Jak jsem chytal Jaka
...aneb co letecký nadšenec neudělá pro to, aby se proletěl 45 let starým Jakovlevem Jak-40
Cestopis z roku 2019 napsal Kryštof Hájek
Své výlety nerad plánuji na poslední chvíli, obvykle využívám salámovou metodu. Něco koupím a k tomu se postupně nabalují další letenky, jízdenky, apod. Když už nějaký last-minute výlet podniknu, musí za tím být pořádný důvod. Pro většinu z vás asi není problém uhádnout, že pořádný důvod musí v mém případě mít křídla a létat na kerosin.
A právě jeden takový okřídlený důvod se objevil i před pár týdny. Čím raritnější letadlo, tím lépe. My devadesátkoví máme tak trochu smůlu. Když jsme dosáhli věku samostatnosti, nebe už brázdily z většiny klasické Airbusy a Boeingy, nuda a šeď. Jen sem tam něco navíc, ale to jsou jen drobky. Proto každou šanci proletět se něčím netradičním musím chopit za pačesy.
Teď nebo nikdy!
Malá regionální ukrajinská aerolinka Motor Sič je rájem pro letecké nadšence. Provozuje staré vrtulové Antonovy An-24, dále jediný exemplář svého druhu na světě, vrtulový Antonov An-140, výjimečně i podivný Antonov An-74 s motory nad křídly. A také malého podivného čertíka, starý sovětský Jakovlev Jak-40. První dva typy už jsem proletěl, An-74 je těžká loterie a chytit ho je velké štěstí, ale na Jaka už mám zálusk dlouho. Na pravidelných linkách létá ještě v Rusku a Kazachstánu, ale Ukrajina je zkrátka za humny. Blízko. Na dosah. Jenže u Motor Sič je loterie všechno. Jejich letový řád se přizpůsobuje aktuálnímu stavu flotily a nelze tak nikdy se 100% jistotou určit, co vlastně poletí.
Nejprve se zjara objevila informace, že Motor Sič začnou létat na miniaturní letiště v Užhorodu, kam nic jiného nelétá, což mě už samo o sobě nadzvedlo ze židle. Koupil jsem si letenku na počátek května ze Lvova, ale ve sportce ten den zrovna jackpot nepadl a letěla jen Andula An-24. Je to sice parádní 50 let starý krám, ale už jsem s ním letěl 3x. S tím ať na mě nechodí. Ani ne týden po tom, co jsem "proletěl Užhorod" linku zrušili, aby ji po dalších 14 dnech znovu obnovili. Tentokrát 3x týdně přímo do Kyjeva. S tím, že ji bude létat právě Jak-40.
Od jednoho ukrajinského insidera se pak dozvídám, že Motor Sič budou prodávat letenky i na poziční přelet ze své základny ve východoukrajinském Záporoží přímo do Užhorodu, aby letadlo bylo připraveno na zahájení letů do Kyjeva den na to. Tohle je šance! Na prvních letech bude málo lidí, ideální konstelace pro nasazení Jaka. Pokud se nerozbije, což není tak nepravděpodobné vzhledem k jeho stáří a mizerné pověsti. Ale co už, kdo nehraje, nevyhraje! Ani ne 10 dní před odletem kupuju letenku (na 2.6.) ze Záporoží do Užhorodu a děj se vůle boží!
Protože mě čekají ještě další cesty, nebyl čas ztrácet čas (a taky peníze) vymýšlením složitých routingů na cestu do Záporoží a zpět z Užhorodu. Beru ty nejjednodušší a nejlevnější varianty. Páteční odpolední vlak z Prahy do Varšavy, který dojede před půlnocí. Sobotní ranní let s UIA v 6:00 z Varšavy přes Kyjev do Charkova, kde přistanu v 10:40. Před pátou odpoledne pak přejedu vlakem na plackartě (tedy ve 3. třídě) do Záporoží, kde budu ve 21 hodin. Ráno do Užhorodu a odpoledne nočním Regiojetem do Prahy. Uf, po dlouhé době se vracím do mladých let, kdy spaní po letištích a v autobusech bylo naprosto běžné. Teď už podobný styl nechápu, ale když není čas a Jak-40 je na obzoru, rozum jde stranou :)
Modře vlakem, červeně letadlem a žlutě autobusem
Přes Varšavu a Charkov na východ
Páteční odpolední špička je na pražském hlaváku znát na první pohled. Davy studentů mířících po náročném semestru domů, babičky s taškami plnými zeleniny a kytiček směřující na chaty, vesničani denně dojíždějící za prací do Prahy a taky jeden blázínek, co se žene na východ kvůli nějaké staré šunce, o které ani neví, jestli vůbec poletí. Dávám si tradiční čekačku pod tabulí na oznámení nástupiště, ale můj EuroCity 117 naskakuje až 40 minut po pravidelném odjezdu. Nakonec nad ostatními vlaky, které mají většinou ubohých +20 minut, vítězíme na plné čáře a Prahu opouštíme s 58 minutami navrch.
Je mi to úplně egál. Vlastně mi to spíš vyhovuje, radši budu sedět ve vlaku než na letišti. Hotel na nějaké 4 hodiny nemělo smysl řešit. Do Varšavy nakonec dojíždíme jen o půl hodiny později kolem 23:40. Jdu na krátkou protahovací procházku kolem PaKulu, ale koncentrace opilců je tak enormní, že radši volím ústup a nočním autobusem jedu vstříc minulosti. Časy spaní na letištích, na gymplu jsem to miloval a připadal si děsně cool. Teď si připadám trochu trapně, když hledám klidnější místečko, ale nakonec usínám skoro na 4 hodiny. Pravda, ranní probuzení je kruté a zaříkávám se, že už nikdy nebudu šetřivý a příště do toho Marriottu o 50 metrů vedle půjdu :D
Půlnoční Warszawa Centralna...
... a varšavské letiště o dvě hodiny později.
Snad poprvé v životě jsem odmítl zaplatit za konkrétní sedačku v letadle a systém UIA se mi hned mstí místem 5E, tedy odporným middlem. To v kombinaci s naprosto otřesnými sedačkami, které do svých 737 namontovali, z hodinu a půl dlouhé cesty do Kyjeva činí jeden z nejhorších letů vůbec. Parkujeme navíc na té naprosto nejvzdálenější stojánce, což se teď vůbec nehodí. Přesně za hodinu mi to letí do Charkova, musím navíc vyjít úplně mimo tranzitní zónu a vrátit se zpět přes bezpečnostní kontrolu. Nakonec to stíhám jen tak tak a do autobusu nastupuju jako úplně poslední.
Krátký let do Charkova využívám k doplnění spánkového deficitu, prázdné a čisté toalety na novém letišti pak k mírné resocializaci. Už je to tu zase, ten neskutečný pocit trapnosti. Kdepak, tohle pankáčské cestování už fakt není nic pro mě. No ale co, vymyslel sis to sám, tak si nestěžuj.
Na letiště vede trolejbusová linka číslo 5 (a pár maršrutek). Městská doprava v postsovětských zemích je vlastně pro turisty velmi přívětivá. Minimálně v tom, že nemusíte studovat složité tarifní podmínky. Nic takového neexistuje. Prostě nastoupíte, průvodčí vás každou jednu jízdu zkásne o 5 korun a hotovo. Pravda, na zastávce se nedozvíte zhola nic o trase nebo snad nedejbože intervalu, ale od toho tu přece mám spolucestující. Anebo Cestujlevne.com (http://bit.ly/letiste-charkov ):D
V Charkově je 30 stupňů. Mám hlad a žízeň, jdu ale napříč centrem na jistotu. I tady je pobočka řetězce Puzata Chata, oblíbených jídelen, kde si dáte co hrdlo ráčí. Je to dobré a není to drahé. Nebo nevím, na místní poměry to asi drahé je, ale za 90 Kč mám bohatý oběd i s pitím, který mě v klidu vystačí až do večera.
Pár ukrajinských měst už jsem navštívil, ale Charkov mi přijde zatím jako nejméně zajímavé z nich. Centrum je sice pěkně upravené ale něco tomu chybí. Atmosféra. Historická zástavba tu není prakticky žádná, chrámy a kláštery z většiny nově přebudované a není tu ani to pravé industriálno, které až děsivě čiší například ze Záporoží nebo Krivoj Rogu.
Já se tu ale těch 5 hodin zabavím určitě. Jak už jsem se několikrát v minulých reportech zmínil, jsem tak trochu i nadšenec do MHD (dobře, ne jen "tak trochu"). A pro ně je Charkov rájem, už jen proto, že místní tramvajový provoz je takovým domovem důchodců pro vozy z Prahy, Bratislavy i jiných českých měst. Sem se (a nejen sem, celá Ukrajina je šrotištěm českých tramvají) posílají na poslední štaci a věru není to pro ně asi pěkný zážitek.
Centrum Charkova
Někde si děti hrají na hřišti, někde na tanku...
Katedrála Zvěstování
Říčka Lopaň kousek od soutoku s řekou Charkov
Typický výjev charkovských sídlišť
Fajn, člověk by se rozplýval nad tramvajemi, až by mu býval skoro ujel vlak! Ten můj naštěstí začíná v Charkově, takže vůz bude pěkně vypulírovaný a připravený na dlouhou noční šichtu do Mariupolu na pobřeží Azovského moře. Mně čeká jen necelých 5 hodin do Záporoží, volím plackartu, 3. třídu, kde nejsou žádná kupé, jen otevřený prostor s lůžky. Pro sólo cestovatele naprosto ideální, mačkat se v zavřeném kupé s cizími lidmi by se mi moc nechtělo.
Vlak přistavují už skoro 45 minut před odjezdem. Dobře, vypulírovaný zrovna moc není. Vlastně možná je, ale je tak zašlý a starý, že jakákoliv snaha o úklid by byla stejně neviditelná. Počítal jsem s plackartou jako v Rusku, kde je to většinou v pohodě, dostal jsem plackartu jako v Indii :D Kromě nejnepohodlnější sedačky na světě, která mě tlačila ze všech stran různými bazmeky, výstupky, a rozbitými pery, tu byl ještě mnohem palčivější problém. Vedro. Neskutečné VEDRO. Rychlým pohledem zjišťuji, že okno jde otevřít akorát tak kamením a klimatizaci... tu ještě za dob Kozáků, kdy tenhle vagon vyrobili, opravdu neznali.
Charkiv Vokzal
Rychlík do Mariupolu
Mé místo na plackartě nepatřilo mezi nejpohodlnější
Škoda, že fotka nepřenese ten HIC
Vlahý večer v Záporoží
Aspoň vyjíždíme přesně na čas, chvilku ještě naivně doufám, že jízdou se v nějaké skulince objeví průvan, leč nestane se tak. Ale nejsem žádné máslo. Kdyžtak se jen rozteču jako... máslo. Chudinky bábušky na vedlejší palandě jsou na tom ale mnohem hůř, paní průvodčí se ale o ně stará vzorně a každou půlhodinu nosí mokré ručníky a pitnou vodu.
Cesta nudnou ukrajinskou stepí ubíhá sice pomalu, ale jistě a bez zpoždění. Dusno a vedro ve voze je ale čím dál horší a to jsou přesně ty okamžiky, kdy si říkám... Stojí ti to za to, chlapče jeden choromyslná? Nakonec si (bohužel) vždycky odpovím, že stojí.
Do Záporoží dorážíme právě když definitivně padá tma, před vjezdem do stanice předjíždíme vojenský vlak naložený tanky, ótéčky, houfnicemi a dalšími nepěknými věcmi. V tom okamžiku se celý vagon nahrne k oknům a člověk by slyšel špendlík spadnout. Je znát, že vleklý konflikt s ruskými dovolenkáři probíhající jen pár desítek kilometrů od Záporoží, místní prožívají dost silně.
Záporoží mě vítá příjemným vlahým večerem s teplotou o 30 stupňů nižší než byla ve vlaku (ukazatel pod hodinami hlásá 22 °C) a také typickým smradem metalurgických závodů, kterými je město obsypáno. Či spíš naopak – kvůli kterým město existuje. Skáču na rozhrkotanou tramvaj a rovnou mířím do hotelu Těatralnyj. Vzdor sobotě v nočním Záporoží chcípl pes, po ulicích se toulá jen pár ožralů a psů (ok, pes tedy v Záporoží chcípl jen obrazně). Stejně už jsem tu před rokem pobýval pár dní, takže netřeba se honit.
Chytil jsem nakonec Jaka?
Je tu den D. Krátký Jakouš, jak se Jakovlevovi-40 říká, mi stále uniká. Dlouhého, Jak-42, už mám, ale těch krátkých moc není a lapají se dost těžko. Sice nervozitou nedospím, ale maršrutka mi stejně ujede před nosem a protože je neděle ráno, radši beru Uber, který nově došel až do Záporoží.
Záporožské letiště je takové... ukrajinské. Představte si autobusové nádraží v České Lípě koncem 80. let, domyslete si nápisy v azbuce a místo loga ČSAD dosaďte logo aerolinky Motor Sich a obrázek je kompletní.
Mezinárodní terminál...
...vnitrostátní terminál
Vnitrostátní lety se odbavují z ještě menší boudy asi 20 metrů od hlavního terminálu, jdu se podívat na plochu a... vyletí ze mě sprška sprostých slov a možná i slzička vzteku ukápne. Před terminálem stojí jediné letadlo – stará vopelichaná Andula An-24, se kterou už jsem letěl 4x a kvůli které se sem rozhodně netáhnu přes půl Evropy! No jo, kdo nehraje, nevyhraje, ale občas prostě prohraje. To se v životě leteckého srdcaře stává. Jdu se odbavit, přičemž dlouhou dobu to vypadá, že poletím úplně sám. Přeci jen je to jednorázový mimořádný let a moc lidí o něm vědět nebude. Nakonec ale doráží rodinka jednoho z pilotů a nějací zaměstnanci Motor Sich. Se základnou v Užhorodu to asi myslí vážně a zjevně se tam aspoň na pár měsíců komplet stěhují. Později se ještě připojuje trojice dalších cestujících.
Asi 40 minut před odletem najednou koukám, že do staré Anduly, jediného letadla na ploše, nastupují cestující z mezinárodního terminálu. Tak ona nakonec letí do Minsku! Takový balvan mi ze srdce už dlouho nespadl. A ani ne po dalších 10 minutách, kde se vzal, tu se vzal, po pojížděcce si to k nám šikne Jakouš v celé své kráse! Tak teď zas ukápla slzička dojetí. Holt srdcař. Anebo taky pošuk, který se dojímá nad nějakým 45 let starým křápem. To je věc pohledu :D
Jak-40 přijíždí!
Mimochodem. On ten Jak-40 je doopravdy křáp a křápem byl už v době, kdy ho vyrobili. Technologicky zaostalý byl už v době, kdy se teprve vyvíjel a o ekonomice provozu ani nemluvě. Do letadla se vejde pouhých 36 cestujících a prakticky žádný náklad. Přitom má hned tři proudové a velmi žíznivé motory. Ostatně leteckými kruhy koluje otřepané rčení, že třetí motor byl zabudován jen proto, aby kompenzoval aerodynamickou ztrátu způsobenou jeho zabudováním. Právě proto je Jaků tak málo a právě proto se s ním chci proletět!
Nastupuje se netradičně po záďových schůdcích. Interiér na první pohled vypadá pěkně, nově a udržovaně. Na druhý pohled taky, ale na třetí posez jsem nesmírně rád, že vedle mě nikdo nesedí. Opravdu nevím, jak se vedle sebe naskládají dva lidi, tak málo místa v letadla jsem ještě nezažil.
Protože se jedná o technický přelet z hlavní základny aerolinky v Záporoží do Užhorodu, odkud bude letadlo nějakou dobu točit linku do Kyjeva, vezeme s sebou i nějaký technický proviant. A protože Jak-40 nemá prakticky žádný nákladový prostor, vše se musí vejít do kabiny pro cestující. A tak například v první řadě sedí jedna pneumatika hlavního podvozku, pod kterou je schované i příďové kolo.
Nástup zadkem...
Vezeme si s sebou podvozek :)
Líně stoupáme nad širými ukrajinskými lány
Velmi líně se odlepujeme od dráhy, ale překvapuje mě, jak tichý Jak je a jak ladně Jak klouže oblohou. Trochu moc "jak". Kromě mimořádné nehospodárnosti provozu tenhle prazvláštní stroj nevyniká ani letovými parametry. Do hladiny stoupáme snad půl hodiny a rychlost se spíš blíží vrtulovým letadlům, proto ostatně letíme skoro 3 hodiny.
To už ale pomalu kloužeme směrem dolů, proletíme přímo nad Užhorodem, pozdravíme slovenský vzdušný prostor, přeletíme Nižné Nemecké a ostrou zatáčkou kolem vesničky Jenkovce se trochu neohrabaně stočíme do osy dráhy. Tak vida, nějakou akrobacii ten stroj taky dokáže.
Přelet nad ukrajinsko-slovenskou hranicí
Krátký výlet do slovenského vzdušného prostoru...
... a kostrbaté rovnání do osy dráhy
Na užhorodském letišti jsem byl před necelým měsícem a je to přesně ten typ letišť, která mám nejradši. Vystoupit, přejít 10 metrů k terminálu, projít 3 metry příletovou halou a nashledanou. Na takových letištích má člověk zkrátka pocit, že je tomu létání tak nějak blíž.
Po přistání
Jak-40 v celé své kráse!
Chvíli pozoruju, jak se v Užhorodu vykládá cargo v podobě náhradních kol do podvozku. To se kolo vyhodí ze dveří na zem, tam ho chytnou dva dědové a odkoulí do kůlničky opodál. Menší příďové kolo se pak tak akorát vleze do vozíku vypůjčeného ze supermarketu.
Nejdřív odkoulet gumu od hlavního podvozku...
... a pak odvézt na vozíku z Lidlu příďák.
Ale to už je čas si dát v Užhorodu oběd, vytrávit v parčíku, projít se pěšky na Avtostanici a pomalu uzavřít tenhle bizarní výlet. Zpět do Prahy to bohužel nejde jinak než po zemi, beru za vděk nočním Regiojetem. Nejprve autobusem do Košic, kdy máme mimořádné štěstí a na hranici před námi nikdo není, a pak nočním vlakem domů.
Užhorod
Jezdíme pro Regiojet, ale nejsme Regiojet...
A za 8,5 hodiny doma :D
Ještě několikrát, kdy se střídavě budím tu u Žiliny, tu v Havířově, tu v Zábřehu, si kladu otázku, jestli mi takové zběsilé výlety za tohle nepohodlí stojí, ale vždy dojdu ke stejnému závěru. Stojí! A jak! Tedy Jak(-40)!
Jak se ti cestopis líbil?
Kryštof Hájek procestoval 73 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil11 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Charkov a okolí má rozhodně co nabídnout, jen je to trošku zapomenuté. A taky tam máš Sokolovo, důležité místo spojené s československou historií, kde je i muzeum, naučná stezka a podobně.
Nepodceňoval bych ten východ :D
To je pravda, Sokolovo je opravdu kousek, kdybych tam měl víc času, vypravím se tam. No nechtěl jsem aby to vyznělo, že v Charkově a okolí nic není, jsem ten poslední, který by zrazoval od návštěvy Ukrajiny :) Jen za těch pár hodin pobytu mě nezaujal tolik jako jiná města.
Skvělý, díky!
paradicka, ja som si teda pockal pekne na istotu UDJ-IEV a Wizz naspat. Tu tvoju prvu cast vyletu by sa mi teda nechcelo absolvovat :D
Skvělý humorný trip-report, i když jsem si původně myslel, že ses vydal do Nepálu či Tibetu za Yaky. Ale budiž. Dále plackartou 3. třídy po Ukrajině to musí být zážitek, nicméně zajisté komfortnější než stejnou třídou v Egyptě či Indii, nebo? Nedávno koncem června jsme vyzkoušeli 3. třídu Minsk - Grodno a kromě chybějícího opěrátka zas ani takové vedro nebylo 😉
Super akce !!! Byly mi asi tři roky když jsem letěl s tátou JAK 40 z Ostravy do Prahy.... Jediné na co si pamatuju jsou ty schůdky zezadu...
Jako vždy, přečteno jedním dechem. Jen tak dál, Kryštofe! :-)
ja bych do toho nesedl, ale o to vice me bavi podobne pribehy cist, diky!;)
Moc hezke vecerni pocteni.
Super. Diky. V Rusku stále ješě létá Jak-40 např. z Moskvy (VKO) do Kostromy.
Tak tak, za Vologdou jsem se původně chystal, protože tam je to jistota. Ale přeci jen tohle byla o dost jednodušší varianta. Ještě by měl létat u kazašských ZhezAir (http://zhezair.com/), tím bych se proletěl taky rád, ale na bucket listu toho je holt až přespříliš, nejen z leteckého hlediska :D