Norsko autem 3: Z Drammen do Kongsberg, stanování v lomu

Po snídani v podobě vločkové kaše s rozinkama, políčkem čokolády a jablečnou přesnídávkou, která nás bude provázet celé dva týdny, vyrážíme. Ráno je kosa, ale slunce rychle rozpouští naše chmury ohledně večerního stanování.

Stavíme v Kongsbergu, norské obdobě naší Kutné Hory. Středověké hornické městečko, stříbrné doly. Na konci 18. století to bylo druhé největší norské město, dneska už jen trošku větší vesnice. V největším norském kostele (opulentní barokní interiér ostře kontrastuje s asketicky působícím zevnějškem z červených cihel), kam si sedne 2 500 lidí, zrovna kdosi luxuje po včerejší mši.

Kostel s kapacitou půlky fotbalového stadionu v Jablonci

Dřevěný barokní interiér

Výzdoba kostela v Konsberg

Když si prolezeme všechna patra, varhany, věže a přístavky a vyjdeme ven, přemýšlíme, proč jsme vlastně sem do Kongsbergu jeli - kromě toho, že je to při cestě.  Asi bychom se mohli podívat na stříbrné doly, jenže zjišťujeme, že jejich expozice je v pondělí zrovna zavřená. No tak nevadí, Lucka na mapy.cz nalézá nad městem nějakou značku, že tam je prý jakási zajímavá skála, tak aspoň vyrazíme na první pěší výlet. Mezi zahrádkami nacházíme houby, ale na jejich sbírání vyhlašuju zákaz. Máme-li se otrávit, tak ne první den. Ještě, že jsem zákaz vyhlásil, protože houby, které najdeme pozítří, budou o velikosti, která si nezadá s Černobylem, takže nakonec jich budeme mít dosyta. A my bychom tady sbírali nějaké ubohé půlkilové chudáčky. Jirka vytahuje aplikaci, kterou houbu vyfotí a ona mu řekne, jestli je to jedlé. Evidentně už ale tvůrce někdo zažaloval, poté, co se otrávil, protože v aplikaci musíte rekurzivně odklikávat hlášku, že když se otrávíte, tak si za to můžete sami. Žádným způsobem se jí nelze zbavit, takže se k požadovanému výsledku v aplikaci nakonec nedostaneme.

Skála (Kronene i Håvet) s erby všech norských panovníků snad už od neandrtálců dodnes, je celkem fajn, zrovna po ní lozí nějací horolezci, dáváme svačinu, vracíme se lesní pěšinou k autu a vyrážíme ke slavnému dřevěnému kostelíku.

Erbová skála

Z tohoto kostela byla důchodkyně, která mým rodičům desítky let posílala na Vánoce pohledy. Jako akt křesťanské lásky nebo jako soucit s chudáky z východní Evropy?

Pes ve vaně

Lucky dreamcar. To by se v Praze v podzemkách parkovalo!

Poznáváme houby v nefunkční appce

Lingvistické okénko: Přemýšlíme, co je to ten stave church, ke kterému jedeme. Stave je drát a lepší výraz nám appka google translatoru nenabízí. Wikipedie hovoří něco o tom, že je to označení pro specifický stavební styl. Až teď doma nacházím, že je to "a vertical wooden post or plank in a building or other structure". Tedy nejspíš sloupový kostel. Ale i přesto pro mě nejlepším překladem stejně zůstane "drátenický kostel".

Každopádně, těchto dřevěných kostelů specifického stylu měli v Norsku k tisícovce. Dvě třetiny jich zbourali, když půl obyvatelstva vymřelo na nějaký nepěkný kašel a do kostelů neměl kdo chodit. Zbytek jich shořel, takže dnes jich mají už jen 27 (28. je v Polsku a další nikde). A díky tomu jsou světovou špičkou v technologiích ochrany dřevěných památek a celý svět se tam k nim jezdí koukat, jak nejlíp instalovat mlžné protipožární sprinklery.

Heddal stave church - drátenický kostel

Kostel s keřem

Kostel v detailu

Kostel zevnitř

Kostel zevnitř

Pod tmavočervenými jeřabinami, zahynul motýl...

Za vstup do Heddal stave church chtějí nekřesťanskou cenu, lístek dovnitř tedy kupuju jenom Lucce. Ta si to projde a nakonec oznamuje, že u vchodu sice sedí pán, ale lístky ho nezajímají, takže na tentýž lístek jdu nakonec dovnitř i já, pěkně po česku. Když tak sedím v té starobylé lavici a medituju nad hříchem podvodu, nahrne se dovnitř japonský zájezd. Od těch už norský hlídač lístky chce, jenže k mému překvapení Japonky kostel moc nezajímá, ale zato stojí frontu na selfie s hlídačem. 

Po prohlídce kostela a obligátní svačině (diskutujeme, jestli je v této zemi vhodné krájet Vysočinu na chleba kudlou zvící čtvrt metru) koukáme do mapy kam dál. Čtvrtina výpravy je poněkud rozladěna, když zjišťuje, že do oblasti, kam se chceme dostat, jsou to stovky kilometrů a že toho strávíme hodně v autě. Strávíme, nedá se nic dělat. Nakonec tedy plán upravujeme tak, že se vyhneme dálnici, vezmeme to zkratkou, vynecháme Lillehammer a snad to bude rychlejší.

Jedeme něco přes dvě hodiny. Než se začne stmívat, postavíme stany v lomu za vesnicí, rozděláme oheň a večeříme segedín, který Lucka minulý týden zavařila do sklenic. Zapijeme to druhým pivem, okoštujeme i Jirkovu jabkovici a Žufánkovu slivovici a doufáme, že nám budou v noci bohové teploty milostivi. Nejsou.

Lucčin segedín na ohni

Večeři v lomu zapíjíme žufánkovicí

Snídaně v lomu

Obchoďák to myslel jako ochutnávku, já to pochopil jako druhou snídani

Ráno se probouzíme namrzlí a hlasujeme o tom, že tenhle způsob bydlení vzhledem k nekompatibilitě teplot napsaných na spacáku a těch na teploměru, nebude ten nejšťastnější. Souhlasíme, že zkusíme stan prostřídat s kempovými chatkami. Asi nebude příliš velkým spoilerem, když prozradím, že tato první noc ve stanu byla nakonec i naší poslední :D

Následky jedné noci ve stanu u slabších kusů výpravy

Norsko autem 2019 (zatím vyšlo):

Díl 1: Autem, trajektem a mostem z Prahy do Osla ( https://www.cestujlevne.com/cest...-osla-1133 )

Díl 2: Podzimní chillout v Kodani ( https://www.cestujlevne.com/cest...odani-1086 )

Díl 3: Projíždíme jih Norska, stanujeme v lomu ( https://www.cestujlevne.com/cest...-lomu-1134 )

Díl 4: Norské národní parky, sobi a ledovec neledovec ( https://www.cestujlevne.com/cest...aleko-1135 )