Kanárské vánoční trio

Kanárské ostrovy se v minulých letech staly naší srdeční záležitostí, takže loni a předloni, kdy cestování do vzdálenějších a exotičtějších destinací bylo velmi problematické, se opakovaně staly naším cestovatelským cílem. A to až do té míry, že se už někteří mí známí a kolegové v práci podivují nad tím, že se tam rovnou neodstěhujeme. I v loňském roce (2021) jsme zde jen během konce roku byli třikrát, kdy cestopisy z nedávných podzimních návštěv Fuerty i Gran Canarie najdete samozřejmě na těchto stránkách, stejně jako ty další z let předchozích.

Naší oblíbenou destinací jsou i během konce roku a Vánoc, protože umožňují uniknout nákupnímu šílenství, krátkému dni a většino u nás na Valašsku pošmournému počasí. Naši předloňskou vánoční návštěvu bohužel zhatily zmatky ohledně covidových opatření a lockdownu na Tenerife. Není každý den posvícení. To nás ale neodradilo a i loňské, zatím poslední vánoce, jsme chtěli strávit opět zde, v teple. V té době jsme ani nemohli tušit, že tato návštěva, plánovaná na jaře jako první, bude loňský rok ve finále až ta poslední, třetí. S plánováním vánoční návštěvy jsme započali totiž již v dubnu, kdy se zde na foru objevil tip na levné letenky od Lufthansy na vánoční termíny na Kanáry z Polska. I když šlo o lety s krátkými přestupy v Mnichově, cena okolo 400 zl. bez příplatků byla rozhodně zajímavá, obzvláště pokud vezmeme do úvahy, že nejde o lowcost, ale solidní aerolinky. To jsme si alespoň tehdy na jaře mysleli. Realita byla bohužel jiná, ale o tom až o kousek dál.

Na začátku dubna tak kupujeme letenky z Krakova na Tenerife na vánočních 14 dní, s odbaveným zavazadlem a sedadlam za stále velmi solidních 620 zlatek. S cílem, když už to nevyšlo o rok dříve, že zkusíme na druhý pokus přeletět na pár dní na El Hierro a pobyt pak zakončíme na Gran Canarii, takže si uděláme takový malý island hopping. Ceny letenek i celý nápad navštívit během jedné cesty více ostrovů zaujal i mé rodiče, takže tentokrát pojedeme ve čtyřech. Itinerář je jasný – 3 dny Tenerife, 5 dní El Hierro a 7 dní GranCan.

Přelety na El Hierro a GC kupuji 2x za pár desítek EUR, každý u CanaryFly. Návratový přelet LPA – TFS kupuji u Bintera, který je dražší, než CanaryFly, ale časově nám parádně sedí k návratovému letu do Evropy, i když cena 78 EUR není už tak příznivá. K tomu pak klasika – auta u Plus Car a ubytko přes Booking/Agodu/Cheaptickets. Ceny byly obecně loni na jaře u všeho ještě velmi vstřícné, protože Evropa včetně Česka v té době dokonale blbla s kovidovými opatřeními, lockdowny a podobnými nesmysly.

Bohužel od počátku dokonalý plán a propracovaný itinerář přesunů začal v červnu dostávat zásadní trhliny. CanaryFly ruší všechny lety na a z El Hierra, tudíž i naše plánované přelety. Peníze jsou nám automaticky vráceny během pár dní. Co s tím? Organizuji alternativu a místo pobytu na El Hierru do plánu začleňuji 6 dní na Lanzarote, přelety TFN – ACE a ACE – LPA opět kupuji u CanaryFly, okolo 40 EUR za let. A protože pobyt na Tenerife o den zkracuji, musím přebukovat i auto. Zde narážím na to, že Pluscar umožňuje vratku auta v jiném místě, než je to výpujční, až od výpujček od tří dnů, a my odlétáme ze severního letiště. Takže poprvé v životě využívám služeb CICARu, který nabízí Astru na takto krátkou dobu i s možností vratky na druhém letišti za velmi rozumných 34 EUR za den.

Během léta a podzimu také neplánovaně a opakovaně využívám výhodu flexiletenky od Binteru tak, jak i Binter postupně několikrát ruší a přesunuje lety na různé časy či jiné dny a nás posunuje na časy pro nás neakceptovatelné. Naštěstí změny letů, které je možné provádět pouze telefonicky, nikoliv po emailu, jsou přes jejich zákaznickou linku naprosto bezproblémové. Když vezmu všechny možné změny u aut, letenek i ubytování, tak v součtu jich bylo asi víc, než za našich posledních 10 dovolených dohromady. A to jsme ještě netušili, že skutečný „zlatý hřeb“ všech změn nás čeká v samotném finále …

Vánoční adrenalin

Máme odlétat ráno z Krakova, takže den předem balíme naše oblíbené příručáky, kontroluji všechny možné papíry pro nás 4 včetně QR vstupních kodu do Španělska.  Vše je po těch x změnách připraveno na naši další expedici a noční výpad na krakovské letiště. Takže jedna plzeň pro lepší usínání, abych se aspoň trochu krátce vyspal, než ve dvě v noci vyrazíme. A pak to přichází …

Dodnes nevím, co mne k tomu vedlo, ale než vlezu do postele, kouknu na mobil do emailu. A tam naprostá a nečekaná bomba … nacházím tam email od Lufthansy, poslaný pouhých 9 hodin před startem našeho letu do Mnichova, že se tento let ruší!!! Kdyby aspoň tuto info poslali i jako SMS, takto chyběl jen kousek k tomu, abychom tuto skutečnost zjistili až ráno přímo na 200 km vzdáleném letišti. Sázka na solidní leteckou společnost tak končí naprostým fiaskem jen pár hodin před dovolenou.

V dalším emailu sice o chvíli později nalézám nabídku na alternativní lety přes Frankfurt o den později, ale to já už projíždím net a stránky Ryanu a Wizzu s cílem najít nějakou alternativu v původním termínu, ať to na poslední chvíli nemusím na Tenerife vše přebukovávat, mj. i s ohledem na ceny, které jsou u aut i ubytování už úplně jinde, než naše jarní. Naštěstí nalézám alternativu z Vídně s Wizzem – letenky včetně Priority kvůli zavazadlům a sedadla se dají na poslední chvíli na náš vánoční, tzn. cestovatelsky exponovaný termín, koupit asi za 200 EUR. Což za doslova Last Minute zpáteční let o Vánocích není žádná hrůza. Před pár lety nás tohle stále jen jednosměrný let BCN – VIE, když nám uletěl návazný let. Takže letenky u Lufthansy stornuji, což přímo v emailu sami nabízí jako jednu z možností. Pomocí půlnoční horké linky pak instruuji ohledně nákupu letenek i moje rodiče, stejně tak ohledně rezervace parkingu ve Vídni u Pandy. Vskutku solidní adrenalin jen dvě hodiny před tím, než jsme měli původně vyrazit. Díky Lufthanso!

Zahřívací kolo - Tenerife

Naštěstí toto půlnoční extempore s letenkami je poslední zásadní komplikací a změnou našeho plánu, dál už vše klape tak jak má. Přesun do Vídně, pakování u Pandy a samotný let na Tenerife jsou zcela bez problémů. Letadlo, i když jde o prodlouženou verzi A321 pro 240 lidí, je téměř plné, a na Tenerife přistáváme v podvečer, krátce po západu slunce. Průchod přes vstupní kontrolu QR kódů je otázka asi 10 minut. Před půjčovnou CICAR je krátká fronta, ale 2 šikovné děvčice za přepážkou vyřizují jednu smlouvu za druhou, takže za dalších 10 minut mám v ruce i klíče od auta. Slečna se mne ptá, zda mi nevadí automat … samozřejmě, že ne. Takže zase evidentně máme jiné auto, než jsem si objednal, což měla být Astra v manuálu. A to tedy ano a rozdíl je sakra zásadní. Na uvedeném parkovacím místě totiž se totiž dominantně vyjímá majestátní pětidveřový Jeep Wrangler. To, že nafasujeme takového Hummera, to jsem fakt nečekal. A jen pro zajímavost, za našich 34 EUR na den jsme dostali auto, které CICAR v těch dnech standardně půjčoval za 150 EUR denně …

Cestou do Puerta de la Cruz se ještě stavujeme na malý nákup do Lidlu, protože po náročné noci i dni stráveným cestováním už nemáme sílu si zajít do města. Ubytování na dvě noci máme v apartmánech rezidence Tenerife Ving v západní části Puerta, kde jsme bydleli už před několika lety. Cena 46 EUR za noc pro dva se snídaní. Překvapením je pro nás skutečnost, že tato rezidence prošla zásadní rekostrukcí a modenizací. Je ale také vidět, že oživení cestovního ruchu na Kanárech bylo silnější a rychlejší, než majitel počítal, protože rekonstrukce jednotlivých pokojů evidentně není dokončena, ale již jsou naplno využívány. V kuchyni třeba chybí horní řada skříněk a moderně vykachlíkované stěny koupelny jsou jen narychlo umyté od spárovací hmoty i malby.

S Hummerem pod Teidou

Původně neměli na Tenerife žádný plán a jeden celý den, který jsme zde měli strávit, jsme chtěli pojmout čistě jako odpočinkový. Především s ohledem na krásné a slunečné počasí a to, že jsme měli k dispozici plnohodnotný a exkluzivní teréňák, po snídani se sbíráme a vyrážíme pod Teide na průjezd národním parkem. Teide je nahoře ze severu lehce pocukrována sněhem, ale i ve výšce přes 2.000 metrů si při našich zastávkách vystačíme maximálně s větrovkou, pokud nejsme i jen v tričku, protože Slunce solidně pere. Nahoře v národním parku je ještě okolo poledne ze severní strany skoro pusto prázdno, po místní „poušti“ se procházíme téměř sami a i pod lanovkou parkuje evidentně jen zlomek běžného počtu aut. Dokonce i u skalních monumentů, kde bývá obvykle přeplněno, bez problémů parkujeme jen kousek od nich, i když zde už je přeci jen o něco živěji, protože z jižní strany nám zde do protisměru přijíždí desítky aut.

Když zde nebo kdekoliv dále parkujeme našeho „Hummera“, lidé na nás koukají jak na ruské milionáře, protože jak jsem psal už v minulém cestopise z GranCan, momentálně je na Kanárech obecný nedostatek aut v půjčovnách a ceny jsou na běžné místní poměry astronomické. Když jsem se během našeho pobytu díval, tak Plus Car začínal s Pandou na dříve nepředstavitelných 65 EUR za den a CICAR byl většinou beznadějně vyprodaný. A půjčovné u Autoreisen začínalo dle ostrova dokonce na 80 až 100 EUR na den …

Takže i z těchto důvodů zde vidíme často 4 dospělé, jak se tísní v Toyotě Aygo nebo Smartu ForFour. A mezi ně my  parkujeme naše monstrum. Projíždíme si nám dobře známé vyhlídky, cestu černým lávovým polem a pak již sjíždíme dolů k západnímu pobřeží. Cestou několikrát využíváme vysoký podvozek našeho Jeepu a zastavujeme několikrát vedle cesty u pěkných výhledů tam, kde by nám to „normální“ auto neumožnilo.

Odpoledne, po návratu do Puerta, se jdeme vyhřát na černou pláž Playa Jardin. Před západem slunce  ještě stihneme chvíli poležet na střeše hotelu a osvěžit se v pěkně studeném bazénu s výhledem na město i Teide. Večer vyrážíme na procházku do města, kde to na promenádě i v centru na rozdíl od situace před rokem, kdy zde byl jen zlomek lidí, už zase solidně žije . Na večeři se všichni těšíme, jdeme totiž do steakhousu VULK, který jsme objevili předloni. A opět nejsme zklamáni, jídlo je výborné a mladá spolumajitelka si nás dokonce pamatuje, prohodíme s ní pár vět. O rok dříve jsme zde byli prakticky sami, dnes je restaurace plná vevnitř i venku.

Další den po snídani míříme na severní letiště, odkud máme přeletět na dalších 6 dní na Lanzarote. Když vracím auto, nějaký maník v pidivozítku s úsměvem sleduje, jak se snažím zaparkovat našeho terénního mastodonta na parkovací místo běžné velikosti. Na letišti vidím stánek Binteru, kde opět bez problémů již po několikáté přebůkovávám návratový přelet LPA-TFS s ohledem na pozdější, až večerní odlet s Wizzem domů, neboť s Lufthansou jsme se měli vracet již odpoledne. Meziostrovní lety na Kanárech jsou vnitrostátní, takže i zde, jako pak později na Lanzarote i Gran Canarii, jdeme přes rychlou bezpečnostní kontrolu do extra části terminálu, který je takové větší a velmi klidné autobudsové nádraží. Ostatně krátké přelety mezi ostrovy svou familierností takový autobus velmi připomínají.

Lanzarote - ostrov vulkánů

Letadlo je poloprázdné, ale přesto zažíváme při boardingu vtipnou chvilku. Když chceme přejít přes přepážku, tak nás paní zastavuje s tím, že nejdříve přece přednostní nástup řad jedna až šest. Takže nejprve projdou tři cestující z těchto řad a pak teprve můžeme my. Lanzarote nás vítá lehkou oblačností a omezenou viditelností, na letišti procházíme během chvilky přes malý interisland terminál a na veřejném parkovišti, jak je u Plus Car zvykem, fasujeme za pár minut naše auta – já Fiat 500X a taťka Polo. Opět za jarní ceny, asi tak třetinové proti současným.

Přejíždíme pár kilometrů na ubytování – do apartmánového komplexu Blue Sea Lanzarote, který se nachází jen pár set metrů od moře zhruba v polovině dlouhé turistické aglomerace Puerto del Carmen. I tento je ukázkou, kam až spadly ceny v době, kdy kovid omezil cestování, protože zdejší ubytování máme za necelých 40 dolarů za noc na osobu, a to včetně all inclusive. Toho využíváme a ihned si jdeme na pozdní oběd před tím, než se vyvalíme v odpoledních paprscích u bazénu. Kovid bohužel zasahuje do fungování stále, což třeba zde znamená, že jsou hosté rozděleni do tří menších stravovacích skupin, kdy každá má na příslušné jídlo jednu hodinu.

Novinkou proti loňsku, kdy jsme hotelu sítě Blue Sea byli pár dní na Fuertě, je záloha 1 EUR na plastové kelímky na pití. Ještě loni byly bez zálohy, což znamenalo, že se jich ve společných prostorách na střeše nebo okolo bazénu povalovaly desítky až stovky. To zde vážně nehrozí, každý si ten svůj hlídá. Večer se jdeme projít po promenádě – žije to tu naplno, hospody i obchody  jsou plné lidí, těch zavřených je už minimum.

Šestidenní pobyt na Lanzarote máme takový na střídačku, některý den více cestujeme, jiný zase více odpočíváme a poleháváme na plážích. A v podstatě vidíme vše to, co jsem popsal již v cestopise z naší cesty v roce 2017 - https://www.cestujlevne.com/cest...pekel-1851

Lanzarote letem světem

Samozřejmě nevynecháváme rezervaci – vulkanický park Montaňas del Fuego. Je nádherné počasí a je zde solidní nátřesk, takže příjezd přes kasu i parkování organizují regulovčici. A autobusy na návštěvnickou trasu vyrážejí snad v desetiminutových intervalech. My jsme si zde po okruhu okolo vulkánů dali i oběd – maso grilované nad lávou v restauraci s panoramatickým výhledem.

A protože jsme se před lety poučili, kupujeme si už při návštěvě vulkánů rovnou zvýhodněné vstupné na místní pamětihodnosti a zajímavosti, což jsou mimo vulkanického parku i lávové jeskyně a stavby spojené s místním rodákem – Cézarem Manrique, na výběr je možnost 3,4 nebo 6 vstupů. Postupně tak zase navštěvujeme vyhlídku Mirador del Río s parádním výhledem na La Graciosu, kaktusovou zahradu i oboje lávové jeskyně, na které si vyhrazujeme jedno zamračené odpoledne.

Když jeden podvečer míříme k zelenému jezírku na jihozápadě ostrova, zjišťujeme, že jižní přístupová cesta od salin je momentálně zavřená, takže se zde dá dostat jen ze severu. Když zde jedeme po páteřní rychlostce, zaujme nás také auto, které nějaký šikula poslal na této přehledné rovné cestě přímo do lávového pole.  Uzávěra cesty okolo salin momentálně začíná u útesů Los Hervideros, kde jsou sice stavební zábrany, ale večer se zde nic neděje po útesech chodí desítky lidí. Stejně tak je teď uzavřen hrad Santa Barbara nad Tequise. Ten je celý obestavěn lešením a čeká ho tak zřejmě renovace, odbočka nahoru je uzavřena hned u hlavní cesty. Naopak místní vyhlášené nedělní trhy zde i v době kovidové fungují normálně, jen si při vstupu musíme vystát „desinfekční“ frontu.

I když je prosinec a voda není už teplotně nic moc, což je na Kanárech s jejich studeným Atlantikem bohužel celoroční jev, několikrát se i koupeme. Ať už na jižních plážích u Playa Blanca, v Costa Tequise nebo přímo Puerto del Carmen. Když jsme vyrazili na pláž Famara, kde se proháněly stovky surfařů, tak nám bohužel nepřálo počasí, které bylo obecně po dobu našeho pobytu horší na severozápadním pobřeží než na jihovýchodě.

Jednou, když se vracíme po dálnici z hlavního města, zajíždíme do průmyslové a obchodní zony vedle dálnice, kde je před prodejnou Opelu nesourodá sbírka několika desítek veteránů, teď vánočně nasvícených. Když je obhlížíme, nad hlavou nám přelétají přistávající letadla, jsme jen kousek od letiště. Podobně tak před naším odletem na GranCan trávíme posledních pár hodin na pláži v Puerto del Carmen jen kousek od přistávací dráhy, snad jen 200 metrů od její osy a přistávajících letadel.

A opět Gran Canaria

Přelet na Gran Canarii už bereme jako rutinu. Je Štědrý den a letadlo je plné do posledního místečka, takže my čtyři jsme rozházeni po celém letadle. Vedle mne si sedá Španělka obložená snad pěti taškami plných vánočních dárků. Po přistání od nás dostává za ty roky první mínusové body Pluscar. Na parkovišti, kde čeká možná 10 skupinek lidí na svá auta, pobíhá jen jeden človíček, který se stará o vše, o podpisy smluv, o návoz a předávku aut, odbíhá pro parkovací lístky, registruje vrácená auta … Samozřejmě s jižanským klidem a úsměvy. Takže vše se vleče a než odjíždíme svým zářivě žlutým Miníkem, uplyne snad hodina a půl. Již za soumraku míříme do Playa del Inglés, kde máme ubytování v příjemném komplexu Bungalows Tajaraste.

Jde o menší komplex se 34 bungalovy jen kousek od dun, jehož historie dle různých stavebních prvků sahá odhadem až někde do 70. či dokonce 60. let, ale to není na závadu, bungalovy jsou i přes své stáří průběžně modernizovány na současný standard. I když je zcela vyprodáno, je zde neskutečný klid. A výhodou je zde i vyhřívaný bazén, který má i teď v prosinci 28 stupňů, jak se první den ještě můžeme přesvědčit na plovoucím teploměru. Ten pak totiž druhý den někdo ukradl …

Na recepci nás vítá usměvavá paní, se kterou komunikujeme směskou angličtiny a naší lámané španělštiny. Upozorňuje nás na dnešní brzkou zavíračku obchodů kvůli Vánocům, takže máme asi 20 minut na to, abychom zaběhli do nejbližšího Superdina pro základní proviant na večer. Poté vyrážíme na procházku po hlavní třídě, kde si vybíráme jednu z místních restaurací pro štědrovečerní večeři. Jedná se evidentně o rodinný podnik – pan majitel má již velmi slušně „našlápnuto“ a srší veselou náladou. Průběžně také sekýruje své dvě pohledné dcery, které k chodu podniku přispívají více svým vzhledem než restauratérským umem, jsou tak trochu dřeva. Pro pana majitele jsem kvůli santovské čepičce po celý večer Papa Noel. Po večeři, když se zřejmě nějaká známá majitelovi rodiny snaží bavit hosty svým zpěvem na úrovni předkola Česko hledá talent, vyklízíme pozice.

Opáčko po pár týdnech

Gran Canarii jsme navštívili naposledy před zhruba měsícem, což zde na webu naleznete ve dvoudílném cestopise:

https://www.cestujlevne.com/cest...dil-1-2236

https://www.cestujlevne.com/cest...dil-2-2250

A protože se zde zase chystáme opět o Velikonocích, naše cestovatelská aktivita byla vtomto kontextu nižší než běžná, mj. proto, abychom si nechali ještě něco neobjeveného i na příště. Ale i tak jsme stihli něco málo pro nás nového. Samozřejmě jsme si nemohli ujít to nádherné a drsné vnitrozemí, takže jeden den jsme vyrazili na celodenní vyjížďku do hor s cílem dojet na vyhlídku a nejvyšší horu ostrova – Pico de las Nieves s nadmořskou výškou 1.949 metrů. Cestou tankujeme ve vesničce Fataga na pidipumpě DISA, která zde slouží i jako obchod, kavárna, hospoda a evidentně je jedním z „kulturních“ center místního společenského života.

Cestou nahoru míjíme i desítky cyklistů, kteří v krásném dni zkouší své síly a šplhají se od pobřeží nahoru po klikatých silničkách až na vrchol. Projíždíme pod Roque Nublo, kde je parkoviště i cesta z obou stran obsypána auty turistů, šplhajících se pak nahoru ke skalnímu monumentu. My zastavujeme až o kousek dál, u vyhlídky Mirador Presa de Los Hornos, ze které je dle místního průvodce nejkrásnější výhled na tuto skálu. Vyhlídka je pojmenována dle přehrady, která je jednou z mnoha zde v horách vnitrozemí.

Pokračujeme nádhernými borovicovými lesy na hřebenech hor po silničkách zde téměř bez provozu dál až na Pico de las Nieves, na jehož vrcholu se nalézá vojenský radar a za pěkného počasí také vyhlídka na celý ostrov i nedaleké Tenerife. My máme štěstí. I když už je východní strana ostrova skryta pod peřinou z mraků, ta západní i Tenerife jsou krásně vidět. Počasí je parádní, i ve dvou kilometrech nad mořem je velmi příjemných 14 stupňů. Na vyhlídce pak jen žasneme, co jsou schopni lidé udělat pro pěknou fotku, takovou koncentraci adeptů na Darwinovu cenu jsme ještě asi neviděli.

Naší další zastávkou j oblíbená Tejeda, kde si chceme dát pozdní oběd. Bohužel, na návsi zde stále probíhá čilý stavební ruch a v tom rachotu to asi není to pravé, tak to zkoušíme na promenádě na dolním konci. Se štěstím zde chytáme voný stůl a i když pak čekáme desítky minut na obsluhu, která v odpoledních hodinách ani ve třech těžce nestíhá, jídlo, skutečně vynikající, pak dostáváme rychle. A protože jak zjistíme už při příjezdu do Tejedy, návratová cesta GC-60 do Playa je momentálně v těchto horních pasážích v opravě, musíme zpět přes Cruz de Teljeda. Na této klíčové horské křižovatce čtyř cest se krátce na pár fotek zastavujeme a také sledujeme, jak zde kohout s hejnem slepic narušují dopravu přímo v té nejrušnější části křižovatky k pobavení lidí vysedávajících na sluníčku v hospodách podél cesty.

My dolů do civilizace pokračujeme po serpentinách GC-15. Je již pozdní odpoledne a Slunce se místy již schovává za ostré vrcholky hor. My sjíždíme z hlavní cesty do vísky Las Lagunetas, kterou tvoří jen pár bloků domů okolo velkého kostela. Pár místních posedává v posledních paprscích zapadajícího Slunce před bary nebo jen tak na kamenných zídkách a z celého místa vyzařuje atmosféra neskutečného klidu a pohody. Ve Vega de San Mateo odbočujeme na GC-41 a v horských serpentinách míříme do Telde. Počasí zde na východě je úplným opakem toho, co jsme zažívali jen před pár desítkami minut na západě ostrova. Husté mraky, mlha, občas spadne i pár kapek, vlhkost na maximu. A hustá vegetace nám eveokuje zážitky z tropického Karibiku. Ostatně ve chvílích, kdy se mraky a mlha roztrhnou, vidíme, že zde je charakter ostrova jiný, je mnohem zelenější, než na západě a jihu. Místy zde dokonce vidíme i zelené louky podobné těm našim.

Projíždíme vesničkou s celosvětově známým názvem – Las Vegas. Ostatně na Lanzarote jsme před týdnem zase pravidelně jezdili přes Nazareth. Krátce se zastavujeme ve vesnici Valsequillo, opět, jak jinak, s velkým kostelem. I zde se projevuje nadšení místních pro různé sochy, takže naražíme na sochu chlapečka čůrajícího na místní svatostánek.Když sjedeme do Telde, děláme si velmi krátkou zastávku u baziliky a když s nám pak po několika okruzích okolo bloku podaří vymotat z místních jednosměrek, po dlouhé dni to pak už po dálnici valíme do Playa.

Jeden ze dnů jsme zamířili do hlavního města, kde jsme se chtěli podívat na pískové sochy na pláži Las Canteras, které zde vyrostou vždy po dobu vánočních svátků a které třeba o těchto Vánocích zhlédlo přes 108.000 návštěvníků. První naší zastávkou je ale vyhlídka hned vedle dálnice na příjezdu do hlavního města, s nadživotní sochou Tritona, syna boha moří Poseidona, napůl s tělem muže, napůl ryby. Pak parkujeme jeako posledně kousek od akvária v patrovém parkovišti za lidových 3,50 EUR na den. Parkoviště přímo za akváriem je dokonce ještě o Euro levnější. Procházíme si dlouhou promenádu kolem pláže, obsypanou restauracemi, bary i spoustou obchodů.

Las Canteras, i když jde o městskou pláž,  je velmi příjemná na relax. Písčitá, dlouhá několik kilometrů a široká tak, že zde není hlava na hlavě, bez vln a s velmi pozvolným vstupem do vody. A orientovaná tak, že Slunce zde svítí až do svého západu, což je o Vánocích zhruba půl sedmé.

Jednou se nám podařilo solidně zaparkovat i v běžně problematickém Maspalomas, tak jsme se šli projít k majáku. Část pláže od něj na jih je uzavřená a v rekonstrukci, protože zdejší písčitou pláž odnesla loni či předloni mohutná bouře. Naopak od majáku směr Playa del Inglés to bylo na pláži hotové turistické peklo, i v pozdním odpoledni hlava na hlavě, takže dál jsme už ani nešli. Velké obchodní centrum u promenády zde fungovalo zhruba z poloviny.

Návrat z Gran Canaria Binterem na Tenerife a pak Wizzem do Vídně proběhl bez problému, tedy pokud pomineme zoufale pomalé odbavení zavazadel rodičů pro návratový let, kdy obě paní za přepážkami asi tak 2/3 času prokecaly mezi sebou, i když před sebou měly ve frontách půlku letadla.  Na Pandě ve Vídni se zase mj. posunuli o kousek dál a vyzvednutí po příletu na letišti už je „automatizováno“ klikem na příslušný odkaz, již si odvoz nemusíte telefonicky volat.

A ještě pár poznatků z našeho pobytu. Cena benzínu se na GranCan pohybovala okolo 1,15 EUR/l. Na Shellce v Playa jsme zažili i veselou chvilku se dvěm Němci, které jsem osobně dodnes považoval za motoristický národ. Ti přijeli tankovat hned po nás s nějakým velkým SUV a ihned začali kolem auta zmateně pobíhat. A pobíhali stále, když už jsme my měli natankováno a zaplaceno. Až jim šla obsluha pumpy pomoci. A i já svou chabou španělštinou jsme pochopil, že jim vysvětloval, po 5 minutách jejich snažení, že do dieselu benzín vážně nenatankují…

Čínani zareagovali na velmi zvýšený turistický ruch, který se již blíží normálu, a cenu menu sněz co sníš na Playa zvedli ze 7 EUR na 8. Nevím, jaká platí nebo oficiální nařízení pro restaurace, ale během našeho pobytu po nás jen 1x chtěli vidět doklad o bezinfekčnosti. Co se týká roušek, tak v době našeho pobytu bylo znova zavedeno pravidlo o jejich nošení i venku, což se dodržovalo hlavně ve městech a mezi místními (minimálně tak z 80%). V turistických oblastech to bylo tak ze třetiny a ani místní měšťáci z jejich absence nedělali problém. Naopak ve vnitřních prostorách je to stále striktně vyžadováno.

A co závěr?

Ten samozřejmě ještě není, protože stále čekám, jak na zrušené lety zareaguje Lufthansa. Ta prozatím ještě v prosinci vrátila asi 1/3 ceny letenek, zřejmě šlo o část letů tam (?). A protože dle příslušné evropské směrnice máme nárok i na kompenzace, o tyto jsem ihned po našem návratu z cest oficiálně požádal. A dodnes, po téměř 4 týdnech od odeslání, nemáme od aerolinek i přes urgenci kromě potvrzení o přijetí emailu a přidělení jednacího ID nic. Trošku smutné od firmy, kterou jsem na poli letecké přepravy považoval za tu ze solidnějších.