Poprvé bez cestovky - kousky z Thajska PART 2
Nikdy jste to nezkusili? Tak to zkuste! Thajsko je ideální na první pořádnou dovolenou na vlastní pěst. Díl druhý - cesta a Bangkok...
Cestopis z roku 2020 napsal r.cos
27.2. - Přestup v Dubaji s malou svačinkou probíhá hladce. Letiště je obrovské, ale všechno je velmi dobře značeno a stačí u jednoho z kiosků naskenovat QR kód ze své palubní vstupenky a najít gate je potom snadné. Je dobré dávat pozor na všudypřítomné golfové vozíky a vláčky, které převáží prioritní pasažéry, lidi staré, nebo postižené. Náš gate otevřeli o půl hodiny dříve, takže když se tam dostaneme, už probíhá nastupování. Jak zjišťujeme, náš let pokračuje s několika sebevrahy z BKK do Hong-Kongu, kde už na plné pecky běží panika kolem koronaviru. Doufám, že soudruzi dobře dezinfikují letadla na zpáteční cestě. Moje rozpaky jsou o to silnější, že před pár minutami prohlásilo MZV tuto zemi za "hic sunt leones" a doporučilo se raději na Hong-Kong nedívat ani na mapě. Doma začíná run na Lidl. Lidi vykupují jogurty a pivo jako na začátku světové války. Už v tuto chvíli je jasné, že zprávy z Itálie budou znamenat pro Evropu počátek megaprůseru. Italové mají jakákoliv opatření tradičně na párku a fotbaloví fans AC Milan křižují Evropou bez ohledu na to, že právě jejich město je žhavým kandidátem na titul "První město v Evropě zničené preventivním jaderným úderem", protože jeho obyvatelé jsou banda kreténů, která pokládá výraz "pandemie" za tradiční loutku vyřezávanou z olivového dřeva. Ale vraťme se do letu EK0348 ke kterému se blížíme vycházkovým krokem a nechápeme zmatek v očích místního pochopa. Ale to už zjišťujeme, že gate je v režimu "last call" a jsme nuceni přidat do kroku. Dorazíme včas a zaujímáme místa o cca tři řady více vpředu proti minulému letu, což se ukáže jako návrat do egyptského dobytčáku na cestě do Hurghady. Cesta nic moc, protože postupně střízlivím a vůbec to neutíká. Na mapě to vypadá, že naše letadlo se zastavilo nad Indií a rozhoduje se co dál. Nicméně jsme v BKK.
Vítá nás podmračená obloha a překvapuje nás, že vzduch je docela svěží, s příjemnou teplotou a vlhkostí. Hezky v pohodě se vydáváme nekonečnými chodbami letiště Suvarnabhumi k úkolu č.1 - výměně peněz. Hlášky, že nejlepší kurs najdeme úplně dole u vstupu do metra se ukazují jako Rádio Jerevan. Kurs je všude +/- stejný. Měníme jen 300 dolarů a přecházíme k úkolu č.2 - datová SIMka. Evidujeme zvěsti o tom, že se dají pořídit neomezená data na měsíc za cenu kolem 600THB. Nicméně zde se nedostaneme pod 1000THB a to ještě po prvních 10GB na datový tok rychlosti poctivého českého Eurotelu. Vzhledem k tomu, že cestu na hotel máme dobře zmapovanou, rozhodujeme se nechat data až do města. Nicméně úplně těsně před vchodem do metra nacházíme stoleček se dvěma slečnami, které mají v nabídce to co potřebujeme za 500THB. Super! A když nám za stovku ještě zprovozní VPN s voláním zdarma pro dva telefony, máme víc než jsme chtěli.
Vcelku jednoduše kupujeme jízdenky na nadzemku z letiště na konečnou (180THB za 4 kusy) a zvolna se přesuneme k vláčku. Stoupáme si úplně dopředu, takže vzhledem k absenci pilota máme vše z první ruky. První co nás překvapí po vyjetí nad zem je silniční a dálniční síť. Projíždíme spletí nájezdů, ramp a šestiproudých silnic ve stylu amerických velkoměst. Tohle u nás díky ŘSD můžeme očekávat za nějakých tisíc let. Přestup na nadzemku BTS v pohodě a za chvilku u hotelu. Teprve tady na nás doléhá místní sauna. Je po dešti a místo osvěžení vzduchu je to jako když se člověk ponoří do cukrové vaty. Pokoj je maličko zatuchlý, s výhledem do uličky domorodců, ale je tady čisto, hezká koupelna, personál milý a usměvavý. Lehce se opláchneme a vyrazíme na první obhlídku terénu. Samozřejmě s cílem najít něco k jídlu. V zapadlé uličce za hotelem je smrad a špína, ale u stánků se cpe spousta místních, což je znamení, že se tady dobře vaří. Nejvíce lidí je u stánku, kde usměvavá babča vaří legendární nudlovou polívku. Jdeme do ní. Miska za 50THB a je to úplný gastronomický orgasmus. Nudle, zelenina, maso, knedlíčky won-ton, vývar. O kousek dál si dám za 10THB pár malých špízů s kuřecím masem. Lehce na sladko, maličko pikantní - super! Procházíme po Silom Road kousek a zpátky a je jasné, že nás čeká regulérní gastoporno. Na hotelu sprcha pouze vlažnou vodou a rychle do postele. Noc je pro mě dost utrpení. Na můj vkus tvrdá matrace a po vypnutí hlučné klimatizace vedro na chcípnutí. Ale to není v této oblasti nic překvapivého, že. Postel si tady asi moc užívat nebudu.
28.2. pátek - Dnešní plán - královský palác. Exhumujeme se kolem deváté a vyrážíme na první snídani. Vlezeme do příšerné jídelny v průjezdu a dáváme napůl obří misku polévky za 60THB. Je skvělá. Cestou na nadzemku dva špízy. Vynikající kuře a hnusný mletý bůček. Ten končí v koši. Další zajímavý poznatek - nemají tady skoro žádné odpadkové koše. Jsou jen u vlaku. Takže obaly a špejle od špízů táhnu asi kilometr. Za 30THB si dáváme mandarinkovou šťávu. Je čerstvá, vychlazená, skvělá. Jen je sladká jako hovno z nutrie. Jedeme dvě stanice a přestupujeme na loď. Zajímavý poznatek je ten, že každá loď nestaví na všech zastávkách. Některé jsou zavřené úplně, některé patří jiné společnosti, takže tu vyhlédnutou stanici míjíme. Vystoupíme na další a jdeme ulicí k bráně. Spousty krámečků se vším možným, naháněči tuk-tukářů, průvodci, prodejci kalhot. Proč kalhot? No protože do areálu královského paláce je povolen vstup pouze se zakrytými koleny a rameny. Takže si za 100THB koupíte univerzální kalhoty se slony. Vstup činí 500THB, ale rozhodně to jsou dobře investované peníze. Jedním slovem nádhera. Neskutečné budovy, ale hlavně atmosféra. Jak se z podobných věcí moc neposírám, tak tady je strašně cítit ta úcta, respekt, a hlavně silný vztah Thajců ke královské rodině a království. Velmi oceňují, když respekt vyjádříte i vy. Třeba tím, že bez vyzvání sundáte čepici při vstupu do místnosti, nebo se zastavíte před obrazem krále a mírně se ukloníte. Možná to vypadá trochu směšně, ale místní to velmi oceňují. Procházíme nejkrásnější místa a na mě nejvíc působí neskutečná obřadní síň a královský palác. Škoda že ten není příliš často přístupný. V areálu sídlí mimo jiné i ministerstvo obrany, takže všude potkáváte typické vojáky - úředníky s nažehlenými uniformami, štosy spisů a neskutečně důležitým výrazem. Ten odráží postavení armády v Thajsku. Nicméně je dost zvláštní, že moc nedbají na čistotu bot. V kontrastu s velmi elegantními uniformami je to trochu jako pěst na oko.
Na radu Lonely Planet chceme vyzkoušet vyhlášené kari u stánku Pa Thaew, ale zrovna dnes tady paní nefunguje. O kousek dál tedy proběhnou pad-thai za 50THB. Roman s Lenkou se moc nadšeně netváří, ale Lucka si to užívá. Porovnání s nudlemi z Letňan proběhne ještě mnohokrát. Já jsem neodolal krásně zralému mangu v pytlíčku se špejlí a poprvé ochutnáváme ovoce jménem guava. Místní ho mají nejradši nezralé. Je křupavé a svěží, trochu jako jablko. Domorodci ho doplňují cukrem a mletými papričkami. Přívozem za 4THB se přesuneme na protější břeh k chrámu Wat Arun, který na břehu vypadá jako obří barevná zmrzlina. Je opravdu nádherný, krásně opravený a člověk před ním zůstane stát s otevřenou pusou. Okolo je spousta svatyní, modliteben, a také malý trh. Vracíme se na Sathon Pier, a rozhodujeme se cca 2km k hotelu dojít pěšky. Po cestě stovky stánků, krámků i luxusních butiků, ale mě zajímá hlavně jídlo :-)
Rozhodování o večeři je snadné. Zkontrolujeme, že naše babča za hotelem maká i večer a vychutnáváme si její luxusní polívku. Já jsem jí trochu zalichotil a vysloužil si tak extra porci jedinečných masových knedlíčků. Asi si jí i s tím stánkem odvezu domů.
Předpokládal jsem sprchu a odpočinek, ale nepředpokládal jsem, že Lucie chytí slinu. Vyrážíme do nočního velkoměsta. Je to skutečné velkoměsto. Mrakodrapy, šílený provoz, hluk, vedro... Působí to ohromujícím dojmem. Kupodivu i v noci se tady cítím naprosto bezpečně. Procházka po rampě nadzemní dráhy končí v prima pouličním baru, kde dva kluci hrajou a zpívá s nimi i servírka - skvěle! Dvě pivka za 250THB a jdeme spát.
29.2. - sobota - Začíná na nás doléhat jet lag. V půl druhé otvírám oči a do pěti zírám do stropu. Ráno se pak nemůžu vykopat z postele. Čeká nás thajská SAPA - víkendový trh Cattuchak. Ranní polívka u babči se už stává tradicí a opět je to mňamka. Jdeme pěšky cca 1km na metro. Začíná se plně rozvíjet závislost Lenky a Romana na čerstvém ovoci. Ale ono je opravdu neskutečné. Na každém rohu najdete řadu stánků s nakrájeným a oloupaným ovocem, dostanete ho za pár bahtů do pytlíku se špejlí a můžete si vychutnat čerstvé, vychlazené a neuvěřitelně zralé. S tím co koupíte u nás se to dá srovnat asi jako místní tuk-tuk s vozem F1. Po krátkém souboji s automatem na jízdenky (postupem času zjistíte, že je to vlastně strašně jednoduché a intuitivní) vypadávají plastové žetony. Na vstupu ho pípnete na turniketu a na výstupu vhodíte dovnitř. Druhá možnost je koupit ho zároveň s radami u informací. Personál mluví vždy dobře anglicky, takže vám i poradí kam přesně máte jet. Metro je další zajímavý zážitek. Super moderní, dokonalá čistota, perfektní značení, jen pozor na jedno - my jsme ho po druhé cestě přejmenovali na mrazák. Ve vlacích je skutečně zima jak v Charkově na nádraží. Po deseti stanicích vystupujeme přímo u tržiště. Přirovnal jsem ho k SAPĚ, ale maličko jsem se netrefil. Je to SAPA, ale asi tak 80x větší. Stovky stánků, obrovské haly plné všeho možného, od jídla přes oblečení, domácí potřeby, elektroniku, umělecké výrobky, sportovní vybavení, boty, hračky, prostě úplně všechno. Součástí tržiště je i moderní shopping mall, kde koupíte v podstatě to samé jako venku, jen o půlku dráž. Ale jsou tady i masážní salony, což Roman s Lenkou ihned využívají. My se s Luckou motáme klaustrofobickými uličkami v příšerném vedru a já se modlím za exit. Jakýkoliv. Objevujeme část s jídlem. Vypadá to jako Oktoberfest. Zobnu si báječnou sticky rice s mangem (vřele doporučuji jako hlavní jídlo, dezert, nebo snídani kterou si večer koupíte a dáte na ráno do ledničky). Popíjím kokosovou vodu, což se postupně stane tak trochu závislostí. Po hodině se potkáváme s namasírovanou druhou půlkou výpravy a vedeme je ke krmení. Soudružka obsluhující asi něco nepochopila úplně správně a místo pad-thai pro Lucku přinese rovnou dvě. Lenka si dává tom-yum a Roman dělá první zkušenost s kuřetem na kešu oříšcích. Všechno velmi O.K. Přežraní k prasknutí se plížíme vedrem hlavní ulice a opakovaně žasneme nad domorodci v teplácích, mikinách a bundách. Nějak nechápeme, jak se to dá v takovém vedru přežít. Ale oni vypadají celkem spokojeně. Lucka si za 190THB kupuje vysněný klobouk a Lenka za 400THB kabelku. Krátká porada končí jasným usnesením - ústup. Vracíme se mrazákem do "naší" čtvrti Silom a po přesunu do hotelu okupujeme bazén. Ten je v devátém patře vedlejší budovy. Toto řešení se ukazuje jako velmi uspokojivá varianta a opakujeme jí i v dalších dnech. Díváme se na protější mrakodrap, kde je na střeše asi tak v osmdesátém patře velká terasa se skleněnou podlahou. Shodujeme se na tom, že tam vleze jen magor. Po odpočinku lovíme večeři. Proběhne výtečná chobotnice a palačinka s banány u pouličních stánků. Ještě se jdeme s Lucií projít a přes ulici s podivnými nabídkami (fakt se tady hraje ping-pong jako nějaká show? :-D :-D :-D ) se dopracujeme až k hotelu. Uléháme a těšíme se na zítřejší Ayutthayu.
1.3. - neděle - Výlet na Ayutthaya. Vstáváme v 6:15, abychom stihli vlak v rozumnou hodinu. K snídani sticky rice z ledničky a přesun na mrazák. Přeskočíme dvě stanice na nádraží Hua Lampong a ponoříme se do světa asijské železnice. To se nedá popsat, to se musí zažít. Vylezete ze 21. století (metro) a na dvou metrech se vrátíte do roku 1930. Jen lokomotivy nejsou parní, ale dieselové. To poznáte tak, že se z nich valí oblaka mastného černého dýmu. A taky podle toho, že všude smrdí nafta. Není divu, protože svět ekologie je tady poněkud schizofrenní. Na jedné straně jsou všude cedule o šetření s brčky a trash hero tady jede na plný pecky, ale na druhé straně je nádraží prosáklé ropnými produkty jako ruské vojenské letiště a ke každému kousku ovoce dostanete igelitový pytlík, druhý pytlík a ještě tašku. Mezi kolejemi je půda tak mastná, že by se tady dalo regulérně těžit. Nicméně na funkci to nemá vliv. Informace s úsměvem poradí, za 20THB kupujeme jízdenky a jdeme na nástupiště. Tady mi dovolte trochu se pozastavit nad cenotvorbou v dopravě. Moc to nechápu. Na jedné straně zaplatíte za přívoz přes řeku 4THB a za jízdenku na dvouhodinovou cestu vlakem 20THB a na druhé straně pět stanic metrem stojí 50THB. Chápu, že metro je moderní a drahé, ale nepoměr je skutečně značný. Vlak odjíždí každou hodinu a vřele doporučuji koupit si místenky. Proč - osvětlím později. Maličko nás překvapí, když přesně v 8:00 spustí z amplionů státní hymna, všichni se postaví do pozoru a zpívají. Nastupujeme do skoro prázdného vagónu a usedáme. Jak vlak zastavuje v dalších stanicích, nastupují další a další lidé. S batohy, krabicemi, dětskou vaničkou, květináči, balíky s oblečením, košem se zeleninou, stavebním materiálem, nářadím, řvoucími dětmi... Ty s místenkou nekompromisní průvodčí v generálské uniformě umístí na místa kam patří a ti bez místenky mají smůlu. Za povšimnutí stojí to, že jak místní okamžitě a bez mrknutí oka pouští sednout staré lidi. U nás toto zvykem příliš není. Do cíle dojedeme jen díky velkým, pohybujícím se větrákům na stropě, které vtahují dovnitř relativně čerstvý vzduch skrz díru ve stropě. Stojí za to pozorovat okolí. Mrakodrapy mizí a přibývá autosalonů. Ty střídají prodejny bagrů a míchaček, poté malé firmičky, chudé domečky, políčka a Bangkok plynule přechází ve skutečné Thajsko. Jiný svět. Jen jedna konstanta je univerzální. Všude tam, kde hospodaří železničáři je neuvěřitelný hegeš. Okolo nádraží jsou hory starých sedadel, různého šrotu, kola od vagónů, domečky s přístavbami, a nejlepší jsou zámečnické dílny na konci nástupišť. Prostě najednou je plechová zástěna a za ní dílna jako vystřižená ze socialistické fabriky. Ponk, svěrák, plechové skříňky, autogen, obrázky na stěně... Jen místo nahatých slečen je tady Buddha a král.
V Ayutthaya 90% lidí vystoupí. Od nádraží přes silnici a pořád rovně k přívozu. Za 5THB naskočíte příšerného člunu a přes páchnoucí řeku se přemístíte na druhou stranu. Venku je půjčovna kol (80THB za celý den) a pokud vám nevadí šílené vedro, není to asi špatná varianta. O kus dál smlouváme s paní tuk-tukářkou a ta nás povozí po největších pamětihodnostech. Docela dobrá varianta, pokud nechcete strávit den blouděním mezi obrovskou spoustou cihlových ruin. Následně nás dopraví i do restaurace na oběd. Doporučuji chrám Wat Phanan Choeng, což je úžasně duchovní místo s desetimetrovou sochou Buddhy. Všude kolem jsou cihlové stavby v různém stupni rozkladu, stúpy, chrámy, paláce, strašná spousta historie najednou. My jsme to trochu prosvištěli, ale určitě to byla chyba. Zkuste se trochu vžít do té minulé doby, kdy Siam byl gigantem východu, mocným královstvím s vyspělou ekonomikou a funkční státní správou. Když si dáte trochu záležet, ocitnete se mezi nádhernými paláci, slony, na širokých ulicích s výstavnými domy, v palácových zahradách mezi královskými úředníky... Mrzí mě, že jsme toto místo jen proběhli.
Vrátím se do reálného světa a kručící žaludek uspokojujeme tradičním pad-thai, polévkou s kokosovým mlékem, chobotnicovým salátem a ledovou vodou. Platíme 590THB za dva. Cesta zpět je pro změnu autobusem. Za 70THB/os čekáme, až se malý bus naplní. Zábavné je to, jak se místní snaží vždy vyhovět poněkud velmi prostorově výraznému Romanovi a najít pro něj vhodné místo. Cestujeme cca 1,5 hodiny relativně civilizovaně k metru Chattuchak. Za pozornost stojí to, že v podstatě jedete někam do hloubky jedné třetiny města a od prvních domů to trvá hodinu po dálnici. Něco jako kdyby Průhonice byly někde u Jihlavy. Po cestě míjíme monumentální vjezd na vojenskou leteckou základnu na letišti Don Mueang. Obří brána s obrazem krále a snad dvacetimetrovým zlatým orlem opět potvrzuje výjimečné postavení armády v Thajsku. O kus dál je krásná budova statní mincovny. Přesun na hotel a nezbytný bazén. Po bazénu najdeme masáž a za 350THB se na hodinu přesouváme do ráje. Míst to trochu zabolí, ale uvolnění zad a krční páteře je neskutečné. Prima večeře v jídelně s domorodci je hezká tečka. Smažená rýže, vepřové s bazalkou, salát som-tam z nezralé papáje, pivko. Platíme 420THB a jdeme spokojeně spát.
2.3. - pondělí - Dnes byl v plánu výlet na válečný památník - legendární most přes řeku Kwai. Po včerejším zážitku z vlaku jsme usoudili, že by to asi bylo nad naše síly, takže volíme jen lehký odpočinkový den. Snídaně v tržnici u hotelu se skládá z výtečné kávy, buchty z pekárny a... překvapivě polévky. Postupně se u nás vyvíjí závislost. Pokaždé je maličko jiná, ale pokaždé je skvělá. Nicméně babča polívková (jak jí pokřtí holky) skutečně nemá konkurenci. Pečivo není úplně levné - asi jako u nás. Když porovnám donut za 30THB a polévku za 50, je to trochu nepoměr. Jedna praktická poznámka - pokud si někde dáte kávu, musíte zdůraznit, že chcete HOT coffee. Jinak automaticky dostanete kávu s ledem. Pěšky jdeme cca 2km k chrámu Wat Traimit Withayaram Worawihan s třímetrovým Buddhou z čistého zlata. Vstup je 40THB, samozřejmostí zahalená ramena a kolena. Za 20THB vám půjčí šátek na zahalení. Čistý, voňavý, vyžehlený. Chrám je nádherný a socha skutečně impozantní. Byla objevena relativně nedávno, když při stěhování spadla z jeřábu, oloupal se z ní smaltový obal a pod ním bylo čisté zlato. Jak je vidět, i nešikovnost je někdy užitečná. Překvapivě na mě nepůsobí ta obrovská masa zlata. Spíš vnímám tu duchovní sílu a nádheru chrámu. Jak jsem už říkal - nejsem nějak duchovně založený. Spíš jsem produkt materialistické výchovy za socialismu. Ale tady to působí nějak jinak. Co mi ale opět vadí jsou nevychovaní farangové (běloši), kteří se chovají jako banda idiotů. Nepřekvapuje mě, že většinou mluví rusky. Místo toho, aby projevili trochu úcty a respektu, chovají se jako dobytek. Přesunujeme se na loď a jen jedeme tam, kde nás to zaujme, směrem na sever. Vystupujeme na místě, které je skutečnou čínskou čtvrtí. Lenka je jak v ráji. Všude kolem jsou krámky s ložisky, řemeny, hutním materiálem, ventily, převodovkami, brusivy... Prostě přesně to, co je její obor. Všechno fotí a doslova hýká blahem. Prodavači na ní koukají jak na magora. Ale je hezký, jakou jí to udělalo radost. Pro mě je to docela zajímavý kontrast - malé krámky s pásovinou a ložisky a za zdí tři metry ryzího zlata v nádherném chrámu. Maličké krámečky se vším možným, čínské nápisy, mastičky, spousty cetek, čínské jídlo a všude se platí přes Alipay :-) Dáme si polévku za 60THB a pomalu se vracíme k přístavišti. Po cestě narazíme na četu pracantů, kteří nás šokují tím, že regulérně šůrují ulici. Rejžáky, kýble s vodou, a za nimi ulice vyčištěná tak, že by se dalo jíst ze země a všechno voní čistotou. O kousek dál jsme v praxi svědky toho, jak funguje třídění odpadu v Thajsku. Všechny odpadky jsou v igelitových pytlích na velké hromadě a čtyři popeláři postupně rozebírají odpad na jednotlivé součásti. Komunál nahází do auta, pytle s plastem odnáší do oddělené části a ukládají zvlášť. Vracíme se lodí na Sathon Pier a Lenka s Romanem jedou tuk-tukem k hotelu. Já s Luckou jdeme po svých, protože chceme vyměnit peníze. Všude je za novou stodolarovku kurs 30,1, nebo 30,2. A najednou 31,25. Měníme 500 dolarů a přes zmrzlinu v MC Donalds (za nepochopitelných 7THB :-D) pokračujeme pro vyprané věci do čistírny. Za 280THB pět triček, kraťasy a Lucčiny šaty. Jen tak pro zajímavost - tričko, které jsem přivezl domů nádherně voní po třech týdnech v batohu. Chvíli bazén a pomalá procházka na plívku k babče. Couráme se kolem bordelů, přes noční trhy. Holky kupují kokosové misky jako dárky a já ukecávám cenu z nesmyslných 250THB na 120. I tak si myslím, že paní byla spokojená. Kupuju si lehounkou košili z jakési fáčoviny za 350THB a k snídani mango a sticky rice. Lucka nějaký toast a vodu na cestu a jdeme spát. Poslední noc v BKK před odjezdem za mořským rájem na jihu.
Bangkok je skutečně neskutečný. Našlape do vás kvanta zážitků, obrovské množství vjemů a pocitů. Je to na jedné straně obrovské velkoměsto s mrakodrapy a supermoderní infrastrukturou, na druhé straně stovky stánečků a obchůdků jsou mezi těmi modernostmi jako jiný svět. Nečekal jsem, že mě může takhle dostat město. Ale Bangkok je prostě úplně jiná planeta než cokoliv co znáte. Nejsilnější dojem na mě udělalo to, jak tady všechno funguje. Doprava, obchod, zdravotnictví, konkurence... Mám pocit že tady vláda lidem moc nekecá do života, ale tam kde její vliv existuje, lidé to respektují. Z pár dnů tady určitě žádné hlubší poznatky nezískáte, ale nenechte si to ujít. Je to zážitek na celý život.
STAY TUNED!!!
Chrám Wat Arun
Naše rozvoďáky by tady asi trefilo...
Babča polívková a její neskutečná nudlovka
Královský palác vol. 1
Královský palác vol. 2
Královský palác vol. 3
A zítra - hurá k moři!!!
Jak se ti cestopis líbil?
r.cos procestoval(a) 0 zemí světa světa, nejvíce . Na Cestujlevne.com se přidal(a) před 4 lety a napsal(a) pro tebe 4 úžasné cestopisy.
Zobrazit profil1 komentář
Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.
Moc pěkný cestopis-ten pohled ze strany poprvé se nikdy neomrzí. Připomnělo mi to moje dojmy z doby asi před 12 lety. Jsem zvědavá na pokračování a hlavně návrat do vlasti.