Zimbabwe - Osudový okamžik
Jak nenapsat cestopis, ale cestopisnou knihu?
Cestopis z roku 2000 napsal Daniel Valchovník
Krátký let z Jižní Afriky do Zimbabwe se ukáže jako osudný a obrátí můj život doslova naruby. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje. Při vystupování z letadla potkávám vysokou, štíhlou dívku s dlouhými vlasy spletenými do copánků a nohami jako gazela. Prohodím krátkou, nesmělou a trapnou větu: „Je tady pěkné horko.“
„Ano, tak to tady prostě je,“ říká stručně. No tak nic. Po příjezdu letištním autobusem k příletové hale zjišťujeme, že na letišti právě probíhá stávka personálu, a tak budeme muset na svá zavazadla nějakou dobu počkat. Z dlouhé chvíle jsem se znovu osmělil a zeptal se na jméno.
„Emily,“ odpovídá ještě stručněji. Hned se mi vybaví stejnojmenná písnička od Franka Sinatry. Has the murmuring sound of May…
Nikdo nám ale není schopen sdělit, jak dlouho bude stávka trvat. Hodinu, dvě? Nebo na letišti budeme muset přenocovat? Za celou dobu svého cestování zažiju stávku pozemního personálu pouze tady a pak o sedmnáct let později v bangladéšské Dháce.
Nakonec si povídáme přes dvě hodiny, o všem možném i nemožném. Emily se mě ptá: „Jaké máš teď vůbec plány?“
„Zdržím se pouze čtyři dny, než vyřídím potřebné vstupní formality do Mosambiku. Tam budu pokračovat v práci na své kuřecí farmě,“ vysvětluji.
Emily letěla z Londýna do Johannesburgu, odkud jsme pak oba stejným spojem odletěli do jejího rodného Harare. Před třemi dny opouštěla Zimbabwe s představou, že se hned tak nevrátí. Ve Spojeném království má příbuzné, měla v plánu bydlet v Manchesteru a také tam pracovat. Na letenku jí jako čerstvé absolventce střední hotelové školy přispěla rodina. V té době je Zimbabwe součástí britského Commonwealthu, takže zimbabwští občané mohou cestovat do Velké Británie bez víza, politická situace mezi oběma zeměmi je ale napjatá. Emily měla smůlu, britští úředníci jí vstup do země zakázali a vrátili ji prvním letem zpět. Za těchto okolností se teď setkáváme na letišti.
Najednou mi říká, že její rodina má v Harare dům, a jestli nemám zajištěné ubytování, můžu u nich po dobu vyřizování svých formalit bydlet. To mě překvapuje. Emily je sympatická, vstřícná a usměvavá slečna, a tak se její velkorysá nabídka nedá odmítnout. Souhlasím.
Po dvou hodinách se konečně rozjíždí pás a my si můžeme vzít svá zavazadla. Emily krásný stylový červený kufr a já svoji starší zelenošedou osmdesátilitrovou krosnu. Z letiště jedeme se třemi přestupy místními minibusy do hararské čtvrti Borrowdale. Cesta trvá přes hodinu. Jak už to v Africe bývá, dopravní prostředky jsou přeplněné a navzdory teplotě přes třicet stupňů celsia postrádají klimatizaci. Občas se k nám otevřenými okny dostane vzduch s příměsí nafty a benzínu od projíždějících aut. Jsem klidnější, že jedu s místní rodačkou – dává mi to jistotou, že mě jednoduše nikdo neokrade.
Z autobusové zastávky jdeme prašnou cestou mezi kukuřičnými poli volnou chůzí k jejímu domovu. Kufr si nese na hlavě, já svoji krosnu na zádech. Mezi kolemjdoucími vzbuzujeme pořádný rozruch.
„Mzungu, mzungu,“ ve volném překladu bílý muž, pokřikují na mě děti, ale na to jsem ze Zimbabwe už zvyklý. Když dorazíme na místo, Emily odemyká železnou branku a ocitáme se na velké zahradě, kde nás u cihlového domu vítá její táta a dva mladší sourozenci. Emily rychle v šonském jazyce vypráví svůj příběh s nepříliš dobrým koncem. Já samozřejmě jen tiše naslouchám, ale dokonce ani nikdo z rodiny neprojevuje žádné velké emoce.
Překvapivé…
Na to, že se po třech dnech vrátila zpět s nepořízenou a navíc s neznámým bílým Evropanem? Jen si představuji, jak by tohle probíhalo u nás doma.
Je to asi pro všechny velké zklamání, které nepotřebuje komentář.
Ukazuje mi pokoj, kde je postel, velké okno a skříň. Působí jednoduše. Slouží pro hosty, takže ideální. Zavírám za sebou dveře, v krosně najdu čisté oblečení a téměř utíkám do sprchy, která je jen o pár kroků dál. Z Mosambiku jsem zvyklý, že teplá voda neteče nikdy a nikde, ale tady je to jiné. Po dlouhém letu se můžu opravdu důkladně umýt. Emily mi potom nabízí, že mi vypere veškeré špinavé oblečení.
Jako gesto našeho nového přátelství otevírám láhev Becherovky a hned se do ní pouštíme i s jejím tátou – starším holohlavým mužem, který toho zpočátku moc nenamluví, ale je velice sympatický a pohodový. Mám pocit, že jsem tady vítán. Začíná mi anglicky vyprávět o své práci v pivovaru National Breweries, kde strávil dlouhých čtyřicet let. Teď je již v důchodu a chlubí se, že každý měsíc od bývalého zaměstnavatele dostává dvě basy piva jako poděkování za dlouholetou práci. Je na to patřičně hrdý, takže mi celý příběh dokonce zopakuje. S přibývajícím množstvím vypitého bylinného likéru si příběh o pivu vyslechnu i potřetí. Původně jsem měl Becherovku odloženou na výjimečné příležitosti a fakt bych nečekal, že skoro celá padne hned v den mého příletu. Nakonec na zahradě při nádherném západu afrického slunce společně vypijeme sedmičku. Jsem rád, že jsem koupil litrovou láhev. Tři deci ještě zbývají na další výjimečnou příležitost.
Ta nastává hned druhý den dopoledne, kdy za mnou Emilyin táta přichází do pokoje a ptá se:
„Zbylo ještě něco v té výborné zelené lahvi?“
Zašmátrám ve své krosně a Becherovku mu ve dveřích předávám. Když po hodině přijdu na zahradu, už je dopitá. Místo ní mi nabízí vychlazené zimbabwské pivo. To se nedá odmítnout. Ještě jsem nedopil a mladší bratr Emily, Moses táhne s velkou pompou hnědý vychlazený plastový soudek s obsahem asi dvou litrů bílé tekutiny.
Posledního půl roku cestování moc nepřeje. Prostor pro psaní nových cestopisů se minimalizoval. Proto jsem se rozhodl napsat autobiografický cestopisný román.
Vše vzniklo spontánně na začátku "epidemie" COVIDU-19. Hned po návratu z dovolené v Indonésii , Východním Timoru a Jordánsku v březnu o kterém jsem psal na cestujlevne, vláda uzavřela hranice. Po pár dnech, když jsem se ze šoku vzpamatoval, jsem zjistil, že mám na sebe více času, který jsem nechtěl promarnit. Padlo rozhodnutí, že zkusím napsat konečně knihu. Bylo 1.dubna a v ten den mi rozhodně nikdo nevěřil.
Začátky byly náročné psychicky. Snažil jsem se dostat do prvopočátků mého cestování a vzpomenout si na detaily z mých prvních cest. Některé jsem za ta léta vytěsnil z hlavy. Mnoho z nich nebylo úplně příjemných. Výhodou a pomocí byly určitě deníky, od kterých se dalo odrazit. Oznámit okolí, že napíši svoji autobiografii vypadalo lákavě. Realita byla jiná, nebylo to snadné, ale co v životě je? Nad psaním jsem strávil stovky hodin. Později jsem je přestal počítat.
Kostru knihy o 144 stranách jsem dopsal během tří měsíců intenzivního psaní v úterý 30. června. Ve středu 1.července jsem se spojil s nakladatelstvím Pointa, kde jsem se online zaregistroval. O nakladatelství jsem se dozvěděl náhodou z pořadu Karla Šípa - Všechnoparty. Na webu jsem zjistil, že s jejich pomocí mohu knihu vydat a také vybrat přímo z databáze spolupracovníky, které je třeba na tvorbu knihy najmout, aby vůbec vznikla. Jedná se prakticky o projekt, kdy knihu tvořím od začátku až do úplného konce. Sám bych to celé určitě nezvládnul. Každý spolupracovník – kolega, zde měl uvedené reference a seznam pozic na které se u knih specializuje. Povinností, kterou mi nakladatelství ukládalo bylo najmout si redaktora, korektora, sazeče a grafika. Ostatní nepovinné pozice beta čtenář - člověk, který si text knihy přečte a kriticky zhodnotí, ambasador knihy, influencer, novinář apod. jsou dobrovolné. Ale rozhodně bych je neopomíjel, mohou hodně pomoci v propagaci, takže jsem se rozhodl je využít.
Na kolegy, které jsem si vybral mi nakladatelství Pointa předalo kontakt. Napsal jsem všem krátký text, že píši cestopisnou knihu s krátkou ukázkou. Všichni se ozvali zpět, že mají zájem o spolupráci. Domluvil se s nimi na ceně, za jakou jsou ochotni práce na mé knize realizovat. Když jsme si plácli, vygenerovala se mezi námi smlouva, kterou Pointa zaštituje. Automaticky se mi přidal kolega v systému mezi spolupracovníky. Takto jsem pokračoval až do naplnění všech čtyřech povinných pozic. Ke všemu zároveň sloužila interní kalkulačka, která mi průběžně počítala celkovou cenu za knihu. Vše kalkulovala v závislosti na částkách na kterých jsem se dohodl s kolegy. Nakladatelství si bere za zprostředkování provizi 12%, dále peníze za uskladnění vydaných knih a nepředpokládané náklady.
K tomu si pomocí jiné funkce kalkulačky určuji celkový počet stran knihy dle napsaných normostran, dále si určuji náklad s možností vydání 500, 1000, 1500 a maximálně 2000 kusů, měkkou nebo tvrdou vazbu a barevný nebo černobílý tisk. Rozhoduji se pro nejvyšší náklad, tvrdou vazbu a dvojbarevný tisk. Spolupracovníky jsem mohl oslovit přímo nebo se mi nabízeli sami. Nakonec jsem obsadil devět pozic ze čtyřech povinných. K dispozici mám grafika, ilustrátora, redaktora, korektora, sazeče, svého beta čtenáře, novináře, ambasadora a influencera knihy, kterým je známý cestovatel stopař Slávek Král. Ten se bohužel ukázal jako nespolehlivý, tak jsem ho z realizace mé knihy musel bohužel vyřadit. Někteří kolegové mi nabídli, že práci na knize udělají dokonce dobrovolně bez nároku na honorář. Důvod byl ten, že je téma zaujalo a chtějí být součásti vzniku knihy.
Jakmile jsem dal dohromady všechny kolegy, což mi trvalo pouhý týden, tak mi kalkulačka spočítala celkové náklady na vydání knihy. Z celkové částky jsem se ze začátku zhrozil, dostala se na 143 000 Kč. Stále jsem psal, přesto nelenil a hned se domluvil se skvělou grafičkou a ilustrátorkou Barborou Žižkovou na tvorbě obálky, ale také s redaktorem Petrem Bartíkem na zahájení prací. Dal jsem si s nimi osobní schůzku. Obálka byla hotová za tři týdny po naši schůzce ve čtvrtek 13. srpna. Jsem s ní nadšený. Vystihuje přesně motivy, které jsou v knize stěžejní. Sopka Popocatepetl, která v době mé návštěvy Mexika chrlila popel, slepice na mé kuřecí farmě v Mosambiku, bez hodnotné bankovky povalující se po zemi v době nejvyšší hyperinflace v Zimbabwe, Afričanka se kterou jsme se seznámil na palubě dopravního letadla a stala se později moji ženou. Poslední Airbus A380 jako symbol mého cestování. Součástí knihy bude i sedmnáct dvojbarevných ilustrací k jednotlivým kapitolám, na kterých se pracuje a moc se těším. Redaktorské práce, přepisování a vše kolem trvá až doposud, tedy přes dva měsíce – každý den zhruba osm hodin, včetně sobot. Neděle si nechávám na oddech.
Po potvrzení souhlasu s celkovou cenou a rozhodnutí knihu vydat, následovala další velmi důležitá fáze.
Knihu musím vydat crowdfundingem. Tedy k financování nákladů spojených se vznikem knihy je zapotřebí podpora dalších lidí. Tedy přesvědčit své okolí, aby si knihu koupili dříve než vyjde. Až jsem si úplně jistý, že je ten správný čas kontaktuji opět nakladatelství POINTA a domlouváme se na datu spuštění předprodeje. Do toho řeším texty k anotaci knihy, mockup knihy, benefity pro předplatitele a jejich přesné počty. Absolvuji marketingové školení organizované nakladatelstvím, do toho rediguji texty všech kapitol, sháním sponzory, bez kterých by to pravděpodobně fakt nešlo. Píšu emaily na kamarády, absolvuji rozhovory s novináři, focení na letišti a rozhovor do časopisu TÉMA a iDNES. Ke svým interview do časopisů vybírám zajímavé fotografie. Dokonce se mi ozývají ze Slovenska, že by se mnou rádi uveřejnili rozhovor. To mi dodává energii. Řešíme zrcadlo knihy a písmo v textu i u jednotlivých kapitol, dále také grafiku. Do toho všechny kapitoly čtu zhruba každý třetí den už po několikáté. Vše mi začíná splývat a nejsem schopen být objektivní. Stále nacházím chyby, překlepy, chronologickou nesrozumitelnost v textu. Do hry musí vstoupit beta čtenář Maruška se kterou jsem se seznámil během dovolené na Svatém Tomáši a Princově ostrově a pomáhá mi kriticky reagovat na texty v knize. Později celou knihu ještě čte další profesionální beta čtenářka Michaela, zajímá mě hlavně její názor na celý příběh. Chvílemi přemýšlím, že se na to všechno vyseru!
Od data zveřejnění kampaně což bylo předevčírem 15. září mám třicet dní na to, abych prostředky na tisk knihy vybral. Pokud se částka během měsíce vybere a koupí se v předprodeji dostatečné množství knih, kniha vyjde a bude těm kteří ji zakoupili zaslaná poštou! Pokud se částka nevybere, peníze se vrátí všem předplatitelům i dárcům, sponzorům a kniha nevyjde.
Knihu je možné podpořit a zakoupit formou čtrnácti zajímavých benefitů, které jsem v předprodeji na stránkách POINTY připravil. Mám ještě měsíc na to, abych dal celou knihu do finální podoby. S finální podobou knihy mi pomáhá korektor Marek Smitka. Je skvělé mít kolem sebe lidi, kteří svoji práci dělají zodpovědně a s nadšením.
Pozn. k 15.říjnu se celá částka na knihu vybrala, dokonce se podařilo vybrat více než bylo třeba - 150 000 Kč.
Pokud se rozhodnete jednou vydat cestovatelskou knihu nebo nad tím přemýšlíte, klidně se mi ozvěte. Je to běh na dlouho trat´. Počítejte s tím, že pokud ji nechcete psát dva roky, tak se jedná o práci na plný úvazek. Jak se přesvědčuji, rozhodně jenom psát nestačí. Důležité jsou další věci kolem. Je nutné si veškeré práce koordinovat s ostatními kolegy, určit si se všemi harmonogram prací a termíny dokončení. Jednotlivé pozice kolegů se mohou prolínat nebo následují postupně. Zapomeňte na to, že když napíšete kapitolu je hotovo. Několikrát ji budete přepisovat a ladit. Nejtěžší na psaní knihy je přepisování do čtivé podoby. Do toho je knize třeba udělat nezbytný marketing. Nakladatelství s crowdfundingem nepomůže, vše je pouze na mě. Když knihu napíšete i sebelepší a čtenáři se o ní nedozví, nebude se prodávat.
Pokud budu mít štěstí a kniha širší veřejnost zaujme, pak následuje poslední krok. Předaní celého projektu 15.října nakladatelství. Na základě shromážděných financí vyplatí Pointa honorář za práci všem mým kolegům a za zbylé peníze připraví knihu na tisk. Po jejím vydání, pomůže Pointa s distribucí do knihkupectví po České i Slovenské republice. To už naštěstí řešit sám nebudu.
15. prosince jsem svojí knihu úspěšně pomocí Pointy předal do tiskárny, která mi ji vytiskne. Přímo na tisk se v lednu 2021 pojedu podívat, abych si zkontroloval její barevnost a zdali je vše, jak má být.
1.března 2021 spatří konečně světlo světa. Na konci února se dostane do ruky všem předplatitelům a bude distribuovaná do knihoven a knihkupectví. Křest knihy pokud bude situace příznivá se uskuteční v úžasné asijské fusion restauraci KOBE v Praze s kapacitou 90 hostů. Necelý týden po křtu máme s kamarády zakoupenou letenku ve First Class s Lufthansou do Jižní Ameriky, kde je v plánu křest zopakovat i ve vzduchu...vyzkoušet se má v životě všechno "NO LIMIT." (rád bych o této cestě napsal další cestopis)
Ted´už nezbývá je čekat jak kniha zaujme vás čtenáře. Je to maraton s nejistým koncem. Ale jsem hrdý, že jsem výzvu přijal a během necelého roku dotáhl Bílého Afričana do úspěšného konce.
Kniha „Bílý Afričan: Bída a lesk svobody“ je autobiografický cestovatelský román o situacích, které mi život v cestování přinesl, když jsem to nejméně čekal. Ale i o cestovatelských snech, které se mohou změnit v realitu. V knize najdete příběhy o výjimečném podnikání na slepičí farmě v Africe, svatbě a žití s cizinkou, létání a mém cestovatelském snu. Příběhy, o kterých často nevědí ani kamarádi. Život mi od základu změní nabídka pracovní cesty do Mosambiku. Ze stereotypního způsobu života se na horké africké půdě stává dobrodružství. Každý den je jiný a plný mimořádných zážitků. Jenže po třech letech práce a podnikání přichází další dramatická změna – kvůli politickému převratu nechávám v Africe úplně všechno včetně snoubenky a vracím se domů. V Česku začíná nová životní etapa, ale i v té se dějí neuvěřitelné věci…
Více o knize: https://bit.ly/KupAfricana
Cestovatel Valchovník: Afrika, to je úsměv na tváři. Tady jsme pořád nasraní - iDNES.cz
Cestovatel Daniel Valchovník: Byl jsem bílý Afričan - Sidonie (sidonie-casopis.cz)
Daniel Valchovník: „Do Mosambiku mě přivedla shoda náhod.“ – DailyCoffee
Jak se ti cestopis líbil?
Daniel Valchovník procestoval 163 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 16 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil12 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Dneska jsem měl v mailu, že kniha vyjde, gratuluju a těším se, až si jí přečtu.
Děkuji za podporu, kniha vyjde nejpozději 25.3.2021. Zrovna řeším s tiskárnou.
Držím palce, ať to klape doma, trošku bych se toho bál, ale asi jsem už starší... :) Na knížku se těším!
Díky :)
Díky Danieli, za tento poutavý úryvek s pikantní zápletkou při příjezdu do Jižní Rhodesie. Jako by mi to připomínalo jisté vlastní historky z různých koutů Brazílie :) .
Budu jen doufat, že Vaše kniha nakonec výjde a dozvíme se více i o tajemném Mosambiku. A o dalších dobrodružstvích obyčejného kluka ... Ovšem nač ta skromnost?! Přece Váš způsob cestování a létání opravdu patří k těm neobyčejným, včetně všech first a business classes. O tom jsme se tu již mohli díky Vaším dosavadním cestopisům přesvědčit.
Fakt koukám, kolik zařizování je kolem vydání knihy, vážně síla! Předběžně gratuluji, jistě to bude napínavá četba ...
Děkuji Jakube.
Držím palce, rád bych si to přečetl celé.
Děkuji.
Další cestovatel a další kniha? To asi ta korona.... No já asi také něco sepíšu o revolučním boji za svobodu.
Jasně zkuste. Maršutkou do Gori a z Oděsy přes Tiraspol bylo super čtení!
Nadrzenej nerd v Africe vidi cernosku a huci mu v klade a udela o tom knizku.. no to me pojeb
To je ale krásně zoufalý komentář! 😂