Cestopis

Na skok v Austrálii aneb Jak mě vypekli na Papue (3. díl)

Povídání o tom, jak jsem se zamiloval do Sydney, nezamiloval do Canberry a málem nedoletěl do Singapuru
Cestopis z výpravy „Šišatá cesta kolem světa aneb v Business class nejdelší linkou“ z roku 2019 napsal Kryštof Hájek

Je 7 hodin ráno a já už půl hodiny sedím v letadle s klokanem na ocase a snažím se dospat brzké vstávání. Wellington je kdesi za námi, nekonečná modř Tasmanova moře pod námi a Sydney probouzející se do všedního dne 3 hodiny před námi. Čekám na snídani a zhruba v půli cesty upadám do sladkého ranního snění. V Austrálii se nezdržím dlouho, ale nevadí mi to. Už na Zélandu jsem si řekl, že se do tohoto koutu světa určitě ještě několikrát podívám...

Na sydneyském letišti sedáme na čas kolem 8 ráno, z Airbnb mám instrukce k „self check-inu", takže nade mnou nevisí žádný konkrétní čas a já se tak můžu toulat kde chci. Tak se mi to líbí. Novozélandská televize strašila, že v Sydney panují vedra kolem 36°C, ale den před mým příjezdem se počasí umoudřilo a já tak vystupuju do příjemných 22 °C. 

Na nádraží pod letištěm kupuju Opal kartičku, kterou určitě budu potřebovat. Může se tu sice podobně jako v Londýně platit běžnou kreditkou (s denním limitem tuším 15 AUD), ale bohužel ne v autobusech, které vždy budete potřebovat k cestě na pláž. Bydlím v Newtonu, napůl hipsterské, napůl vilové čtvrti na západě Sydney. Rychle házím věci na Airbnb a jdu na brunch do jedné z mnoha kaváren. Příjemnou atmosféru ospalého dopoledne kazí jen účtenka, ale na to si tady holt budu muset zvyknout.

Jak Sydney bodovalo

Nezapřu svůj suchozemský původ a hned jako první cíl volím pláže na pobřeží. I když má Sydney docela dobrou MHD, na pobřeží musíte jet autobusy a ty se ukrutně vlečou. Na druhou stranu, člověk aspoň vidí hodně z okolí. Začínám na liduprázdné Maroubra Beach a postupně se autobusem přes Coogee a Bronte Beach sunu k té nejslavnější: Bondi Beach. Jelikož je místním po několika týdnech úmorných veder asi dost kosa, i Bondi je poloprázdná. Využívám vychytávky pro sólo cestovatele, všechny věci házím do skříňky a až do podvečera skotačím ve vlnách jak malý Jarda. Každopádně Sydney si u mě připisuje první bod. Tak krásnými plážemi kousek od centra se může chlubit jen málo měst...

Bondi Beach
Útesy poblíž Wastsons Bay
Všudypřítomné modro-bílé autobusy MHD

Další den na nic nečekám a rovnou si to šinu přes botanickou zahradu k jedné z mnoha vyhlídek na jednu z nejznámějších staveb světa – budovy opery. A v parku u botanické zahrady nakonec zkejsnu skoro dvě hodiny. Sydney boduje podruhé, tohle je prostě paráda. Výhled, stín, lavičky a wifi zdarma :D Přes operu pak prolézám centrum až k Darling Harbour a... Sydney boduje potřetí. Síť trajektů MHD křížem krážem přes zátoku je zkrátka věc, která se neomrzí a vydržím jezdit sem a tam až do večera. Výhledy z vodní hladiny mají prostě jinou dimenzi.

Sydney Downton
První pohled na Operu!
Stavba, která se nikdy neokouká
Opera, výletní loď u Circular Quay a downton
Někdo má v garáži auto, někdo hydroplán

Poslední celý den jsem měl v plánu vyrazit do Národního parku Royal na jižním okraji Sydney, ale centrum mě tak uchvátilo, že se hned dopoledne jedu vozit trajekty z konečné na konečnou :D Den pak zakončuji pod pylonem Harbour Bridge na Milsons Pointu, kde Sydney boduje počtvrté. Dlouhá svažitá louka ideální pro piknikování volně klesá k promenádě s výhledem tváří v tvář opeře a Harbour bridge. Pohodovou atmosféru pak umocňuje neustálý lodní cvrkot na zátoce. 

Parník versus mrakodrap
Parník versus letadlo
Pohled z vodní hladiny
Typický výjev sydneyské MHD
Odpolední špička na zastávce. Jo, někdo čeká na metro na Ípáku, někdo u Opery :)
Podvečerní špička na zátoce

Jako takhle. Všichni, kdo mě znají, tak vědí, že jsem Pražák jak Brno a na svoje rodné město nedám za nic na světě dopustit. Ovšem Sydney zabodovalo natolik, že jsem se dokonce chvílemi přistihl, jak Prahu sprostě podvádím a říkám si, jak bych se sem rád odstěhoval! Tyhle pohledy se prostě neomrzí:

Park pod Harbour Bridge
Parník míří kamsi do Pacifiku
Večerní Opera...
... a večerní Harbour Bridge

Na návštěvě v umělé Canbeře

Dost bylo ale času na jednom místě, jede se dál! Austrálii jsem bral spíš jako přestupní zastávku, nechtěl jsem se tak pouštět do delších výletů k Uluru nebo na Tasmánii. Volba na kratší odskok tak byla jasná. Jelikož mám rád geografii, neodpustil bych si, kdybych nezajel do hlavního města. Melbourne a Sydney se nemohly dohodnout, tak utřela obě města a v roce 1913 jim postavili na zelené louce ve vnitrozemí Canberru. Teda spíš v hnědém křoví, protože tak se dá charakterizovat část světa, kde Canberra stojí.

Ze Sydney je vzdálená necelých 300 km a cestovat můžete letadlem, autobusem nebo vlakem. Letadlo zavrhuji, je to zbytečně drahé a nic nového do statistik by mi let stejně nepřinesl. Autobus zavrhuji taky. Je sice levný a docela rychlý, ale autobusová doprava je pro mě prostě nízká forma cestování "jen v nouzi". Vlak za 25 AUD je tak jasná volba. 

V sedm hodin ráno už stepuju na nástupišti a nestačím se divit, že za celou cestu nepociťuji žádnou nepřirozenou únavu z neustálých změn časových pásem a brzkých vstávání. Snad až na malou krizi ve Wellingtonu. Do Canberry jezdí něco, co by se dalo přirovnat k dieslovému pendolinu. Nic proti ničemu, jede to svižně a uvnitř je to docela pohodlné. Tedy svižně... to trochu přeháním, protože cesta do Canberry je hodně kopcovitá a trať je samý oblouk, takže se nakonec jízda protáhne na nějaké 4,5 hodiny.

Hlavní nádraží v Sydney
Dieslové "Pendolino"
Vcelku pěkné svezení

Ničemu to ale nevadí, cesta hezky ubíhá, když nejdřív uháníme po rovných kolejích přes sydneyská předměstí, abychom se vzápětí dostali do spirál v podhůří Předělového pohoří a pokračovali přes rovnou savanu až do Canberry. Čert vem ale nějaké pohoří, savany a kdesi cosi. Důležitá je jen jedna jediná věc: viděl jsem svého prvního klokana! Takového menšího a opelichaného, ale byl to klokan! Bohužel než jsem vůbec stihl vyndat foťák, odklokanil se někam do buše, ale to je fuk, viděl jsem ho!

Dětské nadšení mi vydrželo až do Canberry, kde měla přijít složitá logistická situace. Přijel jsem v sobotu po 11 hodině, odlétat jsem měl druhý den z místního letiště v 9 ráno. V neděli ráno v Canbeře nejezdí MHD, zvolil jsem tedy Vibe hotel u letiště (a ne, tentokrát to nedopadlo jako ve Wellingtonu, viz předchozí díl :D). Nechtělo se mi tahat s velkým batohem, z nádraží jsem tedy zajel na letiště (cca 20 minut autobusem) a pak zase zpět do centra. Trochu pakárna, ale celodenní lístek na MHD je stejně jen 2x dražší než jednorázová jízdenka a potřeboval jsem po delší době zase hotel trochu na úrovni.

Na rozdíl od Syndey v Canbeře panuje typické vnitrozemské podnebí. Sucho a vedro. Už z autobusu vypadá město vyloženě nepřívětivě. Obrovské plochy ničeho střídají prázdné široké bulváry plné betonu a rozpáleného asfaltu, domy jsou rozházené po velké ploše tak nějak divně bez ladu a skladu, i když fotografická mapa říká, že město má naopak přesně naplánovaný půdorys. Ale cítit to není.

Vystupuju v půlce mezi letištěm a centrem a pěšky jdu přes rozpálené chodníky podívat se na budovu parlamentu. To jsem si dal. Co na mapě vypadá blízko, je ve skutečnosti dvakrát dál. Kompletně splavený jsem obešel zajímavou budovu parlamentu, která vyrůstá z umělého vrcholku a kouká tak na celé město a jal se hledat nějaké MHDčko do "běžného obytného" centra Canberry. Žel bohu, v sobotu nic nepremává, jen expresní linky na předměstí, kde žijí lidé, a na letiště. Co se divím, vlastně to má svoji logiku. V parlamentní zóně o víkendu kromě jednotek turistů nikdo není. Do 3,5 kilometru vzdáleného centra tak jdu opět pěšky. Opět po rozpáleném betonu podél dálnice, no eňo ňůňo! 

Nový parlament a všudypřítomné dálnice
Budova starého parlamentu
Umělý rybník oddělující parlamentní zónu a "normální" město
Budova nového parlamentu
Výhled na Anzac Parade

Už řádně zdeptaný neustálým chozením po nevábném městě si říkám, že prolítnu centrum, skočím na bus a pojedu se resocializovat na hotel. Ale Canberra se nakonec rozhodla, že mě jen tak nepustí. Už z dálky slyším hluk a vidím davy lidí. Něco se tu koná! Dav mě plynule pohltil do svého středu, asi 7 ulic centra je obklopeno nejrůznějšími stánky, hlavně s jídlem a pitím, občas se najdou i nějaké cetky z keramiky. Až po čtvrt hodině mě dochází, že každý stánek reprezentuje jinou zemi a po dalších 10 minutách zjišťuji, že se tu koná Mezinárodní multikulturní festival. Tak tady se mi bude líbit, jsem totiž hladný ako Čenkovej deti a smädný ako ťava.

Hned za prvním rohem mé oči upoutá nápis "Beseda" a pod ním "České pivo, bramboráky"... Však proč ne, pro začátek... Prohodím tu pár slov s krajany, dám si jeden bramborák a dva Černovary (exportní pivo rakovnického Bakaláře - nic moc, ale jak říkám... smädný ako ťava) a začínám tour po dalších stáncích. Těch vůní a těch chutí je tu nespočet a člověk prostě nemůže odolat. Mozambické nevím-co, srílanské curry, fidžijské ryby, bhútánské nevím-co, kolumbijské empanady, španělské tapas, eine kleine deutsche Bratwurst... Aber ja, warum nicht! Každý jeden pokrm samozřejmě zapíjím nějakým místním šnapsem. Aby se neřeklo. Abych neurazil. A protože na cestách sám nejsem moc zvyklí pít, za hodinu a půl ji mám jak z praku :) Nepřidá ani směsice mnoha jídel, která se bije v žaludku... nebudem si nic namlouvat, to jsem se zase jednou zprasil.

 

Mezinárodní multikulturní festival v plném proudu
Milé překvapení!

„Rada do života: nejezte a nepijte jako Kryštof Hájek, bude vám blbě!“

Okej, stane se, bylo to super, ale teď musím najít jedenáctku autobus na letiště a hotel. Canberské ulice mi sice splývají v jednu nepřehlednou změť (a ne proto, že by to byla skutečně nepřehledná změť, nýbrž proto, že - jak už jsem naznačil - jsem zpitý jak carský důstojník), ale nakonec mi autobus přijde přímo do rány. Usedám a modlím se, aby se během 20minutové jízdy můj žaludek nerozhodl reklamovat svůj obsah a neopakoval se 4 roky starý scénář z letu Ankara – Ercan... ale o tom radši pomlčme :D

Tentokrát ale naštěstí ostudu neudělám, s úlevou vystupuju před terminálem a mažu na hotel. 

Směr severní Queensland

Ráno mám dost času se nasnídat, letí mi to v 9 a letiště je 50 metrů od hotelu. Mířím do Cairns, jednoho z výchozích center k Velkému bariérovému útesu a do několika hustě zarostlých a kopcovitých národních parků. Protože mi bylo jasné, že po skoro 5 dnech na zemi budu mít sakra absťák, místo jednoho přestupu volím let s Virgin Australia přes Brisbane do Townsville a dál s Qantasem kratičký skok do Cairns. Je přeci lepší mít tři lety než dva :) 

I když ani jeden let ničím nevyniká z běžného průměru, užívám si je všechny. Je to zvláštní. Ani po skoro 450 letech mě to nenudí. Na letišti v Brisbane mám 2 hodinky na přestup. Nejdřív jsem trochu rozmrzelý, že jim tu nefunguje wifi, vzápětí se mi ale o zábavu postará čínský školní výlet (cca 13 leté děti). Je to opravdu skvělé divadelní představení. Učitelky sice poslouchají na slovo, ale jinak se nestačím divit. Převlékání spodního prádla přímo v hale, plivání na lavičky, házení po sobě jídlem... Nic není problém.

Přestup v Townsville mi zase zpříjemňuje znuděná mladá slečna, která se se mnou dala do řeči. Škoda holka, kdybys nebydlela v Mount Isa, městě uprostřed ničeho, rád tě pozvu na rande, ale takhle... to pardón.

Málo platné, tenhle pohled už mi po 5 dnech zase chyběl :)
Brisbane jako na dlani
Pobřeží Queenslandu
Dášenka mě poveze z Townsville do Cairns

Do Cairns přistávám kolem čtvrté odpoledne, skoro hodinu a půl čekám na soukromý autobus, který zajišťuje veřejnou dopravu a to jen proto, abych s čistým svědomím mohl upgradovat průvodce o letišti Cairns tady na webu. Jo, těžký život, nebýt toho, už jsem dávno Uberem na hotelu :D 

V Cairns je vedro. Ale jiné než v Canbeře. Vlhké a dusné, ale přesto subjektivně příjemnější. Slunce často skryjí mraky, občas foukne, zkrátka dá se to přežít. Město samo o sobě je malé a vcelku nudné až na pěkný veřejný bazén přímo na hlavní promenádě:

Mám tu jen jeden celý den, po dlouhém přemýšlení nakonec vyrážím šnorchlovat na blízký Fitzroy Island. Výjimečně se nechám přemluvit už v hotelu a kupuju si šnorchlovací výlet spolu s dopravou na ostrov v jednom. Za 90 AUD to není žádná hitparáda, ale protože recepční byla Češka, byla mladá a hezky se na mě usmívala, podlehl jsem. 

Pohoda na Fitzroy Island
Pohoda na Fitzroy Island II

V únoru je v Cairns vrchol mimosezónního období, kdy je zde zdaleka nejméně turistů, přesto je Green Island docela nacpaný. Šnorchlovací výlet je ale fajn, podmořský svět mě nadchne i ve Středozemním moři, takže pro mě je zážitek cokoliv.

S Air Niugini přes Port Moresby

Čas v Austrálii se ale nachýlil. Na druhý den opouštím před polednem kontinent a mířím do Asie. Jak už jsem předeslal v úvodním díle, vybral jsem si tu nejdražší možnou cestu. Ne snad proto, že bych nevěděl co s penězi, ale prostě proto, že Air Niugini. Národní aerolinka Papui-Nové Guineji, která s krátkým hodinovým přestupem v hlavním městě Port Moresby nabízí lety právě z Cairns do Singapuru. A Air Niugini je sakra exotika. Letiště Port Moresby jako přestupní bod ještě větší. A exotické kousky ve své letecké sbírce je rád. Je to vlastně úplně stejné, jako když někdo sbírá třeba poštovní známky. Čím raritnější, tím lepší. 

Už na odbavení v Cairns se na mě dívají jak na debžota. Proč prý letím do Singapuru přes Port Moresby, když pět minut přede mnou letí přímý spoj Silkairu? Moje pravdivé vysvětlení se s pochopením moc nesetkává. Na to jsem zvyklý, nelíbí se mi ale, že dostávám palubku jen na let do Port Moresby. Tu další do Singapuru si prý mám vyřídit až při přestupu. No ok...

Čeká mě hodinu a čtvrt dlouhý let s Fokkerem 100, v dnešní době už dost raritním kouskem. U gatu zvědavě koukám po spolucestujících. Nejsem zase takový jantar, abych si myslel, že všichni Papuánci nosí bederní roušku a chtějí mě sežrat, ale přesto má tenhle let velký punc exotiky. Možná zatím největší za mojí leteckou kariéru. Žádná exotika se ale ve skutečnosti samozřejmě nekoná. Pár papuánských businessmenů, pár australských techniků, dělníků a kdo-ví-čeho-ještě, několik Číňanů a čtyři němečtí turisté. Ti jsou taky všude.

Už na zemi si ale všímám, že to přeci jen asi nebude úplně standardní let. Posádka je totiž tak teatrálně apatická, že chvíli pochybuji, zda nejsme účastníky nějaké skryté kamery. Že se tváří jakoby snědli kyselý citron a zajedli ho chcíplou ropuchou, budiž. Ale před odletem ani jedno hlášení, žádná demonstrace nouzových pokynů, žádná kontrola cestujících. Prostě zavřít dveře a nazdar. Teda doufám, že aspoň ty dveře zavřeli... A doufám, že piloti tak apatičtí nebudou :D

Opravdu jsem si nemyslel, že přes tohle někdy poletím
Můj obstarožní Fokker...
... a exotický kolega z Papui na stojánce vedle
Živo na letišti v Cairns

Ještě zamáváme kolegovi na vedlejší stojánce, menší z papuánských aerolinek Air PNG, a po svižném startu nabíráme směr Papua-NG.

Typická zástavba australských předměstí se pod námi rychle mění v políčka následovaná hustými deštnými pralesy a pak už jen tyrkysová modř oceánu nepravidelně narušovaná světlými odstíny Velkého bariérového útesu. 

Vedle mě sedí Australan, šedesátník, který na první pohled vypadá jako ostřílený biolog na pracovní výpravě do tajů papuánské džungle. Když začne vyplňovat imigrační kartičku, po očku sleduji, co tam jede dělat. Já vím, šmírovat se nemá, ale když mě to tak děsně zajímalo. Už mi začíná být trapně a chystám se odvrátit zrak, všimnu si ale, že zrovna vyplňuje jméno. "Ja-ro-mír _ Procházka" . No tak ty seš teda Australan jako Brno! Ještě že jsem si pod vousy nemumlal nějaké nevhodné výrazy :D 

Ihned po té, co nám posádka rozdala (spíš hodila jako psům) občerstvení v podobě nechutné tortily a buchty mazlavé jako bláto, začínáme klesat. No nic, tak tohle se jim taky moc nepovedlo, se sklízením a kontrolou kabiny před přistáním si hlavu nelámou vůbec. Co už, jiný kraj, jiný mrav. 

Přistáváme přesně v čase na letišti Port Moresby. Nejnepředstavitelnějším přestupním bodě. Ani angolská Luanda, přes kterou jsem letěl před 2 roky do Zimbabwe, se s tímhle nemůže rovnat. Nízký terminál se ztrácí v šedi letištní plochy a já začínám tušit nepěknou zradu. Dál do Singapuru mi to letí za hodinu. Dnešní linku má letět Boeing 767, který má být v Port Moresby podle letového řádu 3 hodiny před odletem. Kromě našeho letadla a vrtulové havěti je tu ale pusto prázdno. Tohle trošku smrdí...

Velký bariérový útes
Terminál letiště POM
Air Niugini...
... kam oko dohlédne

Mířím na transferovou přepážku, přičemž si stačím všimnout, že terminál vypadá překvapivě k světu, čistě a moderně. Na transfer desku se mě ujímá paní, která je klasickým prototypem nasrané báby, a to ještě volím ten nejmírnější výraz. Ne vážně, u téhle paní bych věřil, že je nějaký vzdálený potomek lidojedů, protože se tváří, že by mě nejradši snědla za živa za to, že se opovažuji jí na něco ptát.

Vysvětluju, že pokračuju dál do Singapuru a že mi v Cairns nedali borading pass. Chce vidět vytištěnou letenku. Chválím múzu, že mě před odjezdem políbila a já si ten papír skutečně vytiskl, jinak to totiž už pár let nedělám. Dál chce pas, ok. Ještě jeden doklad s fotkou. Ptám se proč, ona odpoví "Proto". Fajn, příjemná paní. Dávám jí tramvajenku, to jí stačí. Za 5 minut se beze slova zvedne a se všemi věcmi někam zmizí.

Dobře no, budu se opakovat, ale jiný kraj, jiný mrav. Asi je to tu běžné. Pohledem kontroluji odletovou tabuli, u letu do Singapuru není žádná zmínka i když je jasné, že bude zpoždění. Když se Paní bába ani po 20 minutách nevrací, odchytávám jiného zaměstnance, který mi s překvapeným výrazem sděluje, že let do Singapuru je zrušen a že už se to ví od rána. Prý nechápe, proč mě v Cairns vůbec nechali nastoupit. No to já taky ne.

Po téměř hodině se vrací Paní bába a vítězoslavně mi sděluje, že let do Singapuru je zrušen. Jojo, holka... už to vím, tak co se mnou uděláte?

"Poletíte nejbližším dalším letem".

"Prima, to jest...?"

"To je za 4 dny", odvětí mi a hrozně kysele se zašklebí. Nevím, jestli to má znamenat výsměch či omluvu.

Mísí se ve mně nejistota, naštvání z toho, že přijdu o velkou část programu v Malajsii a taky o pár peněz za už zaplacené letenky a ubytování, ale zároveň vzrušující představa, že aspoň na chvilku navštívím Papuu-NG, byť se tedy o Port Moresby často říká, že je nejnebezpečnější městem světa .

Paní bába někam volá a vzápětí mé nadšení hned uzemňuje s tím, že hotel a veškerý program v Port Moresby si musím platit a zajistit sám. Tohle teda ne. Už řádně vytočený Paní bábu posílám pro nějakého jejího nadřízeného. Takhle bychom kamarádi nebyli.

Posílá mě do nějaké čekárny, která vzdáleně připomíná lounge, ať si počkám. Stále ještě nevím, jestli se mám radovat z neplánované návštěvy nebo být naštvaný nebo bych se snad měl bát, protože zkazky o nejnebezpečnějším městě světa nejsou jen zkazky? Nevím nevím...

Za dalších 30 minut Paní bába přichází, rty sevřené v jednu dlouhou úzkou linku, ve tváři nasupený výraz. Úplně jako moje "pančitelka" ze základní školy, když jsem jednou temperami pomaloval tabuli. Háže po mě mým pasem a obálkou a bez jediného slova odchází. S očekáváním balíku peněz (ok, moc se dívám na televizi) obálku otevírám a vytahuji letenku na let do Singapuru přes Hong Kong, odlet za 35 minut. A přílet do Singapuru v 5:45 ráno, 12 hodin po původně plánovaném.

„Rada do života II: Nelétejte s Air Niugini.“

Sedím v obstarožním Boeingu 767, přede mnou 7,5 hodiny letu do Hong Kongu, 7 hodin skoro-nočního čekání a 3,5 hodin red-eye letu do Singapuru a přemýšlím, jestli jsem vlastně rád, že kromě jedné probdělé noci je můj plán nenarušen, anebo jsem zklamán z toho, že nakonec Papuu nenavštívím...

Záchrana...
... a ve hmotné podobě. Tahle 767 mě odveze do Hong Kongu, Cathay následně do Singáče
Nejsem sám, koho zaujal moderně vypadající interiér :-)

V dalším díle si povíme něco o ranní honičce po singapurských dálnicích a návštěvě tří míst v Malajsii: Kuala Lumpur, Penangu a Langkawi.

Zážitky pro tebe sepsal Kryštof Hájek

14. 04. 2019, poslední aktualizace 2019-04-14T21:23:09+02:00

Kryštof Hájek žije v České republice a procestoval 59 zemí světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne je už 2 roky, napsal pro tebe 6 cestopisů a pomohl sepsat 43 průvodců .

13 komentářů

Komentuj, hodnoť nebo se na cokoliv zeptej.

Avatar uživatele Michal
Michal

Super cestopis (y) Ta Papua překvapila.

Odpovědět
před 3 dny
Avatar uživatele tmx
tmx

Máš profil na flightradaru se záznamem všech svých cest? To by mě zajímalo :)

před 5 dny
Kryštof Hájek

Super cteni, bavi me to hlavne proto ze spoustu zdejsich cestopisu pisou turisti a ne cestovatele - coz rozhodne neni Krystofuv pripad :)))

Odpovědět
před 5 dny
Jakub Langer

Poutave napsano a navic i to kratke dobrodruzstvi v legendarnim Port Moresby. Takove mam rad …

Zrejme Ti stejne museli najit nejaky navazny spoj do Singapuru, treba ten pres Hong-Kong, nebot by museli zajistovat tvuj pobyt na 4 dny v zemi, a to nejen ubytovani a stravu ale i vizum, nebo?

před 6 dny
Avatar uživatele niemandos
niemandos
  • Právě online
  • Přidal se před rokem
  • Napsal 348 komentářů
  • Poslat zprávu

A proč by to dělali.Nechali by ho 4 dny na letišti a jidlo by si odpracoval. Místo ma spaní by si jistě v nějakém koutku nasel.

před 6 dny
Kryštof Hájek

Jojo, nejdřív mi řekli, že si všechno budu hradit sám, když jsem se ohradil, že mi náklady na hotel uhradit musí, zmizeli a za půl hodinky přišli s letenkou :D Vízum by problém nebyl, pro EU občany lze on arrival a tuším, že dokonce i zdarma.

před 6 dny
Jakub Langer

Oficialne je tedy vizum potreba, ale nikdo jej nekontroluje ?!

Nastesti Ti to vysledne dopadlo dobre. Kdyby byli prisni a s tim vizem by delali okolky, tak smula. Pripomelo mi to film Terminal :-D

Kačenka Konečníková

V té Papui NG s bílými historicky nemají dobré zkušenosti tak proto asi ta pohostinnost. A Port Moresby je nevyužitá příležitost k prohlídce města, kdy jindy tam zase poletíš?

před 6 dny
David Eiselt

Až si bude chtít udělat prodloužený víkend v Barceloně, tak to vezme přes Port Moresby 😁

před 6 dny
Kryštof Hájek

Přesně tak, není všem dnům konec :D

před 6 dny

Taková města mají výhodu, že se tam nepřetlačuješ s ostatními turisty. Já třeba v San Pedro Sula nepotkala žádného, to nejsou Benátky.

Petr

Prima čtení...

Odpovědět
před 6 dny
Avatar uživatele

Nechceš klikat? Přidej se mezi nás! (pokud nejsi robot)

 
 

Další cestopisy, které napsal Kryštof Hájek

❤️ Oblíbené
Čtení na 16 minut
Křížem krážem regionem Taranaki i po Wellingtonu (2. díl)
Kryštof Hájek 2019-03-31T01:11:38+01:00 6 komentářů
Nový Zéland 2019

Pěší i silniční toulky po novozélandském Severním ostrově...

❤️ Oblíbené
Čtení na 10 minut
Na druhou stranu Země druhou stranou aneb Convair nepočká (1. díl)
Kryštof Hájek 2019-03-22T01:00:30+01:00 17 komentářů
Nový Zéland 2019

Pár slov o cestě na Nový Zéland západním směrem přes San Francisco a Sydney a jak jsem se proletěl 63 let starým letadlem.

❤️ Oblíbené
Čtení na 9 minut
Jak vznikla šišatá cesta kolem světa
Kryštof Hájek 2019-03-19T00:38:43+01:00 20 komentářů
Napříč světem 2019

...aneb plánování bláznivé cesty napříč třemi světadíly přes USA, Nový Zéland, Austrálii, Malajsii, Indii a Singapur

❤️ Oblíbené
Čtení na 22 minut
6 hodin vpřed, 30 let vzad
Kryštof Hájek 2018-12-25T03:06:57+01:00 27 komentářů
Rusko 2018

...aneb putování po Rusku za starými Tupolevy, k Bajkalu, Obu i po Transsibiřské magistrále

Další cestopisy