Malajsie - první ochutnávka Asie

Začalo to u nás klasicky. Termín více méně daný a do toho najít nějaké letenky. Mě to láká spíš zase do Střední Ameriky, ženu do Asie, kamošce, která se jako jediná přihlásila, že nám bude dělat tlumič, abychom se v těch skoro 3 týdnech nepozabíjeli, je to jedno. Takže samozřejmě vyhrála Asie. Celkem fajn letenky do Malajsie, popis země zní zajímavě, ubytování se dá najít pěkné a když zjišťujeme, že v Langkawi se dá koupit chlast celkem levně je vybráno.

Ani nevím, jak to všechno uchopit do cestopisu, je toho prostě hodně, takže bude asi nejlepší, to naházet do samostatných bloků, ať informace hledající cestovatele nezatěžuju svýma kecama.

Letecké společnosti

Oman Air:

Letenky kupované celé přes Oman Air . Praha - Mnichov - Muscat - Kuala Lumpur (dál KL) a to celé zpět v opačném gardu. Jenže úsek Praha - Mnichov (a zpět) obsluhuje Lufthansa a tady ztrácí Oman Air první body. Vlastně ne, první ztratil už svou aplikací. Jsem zvyklý si vždy stáhnout aplikaci dané letecké společnosti, protože mi to připadá přehlednější, než něco řešit přes mobil a ne vždy pro mobil upravené webové stránky. Jenže aplikace Oman Air je úplně k ničemu. Nejdřív se musíte přihlásit do jejich věrnostního programu, jenže pak to stejně nejde, protože do aplikace se nejde přihlásit. Je to ale jedno, protože check-in nejde udělat online pro let s Lufthansou. Prostě nejde, Oman Air si totiž nevyměňuje s dalšími společnostmi informace. Další zvláštnost je, že zatímco v Praze nám Lufthansa vydala letenky pro celý let až do KL, tak nazpět to Omán neumí a vydá letenky jen do Mnichova . Díky komunikačnímu bloku nechtěně zjišťuju, že Lufthansa v Německu neumí (nechce) vydávat letenky pro Oman Air (dál v kecech o letištích).
Jak říká manželka, největší zklamání pramení z přehnaného očekávání. Já teda od Oman Air čekal víc. Nízké hodnocení většinou získává za špatnou asisteci, jinak všichni chválí místo pro nohy, pohodlí servis. Našel jsem na YT video z letu Mnichov - Muscat, kde borec letí prázdným velkým letadlem a když mě aerolinka bombarduje průběžně spamy, ať si přikoupím řadu jen sám pro sebe, tak čekám, jak letadlo bude prázdné a i já se svýma skoro 2m najdu nějaké místo. Jenže oba lety jsou letadly v uspořádán sedadel 3 + 3 a našlapané do posledního místa. Nejdřív to vypadá fajn, vlastně proč se zajímat kolik nás sedí v řadě. Jenže pak zbývá jedna ulička, která je buď obsazená vozíky a nebo frontou na záchodky vzadu u místa pro personál. Takže se není kde prohýbat. Mediální výbava za mě taky nic moc. Filmů asi dost, ale většina nemá anglické titulky a myslím, že i kdybych měl daleko lepší angličtinu než mám, tak prostě v tom hluku to bez titulků nedám. Seriály ani neposkládané , takže když kliknete na seriály, tak vám tam vyskočí hromada dílů všech seriálů. Asi už jsem byl zaujatý, ale ani ze servisu jsem si na prdel nesedl. Jedno jídlo a pití (jídlo ale dobré), jedna káva, za pár hodin svačina a nazdar, zatažené závěsy a neotravuj. Jo a pití doporučuju spíš pivo, víno, protože je balené zvlášť. Džusu rozlili tak deci. Když to srovnám třeba s Air France, tak tam jsem měl pocit, že furt něco nabízí.

Lufthansa:

Tak za 40minut trvající let asi není co hodnotit, jen to, že letadlo na ten kousek mělo se stejným uspořádáním sedadel daleko víc místa pro nohy, než Oman Air.

Fire Fly:

V podstatě přískok z Penangu na Langkawi. Ale i za tu chvíli oběhli letadlo a rozdali pití a oříšky.

Asia Air:

Naštěstí jen krátký let z Langkawi do KL. Koleno jsme musel mít zaražené asi v ledvinách nebožáka přede mnou, tak málo místa jsem ještě nezažil. Přede mnou řada prázdných sedadel u nouzových východů. Přesunout se nesmím, jsou za poplatek. Jediný kladný bod získávají za asi nejsrozumitelnější hlášení, co jsem v letadlech slyšel.

Letiště

Mnichov:

Hrůza a děs. Při první přestupu mineme schody na terminál 2 a dostáváme se někam na konec terminálu 1. Zastavuju borce s autíčkem a ten nás ochotně nejen že zaveze k té odbočce, ale proveze přes pasovku, výtahem a vysazuje až u dveří k autobusu mezi terminály. Cesta byla poměrně dlouhá, takže zjišťuju, že je v Německu spokojený Afgánec, který se domů vracet určitě nebude. Jenže kladné body co pro letiště získal mu úspěšně nuluje jiný typický Němec, narozený asi v Istanbulu, na cestě zpět. Protože letiště neznám a nečekal jsem, že nám bude v půlce letu chybět palubní lístek (do Prahy), jsem trochu ve stresu. Přece jen, odbavovací přepážky jsou přece v první části letiště, ale my jsme už u bran. V Německu taky asi musí zvedat zaměstnanost, takže místo pásek jsou tam velmi důležití pikolíci, kteří nás vystupující z letadla ženou daným směrem. Takto dojdeme ke křižovatce Východ - Přestup. I když je cedule zřejmá, stejně tak stojí velmi důležitý blb, který všem cestujícím jak pitomcům (a dle jeho výrazu si to o nás skutečně i myslí) ukazuje, že ti co let končí tak jedním směrem, ti co přestupují, tak druhým. OK, když je tak chytrý a důležitý se zeptám, než projdeme do části letiště ze kterého se budeme muset vracet (tolik času zase nebylo). Jenže pán mě odpálkuje, že teď nemá čas, protože přece těm dalším 5 lidem, co za námi ještě vyšli z letadla musí ukázat, to co ukazuje cedule. A ještě mi musí ukázat, že tomu "davu" zavazím a má uhnout z dráhy za pomyslnou čáru, kterou si v duchu vytvořil. Bude se mi věnovat pak, až tuto činnost dokončí. Zřejmě ale asi pak musel zachraňovat svět jinde, protože vzápětí nasedá na elektrickou trojkolku a mizí. OK, jdeme s davem. Končíme zase v čekárně na autobus na terminál 2. Tam potkáváme další, lehce nervózní, co taky letí s Oman Air a nemají dál letenky. Máme 10 minut čas, tak lezu nahoru a naštěstí nacházím přepážku Oman Air. Zjišťuju, že letenky nám vydají na terminálu 2 u přepážky Lufthansy. Už uklidnění teda nasedáme do autobusu a míříme na terminál 2. Podle cedulí nacházíme přepážku Lufthansy, kde si asi díky mé špatné angličtině způsobuju infarkt. Míjím automaty k odbavení (protože online odbavení přes stránky Lufthansy mě prostě nešlo) a jdu rovnou k přepážce. Snažím se jí vysvětlit, že potřebujeme letenky do Prahy a že letím s Oman Air. Jenže na zmínku o Oman Air paní hned automaticky spustí, že musíme zpět autobusem na terminál 1 a že Lufthansa neumí vydat letenky pro Oman Air. Naštěstí si pak upřesňujeme, že teď už nám zbývá jen let s Lufthansou, takže nám letenky za chvíli vydávají (a dokonce i přes automaty). Podle reakce a naučenému postupu jsme se s problémy letenek s Oman Airu setkávají pravidelně. Zvláštní je, že v Praze to Lufthansa zvládla celé, v Mnichově ne. Btw. zavazadla nebyl problém přímo na konečnou.

Muscat:

Letiště si pěkné a designové, ale velký dojem na mě neudělalo. První problém WIFI. Přihlášení přes webové stránky, které mají odeslat potvrzující SMS s kódem. Přes X pokusů (i dalších nešťastníků) nic a tak se jdu zeptat na přepážku. Jo, to nefunguje, musíte naskenovat QR kód z tam toho JEDNOHO terminálu. Tam samozřejmě fronta, která nepostupuje. Kašleme na to, najdeme jinde. Nenajdeme. Místo toho nacházíme, že designové sedačky jsou sice pěkné, ale nepraktické, protože každou jednu zabere jeden ležící gastarbeiter z Bangladéže s bosýma nohoma u kterým nevím, jestli je to jejich přirozená barva, nebo jen špína. Dáváme si arabskou kávu v konvici, prostě kde jinde než ne v Ománu. No nic moc, do toho mám ještě pocit, že nás (a hlavně ženské) sledují takovým nadřazeným pohledem okolo sedící místní ženské, protože ony jsou morálně na výši, když jim jdou vidět jen oči, zatímco těm "mým" i lokty. Další potvrzení, že jsem v arabské pouštní zemi je jejich šetření vodou Do toho odpovídá i čistota na záchodech. Ale abych nebyl moc kritický. Byl jsem svědkem ranního úklidu, kdy si uklízeč nabral asi 3x vodu do ruky z kohoutky a tu prskl na různá místa záchodku. Asi byl na vojně, takže co je mokré, je čisté.
Na druhu stranu, cestou zpět využívám poprvé v životě možnosti vstupu s kreditkou do salonku a ten je luxusní (nemám srovnání) jídla dost, dobré, dokonce živá hudba na flétnu. Bohužel , zase tolik času odpočinout si mezi lety nemáme a tak se přesouváme do čekárny k bráně. Tam úspěšně mrzneme pod klimou. Cestou tam nechápeme, že celé letadlo kašle. Cestou zpátky už kašleme taky, protože ty šoky mezi 30st a tím chladným a suchým vzduchem z klimy si vybírají daň i na nás. Btw. nevím, co je to za skvělý nápad, ale to, že je otevřená brána, neznamená, že se nastupuje do letadla, ale že se přesunete do další čekárny, kde je ještě větší kosa a max automat na vodu, jen aby po dalším čekání se celá kontrola letenek opakovala.

Kuala Lumpur:

Velké, ale vše přehledné, rychlé. Přes pasovku a bezpečnostní kontrolu proplouváme rychle. Oni celkově na bezpečnostní kontroly celkem kašlou. Takže až pak zjišťujeme, že občas zapomeneme v batohu pití, ale přes to projdeme. Jen pozor při objednávání taxi. Taxikáři na místě se nevyplatí, jsou to zloději jako všude jinde. Objednat přes Grab, ale je potřeba upřesnit, v kterém patře jste, aby vás tágo nehledalo dole a vy budete o patro víš.

Penang (George Town):

Tady snad jen pozor při vracení auta. My vraceli auto půjčené v KL, takže jsme nevěděli, kam přesně vrátit a navigace taky nepomohla. Matoucí je, že auta se vrací na "příletu" který je ve spodním patře. Jenže tady nejsou žádné cedule, žádné viditelné parkoviště půjčoven. Nakonec nechávám auto pohozené u chodníku, kde bylo zrovna místo a jdu hledat informace dovnitř. Nakonec celkem rychle nachází přepážku Avisu, borec si jde auto hned převzít na místě kde je. Další problém byl, že benziny jsou o letiště poměrně daleko, respektive za několika proudýma silnicema a přes velký provoz je to velká ztráta času se k ní vracet, takže naplánovat dopředu a nespoléhat, že na nějakou narazíte po cestě. Čas byl ale celkem naknop, takže celkem stres.

Langkawi:

Malinkaté letiště, celkem pěkné, jen pokud si chcete něco dát, nakoupit atd, tak přes bezpečnostní kontrolou, protože pak už jsou jen brány a tam snad jen Starbucks.

Doprava a spojení

Taxi/Grab:

Na kratší vzdálenost není co řešit. Za pár korun, vše funguje na jedničku, cena se samozřejmě dost liší podle denní doby. My využili jednou i pro dovoz jídla a spokojenost. Na poslední cestu na letiště jsme si kvůli ranní hodině taxi objednali den dopředu a byl tam na minutu přesně.

Půjčovny:

My využili 2. Avis z KL s vrácením na Penangu, druhou místní přímo na Langkawi. Měl jsem z toho celkem strach, protože při jízdě tágem, jsem seděl v předu, takže pro nás na místě řidiče, jen mi nedali volant. V duchu jsem křičel hrůzou, když to taxikář vždy bral do protisměru. Naštěstí když jsem si už sedl za volant, tak to takový problém nebyl. Co problém byl, bylo, že první auto mělo páčku blinkrů "po našem" a druhé po jejich. Takže jsem občas nadával do debilů, kteří nevidí, že odbočuju do pruhu, protože přece stírám. V KL jsem toho najel málo, ale připadalo mi to tam celkem v pohodě. Co v pohodě nebylo byl George Town. Mám v autě skoro 30 letou praxi a tipl bych to tak, že 50% v práci jsem strávil za volantem. Přesto (nebo možná proto) jsem byl vždycky šťastný, když jsem auto zaparkoval bez škrábance v garáži. Prostě masakr, provoz furt naplno, skútry ze všech stran, to že jsem turista šlo poznat i bez auta z půjčovny, protože jsem jako jediný používal blinkry. A není to jen o řidičích, ale i cestách. Máte 3 pruhy, které se bez jakéhokoliv upozornění stanou jedním, šak vy se nějak dohodnete. Stejně tak se z rovného, stane odbočovací, ale to zjistíte až na semaforech. Na druhou stranu, řidiči jsou v pohodě. Prostě se tam nějak všichni vlezeme. Za celou dobu jsem nepobral, jestli se může odbočovat na červenou doleva. Někdy se stálo, jindy na mě mávli, že mám jet, tak už jsem pak na červenou doleva kašlal a jezdil. Jednou jsem udělal prasečinu, že jsem se otáčel kde se nesmělo a bylo to posychrováné i svodidly, kam se prostě nešlo vytočit na poprvé. To bylo asi jediné troubení, co jsem si vysloužil. Ale zase takový miláčci to nejsou, takže doporučuju dobré pojištění. Jednou nás vzal skútr stupačkou, protože se nevlezl, jen se ohlídl a zmizel. Naštěstí na autě žádná stopa, takže jsme to nemuseli řešit.
Jestli vám půjčovna nedá, tak doporučuju koupit Touch & Go kartu, se kterou se platí dálnice, ale i parkoviště. Kupuje a dobíjí se v potravinách 7 (a něco) nebo benzinkách. Nám stačilo asi 50 MRY na cestu KL - George Town i plus několik parkování. Benzín je za pár korun (tuším tak 12 korun na litr).

Když už jsem u těch aut. Evropa je v prdeli! Tady jezdí neuvěřitelný výběr, od brutálních MPV, u kterých jen čekám, že se změní v transformera po naprosté jebky, jako ta, co máme z půjčovny. Jenže co chtít od auta víc. Jede, svítí, má klimu, automat. Prostě z bodu A do B mě dostane a celkem i pohodlně. Víc nepotřebuju a myslím, že 90% řidičů. Nepotřebuju, aby auto nizké třídy mělo čidla na stav cukru v krvi a OLED displey, kde mi bude blikat, že jsem překročil o půl kilometru rychlost a další 3,14čoviny, které jen zvedají cenu auta. Tady jde vidět, že prostě před x lety udělali auto a protože to funguje, tak jich chrlí mraky a občas jen udělají nějakou kosmetiku. Samozřejmě že mají i kvalitní a našlapaná, ale kdyby vývoj nevyšel, tak je podrží hromada jednoduchých, kterých stejně prodají nejvíc.

SIM a data:

"Výhodnou" nabídku O2 jsem odmítl a koupil v podstatě 1. SIMku. Teda chtěl jsem jinou, ale borec to začal hned nějak registrovat atd. až pak mi oznámil, že je jen na 5 dní. Nakonec to nebyl problém, stáhl jsem si jejich aplikaci a asi za 25 šušlíků koupil 5G neomezená data tuším snad na 20 dní.

Místa:

KL:

Využíváme, taxi přes Booking, takže doprava z letiště v pohodě. Jsme ubytovaní jednom z věžáků v KCC. Je to asi klasický developerský projekt, spousta bytů na pronájem pro turisty, nezbytný střešní bazén s výhledem na centrum a mrakodrapy a ani výhled z 36 patra, kde jsme měli pokoj nebyl vůbec špatný. Díky tomu nám pak ani nevadilo, že jsme nenavštívili žádný z výhledů z mrakodrapů, protože jsem se od dalších Čechů dozvěděli, že i na přednostní vstupenku je čekačka 2 hodiny.
První večer jsme utahaní z celodenního cestování a tak se jdeme jen projít po okolí na na večeři do restaurace, která je otevřená 24h. Jak se dozvídám později od jednoho z taxikářů, je to celkem běžné a není to jen kvůli turistům, ale spíš kvůli místním, kteří jsou zvyklí jíst v restauracích a potkávat se tam. Jdeme spát a ještě ve 2 město nespí. O to víc jsem překvapený, když se v noci budím, nevím díky posunu kolik je a podle nulového provozu ve městě čekám tak 4h. O to víc jsem překvapený, když zjišťuju, že je 6. To u nás už je pomalu největší špička lidí spěchajících do práce. Tady je na vše času dost.
První den razíme do Čínské čtvrti. Objednáváme taxi, ale já si až po cestě uvědomuju, že mi Grab umožnil domluvit taxi, bez toho, abych tam měl přidanou kartu. Ptám se taxikáře a prý žádný problém, můžu platit Touch & Go. Až pozdě zjišťuju, že to není označení pro bezdotykový terminál, ale pro tu jejich nabíjecí kartu. Borcovi platíme 5 Eury a v tom má i dýško pomalu v hodnotě cesty. Zjišťujeme, že jsem kousek od hinduistického chrámu Sri Maha Mariamman Temple, který je v půlce ulice. U dveří se zouváme a chceme dovnitř, ale zastaví nás hlídač s tím, že ženské si musí zakrýt kolena. Mají k tomu i půjčovnu oblečení. Překvapuje nás, že národ, který vydal kamasutru a národním sportem je hromadné znásilňování má takové omezení, ale samozřejmě respektujeme. Z venku i uvnitř nás čeká výzdoba, od které by se naši kolotočáři měli učit, co je to přeplácané. Když tak nad tím přemýšlím, tak to v podstatě všechny modlitebny různých náboženství, ale tady je to takové naivní, dětské. Co mě zaujme je vedle stojící ulička stánků, kde jsou vyráběné věnce. Nejdřív si říkám, že takto moc ekonomice nepomůžou, když budou vyrábět věnce, které pak skončí vyhozené a vlastně nemají žádnou hodnotu. Pak si ale uvědomuju, že my zase platíme za Netfix, hry atd. takže asi OK.
V podstatě přes ulici je hned zase taoistický chrám Sri Maha Mariamman Temple. Pár metrů od sebe v muslimské zemi a žádný problém. (aspoň ne viditelný). Různě bloumáme a naražíme na tržiště. Milion pravých a značkových věcí. Kabelky, hodinky, oblečení, elektronika, jídlo, prostě vše. Máme pocit, že je toho plno, ale pak to navštívíme večer a zjišťujeme, že stánky přibyly i doprostřed uliček. Nevzal jsem si sebou sluneční brýle, tak si jdu jedny koupit. Samozřejmě jsem si podle prodavače vybral ty nejvíc kvalitní (Oakley), takže nasazuje cenu 150. Ok díky, to nedám. Kolik by jste dal. Píšu na kalkulačce 30, on zase, že mě dá teda za 90. Odcházím, přibíhá a mám dát posední cenu, co jsem ochotný dát, píšu 50, on to dává na 75. Vím, že určitě přeplácím (běžná základní cena začíná tak na 15ti), ale už mě ta hra zase tak nebaví. Ty 2 povinné kola jsou asi standart, protože úplně stejně jsem kupoval pásek.
Jedeme se dát dokupy na ubytování a zároveň si užít bazén a výhled z něj. Večer vyrážíme na vyhlášenou noční ulici se stánky s jídlem. Děláme trochu chybu, že máme hlad a zároveň jsme ještě nerozhodní. Takže pár zajímavých jídel míjíme na začátku s tím, že se pak vrátíme. Něco málo ochutnáme, ale pak si dáváme večeři jedné z mnoha pouličních restaurací a jsme plní, takže na nějaké další objevování není už místo. Cestou tágem jsem zjistili, že je tam i spousta barů atd. Jdeme kolem jednoho zajímavého, mají samozřejmě happy hour, začíná pršet, hrají tam dobře, tak proč ne. Dáváme si margaritu XXL. Má to být snad 6 porcí, ale je tam hromada ledu, takže zase takový výkon to nebyl. Je to poměrně hodně drahé, ale neřešíme, je to dovolená. Zjišťujeme, že hudba zevnitř není jen od DJ, ale zpívá tam skvěle naživo zpěvačka s kytaristou. Baby chtějí tancovat, tak se přesouváme dovnitř. Možná jsme atrakce, ale užili jsem si to a dvoučlenná skupina byla viditelně potěšená, že nehrají jen jako kulisa, ale někdo se baví. Jak končí oni, končíme i my a volám taxi. Jenže v tom nejhorším lijáku. Taxi na nás někde čeká, ale já se nedokážu zorientovat, na kterém rohu křižovatky je. Díky bouřce vypadává mobilní signál, takže reservace končí. Úplně mokří čekáme na další na místě, které nám doporučil místní, jak stanoviště taxíků. Kromě nás tam čeká ještě hromada nočních pracovnic.
Druhý den se necháváme taxíkem vysadit u budhistického chrámu Thean Hou Temple. Za pár dnů má začít čínský nový rok, takže se vše zdobí a uklízí. Obdivujeme výzdobu a dokonce si losujeme podle tyčinek co nás čeká a já se třeba snad po více než 25 letech manželství dozvídám, že na něj nejsem ještě vyzrálý.
Cestou zpátky potkáváme jít do kopce kluka a holku (zvlášť), kteří jdou asi nějakou pouť. 3 kroky, pokleknout, poklonit vstát a tak dokola. Takové angličáky. Trošku odrbávájí, protože mají chrániče kolen, ale jestli se modlí o pěknější zadek, tak při tom počtu opakování do toho kopce by se jim to mohlo splnit.
Jdeme pěšky dál do indické čtvrti. Krásný běžecký chodník z dřevěných prken vede kolem řeky. Předpokládám, že ve zbytku města je čistá, ale aby se v indické čtvrti cítili jako doma, tak ji v těchto místech schválně špiní odpadky, aby vypadala jako Ganga. Ale asi úplně mrtvá nebude, protože na náplavce se vyvalují dva varani a o kus dál běží něco podobného vydře. Nesnídali jsem, tak si chceme dát nejdřív oběd a pak teprve courat. Jdeme do jedné, dobře hodnocené na Googlu, moc důvěry ale nevzbuzuje, tak kousek odbočujeme z hlavní a jdeme do druhé, která má ještě víc a lepší hodnocení. Mám touhu dát si vindaloo, ale tady ani nevíme, jak si objednat. Dozvídáme se, že si máme vzít banánový list a nabrat si co chceme. Listy došly, tak jsme dostali nějaké ušmudlané talíže a automaticky na ně misku rýže. Pak je to na nás. Míjím pult s várnicemi bez masa a jdu do masového koutu. Nabírám si několik omáček a masa. Objednáváme radši Pepsi v plechovkách. A hrdinně se do toho pouštíme. Už vím, proč to místní jedí rukama, v mase je totiž spousta kostí. V jedné z kostí poznávám, čelist i se zuby. Než si stačím prohlídnout, jestli jsou to stoličky, nebo tesáky, tak ji radši schovávám pod nějaké bobkové listy a s vypnutým mozkem pokračuju v jídle. Až později si uvědomuji, že velikost čelisti odpovídá dost zvířátkům, ale moc býložravých mě nenapadá. Nicméně chuťově je to dobré a ani druhý den jsem se nepos*ali. Největší překvapení bylo ale při placení. Za 3 jídla a 3 plechovky koly jsme dali snad 100Kč. Indická čtvrť je hodně laciných obchodů s konfekcí a cetkama a hodně drahých obchodů se šperky a šaty. Ale třeba některé sárí jsou krásné a oceňuji to i já jako chlap. V podstatě omylem se dostaneme do obrovského nákupáku. Využívám patra s elektronikou a nakupuju powerbanku, protože mobil to celodenní navigování a focení nedává. A odtud je to zase "jen kousek" na muslimské mešity. Stíháme to ještě před uzavřením před turisty v době modlitby. Moje je připravená, má delší nohavice a rukávy, tak jí stačí jen vlastní šátek. Kamoška dostává slušivý fialový hábit. Musím ale říct, že "hlídačky" oblečení byly usměvavé a milé. Prostě hinduistických a budhistickým chrámům je to změna, vše strohé, ale přes to zdobné. Vše opět zdarma, všichni se tváří mile. Co kdyby se z nějakého turisty vyklubala další ovečka. Máme ještě čas a málo kroků (průměr byl tak přes 22 tisíc na den) a tak jdeme ještě zpět od čínské čtvrti. Jen to proběhneme (co davy dovolí) . Chceme si vzít tágo, ale asi blbá hodina, tak vychází 2x dráž, než běžně (rozuměj třeba 200Kč) tak si to dáme zase pěšky kolem Twins Towers. Večer končíme v restauraci vedle ubytování a zkoušíme vodní dýmku. Vodní dýmka mě teda nezaujala, na doutník to nemá. Jídlo skvělé, číšník na můj vkus až moc přeslazený a takový až přehnaně ochotný. Ale asi to tak mají, protože jeden z hostů dostal asi na narozeniny kousek dortu a když mu to nesli, tak postupně začali všichni číšníci tleskat a za potlesku se mu srocovat u stolu.. No za takový dárek bych asi fakt někomu nakopal do pr*ele.
Další den půjčujeme auto. Cesta by měla být v pohodě. Z centra jedeme na sever na Batu caves a odtud do Highlands, takže bych toho městského provozu neměl mít tolik. Jenže Mapy.cz, ani Maps se s cestou na parkoviště Batu caves neumí vypořádat, tak že obě ukazují nesmysly a já několikrát přejíždím křižovatku, různými směry, cca 5 metrů od vjezdu na parkoviště, který je ale za dvouproudou silnicí v protisměru, takže stejně, jako by byl kilometry daleko. Poslední možností kam odbočit se tam nakonec dostáváme i navzdory radám navigací, které se nás snažili od místa dostat zase do nekonečné smyčky. K tomu místu bylo napsáno mraky, takže jen snad, že opice nejsou zase tak agresivní, jak se všude píše. Pokud asi nedržíte v ruce banán, tak sedí a čumí, co by šlohly. Koho mi to jen .........? Kromě chrámů v jeskyni, je tam i spousta dalších kolem zřejmě pro různé bůžky. Při obhlídce si nás odchytává jeden z mnichů a naučenými postupy a povídáním nás zmanipuluje do příspěvku. Ale je to na nás a není to žádná pálka. Dostáváme povinou tečku mezi oči, kterou pak beru aspoň jako důkaz pro ostatní mnichy, že my už přispěli . Z Batu caves jedeme už více méně po dálnici k Highlands. Nově zakoupené Mapy.cz, dostávají další body dolů. Trasa je vypočtená a na mapě naznačená jedním směrem, ale hlasová navigace a ukazatele odbočení ukazují opak. Takže z dálnice sjíždíme o sjezd dřív, ale už se tam nevracíme, pokyny navigace ignorujeme a míříme do hor. Přepínám automat na sport (rozuměj zmáčknutí plynu znamená vyšší hluk), protože cesta vede snad 50km serpentýna do kopce. Cestou potkáváme zřejmě pár dalších turistů, kteří zdržují provoz. V krátkých úsecích předjíždím a modlím se, aby jsme za zvuku vytočeného motoru dosáhli konce rovinky dřív, než se v další zatáčce něco objeví. Cestou vidíme další extrém proti KL. Chýše na sloupech, baráky z plechu apod. Po nekonečném kroucení volantech se dostáváme do Highlands.

Highlands:

Na základě z jedněch z recenzí a toho, kolik toho mělo být v KL, jsme chvíli uvažovali, že místo vynecháme. Naštěstí jsem už měli zamluvené ubytování. V KL fakt stačí tak 2-3 dny (myšleno na nejprofláklejší věci, objevovat se dá určitě daleko dýl). Je to takové zvláštní turistické město. Na jedné straně mladí baťůžkáři, na druhé shnilí turisti, kteří se nechají vozit vozíčky až na plantáž. V ubytování přikupujeme pokoj, protože se ukázal menší a točit se tam s mokrýma hadrama a kufry se nám nechce. Jdeme do podle recenzí výborné indické restaurace. Vypadá lokálně, ale už jsem zvyklí. Sedáme a dokonce dostáváme jídelní lístky. Půl hodiny vybíráme jídlo, abychom se pak dozvěděli, že mají snad jen suchou rýži. Ještě že tak, nacházíme na hlavní ulici další indickou, která navždy změnila můj názor na jejich kuchyni. Mám ji rád, ale na základě zkušeností od nás jsem tvrdil, že v podstatě všechny omáčky chutnají skoro stejně, liší se jen barva a stupeň pálivosti. Teď už vím, že to není pravda. Dali jsem si 3, každá jiná, každá skvělá. Dokonce i taková dekadence, že maso bylo bez kostí. Večer ještě zajdeme do jednoho z mála "barů". Tipl bych to, že jeden z hippie to tam zapichl a protože ho nebavilo chlastat samotného, tak udusal hlínu za barákem, natáhl tam plachtu a hotovo. Uvnitř baťůžkáři z celého světa. Výběr panáků malý, ale zase jsou celkem levné. Holce z Maďarska, která tam začínala kariéru v pohostinství (a nebo možná později svobodné matky) se odměrka zdála malá, tak aspoň dolívala do vrchu.
Přes aplikaci vyhledávám trasu, vede přes džungli na plantáže a zpět. Má pršet (a občas prší). Takže ani nepánujeme samostatné výlety do džungle, kde nás majitel ubytování důrazně varoval před opicemi v jeskyních. Údajně velké, silné, agresivní. Cesta vede přes přes město. Na jedné křižovatce zkoumáme kterou ze skoro souběžných cest jít. Hned zastavuje auto a pán nabízí pomoc. Nevím, jestli to bylo nezištné, protože tam dělal taxikáře, ale žádnou snahu nás někam vést, nebo natlačit do nějaké atrakce jsem nezaznamenal. Postupně opouštíme město a míříme cestičkou do džungle. Zase takový prales to samozřejmě není, vyšlapaný chodníček. Ale hodně prudce do kopce a za chvíli jsme mokří i bez deště. Nahoře vylezeme ke sloupu vysokého napětí, jehož základna slouží jako rozhledna a míříme dolů. Tady začíná pořádná sranda. Kombinace ušlapané cesty, jílového oranžového bláta a prudkého klesání je dobrý mix na zážitky. Ženským pomáhám přes některé úseky, občas vytáhnout nahoru, občas naopak podržet aby nesjely kopec po zadku až dolů. Cestou se k nám přidává nějaká mladá baba ze Švýcarska, které jsem gentlemansky taky párkrát pomohl a se zvyšující frekvencí pochopila, že to bude pro ni výhodnější a bezpečnější. Nějaké úseky se už musíme fakt smát, protože nevíme ani jak. Prostě hnědá skluzavka dolů. Po několika pádech, špinavý jak čuňata přicházíme k nějaké zřícené plechové boudě, která značí civilizaci. Holka se loučí a díky 2x mladšímu tělu pomalu mizí v dálce. Nevím, jestli za odvahu víc obdivovat ji, nebo její rodiče, když cestuje po druhé straně světa sama. Za chvíli jsme u vesničky z podobných plechových boud, které ještě drží tvar. Trochu nepoměr ve srovnání s mrakodrapy v KL. Jdeme kolem čajových plantáží a dálce vidíme na kopcích místní. Musí mít lýtka jak žehličky, když celý den lítají po těch svazích a ještě se u toho starají o ty keře. Přicházíme na čajovou farmu do míst pro turisty. Zašvihaní od bahna nějak nezapadáme k ostatním návštěvníkům, kteří se z vrchního parkoviště nechali dovést malými vozítky dolů a max vyjdou pár metrů k nevkusnému nápisu co slouží jako vyhlídka. Dorazili jsem akorát včas. Průtrž se nezpustila jen s močáků ženských, ale i oblohy, takže je fajn, že jsem našli stánek nejen se záchodky, ale hlavně se střechou. Zkouším místní čaj s mlíkem. Proč jsem to doteď pil bez něj nechápu. Pro mě chuti taky dost pomáhá, že je to klasicky přeslazené. Objednávka "bez cukru" tady znamená jen běžně oslavené. Nahoře u parkoviště v obchodech pro turisty kupujeme hromadu čajů a já už přemýšlím, jak to dostaneme do kufru. Zpět už je to bohužel jen po silnici, ale uteče to díky brutálnímu tempu, co ženské nasadily, celkem rychle.
Večeři si dáváme v japonské restauraci. Celou ji zvládne obsluhovat jeden borec, objednává, vaří, přijímá platby. Jídlo výborné a ani nemám pocit, že bychom na ně museli nějak čekat.
Druhý den zjišťujeme, že neděle je den trhů a tak je cesta celkem brzo zacpaná až do dalšího velkého města. Po cestě dáváme snídani taky na jednom trhu, který je pro změnu na jahodové farmě. Cestou dolů na Ipoh přemýšlím, proč nepotkáváme víc motorkářů. Cesta má snad 100km samých zatáček. Neuvěřitelné, tam by se šlo vyřádit možná i na to skútru. Ipoh míjíme (možná chyba, ale stihnout prostě nejde vše) a pak už jen přes most na Penang.

Penang:

Po městské turistice, chrámech a horách jsem musel ženským splnit i nějaké ty pláže. Takže podle Googlu hledám nejbližší a dobře hodnocenou. OK, je to kousek. To jsem ale nevěděl jaká doprava mě čeká. Přijíždíme k místu, kde má být pláž. Na místě ale jen nějaký další hinduistický kostel, přes který se mi tedy pláž hledat nechce. O kus dál brána přes cestu, někam do lesa směrem k moři. Brána zavřená jen řetězem se zámkem, ale mezi vraty tak 0,5m místa. Jdeme, když už jsem tady, moře kousek a kdyby nechtěli, aby tam někdo lezl, tak to zavřou pořádně. Punk byl ale zbytečný, na místě nic moc, místo písku velké šutry. Možná tam pláž je v době odlivu. Pokračujeme dál podél pobřeží a za chvíli jsem ve městě, stánky a pláž přístupná. Pláž je sice celkem pěkná a dokonce i záchody a sprchy. Jenže všechny ženské zahalené od hlavy k patě a to doslova. Trochu znejistíme. Radši se jdu zeptat plavčíka. Bikiny žádný problém, když si nechají vršek, tak jsme vítaní. Nikdo nic neříká, žádné pohledy, ale nějak se necítíme. Takže do vody po krk, ven a mizíme. Před tím radši převléct ve sprše. Tam zjišťujeme, že když stojí na naše 5 korun, tak je musí využít celá rodina a nejlíp si tam vzít i nafukovací kačenku. Pokračujeme dál, teď už vyloženě turistické místo. Ale pláž krásná, dlouhá a hlavně "normální" plavky. Je večer, tak si využíváme spíš vycházku po pláži a posezení u piva v jedné z restaurací. Ani nečekáme na fire show, která koluje mezi všemi restauracemi. Už aspoň víme kam zítra. Na pláži nakonec trávíme skoro 2 dny. Díky své velikosti v podstatě prázdná. Využívám celkem fajn cenu za vodní skútr. Praxe z motorky k ničemu. Jsou celkem vlny a mám pocit, že když chci zatočit pod plynem, tak si jede kam chce. Do toho mám v hlavě ještě upozornění, že při otočení skútru budu platit velké penále za odvodnění motoru. Mám 15 minut a za tu dobu nemám moc možnost zjistit, kde má skútr limit.
Večeře si dáváme kousek od ubytování v korejském BBQ. První večer si dáváme jen hotovky, ale pokukujeme, jak si místní nechávají dát do stolu gril s uhlíky a pak si sami grilují maso. 2 den zkoušíme taky. Hovězí bez kosti mají jen sirlion, dva ze tří ryby a mořskou havěť nejíme, takže nakonec všichni dáváme to stejné. Sirlion. K tomu je na 3 hodiny "zdarma" bufet s různými saláty, párečky, kimči. Dostáváme brutální porci masa a mám strach, že to nemůžeme sníst. Je výborné a strach byl zbytečný. Platíme sice dardu, na naše asi 600Kč na porci, ale vzhledem ke kvalitě a množství je to v porovnání s cenou u nás pořád za pusu. Poslední večer navštěvujeme "slavnou" ulici s restauracemi a stánkama s jídlem. U jednoho se zastavujeme a za asistence ochotného Číňana, který se nás jako další zákazník ujal, zkoušíme různé dobrůtky. Vše na špilkách, něco se vaří v hrnci s horkou vodou u stánku, něco ne. Vybírám jen aby to bylo maso a nebylo to nic z moře. Nevíme, jestli "kva kva" znamená žába, nebo kachna, ale na to se*e pes. Platí se podle počtu a barvy špilek. Další zážitek jsou naháněči do restaurací. Vybíráme prvního, který se nejvíc snažil, protože zahrádky jsou jak přes kopírák a cena stejná. Je to borec, čekáme kdy dostane přes držku od ostatních naháněču, kterým krade hosty. Dokonce zvládne usadit skupinku 5 Číňanů ke stolu 2 cizích borců, i když má židle tak pro 3.
V Penangu si taky začínám všímat, kolik je opuštěných různých velkých restaurací a komplexů pro turisty. Vrcholem je, když si trasu zpět z pláže naplánuju přes obchodňák, kde čekáme větší výběr pití a případně nějaké cesty jako suvenýry. Vybírám jeden z větších x patrových obchodních center. Je to sice více méně po cestě, ale samozřejmě v té největší špičce. Z prázdné garáže vyjíždíme do druhého patra, kde mají být obchody a nic, celé patro prázdné. Asi jsme se spletli. Jenže to samé ve všech ostatních patrech. Prostě obří obchodní dům duchů. Bloudíme ve snaze trefit zpět na parkoviště a pryč. Naštěstí platba za parkoviště automatem na výjezdu, takže hurá zkusit přes dopravní špičku další obchodňák. Tento je už plný a to včetně podzemního parkoviště. Kupujem nějaké pití a jídlo a chceme pryč. Jenže tady je platba pikolíkovi u výjezdu, samozřejmě u sebe žádné peníze nemáme, nebere ani jejich Touch and Go. Takže zase zpět k bankomatu, do patra, na druhou stranu obchodu. Jdu k bankomatu tuším Malajské banky, když už tam jsem a proklikal jsem se tím menu, vezmu radši víc. Odklepnu a asi na 3 sekundy naskočí obrazovka, že bankomat je mimo provoz, volejte na číslo ****. Než se vzpamatuju a vytáhnu telefon, abych si to vyfotil, tak to zmizne a automat se "tváří normálně". Co teď, mám strach jít dál, aby to nebyla nějaká finta, zkoumám dvířka bankomatu, ale vše vypadá nedobytně a prachy nikde. Zkouším místního červeného bareta, co zřejmě ukončil výsadkářskou kariéru a propracoval se až jako ochranka v obchodňáku. Jeho angličtina horší než moje, tzn. skoro 0. Osloví spolubojovníka, jehož jediný výkon je, že se na mě přijde podívat a pak beze slova odejde. Ještě chvíli bezradně stojím, vyberu z vedlejšího bankomatu nejmenší částku a už abychom byli pryč. Nejdřív se trochu uklidňuju, protože Revolut platbu hlásí jako nezpracovanou. Za pár dnů si ale o banka peníze řekne a já teď jen čekám, jak dopadne reklamace. Poslední den chceme dát vyhlídku lanovkou a pokud vyjde čas i chrám, který je poblíž. Asi jediná chyba při plánování. Chrám Kek Lok Si je vážně úchvatný a velký a zaslouží si víc, než jen proběhnout. Stejně tak i cesta dolů nám dala zabrat tak, že se nám dole klepaly nohy a bolely ještě 2 dny, ale stejně bych to chtěl dát radši pro pocit že jsme to dokázali nahoru, stejně jako pár odvážlivců. Pak už jen letiště a přelet na Langkawi.

Langkawi:

Po George Townu úplný balzám. Cestá a nulovému provozu se už jen směju. Máte úplně pocit, jako by se všechno zpomalilo. Ženské se při přebírání ubytování tak nadšeně uculují, že máme strach, aby nám domácí nedal ještě nějaký příplatek. Úkol je jasný, vyrazit konečně pro levné pivo a tvrdé a cestou zpět, to vezmeme přes potulný trh s jídlem, který je každý den někde jinde. První úkol splněn a druhým se dorazíme. Z trhu odcházíme zase přežraní a tuším bohatší o další sluneční brýle, no nekupte ty RayBany atd. když stojí tak 60 korun. Ráno hned v 11 nasedáme a valíme na nejvzdálenější část ostrova na první doporučenou pláž Tanjung Rhu. Pláž samotná krásná, všude kolem ostrovy, bílý hluboký písek, stromy, restaurace hned vedle pláže, skoro prázdno. Škoda vody, není úplně křišťálová, pořád po kolena a na dně lehké bahýnko, ale z důvodu blízkosti mangrovníků. Protože neuváženě dorazíme skoro v poledne, pronajímáme se radši lehátka a slunečníky.
Cestou zpět zastavujeme v jedné z místních restaurací pro místní. Spousta lidí, spousta doručovatelů jídla, takže to vypadalo na dobrý výběr. Dáváme si v podstatě 3 stejné rýže jen s jinými masy. Všechna jsou z nějakého koření zářivě červená a tím asi jejich klady končí. Kuře jakž takž, moje křepelka asi zdechla hlady a to přes to, že jsme vybrali z výběru koza/jehně to druhé, dostali jsme asi kozu. Podle toho, jak vypadalo maso a bylo zpracované předpokládám, že hlady skočila pod náklaďák, aby si ukončila trápení.
Další dny už chybu brzkého odjezdu neděláme a snídani v podobě rumu a ovoce dáváme u bazénu a na pláž vyrážíme až po obědě. Kupodivu za nejlepší pláž asi vyhrála hlavní pláž Pantai Cenang. Je to městská část na které sledujete letadla, která vám trochu kazí pocit pohody, protože víte, že za pár dní v nich budete zase sedět. Pláž ale prázdná, voda krásná, spoustu restaurací poblíž a dokonce i plážové bary. Nápoje jedno z nich mi připomína seriál Comeback, kde Simona jako barmanka míchala exotické nápoje z čistících prostředků. Bohužel jej asi viděli taky a díky jazykové bariéře, to vzali jako instruktážní video. Ale aspoň mají záchody. No ...jako lepší než nic, ale....Jak jsem psal, že v Ománu šetří vodou, tady jde vidět, že prší často a vody dost. Na většině záchodů nenajdete toaleťák, ale naopak bidetovou hadici. Výborná věc na umytí nejen prdele, ale i záchodu. A když už, tak pořádně. Takže ostříkaná je nejen mísa a prkno, ale i stěny a dveře a to až po strop. Takže když do toho centimetru vody neznámého složení dojdete z pláže v žabkách, moc se těšíte, až zase budete v moři.
Aby to nebylo jen o plážích prokládáme to výletem na Sky Bridge. Cestou míjíme kdysi zřejmě slavný a nyní prázdný vodní svět, ale nahoře už jsem zase v turistickém ruchu. Spousta lidí, ale podle bludiště vytvořeného pro to, aby se tam vinula fronta, vidíme, že je tam tak desetina toho, co čekali ve špičce. Trochu zmatku při kupování vstupenek, chci Sky Bridge a ženská se mi pořád ptá, jestli chci i Sky Walk. Co to sakra je, o tom jsem nikde nečetl. Naštěstí vynecháváme, protože je to jen krátká prosklená vyhlídka v první zastávce. Musím ale uznat, že organizace dobrá, personál sleduje skupiny a podle počtu je skládá do kabinek, aby byly obsazené a přitom lidi nerozdělovali. Most určitě stojí za to, ostatně kromě pláží je to jedna z mále věcí, co je tam možné dělat. Cestou zpět jedeme s malajským párem, strašně milí, chtějí si pokecat (dole si s náma dávají i selfie). Cestou se jich ptám, co mě dlouho vrtá hlavou a to, proč je tady tak málo turistů a tak moc různých prázdných objektů (restaurace, resorty, nebo i ten vodní svět. Do odpovědi, že je to po Covidu je spíš tlačím sám, oni jen krčí rameny, nepřipadá jim něco špatně. A to nejsou jediní, připadá mi, jako by to neviděli. Vše je OK. Nejvíc se mi asi zdá odpověď jednoho taxikáře, který se náma pokecal ještě v Penangu. V zemi je 60% muslimů a on (Číňan) se ani nediví, že lidi tam mají strach jezdit a jedou radši do Thajska. Z mostu, respektive z parkoviště na lanovku je to kousek na další atrakci 7 vodopádů a koupání v nich. Dole se musíte zapsat a pak se i odhlásit, po cestě nahoru vás vítají cedule, které informují, že za vaše případné zranění nebo smrt nenese správa lesa, nebo vláda žádnou zodpovědnost. Horní část je skvělé koupání v kamenných bazénech vytvořených vodou, spodní je zase krásný výhled na vysoký vodopád. Co si myslím je možné vynechat (aspoň v době sucha) je tzv. modrý bazén. Je to taková malá laguna v lese. Nic moc, ale protože už jdete v tom horku do kopce, tak tam rádi vlezete taky. Dole nás čeká další překvapení. Stánek s nudlema. Protože je u vstupu k vodopádům, tak první co napadne je, že je to klasická rychlovka pro turisty. Rychlé to sice je, ale skvělé. Kuchař a číšník v jednom, starší asiat s výbornou angličtinou. Podle chování , komunikace a smyslu pro humor, bych ho tipl na bývalého vojáka, nebo policajta. Nevím, jaký byl v původním povolání, ale kuchař je skvělý. Odtud je to zase kousek (ono na Langkawi je všechno kousek) na Skull beach = Pantai Pasir Tengkorak. Pláž samotná je krásná, asi nejkrásnější písek a voda a i to okolí je kýčovité. ALE, za parkovištěm a na něm samotném bordel z odpadků + psi + opice. Bohužel i v samotném okolí pláže. Nějaká rodinka z místních tam zabrala na piknik betonový altán, při odchodu tam odpadky prostě nechali. Pláž bych doporučoval spíš dopoledne, protože odpoledne slunce šlo přes stromy a my došli na pláž až v době, kdy byla už celá ve stínu. Za pláží další prázdný rezort, co se rozpadá a zarůstá. Mezi ním a parkovištěm ale probíhá výstavba, tak třeba časem.....Jenže aby to nedopadlo naopak. Když jsem hledal další pláže, tak jsem z recenzí zjistil, že pláží má ostrov víc, ale i když je to zakázané, tak jsou obsazené rezorty, není se na ně možné ze souše dostat a i když tam připlujete lodí, tak se personál postará o to, aby jste pocítili, že nejste vítaní.
Předposlední den dáváme výlet na lodi do mangrovníkového lesa. Mám vyhledané, za kolik jde jet, takže nabídku za 350 na loď v jedné agentuře na místě odmítám. Jenže ta druhá agentura tam není. Naštěstí na místě získáváme na ni tel. číslo, paní za chvíli přijede. Ještě před ní přijíždí jiný jejich zaměstnanec. Buď může za 60 na osoby počkat 2 hodiny na sdílený člun, nebo si za 250 pronajmout loď sami pro sebe. Chvilku přemýšlíme a vybíráme si plavbu jen pro sebe. Přijíždí domluvená šéfová a zkouší, že člun za 300. Měli se líp domluvit. My to máme za 250 a zaměstnanec asi pak dostal kapky. Trasa je pro všechny stejná, magrovy, orli, opice, netopýři. Vše samo o sobě by bylo asi slabé, ale dohromady a ve spojení s celkem rychlým člunem je to fajn. Domlouváme se s řidičem, že nemáme zájem o žádné rybářské vesnice atd. Za prvé to smrdí už na první dobrou turistickou pastí, za druhé to potvrzují recenze a za třetí ryby jí jen moje, takže radši dáme oběd až na souši. Je z toho trochu nešťastný, ale podřizuje se. Nabízí buď tedy stejnou cestou zpět, nebo přes moře. Vybíráme moře. Sice vše vidíme z větší dálky, ale při ještě vyšší rychlosti, ale aspoň si prohlédneme ostrovy kolem, které známe jen z pláže. Toto by mohl být cíl na příště, půjčit člun na celý den a navštívit nějakou z těch mnoha pláží, které jsou na ostrovech. V podstatě každý záliv svítí bílým pískem a nikde nikdo. Otázka je, jak to samozřejmě vypadá na místě, jestli tam není hromada odpadků, hnusná voda atd. ale myslím, že té desítky plážiček by šla určitě nějaká fajn soukromá najít. Divím se, že nenabízí taxi na tyto pláže, ale třeba jo, jen jsme nabídku nenašli. Po výletě jdeme na Tanjung Rhu pláž, která je vlastně hned vedle přístavu výletních lodí (lodiček). Možná jsme už zmlsaní, ale voda nám připadá ještě víc zakalená, takže vždy jen rychle do vody, zaplavat v tom sotva metru a na pláž. Chvilku sleduju skupinku, co šla hrát volejbal a když vidím, že tam nebudu nejhorší, tak se osměluju a přidávám. Asi nás tam bylo víc, kteří jsme se hledali, až nás bude dost si zahrát (náš počet 3 nebyl na volejbal to nejlepší), takže postupně se přidávají další a další. Takže na konec dovolené si ještě střihneme mezinárodní zápas ČR - Austrálie - neidentifikovaný zbytek světa v Malajsii.
Večer dáme večeři v ubytování, je sice dražší, ale výborná a chceme tak nějak poděkovat ubytovateli za služby a nechat mu vydělat. Check - out je až ve 12, takže večer nespěcháme a snažíme se zredukovat množství rumu k převozu. To stejné ráno, ale u toho si gratulujeme, jak nám vše vyšlo, včetně odjedu, protože bazén který byl dřív jen pro nás okupují rodinky s uřvanými dětmi. Odpoledne chtějí ženské nasbírat ještě poslední bronz na pláži Pantai Cenang. Kromě slunka nás vítá i silný vítr. Ve spojení s krupicovým pískem to znamená, že ručníky položené na pláži po příchodu z moře pomalu nemůžeme ani najít. Vrácení auta na letišti bez problémů, najdu někde místo, zavolám borcovi, za chvíli přivalí. Kdyby se nesnažil zapomenout, že mám u něj ještě zálohu na klíče, tak to má za 5 hvězdiček.

Návrat do KL:

Poslední ubytování jsme vybrali strategicky blízko letišti. Na místě ještě dopředu reservujeme Grab, abychom ráno nepanikařili, že žádný v 6h ráno není k dispozici. Po sprše hned na večeři. Z Google map to vypadalo, že budeme v průmyslové čtvrti, jenže toto je spíš čtvrť restaurační. Oběhneme jeden obchoďák a zjišťujeme, že tady klasické čínské šaty, které jsme chtěli přivést domů nekoupíme. Čtvrť je zřejmě jen muslimská. Takže můžeme nakoupit šátky na vlasy s milionem odstínů. No vida, jak se ty mršky zahalené můžou strojit. Sice všechny vypadají v těch hadrech stejně, ale šátek si můžou vybrat jaký chtějí. Míjíme restaurace, kterých je tam snad desítka a jdeme rovnou na trh. Jestli to bylo dobře nebo ne už je jedno, jídlo nebylo zase taková sláva, prostě průměr, ale já to bral spíš jako takové stylové rozloučení. Sranda je, jak ty stánky postupně klesají na kvalitě od vstupu dál. Je už více méně bazarový prodej, mám pocit, že prostě vezmou co mají doma a zkusí štěstí.

z bazénu

Twins

mix světů

mix 2

šálí má kaptidé, vše co máš ať vyšumí

bůh je jen jeden....(ale který)

Shrnutí:

Nadšení. Malajsie nám připadala jako takový balíček All in one. Velkoměsto, hory, pláže, chrámy snad všech náboženství. Lidi velmi milí, někteří si chtějí vyloženě pokecat. Většina umí aspoň základně anglicky (někdy je to trochu problém, protože někdy umí jen pár slov, nebo odkývou, že rozumí a dostanete se v komunikaci do slepé uličky) . Nikdy jsme neměli pocit nebezpečí nebo nevraživosti. Ano, psal jsem o pláži, kde jsme se necítili dobře, ale to byl náš pocit, prostě jsme tam nepatřili a připadali si nepatřičně.
Myslím, že ty Thajky, co jsem viděl na fotkách z různých dobrodružných safari cestovatelů, co manželky zapomněli doma musejí být do jednoho přeoperovaní borci. Jinak není možné, že ve vedlejším státu mají všichni chlapy snad do 60 kilo a ženské přes 70. A nebo tu bude tím, že když už musí být v tom horku celé zahalené a to i do vody, tak na postavu kašlou. A nebo ty ženské těm chlapům to jídlo za trest sní. Netuším, ale ale tyto krásy přírody jsem tady teda nenašel.
Jídlo jsme vyzkoušeli snad všechny asijské kuchyně, od poměrně drahých, po poslední stánek. Nikdy žádný problém. Když jsem to počítali, tak průměrná denní útrata na jednoho bylo asi 700-800Kč. Vím, že to vypadá celkem dost, ALE nikdy jsme nehlídali. Prostě na co byla chuť, to jsme si dopřáli.

Ceny:
Jídlo tam kromě excesů stálo 7-30 (průměr byl tak kolem 20 MRY), pití (ledová káva, nebo džusy) stálo na pláži kolem 10 MRY., 1l rumu v duty free 35 (1l Krakena kolem 500Kč - tzn. tak 250 pod cenu v ČR) , sluneční brýle 15 :-), tágo od 7-40 (tady samozřejmě hodně závisí na vzdálenosti ale taky na čase) . Ono by tam teoreticky bylo možné přijet i bez batohu, na prvním tržišti si za pár korun koupit těch pár hader a klidně je tam při odletu zase nechat, aniž by to peněženku bolelo, průměrná cena triček, plavek atd. ve stáncích taky 15 MRY (asi oblíbené číslo).

Na druhou stranu, už delší dobu si říkám, že na důchod se "odjebať sa odťalto" a i když Malajsie vypadá logicky jako skvělé řešení, něco mi tam pořád nehraje. Nemovitosti levné, angličtina, levné jídlo, krásná příroda a k tomu velkoměsta, milí lidé a žádný pocit nebezpečí. Ale prostě pořád nevím, jestli dobře už bylo, nebo se z covidu zvedají, sice pomalu, ale časem to bude bomba. Netuším a z jejich reakcí že ani oni. Ale když se mě někdo zeptá, jestli tam jet, nebo jestli bych tam jel někdy znovu, tak odpověď bude URČITĚ.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 6 x Rozesmál jsi mě!

📖 2 x To chci taky zažít!

❤️ 3 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal(a) mmksvestky

Cestopis byl naposledy aktualizován 2025-02-15T17:30:07+01:00

mmksvestky procestoval(a) 14 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Střední Ameriku. Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 6 lety a napsal(a) pro tebe 7 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Petra _7

před 3 měs

Měla sem minuly týden podobnou cestu. Psala sem též cestopis, dostala biídu 😅 jako prřelouskala sem to, ale je to dlouhé a občas skákání z tématu na téma. A měna je MYR ne MRY 🙆😅 jinak na Langkawi letišti je více stánků než jen Starbucks ( je tam mimo jiné i Burgerking 🙂). Docela mě zarazilo, že jste v Kuala Lumpur nejezdili metrem, ten taxík mně přijde zbytečně drahý. Metro je na každém rohu. Ale povídání pěkné, hned bych jela zpět.

mmksvestky

před 3 měs

Dík. jj četl jsem i ten tvůj i a více méně stejné zkušenosti. Jinak k taxíku. Byli jsem 3 a při rozpočítání to vyšlo na pár korun, taky kromě nočních návratů jsme se vždy nechali odvést na nejvzdálenější místo a pak se postupně vraceli přes naplánovaná místa.
A jak jsem psal na začátku, ani jsem nevěděl, jak to dát dohromady, zážitků moc. Taky to hlavně píšu pro kamarády a rodinu, ale na druhou stranu, tato stránka a lidi tady mi x krát pomohli, tak mám snahu to nějak vracet a snad si tam někdo najde něco, co pomůže i jemu.

Petra _7

před 3 měs

Ono je pravda že když taxík rozpocitas mezi tři, vyjde to asi na stejno. Jj taky podle téhle stránky zpravidla cestuju furt, i cestopisy od jiných lidí jsou pro inspiraci moc fajn. Přeju další pohodové cesty ✈️

Hanka K

před 3 měs

Zasmála jsem se, díky za fajn čtení ...za dva týdny budu mít taky to svoje asijské poprvé, snad to dám taky takhle bezstarostně a zvesela 👍