Cestopis

Z Pardubic přes Gibraltar do Maroka

Nová linka Ryanairu z Pardubic do Londýna zlákala k vyzkoušení místního letiště, jako obvykle ale nezůstalo jen u nudné zpáteční cesty...
Cestopis z roku 2017 napsal Kryštof Hájek

Když na jaře letošního roku oznámil Ryanair novou linku z Pardubic do Londýna, bylo nad Slunce jasnější, že se s ní proletím. Koneckonců Pardubky jsou taky posledním českým letištěm s pravidelným provozem, které jsem ještě nevyužil, a kdo mě zná, ví, že se to musí změnit! A kdo mě zná, taky ví, že jen u čistokrevné zpáteční cesty to zůstat nemohlo.

Slovo dalo slovo a s dlouholetým kamarádem z gymnázia jsme začali plánovat, kam z Londýna dál. Ideálně tak, aby v cílové destinaci bylo tepleji než tady a ideálně tak, aby samotná cesta tam byla zajímavá i z leteckého hlediska.Zkušené oko zapátralo, provětralo rezervační systémy a za pár minut se zrodil v hlavě vcelku jasný plán... 

Z tělocvičny přes Hyde Park na Gibraltar

Je brzké ráno, kosa jako v mongolské stepi, pardubické nádraží nepříjemně profukuje. Přesně pro tyhle okamžiky nemám rád cestování. Tak rychle na letiště… píše se listopad 2017, v provozu je tak stále starý terminál, označení „letiště“ je proto velmi honosné a nehodící se. Odbavovací budova zvenčí připomíná kantýnu či mateřskou školku, zevnitř pak mix tělocvičny ze sedmdesátých let a předsíně panelového bytu. Ale je to paráda, taková exotika se nevidí každý den a jsem upřímně rád, že si můžu odškrtnou ještě let ze starého letiště. To nové sice nedělá ostudu, ale je škaredě tuctové.

Na nástup čekáme v místnosti, která nejvíc připomíná starou tělocvičnu v nějaké zapadlé vesnické škole, celou parodii pak podtrhne dlouhá jízda k letadlu v Karose zapůjčené od pardubického dopravního podniku. 

Starý příletový terminál
Odletový terminál
A čekárna v gatu :D
V pozadí již nyní sloužící nový terminál

Krátce po startu míjíme severní okraj Prahy a pak šup nad oblačnost, což je vítaná příležitost pro dospávání. Na okamžik ještě přemýšlím, že bych si dal legendární a famózní ryanairovské lasagne, ale spánek je mi tentokrát přednější.

Londýn je město, které nikdy nezklame, ať je jakékoliv počasí, jakýkoliv čas. Původně mi sice bylo trochu vyčítáno, že jsem zvolil až večerní easyBus na Gatwick, ale nakonec půl dne chození okolo Hyde Parku uběhlo jako voda, přičemž ani během své 6. návštěvě tohoto města jsem výrazně nezmoknul, Londýn mě má asi rád…

Podzimní pohoda v Hyde Parku
Podzimní pohoda v Hyde Parku

K přespání u severního terminálu letiště Gatwick dobře posloužil Premier Inn za pár stovek, už ne tak dobře posloužil ranní odlet easyJetu. Já vám nevím, cokoliv letí před 9 ráno, je pro mě utrpení. Nutno však podotknout, že i v ranní špičce skvěle organizovaná security proběhla velmi rychle a kultivovaně, takže čiré nasrání z ranního vstávání vcelku rychle opadlo. Klid v duši a dobrý rozmar ještě umocnil gate na satelitním terminálu, takže jsem konečně poprvé v životě mohl jít přes legendární most nad letištní plochou. Pravda, za tmy a deště stejně nic vidět nebylo, ale letiště jako na dlani přesto tušit šlo…

Ranní pohodu na Gatwicku ještě dovršil rychlý boarding, což se šiklo, protože venku byla kosa a hnusně. Ale cesta na jih přeci jen slibovala zlepšení… a hlavně jeden z vrcholných leteckých zážitků – přistání na Gibraltaru, letišti, které je z obou stran obklopeno mořem, z jihu vysokou gibraltarskou skálou a v půli ho protíná rušná silnice.

Pokud je hezky, cesta z Británie je opravdu krásná. První půlka letu ideální k dohánění spánkového deficitu, protože vede nad mořem. Další čtvrtina nad španělskou pevninou skvělá pro pomalé probouzení a kochání se vyprahlou horskou krajinou, předposlední fáze letu je vrcholné představení v podobě oblétávání skály se vždy přítomnou mrakovou čepicí, no a třešnička na dortu při přistávání na krátké runwayi uprostřed přeťaté rušnou komunikací snad ani nepotřebuje komentář.

Oblétávání gibraltarské skály při přiblížení
Final Approach
Můj easyJet pod Gibraltarskou skálou

Gibraltar

Při průchodu pasovkou žádám o razítko jako suvenýr, bez dalších otázek je mi vyhověno, z čehož mám ještě teď upřímnou radost, razítka já sbírám :D Protože je teprve 10 dopoledne a ubytování máme za hranicí ve Španělsku, bereme za vděk úschovnou zavazadel přímo v terminálu (tuším za 3 libry na den) a vyrážíme vstříc skále.

Nejradši mám ta letiště, ze kterých se dá odejít po svých. A tím přesně Gibraltar je. Jistě, pár metrů od terminálu je zastávka MHD, ale kdo by se proboha ochudil o dopolední procházku po runwayi, že ano… Takže minout semafor…

Pro jistotu se rozhlédnout, inu technika je technika a není neomylná. Dobrý, nic neletí, směle kupředu…

Procházka napříč letištěm...
...s úžasnými výhledy

Co vám budu povídat, procházka po dráze s gibraltarskou skálou v pozadí… to se jen tak nezapomíná. Zvlášť když jste letecký nadšenec tělem i duší.

První den byl plán jasný. Vylézt na nejvyšší bod Gibraltaru. A skutečně vylézt, lanovka je jen pro másla! No, asi jsem tak trochu máslo, protože nejednou jsem při výšlapu sám sebe proklínal, ale protože se nerad vracím, nedalo se nic dělat… Míjíme budku, kde se vybírá vstupné do národního parku ve výši 50 penny a pokračujeme strmě nahoru. Cestou si užíváme pěkných výhledů, jak jinak než na letiště…

Část dráhy letiště. Všimněte si, že stín a slunce skoro přesně kopíruje hranici mezi UK a Španělskem...
Přechod/přejezd runwaye z ptačího pohledu

A taky méně pěkných makaků, kteří sice dělají jako že si vás nevšímají, ale v nestřežený a nejméně očekávaný okamžik rádi skáčou lidem po hlavách. Tak fajn, jsme u restaurace, kam vede lanovka, teď ještě na ten skutečně nejvyšší bod. Ten je sice nepřístupný, ale pár set metrů vedle je jiný skoro stejně vysoký, předstírejme tedy, že nejvyšší bod Gibraltaru ve výšce 426 metrů jsem navštívil.

Nejkrásnější výhledy na široké okolí se naskytnou právě od restaurace a pak při cestě západní stěnou dolů do města. 

Makakové obývají celý kopec, jsou jich tu stovky
Kuk, racku!
Pohled z nejvyššího bodu směrem na sever. V Británii stále stín.
A pohled přímo na jih, na Afriku!
Najdi lanovku :)
Nejjižnější bod Gibraltaru z výšky

Při sestupu se ještě na chvilku zastavujeme v místě, kde je jakž takž výhled na letiště a jako letečtí nadšenci si dáváme "spotting pauzu". Provoz na místním letišti je sice docela slabý, ale uznejte, že prostě stojí za to!

British Airways se chce povozit na lodi
easyJet točí závěrečnou zatáčku na finále...
... a za pár okamžiku sedá

Ještě trocha času na prochození města, které vypadá jako mix typických jižanských úzkých uliček, s britskou upraveností a elegancí a taky s prvky moderního přímořského letoviska v podobě vysokých paneláků. Zítra je ale taky den, je čas se vypravit do další země, totiž do Španělska na hotel. Je o víc než půlku levnější než tady. Přechod přes hranici pro pěší je spíš formalita a čekací doba ve večerní špičce, kdy se vrací Španělé z práce, se počítá v jednotkách minut. 

„Ubytování ve Španělsku je výrazně levnější než přímo na Gibraltaru. Pěšky na hranice to je sotva 10 minut.“

Bydlíme v centru města La Línea, které je dobré tak maximálně pro přespávání, kromě jedné tržnice tu nic moc k vidění nenajdete.

Ráno obvyklá procedura hranice + přechod přes letiště, který je tentokrát zajímavější. Sotva ho totiž přejdeme, rozezní se zvonek, závory padají dolů, červená. Prostě "dej přednost letadlu". Zatímco já jsem z toho celého divadla natěšený jak malý Jarda, na místních je vidět, že by nejradši celé letiště v tuhle chvíli nejraději vyhodili do povětří - 15 minut života v háji.

Šraňky dolů...
... očistit dráhu od nečistot...
... a může se přistávat!

Protože už večer opouštíme Gibraltar, zvolili jsme méně náročný program v podobě detailnější prohlídky centra města, návštěvy krásné botanické zahrady, kde se neplatí žádné vstupné a samozřejmě nejjižnějšího bodu Gibraltaru na Europa Point u krásného majáku. Člověk tu jen hledí na 35 km vzdálenou Afriku, poslouchá tříštící se vlny o skály, užívá si vůni dálek, kterou přináší svěží západní vítr a má zkrátka pocit, že je na konci světa...

Městským autobusem ještě přejíždíme na východní pobřeží. Zatímco celé západní je vyplněno městem, je živé a hustě obydlené, na východě vládne úplně opačná atmosféra. Pár letních domků u pláže a téměř kolmá stěna "The Rock" s tisícovkami nejrůznějších druhů ptactva působí spíš hororově.

 

Nejjižnější bod Gibraltaru
Úřad guvernéra
Mešita
Liduprázdné východní pobřeží

Nejkratším mezikontinentálním letem do Afriky

Čas na Gibraltaru se nachýlil, takže naposledy překročit přistávací dráhu a vydat se na letiště, tedy přímo do terminálu. Čeká nás nejkratší mezikontinentální let světa, necelých 70 km dlouhý skok do Tangeru, který létá společnost Royal Air Maroc. Let pak dál pokračuje do Casablanky, odkud jsme ještě ten den pokračovali návazným spojem do Marrákeše. Celá letenka z Gibraltaru vyšla na velmi slušných 1600 Kč. 

Odbavení v pohodě, naše ATRka už v poklidu čeká pod Skálou na svých cca 50 pasažérů a já se těším... Takové lety mám nejradši. Krátké, s exotickou aerolinkou, na netradičních linkách...

Bohužel jsme nestihli odlet za světla, ale po vystoupání se naskytl krásný pohled na potemnělou gibraltarskou skálu a rudý západní obzor. Doslova za dvě minutky už jsme míjeli Ceutu, španělskou exklávu v Maroku a za půl hodiny po startu už sedáme na letišti v Tangeru. 

 

Osiřelá ATRka na gibraltarském letišti
Špinavé okno a tma udělalo své, ale stejně je to krása...
Poslední výspa civilizace - španělská exkláva Ceuta

V Tangeru se vyměnilo pár cestujících, my zůstali na palubě. Proč by taky ne, ani ne za 20 minut pokračujeme na Casablanku, kde sedáme ve večerní špičce. Sletí se sem většina letů Royal Air Maroc z Evropy, aby za 2 hodiny nová vlna odletěla vstříc divoké západní a střední Africe... Při přestupu nás trochu mate, že nás koridor dovedl až ke gatu bez jakékoliv pasové kontroly. Přeci letíme ze zahraničí a pokračujeme vnitrostátním letem. Nakonec pasovkou procházíme až o hodinku a půl později v Marrákeši. Dává to svůj smysl, vnitrostátními lety po Maroku stejně létají téměř výhradně tranzitující pasažéři z ciziny.

Na letišti vybírám z bankomatu a jdeme vstříc taximafii. Po 23 hodině už MHD nejezdí, nedá se nic dělat. Únava udělá své a smlouvací schopnosti jsou na minimu, úplně stejně jako schopnosti taxikáře hovořit anglicky. Nejspíš nás odrbal, za cestu do centra platíme dvě stovky, ale jak říkám... únava je únava, a tak řeším jedině to, že mám konečně postel.

Marrákeš

Čtvrť hotelů je trochu mimo centrum, ale Marrákeš není velké město a do Mediny se dá bez problémů dojít pěšky. Je to tu zvláštní. Moderní čtvrtě střídají škaredé špinavé ulice a všechna pozornost se soustředí na jediné místo: do jedné z největších medin na světě, která zabírá velkou část centra. Nejhezčí je východní část mediny kolem brány Bab Doukala a severní kolem Bab Tagzhout. Prostě proto, že je tu minimum turistů, za to místní život tu tepe na plné obrátky. 

Dopolední Jemaa el-Fnaa
Typické prodejny kolem náměstí
Tourist-less část mediny
Mešita Koutuiba

V Evropě vedou všechny cesty do Říma, v Marrákeši na náměstí Jemaa el-Fnaa. A to už je turistická šaráda jaksepatří. Umělci vyhrávající kobrám na dudy, prodejci všeho možného, ne děkuji, ztrácíme se tak opět v liduprázdných uličkách na severu Mediny. Po pár hodinách mě to ale přestává bavit, je to tu sice pěkné, ale pořád stejné. Míříme ještě k dominantě Marrákeše, mešitě Koutouiba, která ale není přístupná, a pak do paláce El Badii, kde se mi na rozdíl od Jemaa el-Fnaa líbilo moc. Ze střechy opevnění je totiž asi nejkrásnější výhled na město.

„Nejlepší výhled na Marrákeš se naskytne z opevnění paláce El Badii“

V Marrákeši jsme si dali jen jeden den, čas tak pomalu začal tlačit, vlak holt nepočká. A po pravdě, den mi na prohlídku města bohatě stačil. Je to tu zajímavé, ale takové... suché, zaprášené, chaotické a pořád stejné. Dovedu si představit, že někdo tu může být jako ryba ve vodě, ale mě stačilo... Na nádraží to bereme zase pěšky, se zastávkou v hotelu pro bagáž a s neúspěšným pokusem se projet trolejbusem.

Palác El Badii
El Badii
Nejlepší výhled na Marrákeš

Vlakem do Dár al-Bajdá

Kromě letadel miluju i vlaky, volba transportu z Marrákeše do největšího marockého města s romantickým názvem Dár el-Bajdá, jinak též Casablanca, byla jasná. Železnice v Maroku má navíc stále sílící postavení a na každém kilometru je vidět, že to s ní myslí vážně. Tratě i nádraží se masivně rekonstruují a ve zkušebním provozu je dokonce i první vysokorychlostní železnice. Sice ne z Marrákeše, ale i tak cesta vcelku svižně ubíhala.

Lístky kupujeme až před odjezdem na nádraží, žádné nástrahy v podobě povinně místenkových vlaků tu na nebohé turisty nečekají a cena 95 dirhamů za 3,5 hodinovou jízdu je slušná.

Kupé vcelku ok, asi jako u nás. Mohlo by být lepší, ale taky mnohem horší. Trasa z Marrákeše do Casablanky je trochu monotónní,  vede vyprahlou krajinou s minimem měst a stanic.  Jen ta bezpečnost se tu nebere tak smrtelně vážně, otevřené dveře za jízdy jsou i při 160 km/h běžnou věcí :)

Před nástupem v Marrákeši

Do Casablanky přijíždíme na čas. Pravda, nádraží Casa Voyageurs sice vypadá na první pohled trochu děsivě, obzvlášť v noci:

...ale jen proto, že právě prochází kompletní rekonstrukcí. Je už devět večer, ubytování máme sice přes Booking, ale v soukromém apartmánu v běžném činžáku asi kilometr od nádraží. Cestou marně hledáme supermarket, narážíme jen na malou večerku, kde mají ještě menší výběr než ve Smíšence u Kváčů u nás v Provodíně a to už je co říct. Nu což, jeden večer o hladu mě nezabije, spíš naopak. Večerní Casablanca nevypadá vyloženě nebezpečně, ale je kompletně vylidněná, proto když míjíme pár výrostků hrajících na ulici fotbal, moc jistě si nepřipadám, ale zjevně tam opravdu hráli jen fotbal a nějaké joudy z Evropy měli takříkajíc na salámu. Bohudíky. Pan majitel, Korejec (Co může pohledávat Korejec - nutno podotknout, že Jižní Korejec - zrovna tady?), na nás naštěstí čekal, apartmán řekněme, že ušel. Dispozičně moc pěkný, jen s pár pozdravy v koupelně od předchozích nájemníků...

Výhled z pokoje
Výhled z pokoje

Casablanca

Bydlíme sice u tramvajové trati, ale protože je příjemně, vydáváme se vstříc dobrodružství pěšky. No dobrodružství... pokud za dobrodružství považujete prodírání se hromadou bordelu a neidentifikovatelného materiálu volně se povalujícího po chodnících, pak ano. Pokud za dobrodružství považujete něco jiného, pak se vydáváme pouze vstříc... hromadě bordelu a neidentifikovatelného materiálu volně se povalujícího po chodnících. Nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ostatně ani z fotek to tak nevypadá, ale takové množství nepořádku všeho druhu mě skutečně překvapilo. Vím, Casablanca není Curych (no to teda fakt ne!), ale stejně...

Nicméně, pokud člověk zvedne hlavu a nevnímá fakt, že mu onen neidentifikovatelný materiál pomalu rozežírá boty, Casablanca vlastně vypadá docela k světu a moderně, to zas jo.

První kroky vedou do Mediny, starého města. Prvotní pocit je jen čiré zděšení. Pokud je na ulicích mimo medinu bordel, pak v ní je něco, co se ani slovy nedá popsat. Vzhledem k tomu, že jsme vkročili zrovna do části, kde byla k mání na prodej živá zvířata (takhle - živá byla minimálně v době, kdy je přinesli na trh. V průběhu dne to tak trochu hynulo i bez přičinění nože či ruky, bohatě stačí životní prostor určený pro jedno kuře, který obývá kuřat padesát), chodník byl pokryt souvislou vrstvou peří, masného odpadu, moči zvířecí (a snad opravdu jen zvířecí), hov*n a krve. Jo a ten smrad. Božínku, na ten bych málem zapomněl. 

Ale buďme objektivní. První dojem byl šok, pak jsme byli v medině ještě asi jednou či dvakrát, už v jiné části než v oddělení "živé" zvěře a druhý dojem byl poněkud mírnější. Vlastně takhle zpětně se mi možná v casablanské medině líbilo víc, než v té marrákešské. Je zkrátka autentičtější. Na turistu tady nenarazíte, jak je rok dlouhý, místní prodejci si vás nevšímají, nehulákají na vás, nesnaží se vás primárně natáhnout... Zkrátka a dobře, nenechte se odradit nepořádkem a mým popisem a pokud v Casablance budete, medinu určitě navštivte :)

Takhle vypadá čistá medina brzy ráno
Úsek ovoce/zeleniny
Kočka uzmula rybu ze stánku (jo, rybí obchody jsou zdatným zdrojem toho pravého smradu)
Dentista... Zajímalo by mě, jak vypadá jeho ordinace. No vlastně radši nezajímalo

Medinou jsme prošli až k nejvýraznější dominantě města, páté největší mešitě světa. Stavba je to opravdu monumentální a krásná, navíc na důstojném místě přímo na pobřeží oceánu. Tedy, důstojné je jen její bezprostřední okolí, přilehlé ulice jsou plné autodílen a bince, ale to už nechme být. Je pravdou, že mešita Krále Hassana II. je mimo všechno dění a dost daleko od centra, takže musíte vždy pěšky nebo taxíkem.

Za 120 dirhamů se dá navštívit interiér, což mě velmi zajímalo, v mešitě jsem zatím nikdy nebyl. Oblékl jsem si kvůli tomu ráno i dlouhé kalhoty, i když bylo docela horko, ale zase tak vážně to tady evidentně neberou. Dovnitř se dá jen s průvodcem ve skupinkách, přičemž polovina žen v té naší měla krátké sukně a tílka. Prohlídka sice trvá jen tři čtvrtě hodiny, ale interiér je opravdu pěkný a 120 peněz určitě nelituju.

Pomalou chůzí jsme přes židovskou čtvrť (rozuměj dvě synagogy, které ani nejsou z ulice vidět) vydali do centra na tramvaj s plánem dojet úplně na konečnou na pláž a trochu si tam odpočinout. Všechno šlo hladce, jízda tramvají pohodová, jízdenky prodávají automaty, takže taky no-stress, až do té doby, než jsme dorazili na místo. 

Pláž by to byla určitě pěkná, kdyby... byla pěkná. Dobře, tu skládku na místě bývalých sprch a toalet bych ještě překousnul (kecám, nepřekousnul), ale přes co u mě nejede vlak, jsou agresívní naháněči s koňmi a osly či kýhovýra co to bylo za lichokopytníky. Musí mít speciálně vyvinutý šestý smysl na turisty, protože nás okamžitě našli, začali kroužit kolem a přemlouvat, ať se svezeme taky. To víš, že jo, ono se to splaší a skončím v Mauritánii. Škoda, ale radši rychle pryč odsud...

Pláž na konečné. V pozadí číhá jeden koňák
Pláž na konečné. V pozadí číhá jeden koňák

Nakonec jsem vzal s povděkem, že se v listopadu brzy stmívá a tím pádem vznikla příhodná záminka k tomu, jet zpět do apartmánu. Casablanca mě tedy neuchvátila, na druhou stranu nechci být tak příkrý. Pojedete-li okolo, na ten den stojí za to mrknout do města.

Centrum
Momentka z města
Tramvaje, ty mají pěkné
Běžný stav místních veřejných prostor
Typická casablanská ulice
Kočička pije ch*anky

Rabat

Další den, pryč z Casablanky, tak ahoj, stýskat se mi nebude. Jde se opět na vlak, tentokrát na menší nádraží Casa Port, které vypadá opravdu pěkně, moderní, čisté, plné obchodů. Lístek do hlavního města Rabatu stojí nějakých 30 dirhamů, časy moc neřešíme, je to takové "esko", které jezdí každou chvíli. Vlak zase v pohodě, takový starší Elefant, ale nic, co by urazilo. 

Do Rabatu dorážíme před polednem a rovnou jdeme do apartmánu odhodit zavazadla. A tady se naplno projevil nešvar, že když cestuju s někým, mám tendenci šetřit na ubytování, abych náhodou nevybral něco zbytečně předraženého a neměl to pak celou dobu na talíři. Vybral jsem tedy levný slušně vypadající apartmán (Mandarina Room) v širším centru v docela pěkné rezidenční čtvrti. 

Na dané adrese žádný nápis, žádný zvonek, místní nic nevěděli. Volám na telefonní číslo, které mi francouzsky oznamuje, že neexistuje. Volám tedy na booking a tam mi po pár minutách oznamují, že ubytování ukončilo činnost a ať si vyberu nové zdarma. No fajn, aspoň že tak, na nádražní wifině bereme první normální hotel pár kroků od nás, ale je to škoda, tahle eskapáda nám vzala hodinu z drahocenného času. Později zjišťuju, že ubytování je stále na bookingu vystaveno a vesele k němu přibývají další a další recenze i po našem datu pobytu, tak nevím, jestli jsem magor já, majitel apartmánu nebo booking :D

Bloudění po moderním Rabatu:

Nádraží Rabat-Ville
Hlavní pošta
Rabatské tramvaje
Katolický kostel Sv. Petra

Vydáváme se konečně do města, nejprve do staré mediny, která dost připomíná tu casablanskou, jen méně chaotická a méně špinavá a mě se tentokrát docela zamlouvá už na první pohled. Na turistu tady zase ani nezakopnete, což je fajn. Nikdo vám nic nenutí, nikdo si vás nevšímá.

Rabatská medina
Kočkám se v Maroku daří

Z mediny míříme do jedné z rabatských památek UNESCO, pevnosti Kasbah. Přes hradby vstupujeme do uliček s malebnými modro-bílými domky, kterými šplháme strmě nahoru až na krásnou vyhlídku na oceán. Tady se mi opravdu líbí a Rabat u mě boduje.

Uličky Kasbah
Vždyť říkám, že se v Maroku kočkám daří
Promenáda podél pevnosti Kasbah
Výhled na Atlantik

Dočetl jsem se, že přes říčku Bou Regreg jezdí pravidelný přívoz, klesáme tedy dolů k říční promenádě, kde panuje čistá pohoda. Děti se srocují u stánků s cukrovou vatou, rybáři vyrážejí na večerní lov a převozníci na malých pramicích čekají na své klienty. Za symbolických 2,50 nastupujeme taky a necháme se převézt tam a zase zpátky. 

Těžká romantika
Živá promenáda podél Bou Regreg
V pozadí mauzoleum Mohammeda V., které jsme bohužel nestihli
Cesta přívozem

Čas kvapí a slunce taky, takže ještě rychle mažeme k majáku na západ nad oceánem. Párkrát jsem to už viděl, ale vždycky se projevím jako pravý obyvatel země bez moře a musím se na západ slunce nad vodou jít podívat. Nemůžu si pomoct, je to prostě pěkný... Jasný, když si odmyslím tu skládku, které se táhne podél celého pobřeží, ale až doteď se mi Rabat velmi líbil, tak si pocity nebudu kazit pohledem na zem.

 

Kýč... ale pěknej
Kýč... ale pěknej

Spolu se zapadnuvším sluncem se pomalu blíží i konec pobytu v Maroku a celého výletu. Na hotel jdeme pěšky, protože proč ne. V Maroku je bezpečno i v noci. Na hotelu si ještě všímám dvou zajímavostí. Tou první je nalepená šipka směrem k Mekce, abych věděl, kudy se mám modlit a tou druhou je obsah mé peněženky, aneb jak rozdílně můžou vypadat dvě bankovky stejné nominální hodnoty :D

 

Tímhle směrem se mám modlit
Nechci být nechutný, ale i použitý toaletní papír vypadá lépe

Na další den už máme jen jediný program: cestu domů. Upřednostnili jsme rychlost před cenou a vzali let Air France přímo z Rabatu přes Paříž za cca 2 500 Kč, což je stále slušné. Nebudu lhát, jedním z důvodů byl fakt, že jsem byl čerstvý držitel zlaté kartičky Flyingblue a chtěl jsem tak poprvé vyzkoušet, jak se cítí nadčlověk :D Byl jsem trochu zklamán, protože i když mi bylo umožněno využít prioritní odbavení a vcelku pěkný salonek, žádné nadpřirozené schopnosti jsem na sobě nepozoroval.  

Tady by se hodilo povídání ukončit, koneckonců na letu běžnou evropskou aerolinkou není nic zajímavého, to bychom však nesměli mít na přestup na jednom z nejobávanějších letišť světa - pařížském CDG - rovných 50 minut. Nervózní jsem byl jako na svém prvním letu v životě. Po přistání jsme vystřelili z letadla, jako kdybychom běželi olympijskou stovku a popravdě - i Bolt by mi v tu chvíli jen stěží stačil. Dobře, po třech metrech mi sice trochu došel dech, ale i tak si myslím, že si můžu připsat jeden z rekordů - zvládl jsem přestoupit na letišti CDG za 27 minut. 

Co říct závěrem... Gibraltar je krásné místo a Maroko vlastně taky. Je ovšem určitě škoda se v něm pohybovat jen po městech, ta pravá krása na nás čeká v horách Atlasu, na Sahaře nebo u oceánu, kam se určitě vypravím příště. Tak všem letcům a cestovatelům zdar ;)

Mapa letů
Mapa letů

Zážitky pro tebe sepsal Kryštof Hájek

26. 09. 2018, poslední aktualizace 2018-09-26T00:22:17+02:00

Kryštof Hájek žije v České republice a procestoval 55 zemí světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 1 cestopis a pomohl sepsat 36 průvodců .

Další cestopisy

Čtení na 4 minuty
Na kole k Balatonu a zpět
Zuzana Evropa

Koho by napadlo jet na dovolenou k Balatonu na kole, může si přečíst zážitky z cesty mého pubertálního pětapadesátilétého otce.

Čtení na 8 minut
Za vodopády a traily Východní Kanady III

Úchvatná krajina Peggys Cove, drsná krása Cape Breton, rybí koláč a magnetický kopec v Monctonu.

Čtení na 8 minut
Okruh kolem ostrova Gran Canaria

Trip po Gran Canaria trval 8 dní včetně cesty a vše začalo odletem z Berlína. Nebo spíše zveřejněním akční letenky na cestujlevne?

Další cestopisy

1 komentář

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Dobrý den, Maroko je nádherné. Mě nejvíce se líbily města jako Qarzazate, Tineghi, r Erfoud a západ slunce na Sahaře-nezapomenutelný zážitek. Jihovýchod má zvláštní atmosféru rozdílnou od ostatních měst v Maroku.

Odpovědět
před měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)