Film LITVA BEZ HRANIC: Cesta za levnými cepelíny: https://www.youtube.com/watch?v=PzozA8Av6MAitva je malá země, která na jihu hraničí s Polskem. Nemá ani tři miliony obyvatel a většina z nich se tísní ve velkých městech. Na venkově jsou to samá pole, louky, jezera a bažiny. Kdo má rád horskou turistiku, ať jede jinam - nejvyšší kopec má 293 m. n. m. Nejvíce se tu mluví litevsky – extrémně nesrozumitelným jazykem, který se nepodobá ani angličtině ani češtině (jsme nahraní). Mnoho lidí umí také ruštinu (tu také neumíme). S angličtinou je to horší (sami jsme zjistili)...Kromě Litevců tu žije dost Poláků a Rusů. Hlavním náboženstvím je křesťanství, konkrétně římskokatolické. Pouze 6 % obyvatel se přiznává k ateismu. Ceny jsou jako u nás, ale brambory mají levnější. Dřívější platidlo litas (LTL) bylo nahrazeno eury. Litva leží v chladnějším mírném podnebí. V červenci teplota sotva vyšplhá k 18 °C, přes zimu bývá –15°C. O chladných nocích se snad nemusím zmiňovat...Nás Litva zaujala kvůli její poloze (850 kilometrů od Prahy), a cesta nás tedy nevyšla tak draze. Proslulá dřevěná architektura, krásná příroda a Baltské moře byly dalšími lákadly. Rozhodli jsme se ji prozkoumat se vším všudy: historii, kulturu, chutnou i nechutnou kuchyni, slavná i méně slavná místa. Sestavili jsme okružní trasu celou zemí: od Kaunasu na poloostrov Kurská kosa, odkud přes Klaipėdu a Šiauliai do metropole Vilnius. 17. července 2017 jsme autobusem plného Rusů a Litevců dorazili do Kaunasu, druhého největšího litevského města. Ani jsme se nestačili provětrat, a už na vybafl domluvený Couchsurfing hostitel - mladý student politologie. Doufali jsme, že nás provede Kaunasem, prozradí nám tajné výhledy na město a k večeři společně ukuchtíme cepelíny. Místo toho nás propašoval na studentskou kolej, označil na mapě pár památek a se slovy „bye, bye“ zabouchl dveře.Museli jsme se z toho zhladit v Akropolisu - obrovském obchoďáku, kde seženete všechno. Vendy tu vyhrabala červený banán, který byl sladší než med. Prohlídka památek začala v Aleji svobody (Laisvės alėja). Je to nejdelší pěší zóna ve východní Evropě. Kromě předražených kaváren a restaurací tu najdete i rozkošné kovové sošky.Po stranách se tyčí majestátní kostely a ve vedlejších uličkách se ukrývají graffiti od profesionálních malířů. Protože Vendy už bolely nohy, zaběhl si Pavel k soutoku řek Neris a Němen sám. Nedaleký Kaunaský hrad nás vážně okouzlil, ale zpáteční cesta mimo pěší zónu už ne. Mnoho starých továren, výfukových plynů a přechodů, na kterých se dlouho čeká.V podvečer jsme se vkradli zadním vchodem na kolej, kde jsme byli nelegálně ubytováni. Po příchodu se potvrdily naše nejčernější myšlenky: Na matraci, kde jsme měli spát, se válel cizí ožralý student. Pokoj vypadal jako po výbuchu atomové bomby. Z nejvyššího patra k nám doléhala hlasitá muzika a řev. Pozvánku na párty jsme dostali i my.Naše představy o pohodovém večeru při svíčkách se rozplynuly. Zatímco jsme šli nakoupit drinky, Pavel navrhl zbabělý útěk. Otočili jsme se, tajně vnikly do pokoje hostitele a sebrali naše batohy. Na nejbližší wifině jsme odeslali připravenou výmluvu. A jako omluvu jsme přiložili pozitivní recenzi. Byla to podařená tajná akce, která ale neřešila, kde se dnes vyspíme. Na to, abychom rezervovali hostel, jsme měli naši peněženku příliš rádi.Přes pochybné uličky a sídliště jsme proklouzli do lesa. Bylo tu ale i hodně soch a chodili tu lidé se psem. Trvalo věčnost, než jsme našli díru v zemi, kde jsme se utábořili. Přes noc nás budili komáři, mrholení, ohňostroj a zima. V pět ráno došla Vendy trpělivost a vyrazili jsme na autobusák. Autobus nás vezl do pobřežního města Šilutė přes poklidný venkov. Mezi nekonečnými rovinkami se občas mihlo dřevěné farmářské stavení. V dálce se rýsovala větrná elektrárna. Kam oko dohlédne, jen samé pole.Dál jsme už museli po svých. Loď vyplouvala za 3 a 1/2 hodiny a do přístavu to bylo 20 kilometrů. Při plánování trasy v teple domova jsme si mysleli, že to dáme jako nic. Vendy tu ale mohla vypustit duši. Kvůli močálům neexistovala možnost jít zkratkou. Klestili jsme si cestu proti silnému větru.Zřejmě bychom loď nestihli, kdyby nás nenabral soucitný mladý pár Litevců. Dovezli nás až do přístavu v Uostadvaris a ukázali, odkud vyplouváme. Zajistili nám přístup do majáku, připravili velkou hostinu (z toho, co se jim válelo v kufru) a nabídli i vlastní stan. Mezitím jsme si povídali o životě a cestování.Brzy připlula loď a přepravila nás přes Kurský záliv na poloostrov Kurská kosa. Zakotvila ve vesničce Nida - nádherném a poklidném letovisku Baltského moře. K vidění tu je tradiční dřevěná architektura, mola, sochy a zajímavé dekorace. Všechno je nové, naleštěné a čisté. Za celou cestu ke guest housu jsme nenarazili na jediný odpadek ani žebráka.Majitelka guest housu uměla anglicky leda „hello“. Možná to bude tím, že šlo o nejlacinější ubytování široko daleko. Dalo se čekat, že v pokoji narazíme na škvory, v kuchyňce bude nefunkční sporák a dveře do koupelny budou mít poškozený zámek. Naštěstí jsme zvyklí improvizovat: Vařit na náhradním plynovém sporáku jsme se naučili a zámek jsme vyspravili párátky. Neustále jsme se ale museli mít na pozoru, abychom nepoužili majitelky šampon či hřeben.K Baltskému moři na druhé straně poloostrova jsme dorazili se západem slunce. Studený vítr nás ale odradil od skoku do rozbouřených vln. Za tmy jsme došli k majáku, ze všech stran obklopenému borovicovými lesy. Blikající světélko nahoře láká mnoho lidí k noční procházce. Po schodech jsme sestoupili do centra Nidy, kde byla noční zábava už v plném proudu.Pavlovi se zatím vybila navigace a cestu do hostelu jsme si příliš nepamatovali. Kolem nás se začali srocovat teenageři. Do hostelu dorazila Vendy hladová, vyděšená a s bolestí nohou. Pavel dostal čočku za to, že je mizerný navigátor. Rozkázala, že dlouhé trasy se od teď pojedou autobusem. Ačkoli se Litevci v pití krotí více než u nás, odradilo nás to od návštěvy místní hospody.Druhého dne jsme odešli do pouště. Cestou jsme narazili na vysokou mohylu původního božstva a dřevěnou židli velkou jako dům. I když byl skoro čas oběda, na konci mola stále podřimoval starý rybář. Po úmorných schodech jsme se vysápali na duny. V dálce se před námi rýsoval hraniční přechod s Kaliningradskou oblastí. Mile nás překvapilo, že bylo dovoleno prozkoumat skoro každou část pouště. Tento volný výběh jsme ale využili jen my, ostatní turisté se drželi bezpečí dřevěných cestiček a ukazatelů.V poledne se nezvykle oteplilo - správný čas vyrazit na pláž. Měli tu zařízené převlékárny, bar, popelnice a nad všemi bděla ochranná ruka plavčíka. Vendy si koupání v rozbouřených vlnách užívala, ale Pavlovi 18 °C nestačilo. Přestože nám ostré slunce opalovalo záda, lidí tu nebylo mnoho.Před odjezdem do Klaipėdy jsme chtěli ochutnat místní specialitu, uzenou rybu kambalu. Hodinu jsme strávili hledáním té nejlevnější restaurace. V jedné zapadlé u přístavu ryby nejen sami chovali, ale i udili a kořenily. Ačkoli naše kambala byla studená, žaludek spokojeně vrněl. Gurmánský zážitek trochu Přes záliv do Klaipėdy nás přepravilo velké ocelové monstrum, původně snad určené pro tanky. Klaipėdský přístav je největší v Litvě, a pozná to úplně každý. Kovové jeřáby, tankery, nákladní lodě i malé plachetnice zaclání výhled na celé město. Celým centrem se táhne řeka Danė, kterou okupují desítky šlapadel. V těch nejkrásnějších lokalitách kotví středověké koráby, nabízející předraženou večeři na palubě. Na souši se nachází velké množství soch, památníků, parků a fontán. Na druhé straně řeky zase stojí staré přístavní sklady a Klaipėdský hrad, ráj archeologů. Po druhé světové válce tu zbylo 20 obyvatel. Dnes je to třetí největší město Litvy s velkým počtem Rusů (28%).Jako správní piráti jsme ochutnali typický nízkoalkoholický nápoj Gira (kvas), vyrobený z tmavého žitného chleba a s příchutí rozinek. Kdybychom nemuseli spěchat do hostelu, vypila by Vendy ještě další dvě. Pavel ještě nikdy v žádném hostelu nebyl, a tento na něj udělal skvělý první dojem. Recepční s úsměvem od ucha k uchu, provoněné záchody, čisté peřinky, bonbony a čaje zdarma. Zatímco Vendy kuchtila večeři, polská babička u vedlejší plotny jí šeptala do ucha rady, jak jídlo vylepšit.Na důkaz přátelství jsme od sebe navzájem pokrmy ochutnali. Vendy musela pozřít její „zeleninový koktejl“ z brokolice, cukety, hub a cibule. Mňam! Po večerní procházce do sochařského parku jsme si ještě chvíli povídali s ostatními hosty. Ačkoli tu byl Němec, Číňan, Rus a Polka, připadali jsme si jako jedna rodina. Ráno jsme od polské babičky dostali snídani téměř do postele. Křepelčí vejce nás oba oslovilo a pažitka tomu dodala správný šmrnc.Se spokojeným žaludkem jsme vyrazili na průzkum druhé části Klaipėdy, kde jsme měli zarezervovaný další hostel. Cestou jsme viděli mnoho kostelů a místní tržnici. Nabízeli tu oblečení, šperky, houby, ovoce a zeleninu. Na turisty tu nebyli zvyklí, tak jsme se raději klidili. Zbytek cesty vedl podél rušné hlavní silnice, kterou jsme museli tisíckrát přecházet. Na přechodech nás respektovali více než v České republice. Po přejití dálnice jsme se ocitli na předměstí, v labyrintu bytovek, neudržovaných parků a voňavých kantýn. Tady, Po 13 kilometrech chůze, už Vendy připadalo, že má do noh zapíchané hřebíky.Hostel se tísnil v jedné z bytovek. Přesto byl moderně zařízený a recepční uměla tak dobře anglicky, že nás skoro nepustila ke slovu. Bohužel byla výjimkou. Prodavačky, ostatní recepční, řidiči autobusů či stánkaři v Litvě ovládají mnohem častěji ruštinu.Využili jsme příležitosti a zeptali se na zajímavá místa v okolí. Vyvalila oči a podala nám seznam taxíků a autobusů mířících do centra.My jsme na mapě přesto nalezli zajímavé místo, les za městem, kterým protéká řeka. Ani recepční o něm neměla potuchy. Brzy jsme zjistili důvod: Les byl obehnán barikádou z houští a rákosí. Řeka, která vypadala na mapě průzračně modrá, byla spíše odpadní stoka. Navíc se tu srocovali puberťáci.Cestou zpět nahlédl Pavel do kostela na bohoslužbu pro důkaz, že je Litva skutečně křesťanská země. Téměř všechny lavice byli obsazené, mnoho lidí mělo formální oblečení. Zrovna zpívali chorál.Další ráno při nákupu Goudy a chleba v místním supermarketu se nás ptali na věrnostní kartu - litevsky. Při cestě na zastávku museli projít tržnicí. Mnoho starců nás tu hlasitě zdravilo „laba diena“. Díky tomuto zapadlému hostelu jsme mohli z blízka pozorovat běžný život.MHD nás odvezlo na druhý konec Klaipėdy. Mířili jsme do vytíženého přímořského letoviska, Palangy. Počasí bylo na dlouho tůru jako dělané. U pobřeží se nacházelo dost starých bunkrů z druhé světové války, které si vzali do parády sprejeři. V jednom z přístupných jsme našli úctyhodně dlouhou řadu piv a pár nacistických symbolů. Raději jsme se klidili.Stezka pokračovala po strmých srázech nad pláží. Jak je v Litvě zvykem, na každý kopec vedou schody nebo lanovka. Protože jsme se nacházeli na území regionálního parku, trasu lemovalo mnoho dekorací, vyhlídek, chytrých informačních tabulí a laviček (pro Vendy poklad).V Karklė se navigátor Pavel opět vyznamenal. Abychom nemuseli jít po opravované silnici, vymyslel cestu přes tábor teenagerů. Rocková muzika, tisíce očí propalující vám záda a vedoucí, který se chystá zasáhnout. Naštvané pohledy dělníků frézujících silnici byl proti tomu med.Po probojování se obcí jsme ale vstoupili do nejkrásnější části regionálního parku: Výhled na Plazė jezero plné kormoránů, další písečné duny a odbočka na neturistickou pláž. Dnes byla voda obzvlášť svěží, tak jsme si jen smočili nohy. Bohužel dál vedla už jen nudná asfaltová cyklotrasa, na které na nás cyklisté pokřikovali jakési „geden“. Netušíme jestli nás zdravili, nebo nadávali, že tu nemáme co dělat. Každopádně slovník mlčel...V parku Palangy jsme vystoupali na posvátný kopec Birutė, kde stojí malá cihlová kaplička. Dle legendy tu odpočívá paní Birutė, která opečovávala významné litevské vévody. Dnes na oplátku Litevci opečovávají toto místo: pod kopcem se nalézá její socha, skalní betlém a výjimečně levný stánek se zmrzlinou.K naším uším už doléhala hlasitá hudba z poutě. Vstup na slavné molo barikádovaly stánky se suvenýry, cukrovou vatou a nóbl restaurace. Trvalo nějakou dobu, než jsme objevili zastrčenou kantýnu, kde jsme pořídili slavné cepelíny. Vendy odradil silný zápach, takže je Pavel musel spořádat sám. Jen škoda, že nemá rád maso.Na nádraží jsme česko-anglickou hatlamatlatilkou vysvětlovali, že chceme dva lístky do Šiauliai. Opět tu rozuměli pouze litevsky. V autobuse jedoucím 150 kilometrů do čtvrtého největšího města si Vendy pořádně odpočala, protože už ji zase boleli nohy. K její radosti se hostel se nacházel až na kraji města. Už se stmívalo a v uličkách mezi bytovkami se začali objevovat první podivné existence. A nejvíce individuí se potulovalo na pozemku, kde měl být náš hostel. Po krátkém váhání jsme vstoupili dovnitř.Z obýváku se linul pach alkoholu a spáleného masa. Na gauči a křeslech se rozvalovalo několik monstrózních Rusů. Se zájmem si nás prohlíželi. Naštěstí se nás hned ujala recepční, drobná a upovídaná ruska (samozřejmě neuměla anglicky), která Pavlovi dala hubičku na uvítanou Chtěla nám ukázat pokoj, jenže se v něm jeden host zamkl. Až po dlouhém přemlouvání nás pustil dovnitř.Pokoj byl chudě zařízený, většina zásuvek nefungovala a ve sprše tekla pouze studená voda. Dveře do koupelny nešly zamykat a nad záchodem bylo azbukou psáno „nevyhazujte záchodové papíry“. Spánek nám rušil spolubydlící svým chrápáním a skřípáním zuby.Ráno Vendy zkontrolovala peněženku a další cennosti a co nejrychleji jsme utekli ven. MHD plné důchodců nás zavezlo na druhou stranu Šiauliai, odkud to bylo 7 kilometrů na Horu křížů. Rovná a dlouhá cyklotrasa byla z jedné strany obklopena polem s mrkví a z druhé rušnou silnicí. Po ní jezdily přeplněné autobusy plné nespořivých turistů mířících až na parkoviště. Tam lze ve stáncích zakoupit kříže v rozmezí 1-3 euro.Hora křížů je tak oblíbená, že se tu konala i svatba. Poslušně jsme se připojili do procesí a s otevřenou pusou zírali, kam všude lidé umístili kříže: kříže zapíchnuté do křížů, na stromech, načmárané na kamenech,... Lidé si kříže také různě dekorovali: Vlajkami, soškami, růženci, nebo i vlastním selfie. Nedaleko stála vyhlídka, na které byly další kříže.Brzy nám z toho šla hlava kolem a zamířili jsme zpět do Šiauliai. U jezera Talšos jsme pozorovali druhou svatbu, tentokrát u kovové sochy lišky s otevřenou tlamou. V centru jsme shlédli obrovskou Katedrálu svatého Petra a Pavla. Protože město bylo v obou světových válkách vybombardováno, je to skoro jediný přeživší kostel.Nedaleký Městský park nás zvábil svým starým ruským kolem a dalšími nefunkčními atrakcemi, které pomalu zarůstaly trávou. Zatímco Vendy zase okupovala lavičku, Pavel omrkl staré nepoužívané venkovní divadlo.Než jsme vstoupili opět do hostelu, posilnili jsme se místním pivem Švyturys, ke kterému jsme zakusovali tradiční kepta duona. Asi bychom tak nepili, kdybychom věděli, že pro nás Rusové přichystali noční párty. V obležení svaloušů jsme museli vypít několik piv a panáků. Z Pavla se chystali udělat otesánka a připravili mu masovou hostinu ze čtyř chodů.Do Vendy zatím lili další a další panáky. Oba jsme si mysleli, že se pozvracíme. Zachránil nás až herecký talent, když jsme sebou ožralí (ačkoli jsme skutečně trochu byli) plácli na stůl. Naši trýznitelé uznali, že toho bylo pro dnešek dost a budeme pokračovat zítra ráno. To jsme nemohli dopustit. Před sedmou jsme se tiše sbalili, vzbudili recepční a vyžádali si check-out.Protože jsme se báli pronásledování, k nádraží jsme si klestili cestu malými uličkami, daleko od hlavní silnice. Uklidnili jsme se až v autobuse, který mířil do hlavního města Litvy - Vilniusu. Hostel se tentokrát nacházel u centra, blízko parků a krásných vyhlídek. Měli jsme tu zarezervované ekonomické ubytování ve stanu, ale mohli jsme využívat kuchyň a sprchy v hlavní budově. Podnik disponoval vlastní jídelnou, barem a spoustou bonusových služeb. O nich jsme nic moc nevěděli do doby, než si Pavel nabídl jídlo ze švédského stolu v domnění, že je zdarma.Raději jsme se klidili a vyrazili do samozvané republiky Užupis. Bývalo to židovské ghetto, dokud nacisté nevyhladili 95 % Židů ve městě. Levné nájmy přilákaly bohémy, kteří tu roku 1997 vyhlásili nezávislost. Na hraničním přechodu jsme naštěstí nemuseli ukázat občanky a na náměstí jsme načerpali inspirativní myšlenky z Ústavy Užupisu - kočka má právo nebýt přítulná, člověk má právo nemít žádná práva,... Více zde: http://outinthemiddaysun.blogspo...ution.htmlUprostřed náměstí se tyčí socha Anděla Užupisu, který dohlíží, aby to v republice stále žilo. A skutečně, bohémskou atmosféru jsme cítili z každé hospody a vedlejší uličky. Byla tu vysoká koncentrace zapomenutých skleniček od vína, grafitů a líných koček. Do území Užupisu spadá i bernardinský hřbitov, jeden z nejstarších hřbitovů ve Vilniusu. Drolící se hroby tu hlídal velký štěkající pes.Mnohem zajímavější byl ale hřbitov Rasos, jehož součástí je i vojenský hřbitov. Obrovskou plochu 11 hektarů pokrývá ledabyle rozesetá armáda křížů, hrobek a hrobů. Prakticky každý je originál svým tvarem, velikostí a zašlostí. Naleznete tu takové unikáty, jako masový hrob Poláků nebo kenotaf nenarozených dětí. Zvlněný terén a zarostlé cesty dodávají hřbitovu nádech stáří.Jako správní turisté jsme navštívili i Staré Město se spoustou kostelů a trhovců, ale i točitých uliček a pěkných grafity. V ulici Literatų bylo k vidění mnoho básní, textů, fotek a plakátů, některé vypadali jako vypůjčené z diskotéky. Je to památník pro slavné básníky a spisovatele.Majestátní Vilniuská katedrála a její obrovské náměstí nám připomnělo staré Řecko a fakt, že i ve Vilniusu jsou žebráci. Za ní se na kopci tyčí zbytky Gemidinasova hradu. Na něj vede lanovka a kamenitá točitá cesta. My zvolili tu ekonomičtější variantu a kochali se výhledy na celý Vilnius: Staré město, televizní věž, opuštěná sportovní aréna, mrakodrap Europa Tower,... Podobný výhled byl i z nedaleké hory Tří křížů, situované nad krásnou řekou Vilnia. I když voda v ní je dost studená, plaví se tu spousta vodáků. Obyvatelé tu rádi odpočívají a čtou romantickou poezii. My jsme si tu omyli nohy.Protože zde byl náš poslední hostel, rozhodli jsme to oslavit pořádnou večeří. Ze zdarma dostupných ovesných vloček, mouky a vody jsme uplácali těsto, ve kterém jsme obalovali kousky už poněkud starého kuřecího. Pochoutku jsme snědli v jídelně před kroutícími hlavami ostatních ubytovaných. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat - při mytí talířů Pavla buzerovala zaměstnankyně (prý to nemyl pořádně).Další ráno poprvé pořádně lilo. To nás ale nezastavilo před výletem do Trakaie, bývalého hlavního města Litvy. Na vyhledané autobusové zastávce ale bylo psáno Trakųs, ne Trakai. Přesto jsme nastoupili a doufali, že jedeme správně.Zatím se stihlo vyčasit. Na oslavu dobrého počasí Pavel ochutnal místní specialitu kibinai, který tu nabízejí úplně všude. Křupavé těstíčko mu chutnalo, silně kořeněné maso uvnitř (oleptané jakýmsi slizem) už tolik ne. V celém městečku stálo hodně dřevěných domků a čím více jsme se blížili hradu, přibývalo i turistů. Ve městě se nachází dva hrady: Pusiašalio pilis (Poloostrovní hrad) a Šalos pilis (Ostrovní hrad). Ten první je v ubohém stavu a vypadá jako něčí zahrada. Ten druhý se nachází na pěkném ostrůvku a je od nevidím do nevidím okupovaný turisty.Na břehu kotvila flotila šlapadel a jachet, ze kterých kapitáni nabízeli kolemjdoucím okružní plavbu. Na jezeře se zrovna konal veslařský tréning a u stánků se válelo hodně žebráků. Abychom neuronili slzičku, rychle jsme zabočili na dřevěný most vedoucí k hradu. Za vstup dovnitř se nám nechtělo platit, a navíc toho bylo dost vidět už od pokladny. Hrad nás oba uchvátil svou velikostí a zářivou červenou barvou, kterou mu propůjčovaly cihly. Na druhé straně jezera se rýsovalo panské sídlo Užutrakis.Cesta k němu vedla po klidné cyklotrase podél břehu. Po stranách strašily staré cihlové budovy, dříve sloužící jako stáje či lihovar zámku. V zámeckém parku byla spousta zvláštních mramorových soch a zdobených laviček, které Vendy hned otestovala. Od paláce se nám poté naskytl nevšední pohled na hrad Trakai.Další zastávka se jmenovala Hora andělů. Dali jsme jí přezdívku „neturistická hora křížů“. Kromě andělů tu totiž bylo k vidění i mnoho křížů, betlém a venkovní posilovna, kterou v Litvě strkají úplně všude. Cestou zpět vysvitlo slunce, a hrad se pro počet turistů stal téměř nepřístupný. Vendy už skoro bolestí nohou padala, ale hejna komárů ji motivovala sednout si až v autobuse. Tuto dvacetikilometrovou tůru byla ochotná absolvovat jen proto, že se náš pobyt v Litvě chýlil ke konci.Poslední den jsme jeli do Kaunasu, odkud měl za několik hodin odjíždět náš Ecolines autobus zpět do České republiky. Bohužel jsme zjistili, že nepřijíždí na nádraží, nýbrž do jakési zapadlé uličky blízko obchodního domu Akropolisu.Na zadané adrese na nás vybafla oprýskaná budova staré továrny. V kanceláři Ecolines to vysvětlili jako chybu v jejich matrixu. Aby se nám omluvili, vytiskli nám nové jízdenky s garancí, že budeme sedět vedle sebe. Abychom využili i poslední hodiny před odjezdem, vypravili jsme se MHD k Deváté pevnosti. Jako jediná z Kaunaských pevností byla zrekonstruována a použita jako památník, aby lidé nezapomněli na hrůzy nacismu. Atypický tvar muzea je využíván mládeží, která se kouže ze střechy.Cílem byl obrovský, 32 metrů vysoký památník obětem nacismu, který se ale tyčil až za kasou muzea. Zároveň však nebylo nikde výslovně napsáno, že se musí platit. I tak jsme raději kasu obešli pěšinkou v parku. Kromě památníku tu byl k vidění i zrekonstruovaný bunkr, který za Druhé světové války sloužil jako popraviště Židů a válečných zajatců.Pavel přemluvil Vendy, aby s ním očíhla ještě starý nepoužívaný bunkr, který se měl nacházet jen pár stovek metrů od památníku. Protože jsme se ale báli kontroly vstupenek v areálu muzea, vzali jsme to dvoukilometrovou oklikou. Na místě údajné pevnosti však stály jen novostavby. To byla pro Vendy poslední kapka. Už ji tak bolely nohy, že si lehla na kamenné zábradlí u dálnice.V maxi obchodním domě Mega jsme nakoupili tradiční litevské sladkosti (sušenky grybukai, dort šakotis,...) a s přetékající krosnou vyrazili na MHD zastávku. Na nádraží v Kaunasu právě přijel autobus Ecolines směr Praha. .
Ahojte,pred dvoma tyzdnami sme sa vratili z kratkeho vyletu po Rusku, kde bolo hlavným cielom navstivit Murmansk a malu dedinu Teriberka na pobrezi Barentsovho mora. Z Murmansku sme sa presunuli vlakom za 26 hodin do Petrohradu, kde sme stravili posledne dva dni pred cestou naspät do prace.http://www.romanherda.com/catego...usko-2017/Tentokrat som cisto vytahoval z bankomatu, tak mam aj celkom presnu predstavu o nakladoch (spolu pre dve osoby):viza: 102€letenky: 396€vlak: 80€auto: s benzinom: 130€ubytko: 170v (resp. 134 po cashbackoch)zvysne vydaje: cca 360€spolu teda 1230€ .
Caute,nedavno sme sa vratili z dalsieho kratkeho vyletu, tentokrat to boli 4 dni v Azerbajdzane, pocas ktorych sme prespali v horskej dedinke Lahic, videli najkrajsi zapad slnka nad Mingecevirskym vodnym rezervoarom, okupali sa v rope v Naftalane a na zaver to zakoncili prehliadkou Baku:http://www.romanherda.com/catego...dzan-2017/ .
zdravim, minuly vikend sme si trosku polietali a posoferovali po Krakowe a Gdansku s okolim, tak tu su moje poznatky http://tonicov.tumblr.com/post/148286560141/zurek tl;dr: Gdansk je uplne top, vela zapadnych miest sa moze schovat .
Ahojte, ako mnoho z vas aj my sme si zakupili letenky s Aeromexico z Amsterdamu do Cancunu. Nas vylet je uz za nami a pomaly davam dohromady zapisky. Prvy som spracoval prave Amsterdam kde sme stravili cca 3 dni. Cely clanok aj s par fotkami si mozte precitat tu: http://cestujzamenej.sk/2017/09/...m-v-dazdi/Naklady: Letenka – 66€Ubytovanie na 2 noci – 110€Strava, suveniry, ine – 50€Doprava – 40€ (spiatocny listok na vlak z letiska do centra 8,4€, celodenny listok na metro 12,5€)Spolu – 266€Len pre zaujimavost celkove naklady na Mexico a Amsterdam (10dni) boli 894, 83€ na osobu. Paradoxne cca tretinu nakladov na vylet do Mexica zozral prave Amsterdam. :D .
Zdravím vospolok. Trošku menej práce v korporácii mi dovolilo celkom rýchlo spísať cestopis o nedávnej návšteve tejto zasľúbenej zeme. Hory, more, mestá - má to všetko.http://tonicove.sk/gamarjoba-gruzinsko/Orietačné nákladyletenka do Kyjeva 20 euro, AZAL cez Baku do Tbilisi 35 euro, Vanilla Sky (zrusene) 15 euro, Kutaisi - Milano 10 euro, Milano - Budapest 20 euroubytko priemerne 8 euro noc/osoba, vsetko dvojky. Najlacnejsie 3,50 osoba hostel Pomegranate, ale tam sme si len odlozili veci a dali sprchutaxi z letiska v Tbilisi do centra - 20 larivlak Tbilisi - Zugdidi 13 eurotaxi Zugdidi - Mestia 100 lari cele autovan do Ushguli a spat 30 lari osobataxi Mestia Batumi - 200 lari autovlak Batumi - Kutaisi 6 laritaxi Kutaisi - letisko 20 lariMHD Batumi 0,4 lari v meste a 1 lari k Sarpi/kvariati (cca 20km)Jedlo sme vzdy platili tak 30 lari pre dve osoby, ale to bola prezieracka s vinom/pivomSIM karta Geocell s 2Gb data a 30 min medzinarodneho hovoru za 20 lari na letisku na 15 dni, 3G/4G vsade aj v Ushguli a Mestii .
Ahoj, v sobotu jsem vzal kamaráda a vyrazili jsme na otočku do Bergama. Ráno tam, večer zpátky. V plánu 6 hodin na místě, díky zpoždění nakonec jen 6. Počasí bylo trošku aprílovější, než bych si přál, ale i tak to vyšlo celkem fajn.https://michal-na-cestach.blogsp...tocku.htmlNáklady:letenka Praha-Bergamo (Ryanair) ... 607,92 CZKcelodenní jízdné v Bergamu ... 5 EURletenka Bergamo-Praha (Wizzair) ... 14,99 EUR .
Zdravím Vás milí cestovatelé.. Napadlo mě, zdali by nebylo od věci zde založit vlákno, kde bychom mohli dávat své odkazy na videa zachycující naše cesty po světě (samozřejmě sestříhané). Tímto prosím o názory či o založení témata Adminem. .
Ahoj, chtěl bych se podělit o svou první zkušenost s Thajskem.Někdy v lednu jsem tady koupil letenky na Phuket z Berlínu s Qatar Airways. Vzhledem k tomu, že lítám hlavně do Ruska s Aeroflotem, tak jsem byl dost unešenej, co se týče letu.S manželkou jsme strávili v Thajsku 14 dní , 1 den v Dauhá , 1 den v Berlíně.Dovolená byla zároveň i svatební cesta. Nejsme úplně typický batužkáři, ale ani nejsme jen plážový povaleči. Něco mezi.1 a 2 den jsem byli na Phuketu. Bydleli jsme v Phuket Townu v hotelu ART-C house. Hostel se super atmosferou a v dobrý lokaci, kdy je kousek na tržistě a je téměř v centru Phuket Townu. Na Phuketu jsme se byli podívat na Big Budhovi a v chrámu Wat Chalong + jsme se poflakovali po městě. Jezdili jsme taxíky nebo tuk tukem. Jezdit na motorce jsem se bál, vzhledem k tomu, že jsem skutr nikdy neřidil. Mi nepřišlo dobrý začínat na Phuketu. Ke smlouvání s taxikářema jsem používal aplikaci Grab taxi. Tam jsem si vždycky našel kolik by měla daná cesta stát a na tý jsem trval.Po Phuketu transport na Koh Samui se společností Lomprayah. To bylo úplně bez problému. Na Koh Samui jsme byli 4 dny. Bydleli jsme v části Maenam. To je část, která není tak moc turistická a trošku víc thajská. Ubytování jsme měli v Samui Zenity hotel. To je hotel, který je umístěn v thajský částí, kolem se pasou thajský krávy a za barákem je džungle. Nevýhodou je, že na svym webu píšou, že na pláž je 10 minut chůze, což není. Je to 30, ale zas půjčujou zadarmo kola. Na Koh samui jsme se váleli na pláži a navštěvovali vopodády, chrámy atd... Půjčil jsem si tady skutr, ale ne na moc dlouho. Manželka se mnou odmítala jezdit, jelikož nás málem srazilo auto, když jsem vjel do křižovatky na červenou. Nevšiml jsem si semaforu. No a od tý doby jsme jezdili po Koh Samui na kole, čehož jsem ze začátku bál, ale thajci byli dost ohleduplní a nic se nám nestalo. Nejlepší pláž pro nás byla u resortu treehouse silent beach. Je to malý resort s bungalovy, super restaurací, na pláži nas bylo asi deset na šířku 4 km.Po Koh Samui jsme jeli na Koh Tao. Tady jsme bydleli ve Viking House Inn. Nachází se to v části Moo na Koh Tao. Na Sairee beach jsme nechtěli bydlet, protože tam to vypadá, jak v Itálii nebo Řecku. Někomu to vyhovuje nám moc ne. My chtěli klid. Todle ubytování je na kopci. Takže super klid. Bázel má výhled na přístav a na okolní hory. Na Koh Tao jsme jeli kvuli šnorchlování a korálů. Nic takovýho jsem dosud neviděl. Tak bohatý, čistý a živý moře. Žraloci, želvi a spousta barevnejch ryb. Jen kdyby tam nejezdili davy mladejch rusáku, který to ničej. Na Koh Tao jsme jezdili skutrem to se dá. Navíc v našem bydlení nám ho pujčili za rozumnou cenu a ani nechtěli pas. Naše nejoblíbenější pláže Freedom beach (žraloci), ale chtěj 50bht/osoba za vstup a 50 za výstup na vyhlídku. Pak Sai Nuan (želvy a super korály). Jeden den jsme si pronajali loď a objeli jsme ostrov a šnorchlovali. Pokud se chystáte naKoh Nang Yuan, je lepší tam jet před 9 nebo po 17 hodině. Jinak tam jsou davy turistů. My tam byli kolem 8 hodiny a to jsme tam byli téměř sami, ale v 10 najíždej lodě a to je brutální. Naštěstí my jsme v tu dobu odjížděli.No a poslední dva dny jsme strávili na Phuketu. Byli jsme v akváriu, na trzích atd.Při přestupu na v Dauhá jsme se byli podívat Dauhá. Byli jsme na prohlídce, kterou organizuje Qatar Airways. Je dobrý se na přepážku dostavit, tak pul hodiny před otevřením. Jinak by na vás nemuselo zbýt míst .
Ahoj,své zážitky z první cesty do Asie jsem sepsal a umístil na http://www.hallobank.cz Naleznete zde informace o přípravách na cestu i detailní rozpis všech nákládů. .
Díky místní akci s FlyDubai jsme se letos místo do Řecka podívali až na Srí Lanku. Všechny naše zážitky i praktické informace jsem sepsal do cestopisu, který najdete na stránce http://www.literak.cz/2017/08/sr...nu-recka/. .
Zdravim vospolok. Tak 40-ky v Skopje sme prezili, sice dehydrovani, ale zvladli sme aj trek z Vodna na Matku a otestovali aj akvapark.Premierovo sme na ranny let v Budapesti nespali v hlavnom meste, ale radsej pre zmenu v Ostrihome, ktory je super. Cela zabavka stala presne 100 euro na osobu:20 letenky, 20 ubytko, 10 euro Bratislava-Sturovo-Ostrihom-Budapest a ostatne sme prezrali, prepili a prekupali :Dhttp://tonicove.sk/macedonska-otocka/ .
Ahojte,nedavno sme stravili tyzden v Maroku, kde sme si pozicanym autom spravili taky mensi juzny okruh na trase marakes - ait ben haddou - tafraoute - sidi ifni - agadir - essaouira a opät marakeshttp://www.romanherda.com/category/maroko-2017/naklady pre dve osoby:252€ letenky z VIE-RAK cez austrian208€ auto na 6 dni s full poistkou cez rentalcarscca 100€ benzin171€ ubytko .
Nedavno jsme se vratili z vyletu asi po nejdostupnejsi casti Tibetu - Kham ve vychodnim Sichuanu. Navic kdyz jsou ted do Chengdu primy lety z Prahy, je to co by kamenem dohodil. Mohlo by se nekomu hodit pri planovani:http://honzajerman.blogspot.com....-cina.html .
Zdravim:) 10 euro do Sarajeva a do euro z Tuzly naspat ma presvedcilo, ze vikend v Bosne nemusi byt zly napad. A ani nebol :DBalkan nesklamal.http://tonicove.sk/letny-vikend-v-bosne/Neviem ci sa to len mne zda, ale oproti Srbsku a Macedonsku je to tam drahsie. Pivo kludne 2-2,50 euro v centre, jedlo lacne, ale 90 centov za MHD v Sarajeve dost. taxi 75 centov nastup a 50 centov kilometer, takze nie je o com. Busy celkom drahe, Doboj-Tuzla co je 60 km za 4 eura. Ale zase po vikende na Ukrajine mam velmi nizko polozenu cneovu hladinu :D .
Před časem jsem se rozhodl sepsat pár zkušeností ze svého pobytu v Íránu. O tom, jak to chodí nebo chodilo na letišti (ten den, kdy jsem jsem žádal o vízum) se můžete dočíst zde viewtopic.php?f=53&t=3229. Ve druhém přispěvku jsem řešil technické věci jako jsou například peníze a jak je důležité mít všechny peníze určené na výlet u sebe a jak fungují rialy (kolik mají nul a tak). K tomu jsem přidal pár zkušeností s dopravou po Íránu. Jestli vás to zajímá, mrkejte na odkaz: viewtopic.php?f=29&t=3278. Takže směle můžeme jít na to: Ubytování Írán je poměrně levná země. Takřka vše je levnější než v České republice. Kdyby jste dostali bláznivý nápad a rozhodli se v Íránu řidit (doprava se tam řídí těžko pochopiptelnými pravidly), tak byste byli velmi potěšeni cenou benzínu. V přepočtu litr benzínu stojí 7-8 Kč. Takže v tomto ohledu je to ráj na zemi. Co tak růžové není, je dostupnost levného ubytování. Írán zatím není země, která je plná backpackerů a tomu odpovídá i nabídka hostelů. Takřka skoro žádná není. Například Teherán, což je město, kde žije něco kolem 14 milionů obyvatel, nabízí jenom dva hostely a z toho jeden je velmi skromný. Ostatní ubytovávací kapacity se pohybují minimálně něco přes 30 dolarů. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit jeden ze zmíněných hostelů. Hostel se nachází v severní části Teheránu v ulici, která dá vašemu taxikáři zabrat, je to tam trochu náročnější k nalezení. Na druhou stranu na stránkách hostelu se dá najít velmi podrobný popis cesty k nastudování. Cena je 15 dolarů za sdílený pokoj s deseti lůžkama a abych nezapomněl, hostel se jmenuje „Seven hostel“ a zde je na něj odkaz: http://sevenhostels.com/ Dalším zařízením, které jsem měl tu čest vyzkoušet, byl hostel respektive hotel ve městě Shiraz, což je město, které byste rozhodně neměli vynechat. Hostel s hogo fogo jménem „Niayesh Boutique Hotel“ se nachází přímo v centru kousek od místní historické pecky - Shah-e-Cheragh Shrine. Cena je opět deset dolarů za sdílený pokoj. Posledním městem, ve kterém jsem strávil „backpackerskou“ noc, je město Yazd, což je město v poušti a pro mě asi to nejzajímavější město v Íránu. (měst jsem viděl asi pět, takže moje hitparáda není určitě kompletní). Hotel se jmenoval „Kohan hotel“ a nacházel v labyryntu ulic v centru. Občas to bylo trochu napínavé najít cestu zpět. Cena byla opět deset dolarů za jedno lůžko v pokoji pro deset lidí. Couchsurfing Jak správně tušíte, tak jsem zbývající noci strávil couchsurfingem, který je velmi, velmi populární jak mezi Íránci, tak i mezi Čechy v Íránu. Takřka každý couchsurfer, který mě hostil, hostil v minulosti již nějakého Čecha. Dle mé zkušenosti jsme třetí hned za Číňanama a Polákama a to na malou zemi kdesi v Evropě není vůbec špatné. Je vidět, že Češi myšlenku couchsurfingu berou vážně. Pokud nevíte, co to je – tak si zkuste trochu zagooglovat. Věřte, že je to velmi levná možnost ubytování. Ještě bych měl zmínit, že couchsurfing v Íránu má zvláštní specifika nebo minimálně v mém případě měl. Jedním ze specifik je to, že by měl být v Íránu nelegální. Trápit se tím, ale tolik nemusíte, protože i tak je velmi snadné najít svého couchsurfera. Když překousnete to, že v Íránu má couchsurfing grády a že občas moc nevíte, kde jste a kam jedete a že jsou vám nabízeny různé „produkty,“ které nechcete a nebo které jsou v Praze prostě dostupnější, tak je tato varianta ubytování asi nejlepší. Je to zajímavá a poměrně bezpečná exkurze do života místních lidí, kteří vám ukáží jiný než turistický Írán. Bezpečnost V naší české kotlině má Írán pověst ne příliš bezpečné země. Možná je to ale tím, že si ho mnoho lidí plete s Irákem. V místech, kde jsem se pohyboval Teherán-Shiraz-Yazd-Esfahan-Karman-Qom, jsem neměl ani jednou špatný pocit (možná trochu v Qomu). Města (hlavně Teherán) vypadají velmi Evropsky a jsou plná lidí, kteří vám opravdu chtějí pomoc. To, že vláda vládne tvrdou rukou, je vidět na vysoké bezpečnosti pro turisty. Pakliže jste evropsky vyhlížející turista neměl by být ani problém s nějakým okradením a nebo nedejbože s přepadením. Kdyby Íránec chtěl okrást Evropana, tak tresty jsou daleko vyšší než, kdyby Íránec chtěl okrást Íránce. To dělá Írán bezpečnou zemi pro cestování, takže pak vás místní vláda může vesele okrádat při několikanásobně vyšším vstupném na všech památkách a k tomu se připojí místní hoteliéři, kteří nabízejí „speciální“ turistické ceny. Takže pokud se budete držet „turistických“ oblastí a nezavítáte tam kam nemáte (přesný výčet je na stránkách ministerstva zahraničí), tak budete v klidu. Závěr Původně jsem chtěl popsat ještě nějaké tajné rady co navštívit, ale to si nechám na příště. Už by to bylo moc dlouhé a mě se nechce dál psát. Takže na závěr – jestli máte možnost jet do Íránu, tak jeďte co nejdřívě, ať to stihnete před turistickým boomem, který je již na obzoru. Je to super země, kde si odpočinete od piva a uvidíte spoustu zajímavých míst. Pár fotek závěrem: https://instagram.com/vo.cas.ontheway/ .
Caute, na web som hodil skromny a strucny zapis z nasho posledneho vyletu - predlzeny vikend v Rumunsku, ktoreho cielom bol kedysi top rezort krajiny - Mamaia:http://www.romanherda.com/catego...nsko-2017/ .
Gruzie se v posledních letech stává velmi oblíbenou letní destinací českých, slovenských i dalších turistů. Často se nás kamarádi ptají na tipy z naší návštěvy této úžasné země, proto jsem sepsala článek o našem putování, konkrétně z prvních dní na severu země. Najdete ho na našem blogu, který se brzy začne plnit příbehy z cesty kolem světa, na kterou vyrážíme 28.7.2017. https://sevenhillsaway.com/cz/20...ni-gruzii/Plánujete se do Gruzie taky podívat? Ráda se podělím i o další tipy :) .
Ahoj, přináším vám cestopis z červnové výpravy do Transylvánie. Cesta trvala 4 dny a byla plná zvratů. Začala už den předem, když mi zazvonil telefon a na displeji rumunské číslo a po zvednutí "Hello, it is Mementobus, our bus will depart 4 1/2 earlier", čili 90 minut po přistání Wizzairu z Bratislavy. Během cesty jsem navštívil Brašov, hrad Bran, Sighisoaru, Cluj-Napoca a Bratislavu (ano, ta není v Transylvánii). Podíval jsem se tam díky levné letence Bratislava - Cluj-Napoca od Wizzairu.http://michal-na-cestach.blogspo...ast-1.html (přesun, Brašov, hrad Bran, Sighisoara)http://michal-na-cestach.blogspo...ast-2.html (Cluj-Napoca, Bratislava)Protože cestopis dost nabyl, rozdělil jsem ho na dvě části.Náklady:zpáteční jízdenka Praha-Bratislava ... 500 Kčzpáteční letenka Bratislava - Cluj-Napoca ... 27,18 €jízdné v Cluj-Napoca ... 4 RONMementobus Cluj-Napoca - Brašov ... 10,20 € / 47,34 RONrumunská SIM s daty ... 27 RONjízdné v Brašově ... 6 RONjízdné Brašov - Bran ... 2x 7 RONvstup do hradu Bran ... 35 RONvlak Brašov - Sighisoara ... 19 RONMementobus Sighisoara - Cluj-Napoca ... 41,77 RONjízdné v Cluj-Napoca ... 8 RONubytování ... 22,5 € + 20 € + 22,5 € .
V květnu jsem absolvoval možná víc než trošku střelenou cestu do Varšavy. Během 30 hodin jsem se přesunul PolskiBusem do Vratislavi, z ní jsem letěl do Varšavy a ještě tentýž den zpátky. Jak nerad jezdím s taxíky, tak nerad spím v ho(s)telech, pokud vyloženě nemusím. Inu, vlastní postel je vlastní postel a, co si budeme povídat, vyjde i levněji. Bylo to dost vyčerpávající, ale stálo to za to. Varšava mě překvapila svou krásou. Večer při čekání na přestup jsem si chvíli zapařil na živém Rynku ve Vratislavi. Na závěr jsem i řešil záhadu v duchu Ztráta třídní knihy a, jestli mě paměť neklame, vyřešil jsem ji stejně úspěšně.Opravdu podrobný cestopis se 40 fotkami https://michal-na-cestach.blogsp...rsavy.html .
v březnu jsem se se třemi kamarády vydal do Vietnamu, kde jsme navštívili, Ho Chi Minh City, Cu Chi Tunnels, Mekong Delta and morning floating market, Hanoi, Mai Chau, Ha Long Bay. Video níže: https://www.youtube.com/watch?v=xq7L_W-eoXwcestopis mám rozpracovaný, až bude hotovej tak ho sem postnu :) třeba to bude někoho zajímat :) .
Předminulý víkend jsem si odskočil za Brouky do Liverpoolu. Liverpool je až překvapivě krásné město a má co nabídnout - dvě katedrály, doky, spoustu obchodů a řadu zajímavých muzeí. Mezi nimi exceluje The Beatles Story, muzeum stejnojmenné kapely. Navíc ani nezruinuje peněženku. P.S. Budu muset omezit délku reportů. Toto už bylo sadomaso :-D A děkuji všem co to dočtou až dokonce nebo kliknou třeba na toho protivného zeleného mimozemšťana. http://michal-na-cestach.blogspo...poolu.html Náklady: letenka ...... 2038 Kč jízdné v MHD ...... 2x 2,30 GBP hostel ...... 13,5 GBP vstupné do The Beatles Story ...... 14,45 GBP .
Ahojte, minulý víkend som znovu navštívil srbský Niš, ale tentokrát sme už šli aj do hôr k hraniciam s Bulharskom. Tu je cestopis z nášho síce cenovo lowcost výletu (komplet pod 100 euro na osobu), ale inak veľmi obohacujúcim (a asi som znovu pribral, ako sa mi pravidelne deje po návšteve Balkánu)CESTOPIS TU :)Orientačné náklady:Letenka 10-20 euro Auto na 2 dni 37 euro , benzín na 350 km cca 30 euroUbytko Nis 50 euro noc 4 osoby Chata 50 euro 2 noci pre 4 osoby poriadna vecera v peknom podniku aj s vinom- 30-40 euro/ 4 osoby pljeskavica - 0,8-1 euro .
