Gran Canaria - 3x a dost? Rozhodně ne!
Cestopis z roku 2022 napsal Tesna
Během loňského listopadového pobytu na GC jsme zjistili, že Wizz zrovna v té době přišel s letním letovým řádem, kdy na exponované velikonoční svátky začínala zpáteční letenka z Vídně na tento ostrov na solidních 140 EUR. V době, kdy ještě celá Evropa blbla s už mediálně nudným kovidem, který stále omezoval zajímavější cestování a doslova větší rozlet pro nás cestovatele.
A protože to bylo zrovna 17. listopadu, kdy jsme z hlavní promenády na Playa del Inglés slavili se sedmičkou (-ami) Cavy tento významný den, kdy právě tato slavnostní nálada ulehčila naše rozhodnutí, neváhali jsme a objednali si náš další pobyt na tomto ostrově při maximálním využití volných dnů v průběhu těchto svátků.
Okamžitá rezervace auta u Pluscar (v té době od cca. 170 EUR na 10 dní, ve finále i přes dvojnásobek) a ubytování zkoušíme tam, kde jsme GC začali poznávat pár let zpět – v typickém místním umělém turistickém rezortu v Maspalomas – Sandy Green Golf, kdy jedna noc se snídaní pro dva v bungalovu vychází přímo na stránkách rezortu na 66 EUR, výrazně levněji než na Bookingu a podobných.
Už v té době bylo jasné, že půjde o náš třetí pobyt na GC během pouhého půl roku, protože před sebou jsme měli ještě vánoční kanárskou skládačku včetně GC, viz.:
https://www.cestujlevne.com/cest...dil-1-2236
https://www.cestujlevne.com/cest...dil-2-2250
https://www.cestujlevne.com/cest...-trio-2304
Ale i když jsme pak měli obavy, co vlastně budeme na GC ještě dělat, i když jsme si některá zajímavá místa nechali „do zásoby“, ve finále se ukázalo, že aktivit i pro tento další pobyt v rychlém sledu je stále dost a navíc máme stále nabito i pro další návštěvu v budoucnu.
Jak plynul čas, letenky kolísaly někde mezi 120 – 160 EUR, auta postupně zdražovala a jak je v poslední době zvykem, i Wizz přispěl svou troškou do mlýna a lety nám o den posunul. Výhodou byl lepší časový harmonogram s poledním odletem místo ranního. Pluscar opět pouze dle emailové žádosti změnil časy rezervace beze změny ceny, které už v té době byly zase úplně jinde. Jen ubytovací rezort si řekl kvůli této změně o 50é navíc, což byla drobnost, neboť na bookingu byly ceny v té době asi o dalších 25% vyšší. Drobným překvapením bylo, že vždy volná Panda Parking je plná a my tak dostáváme místo na jejich novém, druhém parkovišti, asi o 500 metrů dál.
Velikonoční čtvrtek se vydáváme na cestu a u letiště chvilku bloudíme, protože Panda své druhé parkoviště ještě nemá moc dobře značeno. Pak slavíme úspěch a během chvilky využíváme jejich obvyklý shuttle na letiště, kde to už skutečně žije. Frmol téměř jako před kovidem, ale bezpečnostní kontrola jen sviští, v provozu jsou skoro všechny pásy. Odletový terminál je vcelku přeplněný, ale tu půlhoďku se to dá vydržet. A dlouhý Airbus A321 pro 240 lidí je zaplněn do posledního místečka, kdy poslední jednosměrné letenky se doprodávaly téměř za 400é … Boarding nám všem pak zpříjemňují dvě mladé české slepičky, které ač mají sedadla v řadě 2, tak do letadla z nějakého důvodu vlezou zadními dveřmi a hrozně se diví, že se nemohou prodrat k samotnému čumáku. No nic, stačí deset minut chaosu navíc a vše si sedne.
Náš oblíbený miník
Let s parádními výhledy na jarní Alpy nebo Lago di Garda končí trošku drsnějším přistání na GC kvůli silnému bočnímu větru, kdy pilot má solidní práci s námi na ranvej nepraštit. I když pro vstup do Španělska byl zrušen jejich formulář, stále platí prokázání 3G ohledně kovidu. To na příletu nikdo neřešil a nekontroloval, takže letištěm proletíme během pár minut k „mobilní“ kanceláři Pluscaru. I teď, stejně jako o Vánocích, je zde už pár hloučků lidí, ale protože jsou zde tentokrát dva maníci, tak předání aut odsýpá a my zhruba po 20 minutách odjíždíme v miníkovi. Úplně v tom stejném, kterého jsme měli na Vánoce. Jen s tím rozdílem, že tentokrát už fungovalo centrální zamykání.
Když přijíždíme k ubytovacímu rezortu, horko těžko hledáme parkování. Nakonec nacházíme díky rozměrům našeho autíčka poslední místo v místním „poli“. Ubytování, které známe z let minulých, se nachází kousek od místního golfového hřiště a i když jde o průmyslový umělý rezort, zde typicky kruhový kolem centrálního bazénu, na druhou stranu jde o ubytování abnormálně poklidné a v nádherné subtropické zahradě se spoustou palem, dračích stromů a jiné mně neznámé flóry.
Rozkvetlé kopce
I když už je podvečer, zaujme nás abnormální počet lidí v bazénu. Na Kanárech? V dubnu? No richtig, bazén je vyhřívaný a to tak, že první dojem je že až moc. Takže ručníky, pár desperados do batůžku s sebou a hurá do vody, kde se už pak sami čvachtáme až do devíti a sledujeme západ slunce. Teplota velmi vysoko nad dvacítkou s výhledem na další dny na tropy …
Na rychlost fakt pozor
První den po snídani ve vedlejším rezortu Green Golf, který je hned přes cestu, a kde se zřejmě jen formálně urdžuje rozdělení na dvě snídaňové skupiny (což nikdo nekontroluje), vyrážíme po dálnici na západ do Mogánu, kde se chceme ve slunečném teplém dni poprvé okoupat. Čeká nás ovšem šok, tato přístavní víska je narvána auty a lidmi úplně po strop, my opět jen díky minirozměrům našeho sporťáčku chytáme poslední dostupné parkovací místo, ze kterého ubírá metr truhlík s palmou. Cestou k moři se dostáváme na hlavní promenádu, plnou lidí, probíhá zde nějaký velikonoční trh, ovšem stánky jsou v drtivé většině běžné celosvětové šmejdy.
Velikonoční masakr v Mogánu
Když dorazíme k místní menší pláži, zažíváme šok. Totální turistické porno a masakr, zaplněnost do posledního místečka. Otáčíme se zpět k autu a na trhu, který už pomalu končí, moje drahá polovička opět úspěšně aplikuje naši osvědčenou marockou fintu při koupi koženého pásku. Vyvolávací cena – 45é, ale jen pro vás, protože už končíme – 35é. Sorry, máme posledních 20. Pár minut obvyklých popotahovaček a ve finále je náš za těch 20, samozřejmě s ohromnou ztrátou pro prodejce.
Naštěstí je naší záchranou pláž u Taura, kterou, jak jsme si oveřili již o Vánocích, moc lidí nezná. I teď zde v pohodě parkujeme a hned vidíme, že autobusová zastávka, kde policie loni vybírala pokuty za parkování jak urvaná, je teď naprosto jasně a zřetelně ohraničena čárami na asfaltu. Na pláži obvyklý počet lidí tak, jako při našich posledních dvou návštěvách, stejně jako teplota vody – kosa jako vždy, asi 19 stupňů. Ale pořád lepší než déšť, sněžení a mráz u nás doma. Se skřípěním zubů a s desperadem v ruce to dáme …
Druhý den, kdy to hrozí jednoznačně hezkým počasím a teploty už přesahují i na místní poměry nadstandardní třicíku, stahujeme střechu našeho Miníka a vyrážíme do hor, kolem Roque Nublo k nejvyššímu vrcholu ostrova, ze kterého je na rozdíl od zamračených Vánoc konečně vidět na všechny strany. Cestou míjíme i přeplněná místní „pařeniště“ v borovicových lesích, plná místních, kteří zde grilováním slaví velikonoční volno. Zdravíme i kolonu vytuněných historických bavoráků. A od vyhlídku u radaru, kde končí většina turistů, pokračujeme i na druhou vyhlídku směrem na sever, kde je naprosté minimum lidí. A zde vidíme GC v úplně jiných barvách, než jsme jej doposud znali. Teď v dubnu je ostrov krásně rozkvetlý, zelený, a v těchto nejvyšších partích hraje všemi barvami. Některé louky dokonce svým travním porostem evokují naši domovinu.
Sjíždíme se zelených hor směrem k hlavnímu městu, kde opět parkujem za pár éček u akvária. Míříme k hlavní městské pláži Las Canteras, když nás v uličkách zaujme lákavý poutač u jednoho z barů – litr piva za 3 éčka. No co se dá dělat, pitný režim velí jasně. Drobné nedorozumění ovšem znamená, že míst dvou půllitrů dotáváme dva litrové kelímky, ale stavíme se k tomu statečně čelem …
Plastové tupláky
Sobotní mumraj na pláži v Las Palmas
Je sobota, pozdní odpoledne, a na centrální městské pláži je taky slušně narváno, naštěstí jde o pláž hodně dlouhou a širokou, není problém najít vcelku poklidné místo a vydržet zde až do večera. Cestou domů se stavujeme v Lidlu, kdy konečně máme štěstí na vynikající bramborový salát a nacházíme i zde nádherné čerstvé steaky za 10é za kilo, takže bye bye místní steakhousy, po večerní koupačce ve vyhřátém bazému je tentokrát večeře jasná.
Kostelík v Ayaguares
První přehrada nad vesnicí
Třetí den už je naprosto tropický, jak se pak dozvídáme, někde naměří přes 35 ve stínu, čímž padá i historický rekord. Vedro je skutečně úmorné, my se tedy vydáváme jen na krátký výlet po silnici GC504 na sever od Maspalomas ke dvěma přehradám. Téměř celá cesta se vine ospalým údolím a končí prudkým stoupákem v serpentinách v šířce na jedno auto ve vesničce Ayaguares přímo u první přehrady, kde je malý kostelík a pár turistů posedává v restauraci hned vedle. Přehrada je sice ještě zčásti zaplněna vodou, ale do její maximální kapacity zbývá možná 15 výškových metrů.
A druhá přehrada
Calima jak vyšitá
My pak pokračujeme úzkou asfaltkou a částečně jen nezpevněnou cestou dál do údolí ke druhé přehradě, kde už je to typický konec světa. Bohužel, výhledy nejsou nic moc, protože vše kazí calima (saharský písek ve vzduchu). Návrat do Maspalomas absolvujeme silnicí GC503, která přejíždí přes ostrý hřeben. Jde evidentně o trasu oblíbenou cyklisty. Dvě pumpičky mne žádají v nejvyšším bodě o foto … bohužel (ne)viditelnost je taková, že si takovou fotografii mohli spíchnout doma v obýváku s lehkou pomocí Photoshopu. Cestou zpět míjime výhled na ZOO Los Palmitos, kde z výšky vidíme v bazénech plavat delfíny. Pak pokračujem dál na jih, kde se úzká klikatá místní cesta změní v široký bulvár s parkovacími pruhy po obou stranách … opět smutné dědictví španělského realitního boomu, kde z plánovaného rezortu zůstala jen široká cesta, hrubé stavby patrových apartmánů a kruháč uprostřed ničeho.
Hřeben 7 metrů široký
O kousek dál cesta pokračuje po vrcholu snad sedm metrů širokého hřebínku, odkud musí být parádní výhledy. My ovšem vidíme jen hnědé kouřmo … Den zakončujeme na pláži v Playa del Inglés, vedro je neskutečné, takže občasné ochlazení v moři je nutností. Když se vracíme na ubytování, jsme překvapeni, že parkoviště je volné. S nedělí totiž většina místních zmizela a rezort je poloprázdný. Bohužel, jak se také následně dozvídáme, velikonoční neděle také pro místní znamená konec zimní sezony a zahájení té letní. A tím také konec vytápění bazénu. Tudíž pro nás končí pohodové večerní povalování se ve vyhřátém bazénu …
Typické velikonoční teploty
Maspalomas
Pondělí je opět teplotně extrémní, tropické a únavné. Navštěvujeme Maspalomas, maják, místní promenádu i obchodní centrum, ale pak se potřebujeme zchladit. Bohužel ten den jsou na otevřených plážích snad až třímetrové vlny, takže jedinou záchranou jsou ty umělé, před vlnami chráněné. S obavami tak míříme na západ, kde zkoušíme zaparkovat u hojně fotografované pláže Amadores, což se nám se štěstím daří. Jak to zde vypadá v plné sezoně, to si nedokáži představit. Protože teď je pláž, po odjezdu španělů po Velikonocích, poloprázdná, i když pole slunečníků a lehátek evokují neskutečný nátřesk. Jenže ta lehátka nejsou obsazena ani ze čtvrtiny … Takže ve finále koupání naprosto v pohodě, v jedné z restaurací kolem pláže dáváme pivko a odcházíme až téměř před soumrakem.
Amadores
Pátý den našeho pobytu máme s turistickou atrakcí – jízdou na velbloudech. Když se dostavíme na patřičné místo, majitel nám sděluje, že čas platí pro vyzvenutí zájemců z Maspalomas, takže máme hodinu k dobru, třeba k návštěvě nedaleké Fatagy. Tak se tam opět vydáváme a stejně jako na podzim jen tak bloumáme naprosto prázdnou vesničkou, která se rozkládá na pahorku přímo proti slunci. Když vidíme dva vysmáté místní, jak „renovují“ jeden z historických domků – se svými dvěma psy, tranďákem naplno a už patřičně nadopovaní vínem, tak jim tu pohodu upřímně závidíme.
Fataga
Když se vrátíme na velbloudí farmu, kde už je asi dalších 10 lidí, majitel této farmy a snad 400 let staré oázy, jak on sám odhaduje podle stáří palem, nás provádí svou zahradou se všemožným místním kořením, ovocem, kávou, palmami … Pro nás ze střední Evropy , podobně jako na Zanzibaru, to žádnou zahradu nepřipomíná, jen náhodných shluk nějaké exotické flory. Pokračujeme k pár měsíců starému velbloudímu mláděti a pak už k řadě šesti velbloudů nachystaných na naši projížďku.
Velbloudí mimi
Na parkovišti
I když je jasné, že se jedná o čistě turistickou atrakci, zde je to třeba na rozdíl od Lanzarote, kde se to odehrává v počtu lidí po jednotkách autobusů, skutečně pohodovou záležitost pro pár lidí. Zhruba ¾ hodiny trvá asi dvoukilometrová projížďka po dně údolí, kdy na jejím konci pouštní koráby znatelně ožijí, když cítí, že jsou zase doma.
Pláž v Puerto Rico
Po tomto zážitku míříme opět na jižní pobřeží na další z těch „profláknutých“ pláží – do Puerto Rico, kde parkujeme přímo u hlavní cesty kousek nad pláží. A i zde, stejně jako o den dříve na Amadores, je vcelku minimum lidí a naprostá pohoda. Minimum lidí se odráží i na tom, že obchůdky a bary okolo pláže jsou z většiny zavřené, takže pro něco k pití musím do nedalekého Sparu. Návrat do Maspalomas absolvujeme po pobřežní silnici a večerní koupání na ubytování už padá, teď už nevyhřívavaný bazén ke svlažení neláká.
Cestou po GC505
Další den, kdy už teploty spadly ke snesitelnému normálu obvyklému pro toto období a i calima GC opustila, takže viditelnost byla nadstandardní, vyrážíme na celodenní výlet na sever do míst, která jsme si „pošetřili“ z minulých návštěv. Dlouhým údolím po silnici GC505 míříme na sever, nejprve plochým údolím, pak cesta začne prudce stoupat v serpentinách a nám se otevírají parádní výhledy na vnitrozemí ostrova, což je zde něco ve stylu Arizony a Grand Canyonu. Ve vesnici na konci údolí se dáváme doleva na úzkou klikatou spojku do kopce. Opět jedna ze skrytých a naprosto prázdných místních cestiček, pomalá, s ne úplně ideálním povrchem, která potřebuje určitou dávku řidičského umění, která ale nabídne naprosto unikátní výhledy a zážitky. Při výjezdu na vrchol hřeben míjíme pár menších přehrad, nyní už bez vody.
Horská spojka
To fakt není Kanada
Bentayga a Tenerife (Teide) na obzoru
Když se ale napojíme na GC605, tak na této o třídu vyšší a pohodlnější cestě míjíme dvě přehrady a divoká scénerie je jak z obrazů od Buriana, už jen aby vyběhly ty druhohorní potvory s dotáhly atmosféru k dokonalosti. My dále přes nám již známý horský střed ostrova míříme na sever. Počasí, na jihu teplé a příjemné, se skokově mění. Teplota klesá na 10 stupňů, déšť a silný vítr. My tak projíždíme sopečnou krajinou, která je překvapivě nadmíru zelená a barevná, místy si připadáme jak u nás v lesích, jen místo smrků jsou zde borovice. Po zhruba 3-hodinové cestě (!) přes střed ostrova a absovování asi tak tří ekvivalentů závodu 1000 zatáček Gustava Havla konečně dojíždíme na severní pobřeží, kde je naším prvním cílem archeologická lokalita Cenobio de Valerón. Jde soubor malých jeskyněk vykutaných do úbočí kopce, které měly mít dle dřívějších názorů naboženský charakter. Dle současných výzkumů se jednalo o sýpky původních obyvatel, kdy podobné lze nalézt i na jiných místech na GC.
Divoké severní pobřeží
Cenobio de Valerón
U lokality je malé parkoviště, při naší návštěvě poloprázdné, vstup stojí 3 éčka a k sýpkám se dostanete po prudkém schodišti několika vyhlídkami na drsnější severní pobřeží ostrova. Návštěva je tak na 30 minut. My ji absolvujeme téměř sami. Slečna (pouze) v bílých šatičkách, kterou potkáváme, si ji v těch asi 12 stupních zřejmě moc neužila. My i přes zcela jiné a mnohem teplejší počasí na jihu ostrova jsme vybaveni, svetry a větrovky máme s sebou.
El Pagador
Další naší zastávkou je vesnička El Pagador hned vedle dálnice, což je úzký skalnatý poloostrov, na němž je postavena vesnička dvou řad bílých domů s páteřní úzkou uličkou jen pro pěší. Z vyhlídky s restaurací sledujeme divoké vlny, které tento den mají místy dosahovat prý až 7 metrů. Pokračujeme zpět do kopců do městečka Firgas. Zde je zajímavostí vodní kanál z hor, který vede napříč městem a pokračuje až do Arucasu. Historie kanálu sahá až do 15. století a v minulosti byl využíván i jako sklepní prádelna pro místní měšťanské domy. V centru tohoto malebného městečka s kostelem a spoustou dalších historických budov je kanál vyveden na povrch do vodní kaskády na centrální promenádě, kolem které jsou umístěny barevné kachlíkové lavičky. Nad vodní kaskádou pokračuje promenáda betonovými modely jednolivých Kanárských ostrovů, kdy u každého je příslušný znak/erb a kachličková mozaika s typickým krajinným výhledem pro ten který ostrov.
Firgas
Tak se tu pralo, v kanále
Dále do hor pokračujeme do městečka Teror, jehož hlavními lákadly jsou krásný zrestaurovaný kostel ve starém centru a domy na hlavní pěší třídě s parádními dřevěnými balkony. Bokem čirou náhodou narážím i na vodní kaskádu , ovšem mnohem skromnější než ve Firgasu. Obvykle zde bývá problém zaparkovat, my jsme zde v mimosezoně, pozdě a počasí není nic moc, takže parkujeme asi 200 metrů od centra na poloprázdném parkovišti.
Teror
Naší poslední večerní zastávkou je Arucas, známý svou rumárnou. Ta už je večer zavřená, takže my zde míříme za druhou zajímavostí – místní zdaleka viditelnou dominantou – kostelem z černého kamene z počátku minulého století. Ten navrhl jeden ze žáků architekta Antoni Gaudiho, takže podobnost s barcelonskou Sagrada Familia není čistě náhodná, jen se samozřejmě nejedná o dílo tak monumentální, přesto na místní poměry zcela unikátní a podobně úchvatné. Škoda jen, že jeho obhlídku zvenčí vám ruší neustálý automobilový provoz ve starověkých přilehlých uličkách.
Arucas
Protože už jsme po celodenním cestování celkem znavení, zamíříme do jednoho z barů na přilehlé poklidné pěší zóně na drobné občerstvení. A pak už sedáme do auta, po pár kilometrech se napojujeme na páteřní okružní dálnici a to, co jsme předtím tři hodiny zdolávali po klikatých silničkách ve vnitrozemí, dáváme asi za třičtvrtě hodiny do Maspalomas zpět. Po dálnici, která má místy až šest pruhů a která je v povečer ve směrech ven z hlavního města solidně plná, ale provoz odsýpá jak má a s každým dalším sjezdem z dálnice přiměřeně řídne. Na bungalow dorážíme už naprosto zboření, takže šťavnatý steak a hutné španělské červené rozhodně přijde k chuti.
Posledních pár dní pobytu jsme pak pojali už celkem odpočinkově, teploty byly na duben již standardní, takže okolo 22 stupňů. Páteční odpolední výlet do dun jsme zakončili podvečerním poslechem pořádného bigbítu u pláže v Playa del inglés v podání Kuby Němce, se kterým jsme se zde potkali už v listopadu.
Kuba \m/
Stavte se zapařit
V sobotu vyrážíme na severozápad ostrova do La Aldea, kde nám kolega už na podzim doporučil dobrou restauraci. Nejprve míříme na skleněnou vyhlídku Mirador del Balcon, kde je tentokrát mnohonásobně více lidí než v listopadu, takže jen chvilku nakoukneme a mizíme. Sjíždíme do La Aldea k moři a už ani nevím, co nás přimělo navštívit místní informační centrum u malé pláže a přístaviště na konci cesty, což obvykle neděláme. Stalo se a odměnou nám po vstupu byla nečekaná česká věta „Můžu vám nějak pomoci?“ od sympatické paní Daniely, která zde žije a ostrov je její srdeční záležitostí.
Pláž v La Aldea
A ta malá skrytá za kopcem
Nakonec s ní zde v družném hovoru strávíme asi hodinu, ve které se nám dostane spoustu zajímavých a běžným turistům ne až tak známých tipů pro naši další návštěvu GC v budoucnu, i když i my ji překvapíme faktem, který o ostrově ještě nezná – existencí sochy čůrajícího chlapečka. Odcházíme s mapou plnou popisek, poznámek a kroužků, kterou příště rozhodně nesmíme zapomenout. Dle její rady si vyjdeme kousek nad přístaviště, kde je pěkný výhled jak na skrytou černou plážičku, tak na celou tuto místní turisticky atraktivní lokalitu, která se každý rok 11. září stává už přes 250 let dějištěm lidové veselice – Fiesta del Charco, jejímž vrcholem je lov ryb holýma rukama z přírodního rybníka přímo na pobřeží. Poslední předkovidový rok zde prý bylo 27.000 lidí …
Jé, ono se to drží talíře
Poté pokračujeme do restaurace El Chozo v nábřežním parčíku, kde si dáváme naproto luxusní jídlo za na místní poměry více než příznivé ceny. Dvě chobotnice za 14, plátek tuňáka za 5 a dvě deci bílého za 2, jídlo dostáváme na stůl snad do 5 minut objednání. I když pak zjišťujeme, že jsme se s doporučenou restaurací asi o 200 metrů minuli, že kolega myslel úplně jinou.
Cestou zpět na jih ještě dostávám drobný 100 eurový „bonus“ od místní policie, číhající na pod hřebenem s výhledem asi na 5 km pod ním se klikatící cesty, za přejíždění plné čáry. Což dle jejich podání, pokud jsem správně pochopil, bylo jasným důkazem toho, že jsem musel porušovat rychlostní limit. Standardní sazba je prý 200, ale při platbě na místě je 50% sleva …
Aguimes
No, jako dobrý, ale diskutujte s orgánem v cizině. Takže chvilka papírování a následná půlhodina na zaplacení, protože v jejich mobilním terminálu nefunguje ani jedna z mých karet. U některých jsem byl alespoň nucen vzpomenout si PIN, po možná dvou letech. Když to nefunguje, s policejní eskortou před a za autem jako prezident, přejíždíme přes hřeben s nadějí, že zde bude lepší signál. Bohužel, opět zkoušíme pár karet a zase nic … Když druhý z policistů vytáhne svůj terminál, vše klapne napoprvé. Dostane se nám doporučení opatrné jízdy a následně nás na té čtyřicítce a plné čáře pro jistotu výchovně a ukázkově „vezmou“ rychlostí rovnou dvojnásobnou a valí dolů do údolí.
Pár soch z ulic Aguimes
My chceme ještě v podvečer navštívit jeden z tipů paní Daniely, nejužší místní barrancu – del Barafonso, kterou křižuje cesta GC-550 pár kilometrů nad Aguimes. Bohužel, zrovna prší, takže nemáme odvahu jít v sandálech dolů, takže si aspoň jdeme projít ospalé podvečerní město s historickým jádrem, kterému dominuje kostel. A jak je zde i jinde zvykem, se spoustou zajímavých bronzových soch v životní velikosti. Zde nalézáme třeba velblouda, oslíka či párek milenců.
Poslední den vyklízíme bungalov a také dle rady paní Daniely před odpoledním odletem ještě krátce navštěvujeme vesničku Castillo del Romeral, která je na půl cesty mezi Maspalomas a letištěm. Ta je zajímavá dvěma velkými umělými mořskými bazény, které jsou na GC už jen na dalších dvou místech. Pobřežní promenáda vede kolem řady historických bílých jednopodlažních domků s jednotnou architekturou a barevnými okny a vraty.
Castillo del Romeral
Pak už vrátit auto. Jak je u Pluscar zvykem, klíček a parkovací lístek necháváme na podlaze. Výtku za zbytečný opruz pak ale získává Wizz, protože i přes elektronický check-in předem nedostáváme letenky jako obvykle, ale musíme si vystát hodinovou frontu u přepážky. Předpokládám, že se bude kontrolovat očkování či jiné doklady pro vstup do Rakouska, kde ještě platí nějaká omezení, ale houby. Stačí předložit občanky a za 30 sekund máme letenky. V duty free bereme pár litrovek místního medového rumu Cocal, který zřejmě jako jediný má na rozdíl od ostatních a obvyklých „dvacítek“ přeci jen poctivějších 30 voltů.
Let běžná nuda, ve Vídni na příletu nulová kontrola čehokoliv. Před letištěm si odchytáváme první „Pandu“ a po 10 minutách už sedíme v autě a noční Vídní valíme zpět na Valašsko, kde prvním úkonem po návratu z úmorných pětatřicítek je zapnout kotel, protože v baráku je 10 stupňů a ranní teploty nejsou zase tolik nad nulou, i když už je skoro konec dubna.
Condor v nových barvách
Šlo, jak jsem zmínil, o naši třetí návštěvu GC během pouhého půl roku, opět jsme i přesto navštívili spoustu pro nás nových míst a díky paní Daniele máme zásobník plný i pro další návštěvu tohoto ostrova, který během této naší velikonoční návštěvy skutečně vypadal jako maličký kontinent s kontrastem vyprahlého slunečného jihu s jeho turistickými rezorty a plážemi, drsným monumentálním horským vnitrozemím a vcelku chladným, za to ale rozkvetlým a zeleným severem.
I když jsme zde zažili počet turistů v posledních dvou letech kvůli kovidovému šílenství bohužel nevídaný, je vidět, že místní infrastruktura je na to připravená a bylo přeci jen veselejší vidět, že již téměř vše je otevřeno, na rozdíl od dob nedávných, kdy až 80% podniků, ubytování a obchodů bylo zavřeno . A i když zde bylo násobně více lidí, stále jsme byli schopni si najít místa, samozřejmě mimo turisticky profláknuté Maspalomas/Playa nebo Mogán, kde bylo poloprázdno, ne-li skoro mrtvo. S návratem turistů souvisí i návrat předkovidových cen, takže pivo za euro a podobné extrémy zde už nenajdete, stejně tak už rostou ceny ubytování, kdy za cenu nedávného AI stěží ve stejném podniku seženete ubytování se snídaní. Podobně ceny aut v pújčovnách, bezplatná rezervace co nejdříve předem je základem, protože mezi listopadem a dubnem stouply ceny na náš termín u základních vozítek typu Panda nebo „pětistovka“ o 100%.
Jak se ti cestopis líbil?
Tesna procestoval 24 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 40 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil8 komentářů
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Dobrý den.,
z velkých Kanárských ostrovů už mi zbývá pouze Gran Canaria. A tam se chystáme letos na přelomu listopadu a prosince. Vaše cestopisy jsou pro nás velkou inspirací. Díky nim máme rezervované ubytování na 5 dní v Puerto de Mogán (doufám, že nebudeme litovat) a zbývající dny bych ráda strávila v oblasti Maspalomas. Můžete mi prosím doporučit Váš oblíbený hotel?
Díky. Šárka
Riu Palace
To je asi docela luxus. Hledám něco jednoduššího a menšího. Z cestopisu jsem nabyla dojmu, že je to tomu tak i u vás.
Cali není autorem cestopisu :-)
Já vím. A Tesna se mi bohužel neozval. :-(
Omlouvám se z opožděnou reakci a díky pozitivní reakci.
Tak my jsme byli (2x) spokojeni v Cordial Sandy Golf, občas se dá přímo přes jejich stránky sehnat lepší cena než přes Booking. Typický místní umělý kruhový rezort s bungalovy, klidný, možnost snídaně/polopenze.
Pak se nám líbilo v Apartamentos Horizonte, přímo u hlavní promenády v Playa del Inglés. 15 apartmánů s bazénem, bez jídla. Na Bookingu často vyprodané nebo s požadavkem na x nocí, lze obejít rezervací přes německou cestovku, třeba Rewe Reisen.
A teď v létě jsme strávili pár dní v San Augustin, v apartmánovém domě Mirador (?), na Bookingu např. apartmán Blue View Maspalomas, ale v tom baráku se jich nabízí více. Poloha na útesu s parádním výhledem na moře, vlastní bazén, klidné, za rozumnou cenu. např. Sea View Studio 3 In San Agustin, Maspalomas – ceny aktualizovány 2023 (booking.com)
Přeji příjemný a zajímavý pobyt, ať budete kdekoliv :-)
Díky. Zatím se nám vždycky na Kanárech líbilo, tak snad to nebude tady jinak. Na můj vkus je Gran Canaria příliš turistická, ale z Vašich cestopisů je vidět, že má co nabídnout.
Š.
Ano, bohužel spolu s Tenerife jdeo nejrusnejsi ostrovy. Ale i tady klidně pár kilaku od těch proflaknutych a živých míst najdete místa naprosto prázdná, bez turistů. Jen to chce prostě zapnout mimo "hlavní tahy" a místy na vás místní koukají jak na zjevení, co tam děláte. Při našem každém pobytu se snažíme si projet nějakou zapadlou horskou silnici a třeba celodenní výlet po GC505/GC605 s návratem po GC606 (zespod, že zapadu), je absolutní bomba, jen ne pro slabší povahy i řidiče 😀