Cestopis

Za poznáním Balkánu: Kosovo

Nejmladší země Evropy s pohnutou historií, která má ale překvapivě dost co nabídnout. Pravoslavné chrámy, mešity i nádhernou přírodu.
Cestopis z výpravy „Za poznáním Balkánu“ z roku 2019 napsal Čeněk Šmerek

Kosovo mě fascinovalo už hodně let a tak není zas tak překvapivé, že jsem na svůj první pořádný trip v životě vyrazil právě sem. Pokud vás zajímá celý můj týdenní pobyt na Balkáně, tak doporučuji si zprvu přečíst můj cestopis z Makedonie, kde jsem strávil dva dny před tím než jsem vyrazil do Kosova. :) 

Cesta vlakem do Prištiny a první i poslední obavy

V Hani i Elezit jsem prošel pasovou kontrolou a přestoupil do kosovského vlaku. Pro mě trochu překvapivě byl rozhodně modernější než makedonský vlak. Nicméně celé Kosovo na mě působilo dost moderním dojmem, rozhodně více než Makedonie. Je tomu tak především díky miliardám ze zahraniční pomoci. Zatímco v makedonském vlaku jsem jel většinu cesty sám, v kosovském vlaku začíná být brzy těsno a o sedačku se dělím s dvěma dětmi, jejich máma a další děti sedí naproti mě. Když kolem tratě vidím opravdu neuvěřitelný bordel, v jednom městě na vlaku přistane další kámen a v hlavě se mi stále dokola vrací vzpomínky na věci které jsem o Kosovu slyšel, jako o zemi vedené mafiány, prodeji orgánů, o údajném výcvikovém středisku Islámského státu a spoustě dalších věcí, musím přiznat, že se mi trochu svírá žaludek a přemýšlím o tom jestli byl dobrý nápad jet na poprvé zrovna do Kosova. Cestou projíždíme i pod obřími rozestavěnými pilíři nové dálnice, v Kosovu se dost rychle buduje a jde to poznat.

Kosovský vlak v Hani i Elezit.
Obří pilíře rozestavěné dálnice.
Vlak na nádraží v Prištině.

Po devatenácté hodině, takřka třech hodinách cesty, zastavujeme na hlavním nádraží v Prištině. Mám radost že jsem konečně tady a zároveň ve mě pohled na prištinské nádraží vzbuzuje menší hrdost že i nádraží v malinkém Adamově, odkud pocházím, je bezpochyby větší i modernější. A to už je tedy co říct. :) Od nádraží jdu takřka prázdnými ulicemi k centru města, po několika minutách náhodou potkávám první z mnoha míst, které jsem chtěl v Kosovu navštívit - monument Newborn. Byl stvořen na památku kosovské nezávislosti v roce 2008 a každý rok mění svou podobu. Kousek od něj se nachází i fotbalový stadion Fadil Vokrri, kde bude na podzim hrát česká reprezentace s Kosovem v kvalifikaci na Euro. Později zaháním hlad kebabem za neuvěřitelné euro a půl a vydávám se hledat svůj hostel, ještě před tím mě ale zaujme hlasitá hudba, světla v dálce a dav lidí. V centru Prištiny zrovna probíhal koncert a tak jsem se ještě na půl hodinky zdržel tam a poslouchal kapelu o níž nic nevím. Tou dobou už byli obavy z Kosova pryč a já si užíval atmosféru v davu. :)

Monument Newborn
Monument Newborn

Na hostel Moon jsem dorazil poměrně pozdě, až po 21.hodině a vzhledem k tomu že to bylo poprvé v životě co jsem spal v hostelu, tak jsem z toho byl trošku nervózní. Ale nebyl důvod. Na pokoji se seznamuji s turistou z Číny. Ale potom poměrně brzy ulehám do postele, protože brzy ráno musím jít na vlak do Peje či Peće, kde mám schůzku s Emese. Blogerkou z Maďarska, s kterou jsem se seznámil přes couchsurfing.com  a předběžně jsme domluvení že vyjedeme k jezeru Kučište v Rugovských horách, zhruba ve výšce 2300 metrech nad mořem. :)

Peja a Rugovské údolí

Ráno mě spíše než můj budík probouzí můj čínský spolubydlící, kterého můj budík bohužel probudil dříve než mě. Balím si věci a vyrážím směr nádraží, cestou na vlak procházím kolem dalšího místa, které jsem chtěl v Prištině navštívit a tou je Národní kosovská knihovna, současně označovaná jako perla brutalismu i jedna z nejškaredějších budov na světě. Jak naznačuje i fakt, že jsem místo do západní Evropy vyrazil raději do Kosova, v některých ohledech mám trochu zvláštní vkus a tohle není výjimkou. Za sebe musím říct že se mi budova, stejně jako celý brutalismus, poměrně líbí. :) Příliš jsem se u ní ale nezdržoval, beztak se sem za pár dní ještě vrátím.  

Vlak odjíždí na minutu přesně v 7:50, jak praví jízdní řád. Vlak do Peće jezdí dvakrát denně a stejně jako u trati Skopje-Priština, i u trati Priština-Peja platí že je rychlejší a pohodlnější jet autobusem, který jezdí několikrát za hodinu. Pokud se ale rozhodnete pro vlak, a stejně jako já předtím využijete i železniční spoj ze Skopje, můžete pak o sobě říct že máte kosovskou železnici projetou na 100%, protože jsou to jediné dvě tratě v Kosovu fungující pro osobní dopravu. 

Národní kosovská knihovna osvícená ranním sluncem. :)
Hlavní nádraží v Prištině.
Přijíždějící vlak do Peće.

Ve vlaku sedím většinu cesty sám, až dvacet kilometrů před Pejou si naproti mně přisedne velmi starý pán, z čehož i díky jeho ne zrovna příjemnému odéru, nemám zprvu úplně radost. Po chvilce na mě ale promluví něco v albánštině a na mou odpověď:  "Sorry, I don't speak albanian." odpovídá brilantní angličtinou, kterou bych od více než sedmdesátníka rozhodně nečekal,  zda-li nevím kolik je hodin. Ochotně mu odpovídám a dostáváme se do rozhovoru odkud sem a co tady dělám. Na pánovi jde vidět radost z rozhovoru a svěřuji se mi že více než 10 let strávil v Německu, dále prý žil i v Itálii a ve Švýcarsku, zná prý ale i Českou republiku. Kdysi dávno přes naši zem totiž projížděl vlakem cestou domů z Německa a prý se mu líbila alespoň z okénka vlaku. Později se mě ptá jestli umím německy, na chvíli se zamyslím a s obtížemi ze sebe dostávám: ,,Ich lerne deutsch in meine Schule zwei Jahre." Pánovi se viditelně rozzáří oči a spustí nevídanou smršť vět v němčině, kterým ale bohužel vůbec nerozumím a tak po mých slovech: "Sorry, aber meine Deutsch ist schlecht." přecházíme zpátky k angličtině. Radí mi jak se dostat k jezeru Kučište a v Peji se se mnou loučí se slovy: "Nice to meet you. I have happy day." Myslím, že na tohle setkání jen tak nezapomenu. :)

Jinak jde o poměrně běžný životní styl kosovských Albánců, pro Kosovo je jejich zahraniční diaspora, dá se říct, až životně důležitá. Dnes se sice nezaměstnanost pohybuje ,,pouze" okolo 25%, ale v době vyhlášení nezávislosti dosahovala až těžko uvěřitelných 80% a navíc je i nadále životní úroveň v Kosovu dost nízká. Je tak tedy zcela běžné že se mladí stěhují do zahraničí a místní rodiny žijí převážně z peněz, kteří jim posílají rodinní příslušníci ze západní Evropy nebo jiných míst. To je také jeden z důvodů, proč se v Kosovu zcela bez problémů dorozumíte anglicky. Za pět dní v Kosovu jsem narazil maximálně na dvě osoby, s kterými jsem měl problém se dorozumět.

Na nádraží v Peći.
Na nádraží v Peći.

Bohužel už při cestě vlakem do Peji začalo pršet a začíná být jasné že plán vyrazit do hor dostává značné trhliny. S Emese se nakonec setkávám v centru města a společně si kupujeme snídani, v hostelu pak vymýšlíme co dál a nakonec se rozhodneme rozdělit. Já vyrážím s pláštěnkou do Pećského kláštera a Emese zůstává v centru a chce se podívat na staré tržiště. Ona zítra odlétá do Budapešti a já chci pro změnu navštívit klášter ve Visokim Dečani a pak jet dále do Prizrenu, takže je jasné že trip k jezeru bohužel nevyjde.

V Peji můžete najít i stejnojmenný pivovar Peja, v kterém se vaří nejoblíbenější kosovské pivo, hrdě nesoucí přízvisko ,,Pilsner". Takže cestou ještě jako správný Čech tohle pivo ochutnávám a pak už vyrážím rovnou ke klášteru. Když přicházím k bráně kláštera,  přibíhá za mnou odkud si kosovský policista se slovy: "Hey, pasaporte! Pasaporte!", netváří se příliš přátelsky a až teď si uvědomuju k čemu slouží budka, kolem které jsem prošel. Opisuje si z mého pasu nějaké údaje do svého sešitu, pak mi pas švihne zpátky do ruky a nepřátelsky mě popožene abych už šel. Na druhou stranu musím dodat že to byla asi jediná nepříjemná zkušenost s Albánci.

Za branou kláštera poprvé potkávám auta se srbskou poznávací značkou, kromě mnišek a průvodce jsem v klášteře ale skoro sám. Platím zhruba euro za sluchátka s anglickým komentářem k historii kláštera a celý si ho procházím.  Po necelé hodině klášter opouštím a vydávám se od kláštera na druhou stranu, abych si vyfotil zajímavý pohled na Rugovskou soutěsku. Po pár metrech na mě ale opět křičí kosovský policista, tentokrát z budky umístěné přímo u zdi kláštera, že tam jít nemůžu. Už je ale přece jen příjemnější než policista předtím a ptá se mě co mám v Kosovu plánu nadále, nejvíce ho zřejmě potěšil můj plán navštívit Prizren. Popřeje mi hezký den a já odcházím k jeho spokojenosti na druhou stranu k bráně kláštera.

Pravé plzeňské z Kosova. :)
"Hey, pasaporte! Pasaporte!", vyběhl za mnou policista z budky.
Pećský klášter
Pećský klášter zevnitř.

Později se počasí přece jenom uklidnilo a tak vyrážím pěšky po silnici do Rugovské soutěsky, která začíná hned za klášterem. Už po pár set metrech se nade mnou začínají tyčit obrovské skály a člověk si připadá naprosto titěrný v porovnání s nimi. Otáčím se až u vyraženého tunelu po několika kilometrech. Sice mě mrzí že nevyšel trip k jezeru, ale vzhledem k tomu že můj původní plán bylo tohle, ani zde si tak nemůžu stěžovat na to, že by mi něco nevyšlo jak jsem si původně přál. :) Při návratu do Peje se mi navíc podaří odlovit první kešku v Kosovu. :)

Rugovské údolí
První keška v Kosovu. :)

V Peji si kupuju jídlo a sedám si na lavičku. Neměl jsem v plánu chodit na jídlo nikam do restaurace, ale můj plán změnila poměrně brzy Emese, která mě potkala náhodou a nakonec jdeme na pořádnou večeři do pizzerie. Stejně jako ona jsem se vracel domů letem do Budapešti a tak jsem byl rád hlavně za její rady co v Budapešti navštívit. Večer na hostelu se ještě seznamuju  s Turkem, který je sice trochu podivín, ale rád se dělí o jídlo a to já umím ocenit. :)

Klášter Visoki Dečani a Prizren

Ráno cestou na autobus ještě procházím starým tržištěm, které bylo v neděli ráno liduprázdné. V autobusu se s řidičem domlouvám jestli zastavuje v Dečani a později zjišťuju že tahle obava byla poměrně zbytečná. Autobusy v Kosovu totiž zastavují všude, kde je o to zájem. :) Po 20 minutách vystupuju v Dečani a jdu směrem ke klášteru, který je asi 2 kilometry za městem. Klášter Visoki Dečani je poslední klášter, který stále hlídá KFOR. Důvod je nasnadě, ještě v roce 2007 ho Albánci zkoušeli ostřelovat protiraketovými děly. Cestou zprvu narážím na předsazenou hlídku KFOR pro vozidla, která je asi kilometr před klášterem. Tu jsem si chtěl pochopitelně vyfotit, ale poměrně brzy jsem změnil názor, když jsem si přečetl velkou varovnou ceduli, upozorňující na striktní zákaz focení jakýchkoliv vojáků, vozidel i vojenských staveb a hned na to informující o právu vojáků použít zbraň. :) Sice si nemyslím že bych za to hned schytal kulku do hlavy, ale za problémy to nestojí. Nakonec jsem aspoň pořídil fotku se zoomem z velké vzdálenosti. :)

U brány kláštera je další hlídka, tentokrát i pro pěší. Já měl štěstí na vojáka z Rakouska, musel jsem opět ukázat pas, pak i batoh, který mi byl z bezpečnostních důvodů kompletně prohledán. Nakonec musím batoh i pas nechat tam a až pak je mi dána visačka pro návštěvníky a vrátný mě pouští dovnitř. Klášter ve Visokim Dečani je nádherný a brzy vcházím i dovnitř, abych si prohlédl vnitřek. Kromě nádherných fresek mě zaujali i knihy, které se tam prodávají asi v 20 různých jazycích a čeština mezi nimi nechybí. :) Tu jsem si nakonec za cenu 10 euro odnesl s sebou. 

Předsazená hlídka před klášterem.
Visačka pro návštěvníky.
Klášter Visoki Dečani.
Interiér klášteru.

Později jsem se vrátil stejnou cestou do Dečani. Problém byl že podle balkanviator.com měl přijet první autobus do Prizrenu asi až za dvě hodiny a v samotném Dečani toho k vidění moc není, spíše nic než moc. :) Tak jsem si sednul k pamětní desce amerického generála Jamese Mattise, jedl čokoládovou roládu, kolem mě pobíhali potulní psi a já v hlavě rekapituloval co už jsem na cestě viděl, zažil a co mě ještě čeká. Když kolem ale projíždí maršrutka, neváhám a nastavuji ruku, aby mi zastavila. To se také stane. Ptám se řidiče jestli jede až do Prizrenu, ten se otočí na jednoho z cestujících a o něčem se baví v albánštině. Po chvíli řekne jen: "Yes, yes." a pokyne rukou, abych nastoupil. Když zastavujeme na autobusové stanici v městě Gjakova, začínám chápat o čem se řidič bavil s  cestujícím. Samotná maršrutka sice nejede až do Prizrenu, ale on mě doprovodí až k autobusu který už ano a popřeje mi šťastnou cestu. :) A to je ta přátelskost, kterou člověk prostě musí docenit. :)

Památník amerického generála Jamese Mattise.
Poprvé v životě jsem se projel "maršrutkou".
Maršrutka zůstala v Gjakově a já odjel autobusem do Prizrenu. :)

Zrovna když průvodčí prodává jízdenky a u toho s úsměvem rozdává všem cestujícím bonbóny, z autobusu vidím slavný Terzijský most. To je ostatně způsob jak most viděla asi většina turistů v Kosovu. Kromě toho že vede hned vedle hlavní silnice z Gjakovy do Prizrenu, je totiž jinak celkem z ruky. :) V Prizrenu mě zprvu zaujalo opuštěné železniční nádraží, které je hned vedle toho autobusového. Část staré trati prý stále slouží nákladní dopravě, ale až do Prizrenu už by se po ní dojet dnes nedalo. Dále pak vedou moje kroky k chrámu bohorodičky Ljevišské, další ze čtyř památek UNESCO v Kosovu. Chrám bohorodičky Ljevišské je jediná z těchto čtyř památek, která je nepřístupná veřejnosti a zároveň je to asi nejméně udržovaná památka UNESCO jakou jsem kdy viděl. Přesto je však hlídána kosovskou policií, která má strážní budku hned naproti ní a policista budovu pravidelně každých pár minut obchází a kontroluje. Za zmínku stojí že všechny čtyři památky UNESCO, jmenovitě klášter v Peći, klášter Visoki Dečani, chrám bohorodičky Ljevišské a monastýr Gračanica, jsou vedeny pod jedním záznamem jako ,,Středověké památky v Kosovu" a smluvním státem je Srbsko, nikoliv Kosovo. Kosovo by nemohlo být smluvním partnerem pravděpodobně už jen kvůli tomu, že není členem OSN.

Terzijský most
Opuštěné nádraží v Prizrenu.
Chrám bohorodičky Ljevišské.
Detail chrámu

Později se vydávám více do centra města k slavnému kamennému mostu a mešitě Sinana Paši z roku 1615. :) V Kosovu považují Prizren za svou výkladní skříň a vůbec se tomu nedivím. Výhled na most a mešitu je zřejmě nejfotografovanějším místem v Kosovu a je zde rozhodně nejvíce turistů, je to jediné místo kde jsem cítil jako v turisticky navštěvované oblasti. 

Výhled na kamenný most a mešitu Sinana Paši.

K přespání pro tentokrát volím hostel Arra, kterou mi doporučila Emese a brzy začínám chápat proč. Hostel vedou dva bratři Ismail a Ardi a jejich přátelskost a atmosféra, která v hostelu panuje, je opravdu úžasná. K večeru pořádají grilování, kde se více seznamuji nejen s nimi, ale i s Američanem a paní ze Skotska. Povídáme si o svých zemích, fotbale i Kosovu. Bratři nám pouští albánskou hudbu, kterou jsem si zamiloval. Musím se zastydět, když Ardi začne opěvovat filmy Miloše Formana a já musím jen s ostudou přiznat, že o Miloši Formanovi vlastně skoro nic nevím. :) Další plus hostelu je, že je od tam nádherný výhled na město. :)

Večer do hostelu přijíždějí další hosté, především skupina studentů z Francie a Španělska, kteří jsou na ERASMU v Sofii a udělali si dvoudenní výlet do Kosova. Dále i cestovatel z Polska nebo postarší profesor elektrotechniky z Istanbulu. Společně se koukáme na dokument o Prizrenu a později všichni vyrážíme do centra na pivo. Klukům z Francie, z nichž jeden je z Mauriciusu, ale pokud jsem to dobře pochopil, tak taky žije ve Francii, vysvětluji co je lední hokej a další věci o České republice. Oni o zase o svých domovinách. :) Asi nikdy jsem nebyl v hospodě s tak zajímavou partou. Spát odcházíme zhruba v jednu v noci. :)

Výhled z hostelu.
Z grilování.
Společná fotka. :)
I v Kosovu se vyrábí řemeslné pivo. :)

Návrat do hlavního města

Ráno vyrážím s Ardim, Ismailem i partou z ERASMU na prohlídku pevnosti Kalaja, která je nad městem a je z ní pochopitelně skvělý výhled. Cestou ještě procházíme kolem kostelu Božského spasitele, která je v Česku zřejmě ještě o něco známější než chrám bohorodičky Ljevišské, především díky tomu že byl poničen během tzv. březnového pogromu na Srby, který se stal v roce 2004.  Bratři nám k tomu samozřejmě vypráví i to co vědí o historii těchto míst a tak je to ve všech ohledech lepší než jít sám, navíc si batoh můžu zatím nechat v hostelu. Z pevnosti jdeme oklikou přes vyhlídku do údolí až k řece Bistrici a dále do centra města. Tam se domlouváme že by jsme mohli ochutnat něco z albánské kuchyně, v našem případě byrek, který zapíjíme ajranem. :) 

Kostel Božského spasitele.
Výhled z pevnosti Kalaja.
Výhled na město.
U vyhlídky asi kilometr od pevnosti.
Ochutnávka albánské kuchyně. :)
V údolí u řeky.

Rozloučení je víc než srdečné, rozhodně se dá říct že se loučíme jako kamarádi. Oni už musí jít na autobus a já si musím jít ještě zpátky na hostel pro batoh. Později se ale ještě setkáváme na autobusovém nádraží v Prištině, kde stále čekali na autobus do Niše. S Tommym si ještě dávám kafe z kávomatu, ale už brzy se naše cesty rozchází definitivně. :) Zbývají mi dvě noci do odletu a ty už strávím v Prištině. Cestou z nádraží procházím kolem další z prištinských zajímavostí, kterou je socha Billa Clintona v nadživotní velikosti jako poděkování za americké angažování ve válce a nezávislost Kosova. Mimo jiné je po Billu Clintonovi pojmenován i celý bulvár na kterém se socha nachází. Dále procházím kolem katedrály Blahoslavené Matky Terezy, největšího římskokatolického chrámu na celém Balkáně. Vybudován byl až mezi lety 2005 až 2010. Na rozdíl od pravoslavného křesťanství jim totiž to katolické až zas tak moc nevadí. A to právě hlavně díky Matce Tereze, na kterou jsou v Kosovu velmi hrdí, protože byla Albánka s kosovskými kořeny. 

Vracím se i ke Kosovské národní knihovně, kterou si konečně prohlížím trochu více. K moji smůle je ale zrovna dnes zavřeno. Hned vedle ní je další z prištinských dominant a to pro změnu pravoslavný chrám Krista Spasitele. S jeho budováním se začalo v roce 1998, díky vypuknutí války ale nikdy nebyl dostavěn. Pro kosovskou vládu je tato nedokončená budova tak trochu trnem v oku a má v plánu ji strhnout, to se ale pro změnu nelíbí Srbsku, které proti tomu protestuje a tak torzo chrámu stále chátrá.

Socha Billa Clintona
Obchod s módou ála Hillary Clintonová. :)
Chrám Matky Terezy v Prištině.
Kosovská národní knihovna.
Chrám Krista Spasitele.

Po zralé úvaze jsem se rozhodnul místo hostelu Moon, ubytovat v hostelu Han, který má nejlepší hodnocení na hostelworld.com. Původně jsem si přál přespat alespoň jednu noc přes couchsurfing.com u Srbů v Gračanici, Miloš s kterým jsem byl domluvený, to nakonec ale bohužel odřekl. Na hostelu si nechávám batoh a vyrážím do města odlovit všechny zdejší kešky. Kosovo je geocachingem zem poměrně nepolíbená a tak to není zas takový problém, vzhledem k tomu že se v celé Prištině nachází pouze dvě. :) Jedna je navíc za branami americké vojenské základny. Lidé ji ale hlásí jako nalezenou, takže si říkám že to určitě nebude až zas takový problém a vyrážím směr základna. Tam se přesvědčuji že ke kešce opravdu není volný přístup a tak neváhám a jdu se zeptat vojáků, jestli o tom něco neví. Ti reagují sice s úsměvem, ale brzy začínám chápat že tyhle chlapi k tomu aby mě pustili dovnitř asi nepřesvědčím. :) O neférový bod nestojím a tak odcházím, alespoň se zajímavým zážitkem, zpátky. :)

Při příchodu na hostel to zprvu vypadá trochu hororově. :)
U vojenské základny.

Hned jak se vrátím na hostel se mě na recepci ptají jestli nechci jít s Aaronem a Emigliem na koncert. Rychle se seznamujeme a hned vyrážíme. Aaron pochází z Manchesteru a Emiglio z Itálie, cestou kupujeme první pivko a jdeme na adresu kterou nám sdělili. Sami nevíme co nás vlastně čeká a když vcházíme do haly, zůstáváme zprvu docela v šoku, protože nejde o koncert nikoho jiného než americké armády. Sice se s Emigliem shodujeme na tom že vlastně úplně nevíme jestli je tak moc pozitivní že tady Američané pořád jsou, ale stejně s tím nic nenaděláme a vzhledem k tomu že to umí fakt rozbalit, už si pak užíváme jen skvělou atmosféru. Zazní dokonce i hity od Macklemora. (Můžeš kouknout i na video: https://www.youtube.com/watch?v=NHcxU1_ydSc) Než koncert skončí, ještě asi 4x stihneme zopakovat větu "Hey boys, next beer?" :)

S Aaronem a Emigliem. :)
Koncert sboru americké armády.
Tahle fotka nemohla chybět. :)

Po Američanech pak na scénu přichází Suada, zaměstnankyně hostelu, a její kapela. Zaválí přinejmenším stejně jako Američané a po koncertu, i s ostatními z kapely, odcházíme pařit ještě do jejich provizorního nahrávacího studia. :) Večer začíná nabírat čím dál tím větší obrátky, obzvlášť po tom co začnou vytahovat i hulení....ale to už tady radši snad ani popisovat nebudu. :) Rozhodně dost povedená párty a nebudu lhát o tom že některé věci si pamatuju spíš útržkovitě. :)

 

Suada a její kapela.
Později ve studiu.

Gračanica, aneb na chvíli v ,,Srbsku".

Ráno jsem rozhodně rozlámanější než Suada, která má ranní směnu. Usedáme na balkón a u ranní cigarety se bavíme o včerejšku. Později vyrážím na poslední místo, které jsem zatím nenavštívil a tím je Gračanica. Poslední město ve středním Kosovu, kde ještě žijí Srbové. Poprvé zkouším místní MHD a zaujme mě hlavně další zbytečná profese na kterou narážím. A tím je průvodčí v autobuse MHD. V dalším autobuse byli dokonce dva. První ,,zbytečnou" profesí, která mě zaujala, byla profese baliče tašek v supermarketech, kterou jsem dosud znal z jen filmů. Nemám to sice ničím podložené, ale řekl bych že je to něco na způsob New dealu. Plat na těchto pozicích asi nebude nic moc, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti je to pořád lepší než nic. Jízdenka stojí 40 centů a je nepřestupní, pokud tedy budete přestupovat, zaplatíte 80 centů nebo více, nehledě na vzdálenost či čas.

Na autobusovém nádraží poměrně brzy nacházím autobus, který jede přes Gračanicu. Cesta trvá asi 20 minut a když vystupuju, je to jako bych se ocitl v jiném státě. Tady už albánské vlajky nenajdete, jedině srbské. Moje první kroky směřují k monastýru, na zdi je natažený žiletkový drát, ale narozdíl od ostatních památek UNESCO tady není budka kosovské policie. Po prohlídce si kupuji suvenýr na památku a vyrážím dál.

Poutač Srbské pokrokové strany srbského prezidenta Aleksandara Vučiče.
Zdi monastýru.
Monastýr v Gračanici.

Další moje kroky vedou k monumentu Missing, srbské pacifistické odpovědi na monument Newborn. Není ani zdaleka tak veselý, vyzdobený je fotkami stovek Srbů, Albánců, Bosňáků, Romů a Goranů zabitých a unesených Kosovskou osvobozeneckou armádou. O etnickém rozdělení svědčí i to že v Gračanici najdete hned dvě pošty, jednu kosovskou a druhou srbskou. Co se týče kvality služeb to ale vyjde vcelku na stejno. Doma jsem už takřka měsíc a zatím nedorazil ani kosovský pohled z Prištiny ani ten srbský z Gračanici. :) 

Monument Missing
Na náměstí v Gračanici.

Před odjezdem zpět do Prištiny se jdu ještě naobědvat do pizzerie. Ceny jsou v srbských dinárech, ale dá se platit i eurem. Chuť zvláštní kombinace tatarky s kečupem mi na jazyku bude strašit ještě dlouho, ale hlad jsem zahnal a to je hlavní. :) V Prištině pak přemýšlím co dál, strávit zbytek dne na hostelu by byla škoda a nakonec vyrážím do kosovského národního muzea.  Vstupné je dobrovolné, u vchodu je pouze jeden hlídač a většinu času jsem v muzeu úplně sám. První patro je věnováno archeologii a druhé novodobé historii a válce. Kromě toho najdete na druhém patře i originál deklarace kosovské nezávislosti, která je zhruba ve stejném formátu i provedení jako slavná americká deklarace, s tím rozdílem že je stará pouze 11 let. Kolem ní jsou vystaveny vlajky všech zemí které uznali kosovskou nezávislost a česká mezi nimi nechybí. :) 

Kosovské národní muzeum
Deklarace kosovské nezávislosti.
Jeden z exponátů v kosovském národním muzeu.
Kosovo nemá historii příliš dlouhou a podle toho vypadá i muzeum.
Největší obraz vytvořený z kancelářských svorek, zapsaný i v Guinnessově knize rekordů.

Po příchodu na hostel se seznamuji s Leem, který se právě ubytoval. Zrovna když říkám že pocházím z České republiky, si všímám že má mikinu Prague a je jasné že budeme mít o čem mluvit. Později vyrážíme do centra na pivo, z čehož mám radost. Lee se narodil v Šanghaji, ale žije v Kanadě a pracuje na Floridě jako středoškolský učitel. Je docela paradox, že jsem místo toho abych byl ten den ve škole, šel na pivo se středoškolským učitelem z Floridy.  A ještě k tomu v Kosovu. :) Lee ke dnešnímu dni navštívil už 64 zemí světa, na druhou stranu v Kosovu strávil jen jednu noc, stejně jako v Makedonii a mě by tento způsob cestování asi nevyhovoval, byť ho neodsuzuju. :)

Navštěvuji s ním nějaká zajímavá místa, kupříkladu procházíme kolem sochy Ibrahima Rugovy, zakladatele Demokratické ligy Kosova. Hlavního bojovníka za kosovskou nezávislost, a nutno dodat že skutečně demokratického, předtím než to do svých ruk vzala během 90.let Kosovská osvobozenecká armáda. Lee se chce všude hlavně fotit a nakonec se s pivem vracíme na hostel, kde se i s Aaronem koukáme na Ligu mistrů, kterou možná i díky svému původu a tomu že hrál Tottenham, nejvíce prožíval právě Aaron. :)

Památník Ibrahima Rugovy, zakladatele Demokratické ligy Kosova.
Chrám Matky Terezy v podvečer.
Dodnes nevím, proč se Lee chtěl fotit i s náhodnými kolemjdoucími, ale zrovna tady mi to nepřišlo jako zas tak špatný nápad. :)
Poslední večer v Kosovu.
Výstižná výzdoba hostelu. :)

Adrenalin cestou na letiště a loučení s Kosovem.

Ráno si dávám snídani a loučím se Suadou, která mi přirostla k srdci. Možná i proto vycházím z hostelu pozdě. Autobus až na letiště z Prištiny bohužel nejezdí a taxík si brát nechci. Jdu na nejbližší autobusovou zastávku, ale vzhledem k tomu že byl 1.květen, tedy státní svátek, mi po půl hodině nezbývá než to vzdát, nechat se odvézt aspoň dvě zastávky jiným autobusem a pak prosprintovat Dardanií asi dva kilometry až k autobusovému nádraží. Jen taktak stihnu autobus který vyjíždí v 10:40 a zastavuje ve vesnici Slatina, asi 3 kilometry od letiště. Řidiči shrnuji svoje potíže a ten mě požádá abych si sednul hned za něj a cestou mi vysvětluji, kudy se mám pak dále vydat. Když v 11 vystupuju ve Slatině, dochází mi že by mi mohlo letadlo i uletět, kdybych se například na letišti nedokázal včas zorientovat a tak začínám stopovat. Kupodivu mi první auto zastavuje už asi po 10 sekundách a to nejen tak ledajaké, poměrně luxusní BMW. Mladý řidič mě vítá smíchem a slovy: "Hey man, no drugs. Ok?! No drugs.", hlavní ale je že jsou ochotní mě hodit až na letiště. Raději se nepídím kde na to auto vzal. :) Vpředu sedí jeho kamarád, který letí stejným letem jako já do Budapešti. 

Cesta do Slatiny.
Poprvé v životě jsem jel stopem. Podruhé, když budu počítat i omylem stopnutý taxík v Makedonii. :)
Rada zní jasně, choďte na letiště včas. :)

Na letišti se pak moje obava, aby mi neuletělo letadlo, ukázala být docela zbytečná. Letadlo mělo totiž dvě hodiny zpoždění. Radost mi ale dělá aspoň kosovský celník, když mi poprvé v životě dává razítko do pasu. Teď už mě to sice tolik nebere, ale jako malý jsem v to doufal při každém přejezdu hranic a díky Schengenu jsem se toho dočkal až tady. :) Při čekání na letadlo si všímám Aarona a zjišťuju že taky letí do Budapešti. Pravděpodobně mi to říkal, ale buď jsem to nepostřehl a nebo jsem si to ráno nepamatoval. Od té doby už tak čekáme dva. Nakonec se ale dočkáme a později můžu sledovat jak se letadlo zvedá ze země a konečně odlétá směr Maďarsko. :)

Shrnutí

Jak už jsem psal na začátku, Kosovo mě fascinovalo hodně let. Doufal jsem že když tady strávím pár dní, tak že tuhle zemi pochopím. Jediné co jsem ale pochopil je, že se pochopit nedá. :) Albánština i srbština jsou oficiálně rovnoprávné jazyky a všude je najdete vedle sebe. Jinak je ale Kosovo i nadále výrazně rozdělené a Srbové Kosovo i nadále považují za součást Srbska. Jak tento problém řešit, díkybohu není na mě, ale řekl bych že každá varianta má svoje trhliny. Rozhodně by pomohlo kdyby se lidé ze současného kosovského vedení konečně dostali před mezinárodní soud, kterému se stále vyhýbají a pravděpodobně vědí proč. Je ale hloupost se na konflikt koukat jen z jedné strany, zločiny páchali obě strany a kontroverzních akcí se ve finále dopustilo i NATO, ať už úmyslně či neúmyslně.  Jediné co bych Kosovu přál je aby si oba národy našli cestu jak žít vedle sebe, protože všechno ostatní vždycky vedlo a povede jen k násilí. Tak jako tak, je ale Kosovo nádherná země s úžasnými lidmi, kde jsem se cítil naprosto bezpečně. Takže pokud chceš vyrazit někam, kam se zatím moc lidí pořád ještě nevydalo, tak Kosovo jedině doporučuju. Díky, pokud jsi dočetl až sem. Budu rád za jakýkoliv komentář a postřeh. :)

Zážitky pro tebe sepsal Čeněk Šmerek

27. 05. 2019, poslední aktualizace 2019-05-27T20:23:10+02:00

Čeněk Šmerek žije v České republice a procestoval 10 zemí světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne je už 4 měsíce, napsal pro tebe 2 cestopisy .

4 komentáře

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Ahoj Čendo, klobouk dolů před Tebou a Tvými zážitky a postřehy z cest.Je v tom i kus osobní odvahy...

Ještě jednou díky za super cestopis.

Jarek M.

Odpovědět
před 3 měs
Avatar uživatele Mauny
Mauny

Super cestopis, dík! Už tam musím vyrazit :-)

Odpovědět
před 3 měs
cali
  • Právě online
  • Přidal se před 7 lety
  • Napsal 821 komentářů
  • Poslat zprávu

Za mě dobrý, pěkné fotky i myšlenky v závěru. Jen ostřelování protiraketovým dělem... Ach ti dnešní mladí kluci:-))

před 3 měs
Čeněk Šmerek

Tak praví česká wikipedie. :) Ale ve zbraních se nevyznám, to přiznávám. :-D

Přidat odpověď
před 3 měs
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy

Čtení na 11 minut
Autem po krásách Brazílie
Aneta Nováková 2019-08-18T23:04:14+02:00 21 komentářů
Brazílie 2019

Přes národní parky až po pobřeží do Ria a zpět...

Čtení na 5 minut
Jsou SEYCHELLES opravdu podle obrázku co nám google ukazuje?
Exploring Travel 2019-08-18T20:29:42+02:00 4 komentáře
Seychely 2016

Vánoce na SEYCHELLES. Propršený celý týden a sluníčko jen poslední dva dny. Štěstí nám moc nepřálo.

Čtení na 1 minutu
Petrohrad
cizy 2019-08-18T11:35:39+02:00 0 komentářů
Rusko 2019

Jarný lenivý predĺžený víkend v ruskom “hlavnom meste severu” s jednodňovým odskočením si do Vyborgu.

Čtení na 9 minut
Opel Astra in the middle of Negev desert
LNS LND 2019-08-17T20:42:52+02:00 0 komentářů
Izrael 2018

Týdenní roadtrip po Izraeli.

Další cestopisy