Norsko autem 4: Norské národní parky, sobi a ledovec, který byl moc daleko

Dnešní den je stále ještě hlavně tranzitní. Chceme se do večera dostat do Randsverku, kde se Pája stará o kemp. Po záchodovo/nákupní zastávce v obchoďáku, kde ochutnávku marmelády pojmu jako druhou snídani, míříme nejkratší cestou na sever. Po cestách se s naloženým autem dá jet horko těžko osmdesát (kamiony přede mnou, kamiony za mnou), tak plánovanou zajížďku do národního parku Langsua vynecháme a odpolední výlet podnikneme blíž naší trase. Míříme tedy do náhorního sedla Bygdin, ležícímu přesně uprostřed mezi národními parky Langsua a Jotunheimen.

Auto necháváme u cesty a když chceme vystoupit, tak mě překvapuje, jak ledový vítr tady v tisíci metrech fouká. Teplota a vítr se vůbec neslučuje s tím, jak ostře svítí slunko. Oblékáme si neprofukavé bundy, čepice, rukavice a vyrážíme na kopec Synshorn. Vede tam ferrata, prý nejhezčí v celém Norsku, ale jsme turisti a já mám navíc smrtelnou hrůzu z exponovaného terénu, takže  celkem nepřekvapivě volíme pěší cestu.

Vítr a slunce...

Ledovce v dálce

Červená řeka pod Synshornem

Tam, nahoře na Synshornu jsme cítili první feel opravdového Norska. Ohromný otevřený prostor od obzoru k obzoru, v dálce strmé zasněžené skály, pod námi lesknoucí se jezera, rozlitá do šířky na náhorní planině, nahoře rezavo, pusto, nevlídno a přeci tam cítím silný pocit bujícího života. Ostré slunce a ledový vítr.

Jako by tu vodu někdo rozlil z ohromného kbelíku

A ty hory, jako by uhnětl z modelíny

"Ta červená vám na kopci bude slušet," říkala sympatická slečna na Výstavě stanů, když neměli moji preferovanou černou. Měla pravdu?

Výprava na úbočí Synshornu

Výprava na samospoušť

Po sestupu ze Synshornu pouštíme v autě topení na max, sjíždíme dolů a po chvíli opět vyjíždíme nahoru na další planinu. Pomalu se stmívá a u malé chalupy stojí na parkovišti asi patnáct aut. To je podezřelé, v rychlosti brzdím a smykem na šotolinovém parkovišti taky zastavuju. Vylézáme a po chvilce vidíme důvod - je to sobí farma. Tisícihlavé sobí stádo se pase na úbočí hory. Okolo plotu pobíhá několik fotografů s teleobjektivy. My to máme přesně proti světlu, ale rád bych si je taky vyfotil. V "pantoflích", které používám na řízení, se tedy snažím oběhnout sněhem a ledem pokrytou planinu. Studí to a když za několik minut doběhnu s durch promočenými ponožkami na druhou stranu, odkud by se stádo dalo spatřit a vyfotit pěkně, zjišťuju, že milí sobi nečekali a přemístili se na úbočí tak vysoko, že už nejsou vidět. Zklamaně se vracím zpátky a zjišťuju, že druhá půlka stáda je na druhé straně silnice za neprůhledným plotem. Se šikovností sobě vlastní se tedy šplhám před zraky pobavených přihlížejících na malou skalku, odkud je přes plot vidět. Ohromné stádo tvoří kruhovitý útvar. Polovina sobů kluše po jeho obvodu a vydává přitom zvuky podobné blížící se bouřce. Druhá polovina stojí nehybně uvnitř kruhu. Fascinující sobí tanec připomíná pravěké pohanské rituály.

Pobíhám v pantoflích po zamrzlé náhorní planině tam a zpět snaže se ulovit sobí foto

Fascinující kruhový tanec sobího stáda

Plánujeme

Do Randsverku dorazíme lehce nervózní, netušíme, zda budou v kempu volné chatky a kolik budou stát. Nakonec to dopadá nejlepším možným způsobem - už je po sezóně, takže kemp je relativně vylidněný. Chatku pro čtyři máme, s elektrickým topením, plotýnkou a navíc za lidových 500 NOKů.

Večer se potkáváme nad mapou a slivovicí s Pájou a plánujeme výlet k ledovci Glittertinden. Ta slivovice je fajn, protože zatímco za střízliva nedokážeme přečíst půlku norských názvů (proto všechno pojmenováváme jen česky a prvním písmenem, např. ledovec G, vesnice R apod.), po dvou panácích už to jde samo. Výlet by měl fungovat tak, že pojedeme hodinu autem k chatě Glitterheim a potom pěšky 8 kilometrů k ledovci s převýšením něco přes 1200 metrů. Podle internetů je to druhá nejvyšší hora v Norsku a je prý "easily accessible". Hah, podle fotek to tak úplně nevypadá, ale uvidíme...

Za vjezd do národního parku se sice platí, ale Pája obstará místňáckou kartičku, na kterou se tam dostaneme zadarmo. Z toho, že bych měl platit a nemusím, mám skoro takovou radost, jako když jsou v Kauflandu zlevněné rohlíky. Ano, Čech, těší mě. Padesát kilometrů strmými serpentinami nahoru a dolů šotolinovou cestou v pěti lidech s bagáží dává zadním tlumičům zabrat. Cesta je ovšem zavřená bytelnou závorou o deset kilometrů dřív, než jsme očekávali. Vyrážíme tedy s tím, že na ledovec to nestihneme a tedy kam dojdem, tam dojdem.

Teplo vypadá jinak. Nosy máme zmrzlé jak sobí hovno u Stalingradu

Suchopýři v ledu

Suchopýři v ledu

Sobi

Míříme k horám

Jedna věc mě ovšem znervózňuje a to předpověď počasí. Kolem druhé odpoledne má začít sněžit.  Když uvážím, že:

- jsme posledních padesát kilometrů neviděli ani čárku signálu,
- zato jsme potkali tak čtyři auta plná lovců s puškami, a všechno čtyřkolkové džípy s navijákem a
- naše gumy mají vzorek taktak čtyři milimetry a sněhové řetězy jsem nevzal,

tak oznamuji, že návrat bude o něco dřív, neb bych nerad těch padesát kilometrů zpátky kráčel pěšky, až někde zapadnem. Zatím to vypadá bezpečně, ale fakt nevím, co to v Norsku znamená, když "má sněžit". Každopádně čas vylézt aspoň na malý kopec a rozhlédnout se dolů do údolí máme. Až to budu za patnáct let hledat, tak kopec se jmenoval Bergenusshaugen (1496 m).

Výhledy do údolí, kde se rozlévá řeka, mi přijdou jak z pořadů National Geographic o Aljašce

Někde tam v dálce je snad ledovec

Poradní pauza

Pán hor

Jíl, lišejník, rezavá tráva, ledová voda, sobi

Zmrzlé lišejníky v jílu

Kolem druhé odpolední se s pohledem upřeným na blížící se bílou hradbu na nebi pomalu vydáváme na ústup. Jeden ze sobů stojí na cestě a přemýšlí, jestli uhneme my, nebo on. Nakonec vítězí síla klaksonu.

Sob na cestě:

https://www.youtube.com/embed/PMfqmj9912E

Páju vysazujeme zpátky v jejím kempu a vyrážíme dál na severozápad. Míříme ke G-fjordu. Dnes už vím, že se jmenuje Geirangerfjorden a patří do UNESCA, ale první tři dny to pro mě bylo nevyslovitelné. U vyhlídky na vodopády nasbíráme pár hub. Kéž bychom někde získali i vajíčka, to by byla smaženice!

Tyrkysové jezírko kdesi po cestě mezi Randsverkem a Geirengerem

Zahraniční fotografka u tyrkysového jezírka

Jeden a půl nad nulou

Travnaté střechy, divoké vody

Sníh v sedle pod Dalsnibbou nás překvapuje...

V květnu to tady ale prý vypadá takto...

Dole pod sedlem u známé vyhlídky Dalsnibba nás překvapuje závora uprostřed silnice. Naštěstí je zvednutá, ale divíme se, k čemu tam je, když nikde v okolí není ani železniční trať, ani koridor pro přechod sobích stád přes silnici. Nahoře v sedle pochopíme. Sněží a naštěstí je těsně nad nulou, takže se na silnici nedělá námraza, jinak bychom si v serpentinách dolů asi pěkně poklouzali. Když všechny serpentiny úspěšně vytočíme (stavíme v každé druhé zatáčce, protože tyhle výhledy si prostě musíme užít/vyfotit), otevře se před námi nejromantičtější kemp, jaký jsme viděli. Malé hobití chatičky, porostlé travou, přímo pod padajícími vodopády a do výšky se tyčícími skalnatými stěnami.

Sympatická paní majitelka nám říká, že jsme měli štěstí, protože silnice teď byla tři dny kvůli sněhu zavřená a otevřeli ji až dnes. Tak proto ta závora dole pod sedlem! Vajíčka za čtyři NOKy v prosklené lednici na recepci (mezi Kinder bueno a plechovkami Coca-Coly) nás mile překvapí, znamená to, že smaženice ráno bude! Ještě, že jsme nevěděli, jaké houbové orgie nás čekají nazítří, to by nám ta smaženice asi trochu zhořkla :)

Hobití chatička v romantickém kempu u Geirangeru

Hobití chatička uvnitř

Vodopády nad kempem

Houbaření na vyhlídce

Příprava ranní smaženice

Norsko autem 2019 (zatím vyšlo):

Díl 1: Autem, trajektem a mostem z Prahy do Osla ( https://www.cestujlevne.com/cest...-osla-1133 )

Díl 2: Podzimní chillout v Kodani ( https://www.cestujlevne.com/cest...odani-1086 )

Díl 3: Projíždíme jih Norska, stanujeme v lomu ( https://www.cestujlevne.com/cest...-lomu-1134 )

Díl 4: Norské národní parky, sobi a ledovec neledovec ( https://www.cestujlevne.com/cest...aleko-1135 )