Nepál 2. část (Pokhara,Chitwan, Bhaktapur, Káthmandu)

Tento cestopis je pokračováním mé cesty po Nepálu. Po skončení treku okolo Annapuren jsem navštívila Pokharu, Saurahu a národní park Chitwan, Bhaktapur a ukončila cestu opět v Káthmandu.

úterý 1. 10. – Pokhara

Budím se brzy, jak jsem si zvykla na treku.  Vylezu na střechu hostelu, jezero Phewa se postupně klube z mlhy. Cvičím jógu. Pak se jdu umýt a nasnídat. Snídaně je tady v ceně ubytování, takže nemusím řešit co a kde. Pak vyrážím na prohlídku Pokhary. Podél jezera dojdu ke stanovištím lodiček. Ceny jsou tím nižší, čím dál na jih jdete, ale je to i tím, že vzdálenost do přístaviště na druhou stranu jezera  je tady kratší. Nechám se převézt na druhou stranu a stoupám na kopec k Pagodě míru. Je teplo, ale nad horami jsou mraky, ale i tak je výhled famózní. Obejdu stúpu a dolů pak scházím po druhé straně kopce. Tam je také parkoviště pro autobusy s turisty a stánky. Nadšeně běžím ke stánku s kávovarem, těším se na kafe, ale nejde proud. Scházím dolů k parkovišti – tady už proud jde a můžu si dát čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny. Koupím si také pár suvenýrů – malý košíček z bambusu a závěsnou zvonkohru.

Od parkoviště scházím dolů pěšky po silnici a kochám se výhledem. Zastaví mě chlapík a ptá se, kam jdu. Chtěla bych dolů k vodopádům Davis Falls. Říká, že mi ukáže zkratku. Vezmeme to takovou pěšinkou přímo dolů z kopce a skutečně jsme dole poměrně rychle. Ukáže mi směr, kudy mám pokračovat a pak mi oznámí, že má hlad. Dám mu 100 NR. Proplétám se mezi domy a chytne se mě takový mladý kluk – tvrdí, že je mu 19, ale já bych řekla tak maximálně 15 a že mě zavede k vodopádům. Je mi jasné, že bude chtít zase peníze, ale nějak nemám sílu ho odmítnout. Skutečně mě tam dovede, i když cestou jednou zabloudí. Vykládá, že dělá průvodce v horách – tak tomu moc nevěřím, i když možné je všechno. Poděkuji mu a snažím se mu vysvětlit, že dále už chci jít sama. Nechce se mě pustit. Musím být trochu drsnější.  Poděkuji mu, dám mu nějaké drobné a dost důrazně odmítnu jeho další služby. Nelíbí se mu to, ještě chvíli za mnou chodí, ale pak mi dá pokoj.  Prohlédnu si vodopády a také jeskyni na druhé straně ulice. Vodopád mizí pod zemí a vyvěrá v jeskyni, do které se lze dostat na druhé straně celkem rušné ulice. Po prohlídce si tu dám něco k jídlu v indické restauraci a koupím si nějaké oblečení – kraťasy a kalhoty – do hor jsem toho měla poměrně málo a nebaví mě pořád prát. Navíc tady mají moc pěkné věci a ceny jsou nižší než v turistické Lakeside.

Chytnu si autobus – ptám se, jestli jede k autobusovému nádraží – prý ano. Je to cestou zpět k hostelu a chci si koupit lístek do Saurahy. Jen nevím, jestli jet už zítra nebo až pozítří. Chtěla jsem ještě na kopec Sarankot, odkud je také pěkný výhled na pohoří Annapuren. Ale bohužel jsou opět v mracích a nevypadá to, že by se to do zítra zlepšilo. Rozhodnu se vyrazit už zítra ráno. Lístek koupím bez problémů. Zítra v 7 vyrážím do nížin.

Od autobusáku jdu pěšky, držím se břehu jezera. Slunce se pomalu sklání k obzoru a u jezera je krásně. Cestou něco pojím. V hostelu pak sesbírám prádlo a zabalím se. Udělám si také rezervaci ubytování v Sauraze.

střena 2. 10. - cesta do Saurahy

Na autobusák si ráno beru taxi, jsem tu dříve a nasnídám se v jednom z otevřených stánků. Mají čaj, kávu a pečivo v západním stylu. Tentokrát jedu turistickým busem. Jízdné je o něco vyšší (900NR), ale cestování s ním má také lepší kvalitu. Ve srovnání s místním busem má vypolštářované sedačky, chybí mu obrazovka, reproduktory a hlasitá nepálská muzika, a také většinou nejezdí přeplněný, protože místní s ním nejezdí a turistů nebývá tolik. Turisté také většinou nevozí pytle rýže a podobné věci, takže se dá snadno projít uličkou. Ale jinak i tento autobus musí jet po nepálské silnici, takže doba jízdy, prach, díry a všechno ostatní je stejné. Z hor (Pokhara je zhruba ve výšce 900m) sjíždíme do terají – nížin na hranicích Nepálu a Indie. Sauraha má nadmořskou výsku 70m. Je to zhruba 150 km a autobusu to trvá asi 6 hodin. Asi dvakrát během této doby stavíme na jídlo a WC. Okolo jedné vjíždíme na autobusové nádraží Sauraha – je to takový plácek asi kilometr za vesnicí. Hned po výstupu z autobusu se na nás vrhají chlapíci s nabídkami ubytování, odvozu a safari. Rezervaci ubytování mám a potřebuju se po té cestě trochu protáhnout. Vyrážím tedy pěšky. Chvíli mi trvá najít ten správný penzion s hrdým názvem Tiger Corner In – musím se zeptat několika lidí. Vesnice leží na břehu řeky Raptí a je vstupní bránou do národního parku Chitwan. Všude okolo jsou rýžová pole a rovina, kam až oko dohlédne.

V penzionu mě přivítá milá paní, která to tu evidentně vede. Moje zavazadlo vrazí do ruky nějakému pánovi a přikáže mu, ať mi ho odnese do pokoje. Pán vypadá trochu zmateně, ale nakonec mi ukáže pokoj. Nejdřív si myslím, že je to nějaký zaměstnanec, ale vyklube se z něj manžel té paní. Pak se mě paní ptá, jakou mám představu o návštěvě parku zítra. Na výběr je několik možností – plavba kánoí po řece a několikahodinová procházka džunglí s průvodcem, projížďka džunglí na slonech – koupání slonů teď prý není možné, projížďka džunglí na džípu. Součástí nabídky je průvodce a vstup do národního parku. Je také možné navštívit chovnou stanici slonů.  Vstup do parku je vždy na celý den, takže se dá absolvovat dopolední a odpolední aktivita. 

Vyberu si jízdu kanoi a procházku džunglí (3800 NR+2000 NR za vstup do parku). Odpoledne bych chtěla vidět chovnou stanici (1000 NR).

Poté se jdu projít do vesnice. Všude jsou hotely a hotýlky – ubytování na různé úrovni a za různé ceny a všude nabízejí safari- proto se se mnou paní domáci domluvila hned po příjezdu, abych si to náhodou nedomluvila jinde. Nabídky jsou ale víceméně stejné a ceny podobné. Projdu se „centrem“ zastavím se v nějakých obchodech, a když takhle vylézám z jednoho obchodu, vidím dva slony zvolna kráčející hlavní třídou. Vyrazím za nimi. Dojdu je a ptám se mahouta (jezdce, který slona vede), jestli si ho můžu vyfotit a on říká, že když s ním půjdu do stáje, můžu si na slona sednout a vyfotit se s ním. Jdu tedy za ním. Sloni se vracejí domů z práce – celý den vozili turisty. Jeho slonice se jmenuje Sally a je jí 40 let – tak to jsme skoro stejně staré.  Ve stáji jí řekne jí, aby si sedla, opatrně si jí vlezu za krk. Je to nádherné zvíře s neuvěřitelnou energií. Sundá jí sedlo, na které se vozí turisté. Sally mě plácá ušima po nohou. Hladím jí po hlavě. Pak jí řekne, ať se postaví. Trochu ve mně hrkne, je to fakt výška. Uděláme se Sally pár kroků. Je to nádhera. Pak si zase sedne a já opatrně sklouznu dolů. Sally se jde napít – chobotem si nabírá vodu přímo z pumpy. Poděkuji a nechám mahoutovi nějaký příspěvek prý na jídlo – nevím jestli pro něj nebo pro Sally, ale to je ve finále asi jedno. Rozloučím se se Sally a spěchám k řece – sluníčko právě zapadá a chtěla bych si to vyfotit. Stihnu to tak tak – už je skoro za stromy. Dám si čaj na břehu řeky a sleduji, jak z džungle chráněni tmou přichází stádo srnek pít. Pak se vracím do ubytování na večeři. Dozvím se, že zítra jdu do džungle s někým z Čech. Po večeři opravdu přichází Lukáš – je tady autem. Jako vážně přijel se z Čech autem. Je ovšem pravda, že vyrazil v dubnu a teď máme začátek října. Je čerstvě v důchodu, takže si to může dovolit. Trochu mu závidím – mít tak ten čas..

Povídáme si, zážitky z cesty jsou opravdu pestré. V Nepálu je zatím jen chvilku a do hor se teprve chystá – taky na Manaslu – je to asi nějaká móda nebo co..

čtvrtek 3. 10. - Chitvan national park

Ráno vstáváme časně a po snídani se vydáváme k přístavišti kanoí. Turistů chtivých safari je tu docela dost, ale všechno probíhá celkem hladce. Rozdělují nás do skupin a za chvíli už sedíme pěkně za sebou v úzké kanoi. Plujeme po proudu řeky Raptí. Cestou nám průvodce ukazuje různé ptáky. Krokodýly zatím žádné nevidíme. Pak odbočíme do postranního ramene řeky mezi rákosí. Obklopí nás zvuky džungle. Plujeme takto chvíli stojatou vodou a pak přistaneme u břehu. Všichni vystupujeme. Opět nás rozdělují do skupin, každou vedou dva průvodci a s nimi jdou maximálně 4 turisté. My s Lukášem jsme jen dva. Naší skupinku vede průvodce, který nám také hned vysvětluje, co máme dělat, když potkáme nějaké divoké zvíře. Náš průvod uzavírá druhý průvodce – manžel paní domácí.

Několik hodin takto chodíme džunglí – lesem, bažinatým porostem. Průvodce nám ukazuje stopy drápů tygra na stromech – prý si tak značkuje teritorium. Pravděpodobnost, že potkáme tuto šelmu, je však mizivá. Jsou tu také stopy nosorožců i jejich trus, žádného však nepotkáváme. Nad hlavou nám poskakuje hejno opic. Vidíme spoustu různých ptáků a zajímavých rostlin. Mě osobně nejvíc fascinuje to, jak nás obklopuje džungle – její zvuky, vůně – všechno pulzuje životem. Vracíme se opět k řece. U protějšího břehu plavou dva krokodýly bahenní – žijí tu dva druhy, krokodýl bahenní a gaviál indický. Gaviál pro člověka nebezpečný není, ale krokodýl bahenní ano. Na kánoi se opět přeplavíme na druhý břeh řeky a vracíme se do ubytování na oběd.

Po obědě mám jet do chovné stanice slonů. Lukáš dal přednost projížďce džunglí na džípu. Manžel paní domácí mě trochu přesvědčuje, jestli nechci také na džíp – přeci jen dopoledne jsme neviděli žádné nosorožce, kteří jsou tu docela lákadlem. Ale já chci radši na slony a obojí stihnout nelze, musela bych tu zůstat ještě jeden den. Navíc mám přeci jen takový divný pocit z ježdění džípem po lese a nahánění zvířat na focení.  Jedeme tedy na slony. Veze mě tam na motorce. Dorážíme tam před čtvrtou, kdy se slonice vracejí z procházky džunglí. Chovatelé jim připravují krmení, V džungli tu jsou i divoce žijící sloni, kteří se se samicemi páří – tedy pářit se může pouze jeden vůdčí samec. Ostatní o tom můžou tak leda snít. Slonice jsou v chovné stanici připoutány pod stříškami, ale jejich mláďata pobíhají volně, protože od matek neutečou. Sledujeme tříměsíční slůně – holčičku Dipakálí – její matka má málo mléka, tak jí chovatel krmí z obrovské petlahve. Je velmi zvědavá – naklání se k nám přes malý plůtek a nechá se krmit listy a trávou. Jemným chobotem mi omakává ruku a snaží se mi sundat náramek. Je to miláček. Ostatní sloni dostávají jako pouchoutku takové sloní „bonbony“ cukrovou třtinu zabalenou v trávě, které se zde říká sloní. Slůňata je velmi zdatně chobotem rozbalí, sní vnitřek a zbytek zahodí. Jsou neuvěřitelní. Takový velký kolos a přitom tak jemný, když vám chobotem omakává ruku a oblečení. Jsem z nich úplně nadšená. Kam se hrabou nosorožci.

Cestou zpátky se ještě zastavíme na vyhlídce u řeky. Opět pozorujeme krokodýla na druhé straně, jak se rozvaluje na břehu. Sluníčko pomalu zapadá. U večeře si pak sdělujeme dojmy. Lukáš ještě s jedním Japoncem, který také bydlí v našem penzionu, viděli z džípu nosorožce i krokodýly a jsou velmi spokojení s „lovem“. Já jsem sice nosorožce neviděla, ale sloni byli fakt úžasní.  

pátek 4. 10.

Ráno po snídani mě paní domácí veze na motorce na autobus. Dostanu na cestu tikku na čelo na cestu. Do Káthmandu se vracím opět turistickým busem. 180 Km trvá opět asi 7 hodin. Cestou jsou vidět následky povodní. Vracím se do hostelu, kde jsem bydlela na začátku této cesty. Odpoledne a večer pak věnuji nákupům. Pro sebe i děti.  Mají tu mnoho krásných věcí z jačí vlny a kašmíru - svetry, šály, čepice. Dále nějaké péřovky, tibetské misky, čaje, koření atd. Naplním celou tašku, kterou jsem si přivezla s sebou. Cestou zpátky se váhový limit na zavazadla bude hodit. 

sobota 5. 10.

Dnes vyrážím na výlet do Bhaktapuru, posledního z královských měst. Na Bhaktapur bus station si beru mototaxi. Na radu Lukáše jsem si stáhla aplikaci In Drive. Tam si lze vybrat, jestli chcete auto nebo motorku. Motorky jsou rychlejší a levnější a pro jednotlivce bez zavazadel naprosto dokonalý způsob cestování. Nepálská poněkud chaotická doprava mě už neděsí. Zjistila jsem, že ač to tak na první pohled nepůsobí, řidiči se vzájemné respektují a vlastně jsem za celou dobu neviděla jedinou nehodu.

Bhaktapur leží asi 15 km na východ od Káthmandu. Snadno se tam dá dojet místním busem. Turisté opět platí za vstup do historické části města. Většina budov je postavena z červených cihel, což dává městu zvláštní atmosféru,  starobylá névarská architektura. Autobus mě doveze na druhou stranu města, procházím ho tedy od východu na západ. Náměstí Dattatraja, náměstí Taumádhi, zastavuji u chrámu Njatapóla, který je zasvěcen bohyni Lakšmí. 30 metrů vysoká pětistupňová pagoda.  A i tady je na severu náměstí Darbar. Ochutnám také místní specialitu - jogurt z bůvolího mléka zrající v keramické misce. K obědu si pak dám další speciality névárské kuchyně. Na hrnčířswkém náměstí pozoruji, jak řemeslníci na hrnčířském kruhu vyrábí různé nádoby. Ty pak suší na slunci uprostřed náměstí. Sejdu i k řece Hanumana. Jsou tu pohřební gháty a u jednoho právě probíhá pohřeb. Tělo  zabalené do bílé látky leží u řeky. Pozůstalí nabírají vodu z řeky a polévají tělo. Řeka se vlévá do Bagmatí a s ní až do Gangy. Je tedy vnímána také jako posvátná. U řeky je vidět pozůstatky povodně. Mokré domy, bahno, odpadky. V jedné postranní uličce také narazím na "normální" krámek, kde mají potraviny - taková obyčejná sámoška. Zboží je označené cenami a nemusí se smlouvat. Je to docela úleva. Ceny nejspíš budou trochu vyšší než za jaké nakupují Nepálci, ale pro nás pořád velmi nízké. Kilo čaje vyjde na 80 Kč. Nakoupím černý čaj, čaj massala, chilli, římský kmín a různé směsi koření. Pak mě odchytne nějaký chlápek, že mi chce ukázat školu, kde se malují mandaly.  Je to docela zajímavé, ale samozřejmě účelem je nějakou mi prodat. A já žádnou nechci. Chvíli mě přemlouvají, ale když jsem neústupná, celkem přátelsky se mnou rozloučí. Podobná věc se mi stane ještě v Káthmandu, ale tam zdaleka tak přátelští nebyli a když jsem odmítla mandalu koupit, chovali se dost nepříjmně.

Do Káthmandu se vracím až k večeru.

neděle 6. 10. 

Neděli  ještě věnuji nákupům. Protože mi ještě zbyli nějaké peníze, zajdu si na masáž. Moc jsem od toho nečekala, ale byla to opravdu poctivá masáž. Žádné šolíchání pro turisty. Navštívím také Ratna park a Garden of Dreams. Zeleně v Káthmandu moc není a tyhle parky mají hlavní výhodu v tom, že jsou odděleny od hlučné a prašné dopravy.  Do obou se platí vstup.

pondělí 7. 10.

Dnes se přestěhuji do hotelu u letiště. Zítra odlétám brzy ráno a nechci se stresovat dopravní zácpou. Dalším důvodem, že v blízkosti letiště jsou další dvě místa, která chci navštívit – Pashupatinath a Boudhu. Takže si ráno volám přes aplikaci taxi a nechám se odvézt do hotelu kousek od letiště. Ubytuji se a vyrážím k chrámovému komplexu Pashupatinath. Přicházím k němu  nikoliv od silnice, ale přes kopec – je odtud nádherný výhled na celé místo.  Sejdu až k posvátné řece Bagmatí. Procházím okolo zapálených ghátů. Probíhá tu spalování zemřelých.  Kouř z nich prostupuje celým místem.  Do chrámu pouští pouze hinduisty. Věřící se zde také koupou v řece nebo se alespoň vodou z řeky omývají. Atmosféra tohoto místa je zvláštním způsobem těžká. Vycházím z areálu a zastavuji se na jídlo v jídelně hned u chrámového komplexu. Pak už pokračuji k velké stúpě v Boudze. Pěšky je to asi tak půlhodina. Zastavím se na kávu v jedné kavárničce cestou. Obrovská stůpa se skrývá mezi domy. Má krásné čisté linie a je to nádherná stavba. Několikrát ji obejdu, potočím mlýnky a zastavím se v klášteře. Mniši vám zde za příspěvek dle vlastního uvážení dají požehnání – sňůrku na levé zápěstí. Pak si sednu na čaj v jedné restauraci s výhledem na stúpu a užívám si atmosféru celého místa. V Boudze se mí líbí víc než v Pastupatinathu. Pak již pomalu scházím zpátky do ubytování.  Poslední rupie (kromě těch, co mám na taxi na letiště) utratím za večeři - stylově Dal Bhat.

úterý 8.  10

Ráno odjíždím taxíkem na letiště a celkem bez komplikací odlétám do Dillí. Po krátkém přestupu pak pokračuji do Vídně.

Nepál je země, která se vám dostane pod kůži. Uvidíte nádhernou přírodu a potkáte velmi přátelské lidi. Nepálci působí šťastně a spokojeně. A to přesto, že často žijí ve velmi skromných podmínkách. Sschopnost netrápit se minulostí a neobávat se budoucnosti, ale být tady a teď, jim můžeme v Evropě jedině závidět.  Přestože jsem putovala sama, cítila jsem se v Nepálu vždy bezpečně a bylo mi tu moc dobře.