Země naděje a zklamání - Bosna a Hercegovina
Na jedné straně záhadné pyramidy, obrovské kamenné koule a nádherná příroda, na straně druhé válečná traumata, zmrzačení lidé a chudoba.
Cestopis z roku 2018 napsala MONIKA KUPCOVÁ
Někdy se člověk v životě ocitne na místě, které by ho ani ve snu nenapadlo, že navštíví. Přesto jsem neskutečně ráda, že jsem mohla vidět a zažít naprosto jiný, fascinující svět.
Tato balkánská země na mě působila, jako by se tam zastavil čas. Nejvíce celou situaci bezpochyby ovlivnily válečné události v letech 1992-1995. Všudypřítomná válečná traumata jsou vidět na každém kroku – rozstřílené domy od kulometu, vymlácená okna, neskutečné množství zmrzačených lidí bez končetin opírající se o větev stromu namísto berle, o děti žebrajících na hlavních turistických trasách taky není nouze. Výčet by mohl pokračovat, pojďme se ale podívat na to, jak jsme Bosnu zažili my.
Kamenné koule v Zavidoviči
V pozdních nočních hodinách nastupujeme s Pavlem v Brně do autobusu CK Nový cestovatel a panákem slivovice se seznamujeme jednak s naším průvodcem, Jiřím Matějkou, ale také dalšími účastníky zájezdu.
Druhý den dopoledne přijíždíme do Zavidoviče, jednoho z 15 míst, kde byly objeveny obrovské kamenné koule. Právě tady v Zavidoviči to byl úplně první objev bosenských kamenných koulí.
Jak vlastně vznikly kamenné koule? Teorií je hodně, ale žádná z nich spolehlivě nevysvětluje jejich pravý původ.
Po pár desítkách minut již obdivujeme největší kamennou kouli v Bosně a to s průměrem více jak 4 metry a hmotností 38 tun.
Všichni na kouli saháme, snažíme se pocítit tu zvláštní energii, kterou vydává, a vnímáme tajemné okolí.
Zanedlouho nás čeká hostina. Místní lidé využívají přísunu turistů a tím potenciálního zdroje peněz. Za 10 EUR na nás čeká švédský stůl, kde ochutnáváme domácí bosenské speciality – sýr balkánského typu Vlašićki , domácí chleba, pečené jehněčí maso, Ćevapčići a Baklava jako zákusek.
Místo opouštíme vydatně nasycení a pokračujeme do termálních bazénů s vodou 38°C. Kolem bazénu pobíhají slepice a všechno to má takovou zvláštní bosenskou atmosféru. Po návratu k autobusu vidíme, jak náš řidič s průvodkyní běhají kolem autobusu se
šroubovákem v ruce a snaží se najít příčinu závady. Pomalu se stmívá, autobus pořád nejede. Vypadá to, že celou situaci vyřeší místní taxi služba, ale vše se nakonec vyřeší a do Visoko přece jen odjíždíme vlastní silou.
Ubytování ve Visoko
Žádná sláva, do hotelu Piramida Sunca*** přijíždíme se 3hodinový zpožděním. Unavení, hladoví a zároveň nedočkaví, až ulehneme do postele a odpočineme si po náročném dni.
Na recepci přebíráme klíče od pokoje, batohy necháváme ve vstupní hale a odcházíme sníst pozdní, téměř studenou večeři. Zeleninová polévka, rýže a směs dušené zeleniny. Tohle je i jídelníček na následující dny. Měla jsem z toho pocit, že uvařili velké množství jídla a s obměnou přílohy nám jej servírovali každý den. O to bohatší jsou snídaně – vajíčka, párky, buchty, ovoce, zelenina, jogurt, müsli, různé džusy a limonády.
Zasyceni odcházíme do pokoje, který se na první dojem zdá být v pořádku, až na ten zatuchlý vzduch. Při bližším pohledu začínáme být značně šokováni. Při rozsvícení světla se nic neděje, na postelích špína a téměř plíseň stejně jako na zdech. Prozkoumáváme místnost důkladněji, a když se ocitáme v koupelně, která je 3x3 metry, začínáme si na stav pokoje a jeho vybavení zvykat. Ve dřezu se kývá baterie tak, že předpokládám, že mi zítra zůstane v ruce, vanička sprchového koutu je totálně rezavá, ale to nejlepší přijde ve chvíli, kdy si chci zavřít dveře od sprchového koutu. Žádné dveře tam totiž nejsou. Takže nám dá spoustu práce všechnu vodu, která při sprchování vyteče ven, setřít. Když se ptáme na recepci, zda nemá jiný pokoj, že máme několik drobných závad, odpoví lámanou angličtinou: „ Bohužel nemám, takové jsou všechny pokoje.“ její tvrzení lépe pochopíme ve chvíli, kdy na recepci potkáváme naše spolucestovatelé, kteří si také stěžují na nedokonalosti pokoje.
Noc přežijeme ve zdraví, alespoň si to myslíme. Při pohledu z okna u snídaně se nám ukazují dva pohledy. Jeden je přímo na Pyramidu Slunce a druhý je na 5 let rozestavěný 5ti hvězdičkový hotel s heliportem, na jehož dostavbu bohužel pořád nejsou peníze. Tak nám je řečeno, že ten hotel, ve kterém jsme my nyní, je jednoznačně nejlepší hotel široko daleko, a taky Visoko.
Vyhlídka Belveder
Po vydatné snídani odjíždíme na vyhlídku Belveder, kde nás místní průvodce seznamuje s historií objevu bosenské pyramidy Slunce. V dálce nad městem Visoko je vidět pravidelný kopec, jehož strany jsou orientované ke světovým stranám. Podle Dr. Osmanagiče, objevitele a ředitele Nadace bosenský archeologický park, je to největší pyramida světa.
Podzemní labyrint Ravne
Nyní nás čeká návštěva podzemní ho labyrintu Ravne pod pyramidou Slunce. Prohlídka s průvodcem trvá necelé dvě hodiny, během kterých vnímáme nejen mysteriózní atmosféru podzemního komplexu, ale máme možnost ucítit v dlaních energii megalitu K2.
Právě v roce 2005, kdy začaly výzkumné a archeologické práce, se podařilo vyklidit několik set metrů chodeb. Při čištění byly objeveny vzácné megality s rytinami. Bylo vyloučeno, že to jsou staré důlní šachty, protože zde nebyly nalezeny žádné nástroje, uhlí, stříbro, zlato nebo jiný materiál.
Stavitelé vyhloubili tunely ve slepenci. Při budování chodeb odstranili materiál, který potom použili jako stavební materiál na výrobu betonových bloků pokrývající bosenskou pyramidu Slunce.
Pobyt v tunelech je velmi prospěšný pro lidský organizmus díky negativním iontům obsažených ve vzduchu. Proto jsme i my večer v rámci volitelného programu šli meditovat do chodeb tunelu.
megalit K2
Vstup a blízké okolí labyrintu Ravne obklopují místní prodejci postávající u dřevěných stánků. Jejich sortiment tvoří jak jinak kamenné koule a pyramidy všeho druhu, velikosti i barev.
Na vrcholu Pyramidy Slunce
Od labyrintu Ravne odjíždíme do blízkosti pyramidy Slunce, která má výšku přes 220 metrů a délku stran 360 metrů,
což je více než má Velká pyramida v Gíze. Na vrcholu dříve stával Stari Grad, který byl po mnoho let významným náboženským centrem pro celou oblast Balkánu. Korunovace prvních bosenských králů probíhaly právě pod touto pyramidou. Před pár lety ale proběhla neodborná rekonstrukce hradu a vrchol pyramidy byl prohlášen za národní kulturní památku. Od té doby byly znemožněny jakékoli další archeologické sondy.
Na východní straně cestou míjíme několikatunové bloky, které tvoří plášt´ pyramidy. Průvodce nám vysvětluje, jak se bloky před mnoha tisíci lety vyráběli a jak se sem dostali. Stoupáme prudkým svahem, až se dostáváme na vrchol pyramidy. Ti citlivější z nás cítí ten silný energetický proud, který jde z nitra tohoto místa, to příjemné mravenčení po celém těle. Chvíli nasáváme energii a kocháme se nedalekou pyramidou Lásky, která ale není turisty běžně navštěvovaná.
pyramida Slunce
Prohlídka Visoka
Po večeři se s Pavlem rozhodneme pro návštěvu centra města. Začíná se pomalu stmívat, pouliční osvětlení dodává tajemnou atmosféru. Velmi často se míjíme s ozbrojenými policisty a jejich nápadné střelné zbraně přehozené přes rameno ve mně vyvolávají nepříjemný pocit. Po ulicích se potuluje nespočet psů, kteří s velkou pravděpodobností nikomu nepatří. Jsou bojácní, přesto se pokouší přiblížit se snahou získat nějakou potravu.
jedna z mnoha mešit ve městě Visoko
Projekt Silence
Procházíme se parkem po pravém břehu řeky Bosny a náhle se zatajeným dechem se zastavujeme u památníku obětem bosenské války. Na kamenné zdi dlouhé 35 metrů umělci vytesali skutečné obrazy bosenských obětí masakru v Srebrenici, místa, kde byl spáchán trestný čin genocidy během války v Bosně a Hercegovině. Vojáci tu v roce 1995 povraždili osm tisíc muslimských mužů a chlapců. Oběti naházeli do hromadných hrobů.
Stěna je rozdělena na pět segmentů, čtyři rámečky a čtyři sloupce. Každý snímek má svůj individuální příběh a společně vytvářejí kolektiv tichých křiklavých postav.
Tento výjev a těch pár minut strávených pohledem na krutost nedávné minulosti pro mě byl tím nejsilnějším zážitkem celého pobytu v Bosně.
Mohyla ve Vratnici
Následuje odpočinek v „příjemném bosenském hotelu“ a ráno se vydáváme na kamennou mohylu ve Vratnici nedaleko Visoka. Před lety zde byl prováděn hloubkový vrt do nitra umělého pahorku, který prokázal podzemní dutiny v hloubce padesát metrů. Na jedné straně kuželovité mohyly jsou vidět mnohatunové uměle vyrobené bloky stejně, jako jsme viděli na pyramidách. V posledních letech se na vrcholu prastarého pahorku pořádají meditace.
Pyramida Měsíce
Odtud se odjíždíme podívat na druhou nejvýznamnější pyramidu v údolí okolo vesnice Visoko a tou je pyramida Měsíce s výškou přes 190 metrů a náhorní plošinou na jejím vrcholu. Cestou nahoru děláme krátkou zastávku a to na místě, kde mladá žena a její muž vaří na kotlíku guláš, v dalším hrnci vaří kávu a k tomu nabízejí domácí koláč a pálenku. Bosenský způsob obživy.
Pár minut na to potkáváme špinavé, smutné děti s nastavenou dlaní se slovy: „ Daj nešto.“Tento obrázek se často opakuje a nezáleží, jestli jste v lese, na vesnici nebo ve městě. Tyhle děti mají jediný úkol – donést domů nejen peníze, ale jak jsem si posléze všimla, tak cokoliv. Turisti jim dávají sušenky, čokolády, pečivo, ovoce, ale samozřejmě i ty peníze. Chudoba je vidět na každém kroku, ale sílící rozvoj turistického ruchu díky pyramidám, kamenným koulí a dalším zajímavostem, místním lidem dává alespoň malou naději, že bude lépe.
pyramida Měsíce
Sarajevo ― evropský Jeruzalém
Do hlavního města Bosny a Hercegoviny přijíždíme kolem 21 hodiny. Autobus zastavuje blízko centra, což přihrává místním žebrákům, kteří nás ihned obklopí a musíme se přes ně prodírat jako ve frontě na maso. Je to velmi nepříjemný pocit, člověk neví, co si má hlídat dřív, k tomu ještě ta tma. Každý si hledá svou cestu, jak během následujících 2 hodin bez újmy a bezpečně nahlédnout pod pokličku Sarajeva a přitom se včas vrátit k autobusu.
Město žije nočním životem, všude spousta lidí, křiku, halekání, troubení aut a taky ozvěna z mešit. Čím hlouběji se noříme do centra, tím více se nám atmosféra tohoto multikulturního města vrývá pod kůži, alespoň na chvíli se stáváme součástí celého dění.
Obcházíme nejvýznamnější památky v centru města, které jsou jak křesťanské, tak i muslimské nebo židovské.
Přes hlavní pěší zónu nazývanou Ferhadija přicházíme k jedné z nejvýznamnějších památek města – Latinský most, který je zobrazen na znaku a vlajce města. V roce 1914 byl na konci mostu spáchán atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este.
Obdivujeme všudypřítomné mešity, ze kterých se každou chvíli ozývá hlasité odříkávání modliteb.
Velkou zajímavostí je, že v Sarajevu jezdí české tramvaje, tak má člověk aspoň na chvíli pocit, že není daleko od domova.
Ještě máme čas, tak se zastavujeme v cukrárně, kde si dáváme zmrzlinu a bosenské, sladké pečivo. Usadíme se do pohodlných židlí a pozorujeme dění kolem. Ženy na mě působí ustrašeně, bojácně, muži naopak agresivně. Po posledním soustu zákusku se zvedáme a vracíme se zpět k autobusu.
místní trhovci
Návštěva Sarajeva pro mě byl velmi silný zážitek stejně jako předchozí 3 dny strávené v okolí Visoka. Člověk si uvědomí, v jakém blahobytu a přepychu si žijeme v České republice, a pořád je nám to málo. Ale zmrzačený člověk bez končetin, s obličejem plným bolesti z nedávné války, žijícím v kulometem rozstříleném domě, podpírajícím se o větev, má ještě sílu na to, aby vás obdaroval úsměvem. Do Bosny bych se určitě ráda vrátila, ne kvůli pyramidám, ale kvůli těmto lidem, kteří mi ukazují, co je v životě důležité. Návštěva Bosny mi otevřela oči a přála bych si, abych nebyla jediná taková z našeho zájezdu.
Odjezd
Čeká nás poslední noc v hotelu, poslední vydatná snídaně. V mezičase čekání na odjezd si čas zkracuji vábením toulavých psů, kteří se shromažďují u autobusu. V tu chvíli si ale vůbec neuvědomuji, že psi nejsou očkovaní a že bych na ně vůbec neměla sahat. Po příjezdu domů totiž na levé paži objevím nepříjemný, hnisavý flek, který se den ode dne zvětšuje. Začínám mít obavy a výčitky zároveň, že jsem ty štěňata neměla brát do náruče. Pár dní na to skončím na kožní ambulanci, odcházím s mastí a čekám, co se bude dít. Varuji kamarády a rodiče: „ Až začnu být vzteklá, tak je to jasné!“
Tady začni psát svůj cestopis...
Jak se ti cestopis líbil?
MONIKA KUPCOVÁ procestovala 16 zemí světa světa, nejvíce Evropu. Na Cestujlevne.com se přidala před 4 lety a napsala pro tebe 7 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil5 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Já tedy na Bosně i na základě tohoto cestopisu nic nádherného nevidím! ..spíše naopak.
Tak ona každá země má co nabídnout a čím je zajímavá, i když jsou nám třeba kulturně nebo i jinak vzdálené.
Pěkné, i když stručné. Tam není ani potřeba booking, vyprodáno asi mít nebudou :-)
S malými dětmi tedy nevím, zda je to dobrá rada. Znamená to minimálně jeden noční přejezd z ČR tam a zpět (jinak to pro ně bude pěkně otravné a den v čudu za volantem), druhý den všichni rozlámaní a nevyspalí... A malý děti toho beztak mnoho neujdou, čili spíš jen nějaký krátký procházky, ale ty se dají realizovat i někde doma poblíž (ano, taky jsem obě děti nosíval v krosně na zádech, ale když jsou až tak malé a lehké, tak zase potřebujou spát po obědě...atd.).
S očkováním na vzteklinu je to diskutabilní. Pokud se chce někdo mazlit s pejsky tak určitě ano, ale to zrovna není nejlepší nápad (a nejen na Balkáně). Mě za čtvrt století na cestách kousl pes jen jednou a to ve Spořicích u Chomutova a to vyběhl z velmi seriózního domu a neslintal. ;-), čili stejně lékař žádnou léčbu nedoporučil.
Ah tak, tak to ano. Osobně bych tam stejně neletěl, když mohu jet po zemi a vidět více i po cestě. Ale mám dilema, zda si nechat na Bosnu vzpomínky, jaká byla krátce po té hrozné válce, nebo tam jet a vidět všechny ty změny - přeci jen, svět je dnes úplně jinde než v polovině devadesátých let a hodně se změnila i bývalá Jugoslávie.
Ohledně očkování myslím, že to není mimo téma.
A zaujala mě poznámka o importu psů - to má nějaký význam? Třeba obchodní? My snad máme málo psů po útulcích?
Bosna a Hercegovina ❤️ Zatial som tuto krajinu navstivila len 2x (pokazde roadtrip) , verim, ze toto cislo nie je konečne.
Priroda je krasna, i niektore mesta a pri Mostare to zdaleka nekonci.
To "ine", co autorku zrejme sklamalo, je prave to, co ma tiez na tejto krajine laka. Je to proste svojrazny, jedinecny Balkan.