Víkend v Alpách aneb Nejstrmější přistání v Evropě
Jak jsem se proletěl netradiční linkou Augsburg – Aosta a strávil pár dní pod Mont Blancem i v Basileji.
Cestopis z roku 2019 napsal Kryštof Hájek
Léto klepe na dveře a já po dlouhé a šišaté cestě kolem světa a krátkém výletu do Surinamu přemýšlím, že si tak na dva měsíce dám pauzu. Čekají mě ještě dva výlet, je tudíž čas být taky chvíli doma. Letečtí nadšenci však dobře vědí, že člověk míní a letenky mění....
Internet je prevít. Dal jsem si zákaz cíleně hledat letenky sám pro sebe (což je moje běžná činnost před spaním), zavřel si všechny záložky, které mě letenky vyhledávat každý den nutí, ale cestu si ke mně stejně vždycky najdou. V jedné facebookové skupině sdružující lidi s podobným postižením jako mám já, se objevuje velmi zajímavý příspěvek o zahájení letních sezonních letů z alpského letišťátka Aosta v severní Itálii na Sardinii. Prostě koupácké lety pro jednu místní cestovku.
Letiště Aosta?! Neváhej a kupuj!
Protože Aosta je malé letiště s velmi specifickými přibližovacími procedurami, nemůžou na něj létat letadla standardní velikosti. Cestovka si tak zaplatila lety u malé německé aerolinky Private Wings, která se specializuje na neveřejné charetrové lety pro velké firmy. Letošní léto například vozí ve všední dny zaměstnance Airbusu do fabriky v německém Ingolstadtu, z Brém nebo Hamburku. V soboty si odskočí právě do Aosty, aby otočilo jednu rundu s koupáky na Sardinii a pak se vrátí zase zpět do Německa. A aby přelet mezi Německem a Aostou nebyl jen tak zbůhdarma prázdný, aerolinka se rozhodla prodávat letenky i na něj.
Jsem sice dost váhavý člověk, ale v podobných situacích se rozhoduji rychleji než si vůbec stačím uvědomit, co vlastně dělám. Letět z Ingolstadtu do Aosty, z letiště, na které jinak nic nelétá a na letiště, na které za běžného stavu taky nic nelétá, to je prostě moje obsese. A ještě s aerolinkou, u které se běžně letenky vůbec nedají koupit. A navíc do Alp, mého nejoblíbenějšího místa. Zpáteční cestu nakonec řeším na své poměry dost konzervativně, ale čas od času není to není na škodu.
Asi tři týdny před odletem přichází změna. Nepoletí se z Ingolstadtu, nýbrž z Augsburgu a o den dřív. Popravdě je mi to úplně jedno, Augsburg je stejně exotické letiště jako Ingolstadt a den navíc v Alpách je jedině plus.
Augsburg – Aosta
Vyrážím ráno klasickou železniční cestou přes Cheb a Norimberk a k mému překvapení vše probíhá bez problémů i větších zpoždění. Nevím, jestli mám jen smůlu, ale odhadem tak 80% vlaků v ČR (jezdím opravdu často) a 100% vlaků v Německu (tam jedu maximálně 2-3x za rok) mi vždy jede s více než 10minutovým zpožděním. Do Augsburgu ale dorážím na čas, mám tak 2,5 hodinky na prohlídku města.
Po 2,5 minutách si říkám, že to v 36 stupních zase tak dobrý nápad není, ale hecnu se a aspoň na chvilku do liduprázdných ulic pěkného provinčního města vyrážím. Na zbylou hodinu a půl poskytne útočiště příjemný Gasthaus kousek od hlavního náměstí. Necelou hodinu a půl před odletem vyrážím autobusem na letiště a má domněnka, že být tu dřív než hodinu před odletem je zbytečnost, se potvrzuje. Augsburgské letiště slouží jen všeobecnému letectví, pravidelnou linku nemá (vyjma té mé pravidelné-nepravidelné do Aosty) ani jednu.
Augsburg, Maximilianstrasse
Augsburg, letiště
V čekárně se nakonec sejdeme celkem 4 cestující, všichni letečtí nadšenci. Náš Dornier-328 se objevuje přesně na čas a stejně tak odlétáme vstříc turbulentní obloze. Zrovna jsem se trefil do dne, kdy velká vlna veder v západní Evropě končí a odpoledne se začínají tvořit masivní bouřky, po kterých přijde studená fronta. Jsem jak na trní. Letím zatím osmým letem, který se letos u této dvojlinky uskutečnil, a pět z nich bylo kvůli počasí odkloněno do Turína.
Jak se blížíme k Alpám, oblačnosti přibývá a nad Švýcarskem nás mračna pohltí úplně. Malý Dornier se ale statečně probíjí dál a po čtvrthodince na hranicích s Itálií vypadneme ze zlověstně vypadajících oblaků. Stále ale ještě není vyhráno, na západě, kam právě míříme, se do nebe tyčí několik bouřkových "květáků" a já se začínám připravovat na odklon... Sleduju GPSku, a naše šipečka neohroženě míří vstříc Turínu, ale pak to přijde. Nepatrný náklon doprava rozpoutá velké nadšení mezi všemi na palubě - točíme na Aostu!
Neklidná obloha!
Přelet letiště ve Friedrichshafenu
Na švýcarsko-italské hranici vypadáváme z mraků...
... a s pěknými výhledy...
...míříme do Aosty!
Okolní kopce se sice halí do mraků, ale nad letištěm je zatím stále slušné počasí, jde se na přiblížení. A rovnou od západu! Geografičtí nadšenci a aviatici už tuší, že takové přiblížení k Aostě od západu s klasickým přistáním nemá vůbec nic společného. Údolí, ve kterém letiště leží, se totiž směrem na západ zužuje a navíc ještě stáčí k Mont Blancu, zkrátka není kudy letět. Klesá se tedy ve spirále přímo nad městem Aosta a to je prostě paráda. Dornier je velice obratné letadlo, takže zatáčky jsou ostré, klesání prudké a... nadšení na palubě velké. Uděláme tři kolečka a jde se na přistání, během kterého nám fouká dost do zad, což není úplně obvyklé a hlavně ne moc bezpečné.
Vysouváme podvozek – horská dráha může začít!
Stavíme se na levé křídlo...
... a s prudkým klesáním vykrajujeme hezkou spriálu v pozadí s Mont Blancem...
...támhle vzadu je mimochodem letiště, na které letíme... Takže ještě jedno kolečko...
... a sedáme s větrem do zad!
Pořádně se mi tedy uleví až když úspěšně zastavujeme na konci dráhy...
Letištní terminál se snad ani nedá nazvat terminálem, je to jen malá dřevěná budka s jednou přepážkou. Do města je to kousek, vydávám se tedy pěšky, ale asi po 100 metrech mě míjí autobus MHD, tak si ho stopnu, co se zbytečně namáhat :) Ubytování řeším přes Airbnb v bytě kousek od centra a protože se od Mont Blancu ženou mračna, nic nevymýšlím a jdu spát. Zítra bude nabitý program.
Letiště Aosta...
... a jeho terminál
Toulky údolím Aosta
Vstávám v 8, skáču do Carrefouru pro zásoby a k lanovce do vesničky Pila dorážím tak akorát na devátou, kdy se spouští provoz. Zpáteční lístek stojí na alpské poměry směsných 6 EUR, lanovka mě přitom během více než 20 minut jízdy vyveze až skoro do 2 tisíc metrů.
V lyžařském středisku Pila zrovna probíhají nějaké závody v MTB, ostatně celá oblast je protkaná stezkami pro horská kola, ale i pro běžné turisty. Chvilku pozoruju živý cvrkot, ale pak se vydávám vstříc vrcholům nervózně pokukujíc směrem k černočerné obloze okolo Mont Blancu. Nu což, bundu mám, kdyžtak zmoknu. Stačilo popojít pár minut a z přeplněného areálu okolo lanovky a závodní dráhy pro horská kola se stává panenská alpská krajina. Během pětihodinové túry potkám maximálně sedm dalších turistů, jednou trochu zmoknu, jednou mě vyleká pasoucí se kráva, ale je to postě pohoda.
Lanovka do oblak
Probíhající závody MTB
Lago di Chamole a hra na schovávanou se sluncem
Moderní kostel ve vesničce Pila
Od Mont Blancu se žene bouře!
Před čtvrtou odpolední se ale bouřka už opravdu ozývá, je čas na ústup dolů do údolí. Večer si ještě proběhnu docela pěkné centrum Aosty, stavím se na skvělou a překvapivě levnou večeři v pizzerii, "doma" kouknu na TdF a pomalu je čas načerpat síly spánkem na další den.
Hlavní náměstí v Aostě
Hrad v centru města
Aosta
... do něho se probudím s deštěm. Spoustou deště. Je čas na změnu plánů a tak místo na lanovku jdu na autobus, kterým se nechám odvézt do horského střediska Courmayeur přímo pod Mont Blancem. Překvapuje mě, že hodinová jízda stojí jen 3,50 EUR, obecně mám pocit, že ceny v Aostě jsou jen o malinko vyšší než u nás. Intuice mě nezklamala a pod Mont Blancem je počasí trochu lepší, ignoruju lanovku za 55 EUR, která jede do 3500 metrů, kde stejně kromě vyhlídky na nejvyšší evropskou horu není co dělat, a pěšky si vyšlápnu do horského střediska Checrouit. Výhledy jsou tu stejně pěkné a navíc desítky turistických tras. Tedy výhledy tu jsou určitě pěkné za hezkého počasí, já vidím jen tohle:
Výhled na Mont Blanc
Bouřky všude okolo
Dnešní počasí stojí opravdu za starou bačkoru. Před hodinou to vypadalo na sluníčko, teď je šedivo a mokro a když se začnou ozývat hromy (což je sice díky ozvěně impozantní, ale taky dost děsivé), je čas zavelet na ústup. V Courmayeuru skáču na autobus zpátky do Aosty a když se cestou vyčasí, ještě na dvě hodinky vystupuji v krásném městečku Villeneuve se zříceninou hradu Châtel-Argent a výborným pozdním obědem. Závěr dne proprší, což mi vyhovuje, jelikož se jede poslední závodní etapa TdF :D
Jak jsem během jednoho dne 10x překročil státní hranici
V neděli je čas posunout se dál. Kolem deváté mi jeden Flixbus do Lausanne, odkud po dvouhodinové pauze budu pokračovat vlakem do Basileje. Zatímco jízdenka na 4hodinovou jízdu s Flixem mě vyjde na 99 Kč, lístek u švýcarských železnic na 3hodinové trase stojí skoro 1 200 Kč :D
V Lausanne mám čas na základní průzkum města, které příjemně překvapí. Celé je vlastně vestavěné do prudkého svahu stoupajícího od Ženevského jezera, takže o pěkné výhledy není nouze. Asi. Já jich moc nevidím, protože je opět hnusně a déšť střídá šedivá deka nízké oblačnosti. Flixbus staví na severním okraji města na P+R u zastávky trolejbusu a protože široko daleko není bankomat ani jediný automat na jízdenky, který by bral kartu, vydávám se skrz město pěšky. Nevadí mi to, jelikož jdu až k jezeru hezky z kopce, zpět k nádraží se pak vyvezu metrem, které má spíš rysy podzemní lanovky.
Promenáda v Lausanne
Déšť nad Ženevským jezerem
Jízda vlakem do Basileje je překvapivé utrpení. Musím říct, že i Wizz Air nebo Flixbus se pyšní výrazně větším osobním prostorem než vozy SBB, což mě fakt zaskočilo a v Basileji vystupuju s úplně dřevěnýma nohama.
Protože mám v plánu podívat se i po vesničkách v okolí, ubytovávám se až za hranicemi Basileje ve městečku Bottmingen, kam jezdí od nádraží tramvaj. Kromě nižší ceny ubytování to má ještě jeden prozaický důvod. Pokud se ubytujete přímo v Basileji, máte nárok na MHD jízdenku zdarma pouze v zóně 10 + pro cestu na letiště. Ubytujete-li se ale za hranicemi Basileje, dostanete jízdenku zdarma pro celý okres Basel-Landschaft i centrum Basileje.
Druhým den využívám na plno a rovnou se jedu projet pěknou venkovskou tramvají přes Francii zase zpět do Švýcarska do vesničky Rodersdorf, odkud pěšky přejdu do francouzského Leymenu a pak tramvají zpět do Basileje. Jojo, tyhle hrátky s hranicemi mám rád, přiznávám... :D
Zámek v městečku Bottmingen
Vesnická tramvaj v Ettingenu
Rodersdorf
Aesch
Tour po malebných vesničkách končím před polednem a vydávám se vstříc centru Basileje. Nic moc od něj nečekám, o to víc mě mile překvapí. Pěšky ho projdete během tří hodin, přitom je opravdu pěkné a plné zajímavých staveb i muzeí (viz průvodce od Davida: https://www.cestujlevne.com/pruv...ko/basilej - prošel jsem všechny vyjmenované body, tak se mi je nechce znovu vypisovat :D ).
Před muzeem Tinguely
Barfüsserplatz
Výhled na Rýn od katedrály
Centrum
Basilejská radnice
Brzy odpoledne se vydávám opět tramvají přes hranici, tentokrát do německého města Weil am Rhein. Jednak se tu dá mnohem levněji najíst a jednak právě tady se uprostřed Rýna stýkají hranice tří států: Francie, Německa a Švýcarska. Přejdu most do francouzského liduprázdného městečka Huningue s pěkným kostelem i náměstím a autobusem MHD se vracím přes hranici zpět do Švýcarska. Vždyť říkám, že hrátky s hranicemi mám rád... :)
Trojmezní bod na švýcarské straně
Tramvaj právě projíždí hraniční přechod s Německem
Dreiländerbrücke
Francouzské městečko Huningue
V Basileji se ještě projdu podél Rýna a mrknu do mueza Tinguely, ale bohužel už je pomalu čas vyrazit na letiště. Až je mi to fakt líto, Basilej je sice malé město, které bez problému za den projdete křížem krážem, ale dokážu si tu klidně představit celý prodloužený víkend. Je to tu takové... milé a pokud propadnete kouzlu toulání se i po okolních vesničkách, pak tři dny tu uběhnou jako voda.
Ještě nezbytný klasický pohled na Basler Münster
Na letiště nejedu klasickým autobusem, ale chci si ověřit informace v našich průvodcích, takže jedu opět tramvají přes hranici, tentokrát po nejnovější trati do francouzského St. Louis. Na letiště dorážím jen asi hodinu a čtvrt před odletem, dle rady Michala využívám francouzskou část security, kde není ani noha, zatímco na té švýcarské se vine dlouhý had lidí. V tranzitní zóně se však oba proudy sbíhají, takže je jedno, kterou částí projdete. Před nástupem ještě s mírným škodolibým pobavením sleduji, jak jsou pracovníci easyJetu nekompromisní a nutí do kabinového zavazadla vecpat i ledvinky a polštářky pod hlavu, ale záhy jsem po zásluze potrestán, když musí můj foťák z krku taky do batohu...
Od hodinového skoku do Prahy už nic nečekám a plánuju ho prospat, ale ani po 460 letech mě prostě výhledy z okna neomrzí...
Basilejské letiště
Cesta do Prahy aneb Jak vypadá hnusné počasí ze shora
Závěr
Každopádně se mi opět potvrdilo pravidlo, že díky mé úchylce na netradiční linky, letiště a aerolinky se často podívám na moc pěkná místa. Do Aosty bych jinak asi nejel, přeci jen je po zemi dost z ruky. Dost mě ale překvapila celkově nízká cenová úroveň v tomto koutu Itálie... Doprava, jídlo v restauracích i supermarketech se dá v absolutních hodnotách přirovnat k větším městům v ČR. Mile mě překvapila i Basilej (ok, tady už ne cenově), od které jsem nic nečekal a vyklubalo se z ní opravdu příjemné město k prodlouženým víkendům...
A kam zamíříme příště? No když už jsem se letos proletěl nejdelším letem světa (https://www.cestujlevne.com/cest...ni-dil-769), chtělo by to i druhý extrém...
Jak se ti cestopis líbil?
Kryštof Hájek procestoval 73 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 6 lety a napsal pro tebe 13 úžasných cestopisů.
Zobrazit profil3 komentáře
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Letenka Augsburg - Aosta vyšla na kolik?
Bylo to 95 EUR one-way, je to jejich stabilní cena, která se nemění. Ještě budou dva lety, 30.8. a poslední 6.9. Rezervovat se to dá pouze přes italskou cestovku: http://www.viaggidellarco.it/neg...aco-aosta/
Super. Jinak ten Do-328 byl výborné a nedoceněné letadlo. Sám se chystám na jet verzi, co provozují Sun Air v Německu, jen nemám dost avios:-(