6 hodin vpřed, 30 let vzad

Být leteckým nadšencem je krásná věc. Putování za zajímavými typy letadel, aerolinkami nebo letišti mě už nejednou zavedlo na úžasná místa, kam bych se jinak nepodíval. A to se mělo vyplnit dvojnásob při mém červnovém výletu do země neomezených možností, kde zítra znamená předevčírem a která vždy něčím překvapí.

Jak to všechno začalo

Jsem ročník 1990 a první let proběhl až v mých 17 letech, v době, kdy legendární letouny Tupolev ruské výroby hojně rozšířené po celém Východním bloku, už jen dožívaly v jednotkách kusů u obskurních aerolinek kdesi "tam na východě". Normální člověk by z toho měl buď radost, protože už nemusí lítat s takovými šunkami, nebo by mu to mnohem spíš bylo úplně jedno. Ne tak pro nás letecké nadšence (a zvlášť ty mladé). Tupolevy jsou velkou exotikou, kterou už v pravidelném provozu prakticky nelze chytit, navíc jsou krásné a člověk z nich ještě cítí pravé létání. A spálený kerosin. Zkrátka veteráni.

Na jaře roku 2018 jsem se dozvěděl zprávu, která mě nadzvedla ze židle. Stále totiž existuje jediná linka na světě, kde je jistota, že poletí Tu-154, největší z rodiny civilních Tupolevů. Jedná se o trasu Moskva – Polyarnyj (město na polárním kruhu, kde se těží diamanty) – Novosibirsk, kterou provozuje aerolinka Alrosa, dceřiná firma společnosti Alrosa, která se věnuje těžbě diamantů. Ve flotile má sice už i moderní Boeingy 737, nicméně asfaltová dráha letiště Polyarnyj nemá pořádně zpevněné podloží a právě moderní 737ky na ní nesmí během léta přistávat. V zimě ano, to je půda hluboce zamražená a dráha tak dostatečně zpevněná. Stará Tůčka jsou konstruovaná do náročných ruských podmínek, takže ty s tamní dráhou problém nemají.

Zkontaktoval jsem svého kamaráda a začalo velmi náročné a zdlouhavé plánování. Letový řád aerolinek létajících po Sibiři spíš připomíná noty na buben, a tak je poměrně těžké všechno zkombinovat. Abychom taky viděli i něco jiného než letiště, ale zároveň nezůstali moc dlouhou dobu na místech, kde jakýkoliv pobyt trvající zhruba nula minut je více než dostačující. Všechno navíc zkomplikovala další informace, že na trase z města Mirnyj do Ikrutsku občas létá i menší brácha Tu-154 - Tupolev Tu-134, který je snad ještě raritnější. Nezkusit ho chytit, to bych si vyčítal do konce života. Ale jako vždy i tentokrát se podařilo sestavit schůdný itinerář, který zahrnoval vše potřebné, nechával prostor i pro návštěvu neleteckých cílů a dokonce i (občas) pro spánek.

Finální mapa letů vypadala takto:

Nebylo na co čekat, Tůčka můžou kdykoliv ze dne na den skončit, do Polyarného začnou zaměstnance dolů posílat malými vrtulovými Antonovy a já budu mít po ptákách. Nene, tady je třeba konat. A nechat skonat velkou část úspor.

Z Karlových Varů k řece Ob

Pro cestu do Moskvy skvěle posloužila nová linka Pobědy z Karlových Varů do Moskvy, která jednak byla nejlevnější a jednak letět z Karlových Varů je vždycky plus, letiště to je přeci jen dost exotické a takové... milé. Let s klasickým low-costem příliš pobavení nepřinesl a i přes to, že jsem už asi podvacáté přelétával přímo nad svojí domovskou vesnicí na severu Čech, podvacáté bylo zataženo a já podvacáté nic neviděl. V Moskvě jsme měli pár hodin času mezi příletem a odletem dál... doprostřed Velké země. Já pro cestu do třetího největšího ruského města Novosibirsku zvolil Ural Airlines z Domodědova. Nic moc noční let, který sice do Novosibirsku přiletí až ráno, ale kvůli časovému posunu budu mít na spánek jen 3,5 hodiny letu.

Terminál karlovarského letiště

Poběda čeká ve společnosti bizjetu

Na letišti se opět setkáváme s kamarádem, který letěl z Moskvy s Pobědou a jde se vstříc městu, kde podle všeho není vůbec nic a kde musíme strávit dvě noci, protože jinak prostě letový řád s Tůčkem nevycházel.

Co si mám dlouze vymýšlet, "podle všeho" mělo pravdu. V Novosibirsku nic není. Paneláky v centru, paneláky na okraji, občas proložené nějakou pěknou smradlavou továrnou a v centru obligátní velký Lenin. Dva dny nakonec ale utečou celkem rychle. Novosibirsk je rozlehlý, a tak jen cesta metrem z centra na druhý břeh nebo procházka po škaredém mostě přes Ob zaberou nějaký ten čas.

Vcelku náhodně se taky nachomýtáme do muzea MHD v místní tramvajové vozovně, kde jen kvůli nám přijede paní ředitelka a udělá nám hodinový výklad nevím-přesně-o čem (neb nemluvím rusky) v malé místnosti, kde vlastně nic není. Ale je to od nich minimálně hezké a ani za to nic nechtěli.

Kousek od hotelu a hlavního nádraží jsme si taky našli stálou restauraci, pobočku řetězce ShashlikOFF, která patří spíš k nóbl podnikům a kde se dobře a hodně najíte s klidem do 120 Kč i s pitím.

Po dvou dnech mám ale tak akorát dost, konečně se přesouváme do hotelu u letiště, zítra ve 4 hodiny ráno je hodina H. Jedna z největších, ne-li největší událost v mé kariéře leteckého nadšence.

Novosibirské reálie I

Širý Ob

Novosibirské reálie II aneb Lenin s nepovedeným kabátem

I na takovém hnoji jezdí tramvaje. V Rusku se koleje nesvařují. Prostě se položí za sebe a ono to nějak vyjde.

Západ slunce nad vokzalem

Novosibirské metro

Tůčkem na polární kruh

Dvě ráno, zvoní budík. Že tys zase bral drogy, kdyžs plánoval tuhle cestu, ty vole jeden hloupej... To bych si pomyslel za normálních okolností. Teď mě ale čeká let s Tu-154, svatým grálem leteckých nadšenců. Vstávám jak kdybych bral drogy právě teď, jde se na check-in. Ups... nadšení trochu opadá, když vidím, s kým budu následující 3 hodiny sdílet letadlo. Nechci soudit podle vzhledu, ale z těch všech horníků, stavebních dělníků a mechaniků s ohromnými pytli a krabicemi jde úplný strach. Pravda je ale taková, že jediní, kdo z řady vyčnívali, byli dva divní joudové s foťákem a jedním malým batůžkem - my. Město Udačnyj, kam máme namířeno, prostě není zrovna vyhledávanou turistickou destinací. Leží přímo na polárním kruhu a nebýt diamantových dolů, tak tu není zhola nic. Nejbližší "normální" město leží 1620 km jižně...

Na check-inu ještě trnu, zda někdo bude řešit moji demenci alias přehození jména a příjmení, ale nikdo si ničeho ani nevšimne. Navzdory nekřesťanské hodině jsem jako na trní, plný energie a očekávání. Skrz okna letištního terminálu je v dáli na obzoru tušit svítání, ostatně je červen a dny jsou dlouhé. Po půl čtvrté začíná boarding, klasicky busem, Tu-154 zatím nikde není vidět. Nervozita, očekávání, nadšení. Jako malé děcko.

Za pár chvil se ale v dáli potemnělé plochy zjeví známá silueta. Tři motory, typický tvar směrovky a výškovky a slušivé nové livery Alrosy:

Nemá cenu zastírat, při nástupu ukápla i nějaká ta slza dojetí :D Zvenčí sice naše Tůčko vypadá moderně díky novému nátěru, zevnitř už to je horší. O dost horší. Rozhrkané sedačky jako z Karosy na okresní lince z počátku 90. let, potahy jako ze 70. let, tapety jako u mé babičky v ložnici.

Rok 93 a cesta busem z Mimoně do České Lípy? Nene, rok 2018 a let na polární kruh.

Vot éto těchnika!

Ale to už přichází nahazování motorů a to je prostě koncert! Tuška líně stoupá vstříc rozednívající se obloze, stáčí se na severovýchod a klidně klouže nejprve nad řídce osídlenou Tomskou oblastí a pak už míří nad člověkem nepolíbené pustiny Krasnojraského kraje a Republiky Sacha.

Ranní romantika nad Sibiří

Důvod, proč sem během léta nesmí moderní 737. V zimě je dráha krásně rovná a pevná - je pod sněhem a ledem

Let je až moc krátký na to, abych si ho dostatečně vychutnal, po 3 hodinách klesáme přes měsíční krajinu na dráhu letiště Polyarnyj, která letištní plochu připomíná mlhavě vzhledem, jízdními vlastnostmi pak spíš polní cestu.

Zatímco posádka letu je milá a nechává nás po přistání volně fotit interiér, děžurná na ploše je pěkná *neslušné-slovo*, o focení nechce ani slyšet a řve na nás, ať mažeme do výdejny bagáže. Ta vypadá zhruba jako stodola u mě v Provodíně, jen trošku víc uklizená:

Baggage Claim na letišti Polyarnyj

Výdejna bagáže zvenčí

Špionážní fotka naší Tu-154 přes špinavé sklo, ale aspoň něco

Letiště Polyarnyj-Udačnyj

Den v Udačném

Protože Udačnyj je opravdu prdel světa, a to ve vší slušnosti, vybrali jsme takový termín, abychom ještě ten samý den mohli uniknout do o chlup civilizovanějšího města Mirnyj. To nám v Udačném poskytlo zhruba 7 hodin času, což je až až.

Před letištěm je pár taxikářů, nás se ujímá milý Kyrgyz, který nás sice odrbe jak rybíz, ale aspoň nás vozí celý den, kam chceme. Tj. ráno 12 km z letiště do města, 2 kilometry k dolům a odpoledne zase zpět na letiště. Vyrážíme tedy do víru... velkoměstysu, v batohu připravenou bundu pro polární zimu, venku 30 stupňů nad nulou :D Taxikáře se ptáme, jestli nás nezaveze k polárnímu kruhu, zhruba 5 km od města po polní cestě má být uprostřed tundry cedule. Ale buď nerozumí nebo dělá, že nerozumí, protože si nechce zničit auto. Zkoušíme tedy jedinou druhou zajímavost: jeden z největších diamantových dolů na světě prakticky přímo ve městě. U bývalé povrchové jámy (dnes je už vytěžená) totiž má být vyhlídková plošina. Kyrgyzský taxikář nic neví, zastavuje tedy u obecního úřadu, odchytává nějakého úředníka, který nám ochotně sděluje, že tam plošina je a dá se navštívit bez bumážky. Taxikáři maluje cestu, no, to bude zajímavé.

Po rozbité cestě vjíždíme do areálu diamantových dolů, s malým mitsubishi (nebo co to bylo za Japonce) se ztrácíme mezi obrovskými dampry a taky v obrovských dírách. Nakonec zastavujeme u nějaké budovy, kam nás nasměřoval jeden ze zaměstnanců, další nás směřují do prvního patra a kanceláře ředitele. Začínám mít trochu stísněný pocit, přeci jen v Rusku je možné všechno a my sem vjeli nepozorováni a bez pozvání. Pan ředitel nakonec přichází. Tváří se hodně nedůvěřivě, když mu říkáme, že jsme jen turisti a na internetu jsme se dočetli, že tu má být vyhlídková plošina. Ostatně, nedivím se mu. Který vůl by taky jezdil na výlet do Udačného... Někam volá, něco vyřizuje, neustále se nás ptá, jestli jsme žurnalisti, pak si volá kolegu... A sakra, tady jde tuhého!

Nakonec ale vyjde najevo, že kolega nemá za úkol nás odvést na místní oddělení FSB, nýbrž na onu vyhlídku nad dolem. Tak vida, přece tu je! A přece tu jsou trochu normální... Nutno říct, že pohled na 650 hluboký kráter, který má 1600 metrů v průměru, je vskutku impozantní a užívá si ho i náš taxikář, který tu nikdy nebyl, byť bydlí o 2 km vedle:

Kimberlitový důl Udačnaja

Loučíme se se zaměstnanci dolu a míříme zpět do města. Do odletu ještě zbývá nějaká ta hodinka, tak si projdeme celý Udačnyj. Člověk má tendenci mít představu, že takové město bude vypadat naprosto děsivě, ale není tomu tak. Aspoň ne v létě. Barvené paneláky, nemocnice, kostel, pár památníků, radnice, sámoška, skoro jako bych byl ve Štětí. Jediný rozdíl mezi Udačným a průměrným českým městem je ten, že všechny domy tu stojí na piliřích hluboko zapuštěných do permafrostu. Jinak by každé léto, kdy svrchní část půdy rozmrzne, paneláky chodily na procházku. A to - jak známo - obvykle budovám moc nesvědčí.

Hlavní náměstí v Udačném

Je tu i kostel...

...dětské hřiště...

... a pilíře zapuštěné do trvale zmrzlé půdy

Památník na kraji Udačného

Krajina kolem města... 1000 km všemi směry není nic než tohle

Od jámy k jámě aneb Andulou do Mirného

Čas na polárním kruhu se, díky bohu, nachýlil. Čeká nás přesun starou Andulou alias vrtulovým letadlem Antonov An-24 cca pro 50 lidí, který má dodnes nezastupitelnou úlohu v odlehlých oblastech Ruska. Dokáže totiž přistát i tam, kde se snad ani výrobcům nezdálo a je takřka nezničitelný. Míříme asi 450 km na jih, do dalšího města, které vzniklo uprostřed Sibiře daleko od civilizace jen kvůli dolům. Čeká nás Mirnyj s ikonickou téměř dokonale kruhovou jámou jen kousek od centra a doslova pár metrů od letiště.

Ale to už se Andula pomalinku vznáší nad liduprázdnou měsíční krajinou:

Nad republikou Sacha

(To je ta Andula, o které pořád mluvím)

A po hodince a čtvrt letu přistáváme právě tak, že jeden z největších diamantových dolů na světě máme jako na dlani:

Maršrutka do centra ujela, nevíme, kdy jede další, bereme tedy za 100 rublů taxík do centra. Mirnyj přeci jen vypadá už jako doopravdy normální město. Je asi 4x větší než Udačnyj a leží v oblasti, kde už roste i něco jiného než nízké smrky a kleč. Ulice jsou lemovány břízami, které elegantně skrývají nevábné kouty a člověk tak má z města vlastně pozitivní dojem. Protože na rezervačních portálech moc nabídek nebylo, našel jsem si slušně vypadají hotel Pegas kousek od hrany dolu a rezervoval přímo přes jeho web. Už když jsme se k hotelu blížili, bylo mi jasné, že i mistři dělají chyby :D Rozpadlé domy v okolí, poházené harampádí a odpadky a uprostřed toho nízká šedivá budova připomínající vysloužilý motorest. Na recepci nás přivítal prázdný pult. Nakonec se zjevuje chlapík, který nejdřív nedůvěřivě zíral na vytisknutý e-mail s potvrzením, pak si řekl o dvojnásobek ceny, načež nás chtěl dát do pokoje k mongolským dělníkům. Ok, Hilton jsem nečekal, ale díky, nashle.

Při cestě přes centrum jsem si na hlavním náměstí všiml jediného slušného hotelu Zarnica, ke kterému taky neohroženě míříme. Je před osmou večer a minimum spánku za poslední tři dny spolu s nefungujícími daty na simce od Megafonu rozhodují, že i přes nastřelenou cenu bude Zarnica naším mirninským domovem.

Březové aleje v Mirném

Pohled z hotel Zarnica na hlavní náměstí

Zatímco Lenin je v Rusku všude, Stalinů už přeci jen tolik není

Nejběžnější prostředek MHD v postsovětském světě

Ráno si necháváme zavolat taxíka a cestou na letiště to bereme přes Jámu s velkým "J". Tady je vyhlídková plošina veřejně přístupná a ví se o ní. Je tak hluboká, že se na dně tvoří mlhy:

Důl Mirnyj

Doprava zaměstnanců dolů do dolů

Pohled do hlubin země je stejně impozantní jako v Udačném, ale na rozdíl od polárního kruhu nám ho to znepříjemňují hejna komárů. Velkých a nenasytných komárů, kteří využívají každičké příležitosti krátkého léta, kdy můžou sosat... Prcháme do taxíku a na letiště - čeká nás druhý highlight výletu!

Malým tůčkem k Bajkalu

Tupolev Tu-134, menší brácha sto-padesát-čtyřky. Na světě je v pravidelném provozu poslední kus a létá takřka výhradně na trase z Mirného do Irkutsku. Však právě proto jsem tady! (* v době psaní cestopisu, v prosinci 2018, už je poslední Tu-134 ve věčných lovištích a člověk se s ní nesveze).

Už při online check-inu 24 hodin před odletem je jasné, že 134ka skutečně poletí, ale u Alrosy stejně člověk nikdy neví, mírná nervozita tak je na místě. Na letišti v Mirném se opět, už po několikáté, vracíme hluboko do minulosti.

Ale všechno tu funguje, není proto důvod si neužívat pohled na velmi exotickou letištní plochu. Zaujal mě především malý vrtulový Antonov An-38, o kterém jsem si myslel, že už nikde nelétá a o kterém si nyní myslím, že bude jedním z důvodů, proč tu divnou velkou zemi minimálně ještě jednou navštívím... Boarding začíná, klasicky busmo a je to jízda! Projíždíme okolo všech těch Iljušinů, Andulek a zastavujeme přímo před zlatým hřebem výletu, Tu-134 se vyhřívá na sluníčku a strašně jí to sekne :-)

Při nástupu se sice děžurné nelíbí fotografování a to tak, že hodně, ale víte co mi může...

Aeroport Mirnyj

Poklady na letišti v Mirném: Il76, za ní Tu-154

Tahle Tůčka už slouží jen jako dárci orgánů

Emotivní okamžik!

Baba hrozí prstem!

Nový Antonov An-48 společnosti Angara Airlines

Interiér Tu-134 zklamal... Byl jsem přesvědčen, že letadlo po 38 letech provozu a pár týdnů před vyřazení bude hezky smrdět, rozpadat se a na sedačkách bude ještě patina SSSR. Bohužel se soudruzi rozhodli, že holku dají na poslední chvíli trochu do pucu a celý interiér zrekonstruovali. Co si budem, připadal jsem si trochu jak v západním letadle, nicméně po nahození dvojice pisklavých Solovjevových motorů jsem se opět přenesl do svého úplného dětství, kdy jsem stejný zvuk slýchával z vyhlídkové terasy na Ruzyni... Sedím v Tu-134 a přijde mi, že jsem na vrcholu své letecké kariéry. Jak málo stačí nám avgeekům ke štěstí :D

Po startu se naskýtá pěkný pohled na Město s jámou, pak dvě hodiny jen lesy, občas řeka, občas selo a zase jen lesy.

Mirnyj i s jámou krátce po startu

30 tisíc stop nad Sibiří

Tu-134 v celé kráse po přistání v Irkutsku

Tu-134 :)

Irkutsk a výlet do Angarsku

Ihned po příletu do Irkutsku bereme maršrutku a jedeme se podívat k přehradě na Angaře, únava z posledních dní ale dělá své a tak jedeme na hlavní nádraží, poblíž kterého máme rezervován Hotel Dobrá kočka. Opět jsem neměl moc šťastnou při výběru ubytování. Samotný hotel/hostel sice ok, ale okolí už spíš připomíná mírnější sídliště Janov s početnými smečkami psů. No nic.

Irkutsku se "Paříž východu" nepřezdívá náhodou. Centrum je plné secesní domů (pravda, v různém stádiu údržby), kostelů a klášterů, typických dřevěných sibiřských chalup i příjemných restaurací. Na ruské poměry je Irkutsk navíc i relativně dobře udržovaný, čistý, zkrátka jako celek příjemný a k dvoudenní zastávce ideální.

Po odpolední procházce centra, důkladném zmoknutí a večeři v oblíbeném Šašlikoffu jsme usoudili, že je lepší jít na hotel ještě za světla. Za tmy se přeci jen smečky psů snáz přehlédnou.

Centrum Irkutsku

"Ptáte se, kde je Lidl? To musíte táámhle"

Katedrála Zjevení

Volhy už se moc nevidí ani v Rusku

Ruské dřevěnice

Druhý den se rozhodujeme pro výlet do blízkého (cca 45 km) Angarsku. Kromě leteckého jsem i tramvajovým nadšencem a v Angarsku... jezdí tramvaje :D Jasně, pro běžného člověka je to dost šáhlý důvod k návštěvě, na druhou stranu přesně tyhle nečekané výlety já rád. Člověk aspoň vidí místa, do kterých by ho nikdy ani nenapadlo se podívat. V tomhle případě ukázkové okresní ruské město. Jedno velké sídliště, pár pojízdných vraků na kolejích, pár parků, na jejichž úpravu došly peníze ještě před tím, než ty parky vznikly a socha Lenina na náměstí. To musí být. Ale razím zásadu, že úplně všude se najde něco zajímavého. I v Angarsku. Zrovna když se spustil další letní liják (a že to byl Liják s velkým L), narazili jsme na moc pěkný místní... řekněme supermarket.

Náměstí v Angarsku (Lenin nesmí chybět)

Takové angarské Tesco...

...pult s masem

Angarské tramvaje

To nám ale z Angarsku stačilo, brzy odpoledne už jsme zpět v Irkutsku. Mají tu pěkný kopec s parkem a výhledem na město, ale rozhodně nejhezčí část města jsou parky a promenády podél řeky Angary. Vládla tu uvolněná víkendová atmosféra, všude plno stánků s různými dobrotami, půjčovny šlapadel i docela pěkné plážičky u řeky. Protože Angara je v Irkutsku po opuštění Bajkalu ještě průzračně čistá, zkouším, jaké to je koupat se v ní... Tím samozřejmě myslím koupat si v ní kotníky, protože má asi tak 10 stupňů. U řeky je opravdu hezky, ale čas neúprosně letí kupředu i tady v Rusku, v 9 večer nám jede vlak...

Angarské nábřeží v Irkutsku

Víkendová pohoda

Park Jeruzalémská hora

Nástup na Transsibiřskou magistrálu!

Transsibem kolem Bajkalu

Transsibiřská magistrála. 9288 km dlouhá železniční trať, tepna Ruska. My pojedeme jen 455 km ve dvou etapách, ale za to asi v nejžádanějším úseku: okolo největší zásobárny tekuté sladké vody a zároveň nejhlubšího jezera světa Bajkalu. Chceme se u něj aspoň symbolicky zastavit, volíme tedy odjezd z Irkutsku večer se zastávkou a přenocováním ve vesničce Sljudjanka. První část cesty pojedeme asi 2 hodinky a náš vlak jedoucí do stanice Nauški u mongolských hranic má připojeny i klasické vozy k sezení, které tentokrát budou stačit.

Do Sljudjanky dorážíme přesně na čas. Ano, na ten moskevský:

23:21 místního času

Noční poetika seřaďovacího nádraží ve Sljudjance

V červnu 2018 ještě čile panovalo pravidlo, že veškeré časy a jízdní řády na ruské železnici byly vedeny v moskevském čase, nyní už je tomu jinak a všude se uvádí časy místní.

Krátce před půlnocí nás čeká bojovka. Dostat se z nádraží 300 metrů do hotelu u Bajkalu temnými ulicemi bez toho, abychom zemřeli bídnou smrti potrháni smečkami psů. Jedna už číhá v ulici u nádraží. Naštěstí v jediné další zbývající uličce žádní psi nejsou (nebo aspoň nejsou vidět, ani slyšet) a do docela pěkného hotelu dorážíme v celku.

Ráno jdeme k Bajkalu. Jak jinak, proto tu taky jsme. Promenádu ve Sljudjance jsem si tedy představoval jinak. Myslel jsem, že to tu bude žít, hlava na hlavě, ale jsme tady sami, přístup k vodě dost omezený betonovými bloky a celkově je prostředí takové... ruské. Nicméně hornatá krajina kolem jezera vypadá úchvatně, mírumilovně a zároveň trochu děsivě.

Nás však tlačí čas. Musíme pokračovat dalších 330 km po Transsibu do nejvýchodnějšího bodu naší cesty, hlavního města Burjatska – Ulan-Ude. Ještě se jdeme projít Sljudjance, ale kromě polikliniky, osmi lékáren na sto metrech a velkého nádraží, tu nic moc není. Při přechodu přes mostek nad kolejemi si člověk naplno uvědomí, že Transsib je tepna Ruska. Opravdová. Těžké nákladní vlaky se vším možným tu duní doslova každých pět minut. Sem, tam, sem, tam. 24 hodin denně. Ve stánku na nádraží si ještě rychle kupuju nezbytné vybavení do vlaku, totiž pirohy. Slanečky tu bohužel (pro ostatní spolucestující naštěstí) neměli.

V záplavě uhelných a kontejnerových vlaků ale už přijíždí legendární nula-nula-dvojka "Rossija". Podle označení vlak nejvyšší kvality, který jede z Moskvy do Vladivostoku bez přestupu a po klasické trase Transsibiřské magistrály. Vlak, který ze své počáteční stanice vyjel před 4 dny a do svého cíle dojede 3 dny po tom, co z něj vystoupíme. Na nástupišti podceníme čas. Vlak má stát ve Sljudjance jen 2 minuty, my máme místa ve voze číslo 19. A ku*va. Vůz číslo 19 je fakt až 19. za lokomotivou. Což znamená půl kiláku. Po třech vozech snahu běhu po nástupišti vzdáváme, naskakujeme do čtyřky a těch 350 metrů se holt prodereme útrobami vlaku.

Protože jedeme jen přes den a jen malinký skok (necelé 4 hodinky), odvážně volíme plackartu. Třetí třídu, kde jsou vždy 2+2 lehátka příčně a přes uličku ještě 1+1 lehátko podélně. Musím ale říct, že bych se takhle nebál cestovat ani na delší trasy přes noc. Vůz je čistý, trochu zatuchlý, ale co čekáš po 4 dnech na cestě. Mohlo to být daleko horší. Lehátka jsou královsky široká i dlouhá, samovar s horkou vodou, čaje a menší dobroty (sušenky, apod.) za 30-50 rublů na konci každého vozu. No proč ne.

Cesta do Ulan-Ude uběhla jako voda. Až je mi to líto. Určitě bych se rád na Transsib někdy vrátil, má to fakt svou specifickou atmosféru a na 1-2 dny jízdy to bude jistě zajímavější zážitek.

Sjudjanka

Léto na Bajkalu

002 "Rossija" přijíždí

Plackartnyj vagon

Ukázka typického podélného lůžka na plackartě

Klasika na Transsibu

Ulan-Ude a cesta domů

Co si budeme nalhávat. O městě Ulan-Ude jsem věděl zhruba jen to, že "tam někde bude". Ostatně kdo z vás je na tom jinak... Proto jsem z nádraží k tramvajové zastávce mířil s mírnými obavami. Název je to divný, leží to uprostřed úplné..ho ničeho a nikdo tam nejezdí. Proč taky. No, jedna zajímavost světové úrovně by se tu přece našla. Jako každé správné ruské město má i Ulan-Ude na hlavním náměstí svého Lenina. A ne ledasjakého. Největšího Lenina na světě. Tedy jen bustu, ale i to se počítá!

Kuk!

Odhlédneme-li ale od strýčka Iljiče, Ulan-Ude příjemně překvapilo. Centrum města je trochu kýčovité, pravda, ale hezky udržované a dokonce i sídliště na okrajích vypadají relativně k světu a upraveně, což je v Rusku spíš rarita. Jsou tu navíc už poměrně dost patrné mongolské vlivy, minimálně v gastronomii a ve složení obyvatel, což městu jen přidává na zajímavosti. Na nějakou velkou cílenou turistiku to tu určitě není, ale jako výchozí bod pro cesty po přírodních krásách Burjatska je Ulan-Ude místem ideálním.

Při čekání na maršrutku pozorujeme na náměstí pod dohledem obří Leninovy hlavy nacvičování vrcholně kreativní scénky místních studentů k oslavám 95 výročí Republiky Burjatsko. Vypadá to na něco mezi představením při školní besídce, spartakiádou a oslavou Kimů v Severní Koreji. No nic, nejvyšší čas zahájit ústup... o 6 hodin vzad a 30 let vpřed.

Prazvláštní architektura Ulan-Ude

Centrum Ulan-Ude

Hlavní třída Ulan-Ude

Letíme ráno s Pobědou do Moskvy, ubytování zajistí příjemný hotel kousíček od letiště. Toho letu se děsím. Poběda je klasický low-cost, létá s běžnými Boeingy 737-800, prostě takový ruský Ryanair. Moskva je sice ve stejné zemi jako Ulan-Ude, ale 7,5 hodiny letu. To je jako z Londýna do New Yorku. Nastupuji mezi prvními, takže chvilku doufám v prázdné letadlo, ale představa je to iluzorní, je plno do posledního místečka. Naštěstí mi výrazně pomůže největší nepřítel na cestách, který ale občas odvede dobrou práci: únava. 5 hodin letu prospím a ten zbytek se už vydrží...

V Moskvě nás už čeká jen přesun z Vnukova na Šeremetěvo a protože máme dost času, stavujeme se ještě u Kremlu, kde se chystají oslavy Dne Ruska a také vrcholí přípravy na MS ve fotbale. Poslední kousíček cesty domů zajišťují ČSA prakticky úplně prázdným letadlem.

Na skok v Moskvě aneb Kreml

Nejkrásnější stanice Majakovskaja

I přes to, že se primárně jednalo o výlet za starými opelichanými Tůčky, přes to, že jsme skoro každý den spali v jiném hotelu, i přes to, že jsem spánkový deficit z téhle dovolené doháněl ještě tři týdny, nemůžu si cestu vynachválit. V kariéře leteckého nadšence se beze sporu jednalo o jeden z mých vrcholů. A i navštívená místa na zemi rozhodně nejsou nezajímavá. I když jsem mnohokrát během cesty děkoval Pánubohu, že jsem se narodil tam, kde jsem se narodil, má ta země zkrátka něco do sebe.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 0 x Velmi praktické!

📷 4 x Krásné fotky!

😂 5 x Rozesmál jsi mě!

📖 8 x To chci taky zažít!

❤️ 26 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Kryštof Hájek

Cestopis byl naposledy aktualizován 28. 12. 2018

Kryštof Hájek procestoval 83 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 10 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

24 komentářů

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Breathe

před 7 lety

Ahoj Kryštofe, pokud jsi už zprávu nezaznamenal - https://www.e15.cz/byznys/doprav...et-1359167

Kryštof Hájek

před 7 lety

Ahoj, koukal jsem na to. Tohle už opravdu vypadalo jako poslední let, nicméně kdo ví. Alrosa před tím už 3x oznámila konec Tu-134 a nedostatek letadel ji vždy donutil ji opět poslat do vzduchu. Ale je pravda, že teď už mají 737 dostatek, takže to asi fakt bude konečná.

vl k

před 8 lety

Vdaka za clanok :) kolko stali prelety v ramci Ruska?

Kryštof Hájek

před 8 lety

Novosibirsk - Polyarnyj: 3900 Kč; Polyarnyj - Mirnyj: 980 Kč, Mirnyj - Irkutsk: 4100 Kč.

A ty "normální" lety s Uralem z Moskvy do Novosibirsku cca 2500 Kč a s Pobědou z Ulan-Ude do Moskvy 3500 Kč.

vl k

před 8 lety

DIk :) celkom palky tie vnutrostatne lety, vychadzaju takmer rovnako ako prelet do europy. Uz som sa radoval, ze niekto objavil lacne vnutrostatne linky po Sibiri :)

Lukas

před 8 lety

Pecka vyprávění. Dobře jsem si početl, budu se těšit na další 👍

Michal

před 8 lety

Perfektní story a super fotky. Těším se na tvojí další destinaci :)

zelig

před 8 lety

Pěkně napsáno, humoru tak akorát a žádné chvástání, moc hezky se to čte Kryštofe. Pokud bys chtěl vidět všechna ta letadla ještě jednou, tedy ne v akci ale jen na ploše, doporučuju muzeum hned vedle letiště Kyjev Žuljany.

Kryštof Hájek

před 8 lety

Díky za pochvalu :) Jojo, Žuljanské muzeum dobře znám a moc se mi líbí, zajímavých kousků tam mají hodně. Pěkné muzeum podobného typu, jen ještě větší, je taky v Moninu u Moskvy, ale to znám jen z doslechu, osobně jsem tam nebyl.

Breathe

před 8 lety

Trip report je super, díky! Ale pro mě, jako člověka který dvakrát letěl s TU154 s ČSA do Chorvatska, je těžké pochopit, že někdo kvůli tomuhle letadlu cestuje na konec světa.

Kryštof Hájek

před 8 lety

Díky všem za reakce! :) Já po tom právě pokukoval už roky před tím, ale pořád jsem sbíral odvahu, až to letos už nešlo odkládat.

Proky

před 8 lety

Paráda, kámo! Tohle jsi měl naplánovat o rok dříve, než se mi narodilo dítko - to bych letěl s vámi. ;) Já tedy až tak „neulítávám“ na těch letadlech, ale zase mě hodně lákají ta sibiřská ruská města. Přesto mám na pažbě zářezy v podobě letů s Tu-204 (Peking-Pchjongjang) a 2x Tu-154 (vnitrostátní v KLDR) a byl to rozhodně zajímavý zážitek, takže tvému nadšení rozumím :)

Petr76

před 8 lety

Tím, že financuješ severokorejský režim bych se fakt nechlubil.

Proky

před 8 lety

Žes podobnou poznámku nepsal pod cestopis https://www.cestujlevne.com/cest...-kima-230, který jsi shodou okolností taky komentoval?

Nicméně beru na vědomí a příště se tě určitě zeptám, než někam poletím. ;)

cali

před 8 lety

Několikrát mě napadlo, co je s tebou, kam jsi zmizel...:-) Že o tobě není ani vidu, ani slechu.

Proky

před 8 lety

cali: jojo, hodil jsem si to i do profilu, že dočasně přerušuji leteckou kariéru, abych mohl postavit dům, zasadit strom a rozšířit rodinu. :) Takže když jsem se po loňské návštěvě Faerských ostrovů dozvěděl, že čekáme dítko, další plány jsem zrušil, abych mohl být doma s manželkou. Holčička je od června na světě, dům se začíná stavět na jaře a ten strom už je pak maličkost. Absťák z chybějícího cestování byl překvapivě jen minimální, čekal jsem to horší. Za poslední rok jsem byl jen jednou v Barceloně na fotbale, ale už pomaličku nějaké roupy mám. Musím to skloubit s tím, že se mi moc nechce nechávat holky samotné doma. Určitě už nebudu moct lítat jak šílený (jako těch 79 letů před dvěma lety), ale už se těším, až malá povyroste a někam vyrazíme. Ale mezi takové ty cestující rodiny, které tráví celý rok na cestách, se určitě nezařadíme. :)

David Eiselt

před 8 lety

A letenkáři nebudou mít co žrát... :D

Proky

před 8 lety

:D :D Neboj, myslel jsem na tebe, tak jsem přes CL booknul aspoň ten NY v businessu, abych si konečně zaletěl na tu NHL. Tak se musíš modlit, aby to vydrželo, protože jinak budeš dál o chlebu a vodě. :)