Rychlé kolečko okolo fotogenické Namibie
Pokud se o Africe říká, že když tam člověk jednou je, chce se tam od té doby pořád vracet, o Namibii to platí dvojnásob. Země, která zboří Vaše představy o špinavé a přeplněné Africe, dostane každého.
Cestopis z roku 2019 napsal Jan Pirič
Naše druhá cesta do Afriky začala asi jako každá jiná moje dovolená posledních let, a to koupí letenek. Někdy v únoru se objevila akce na letenky z Prahy do hlavního města Namibie, Windhoeku, za 12 500 Kč, což se zdálo jako neodolatelná cena a super příležitost dát šanci i jižní Africe (po loňské návštěvě Ghany). Pobyt byl bohužel jen na 7 nocí, což je na Namibii sakra málo. Každému, kdo se tam chce vydat, doporučuji, aby tomu dal alespoň 14 dní, nudit se rozhodně nebude.
Zařizování před cestou
Už během koupě letenky se mi při pomyšlení na plánování a zařizování ježily chlupy po celém těle, protože příprava na dovolenou tohoto typu musí být precizní. Naštěstí se vše obešlo téměř bez komplikací.
- Víza: V době, kdy jsme o víza žádali my, bylo třeba toto zařizovat poštou přes ambasádu v Berlíně. Dnes již je možné žádat o víza na zastupitelském úřadě v Praze, viz csnk.cz. Kdo by chtěl, určitě mohu poradit, co vše a jak je třeba k vydání víz připravit. Není to žádná věda, ale nějaký čas to zabere.
- Auto: Půjčené auto je v Namibii nutnost. Přestože u někoho panují názory, že stačí obyčejné auto, věřte, že auto s náhonem 4x4 se opravdu hodí. My jsme zvolili auto Toyota Hilux se střešním stanem, s pohonem 4x4. Toto auto je v Namibii velice rozšířené a ne náhodou. S výběrem auta jsme byli velmi spokojení. Po zdlouhavém pročítání recenzí jsme zvolili společnost Namibia 4x4 rentals a nyní mohu říct, že jsem za toto rozhodnutí rád. Je pravda, že se dalo sehnat o pár stovek levněji, ale mnohem horší auto. Zde jsme dostali novou Toyotu, byli jsme druzí, kteří s ní jezdili. Automat, bluetooth, klimatizace, vše čisté, vyvoněné, vybavené kempovacím a vařícím vybavením (bomba, grilovací rošt, nádobí, židle, stůl). Za příplatek i lednička, kterou doporučuji. My jsme ji neměli a do dnes toho lituji. Spacáky a polštáře jsou také za příplatek (na týden 800 NAD pro dva), myslím, že za to pohodlí to stojí, než se tahat se svýma. Auto mělo dvojitou nádrž, takže jsme se nemuseli stresovat tím, že je v Namibii málo benzínek. EDIT 2023: Mnou doporučovaná půjčovna po covidu pravděpodobně zkrachovala, resp. nelze již na internetu dohledat.
- Itinerář: Jelikož je itinerář cesty jedna z povinnosti k vydání víz, tak je nutné ho sestavit. Nicméně i kdyby to povinné nebylo, rozhodně doporučuji itinerář připravit, a to i ideálně s místy, kde budete ubytováni. Například kempy v národním parku Etosha a v Sesriemu (u Sossuvlei) jsou poměrně dopředu vyprodány, my jsme kvůli tomu nemohli spát přímo u Sossusvlei, ale byli jsme v kempu cca hodinu cesty dále. (Ale byl to super kemp a velmi levný, rozhodně doporučuji - na Bookingu Camp Neuhof). U ostatních destinací není třeba bookovat kempy dopředu, jsou volné.
- Očkování / antimalarika: Není povinné očkování, ale základní cestovatelský balíček určitě není na škodu. My jsme brali i antimalarika, která také nejsou stoprocentně nutná, ale pro obezřetnější cestovatele určitě vhodná.
- Mezinárodní řidičák: Určitě je třeba zařídit, budou ho po vás chtít v půjčovně a i policajti. V Namibii platí mezinárodní řidičák pouze dle ženevské úmluvy, tedy ten s roční platností. Policejní kontrolu jsme za celý týden zažili jen jednu a trvala asi 30 vteřin, takže na rozdíl od Ghany, kde byla každý den nějaká, to je velice příjemná změna.
Co s sebou
Jelikož je Namibie hodně slunečná, určitě to chce nezanedbat pokrývku hlavy. Pro návštěvu pouště v Sossusvlei je vhodný i šátek, který vás ochrání proti létajícímu písku, ale také pohodlnou obuv. Do auta se určitě hodí adaptér na nabíjení do zapalovače, ideálně s více zdířkami, protože v některých kempech si svoje elektronické miláčky nenabijete. Jelikož byl nákladní prostor našeho auta poměrně často zaprášený, koupili jsme si na místě smetáček a lopatku. Hadříky na čištění zaprášených věcí je také fajn. Dále jsme si s sebou vzali nějaké jídlo, které jsme si mohli vařit na vařiči. To nám bohužel zůstalo ve ztraceném zavazadle na pražském letišti, ale hodilo by se. Pro pozorování zvířat se hodí dalekohled, v NP Etosha jsou všichni také vybaveni super foťáky s dlouhým zoomem, což rozhodně také stojí za doporučení. My jsme měli obyčejný kompakt s 10× zoomem, takže fotky nejsou úplně profi, jak sami uvidíte. Chce to mít s sebou dostatek paměti na fotky a videa.
Let
Letenky za 12 500 Kč na osobu jsme koupili přímo na stránkách Condoru, jednalo se o let z Prahy s přestupem ve Frankfurtu. Později šla cena letenek dokonce postupně až na hranici 8 500 Kč, nikdy v historii však tolik akcí nebylo. Z Prahy do Frankfurtu se letí s ČSA, ve Frankfurtu je pouze 1 hodina a 5 minut na přestup. Za tu dobu se musíte stihnout přesunout z terminálu 2 na terminál 1. Je rozhodně nutné si nastudovat, jak tento přesun probíhá, kudy kam máte jít. Jako ideální varianta se jeví použití automatického vláčku SkyLine, který byl naneštěstí mimo provoz, takže jsme jeli žlutým Shuttle Busem, což nám ukrojilo mnoho cenných minut navíc na již tak krátkém času na přestup. O přeložení případného zapsaného zavazadla se starat nemusíte, nicméně těžko říct, jestli to stihnou, když i přestup lidí je tip ťop. Let s Condorem do cílové destinace trvá cca 10 hodin, dostanete průměrnou večeři a průměrnou snídani, dostatek pití (nealko), deku a polštář. Na cestu tam můžete udělat online check in, na cestě zpět to sice můžete udělat, ale Boarding Passy si stejně musíte nechat vytisknout na letišti. Ještě k tomu přestupu ve Frankfurtu, my jsme letěli z Prahy načas (průměrně bývá zpoždění tak deset minut), ve Frankfurtu na letišti jsme všude běhali, na bezpečnostní kontrole jsme neměli žádnou frontu, přesto jsme k bráně dorazili ve chvíli, kdy už lidi nastupovali do letadla (měli jsme zase nevýhodu v tom, že jsme nemohli použít SkyLine). Letiště je obrovské, ale naprosto přehledné, přesto, jak jsem psal, se na přestup psychicky připravte. Takže je rozhodně nutné nezaváhat a fakt kmitat. Přílet do Windhoeku v pohodě, na letišti jsme dost dlouho čekali na pasové kontrole, takže se po vystoupení z letadla určitě vyplatí si trochu popoběhnout do příletové haly, abyste tam byli první. :) Po vyložení zavazadel z letadla a jejich vyzvednutím je potřeba ještě všechna zavazadla prohnat rentgenem, a jste volní. Na letišti nás čekal náš odvoz do půjčovny.
Letadlo z FRA do WDH od Condoru
Průměrná večeře, kterou jsme dostali
První den - Solitaire, Sesriem
Po příletu na nás kromě nepříjemného překvapení v podobě ztraceného zavazadla čekal i pracovník z autopůjčovny, který nás odvezl do kanceláře, která leží asi dvacet minut jízdy z letiště směrem do hlavního města, Windhoeku. Vybrali jsme si hotovost z bankomatu na letišti (7000 NAD). Mimochodem, tento obnos nám krásně stačil na celých osm dní (samozřejmě někde jsme platili i kartou). Po cca dvouhodinové přebírce auta jsme se vydali do hlavního města. Tam jsme zavítali do supermarketu (prvního ze strany od letiště). Hlídač auta byl poměrně otravný (proti ostatním) a přidalo se k němu i několik dalších žebráků, kteří nás doprovodili až do supermarketu. Nakonec ze mě dostali 50 NAD, což je nejvyšší částka, kterou jsem za celý pobyt v Namibii někomu dal. Jelikož mě to natolik otrávilo, vrátili jsme se k autu bez nákupu, hlídačovi dali 20 NAD a jeli pryč. Hlídač auta se velice rozčiloval, že je to opravdu málo. Místní paní nám však řekla, že oni takovýmto dávají maximálně 2 NAD. Ideální částka od cizince je 10 - 20 NAD. Popojeli jsme o kus dál do pobočky největšího namibského operátora, MTC. Tam jsme si pořídili SIM kartu s mnoha volnými minutami, smskami a 3 GB dat za cca 200 NAD. Toto vystačilo úplně bohatě na celý pobyt. Poté jsme v jiném supermarketu koupili tekutiny a něco k jídlu (na večer) a vyrazili směr Solitaire. Po cestě jsme se zastavili na hezkém místě s výhledem, nebyli jsme sami.
Spreetshoogte Pass
Spreetshoogte Pass
Po dalších x hodinách cesty jsme dorazili do zajímavé vesnice Solitaire. Kromě benzínové stanice a vyhlášené pekárny s ještě vyhlášenějším Apple Pie (rozhodně doporučuji) tam je plno fotogenických vraků aut. Obchod je spíše malý, s malým výběrem. To samé i v následujících vesnicích v okolí Sossusvlei, takže důrazně doporučují nákup dostatku surovin již ve Windhoeku.
Vyhlášená pekárna. Apple Pie jsem vyfotit zapomněl.
Po občerstvení jsme pokračovali směr vesnička Sesriem, což je vstupní brána do oblasti Sossusvlei. Je tam kemp, platí se tam poplatek za vjezd. V kemp se dá nakupit pár základních potravin. Cesta mezi Sesriemem a Sossusvlei je na namibijské poměry dost vytížená (představte si silnici 3. třídy v ČR v noci), odráží se to na kvalitně povrchu. V jednom úseku jsme jeli cca 30 minut dvacetikilometrovou rychlostí. Jelikož jsme k bráně v Sesriemu dorazili až někdy okolo půl šesté večer, už nás poslali zpět s tím, že bychom se nestihli vrátit včas. I když jsme z toho nebyli šťastní, bylo to dobře. Pokračovali jsme totiž do kempu Neuhof, který velmi doporučuji, nicméně leží cca 45 minut svižné jízdy (90 km/h) a dojeli jsme tam za tmy. Deadvlei a Sossusvlei jsme tedy navštívili až druhý den při východu slunce. Zmiňovaný kemp Neuhof se dá velmi levně rezervovat na bookingu, cena po přepočtu cca 280 Kč pro dva. Cena v kempu v Sesriemu je více než 1000 Kč, nicméně přináší s sebou výhody. Můžete totiž být až do západu slunce na Deadvlei a taky tam jako první ráno vyrazit. To návštěvníkům "z venku" dovoleno není, protože brána se otvírá po sedmé hodině (asi v závislosti na ročním období). Ohledně Sossusvlei a Deadvlei toho všude najdete dostatek a žádné speciální doporučení pro vás asi nemám, ale pokud si to chcete užít s méně lidmi, chce to tam být jako první nebo jako poslední. Pokud nebudete mít auto 4x4, docela se projdete, tipuji tak hodinu a půl, od posledního možného parkoviště. Pokud 4x4 mít budete, rozhodně to zapněte dřív, než bude pozdě. My jsme neměli daleko od toho, aby nás musel někdo vytahovat, a to jsem si ještě frajeřil a naschvál zkoušel zajíždět do hlubokého písku. No, znova bych to už nezkoušel.
Druhý den - Sossusvlei, poté směr Swakopmund
Ráno jsme se tedy z kempu Neuhof vydali směr Sesriem, poté Sossusvlei. Skládání stanu nám trvalo ještě o trochu víc, než po zbylý čas dovolené, takže jsme bohužel nebyli mezi prvními. K samotným dunám asi není co více dodat, to musíte zažít sami. Jen bych upozornil, že v Namibii podobných dun určitě uvidíte víc, bez lidí, ale co se týče Deadvlei, to je jen zde. Po cestě zpět jsme při dojezdu k bráně byli požádáni, abychom zaplatili poplatek na cca 200 metrů vzdálené recepci kempu. Stejně tak byli upozorněni i ostatní, takže jsme si všichni udělali takové kolečko. Nechápu, proč nám to neřekli při vjezdu nebo to někam nenapsali.
Pak jsme se už vydali směr Swakopmund. Byla to skoro pětihodinová jízda po štěrkových cestách, takhle dlouhá štěrková cesta nás už poté nikdy nepotkala. Chvílema člověk musí jet fakt pomalu, ale většinou se dá jet cca 80 km/h, což je taky maximální limit, který nám na štěrkových cestách půjčovna dovolila. Pro jistotu jsem udržoval ručičku tachometru na 90 km/h. :) Při té příležitosti se sluší poznamenat, že i přestože jsme měli dvě náhradní kola, jsme ani jednou nepotřebovali jejich služby. Doporučuji ale výraznou obezřetnost a vyhýbání se velkým kamenům, které v některých místech jsou poměrně ve velkém.
Po poměrně dlouhé cestě zvuk příchozí zprávy z Messengeru dává najevo, že se již blížíme k civilizaci, konkrétně ke městu Walvis Bay. Po levé straně vidíme nějaké rybníčky a hlouček lidí kolem jednoho auta. Rozhodujeme se zajet k rybníčku a obhlédnout situaci. Zapadlé auto, které na první pohled vypadá stejně, jako naše, ale není to 4x4. Hlouček asiatů okolo se snaží pomoci, později zjišťujeme, že jsou v okolí jen náhodou, ve skutečnosti se jedná o dva španělské turisty. Po chvíli přemýšlení se nám i včetně přihlížejících asijských turistů daří je vytáhnout ven. Poté si uděláme krátkou procházku okolo zajímavých rybníčků, v dálce jsou vidět plameňáci. Kdybychom měli víc času a energie, určitě by stálo za to se jít podívat k nim blíže. Dalekohled by se zde určitě také hodil.
Big Daddy Dune
Plameňáci v dálce
Deadvlei
Cesta ze Sesriemu
Ve Walvis Bay jsme si jen nakoupili a moc jsme toho tam neviděli a pokračovali jsme do cílové destinace, Swakopmund. Tam jsme měli rezervovaný hezký kemp, jmenoval se Tiger Reef. Rezerovali jsme ho ten samý den telefonicky z jejich místní SIM karty, ostatně jako většinu ostatních kempů. Jediné tři noci, které jsme měli rezervované už z ČR byly již zmiňovaný Neuhof a poté dvě noci v národním parku Etosha. O kempech ještě později.
Kemp Tiger Reef ve Swakopmundu patřil k takové klasice, byl hezký, upravený, se super restaurací, ihned u moře. Narazili jsme na něj v aplikaci iOverlander, která nám velice pomáhala při hledání kempů. Tu vám musím teda fakt doporučit, bez ní by bylo hledání kempů mnohem složitější.
Cesta ve Swakopmundu lemovaná palmami
Kemp Tiger Reef
Naše kempovací místo
Maják ve Swakopmundu
Naše kempovací místo
Swakopmund
Grilování se nám moc nevydařilo, špízy ze Sparu nám vůbec nesedly. Naštěstí sedly kočkám, které neměly problém si pro ně dojít do klasické vysoké popelnice až na dno. Uleháme do stanu a čeká nás nejchladnější noc z celé naší dovolené, což zjišťujeme až v noci při probuzení. Naštěstí ráno po rozednění jdou teploty poměrně rychle nahoru.
Třetí den - Cape Cross, Henties Bay
Ráno jsme se vydali do Cape Cross, rezervace tuleňů. Po cestě jsme se zastavili u silnice, kde bylo takové slané jezírko. V okolí podél silnice bylo mnoho takových stolečků se slanými kameny (asi se tomu nějak říká, ale já nevím jak) vždy s ceníkem a kasičkou, ale nikdo to nehlídal. Takových kamenů jsme měli už dost z předchozí zastávky u vraku lodi, kde nám vnutili nějaké drahé kameny. Ostatně suvenýry, které si v Namibii můžete pořídit, spočítáte na prstech jedné ruky. Jedná se o ořechy Makaloni s vytesaným jménem, drahé kameny (ametyst je jediný, který jsem si zapamatoval) a náramky.
Při příjezdu k tuleňům nás bouchnul do nosu příšerný smrad, ale po chvíli si člověk zvykne. Po dvaceti minutách jsme se již nabažili a jeli směrem zpět. U budovy, kde sídlí správa této rezervace, čekal pán ve žluté vestě a oznámil nám, že se za vjezd do rezervace platí, což bylo uvedeno na obrovské ceduli podél silnice. Nevím, čím se to stalo, že jsem ji přehlídl, a tak se sklopenýma ušima vcházím do budovy a platím, přesto jsem si vyslechl několik velmi nepříjemných komentářů na mou osobu. Dokonce to byla prý moje chyba, že i člověk, který jel za mnou, nezastavil. Mimochodem, byl z Namibie. Vracíme se do Henties Bay a konečně se nám daří přijet do kempu ještě za světla. Kemp je prostorný, skoro prázdný, běžně vybavený.
Zeila Shipwreck
Cape Cross seal reserve
Cape Cross seal reserve
Cape Cross seal reserve
Cape Cross seal reserve
Čtvrtý den - Spitzkoppe
Další den vyrážíme z kempu v Henties Bay do Spitzkoppe, zažili jsme další chladnou noc a probouzíme se do velmi husté mlhy. Daří se nám vyrážet poměrně brzy s plánem, že do kempu ve Spitzkoppe chceme opět přijet za světla. Chvíli jedeme podél pobřeží, poté uhýbáme z asfaltové cesty doprava směr vesnička Uis, kde plánujeme něco nakoupit a z vesničky trochu odbočit z cesty směr hora Königstein (rezervace Branderberg). Po krátkém stoupání mlha mizí a objevuje se sluníčko, konečně přestáváme v autě topit a po chvíli stisknu tlačítko A/C. Ta změna byla poměrně rychlá, ale promrzlí z noci jsme za ni rádi. Aspoň nám rychle uschnou boty, které nám v noci navlhly. Během dovolené v Namibii nejsme schopni se poučit a boty necháváme vždy pod žebříkem do stanu. Jak se ukázalo v NP Etosha, hrozba vlhkých bot není to nejhorší, co se s nimi přes noc může stát. Přijíždíme do vesničky Uis, kde je pár restaurací a obchod. Vidíme dost lidí před obchodem a nějak vůbec nemám náladu si koupit drahé kameny a ořechy, takže se rozhodujeme, že nejdřív zajedeme k hoře Königstein a nakoupíme až poté. Po cestě se ještě zastavujeme na zkratce, která nám ušetřila cestu asi o jeden kilometr, ale prodloužila tak o půl hodiny. Nicméně byla to zajímavá cesta plná ostrých kamenů, takže o zábavu bylo postaráno. Po příjezdu k hoře jsme uvítáni pánem, kterého jediná starost je jeho vlastní prospěch, ostatně jako většiny lidí v Namibii. Tohle mě na Africe štve. V Ghaně ale bylo tolik lidí, že byli na odmítání ze strany turistů zvyklí, protože jste v jednu chvíli najednou odmítali 10 lidí. Jelikož ale v Namibii je lidí málo, tak je to odmítání mnohem těžší. Jeho požadavek však je jiný. Potřebuje, abychom po cestě zpět do vesničky Uis odvezli jeho dvě děti, zítra prý začíná škola. Trochu mě to udivuje, protože zrovna byla sobota, ale po krátké poradě se rozhodujeme, že do toho půjdeme. Všichni by byli asi nejšťastnější, kdybychom si návštěvu hor rozmysleli a vyrazili rovnou zpět, ale my se vydáváme vstříc horám. Je tam pár stánků s klasickými suvenýry, kupodivu nám nikdo nic nenutí. Jedna skupinka turistů sedí v přístřešku. Občerstvení se zakoupit nikde nedá. Od jiného pána se dozvídáme, že do hor se dá jít pěšky a že je to na dlouho. Jelikož náš opalovací krém zůstal v Praze na letišti a moc času nemáme, uděláme pár fotek a jedeme zase zpět. Nabíráme dva teenagery. Ve vesničce Uis vybíráme restauraci, dáváme si chutný oběd a máme v plánu jít nakoupit. Z restaurace je na daný obchod výhled a já jsem potěšen tím, že už před obchodem není tolik lidí, jako před tím. Potěšení brzy ustupuje, protože zjišťuji, že v sobotu zavírají ve 13:00 a již je zavřeno.
Vyrážíme směr Spitzkoppe, čeká nás asi dvouhodinová cesta. Přijíždíme tak, jak jsme si přáli, za světla. Po zaplacení vstupního poplatku na recepci dostáváme zevrubný plán oblasti s vyznačenými kempovacími místy. Oproti ostatním kempům se tento liší tím, že je velice rozlehlý, kempovací místa jsou od sebe daleko a každý si může to svoje vybrat. Kdo dřív přijde, ten dřív bere. Po vybrání vašeho místa si tam můžete umístit židle, čímž dáváte najevo, že je zabráno. Trochu mi to připomnělo ranní rozmisťování ručníků na lehátka v all inclusive hotelech v Řecku. Jediný rozdíl je ten, že ve Spitzkoppe je přímo psáno, že tento přístup je správný. Po pročtení recenzí na Tripadvisoru se vydáváme směr kempovací místo jménem Swakop 2 a jsme spokojeni. Suchý záchod a koš je jediné vybavení kempovacího místa. Rozkládáme stan. Trošku si zalezu po skalách a proletím s dronem, ale nejsem si jistý, jestli neporušuji zákon. Jelikož ale nikde nikdo není, tak mě to ani moc netrápí. Po 15 minutách přistávám s vyšťavenou baterkou a vyrážíme pěšky na recepci, kde si dáme večeři. Během přípravy večeře se osprchujeme, poté rychle povečeříme podprůměrné boloňské špagety a sledujeme západ slunce. Ten by byl mnohem zajímavější snad odkudkoliv jinde, jen ne od recepce. Bohužel. Zase jsme ho nestihli na lepším místě. Ve Spitzkoppe je přes noc opravdu příjemné teplo. Po ulehnutí vidíme nějakého šakala v klidu se procházejícího kolem našeho stanu. Sice měly být ve Spitzkoppe fakt super hvězdy, ale už jsem za tu dovolenou viděl lepší.
Kempovací místo a jeho okolí
Sem je potřeba jít brzy ráno nebo pozdě večer, ale sami tam určitě nebudete
Pátý a šestý den - Etosha, Okaukuejo
A jedem do toho nejočekávanějšího, národního parku Etosha. Cesta je celkem dlouhá, ale většina asfaltová, což jsem fakt ocenil. Po cestě se stavujeme na obědě ve městečku Outjo v restauraci FARMhouse Restaurant B&B, kterou musím doporučit. Krásné prostředí, normální ceny a steak ze zebry mi chutnal. Jediné, co mě trochu překvapilo, byly placené toalety. Asi hodinu před Etoshou nám přes silnici přebíhají nějaké opice, poté si je můžeme prohlídnout z poměrně velké blízkosti. Ale jsou plaché, úplně příblížit se k nim nedalo. Do kempu Okaukuejo jsme přijeli celkem včas, a tak po zaplacení vstupních poplatků a registraci v kepmu jsme ještě stihli vyrazit na projížďku. Zvířat je všude vidět dostatek, bohužel vůbec nevíme jména těch méně známých. Pamatuji si kudu, pak nějaké asi antilopy, dostatek zeber. K těm vzácnějším patří žirafy, sloni a především lvi. Lvy jsme viděli jen jednou, a to ten první den. Jednou jsme taky viděli gepardy. V kempu se přes noc proháněly nějaké psovité šelmy, trochu vypadali jak šakali, ale vůbec netuším, jak se jmenovali. Budu rád, když mi v komentářích někdo poradí, o koho se jednalo.
Přes noc jsme si nechávali boty venku a v Etoshe jsme na to doplatili, ráno po probuzení nám donesl boty roztrhané na kusy pracovník kempu. Nevíme, kdo se o to postaral, nicméně jako poučení pro příště to stačilo. Trochu nás potěšilo, když jsme pak nacházeli i jinde v kempu zbytky bot, pravděpodobně jsme tedy nebyli sami.
Kemp Okaukuejo je velký, dobře vybavený, s velkou restaurací (dražší) a s kvalitním zázemím. Jako veliké lákadlo považuji super napajedlo umístěné přímo v kempu, kde je dostatek místa a příležitosti na pozorování zvířat v jakoukoliv denní dobu.
Druhý den jsme celý strávili projížděním národního parku, viděli jsme mnoho napajedel i zvířat. Některá zvířata už vám po celém dni ani nepřijdou zajímavá, například kudu, kterých je vidět dostatek. Obědvali jsme v kempu Halali, který je situován uprostřed národního parku. Kvalitou a službami je asi porovnatelný s kempem v Okaukuejo, má trochu lepší hodnocení. Napajedlo je také hezké, ale méně prostoru na pozorování. Na druhou stranu, bylo tam fakt hodně slonů.
Druhý večer jsme spali v kempu Onguma, který se nachází ihned za výjezdem z NP Etosha. Prostředí kempu je opravdu hezké, ale kromě kempovacích míst je tam i plno luxusních obydlí, celý kemp je tedy spíše luxusnější a večeře je opravdu předražená. Nicméně je možné si koupit za rozumný peníz grilovací balíček, který obsahuje nějaké klobásy a hovězí maso. To jsme si koupili, bylo to velmi chutné. Zázemí kempu je opravdu super, jediná nevýhoda je, že je již mimo národní park Etosha. Nicméně nachází se v rezervaci Onguma, kde můžete nějaká zvířata také vidět.
Poslední den - Windhoek
Přestože náš itinerář nás na poslední noc posílal do národního parku Waterberg, kvůli předpovědi, která na noc hlásila asi 8 stupňů, jsme se rozhodli, že spíše zkusíme prozkoumat Windhoek. Nakonec to asi nebylo moc dobré rozhodnutí, ale co už. Do Windhoeku to je celkem daleko, takže jsme přijeli až později odpoledne. Jediný kemp, který se nám ve Windhoeku opravdu zamlouval, byl bohužel plný, tak jsme museli najít nějaký penzion přes Booking. Ubytování nebylo špatné a bylo kousek od centra. Proto jsme se rozhodli, že se půjdeme projít do centra najít nějakou restauraci. To se nám po cca půlhodinové procházce moc nepovedlo a jelikož se začínalo stmívat a necítili jsme se tam příliš bezpečně, vrátili jsme se do penzionu, kde jsme povečeřeli poměrně povedenou pizzu Hawai.
A tímto končí naše cesta. Ještě možná stojí za zmínku, že následující den cestou na letiště jsem se zastavili v přírodní rezervaci Avis Dam. Je to pohodové a klidné místo na procházku a pokud máte ještě nějakou tu hodinu navíc před odletem, určitě se zastavte.
No a co dodat na závěr? Bylo to super! Byla to další možnost vidět Afriku zase z trochu jiné stránky, v tomto případě nás docela překvapilo, že Afrika může být i čistá. Procestovat Namibii autem se stanem byla asi ta nejlepší volba a určitě bychom neměnili. V Namibii je ale ještě spoustu dalších zajímavých míst, která určitě stojí za návštěvu. Můžeme s klidem říct, že jsme zde určitě nebyli naposledy.
Ještě pár statistik na závěr
Cena nafty cca 21 Kč / litr
Kurz Namibijského Dolaru byl 1,62 Kč / dolar, ale teď už je nižší
Ujeli jsme 2850 km
Průměrná spotřeba byla 9,5 l/100 km
Průměrná rychlost 68 km/h
Čas strávený v autě 41 hodin a 27 minut
Máte otázky? Doplňující informace? Jiné zkušenosti? Budeme velmi rádi za vaše komentáře a případné sdílení! :)
Jak se ti cestopis líbil?
Jan Pirič procestoval 35 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Afriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 5 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil9 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Díky moc, cestu do Namibie plánuji, děkuji za užitečné čtení a informace!
Díky taky, kdybys něco potřeboval, neváhej se ozvat.
Ahoj, v kterém měsíci jste tam byli, že byla taková zima v noci?
Já tam nebyl, ale vzpomněl jsem si na tento blog, kde před několika lety psali z Windhoeku: http://busny.cz/namibie-i/
S příchodem studené fronty z jihu klesnou teploty a v noci teploměr ukazuje i čtyři stupně pod nulou. Jak jsme si zasloužili tak krutý osud, odjet z Evropy stižené srpnovými tropickými vedry a kempovat v Africe v mrazu? pomyslím si, když ráno oblékám zmrzlou mikinu.
Tohle je podle statistik rekord, ale průměrné minimum v tamější zimě 6-7°C taky není na kempování nic moc. Je to způsobené i vyšší nadmořskou výškou.
Tenhle cestopis za mě je rozhodně nejlepší za poslední dobu!
Souhlas, velmi užitečné a přitom čtivé!
Děkuji za chválu.. :)
Ahoj.
Skvělé čtení.
Můžeš, prosím, ještě přidat link na "Namibia 4x4 rentals"?
Nějak tu půjčovnu nemůžu najít...
Díky.
Doplnil jsem do textu, ale pravděpodobně po covidu zkrachovali :(