námi. Zbývá ten poslední! Jdu jako šnek. Terén na hovno, suť a šutry, klouže to a nějak se mi unavily nohy, zas tak dobře jsem se díky myši/potkanovi nevyspala. Posledních snad 100 výškových metrů musím lézt i rukama, jsou tu veliké kameny a nohy odmítají chodit, ale vidím, že cíl už se blíží a že to dám! Dolezu nahoru k první ceduli a celá se roztřesu. Je mi zima jako nikdy v životě, klepe se mi celé tělo a nahlas mi drkotají zuby! Musím se ještě nějak doplazit asi 5 výškových metrů k vrcholové ceduli. Blbá, hnusná, debilní zima!! Náš guide s námi na vrchol vůbec nejde, proč asi..., tak nemáme s Lukym ani společnou vrcholovou fotku!? Ale to je mi teď jedno. Už chci pryč, do spacáku, do tepla. Překonám se, sundám rukavici a rychle vyfotím Lukyho u vrcholové cedule, fotky budou rozmazané. Pak zalézám za skálu do závětří, sedám si na náš batoh, který okamžitě přimrzá k zemi, třesu se a drkotám si tady stranou od všeho, vzpomenu si na Nasťu z Mrazíka: "Sbohem, Mrazíčku.. umrznu.." ... a do toho někdo křičí, že vychází slunce (a já to nechci vidět!) a pak slyším: "Kilimanjaro! Kilimanjaro!" (a to mě už vůbec nezajímá, nějaká hora v Tanzánii!). Sedím tu obalená v dece na bobku na našich věcech a pomalu umrzám... Jen Luky mě pořád otravuje, ať vstanu a jdu se "na tu krásu" podívat, ale já prostě nechci. Nakonec mi asi nějak pomůže vstát (zde mám okno) a já se nějak přinutím kouknout na ten "úžasný" východ slunce i na to (blbé) Kilimanjaro. I v tomhle stavu moc dobře vím, že bych toho jinak později litovala. A pak chci okamžitě dolů, do tepla, na sluníčko, do spacáku. Vůbec mi nedochází, že jsem právě vyšla (téměř) 5tisícovku, že jsme to oba zvládli! Budu na nás pyšná hned, jak mi to dojde :)
Nikdo z naší chaty kromě nás východ slunce nahoře nestihl :( Francouzi to asi otočili a nevidíme ani naše Čechy. Nahoře je jen pár lidí z trasy Naro Moru (z Mackinders Campu). Všem je strašná zima. Silas nás spolu fotí aspoň pár metrů pod vrcholem s horou Batian (5199 m) osvětlenou vycházejícím sluncem. Pořád se klepu a ty zuby, no to je děs, nechci se v tomhle stavu fotit, ale později jsem mu za ty fotky opravdu vděčná. Až cestou dolů potkáváme naše novomanžele. Petrovi se špatně dýchá, pálí ho plíce a měl by jít okamžitě dolů, jenže on chce nahoru.
Jdeme svižně z hory dolů, konečně! Slunce vyšlo, ale vůbec nehřeje, pořád mrznu. O 300 výškových metrů níž chce Silas přestávku, já ne, je mi kosa! Ale opřu se o veliký kámen, dám si hlt studeného čaje, popojdu pár metrů od Silase a Lukyho... a zvracím. Bleskově vyzvracím vše, co ve mně je, převážně čaj. Nic mi nebylo, ale okamžitě je mi líp, jen ta zima trvá. Jsem překvapená. Zmatená. Neměla jsem žádné příznaky výškové nemoci a najednou předvedu tohle? :) Tak proto se tomu říká akutní horská nemoc? :) Nebo to výšková nemoc nebyla? Možná jsem jen neměla pít tolik čaje? Silas se usmívá, ten je zvyklý na všechno. Doteď nevím, co to bylo. Nejspíš kombinace nevyspání, zimy, stresu, vyčerpání, strachu z Hory a nakonec i úleva z jejího zdolání?
Ještě níž potkáváme druhé Čechy, ty zkušené, kteří jdou dnes jen na aklimatizační výstup. Dole na chatě Shipton's (4200 m) jsme zase první, nosiči a kuchaři teprve vstávají a gratulují nám k času, je 8 hodin ráno a my už jsme zpět, říkají, že jsme very tough :), já děkuju, jsme tu určitě nejstarší, a tvářím se, jako bychom do 5000 m chodili každý týden, a co jsem předvedla před chvílí, nikdo z nich neviděl :) A stane se zázrak: Silas s Gabrielem nám s úsměvem na tvářích nesou snídani! Jen tak! Nebo tuší, že nám dochází pytlíky s jídlem? Prý se musíme pořádně po našem výkonu a před další cestou najíst. Když vidím mističky s horkou kaší, talíř se 4 teplými toasty ve vejci, horké smažené banány a batáty a ještě talíř s mým oblíbeným passion fruit, chce se mi brečet. Jsou tak hodní. Nemuseli nám dávat vůbec nic, mohli to radši sníst sami. Jím přesto, že jsem před chvílí zvracela, je mi pořád stejně dobře a hlavně mám hlad :)
Po vynikající snídani se těším do 2 teploučkých spacáků, mám v plánu 2 hodiny spánku a kolem 12 hod. můžeme vyrazit 14 km zpět do 3300 m. Jenže Silas má plán jiný: za hodinu vyrážíme. To si dělá srandu? Nenechá mě ani se zahřát a trochu vyspat? A Gabriel už balí moje milované spacáky! Jdu si lehnout v teplém oblečení aspoň ven na sluníčko mezi roztomilé damany. Slunce svítí a asi už i hřeje, protože kolem jsou lidé jen v triku. Já mám 3 vrstvy, čepici a pořád jsem ledová a na cestu zpět do Old Moses si oblékám i zimní bundu.
A jak jsem naštvaná a je mi pořád zima, jdu těch 14 km zpět rychle a v čele naší výpravy, dnes jsem guide já a Silas a Gabriel jsou někde za námi. Trasu znám, pamatuji si i většinu mokřin i kudy je obejít (nejen na trase Naro Moru jsou mokřiny), průvodce nepotřebujeme, zabloudit se tu nedá. Začínám rychlostí chůze 3,5 km/hod. a nenápadně zvyšuji na 4 km/hod. Za námi slyšíme Silasovo "pole pole" a Gabriel si stěžuje, že má těžký batoh (ale ten jeho/náš příruční batoh vážně není moc těžký, spoustu i těžších věcí už si neseme sami, navíc Gabriel v noci spal, zatímco my se sunuli do 5000 m). Dolů se snad může/má jít rychle a je snad lepší být v cíli za 4 hodiny než za 6? Až za hodinu rychlé chůze mi začíná být teplo (tj. 7 hodin od začátku výstupu!). Pomalu si sundávám čepici, rukavice, bundu. Je zase krásný den, jasno a bezvětří, ale dnes už nefotím ani neucucávám, chci být rychle ve spacáku. V půlce cesty nás čeká jedno nemilé překvapení, Luky dostává průjem. Tak tohle je určitě výšková nemoc, přichází za 4-24 hodin a většinou začíná bolestí hlavy. I jemu rychlý sestup jen pomůže. A když vidím, jak cestou odbíhá a hledá nějaké to místo a nám už došel toaletní papír, jsem vděčná za svůj extrémně rychlý průběh akutní výškové nemoci bez sebemenších následků (pokud to vůbec akutní výšková nemoc byla).
Už kolem 14 hod. přicházíme do chaty Old Moses (3300 m), poslední kilometr dolů popobíháme, je zvláštní, že nás ani nebolí nohy, asi pomohly Milešovky i Žižkovské schody. Ale unavení jsme. Tentokrát jsme na chatě úplně první, nejsou tu ještě ani nosiči z druhé strany. Silas jde někam pro klíče od koupelny se dvěma WC pro bělochy. Vybíráme si ložnici, postele u vnitřní stěny, vybalíme, a protože tu ještě žádný turista není, zamykáme se v jediné koupelně, svlékáme se do naha (ne, není tu teplo) a postupně se v umyvadle omýváme mýdlem a ledovou vodou a převlékáme do čistého a suchého. KONEČNĚ zalézáme do spacáků a nejmíň na hodinu usneme. A pak už klasika, voda, ešus, vařič, hrnky a poslední pytlík je můj!, Luky s průjmem nechce moc jíst :)
K večeru dává Luky svoji starou oranžovou bundu Silasovi, pro další pobyt v Keni a Tanzánii ji nebude potřebovat. Ptá se Silase, jestli ji vůbec chce, ten nejdřív nevěřícně kouká, jestli to Luky myslí vážně, a pak je nadšený, směje se, oběma nám děkuje a hned se s ní jde pochlubit ven svým kamarádům :) Luky ji chtěl vyhodit už loni doma a teď je zřejmé, že jeho oranžová bunda bude ještě hezkých pár let chodit treky na Mount Kenya! :) A já jen zírám a obdivuji všechny ty průvodce, nosiče a kuchaře, jak hezky se k sobě i k nám chovají, jak si pomáhají, jak jsou přátelští, milí, jak se za pár dolarů nejistého dýška celé 4 dny snaží, a to tahle cesta byla extrémně pohodová, oni ji musí chodit i v dešti, sněhu a mrazu. Všichni se tu více nebo méně znají, potkávají se roky na chatách i cestou, dokonce jsme v protisměru potkali guida - bratra našeho Jerryho :) Pravda je, že všichni tito průvodci, nosiči a kuchaři jsou chudí. Od agentur dostávají jen minimum peněz. Neodmítnou ani žádné jídlo, které jim nabídnete cestou, a je jedno, jestli je to suchý toastový chléb nebo mrazem sušené maliny.
Večer před spaním jdu na chatě na záchod a v ten moment mi to všechno dojde! Zvládli jsme to! Měsíce příprav, nervů a otazníků, ale my to dali a každá minuta tady stála za to! Tolik zážitků, zkušeností a emocí za 4 dny... Dřepím tu nad záchodem (jinak to tu nejde), tečou mi slzy a já myslím na nás dva, i na ty, co to včera a dnes museli vzdát a na Petra, jestli je v pořádku, a na Silasovu radost z bundy. A pak mě emoce přepadnou znovu v posteli, když tohle píšu, to už je noc, Luky vedle mě dávno spí a naproti mně se snaží usnout 3 mladé Italky, ale je jim taková zima, že to nejde. Nevím, co budou dělat zítra, mají opravdu tenké spacáky a říkám si, že jsem vážně dobrá! Ve věku, kdy moje máma i tchýně odpočítávaly poslední měsíce do důchodu, já vyšla na 2. nejvyšší horu Afriky!
Den 4. - Old Moses (3300 m), Nanyuki (2000 m)
V noci se nám poprvé spalo parádně, i na chatě byl tentokrát večer i ráno klid. Vstáváme v 6:30, cíl splněn, není důvod se v Národním Parku Mount Kenya dál zdržovat. Jdeme pro vodu a Silas ve svých překvapeních pokračuje i ráno a nese nám palačinky a ovoce :) Tak dobré palačinky jsem v životě nejedla! Jsem zase dojatá, všem děkujeme, nevíme, kdo všechno má na naší snídani podíl, naši "kluci" rozhodně žádná vejce ani ovoce nikam nenesli. Vyrážíme k Sirimon Gate (2650 m). Silas se cestou ptá, jestli mám problém s "lak". Přemýšlím, jaký problém mám mít? Aha, ukazuje na nohy a říká, že ho bolí "lak". Tak Silase bolí nohy a to nebyl ani na tom aklimatizačním výstupu, ani na úplném vrcholu. Jsme trénovanější než průvodci na Mount Kenya :) Zbývá nám ujít posledních 9 km z kopce po asfaltu k bráně parku a bude konec. Zůstanou jen vzpomínky, fotky a tenhle cestopis.
Park otevírají až v 9 ráno a to už z něj (po 67 hodinách) vycházíme a už tu na nás čeká i řidič. V hotelu Emess se setkáváme s Jerrym, všichni spokojení, Silas si obléká novou bundu :), oba s Gabrielem dostali své dýško, naposledy se fotíme a loučíme. A po 4 dnech klidu a nádherné přírody se v Nanyuki ocitáme v úplně jiném světě: ve světě plném lidí, hluku, obchodů, aut, restaurací, ale i teplé vody, pohodlných postelí, výborného jídla a voňavých ručníků a všechno, co jsme za poslední 4 dny zažili, se najednou stává minulostí. Realita je zpět. A reálný je naštěstí i pokoj v Nanyuki, který jsem za 20 USD na poslední chvíli objednala, jen na pár hodin, hlavně kvůli koupelně před večerním odjezdem do Nairobi. A jaké to je, stát po tolika dnech v horké sprše, umýt si vlasy, utřít se do velikých bílých ručníků, uvařit si vodu ve varné konvici, lehnout si do čisté postele do peřinek, obléct si letní oblečení, jít se najíst do zahradní restaurace a pak si v plavkách lehnout k bazénu? Nepopsatelné! :) A už za pár hodin pojedeme nočním matatu do Nairobi a minibusem do Mombasy. K moři, do tepla :)
Závěr:
Potvrdilo se, co jsem si myslela. Výstup na Mount Kenya a vůbec všechno, čeho chcete v životě dosáhnout, není o agenturách, penězích, servisu kolem vás, špičkovém vybavení, luxusním jídle, ale o vás samotných. Byli jsme tu nejstarší, s nejhorším vybavením, jediní bez kuchaře a každodenních hostin, neměli jsme trekingové hole, spali ve vypůjčených spacácích a za poslední 4 noci určitě nejméně ze všech. Asi bychom úplně v pohodě zvládli i sousední Mount Kilimanjaro (je jen o 2 Milešovky výš :) ), ale já vlastně nechci. Nechci si kazit dojmy. Výstup na Mount Kenya je příjemný, komorní, krajina kolem nádherná, několik hodin denně nepotkáte člověka. Na chatách, obsazených jen asi ze 30%, máte naopak pocit, že všechny znáte, míjíte se stále se stejnými lidmi v počtu kolem 20 plus 2násobkem personálu. Všichni se tu rychle seznamují a taky loučí a buď se uvidí na další chatě a nebo už nikdy v životě. Mount Kilimanjaro je mnohem populárnější než Mount Kenya, to ale znamená: více lidí ve skupině, hodně lidí cestou, chaty až pro 120 osob, boj o postel, dlouhé fronty v mrazu na vrcholovou fotku a samozřejmě i mnohem vyšší cena. A kterou horu si vyberete vy? :)
A nakonec to nejdůležitější: jerrygakiri@gmail.com, https://trekkingmountkenya.com
Jak se ti cestopis líbil?

IvanaBl procestovala 91 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidala před 2 lety a napsala pro tebe 22 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil34 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Super cestopis, diky a gratulace k vykonu a zazitkum. A jak dopadnul ten Petr, jestli jste pak jeste byli v kontaktu? Protoze pokracovat dal nahoru s s priznaky vyskove nemoci asi nebylo moc rozumne. Je tam vubec nejaka solidni sance, ze by ten zachranarsky vrtulnik vubec priletel? Nevim teda, jestli bych se chtel dostat do nemocnice v Keni, treba to maji super zorganizovane a kvalitni, ale cekal bych, ze ty zachranarske akce maji treba v Nepalu diky zkusenostem a mnohem vice lidem v terenu lip zorganizovane? Nechci teda Afriku podcenovat, v Keni jsem nebyl tak i proto se ptam.
Super cestopis, diky a gratulace k vykonu a zazitkum. A jak dopadnul ten Petr, jestli jste pak jeste byli v kontaktu? Protoze pokracovat dal nahoru s s priznaky vyskove nemoci asi nebylo moc rozumne. Je tam vubec nejaka solidni sance, ze by ten zachranarsky vrtulnik vubec priletel? Nevim teda, jestli bych se chtel dostat do nemocnice v Keni, treba to maji super zorganizovane a kvalitni, ale cekal bych, ze ty zachranarske akce maji treba v Nepalu diky zkusenostem a mnohem vice lidem v terenu lip zorganizovane? Nechci teda Afriku podcenovat, v Keni jsem nebyl tak i proto se ptam.

Díky moc! Nejsem odborník na AMS, ale nemyslím, že na chatách je kyslík nebo léky. Lehkou AMS tu měl snad každý včetně některých průvodců (tělo se tak srovnává s úbytkem kyslíku ve vzduchu) a v případě vážných příznaků (dušnost, malátnost, halucinace, dehydratace, úporné zvracení, kašel, bublání na plících...) se jde okamžitě dolů. Stačí sejít 300 výškových metrů a je ti líp (víc kyslíku).
Petra a Charlotte jsme kontaktovali přes jejich agenturu, tam nahoře mi nedošlo, že už se neuvidíme, šli dolů trasu Naro Moru. Akorát včera psali, že výstup i sestup „přežili“ :) a dál vše proběhlo podle plánu. S oběma se tento měsíc uvidíme a všechno probereme :)
Díky moc! Nejsem odborník na AMS, ale nemyslím, že na chatách je kyslík nebo léky. Lehkou AMS tu měl snad každý včetně některých průvodců (tělo se tak srovnává s úbytkem kyslíku ve vzduchu) a v případě vážných příznaků (dušnost, malátnost, halucinace, dehydratace, úporné zvracení, kašel, bublání na plících...) se jde okamžitě dolů. Stačí sejít 300 výškových metrů a je ti líp (víc kyslíku).
Petra a Charlotte jsme kontaktovali přes jejich agenturu, tam nahoře mi nedošlo, že už se neuvidíme, šli dolů trasu Naro Moru. Akorát včera psali, že výstup i sestup „přežili“ :) a dál vše proběhlo podle plánu. S oběma se tento měsíc uvidíme a všechno probereme :)

Tedy osobně vůbec nechápu co na tomto typu cestování (riskovat nemoc ,spát v otřesných podmínkách ,mrznout a šourat se k vrcholu i když je mi špatně) vidí mimo toho ,že se může pochlubit či si dát na sociální sítě - zdolal jsem pětitisícovku .. A navrch za to vyhodit desetitisíce.
Přečetl jsem si tento cestopis plus ten od Leoše Literáka o kterém tu padla zmínka a mě bylo "šoufl" už jen při tom čtení.
Samozřejmě respektuji ,že každý má určité věci nastavené jinak ,ale napsat jsem to musel tak jak to cítím já.
Tedy osobně vůbec nechápu co na tomto typu cestování (riskovat nemoc ,spát v otřesných podmínkách ,mrznout a šourat se k vrcholu i když je mi špatně) vidí mimo toho ,že se může pochlubit či si dát na sociální sítě - zdolal jsem pětitisícovku .. A navrch za to vyhodit desetitisíce.
Přečetl jsem si tento cestopis plus ten od Leoše Literáka o kterém tu padla zmínka a mě bylo "šoufl" už jen při tom čtení.
Samozřejmě respektuji ,že každý má určité věci nastavené jinak ,ale napsat jsem to musel tak jak to cítím já.

Hory jsou nádherné, v Langtang je spousta vodopádů, lesy, keře, krásná příroda, plus odlišná kultura. Představte si třeba Malé Fatry, jen o dva tři tisíce metrů výše, což činí pobyt náročnější.
Hory jsou nádherné, v Langtang je spousta vodopádů, lesy, keře, krásná příroda, plus odlišná kultura. Představte si třeba Malé Fatry, jen o dva tři tisíce metrů výše, což činí pobyt náročnější.
@lma: Už jednou jsem ti odpovídal, že ty toho nechápeš mnohem víc. Tuším, že to bylo, když ses divil, proč lidi cestují do chudých zemí v JV Asii, kde je podle tebe jen špína a nekvalitní služby (nebo tak něco, už nevím). Představ si, že lidi lezli na vrcholy, překonávali různé výzvy, vystupovali ze své komfortní zóny i před existencí sociálních sítí a i dnes to většina lidí nemá potřebu zveřejňovat, aby se pochlubili (pokud to zveřejní).
@lma: Už jednou jsem ti odpovídal, že ty toho nechápeš mnohem víc. Tuším, že to bylo, když ses divil, proč lidi cestují do chudých zemí v JV Asii, kde je podle tebe jen špína a nekvalitní služby (nebo tak něco, už nevím). Představ si, že lidi lezli na vrcholy, překonávali různé výzvy, vystupovali ze své komfortní zóny i před existencí sociálních sítí a i dnes to většina lidí nemá potřebu zveřejňovat, aby se pochlubili (pokud to zveřejní).

Leoš Literák - tak že jsou hory nádherné o tom žádná ,ale vše má svůj strop. V Tatrách jsem byl x-krát a z hor mi to asi stačí. Nejvyšší vrchol mám Teide (3715) ,ale jen proto ,že mě hodně přiblížila lanovka ,pěšky jsem šel jen dolů. Po svých mám nejvíce Halla-san (Korea 1950). Prostě mě ty vaše cestopisy přišly strašný extrém viz. můj popis výše.
Leoš Literák - tak že jsou hory nádherné o tom žádná ,ale vše má svůj strop. V Tatrách jsem byl x-krát a z hor mi to asi stačí. Nejvyšší vrchol mám Teide (3715) ,ale jen proto ,že mě hodně přiblížila lanovka ,pěšky jsem šel jen dolů. Po svých mám nejvíce Halla-san (Korea 1950). Prostě mě ty vaše cestopisy přišly strašný extrém viz. můj popis výše.

No vidíš, tak to už máš slušný základ, a to ostatní už se zas tak moc neliší... Nechápu, že nechápeš. :-)
No vidíš, tak to už máš slušný základ, a to ostatní už se zas tak moc neliší... Nechápu, že nechápeš. :-)

Ze skupiny asi 12 lidí jsem měl jediný problémy. Ostatní mají skvělý zážitek. Já si vytáhl smolíka, ale stejně se mi tam líbilo.
Ze skupiny asi 12 lidí jsem měl jediný problémy. Ostatní mají skvělý zážitek. Já si vytáhl smolíka, ale stejně se mi tam líbilo.
@lma: Když tě hory netáhnou, tudíž nechápeš, co na nich někdo má, tak vysvětlovat to je asi jako popisovat slepému západ slunce.
Ale je fajn, že se ti (snad) líbí jinde.
@lma: Když tě hory netáhnou, tudíž nechápeš, co na nich někdo má, tak vysvětlovat to je asi jako popisovat slepému západ slunce.
Ale je fajn, že se ti (snad) líbí jinde.

Azul : Nejsou hory jako hory .. Já psal trošku o něčem jiném !
Azul : Nejsou hory jako hory .. Já psal trošku o něčem jiném !

Já vůbec nechápu, proč chodíš na hory jako je Teide a podobně, Imo. Co tě na tom bere?
Nejvyšší hora (kopec...), na kterou jsem vylezl, byla Lysá hora a bohatě mi stačila. Proč pro výstup na hory cestovat do jiných zemí? Opravdu nechápu lidi, jako jsi ty, Imo...
Ať si každý, sakra, cestuje jak chce, kam chce, s kým chce a za kolik chce. Proč se všichni musí sr*t do života jiných a ne sebe?
Já vůbec nechápu, proč chodíš na hory jako je Teide a podobně, Imo. Co tě na tom bere?
Nejvyšší hora (kopec...), na kterou jsem vylezl, byla Lysá hora a bohatě mi stačila. Proč pro výstup na hory cestovat do jiných zemí? Opravdu nechápu lidi, jako jsi ty, Imo...
Ať si každý, sakra, cestuje jak chce, kam chce, s kým chce a za kolik chce. Proč se všichni musí sr*t do života jiných a ne sebe?

:)) Já už tady lidi jako lma ignoruju, je zbytečné jim odpovídat. Ale tvůj komentář mě pobavil, protože já už tady to samé někomu psala a teď jsem našla i komu - byl to lma :)) (k mému cestopisu z Nového Zélandu v roce 2023): "Ať si každý cestuje, jak chce, s kým chce, kam chce a na jak dlouho chce."
:)) Já už tady lidi jako lma ignoruju, je zbytečné jim odpovídat. Ale tvůj komentář mě pobavil, protože já už tady to samé někomu psala a teď jsem našla i komu - byl to lma :)) (k mému cestopisu z Nového Zélandu v roce 2023): "Ať si každý cestuje, jak chce, s kým chce, kam chce a na jak dlouho chce."

IvanaBl - si cestujte jak chcete v tom vám nikdo nebrání ,ale píšete cestopis na veřejné cestovatelské fórum tj. já k tomu mohu říci snad svůj názor nebo se smí psát jen "jé paráda " ??
Michal Jakubík - Proč jsem šel na Teida či Halla-san ? Protože to bylo pro mě atraktivní a hezká příroda okolo a dá se to zvládnout za jeden den.
Rozhodně bych nešel někam ,kde mrznu spím v nějaké rujně s pochybnou hygienou a i když je mi zle ,tak pokračuji dále ,ale to jsem v mém úvodním příspěvku jasně napsal ! A i pro vás zopakuji ,že cestopis je publikován na veřejném cestovatelském fóru tj. mohu napsat snad svůj pohled a názor !
IvanaBl - si cestujte jak chcete v tom vám nikdo nebrání ,ale píšete cestopis na veřejné cestovatelské fórum tj. já k tomu mohu říci snad svůj názor nebo se smí psát jen "jé paráda " ??
Michal Jakubík - Proč jsem šel na Teida či Halla-san ? Protože to bylo pro mě atraktivní a hezká příroda okolo a dá se to zvládnout za jeden den.
Rozhodně bych nešel někam ,kde mrznu spím v nějaké rujně s pochybnou hygienou a i když je mi zle ,tak pokračuji dále ,ale to jsem v mém úvodním příspěvku jasně napsal ! A i pro vás zopakuji ,že cestopis je publikován na veřejném cestovatelském fóru tj. mohu napsat snad svůj pohled a názor !

Ale já bych to taky nešel. Já jsem pohodlný cestovatel.
Ale opět. Opakuji. Znova. Každý cestuje jinak. To teď máme všichni cestovat podle vás, nebo co? Vůbec nechápu, o co vám jde. Tady nepíšete svůj názor. Pohoršujete se nevhodným způsobem nad způsobem cestování cizí osoby.
Absolutně nechápu, nejen já, váš způsob uvažování.
Ale já bych to taky nešel. Já jsem pohodlný cestovatel.
Ale opět. Opakuji. Znova. Každý cestuje jinak. To teď máme všichni cestovat podle vás, nebo co? Vůbec nechápu, o co vám jde. Tady nepíšete svůj názor. Pohoršujete se nevhodným způsobem nad způsobem cestování cizí osoby.
Absolutně nechápu, nejen já, váš způsob uvažování.

Ja uplne chapem, "co na tomto typu cestování (riskovat nemoc ,spát v otřesných podmínkách ,mrznout a šourat se k vrcholu i když je mi špatně) vidí" - prekonanie samych seba, vystupenie z komfortnej zony, dokazanie si, ze na to mam, posunutie svojich hranic, okrem spoznania noveho kutu sveta.
Za mna dalsi paradny vylet a cestopis od p.Ivany :-) Dakujem.
Ja uplne chapem, "co na tomto typu cestování (riskovat nemoc ,spát v otřesných podmínkách ,mrznout a šourat se k vrcholu i když je mi špatně) vidí" - prekonanie samych seba, vystupenie z komfortnej zony, dokazanie si, ze na to mam, posunutie svojich hranic, okrem spoznania noveho kutu sveta.
Za mna dalsi paradny vylet a cestopis od p.Ivany :-) Dakujem.
Ahojky Ivanko vím že je nezdvořile ptát se na věk ale moc by mě zajímal😁
Čekám vždy na tvoje cestopisy a moc moc mě bavi
Ahojky Ivanko vím že je nezdvořile ptát se na věk ale moc by mě zajímal😁
Čekám vždy na tvoje cestopisy a moc moc mě bavi
Moc pěkné. Tak to jsme se těsně minuli, já šel 10.1., ale 5denní trasu Sirimon-Chogoria. Chtěl jsem právě den navíc na aklimatizaci, po zkušenosti z Népálu. A vidět překrásné a úplně jiné údolí/trasu Chogoria.
Ovšem 2 noci ve stanu v 4200m (Shipton) byly dost krušné, ne kvůli výšce, ale bylo snad -10. Můj kdysi kvalitní spacák už má dost za sebou a dvoje silné ponožky nestačily. Omotal jsem nohy ještě ručníkem, ale nejlepší byla lahev s teplou vodou od mého týmu do spacáku :-) Ano, měl jsem průvodce, kuchaře a nosičku. Poprvé v životě, jinak jsem si nosil vše sám. Na oblíbeném webu Safaribookings ale nic jiného ani nenabízeli.
Hlava mírně bolela na Old Moses, místní to řeší citrónem/limetkou a zázvorem. Já si hlavně nechtěl brát žádné prášky, které by mohly skrýt příznaky rychle nastupující výškové nemoci. Až na vrchol jsem byl celkem v pohodě, pak při čekání na východ slunce, který se obecně přeceňuje, mi začaly přes dvoje rukavice mrznout prsty. A až cestou dolů dost bolet hlava- nakonec jsem brufenu neodolal :-)
Celkově úžasný a velmi silný zážitek.
Moc pěkné. Tak to jsme se těsně minuli, já šel 10.1., ale 5denní trasu Sirimon-Chogoria. Chtěl jsem právě den navíc na aklimatizaci, po zkušenosti z Népálu. A vidět překrásné a úplně jiné údolí/trasu Chogoria.
Ovšem 2 noci ve stanu v 4200m (Shipton) byly dost krušné, ne kvůli výšce, ale bylo snad -10. Můj kdysi kvalitní spacák už má dost za sebou a dvoje silné ponožky nestačily. Omotal jsem nohy ještě ručníkem, ale nejlepší byla lahev s teplou vodou od mého týmu do spacáku :-) Ano, měl jsem průvodce, kuchaře a nosičku. Poprvé v životě, jinak jsem si nosil vše sám. Na oblíbeném webu Safaribookings ale nic jiného ani nenabízeli.
Hlava mírně bolela na Old Moses, místní to řeší citrónem/limetkou a zázvorem. Já si hlavně nechtěl brát žádné prášky, které by mohly skrýt příznaky rychle nastupující výškové nemoci. Až na vrchol jsem byl celkem v pohodě, pak při čekání na východ slunce, který se obecně přeceňuje, mi začaly přes dvoje rukavice mrznout prsty. A až cestou dolů dost bolet hlava- nakonec jsem brufenu neodolal :-)
Celkově úžasný a velmi silný zážitek.

Díky! Já bych stan nezvládla :) S přeceňováním východu souhlas. Mnohem radši bych to šla v 6 ráno, aspoň bychom viděli na cestu a nebyla by taková zima.
Díky! Já bych stan nezvládla :) S přeceňováním východu souhlas. Mnohem radši bych to šla v 6 ráno, aspoň bychom viděli na cestu a nebyla by taková zima.

Souhlasím, ty výlety mají často brzké ranní vstávání jen kvůli svítání. Takhle jsme to měli na Inca trail u Machu Picchu (další cestopis), kde jsem ale odmítl sprintovat na vrchol a šel klidným tempem.
Souhlasím, ty výlety mají často brzké ranní vstávání jen kvůli svítání. Takhle jsme to měli na Inca trail u Machu Picchu (další cestopis), kde jsem ale odmítl sprintovat na vrchol a šel klidným tempem.
Velmi pěkný a zábavný cestopis. Rád jsem si ho přečetl, gratuluji k parádnímu výkonu a přeji spoustu dalších cest a našlapaných kilometrů.
Jinak za sebe doufám, že někde taková podobná hora (může být i o něco nižší) čeká i mě, uvidíme.
Velmi pěkný a zábavný cestopis. Rád jsem si ho přečetl, gratuluji k parádnímu výkonu a přeji spoustu dalších cest a našlapaných kilometrů.
Jinak za sebe doufám, že někde taková podobná hora (může být i o něco nižší) čeká i mě, uvidíme.

Krásně a vtipně napsané ! Pobavil mě i ten worm spacák :-) K výstupu a super zážitku gratuluji, já bych se svoji fyzičkou podobně lezla jen na tu Milešovku :-)
A fotky parádní !
Krásně a vtipně napsané ! Pobavil mě i ten worm spacák :-) K výstupu a super zážitku gratuluji, já bych se svoji fyzičkou podobně lezla jen na tu Milešovku :-)
A fotky parádní !

Moc gratuluji. Já se snažil loni vylézt podobnou výšku v Nepálu, ale výškovka mi to nedovolila, viz cestopis.
Moc gratuluji. Já se snažil loni vylézt podobnou výšku v Nepálu, ale výškovka mi to nedovolila, viz cestopis.

Mockrát děkujeme. Tvůj cestopis je pěkný, až na ten konec :( Takže ti taky bylo blbě z čaje :)) To ubytování v Nepálu je naprosto luxusní!, takhle já si původně představovala to naše: pokojíček, obchůdek!, zásuvky!, určitě i ta varná konvice tam byla. Jinak já bych se asi víc než výšky bála těch jogínek :)
Mockrát děkujeme. Tvůj cestopis je pěkný, až na ten konec :( Takže ti taky bylo blbě z čaje :)) To ubytování v Nepálu je naprosto luxusní!, takhle já si původně představovala to naše: pokojíček, obchůdek!, zásuvky!, určitě i ta varná konvice tam byla. Jinak já bych se asi víc než výšky bála těch jogínek :)
Ahoj, potkali jste někoho, kdo šel bez guida? Měl jsem za to, že není povinný.
Ahoj, potkali jste někoho, kdo šel bez guida? Měl jsem za to, že není povinný.

Ahoj, nepotkali. Prý se jedná o nové vládní nařízení a každý průvodce musí být registrovaný u KWS (Kenya Wildlife Services), to psal i Jerry. Ale těžko říct, zda se s nimi u vstupu do parku dá domluvit nějak jinak, je to Afrika. Byla to naše první hora a v noci bychom ji na 100% bez průvodce nevyšli. A celkově jsme rádi, že s námi byl. Kvůli tempu, pocitu, že nebloudíme, pomohl i na chatách, i kvůli přírodě - i když si nepamatuji název jediné rostliny, kterou mě Silas učil, bylo to zajímavé :)
Ahoj, nepotkali. Prý se jedná o nové vládní nařízení a každý průvodce musí být registrovaný u KWS (Kenya Wildlife Services), to psal i Jerry. Ale těžko říct, zda se s nimi u vstupu do parku dá domluvit nějak jinak, je to Afrika. Byla to naše první hora a v noci bychom ji na 100% bez průvodce nevyšli. A celkově jsme rádi, že s námi byl. Kvůli tempu, pocitu, že nebloudíme, pomohl i na chatách, i kvůli přírodě - i když si nepamatuji název jediné rostliny, kterou mě Silas učil, bylo to zajímavé :)
Ivano, dík za cestopis a oživení vzpomínek:-) Na Lenanu jsem vylezla s parťákem kdysi dávno coby mladá nemajetná studentka, takže potvrzuju, ve vybavení to fakt není (měla jsem elasťáky a další oblečení z vietnamský tržnice, jen bundu za pár šupů z předchozího výletu do Nepálu). Šli jsme z Naro Moru s přespáním v Met. Station a druhou noc na Mackinder´s Camp, po ranním výstupu a přespání v M. campu stejnou cestou zpět. Těch mokřin cestou z Naro Moru není třeba se bát (byli jsme tam ale v červenci, nevím, jestli je to v lednu jinak, nebo jestli to bylo tenkrát jiné), problém mohl být spíš v tom, že se tam brzy odpoledne zatáhne a bývá mlha, tedy výrazně horší orientace. V červenci byl poslední úsek na Lenanu dost vysněžený (opět to aktuálně už může být jinak), místy led a bylo to chvílemi mírně o ústa. S aklimatizací jsem problém takto rychle neměla, pravděpodobně díky trekům v Nepálu o rok dřív. Hodně lidí to ale kvůli AMS nedalo, zůstali v Mackinder´s Campu. Ad jídlo cestou atd, my ještě nemuseli mít průvodce a kuchaře, vařili jsme si instantní polévky a koukali na výpravu chlapů z JARu, kterým podstrojovali jako v pětihvězdičkovým hotelu, asi podobně jako jste to zažili vy. Dodneška si pamatuju, jak jsem jim to jídlo záviděla! Ale bylo jim chudákům blbě a museli to otočit. Jinak všichni černoši říkali Vy jste Češi, žejo. Češi si nikdy neberou průvodce a vždycky všichni nahoru vylezou:-)))
Ivano, dík za cestopis a oživení vzpomínek:-) Na Lenanu jsem vylezla s parťákem kdysi dávno coby mladá nemajetná studentka, takže potvrzuju, ve vybavení to fakt není (měla jsem elasťáky a další oblečení z vietnamský tržnice, jen bundu za pár šupů z předchozího výletu do Nepálu). Šli jsme z Naro Moru s přespáním v Met. Station a druhou noc na Mackinder´s Camp, po ranním výstupu a přespání v M. campu stejnou cestou zpět. Těch mokřin cestou z Naro Moru není třeba se bát (byli jsme tam ale v červenci, nevím, jestli je to v lednu jinak, nebo jestli to bylo tenkrát jiné), problém mohl být spíš v tom, že se tam brzy odpoledne zatáhne a bývá mlha, tedy výrazně horší orientace. V červenci byl poslední úsek na Lenanu dost vysněžený (opět to aktuálně už může být jinak), místy led a bylo to chvílemi mírně o ústa. S aklimatizací jsem problém takto rychle neměla, pravděpodobně díky trekům v Nepálu o rok dřív. Hodně lidí to ale kvůli AMS nedalo, zůstali v Mackinder´s Campu. Ad jídlo cestou atd, my ještě nemuseli mít průvodce a kuchaře, vařili jsme si instantní polévky a koukali na výpravu chlapů z JARu, kterým podstrojovali jako v pětihvězdičkovým hotelu, asi podobně jako jste to zažili vy. Dodneška si pamatuju, jak jsem jim to jídlo záviděla! Ale bylo jim chudákům blbě a museli to otočit. Jinak všichni černoši říkali Vy jste Češi, žejo. Češi si nikdy neberou průvodce a vždycky všichni nahoru vylezou:-)))

Gratuluju k úspěšnému výstupu i čtivému cestopisu. Zajímalo by mě, jak to chodí na věži letišté v Nairobi: přiletěli jsme o par dni později stejnou linkou z Bruselu a kapitán se pár set metrů před přistáním také rozhodl pro go around s naprosto stejným zdůvodněním:)
Gratuluju k úspěšnému výstupu i čtivému cestopisu. Zajímalo by mě, jak to chodí na věži letišté v Nairobi: přiletěli jsme o par dni později stejnou linkou z Bruselu a kapitán se pár set metrů před přistáním také rozhodl pro go around s naprosto stejným zdůvodněním:)
Píše nám Jerry :)
"Hallo Ivana and Lukas.
Thank you so much for your email. First i take this opportunity to thank you so much for doing Mount Kenya trip with Us. Me and my team really enjoyed .You were friendly people. Again Congratulations for making to the summit, Point Lenana!
About your travelogue, wow it's One the best i have read, Amazing! Well detailed story about your climb to Mount Kenya. I read it all of it and enjoyed it, every word, sentence you wrote was really great and help. You are good writer. Congratulations! and many thanks.
Thank so much for recommending me and our company. We really appreciate it. Many thanks from our bottom of our hearts. We are ready and happy to work for clients coming over to Kenya for safari and hiking in Mount Kenya.
Many thanks our lovely friends
Kind regards
Jerry
https://trekkingmountkenya.com "
Píše nám Jerry :)
"Hallo Ivana and Lukas.
Thank you so much for your email. First i take this opportunity to thank you so much for doing Mount Kenya trip with Us. Me and my team really enjoyed .You were friendly people. Again Congratulations for making to the summit, Point Lenana!
About your travelogue, wow it's One the best i have read, Amazing! Well detailed story about your climb to Mount Kenya. I read it all of it and enjoyed it, every word, sentence you wrote was really great and help. You are good writer. Congratulations! and many thanks.
Thank so much for recommending me and our company. We really appreciate it. Many thanks from our bottom of our hearts. We are ready and happy to work for clients coming over to Kenya for safari and hiking in Mount Kenya.
Many thanks our lovely friends
Kind regards
Jerry
https://trekkingmountkenya.com "