Amerika jenom pro nás

Spojené státy americké, obecně známe také pod mezinárodní zkratkou USA, jsou po Číně a Indii se 330 miliony obyvatel třetí nejlidnatější zemí planety a po Rusku a Kanadě také třetí největší co se rozlohy týče. Vzhledem k relativně krátké světové historii nesl celý severoamerický kontinent označení Nový svět, který přeskočil několik tisíc let trvající přirozený vývoj v Evropě v dobách starověku a středověku. Rozmanitost této obrovské země nicméně odpovídá rozmanitosti evropských zemí z ekonomického, sociálního i politického hlediska. Spojené státy jsou domovem mnoha automobilek, úspěšných start-upů posledních let, nezdravých jídel i nápojů, mnoha hudebních stylů i pestré škály oblíbených televizních seriálů.

Vlajka USA

Někde v Arizoně

Mapa kontinentálních Spojených Států / mapy.cz

USA jsem se svou ženou Terkou navštívil v květnu 2021 jako naší druhou zastávku na vakcinační dovolené do Mexika a USA. O dvou týdnech v Mexiku, které předcházely cestě do USA, jsem psal v jednom z předchozích cestopisů tady: https://www.cestujlevne.com/cest...chny-2007. O samotném procesu očkování proti Covidu v zahraničí píšu v tomto cestopisu: https://www.cestujlevne.com/cest...nson-1987. Vzhledem ke skutečnosti, že letenky jsme kupovali na poslední chvíli, resp. 14 dní před odletem, nebylo na plánování cesty příliš mnoho času a cestu jsme tak plánovali po večerech v Mexiku nebo v USA už během cesty. Na rozdíl od Mexika, které jsem plánoval převážně čtením průvodců a cestopisů, tak americkou část dovolené jsem tvořil takřka výhradně zakomponováním několika málo míst, která jsem chtěl dlouhodobě vidět (Sedonu, Las Vegas, Albequerque, hory v Coloradu,...) a dále zadáváním hesel jako "interesting places"; "natural places"; "state parks"; ... do vyhledávače na Google Maps. Důvodem byla kromě časové tísně také nižší popularita vytyčených míst v českých končinách, ke kterým bylo složité dohledat relevantní informace. A čas na dlouhé vyhledávání v průvodcích a cestopisech prostě nebyl.

Přípravy na cestu

Od nákupu letenek takřka nevycházíme z domova. Terka vytváří desítky manuálů pro své kolegy v práci, aby bylo možné řešit základní operativa i bez její fyzické přítomnosti, já proti tomu dotahuji poslední týdny výuky dvou předmětů a vybírám dle fotek vhodná místa na mapě k navštívení v Americe. Zároveň řešíme vše ohledně zlatého hřebu cesty, kterým je očkování v arizonském Phoenixu a během posledního týdne před odjezdem se z preventivních důvodů pro jistotu nepotkáváme vůbec s nikým.

Do Spojených států se chystáme podruhé, přičemž napoprvé jsme navštívili na týden New York a přilehlou oblast (města Washington a Filadelfii, Gettysbourg, státní parky Watkins Glen a Letchworth a Niagarské vodopády) a je třeba říct, že nás tahle země zrovna moc neoslovila. Především hektické nikdy nespící město nás hodně vyčerpávalo a ostatní místa měla sice obvykle zajímavý historický či přírodní přesah, ale dlouhé přesuny autem a vysoká cenová hladina způsobovaly celkově spíše negativní efekt. USA jsme ale neodsoudili a před touto návštěvou států jsme se nemuseli nijak zvlášť přemlouvat. Přeci jen, míříme do zcela jiné oblasti, vzdálené více než 3000 km od uvedených míst.

Většina cestovatelů směřujících do této oblasti USA plánuje návštěvu San Francisca, Los Angeles a národních parků v Kalifornii, návštěvu Las Vegas v Nevadě, pak zastávku u Grand Canyonu a pouze část se dostane k parkům v Utahu. My se Kalifornii chystáme vyhnout z několika důvodů. Jednak si myslíme, že si tenhle stát zaslouží víc času a rádi mu věnujeme samostatnou dovolenou. Další věc se týká cestovních omezení v důsledku Covidu, přičemž v době odjezdu z Čech se na nás stále vztahovala povinnost 14 denní karantény na území státu Kalifornie (reálně se nás toto omezení mělo týkat i v Utahu a Nevadě), která však byla ve všech případech zrušena začátkem května. A koneckonců, národní parky v Coloradu či Utahu rozhodně nepatří mezi nezajímavé a nás lákaly touhle dobou prostě víc než západní pobřeží USA.

Den -15. /// 11. 4. 2021 /// Flashback

Je začátek dubna a kvůli nekonečnému uzavření okresů si plánujeme nedělní odpolední procházku až na konec současného světa - do Klánovického lesa. Máme dobrou náladu - v pátek za necelý týden nám totiž začíná šestitýdenní cesta do Chorvatska, kde plánujeme povinný home office spojit s dovolenou a odcestovat do Dubrovníku. V následujících dnech a týdnech pak pomalu cestovat po pobřeží a přes několik ostrovů až na sever této balkánské země. Plán, který jsme dávali dohromady asi měsíc a dlouze vyjednávali možnost spolupráce do Čech na dálku. Plán, ve kterém máme už vytipovaná místa, která chceme vidět, předběžně vybraná ubytování i místa či pláže, které chceme navštívit. Kaňkou na této cestě je jediná věc - nemožnost očkování během naší cesty, na které jsme tak nějak už spoléhali. Ráno tohoto dne jsem se dozvěděl nepříjemné zjištění, a tedy, že Srbsko definitivně pozastavuje vakcinaci proti Covid-19 schválenými evropskými vakcínami pro zahraniční cestovatele. A až do této chvíle (kdy jsem o tuto naději přišel) jsem si neuvědomil, jak významnou součástí ten bod v naší cestě byl. Pouze letmo mé oči zhlédnou před odchodem akci Iberie na letenky do Mexika a mně se začíná v hlavě tvořit úplně nový plán...

Do lesa odpoledne vstupujeme po zaparkování v ulici Hodkovská. Je krásný jarní den a zatímco Terka se v myšlenkách už prochází po Dubrovníku, já pomalu musím přiznat barvu... "Terko, mám něco důležitého k té dovolené v Chorvatsku, co bychom spolu měli probrat..." začínám jemně. "Taky už se tak těšíš?" odvětí Terka. "Víš co, poslouchej mě...budu teď tak 15 minut mluvit a ty mě nebudeš přerušovat. Řeknu ti celý svůj plán a pak ho prodiskutujeme." Následně představím Terce celou svou myšlenku od akčních letenek přes pyramidy v Mexiku, karibské pláže až po přesun do Spojených států, cestování po jihozápadě a očkování v Arizoně. Terka ani nedutá, poslouchá a řešíme tak i cenovou stránku věci. Akční letenky Iberie jsou totiž pouze základem a podle očekávání je vcelku levné i ubytování na americkém kontinentu a proti situaci v Evropě, kde si autopůjčovny nestydí říct i 500 EUR na týden za vozidlo nejnižší třídy se dají ve Phoenixu dohledat daleko příznivější ceny. Definitivní verdikt je takový, že ten plán je příliš šílený, než aby jej bylo možné realizovat.

Někde v klánovickém lese, na hranicích tehdejšího světa

Jenže jsme nahlodaní a vlastně cokoli vyhledáme (hotely, auta, letenky pro přelet nad Mexickým zálivem, informaci o znovuotevření národních parků v USA,...), tak vyznívá v náš prospěch. Rozhodující je pak zjištění, že letenka lze v rámci aliance Oneworld nakombinovat i jako Open-jaw let se zpátečním odletem rovnou z USA (za tip děkuji Tondovi z konkurenčního Zaleťsi), takže se nebudeme muset vracet do Mexika a také zjištění, že Terce v práci umožní neobvykle dlouhé volno. Celková cenovka OJ letenky je 9 070 CZK. Za 5 letů, z čehož dva jsou přes oceán a jeden dokonce v B 787 - je to super.

Mapa cesty

Vzájemné přesvědčování netrvalo nijak zvlášť dlouho. Ještě večer na zkoušku vyplňuji ESTA, na které si ověřuji, zda nás do těch států vůbec pustí. Ta je mi obratem schválena. O den později nakupujeme letenky s odletem 27. 4. 2021 v 19:40 z Vídně a s návratem o necelých 5 týdnů později z Phoenixu a s přestupem v Chicagu a Londýně. K tomu dokupujeme přelet přes Mexický záliv s American za 3 055 CZK. Naše plánování celé následující dva týdny naráží na dílčí odpor našich šéfů, kolegů a zejména na "perfektní" činnost a přístup Velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Této instituce se ptám na jednoduchou otázku, zda je doba setrvání mimo Schengenský prostor pro vstup do USA počítána po dnech nebo po hodinách a zda pro cestu do ČR opravdu potřebuji PCR test z USA, jak (pravděpodobně nesprávně) uvádí MZV na svých stránkách. Jsem rád, že na tuto jednoduchou otázku dostanu jednoduchou odpověď, která se přesně týká toho, na co jsem se ptal... Ve stručnosti... "To na co se ptáte Vám neřekneme, ale doporučujeme Vám sedět na zadku a nikam nejezdit." Zmiňuji se o tom i v jiných cestopisech, nějak k těmto úřadům už nemám slov a pevně doufám, že jejich pomoc v zahraničí nebudu nikdy potřebovat.

Do odletu na dovolenou, která má trvat měsíc, tak najednou zbývá 13 dní. Naplánováno není vůbec nic. Největším vrcholem cesty je očkování proti Covidu, které není vůbec jisté, ačkoli je u zahraničních občanů v Americe legální. Čeho se ale bojím mnohem víc, je, jestli nás vůbec v Cancunu nechají nastoupit do letadla a jestli nás do Ameriky ten úředník za přepážkou vůbec pustí...

Den 17. /// 13. 5. 2021 /// Destination: Phoenix, AZ

Pomalu ztrácíme výšku a klesáme na letiště ve Phoenixu v Arizoně. Jsme uprostřed pouště, dost fouká a přistání tak není úplně komfortní. S postupným přibližováním se městu roste počet zelených oblastí a objevují se také proslulá kruhová pole se zavlažovačem umístěným v prostřední části. Z levého okénka pozoruji South Mountain Park and Preserve, kopcovitou oblast jižně od metropole a zavírám oči. Už opravdu hodně moc chci být na zemi a odškrtnout si další úspěšný let. Posledních pár vteřin letu odpočítávám v hlavě s pilotem... 50 ... 40 ... 30 ... 20 ... a jsme na zemi. Přesně po dvou letech a jednom dni se opět nacházím na americké půdě a strach z letu (potažmo strach z přistání) přechází ve strach, jestli se dostaneme přes imigračku. Vystupujeme tubusem a procházíme budovou letiště k pasové kontrole. Podle všeho bychom měli být schopni vstoupit do USA pouze za použití samoobslužných kiosků, ale pracovnice před pasovou kontrolou nám říká, že si musíme vybrat jednu ze dvou front podle toho jestli jsme nebo nejsme občané USA. Řadíme se tak za několik Mexičanů a vyčkáváme, jak tohle dopadne.

Přílet do Phoenixu

Ze čtyř pracovníků na přepážkách jsem si vybral dva které chci a jednoho, který by mi nevadil. Logicky vyšla tedy řada na toho, kterého jsem nechtěl a který vypadal, že ho bolí snad každé slovo. Na nefungující čtečce zanechávám otisk prstů a po 10 minutách tlemení se do kamery jsem ztotožněn s fotografií v pasu. První otázka směřuje na délku pobytu v Mexiku před odletem do USA - 15 dní, odpovídám po pravdě. Úředník pokyvuje hlavou, koukajíc na zelené razítko s datem 28. 4. 2021. Druhá otázka směřuje na délku pobytu v USA - 16 dní. Úředník opět pokyvuje hlavou a do ruky bere své razítko, aby mi zaevidoval vstup do země. Listuje pasem a hledá prázdnou stránku, když v tom narazí na vízum z Jordánska... Odkládá své razítko a otáčí pas ze všech stran, aby rozluštil arabské znaky a rozpoznal, kde jsem to vlastně byl. Při vstupu do Jordánska totiž celník poctivě šesti razítky obarvil v pasu celou dvoustranu. Přichází druhá řada otázek - co že to chci v té Arizoně dělat - cestovat, plánuji roadtrip po Arizoně, Utahu, Coloradu a Novém Mexiku. Záměrně vynechávám Nevadu, kde je stále povinná karanténa a trochu mě zamrazí, když uvádím "Tourism", protože přeci jen situace není pro cestování ideální a občan EU (potažmo Schengenu) je ideální ještě méně... Poslední otázka pak míří na mé zaměstnání, přičemž s úsměvem uvádím, že pracuji na univerzitě. "Tak tedy univerzitní profesor", šťastně si pokyvuje úředník a pouští mě do Spojených států. Jsme tady. Když už nic jiného, do USA jsme se dostali. A vzápětí zjišťujeme další pozitivum - funguje nám tady mexická SIM karta, na které nám zbývá ještě přes 6 GB dat. A aby toho nebylo málo, od Mexika disponujeme s flexibilní letenkou, protože náš původní let do Evropy byl zrušen. Místo 29. 5. tak budeme z Ameriky odlétat 28. 5. nebo 31. 5. a nebo úplně jindy, pokud nám SA najde na křídlech aliance One World další alternativu.

Ten správný americký úsměv je skrytý pod rouškou...

Než se vzpamatujeme z toho, že jsme se dostali legálně na území Spojených států, řešíme už další problém. Za necelou hodinu si máme vyzvednout naše vozidlo na následujících 16 dní v AVISu, ale já nemám peníze na depozit na kreditce. V Mexiku jsem jí vyčerpal a nové prostředky jsem si chtěl na kartu nahrát až po příletu. Ale? Ale v Česku je teď půlnoc a ani vnitrobankovní převody tak úplně nefungují. Přesun prostředků z běžného účtu na kreditku se zasekne a my čekáme a čekáme... Nemáme vůbec představu, jak dlouho to může trvat. Procházíme zatím letiště a odezvu v aplikaci internetového bankovnictví vidím až po více než hodině. Nasedáme tedy do autobusu pendlujícího od letiště k autopůjčovnám a užíváme si první pohled na americký jihozápad. Ihned nacházíme pobočku AVISu a stoupáme si na konec fronty, ve které strávíme asi 15 minut. Na 16 dní v Americe jsme si rezervovali Kiu Rio s kompletním pojištěním u půjčovny (CDW s nulovou spoluúčastí) za 476 USD, což považuji ve vztahu k destinaci za naprosto luxusní cenu, ke které nám dopomohl Coviďáček. Samotnou rezervaci jsem provedl pomocí vcelku neznámého srovnávače, který jsem nikdy předtím neznal ani nepoužil a který mi překvapivě nabídl cca o 15 % nižší cenu a lepší auto (i lépe hodnocenou půjčovnu) než populární Rental Cars nebo jiné oblíbené srovnávače, kde byla cena obvykle 2x až 3x vyšší. Pokud bych sem jel znovu, opět bych porovnával výsledky více těchto srovnávačů.

Ujme se nás sympatický Brian, který má nejprve docela velký problém dohledat naší rezervaci, ale následně jde vše jak po másle. Ptá se nás na doplňkové pojištění, čemuž příliš nerozumím, protože jediné co podle smlouvy nemáme pojištěné jsou věci třetí strany (tedy např. naše zavazadla, pokud dojde k odcizení či vykradení auta). Pak nám už s úsměvem ve tváři sděluje, že na dalších 16 dní budeme brázdit ameriku v...Chevroletu Spark. V duchu se říkám, že co holt nadělám, ale projeví se mužská část Terky "No to v žádném případě! Bookvali jsme Kiu Rio, tak chceme Kiu Rio!", která mluví částečně ke mně a částečně k Brianovi. Ten je trochu zaskočený, a tak zkusím více diplomatické řešení... "Ehm... Rádi bychom dostali Kiu Rio. Tohle auto mám totiž doma (kecy = mám Hyundai) a vím, jak ho řídit efektivně a nepoškodit ho. Navíc, když jsem dělal rezervaci, tak Chevrolet Spark jsem tam také viděl, a cena byla skoro o 100 USD nižší (opět kecy, Spark tam vůbec nebyl)." Brian chvilku hledá, a pak nám říká, že ho to moc mrzí, ale Kiu Rio nyní volnou nemá. Může nám ale nabídnout za stejnou cenu Kia Soul. Z toho jsme nadšení - zvažovali jsme ji kvůli komfortnějšímu spaní v autě a stála o 150 USD více. Potvrzujeme, dostáváme klíčky a odcházíme do podzemního parkoviště.

„Hej! Ty tam! Pojeď za mnou! Pivo a jídlo zdarma!“

Auto je krásné a nové...dokonce tak nové, že ani neumím nastavit sedadlo řidiče. Najeto má jen něco lehce přes 3,5 tisíce mil a já doufám, že se nakonec skamarádíme. Ačkoli působí jako auto nižší střední třídy, prostorově je úplně super. Po pár minutách opouštíme garáže na letišti a přes síť městských dálnic, které mají mnohdy v jednom směru i 6 nebo 7 pruhů se přesouváme k motelu do města Mesa v metropolitní oblasti Phoenixu. Na první pohled je vidět, že jsme v úplně jiné zemi. V zemi, kde se nám bude fakt líbit. Neupravené veřejné prostory, skládky a poškozené silnice vystřídala moderní metropole uprostřed sluncem zalité poušti s širokými silnicemi a nová a hezká auta. Po třiceti minutách jízdy sjíždím z dálnice a v odbočovacím pruhu vedle mě zhruba šedesátiletý týpek na mašině túruje svého Hárleje. Stahuji okýnko a naznačuji, že je to fakt libový zvuk. On na mě volá do auta, že jestli mám rád motorky, ať jedu za ním. Kousek odtud je moto sraz a je tam jídlo i pivo zdarma, tak ať se tam jdeme se ženou podívat. Říkám jen, že jsme právě přiletěli a jsme dost vyčerpaní. V rychlosti mi tak aspoň popisuje cestu, že se můžeme zastavit později - budou tam ještě několik hodin. My se ale přesouváme na Motel 6 (https://cs.hotels.com/ho451460/m...-mesa-usa/) u dálnice a po šestihodinovém letu a jet lagu už žádné větší vzrušení dnes neplánujeme. Na vcelku obyčejném americkém motelu se rychle vybalíme a plánujeme následující dny.

Kia Soul, pro nás ideální volba na americké silnice

Na večer ale ještě míříme do nedalekého Walmartu pro zásoby na následujících několik dní, do Dunkin' Donuts a k mekáči pro večeři. V Dunkin' zažívám druhý (po setkání s motorkářem) malý americký wow efect. V pobočce občerstvení za necelou hodinu zavírají a my objednáváme půl tuctu Boston Creamů. Slečna na kase mi ale říká, že jich má posledních sedm...a když je tedy máme rádi, jestli nechceme i ten poslední...jen tak, bez placení. Tady už polemizuji nad tím, jestli máme kolem sebe nějakou prazvláštní auru nebo se do naší pozitivní nálady promítá radost ze vstupu do Států nebo něco úplně jiného. S úsměvem děkujeme a přejíždíme k Walmartu - hypermarketu snad se vším, co jde nakoupit. Tady pořizujeme zásoby jídla (snacků, snídaní, ovoce a zeleniny) na první dny a objevujeme malé koláčky za 50 centů, která nás budou provázet při snídaních po celou dovolenou. Ve fast foodu pak ještě dnešní večeři, kterou sníme až na motelu. Ten je sice trochu hlučnější než naše předchozí ubytování v Mexiku a zároveň asi dvakrát tak drahý, nicméně na jedno přespání ok. Jsme navíc tak vyřízení, že usínáme takřka okamžitě už okolo deváté večer.

Jeden z důvodů cesty...

Den 18. /// 14. 5. 2021 /// So nice to meet you Johnson&Johnson

Hlavní den naší cesty je tady a my vstáváme jako natěšení na vánoční nadílku. Na očkování v pár kilometrů vzdáleném nákupním centru jsme objednaní až v 9:15, ale už okolo sedmé nervózně přešlapujeme po pokoji a před osmou provádíme check-out a pomalu odjíždíme. Na dálnici pozorujeme sérii zajímavých sdělení na informačních tabulích, které vyzývá místní k očkování. Později jsem viděl i jiné tabule, které přímo navigují k nejbližšímu očkovacímu místu. Pro mě až neuvěřitelný je to systém v porovnání s tím, jak bylo a je očkování propagováno v Česku, potažmo v Evropě. K Fry's Food přijíždíme okolo 8:30 a rovnou vcházíme do obchodu. Pořizujeme několik drobností, na které jsme včera večer pozapomněli a kontrolujeme prostředí lékárny a ordinace. Je to zároveň taková psychická příprava před samotným očkováním než dojde na samotnou věc. Jak to pak celé probíhalo a hlavně jak to dopadlo píšu tady: https://www.cestujlevne.com/cest...nson-1987. Ale malý spoiler: Ano, dostali jsme první a zároveň poslední dávku.

Propagace očkování

Krásný den, pro očkování jako stvořený

Naočkováno!

Před desátou jsme už byli venku z obchodního centra naočkovaní a plánovali zbytek dne. Jako úkol č. 1 bylo třeba vyřešit vaření pro celou dovolenou. Pár dní sice přežijeme na studené kuchyni, ale pak nám bagely se sýrem, bagety a sendviče začnou lézt krkem. Burákovému máslu navíc příliš neholdujeme. Druhou možností jsou fast foody, které jsou sice takřka všude, ale jíst v nich každý den se nám příliš nechce. I když se jedná o nejlevnější restaurace tak dlouhodobě docela lezou do peněz (jídlo na os. okolo 8 USD) a v národních parcích na ně stejně nenarazíme. A tak jsme vymysleli, že koupíme malý plynový vařič a litinovou pánev a ty dva týdny tu strávíme na konzervách a instantních jídlech, což byl (zpětně hodnoceno) úžasný plán (tohle jsem opravdu vymysleli až druhý den po příletu). Pořizovací cena vybavení na vaření byla okolo 35 USD, konzerva nebo pytlík s instantním jídlem vycházel na 1 USD za porci. Navíc variabilita různých jídel byla vcelku vysoká. Dopoledne druhého dne jsme tak strávili další návštěvou několika obchodních center a podnikli něco jako tour de Walmart, kde jsme sháněli potřebné vybavení. Pánev, plyn, vařečky i několik konzerv jsme měli hned, zbýval už jen ten vařič (všude byl vyprodaný). S každou další zastávkou jsme z toho byli více a více zoufalí, už jsme chtěli ťapat někde za městem. Nakonec nám poradil až pracovník v jednom obchodě s grily, že tuto věcičku seženeme nejspíš v řetězci se sportovním zbožím (vhodným zejména pro rybáře) Big 5. A zadařilo se hned v prvním obchodě.

Po očkování nám bylo doporučeno úplně nezatěžovat organismus, a tak jsme si pro dnešní odpoledne naplánovali pouze kratší okruh severně od metropolitní oblasti Phoenix (https://mapy.cz/s/hepobujuso) částečně po Desert Tortoise Trail. Po příjezdu na parkoviště jsme teprve poznali, jak vlastně vypadá místní Sonorská poušť. Neskutečné vedro, žádná voda, pařící sluníčko a žádný stín. Na parkovišti je krásně zařízená a udržovaná toaleta a jediné možné posezení ve stínu. Také tu je spousta instrukcí o tom, jak máme dávat pozor na případné přehřátí a brát si s sebou dost vody. Před startem ještě obědváme bagel s čerstvým sýrem a pomalu se nám začínají projevovat první příznaky očkování (bolest v místě vpichu). Přesto se rozhodujeme zhruba hodinu po příjezdu vytyčený menší okruh projít. Užíváme si nové a pro nás doposud nepoznané prostředí menších kopců, nízkých spálených rostlin a všudypřítomných kaktusů. Je tu pusto, jsme tu sami, na míle není nikoho vidět. Polemizujeme, jestli tady žijí hadi, ale kromě drobného hmyzu nepotkáváme ani živáčka. Až asi po půl hodině nás pozdraví a předjede cyklista, ale to je vše. Musím říct, že takhle nějak jsme si představovali spíš Mexiko (na severu tak bude předpokládám vypadat). Podél obytných částí širšího Phoenixu se vracíme k autu a očkování se především u Terky projevuje výrazněji. Už se se mnou ani nebaví. U auta si měříme teplotu, která osciluje okolo 38 °C, ale dnešní den jsme plánovali volnější a chladíme organismus stále ještě studenými nápoji. Nyní už dojedeme pouze na ubytování. Nevíme ale kam...

Desert Tortoise Trail

Na zítřejší den plánujeme Sedonu, ale cestou mi Booking ani Hotels.com nenachází žádné levnější ubytování, což je problém, který nás po cestě bude trápit ještě hodněkrát. Nejbližší levné hotely jsou až za Flegstaffem, a tak zkouším štěstí ještě přes Airbnb. Tady rychle nacházím soukromý pokoj a obratem rezervuji ubytování na následující noc u Davida ve městečku Black Canyon City (https://www.airbnb.cz/rooms/45810775) a při té příležitosti využívám slevu v řádu několika stokorun, která mi na této platformě už pěkně dlouho visí. Jediná nevýhoda je, že je Black Canyon City pouze asi 40 minut cesty od nás, ale více jak hodinu cesty od Sedony. Lepší možnost ale nemáme a okolo čtvrté odpoledne odjíždíme severním směrem po dálnici I-17. Blížíme se našemu cílovému bodu, ale rezervaci stále nemáme potvrzenou Přemýšlíme nad možnými místy v okolí města, které by mohly stát za navštívení a hledáme i jinou možnost ubytování. Oba motely ve městě jsou ale zavřené (nebo tak alespoň působí). Zastavujeme tak v High Desert Parku na jižním okraji města a jen se procházíme a posedáváme okolo, přičemž hledám alternativní možnost ubytování blíž Sedoně. Z ničeho nic mi ale blikne potvrzení od Davida, že se mohu přijet ubytovat. Během pěti minut tak stojíme před domem s obrovským transparentem "TRUMP" a nějak nevíme co čekat... "Bože můj, co tady bydlí za kreténa..." poznamenává suše Terka.

Pomalu zajíždím autem k domu, když z vedlejšího baráku vybíhá kluk asi v našem věku a mává na nás, že jeho dům je vedle. Upřímně...docela si oddechneme, nějak nemáme chuť večer poslouchat vyprávění republikánského fanatika o zfalšovaných volbách a usínat s plakátem bývalého amerického prezidenta nad postelí (jen hádáme). Každý máme nějaký názor, ale je pouze na nás, jak moc jej dáváme najevo. Stejně bychom nechápali, pokud by byl na plotě transparent Bidena nebo Hillary. Parkujeme za domem a David nám ukazuje naší ložnici a koupelnu. Proti očekávání a informací na Airbnb máme dokonce vlastní. Není nám příliš dobře a nechce se nám vařit, a tak dojíždíme studené zbytky z dnešního a předchozího dne. David se mě ještě ptá, jestli si s ním nechceme zahrát na PlayStationu, ale s díky odmítám, že máme ještě práci a ráno brzy vstáváme. Večer je po očkování asi nejhorší, a tak před spaním pouze koukáme na film The Damned United (2009) a já finišuji nový cestopis o vakcinační dovolené. Zítra už do toho jdeme naostro. Jdeme poznat ten proslulý americký jihozápad.

Den 19. /// 15. 5. 2021 /// Nový svět

Kvůli následkům očkování si nedáváme budík, a tak když po osmé vstáváme, je David už dávno pryč. Trochu po sobě uklízíme a loučíme se alespoň s chlupatým kocourem, kterého má David jako mazlíčka. Docela by mě zajímalo, co tady ten klučina (mladší než my) sám dělá. Práce tu asi moc nebude, jak k tomu velkému baráku přišel netuším... Z očkování se naše tělo docela vzpamatovalo a za pár minut jsme opět na dálnici a míříme do Sedony. Podle toho co jsem četl, tak místní červené pískovcové útvary leží hodně ve stínu řady jiných dalších míst v blízkém okolí v Arizoně a Americe celkově, jako je Grand Canyon nebo Monument Valley. Na druhou stranu park údajně není tolik natřískaný a místa si lze lépe projít. Je to hezké místo, kde oslavit třetí výročí svatby. Sjíždíme z dálnice a menší silnici 179 směřující do Sedony už lemují červené pískovcové skály. Snažíme se zastavit na některém z odpočívadel podél cesty, ale bez úspěchu. Tyhle foto-stopy jsou rozebrané denními hikery, a tak sjíždíme až k městu.

Příjezd do Sedony

Nakonec úspěšně parkujeme na začátku Broken Arrow Trail, přičemž posledních asi 150 metrů k parkovišti jsme museli zvládnout po nezpevněné cestě, kam bych se svým vlastním autem nejel. Minimálně tohle konkrétní místo není zařazeno mezi národní parky v Americe, a tak máme možnost jej navštívit zcela zdarma. Parkujeme, užíváme si, kde jsme a pomalu vyrážíme na trail. Na mapě jsme si vytyčili zhruba 8 km dlouhý okruh, který se klikatí ve stínu West Twin Butte a East Twin Butte (https://mapy.cz/s/jatuzapujo). Většina návštěvníků parku i tento kousek absolvuje pouze v terénně upravených a otevřených mikrobusech za několik málo USD, ale nikoho nesoudíme. Po celou cestu nedáváme telefon z ruky, kolik míst tady chceme zvěčnit. Nikdy jsme nikde nic podobného neviděli, navíc drtivou část cesty jdeme úplně sami. Vysoké holé skály nás fascinují, malé keře dodávají místu autentickou atmosféru trochy zelené přírody. Tohle je ta Amerika, kterou jsme tolik chtěli vidět. Ta Amerika, do které jsme se vypravili už před dvěma lety, ale teprve nyní nás tolik ohromila.

Broken Arrow Trail

Čas od času kolem nás projedou cyklisti na horských kolech a občas přeci jen narazíme na menší skupinky lidí. Zjišťujeme, jak jsou místní přátelští a komunikativní. Dojdou si říct o fotku často pouze z toho důvodu, aby otevřeli diskuzi - "odkud jste, kde jste už byli, jak se vám tady líbí a co chcete vidět". Všímají si detailů, dotazují se na náš přízvuk a permanentně se usmívají. Každý zná Prahu a buď tam už byl, nebo se tam v nejbližší době chystá. Kromě Američanů potkáváme obvykle jen Jihoafričany nebo Australany. Přesto se nám do tohoto prostředí Nového světa daří zapadnout perfektně. Po okruhu postupně přicházíme až k nejjižnější vyhlídce zvané Chicken Point, odkud je blízko dobře vidět Gibraltar rock a do dálky pak Bell Rock, Courthouse Butte a obrovské množství dalších červených skal. My se ale pokračovat nechystáme, do večera se potřebujeme dostat do městečka Winslow a chceme navštívit ještě několik dalších míst. Vracíme se tedy cestou, která je hojněji využívána cyklisty a kudy čas od času projede i terénní minibus. Cesta je už méně atraktivní, ale alespoň vidíme nová místa. K autu se vracíme před obědem a protože se v okolí parkoviště nenachází žádné stoly či přístřešky a zároveň je parkoviště plné, uvolňujeme naše místo ostatním návštěvníkům a podél dálnice míříme severním směrem.

Broken Arrow Trail

Průjezd Sedonou je příšerný, což nám potvrdili i místní. Všechny hlavní silnice se střetávají na jediném kruhovém objezdu v centru města a čekací doba je z každého směru vždy okolo 30 minut. Cestou vyhlížíme vhodné místo pro oběd a zastavujeme na Bootlegger Picnic Area, odkud vede spousta dalších tras do místních hor. Na místě je několik desítek parkovacích míst, veřejné toalety, piknikové stoly a dokonce grily. Uprostřed se nachází automat, ve kterém je třeba zaplatit parkování na 24 hodin za 5 USD. Nikdo to nekontroloval, kamery tu asi nejsou, ale přijde nám normální za využití služeb zaplatit a dát lístek za okno (upřímně by se nám to ale každý den platit nechtělo). Vaříme extrémně nechutné těstoviny Velveeta s přesolenou sýrovou omáčkou v balíčku, ale aspoň to zasytí. Škoda jen, že jsem si prosadil nákup výhodného balení 3 za cenu 2 a tahle lahůdka nás tak ještě dvakrát potká... Trošku tak polemizujeme o správnosti našeho řešení vařit si na cestách, ale snad budou další pokrmy chutnější. Po slabé hodince parkoviště opouštíme a pokračujeme dál.

Sýrové těstoviny

Silnice vede v této části podél koryta řeky Oak Creek a lemuje ji řada menších trailů, které stoupají vysoko do hor. Asi po 20 km pak přichází několik serpentin, kde se k vyhlídce Oak Creek Vista nastoupá asi 150 výškových metrů. U vyhlídky zastavujeme, ale je to spíš foto-stop. Živo tu je hlavně díky několika prodejcům. Je vidět do dálky, ale lesy všude, kam se člověk podívá. Musím říct, že tohle místo nás příliš neoslovilo a za pár minut už sedíme opět v autě. Chceme během dneška ještě něco nachodit, a tak směřujeme naší cestu severně od Flastaffu na úpatí vrcholu Humpreys Peak. Z dálky vidíme tuto nejvyšší horu Arizony na vrcholu pokrytou sněhovou přikrývkou a ambice na výstup k vrcholu ve zbytku dnešního odpoledne zrovna nemáme. Nicméně na její jihovýchodní straně víme o bezpočtu krátkých i delších treků, které se dají různě kombinovat. Parkujeme tak u Sandy Seep Trailhead a plánujeme asi 8 km dlouhý okruh s minimálním možným převýšením (https://mapy.cz/s/rezecasovo). Rozhodně jsme ale na méně atraktivnějším místě než dopoledne, na celém parkovišti stojí pouze 4 auta.

Oak Creek Vista

Oproti našemu původnímu očekávání se tato oblast vcelku hodně podobá běžným lesoparkům v Evropě, ačkoli stromy nejsou tak husté a pokud šlapu do listí, tak si víc dávám pozor, jestli tam náhodou není chřestýš. Brzy ale narážíme na zcela jiného plaza, kterým je vcelku malá ostnatá ještěrka (druh Phrynosoma hernandesi), která je v angličtině známá jako Horny lizard. Vzhledem k délce svého těla je ještěrka obvykle mimořádně tlustá a disponuje zvláštní schopností, kdy na obranu dokáže až do vzdálenosti 1,5 metru stříkat ze svých očí toxickou krev na svého protivníka - vše je možné vidět v přiloženém videu pod textem. Na ještěrku není těžké narazit, vyskytuje se v této oblasti docela hojně. My obcházíme v následujících minutách Little Elden Trail, který ze severu obchází nejvyšší vrchol Arizony a dále stáčíme cestu jižním směrem. Občas potkáváme běžce nebo rezidenty, kteří venčí své domácí mazlíčky. Po menších cestičkách se pak přesouváme zpět k našemu vozu. Na cestě zpátky se ještě krátce zastavujeme u bývalé prehistorické indiánské vesnice Elden Pueblo. Do dnešních dní z ní však zbyly pouze ruiny v podobě kamenných základů.

Little Elden Trail

Phrynosoma hernandesi

Flagstaff opouštíme v pozdních odpoledních hodinách a po nezbytném nákupu zeleniny ve Walmartu, kterou chceme regulovat vysoký koeficient nezdravosti dnešního obědu. Míříme si to východním směrem po dálnici I-40 (bývalé Road 66) do městečka Winslow, kde už mám několik týdnů zarezervovaný motel Econo Lodge Winslow (https://www.booking.com/hotel/us...el.cs.html). Ten patřil mezi nejlevnější ubytovací zařízení v Arizoně vůbec a na Bookingu byla jeho cena něco okolo 30 USD. Bezmyšlenkovitě jsem ubytování bez většího zkoumání booknul, protože jsem se trochu bál, že by později nemuselo být k dispozici. Před příjezdem už ale nešlo zrušit a trochu nás děsilo hodnocení, kde si lidé stěžovali na bitky a řev v nočních hodinách na chodbě nebo noční policejní zátah. No co...kdyžtak alespoň zažijeme nějaké to vzrušení. Tlustá zmalovaná recepční na hotelu mi připomíná Martinku "Kleopatru" z Turca, takže se cítím skoro jako doma. Uklidňuje nás tak alespoň to, že tu přespávají i rodiny s dětmi. Tak snad bude všechno v pohodě. Večeříme zeleninové saláty při plánování následujícího dne.

Den 20. /// 16. 5. 2021 /// Medvěde! Medvěde!

Ti, co očekávali minimálně noční požár, dopředu zklamu. Spalo se nám skvěle a nerušeně. Pro jistotu jsem se přítele Martinky po ránu dotázal na snídani, která měla být v ceně pobytu, ale kvůli Covidu ji dlouhodobě nevydávají...ačkoli je u nabídky stále uvedena. Stěžují si na to všichni v recenzích a negativní odpověď mě tak nijak nepřekvapuje. Naštěstí máme velkou zásobu ovocných koláčků po padesáti centech, které vždy přijdou vhod. Od motelu tak vyjíždíme kolem sedmé ráno. Opětovně se (po 2 letech) seznamuji s americkým systémem tankování. Pokud člověk platí kartou, je třeba nejprve vložit kartu do automatu, zadat PIN a případně určit maximální výši blokované částky. Pak se karta vyndá a teprve potom lze natankovat. Pokud se platí hotově, je třeba nejdřív dojít na pokladnu a předplatit tankování. Pak je možné natankovat až do výše uhrazené sumy. Na každé benzínce mi ale funguje jiná karta, což nás ve výsledku vedlo k tomu, že jsme vlastně všude platili za PHM hotově.

Nekonečná dálnice

Míříme si to na východ do Petrified Forest National Park, kam se dostáváme po hodině cesty jižním vstupem a vzhledem k brzkému příjezdu nemusíme dlouze čekat na vstup do parku. V budce uprostřed silnice, která připomíná mýtné brány na francouzských či italských dálnicích, konečně zakupujeme Annual Pass za 80 USD s roční platností, který během následujících dvou týdnů ještě dost využijeme. Tenhle národní park mimořádně dobře ukazuje, jak pracuje čas, protože jsou tu obdivovány zkamenělé stromy. V dnešní suché a pusté krajině rostl před 200 miliony let prales, který se nacházel mnohem blíže rovníku a připomínal spíše Amazonii. Odumřelé stromy tak končily v bažinách, kde se nasákly křemičitou vodou a zakonzervovaly se. Během spousty dalších let došlo v důsledku větrné i vodní eroze k jejich zkamenění a opětovnému odkrytí.

Petrified Forest National Park

Nejprve zastavujeme u návštěvnického centra, kde procházíme dva základní okruhy kolem Giant Logs a k Agate House (https://mapy.cz/s/kanosubava). U Giant Logs se nachází největší množství zkamenělých stromů - obrovských klád, které mají i několik desítek centimetrů v průměru, stejně tak i malých drobných úlomků, které je ale zakázáno sbírat a odvážet. Z vrchu je vidět do dálky celé pole podobných kamenných útvarů a po vrstvách zbarvené pouštní útvary. Překvapuje mě, že přestože lze jednotlivé zkamenělé vrstvy od sebe velmi snadno odlamovat, není dotýkání se zkamenělých stromů zakázané. Později se pěšky přesouváme i jihovýchodním směrem k většímu okruhu k Agate House. Nutno podotknout, že ten už tak kromě samotné stavby na konci zajímavý není, resp. není vidět nic nového. Agate House je zrekonstruovanou replikou jednoho z původních domů z let 900-1200, kdy v těchto místech stála celá indiánská vesnice, jejíž domy byly vystavěny výhradně z těchto zkamenělých stromů. Moc dlouho tu ale nevydržíme už kvůli tomu, že na rozlehlém prostranství fouká celkem studený vítr.

Zkamenělý strom

Giant Logs

Vyhlídka u Giant Logs

Giant Logs

Agate House

Vracíme se tak k autu a přesouváme se na další zastávku. Ta se nachází u skály s názvem "The Battleship", poblíž které je i menší parkoviště. Okruh s názvem Crystal Forest má asi dva kilometry a opět je tu možné obdivovat několik zkamenělých stromů. Nachází se tu taky několik informačních tabulí, které popisují historii vzniku tohoto zkamenělého lesa a opět se tu střetáváme s místní odlišnou faunou, kterou v tom případě reprezentují nádherní leguánovci obojkoví (Crotaphytus collaris), pohybující se v blízkosti vyznačené turistické trasy. Je tu tak málo lidí, že je až problém někoho požádat o fotku. Po dokončení trailu se ještě vracíme ke zmíněné skále na druhé straně silnice, kterou rovněž obcházíme a pokračujeme severněji k dalším zastávkám. Těmi jsou fotostopy Jasper Forrest View Point (zajímavější) a Agate Bridge View Point (asi nejslabší místo v celém parku). Další zastávkou po cestě je Blue Mesa Trail, který je součástí většího okruhu s několika fotostopy a pro nás představuje proti tomu asi nejzajímavější část tohoto parku. Nenachází se tu už tolik další zkamenělé stromy, ale pestře zbarvené kopce pouště z bentonitové hlíny do odstínů modré, fialové a šedé barvy. Okruh pouze s drobným převýšením na začátku a na konci, který má necelou míli, tak jdeme se spoustou zastávek téměř hodinu. Jedná se asi o nejfotogeničtější místo v celém parku a musím říct, že i ostatní fotostopy na silničním okruhu jsou parádní.

The Battleship

Crystal Forest

Crotaphytus collaris

Jasper Forrest View Point

Agate Bridge View Point

V severnější části parku už zkamenělé stromy výrazně ubývají a jedná se ve většině případů pouze o fotostopy. Jedním z nich je Newspaper Rock - skála s historickými rytinami; a dalším Peurco Pueblo, kde se rovněž dochovaly znaky pradávných kultur. Musím ale říct, že s každou falší zastávkou jsme více a více vyčerpaní a že byl chytrý nápad projet celý park od jihu, kde se nachází více trailů. Pokud bychom jeli obráceně, budeme unavení a uvidíme toho mnohem méně. Na severní špičce pak už opět jen zastavujeme na focení u Kachina Point, Tawa Point, Whipple Point a Tiponi Point. Pak už opouštíme severní branou park a míříme po dálnici I-40 směrem na Albuquerque. Podrobnější mapa se zaznačenými treky a fotostopy je k dispozici tady: https://mapy.cz/s/kofefubogu . I samotná cesta po dálnici nás baví, vysoké pískovcové skály, v jejichž údolí dálnice vede na hranicích Arizony a Nového Mexika by byly v kterékoli evropské zemi bez váhání prohlášeny za národní park, tady se ve srovnání s ostatními místy o nic až tak zajímavého nejedná. Za hranicemi sjíždíme na město Gallup, kde se občerstvujeme v místním fast-foodu, sjíždíme z dálnice a dál míříme jihovýchodním směrem.

Newspaper Rock

Kachina Point

Whipple Point

Tiponi Point

Naše cesta nyní vede k El Morro National Monument, což je menší přírodní park ukrytý v nížinatých lesích Nového Mexika. Záhy zjišťuji, že těmito místy prochází CDT (Continental Divide Trail), takový menší bratříček PCT (Pacific Crest Trail), na který jsem se letos chystal a dokonce získal i permit pro absolvování trailu. V blízkosti návštěvnického centra El Morro se nachází parkoviště, které jsem dohledal v aplikaci Free Camping jako vhodné k přespání (https://freecampsites.net/#!7301...itedetails), a tak autem prozkoumáváme hezky zařízené parkoviště s toaletami, odpadkovými koši, asi 10 parkovacími místy, několika stoly a několika ohništi, kde se chystáme i my strávit následující noc. Signál je tu sice slabší, ale nějaké informace najít dokážeme. Chybí tu pouze tekoucí voda, ale dostatečné zásoby vozíme naštěstí s sebou. Je ale ještě brzy, a protože je El Morro již pro vstup zavřené, popojíždíme několik desítek kilometrů k jiné procházce - asi k 6 km dlouhému a námi lehce modifikovanému trailu El Calderon (https://mapy.cz/s/bepoduzosu), který vede do kopce ke kráteru stejnojmenného vulkánu.

Kdesi cestou v Novém Mexiku

„Méďo Béďo, kdepak jsi?“

Cestou autem se to vulkány docela hemží a četná jsou i lávová pole podél cesty. Po příjezdu na parkoviště mě nejvíce zaujme malá dřevěná cedulka se třemi písmenky "CDT" a my se pomalu chystáme dát našemu tělu dnes ještě jednou záhul. Stojíme tváří v tvář běžnému americkému trailu v pusté přírodě mezi několika jehličnatými stromy. Podobným obrázkem začíná na youtube takřka libovolné video, kde se účinkující setkají v medvědem černým (Baribalem) nebo chřestýšem. Oba živočichy bychom tu sice rádi viděli, ale pouze z úctyhodné vzdálenosti. Startujeme po malé vyšlapané cestičce a po překročení horizontu a ztracení auta z dohledu se má lehká chůze mění v dupot afrických slonů, který čas od času prokládám zařváním "Méďo Béďo!" nebo "Medvěde, medvěde!". Terka jen nevěřícně vrtí hlavou, proč tak šíleně a zbytečně vyvádím, když tu prokazatelně není ani živáčka. Po pár minutách se ve vysoké trávě něco malého v dáli mihne a já téměř volám 911, aby mě někdo ochránil před...malým králíčkem. Fajn, tak tohle jsem přežil... Cesta pak vede více do kopce a ačkoli nepotkáváme vyjma malinkatých ještěrek žádná zvířata, narážíme na velké množství trusu. Na vrcholu sopky je pak cesta asi nejméně upravená a do nitra vulkánu není, bohužel, kvůli hustě rostoucím stromům příliš vidět. Rozhled především jižním a jihozápadním směrem je dokonalý a ačkoli je vidět na míle daleko, tak žádného medvěda nepozorujeme. Trochu mě přes zákaz nutká touha vzlétnout s dronem, ale nevíme jaká bude cesta zpět a za chvíli se už má začít stmívat.

CDT v těsné blízkosti

El Calderon

Místní flóra

Na vrcholu sopky

Vulkán

Na vrcholu sopky

Vracíme se dolů západní částí okruhu, který vede po nezpevněné cestě a postupně míjíme asi tři býky, kteří jsou úplně nepřipoutaní a snadno identifikovatelní pouze podle macatého údu v zadní části těla. No...nelíbíme se jim, ale projít nás nechají. Na parkovišti si ještě jednou prohlížím tabulku označující CDT a říkám si, že zítra bych se po tomhle trailu chtěl alespoň kousek projít. Z parkoviště se pak autem vracíme několik desítek kilometrů zpět k našemu parkovišti u El Morro, kde se chystáme uvařit večeři a přečkat následující noc.

Běžná plnohodnotná večeře na cestě

Musím říct, že spaní v autě a vaření si dávalo skvělý prostor k objevování hezkých skrytých míst a vytváření parádních zážitků. Večeře nás vyšla obvykle na méně než 3 USD pro oba a skládala se z konzervovaného či instantního jídla a zeleniny jako na obrázku výše. V noci jsme v autě obvykle jednou či dvakrát startovali a asi na 30 minut topili, protože venku se teplota pohybovala pouze kolem 7° C. K zahřátí jsme používali deky "zapůjčené" od Iberie. Tento styl cestování jsme si mimořádně užívali a v autě jsme takto přespali celkem pětkrát - vždy v místech, kdy nebyla možnost získat rozumně naceněné ubytování (maximálně cca 50-60 USD) a nebo pokud jsme potřebovali nabrat čas. Více se k této stránce cestování vyjádřím v části "Co bych chtěl znát a vědět před cestou?" na konci cestopisu.

Den 21. /// 17. 5. 2021 /// Perníkový den

První noc v autě byla naprosto pohodová a bezproblémová a brzy po ránu tak vyjíždíme po silnici východním směrem na Grants a Albuquerque. Vzhledem k tomu, že chceme na oběd dorazit do hlavního města Nového Mexika, vynecháváme návštěvu El Morro, které otevírá až po desáté. Třeba někdy příště. Z úctyhodné vzdálenosti tak alespoň provětrávám dron. Místo návštěvy tohoto místa však plánujeme projít jednu (první) míli po CDT, což je taková malá kompenzace toho PCT. Trasu jsem narychlo naplánoval večer předchozího dne a vede od silnice k rozcestí na úpatí hory Encerrito necelé 2 km (https://mapy.cz/s/povoreloso). Sedáme do auta a cestou opět míjíme lávová pole a vulkány, stejně jako výchozí bod našeho včerejšího treku. Trochu navíc polemizujeme o naší logistice, kdy jsme během včerejška a dneška zbytečně najeli nějakých 100 km nekonečným přejížděním.

El Morro

„Trochu smrdíme a nevypadáme moc hezky, ale jinak jsme úplně normální. Máme taky práci, domov, rodiny a tak...“

Zastavujeme na štěrkovém parkovišti a ve stínu stromů u masivního stolu vidíme skupinu lidí. Na dálku je cítit nepříjemný zápach jemuž dominuje pot a náš zrak zaujme špinavé oblečení a mastné, několik týdnů nemyté vlasy. A já mám radost - nepotkáváme bezdomovce, potkáváme thruhikery. Lidi, kteří před pár týdny opustili své práce, domovy, rodiny i přátele, aby po několik měsíců putovali jen se svou krosnou na zádech od jižní hranice USA 2650 mil až po tu severní právě po CDT. K nám se po zaparkování blíží mluvčí této skupiny a prosí nás, jestli náhodou nemáme trochu vody. Obratem otevíráme zavazadlový prostor a dělíme se o několik lahví. Nabízíme i instantní jídlo, maso nebo cukr, vše jim můžeme na místě ohřát a připravit, ale skupinka chce brzy pokračovat v cestě a tak s díky odmítají. Přitom se pořád omlouvají za to, jak vypadají a jak nevábně voní. Nám to ale nijak nevadí, a tak je spíše uvádíme do rozpaků, když je poprosíme a společnou fotku. Až později si uvědomuji, že dnes jsme se zachovali jako praví trailangels = tedy ti, kteří na cestě podporují hikery, často bez nároku na jakoukoli odměnu. A je to krásný pocit. Následně procházíme ještě naplánovanou trasu, během které potkáváme další dva hikery. Cesta je ale vcelku monotónní a ani dnes na medvědy ani žádné jedovaté hady (bohužel) nenarážíme. Vracíme se k autu, snídáme padesáticentové koláčky a pokračujeme cestou na Grants.

Setkání s thruhikery

Označení CDT

Cestou na CDT

Dnešní noc se chystáme strávit v Albuquerque, což je město, které mám na cestovatelské mapě označené od doby, kdy jsme poprvé viděli seriál Breaking Bad. Ten se kompletně odehrával a natáčel v tomto hlavním městě Nového Mexika, a tak jsem považoval za vhodné, zařadit do plánu cesty návštěvu všech hlavních míst, která se s tímto seriálem pojí. Většina jich totiž slouží stále svému účelu a v samotném seriálu se takřka nikdy nejednalo o narychlo vytvořené rekvizity, ale o skutečná a využívaná místa v této půlmilionové metropoli. Pokud máte tento seriál aktuálně rozkoukaný nebo se jej chystáte sledovat, upozorňuji, že v tomto a následujících zhruba třech odstavcích Vám mohu vyzradit klíčové části děje. Pokračujte až na další tučnou část textu. První místo, které se chystáme navštívit, se nicméně nachází ještě před samotným městem. Jedná se totiž o...poušť. Poušť v blízkosti indiánské rezervace Canoncito. Tu poušť, ve které poprvé vařil Walter a Jesse v karavanu metamfetamin a kde se odehrává i klíčová část poslední série - ukrytí peněz v sudech, přestřelka s DEA a smrt Hanka Schradera. Poušť je rozlehlá a přestože souřadnice se velmi často rozcházejí, domníváme se, že jsme na správném místě. Atmosféra je na tomhle místě ale naprosto úžasná, a tak se alespoň několik desítek minut procházíme po okolí a nakonec lezeme na jeden z menších pískovců a svačíme. Výhledy jsou v tomhle místě jedinečné i bez ohledu na seriál. Spousta plechovek od piva a prázdných lahví dokládá, že i pro zdejší je tohle místo populární.

Poušť v blízkosti Canoncito

Skutečnost, že jsme byli opravdu na správném místě, jsem zjistil až po návratu, když se mi podařilo srovnat pořízené fotografie s realitou, interaktivní mapou a také jsem našel níže pořízený orientační bod.

Srovnání místa prvního vaření

Interaktivní mapa Breaking Bad

Naše časová osa dle Google

Zatčení Waltera Whitea v poušti

Naše fotka stejného místa

Odjíždíme do města. Je lehce po poledni a začínáme mít docela hlad. S chutí bychom si dali lahodné kuře v Los Pollos Hermanos, ale bohužel se jedná pouze o fiktivní seriálovou restauraci. Budova je ale pochopitelně reálná a ve skutečnosti se jedná o pobočku malého amerického řetězec Twisters, který působí v Novém Mexiku a Coloradu. Sjíždíme z dálnice a míříme na jižní konec města, kde se restaurace nachází, ale máme trochu strach. Albequerque je jediné město na naší cestě, které se nachází na seznamu měst USA s vysokou kriminalitou. Snažíme se tak vyhýbat rizikovým čtvrtím a přesouváme se především po hlavních tazích. O pár minut později už parkujeme před ikonickou prodejnou. Lahodné kuře sice v nabídce není, ale za to tu mají slušné burgery. Těší nás interiér restaurace s původními boxy a žlutočervené barevné pojetí, odpovídající prostředí seriálu. Poblíž nápojového postmixu je pak zeď fanoušků seriálu s fotografiemi protagonistů a vzkazy fanoušků. Na zdi u východu se pak nachází původní logo s názvem restaurace Los Pollos Hermanos. Místo, které chci navštívit asi 4 roky, mě ani trochu nezklamalo.

Los Pollos Hermanos

Další navštívená místa už mají charakter spíše fotostopů. Jedná se převážně o budovy či domy, které mají své vlastní majitele, ale před deseti lety se mihly před objektivy kamer. Jako první však navštěvujeme univerzitní parkoviště kousek od restaurace na jižním okraji města, na kterém Walter driftoval v červeném Dodge Challengeru (S04E07). Ne, já ani Terka nedriftujeme. Další zastávkou je bydliště Jesseho Pinkmana ze druhé série seriálu, kdy se potkal s Jane. Ta v jeho bytě nakonec i zemřela. Tady dokonce krátce po pořízení fotografie potkáváme i současného majitele, který si nechtěné popularity nejspíš příliš nepovažuje. Naštěstí nás nezaregistroval. Cestou do severní části města děláme krátkou zastávku před automyčkou Mister, která byla původně Walterovým pracovištěm a později ji koupil za účelem praní peněz. Pak pouze projíždíme opět s krátkým zastavením u firmy Beneke a u prádelny. Předposlední zastávku pak děláme ještě u kanceláře právníka Saula Goodmana, kterou v seriálu zdobila obrovská socha svobody. Místo je aktuálně v rekonstrukci a staví se tu kavárna či restaurace. Při nekonečných průjezdech městem si nelze nevšimnout specificky tvarovaných budov Albuquerque Plaza v centru města.

Univerzitní parkoviště

Dům Jesseho Pinkmana

Automyčka manželů Whiteových

Kancelář Saula Goodmana

Blíží se poslední a asi nejtypičtější zastávka naší tour de Breaking Bad, kterou je dům manželů Whiteových na Piermont Drive 3828. Jestli někdo opravdu nemá rád přijíždějící fanoušky seriálu, tak jsou to právě současní majitelé, kteří kvůli nenechavým návštěvníkům dokonce postavili vysoký železný plot a na zahradě vyvěsili ceduli se vzkazem ve smyslu: "Udělejte si fotku z druhé strany ulice, ale sem nám nelezte. Respektujte naše soukromí." Na jednu stranu pro to mám pochopení, velká spousta návštěvníků reprízovala scénu z epizody S03E02, kdy Walter vyhodil vzteky čerstvou pizzu na střechu svého domu. Na druhou stranu lze o takto známou nemovitost očekávat nebývalý zájem a majitelé by (dle mého názoru) spíš měli zvážit její vlastnictví či využití. Například dům, který se objevil v epizodě S05E03 (Walter a Jesse tu skutečně vařili) majitelé využívají ke krátkodobému pronájmu přes Airbnb (https://www.airbnb.cz/rooms/37809358), což považuji za zajímavé využití. Respektujeme žádost majitelů a před domem se fotíme z úctyhodné vzdálenosti. Všechna navštívená místa jsem zanesl do následující mapy: https://mapy.cz/s/letugopune . Návštěvu obchodu se seriálovými suvenýry v centru města jsme vynechali, i když jsem fanouškem seriálu, tak jsem nenašel jediný důvod, proč tam jet. Končí část, ve které může dojít k vyzrazení děje. Po vcelku netradiční prohlídce města míříme na motel Red Roof Inn Albuquerque– Midtown v centru města, na který jsme přes hotels.com (https://cs.hotels.com/ho117018/) uplatnili noc zdarma (miluju tenhle systém) a přespání nás tak vyšlo jen na několik stokorun.

Dům rodiny Whiteových

Personál je tady zvláštní, požadují zálohu 100 USD na dřevo a celkově prostředí motelu působí jako by se tu prodával fet, že se až bojím nechávat auto na parkovišti. Pokoj je ale vcelku fajn a brzy po zabydlení jedeme ještě do Walmartu doplnit zásoby a sehnat něco k večeři. Lidé v tomhle městě na nás působí docela nepřátelsky, nikoho nevidíme se přirozeně usmát nebo se z něčeho radovat. Ale i když se nám to nelíbí, tak i tohle je tvář Spojených států. V obchodě pořizujeme chlazené burito, které si po návratu na hotel ohříváme v mikrovlnce na pokoji a také nakupuji jedinečnou modrou Pepsi s borůvkovou příchutí (chuťově spíš borůvková Fanta). Plánujeme následující den, kdy se chceme dostat do hor několik kilometrů severně od města. Cílem je pak vystoupat na nejvyšší horu Nového Mexika, známou jako Wheeler Peak, která má výšku lehce přes 4000 metrů. Vzhledem k tomu, že bychom rádi vyjeli někdy mezi pátou a šestou ráno, jdeme spát vcelku brzy.

Den 22. /// 18. 5. 2021 /// Sníh

Brzy vstáváme a od hotelu skutečně vyjíždíme v 6 ráno...tedy v 6:10. Recepční musela před vrácením zálohy osobně dojít zkontrolovat pokoj, jestli jsme ho nezničili nebo něco neukradli. Nakonec nám s otráveným výrazem ve tváři vrací obálku se zálohou a my tak vyrážíme na dnešní cestu. Cílem je parkoviště pod Wheeler Peak jménem Taos Ski Valley v nadmořské výšce okolo 2800 metrů a následně výstup na zmíněnou horu. Cesta je ale ještě daleká, jsou před námi ukrutné 3 hodiny v autě. Opouštíme Albequerque, projíždíme Santa Fé, Espaňolu, Dixon a Taos a pomalu se blížíme k hoře, ukryté v husté mlze. Ubíhají poslední desítky kilometrů, nicméně začínáme narážet na docela zásadní komplikaci. A tou je sníh...tedy spousta sněhu. Zatímco na úpatí hory je pouze několik málo louží, o pár stovek metrů výš už to vypadá hůř než v zimních Krkonoších a na hlavním parkovišti se místy bojíme sjet z vyjetých kolejí nebo zaparkovat. Venku je navíc ukrutná zima, na kterou nejsme věcně ani fyzicky připraveni a je tak nad slunce jasné, že z téhle cesty nebude vůbec nic. Moje výbušná povaha zůstala stejně jako místní řeky u ledu a tak se nastalé situaci spíše smějeme, jak naivní jsme byli. Americké hory jsme prostě podcenili a asi to bude znít hloupě, ale tolik sněhu jsme tu neočekávali. Navíc, když po sněhu před dvěma týdny v Mexiku nebyly i ve větší výšce ani památky. Možná jsme čekali něco málo na vrcholu, ale rozhodně ne takovou kalamitu v necelých 3 kilometrech.

Tady má začínat naše cesta do hor

Parkoviště u sjezdovek

Trochu jsme to podcenili

Narychlo modifikujeme plán, abychom neztratili celý den. Motel máme po včerejším večeru booknutý v Taosu, takže ideálně něco v naší blízkosti. Nakonec ale vyrážíme až do Bandelier National Monument, který se nachází pouze pár desítek mil severně od Albuquerque - jo, kdybychom tam jeli rovnou z hotelu, ušetříme tak 3 hodiny. Takže zpátky na Taos, Dixon a Espaňolu... Před jedenáctou už projíždíme branami tohoto parku, kde nám platí Annual Pass.

Výhled do kaňonu Bandelier National Monument

Budova návštěvnického centra je v důsledku Covidu uzavřena a návštěvníků je tu naštěstí docela málo. Parkujeme na menším parkovišti poblíž piknikových stolů a vyrážíme na základní asi 5 km dlouhý okruh (https://mapy.cz/s/botadabuco), vedoucí skrz historická obydlí Puebloanců, nacházející se v tufových skalách. Tuf je vcelku měkká hornina, která vznikla ze sopečného popela a evidentně slouží dobře jako možný úkryt. Některé otvory v těchto skalách byly vytvořeny čistě přírodní cestou zvětráváním, jiné byly vytvořeny člověkem. Jejich přítomnost uvnitř skal už dokládají pouze černé stropy od otevřeného ohně. Toto území bylo obydlené údajně už 10 000 let před n. l., ale drtivá většina dochovaných obydlí pochází až z let 1200 - 1600. Na některých místech jsou dokonce dochovány malby či piktogramy, znázorňující rodové linie. Okruh nejprve vede podél řeky, kdy lze po pravé straně obdivovat právě onu hlavní skálu plnou děr a po levé hustý les plný černých medvědů a pum. Potom se systémem schodů a žebříků dá z hlavní cesty odpojit a prolézat jednotlivá obydlí. Místy se čekají několikaminutové fronty, ale všichni jsou k sobě vzájemně ohleduplní a milí. Komunikativní Američané se s námi často dávají do řeči a posléze jsou fascinovaní, že do této vcelku zapadlé přírodní památky zavítal i někdo z Evropy.

Bandelier Trail

Některé otvory je možné po žebřících i navštívit

Bandelier Trail

Trošku nás mrzí, že v parku je pouze tento krátký okruh a potom výrazně delší, zhruba 20 km dlouhý vedoucí méně atraktivním lesem a s celkem razantním převýšením. Těch 5 km je na nás totiž docela málo a 20 zase docela dost. Vracíme se k autu a vaříme na přilehlém piknikovém stole oběd - nudle s Teryaki. Důkladně si prohlížím přilehlý informační panel, který se věnuje zvířatům žijícím v bezprostředním okolí a tajně bych chtěl vidět hada, ideálně ale tak 5 metrů daleko ode mě. Zvažujeme, kam během tohoto zcela nenaplánovaného dne ještě zamíříme. Nakonec volíme krátký trail k nedalekému vodopádu (https://mapy.cz/s/letojehato) a vybíráme několik fotostopů v okolí parku. Cesta k vodopádu vede jižním směrem, tedy na druhou stranu než okružní trail absolvovaný během dopoledne. Procházíme řídkým lesem a několikrát překračujeme řeku Frijoles. Celkem mě překvapuje, že podél úzké cesty, na kterou přímo navazuje hluboká rokle, není žádné zábradlí. Tady skutečně stačí špatný krok a člověk letí dolu. Slibovaný vodopád na konci trailu je ale docela slabota, v čemž s námi souhlasí i starší pár z Oklahomy. Vracíme se zpět k autu a pokračujeme v cestě na další vytipovaná místa.

Plazi v národním parku

Cesta řídkým lesem

Vodopád, kterému chybí trocha vody

Stačí krok mimo cestu...

První zastávkou je podle plánu kratičký Jemez Falls Trail Head. Ten má sice pouze obousměrně méně než 1 km a cesta tam vede prudce z kopce, vodopád by měl být ale parádní. Realita nás ale trochu zklamala. Nudná cesta lesem k vodopádu, který byl od nás na vyhlídce vzdálen ještě asi 50 metrů. Ano, jinde bych z toho byl unešený, ale tady mi ta zastávka přišla poněkud zbytečná a po pár minutách se tak opět šplháme zpátky do kopce, sedáme do auta a mizíme po silnici dál západním směrem k vyhlídce na Battleship Rock. Na parkovišti před skálou nás trochu děsí asi tak 10 let stojící a chátrající dodávka předělaná na pojízdný kiosek a obytný vůz zároveň se spoustou skla kolem. Moc dlouho se mi tu parkovat nechce, a tak jen tvoříme fotku a přesouváme se o pár stovek metrů dál na vzdálené parkoviště, u kterého opět vede kratičký trail. Narychlo jsem tady v mapě našel cestu k Warm Springs a chci Terku překvapit vířivkou v americkém lese zdarma. Při troše štěstí bude opuštěná a my si dáme trochu romantiky. Při příjezdu mě ale zklame velké množství aut na parkovišti, přesto zvědavě vyrážíme po trase, na které musíme nejprve slézt několik desítek metrů k řece, tu přejít po lávce a pak opětovně pokračovat do kopce na druhé straně. Cesta je na zdejší poměry docela špatná, často lezeme do kopce po čtyřech a sledujeme malý proud vody, přičemž z nás dvou pouze já vím o jejím původu. Za tuhle takhle náročnou cestu tu Jaccuzi fakt chci! Blížíme se cíli a nacházíme dvě horská jezírka s průzračnou horkou vodou a v nich dva rochnící se páry. Ach jo. Chvilku se procházíme kolem a naštěstí Terka je ta, co přichází s názorem, že k nim asi nepolezeme. Mám v hlavě připravenou dlouhou a přesvědčivou řeč o tom, že jsem turista z daleka (zatímco oni bydlí určitě za rohem) a že s mou energií vynaloženou na šplhání do toho pos**nýho kopce při mé velké váze a v zájmu jisté kolegiálnosti a úcty by mi mohli některé z těch jezírek přenechat, abych se tu mohl taky vycachtat. Nějak se mi jí ale nechce pronášet a ani si nechci vyslechnout suché "Fu*k you, man." Stačí tedy, abych sám sebe přesvědčil, že do toho jezírka vlastně nechci, a tak myslím na tu spoustu malých plaváčků s bičíky, které teď plavou v těch jezírkách s nimi, protože je určitě nikdo léta nečistil. "Chacha", směju se v duchu, jak jsem na ně vyzrál a s lehkým úsměvem se s Terkou vracíme krkolomnou cestou zpět k autu.

Jemez Falls

Battleship Rock

Horká jezírka

Nasedáme do auta a odjíždíme po silnici, kterou jsme sem přijeli, zpět do Taosu. Je na nás ale ještě brzy a rádi bychom se ještě trochu prošli. Tentokrát nevyhledáváme žádný trail v mapě, ale zastavujeme prostě a jednoduše na místě, které se nám líbí. U čistého jehličnatého lesa, skrz který teče klidná řeka, kde roste zelená tráva a po okolí jsou mohutné skály. A byla to pecka! Vyrážíme po vyšlapané cestě vstříc hluboké místní přírodě, kde bych si dokázal představit ta nejdivočejší zvířata. Je slyšet jen hukot ledové vody a vidět pouze pustá pěšinka s několika dřevěnými mosty. S rostoucí vzdáleností od silnice trochu roste moje nervozita, ale brzy si cestu ověřujeme na mapě a zjišťujeme, že i tady se lze projít po menším okruhu, který je v danou chvíli pro nás ideální a má zhruba 6 km (https://mapy.cz/s/capefosula). Jdeme pomalu, parádně se tady fotí. Jediná škoda je, že cesta zpět vede po silnici, ale s tím se nějak smíříme. Po chvilce potkáváme v protisměru jediné dva turisty, kteří jsou stejně jako my překvapeni a nechápou, co tady děláme. V rukách nesou jelení či losí paroží, kterým se nám chlubí a už se vrací zpět k silnici. Doteď mě svrbí mozek, jestli to, co si z lesa odnášeli, je legální. Čím dál jsme od silnice, tím se cesta zmenšuje a lávky přes řeku začínají nahrazovat mohutné balvany. Potkáváme spoustu medvědího trusu všude kolem nás a později Terka téměř hodinu drží v ruce nahrávající GoPro pro případ, že se s místní šelmou skutečně potkáme. Asi po třech kilometrech jsme na konci u vyhlídky v místě, kdy už přes řeku nelze pokračovat. Co nevíme je, že v těchto místech (na mapě bod 2) bohužel končí zajímavý úsek cesty a bylo by vhodné se otočit a jít stejnou cestou zpět. My ale chtěli dokončit okruh. Cesta dál tak pro nás vede hustým tmavým lesem strmě do kopce, kde často vidíme čerstvě odhrabanou hlínu a zpřelámané větve. Zpětně po návratu mám pocit, že tady jsme byli s Terkou medvědům úplně nejblíž. Po náročném stoupání vycházíme pod listnatými stromy na mýtinu. V jednom místě dokonce vidíme stopy požáru, který poničil několik stromů a později procházíme zelenou mýtinou. Tady se trochu ztrácí cesta, ale naštěstí jsme už pouze pár stovek metrů od silnice, a tak se s pomocí mapy v telefonu rychle dostáváme na asfaltovou komunikaci a vracíme se zpět k zaparkovanému vozu.

Las Conchas Trail

Musím říct, že první polovina tohoto trailu bylo jedno z těch nejhezčích míst, která jsme během cesty po Státech viděli. O to víc mě fascinuje to, že se nejednalo o pískovcové skály a nekonečné vodopády, ale přírodu vcelku podobnou té, která je běžná v Evropě. Plni dojmů odjíždíme pryč od trailu a cestou do Taosu projíždíme vojenskou základnou. Sympatický strážník v budce podobné celnici nám dává jasné pokyny: "Držte se na hlavní, nezastavujte a nic nefoťte". S padající tmou se přibližujeme našemu motelu v Taosu (https://www.booking.com/hotel/us...os.cs.html), kde nás očekává sympatická starší recepční. Ta je (stejně jako spousta jiných lidí doposud) překvapena, jak jsme se v této složité době dostali z Čech až tak daleko. My jsme zase překvapeni, že nás zítra ráno čeká snídaně v ceně ubytování. K večeři si dáváme pouze lehký salát z Walmartu a spát jdeme kvůli nabitému programu až pozdě v noci.

Den 23. /// 19. 5. 2021 /// Puma, jakou svět neviděl

Vzhledem k tomu, že snídaně se podává až od osmi ráno, vstáváme na náš vkus docela pozdě. Po dvou letech mám možnost si opět vychutnat čerstvé vafle s javorovým sirupem v levném americkém motelu, které si sám připravím. Nemůžu si pomoct, zbožňuji ke snídani fazole, vajíčka a slaninu, ale tohle je lahůdka snad z jiného vesmíru a napouštění těsta a jeho následné vylévání považuji téměř za rituál. Poctivě zpracuji během celého rána dohromady 4 vafle, prožiju si soukromý hyperglykemický záchvat a až po deváté opouštíme ubytování a vyrážíme na cestu. Vzhledem k tomu, že zítra chceme už běhat po Skalistých horách v okolí Telluride, musíme dnes urazit několik stovek kilometrů severním směrem a vstoupit do Colorada.

„Puma! Puma!!!“

K hranicím nového státu se dostáváme už o hodinu později. Na rozdíl od hranice AZ/NM, kde byla spousta billboardů a informativních oznámení v krásném prostředí stínu pískovcových skal, tak tady je jen jedna oprýskaná cedule. Změnu státu tak ani nijak zvlášť neprožíváme. Dnešní den je hodně o krátkých zastávkách, kde se nám "prostě líbí" a poprvé zastavujeme už krátce za hranicí poblíž jedné z mnoha farem v této oblasti. Je to ale jen pětiminutovka, během které provětrám drona. Ráz pusté krajiny se s najetými kilometry v Coloradu zásadně mění v řídké lesy pokryté vrstvami sněhu a nekonečné kopce. Pochmurné počasí doplňuje slabá viditelnost, a tak kdekoli zastavovat nějak postrádá smysl. Přesto si občasné zastávky dopřáváme, i když tím ukrajujeme tu vcelku malou část dne, která nám po pozdním startu zbyla. Cesta se s příjezdem do města Pagosa Springs stává monotónní, auto po směru ani v protisměru jsme nepotkali desítky minut a Terka zmožená cestou upadá do lehkého spánku... "To je Puma. Puma!", rozbiju její klidné spaní ve chvíli, kdy na okraji vozovky spatřím docela velkou kočičku béžové barvy se specificky prohnutým ocasem. Než ta slova vůbec dořeknu a Terka se vzpamatuje, zvíře je dávno pryč ze silnice zaběhlé v lesíku a mně vrtá hlavou, co jsem to vlastně viděl. Pumy jsou v této oblasti vcelku běžné, ovšem málokdy se objeví takhle blízko civilizaci. Mnohem častěji je možné spatřit kojota, který se ale tomu, co jsem viděl, příliš nepodobal. Také to ale mohl být rys. Má drahá žena je teď ale naštvaná, že usnula, že nic neviděla a že jsem ji nevzbudil dřív.

Na hranicích Colorada a Nového Mexika

Jižní Colorado

Projíždíme Pagosa Springs, na jehož silnicích neustále pobíhají tentokrát malí hlodavci - Sysli Zlataví. Snažíme se je vyfotografovat, ale jsou rychlí a v naší blízkosti se okamžitě schovávají pod zem. Městem pouze projíždíme a Terka říká, že je ráda, že jsme se zase objevili v civilizaci, protože alespoň měla možnost stáhnout další díly svého oblíbeného podcastu "Opravdové zločiny". Tuhle informaci zatím vlastně jen tak přecházím... Větší zastávku s vařením děláme po mnoha neúspěšných pokusech až v Durango na okraji města poblíž řeky v Dallabetta Park, kde vaříme rychlý oběd. Už jsou dvě odpoledne, my zatím vlastně nic neviděli a jsme z toho docela frustrovaní. Vyhledávám tak vlastně první možnou atrakci po cestě, kterou je pestře zbarvený horký pramen Pinkerton. Ten byl svého času velkou atrakcí letoviska s bazény, které tu dnes již neexistuje. Pestře barevnému pramenu byl při stavbě nové silnice v bezprostřední blízkosti dokonce změněn směr toku. Dnes se jedná o ideální místo pro krátkou zastávku na dlouhé cestě, kterou si s Terkou užíváme a konečně můžeme mít radost, že jsme dnes něco viděli.

Sysel zlatavý

Cestou v Coloradu

Pinkerton Hot Springs

Půlhodinová zastávka nám konečně vlije novou krev do žil a vzhledem k tomu, že jsme pomalu dosáhli dnešního cíle coloradských hor, plánujeme vzhledem k pozdější hodině pouze kratší trek na Castle Rock peak po Hermosa Trail s převýšením okolo 400 metrů (https://mapy.cz/s/jukakocacu). Parkujeme na malém hliněném plácku pro 3 auta a nastupujeme na strmou, lesem vedoucí cestu vzhůru k vyhlídce. Vzhledem k tomu, že jsem za tento den najel už asi 600 km, mám všeho tak akorát dost a ani nadmořská výška na mě nepůsobí zrovna dobře. Vlivem nedbalosti a tlaku asi po půl kilometru na cestě zakopávám a padám do rozblácené hlíny. A trucuju. Nějak mám pocit, že se dneska nahoru nedostanu a svou negativní náladu přesouvám na odpočatou Terku. Náš tandem na cestě k vrcholu psychicky i fyzicky hodně brzdím. Přesto ještě pokračujeme oba dál a na vcelku úzké cestičce míjíme během následujících minut několik turistů i jezdců na koních. Pak už svou snahu o dobytí vrcholové vyhlídky definitivně vzdávám a vracím se pomalu do auta, kde dospávám na další cestu. Terka sama pak pokračuje cestou, která po několika okamžicích vystupuje z lesa a pokračuje přímo do strmého kopce po zelené louce kolem dřevěné chaty. Louka se však brzy změní opět v hustý les, kam sluníčko ani přes den nedosáhne. Díky trvalému stínu se zde stále udržuje velká vrstva sněhu, kterou nezbývá než překonat s pomocí velkého klacku jako opory. I přesto se však Terka občas propadne do těžkého sněhu až po kolena. Téměř pod vrcholem navíc vyruší (potřebu vykonávající) kočkovitou šelmu, která okamžitě zmizí kdesi v lese. Těžko soudit, co ve skutečnosti viděla, Terka je přesvědčená, že pumu. Nicméně ten pocit, že jsme dnes oba viděli jednu ze vzácných šelem v Americe, je fajn. Na vrcholu po zdolání zhruba 400 výškových metrů se nabízí krásný rozhled na masiv skalistých hor. Cestou zpět ještě potká rodinku roztomilých králíčků, kteří ji ale v opuštěném lese pěkně vylekají. Dolů tak už skoro běží a nemůže se dočkat, až budeme opět spolu. Sice se vždycky ohledně setkání s divokými zvířaty tváří jako hrdinka, ale když dojde na lámání chleba, je z ní taky pěkný strašpytel. Zhruba po hodině a půl samotného toulání se Terka vrací za mnou k autu a přestože jako rozespalý nemám nejlepší náladu, pokračujeme autem za dalším dobrodružstvím.

Vyhlídka Castle Rock

Castle Rock peak

Hermosa Trail

Vyhlídka

Cestou zpět

Musím říct, že průjezd Coloradem ve stínu skalistých hor je zážitkem sám o sobě a pohledy na všechny strany nás unášejí. Mezi naše další zastávky pak patří převážně horská jezera, podél jejichž pobřeží se v několika případech procházíme. K nim patří (postupně) Haviland Lake, Electra Lake a později Andrew Lake. První dvě nás příliš nezaujala a podle našeho názoru nestojí za delší zastávku už proto, že nemají s horskými jezery příliš společného. Děláme tak pouze fotku a procházíme se pár metrů zablácenou cestou, kterou neevidují ani místní mapy. Proti tomu poslední z postupně navštívených jezer je asi nejhezčí. Možná je to padající tmou, která vytváří temnou atmosféru, že se nakonec rozhodujeme pro kratší procházku po Crater Lake Trail v bezprostředním okolí jezera (https://mapy.cz/s/gecugopeso) směrem ke kráteru vyhaslé sopky. Otáčíme se ale brzy, protože za tmy se vracet nechceme a s končícím dnem se i my chystáme ke spánku. Následující část k městu Silverton je asi nejkrásnějším úsekem cesty, kdy se silnice klikatí ve výšce nad 3 tisíce metrů a my se takřka dotýkáme vrcholků zasněžených hor. V nich se zítra plánujeme potulovat...

Haviland Lake

Andrew Lake

Crater Lake Trail

Blížící se večer

Na dnešní noc máme rezervovaný ten nejkrásnější hotel pod hvězdnou oblohou, který je od nás pouze pár kilometrů jízdy za městečkem Silverton. Už za tmy přijíždíme na Kendall Campground, které už je ale z velké části zaplněné několika desítkami karavanů a záchody jsou bohužel uzavřené. Spousta lidí se ještě potuluje venku a rozhlehlý plácek o velikosti fotbalového hřiště je z hlediska atraktivity místa hodně velký sešup ve srovnání s prvním spaním v osamocené přírodě s dostatkem soukromí. Zůstávat tu nechceme, a tak popojíždíme o pár desítek metrů dál na Sultan Campground (https://freecampsites.net/#!1790...itedetails) v těsné blízkosti řeky (všechna parkoviště v okolí jsou zachycena na mapě: https://mapy.cz/s/babuvupajo). Na tomto parkovišti jsme úplně sami a přes řeku se zdravíme s našimi jedinými sousedy ve velkém RVčku. Narychlo vaříme venku večeři, ke které máme tentokrát konzervu s vařeným hovězím a zeleninou a pšeničné tortilly navrch. Chutnají ale docela divně, jako by byly zkažené...takové nedopečené. Až se světlem baterky zjišťujeme, že ono velké výhodné balení tortill je pouze za produkt k dodělání. Vystačíme si tak s plechovkou jídla a doufáme, že ta vůně nepřiláká medvěda. Napodruhé nám ovšem chutnají více. Usínáme s ambiciózními plány na následující den. Ještě to nevíme, ale následující čtyři dny budou těmi nejlepšími z celé dovolené v Americe.

Den 24. /// 20. 5. 2021 /// Princezna stahovačka

Přes noc teplota klesla až k bodu mrazu, a tak jsme startovali asi čtyřikrát. I když jsme opravdu pouze kousek od treku, který mám vyhlídnutý několik let, odjíždíme za svítání do horského městečka Telluride na druhé straně horského masivu. Plánovaný Ice Lakes Trail vedoucí ke stejnojmennému jezeru tou nejkouzelnější horskou přírodou je po celou sezónu zavřený kvůli požáru v předchozím roce a renovaci trasy a dřevěných chodníčků. Informaci o uzavření trasy jsem bohužel zjistil až v Albuquerque, a proto jsem narychlo musel vymýšlet náhradu o pár desítek kilometrů dál.

Ice Lakes Trail, ke kterému se nepodíváme

Cestu do Telluride si užíváme díky velké spoustě všudypřítomných strmých útesů, majestátní hor, vodopádů a zejména průjezdu městečkem Ouray, které jako by vypadlo ze starých amerických westernů. Ouray je lukrativní lokalitou v Coloradu, což vystřeluje i ceny místních ubytování, a taky místní PHM jsou zhruba o 30 % výš než kdekoli jinde po cestě (asi nejdražší, co jsem za ty 2 týdny viděl). Po téměř dvouhodinové cestě přijíždíme do Telluride a parkujeme na okraji města poblíž dolní stanice lanovky na Coonskin Mountain. Oblékáme se na cestu výrazně víc než při snaze o dosažení Wheeler peak a vyrážíme zhruba na 25 km dlouhý trek. V první řadě ale musíme projít ještě 4 km horským městečkem podél San Miguel River a městského sportovního parku. Podle cedulí na okraji města je totiž hlavní parkoviště uzavřené z důvodu opravy vozovky, což po několika kilometrech zpozorujeme na vlastní oči. Jsme trochu rozlámaní z předchozí noci, ale stejně do toho dnes dáme vše. Na hlavním parkovišti snídáme koláček a pozorujeme hory všude kolem nás. V následující hodině nás čeká drsné stoupání, kdy zhruba na 2 kilometrech nastoupáme téměř 500 výškových metrů.

Telluride

„Z Prahy? Já studoval na FAMU!“

Pro cestu vzhůru si lze vybrat jednu ze dvou možností - delší, ale méně strmou a pro terénní auta sjízdnou prašnou cestu nebo převážně kamenitou a lesem vedoucí kratší cestu (Bridal Veil Trail) v blízkosti koryta řeky. Vybíráme druhou možnost a cestou nás občas předbíhá několik podobných šílenců, jako jsme my, obvykle ale s vybavením na VHT. Zároveň nás překvapuje, že několik lidí potkáváme i v protisměru, vracejících se zpátky dolů. Cestu vzhůru lemuje několik vodopádů, u kterých se pravidelně zastavujeme a osvěžujeme. U jednoho z nich se setkáváme s mladými místními hikery v protisměru, kteří se (jako spousta jiných lidí v Americe) obratem tázavě ptají na náš akcent. "Jste z Prahy?" táží se překvapivě s nadšením, potom co nás hrdě lokalizuji do střední Evropy... "Já tam studoval na FAMU, je to nádherný město, chci se tam zase brzy vrátit." Nějak už nevím, jak na tyhle komplimenty reagovat a jsem trochu v rozpacích z toho, že zatímco všichni chtějí do Prahy, já bych tu zase rád zůstal. Oba hikeři nás upozorní, že cesta dál je hůře schůdná a já se smiřuji s tím, že ani tuhle trasu v celé délce neprojdeme. Nějak mi to ale nevadí - pohledy na zasněžené hory a mohutné vodopády jsou pro mé srdíčko dostatečně potěšující.

Bridal Veil Trail

Náročným stoupáním se dostaneme až k menšímu stavení nad vodopádem, kde po zkušenosti s Alpami očekávám občerstvení a předraženou ubytovnu. Tady je to elektrárna ověšená několika cedulemi s informací, že se jedná o soukromý pozemek. Vcelku mě překvapuje, že takové místo není využito komerčněji a kolem budovy procházíme dál do nitra hor. Pomalu stoupáme cestou, podél které se s každým dalším krokem nachází více a více sněhu, zatímco po naší pravé ruce teče rozbouřená řeka. Už vůbec nikoho nepotkáváme. Po dalších 3 km nacházíme opuštěnou rolbu a je nám tak v mžiku jasné, proč je ta cesta tak dobře schůdná. Jde se dostat ještě o kousek dál, ale pak odhrabaná část končí. Dál už vidíme jen širokou sněhovou pokrývku nad korytem řeky a několik stop od sněžnic nad ní. Pokud bychom viděli konec téhle cesty, asi bychom to kousli, ale vzhledem k tomu, že máme vystoupat ještě asi 400 výškových metrů a nevíme, jak vypadá cesta na druhé straně hory, nechceme riskovat. Otáčíme se a podobnou cestou se vracíme zpět při pozorování vodopádů na Ingram Creek. K nim jsme se kvůli zvolené cestě vzhůru původně nedostali.

Bridal Veil Trail

„Jak to, že máme tak málo dat? Vždyť ještě včera jich bylo dost na deset dílů podcastu.“

V poslední části cesty přemýšlíme nad dalším programem pro dnešní den a rozhodujeme se projít ještě Bear Creek Trail. Je to vlastně cesta, po které bychom se vrátili, pokud bychom prošli celý okruh. Při vyhledávání cesty provádím běžnou kontrolu množství spotřebovaných dat a něco mi tady nesedí. Včerejších spotřeba lehce přes 5 GB nám vzrostla téměř k 8 GB a jak rychle počítám, tak při běžné spotřebě nám to na zbytek dovolené nevystačí. Jsem zděšený a nechápavě se po zjištění obracím na Terku, jestli neví, co velkého jsme stahovali. "Tolik dat jsme vyčerpali? Tak to netuším - já stahovala jenom deset dílů Opravdových zločinů, abychom se na cestě nenudili," sděluje mi má drahá žena s úsměvem školního dítěte, které právě tatínkovi počmáralo faktury obrázkem z výletu, aby mu zlepšilo náladu. Každopádně jsme doma a já v hlavě vymýšlím úsporný plán na čerpání dat pro následující dny. Na celou Ameriku nám to ale už nevystačí, a tak se v dalších dnech podíváme po nové SIM kartě. Aby si Terka svou chybu pamatovala a pro příště se jí vyvarovala, sama od sebe mi navrhuje, že bych jí mohl vymyslet nějakou potupnou přezdívku. Když před pár lety omylem špatně uzavřela kanystr plný nafty, který pomalu vykapal do kufru auta, obdržela ode mě hanlivou přezdívku "Princezna Ropáček". Navrhuje mi tedy: "Když jsem teď vyplejtvala všechna data, mohla bych být třeba Princezna Datovka, ne?" "Kdepak, to je mále potupné." Oponuji kvůli nedostatečně posměšné přezdívce. "Myslím, že lepší bude Princezna Stahovačka!" "To ne! To zní hrozně..." Rozpakuje se Terka, která si konečně uvědomuje hořkost svého trestu.

Pohled do údolí směrem k Telluride

Scházíme do centra Telluride, odkud se vypravujeme po vyhlídnutém a mírnějším Bear Creek Trail k vodopádům Bear Creek Falls. Na cestě je o poznání větší množství lidí, často i starších, kteří směřují ke stejnému cíli. Po spaní v autě a celkem náročném dopoledním výstupu se vcelku brzy dostavuje únava a zdolávání sebemenšího převýšení nás sebevíc vyčerpává - málokdo toho má dnes v nohách tolik jako my. "Už je to jen kousek, tak ještě zaberte. A hlavně nezastavujte na prvním místě před vodopádem, odkud ho uvidíte - dá se dojít až úplně k němu," motivují nás místní aktivní senioři. Vodopád je krásný, i když podle fotek se tímto místem před pár týdny valilo mnohem větší množství vody. Usedáme na dvou kamenech podél cesty a užíváme si pohled na vodopád pod zasněženými vrcholky hor. Pohled, který se teď nabízí pouze nám. Cestou zpátky ještě fotím drobnou odbočku, kudy vede do hor cestička, napojující se na náš původní Bridal Veil Trail. Obecně nám oblast okolo Telluride přijde neskutečně krásná, protože pohled na hory se nabízí skutečně kdekoli, kam se podíváme. Náš původně plánovaný okruh je vidět tady: https://mapy.cz/s/dunezobude ; to co jsme reálně prošli pak zde: https://mapy.cz/s/cudaseruva .

Bear Creek Trail

Bear Creek Falls

Po návratu k autu vyjíždíme z města a zastavujeme u první možné vyhlídky u hlavní silnice, v blízkosti regionálního letiště. Je po třetí odpoledne a za celý den jsme kromě sladkých koláčků nic pořádného nesnědli, a tak vybalujeme vaření a užíváme si plechovkové těstoviny v červené omáčce. Na místě se během našeho oběda zastavuje několik podivných individuí, nejvíce mě zaujal první člověk s osobním autem (ve kterém prokazatelně i spával), který si nejprve zvěčňoval tlačítkovým telefonem vrcholky hor, aby mi pak řekl, že je profesionální fotograf a ukázal mi fotoaparát se snad třiceticentimetrovým objektivem v autě na sedačce vedle něj. Jsem trochu v rozpacích, ale foťák mu pochválím.

Cestou z města

Při zastávce na oběd

V pozdním odpoledni se s několika fotozastávkami po cestě vracíme zpět do Ouray. To město mě zaujalo a na mapě jsem navíc objevil několik stezek jižně od města v blízkosti Ice Park, označených jednoduše jako South Park Trail, částečně navíc tvořící větší okruh okolo města Ouray Perimeter Trail. Navíc jen pár kilometrů dlouhých - to je přesně to, co teď hledáme. Při příjezdu k parku ale bohužel zjišťujeme, že je místo uzavřené a projít se do vyhlédnutých míst aktuálně nejde. Vzhledem k tomu, že jsme dnes už něco vyšlápli, nás to vlastně ani tolik nemrzí. Bereme tak za vděk alespoň několika zpřístupněnými vyhlídkami a procházíme pouze několik stovek metrů po otevřené části. Je tu úplně mrtvo, ticho rozbíjí pouze mohutné vlny Uncompahgre River. Pak se přesouváme ještě jižně od města k vyhlídce, podél které jsme ráno projížděli, na Bear Creek Falls, kde se potkáváme se starším americkým párem v RVčku a opět stejná procedura... "Odkud jste? Praha? Wow! To je daleko! Co jste viděli? Kam se chystáte? Užijte si to!" Musím říct, že všechny dnešní vyhlídky nad řekou jsou spíše záležitost pro Terku, která na rozdíl ode mne dokáže ocenit výšky a nevadí jí stát na podlahovém roštu a koukat hluboko pod sebe. Později se zastavujeme ještě u několika vyhlídek (např. na jižní straně nad Ouray) a míříme si to směrem ke Grand Junction. Na všech těchto místech jsme takřka úplně sami, což se pozitivně podepisuje na naší náladě a pohodové atmosféře.

Kaňon v South Park Trail

Vyhlídka na South Park Trail

Bear Creek Falls

Ouray

Je relativně brzy, ale přesto v důsledku náročného programu už míříme na ubytování. Nikam nespěcháme a užíváme si pohled na hory. Cestou v autě hledáme spaní pro následující noc, protože bez sprchy to dneska nedáme. Využíváme ještě poslední noci zdarma na hotels.com a rezervujeme druhý nejlevnější motel ve městě Montrose, ale se snídaní v ceně (https://cs.hotels.com/ho1019714016/). Ten se nachází pouze pár km od Black Canyon, který plánujeme zítra hned po ránu navštívit. Pouze pár minut po opuštění Ouray zpomaluji u menší polní cesty kvůli přebíhající kočce, která po přiblížení vypadá překvapivě málo jako kočka, ale mnohem víc jako pes. Nebo spíš kojot? Zvíře se příliš nebojí, a tak se nám daří podél něj bez problémů pomalu projet a o kousek dál zastavit. V poslední chvíli se nám jej dokonce podaří vyfotit. Ve skutečnosti se jednalo pravděpodobně o lišku. Lépe vyfotit se nám ji ale bohužel nepodařilo.

Vyhlídka cestou

Liška u silnice

Přijíždíme na ubytování, které působí divně a sociálně. Po parkovišti pobíhá několik dětí patřících k opodál sedícím hlučným rodinám. Recepční na nás působí lehce sjetým dojmem a vydává nám klíče od jednoho z krajních pokojů. Asi bych tenhle motel spíše nedoporučil, ale jedna noc se tady zvládnout dá. Voda teče teplá, Wi-Fi je stabilní. Konečně mohu opět připojit počítač k síti a večer ještě kontaktuji Student Agency, u kterých měním náš let a zkracuji pobyt v Americe o 1 den, což pro nás znamená jediné - musíme trochu zrychlit, abychom celý okruh stihli dokončit včas, máme totiž o 22 hodin méně. Nově tedy z Phoenixu nepoletíme do Chicaga a Londýna, ale do Miami a Madridu. Sen o letu v Dreamlineru se tak rozpadá. Večer řešíme ještě drobnou administrativu, plán na další dny a také diskutujeme o tom, zda si před odletem do Evropy budeme dělat antigenní test a nebo se spolehneme na rakouské pravidlo, kdy při příletu není třeba být testovaný.

Mapa nové cesty

Den 25. /// 21. 5. 2021 /// American style & American smile

Ačkoli dnes nikam nespěcháme a máme spíše volnější den, tak vstávám ještě před šestou kvůli schůzce v Praze v brzkých odpoledních hodinách. Později čtu v mailu potvrzení od Student Agency o přebookování mého letu a pak už míříme na snídani, která ale "údajně" kvůli Covidu je pouze balená a je možné ji zkonzumovat výhradně mimo veřejné prostory hotelu. Vzhledem k tomu, že restaurace v celém Coloradu naprosto normálně fungují, to zní dost divně. Motel, za který jsme si připláceli výhradně kvůli snídani, nabízí pouze balené sladké pečivo. Kromě klasických donuts tu je několik druhů polomáčených či spoustou cukru sypaných nezdravých dobrot. Vzhledem k tomu, že snídaně přišla asi na 5 USD na osobu a jeden balený zákusek stojí řádově nižší desítky centů, nabíráme si každý čtyři kousky nejen na snídani, ale i později na cesty.

Vzhledem k tomu, že recepce je permanentně prázdná, odhlašujeme se pouze vhozením klíče do schránky a odjíždíme k další z plánovaných zastávek, kterou je tentokrát národní park Black Canyon of the Gunnison. Kaňon v tomto národním parku není ani největší ani nejhlubší, za to je ale mimořádně strmý a temný, že do některých míst u řeky svítí slunce pouze 33 minut denně. Projíždíme vstupní branou a parkujeme hned u první vyhlídky jménem Tomichi Point. Právě tady se nachází první pohled na tmavé skály, které daly parku své jméno a okem takřka ani není vidět ta malá říčka, která tudy protéká. Pak už pokračujeme k návštěvnickému centru, na kterém obdivujeme zejména personál. V důsledku Covidových opatření jsou vnitřní prostory uzavřené, nicméně všichni správci vynesli stoly, informace, mapy a vše ostatní ven před budovu a na každého příchozího návštěvníka si udělají dostatek času, aby vše vysvětlili, poradili, navedli či popsali. Přes přátelský a otevřený přístup, se kterým jsme se v Americe setkali, není tohle až tak běžné a je vidět, že tyto lidi jejich práce baví. A také je vidět, že na rozdíl od jiných míst jsou tady rádi opravdu za každého příchozího návštěvníka. Bez zastávky v návštěvnickém centru míříme nejprve na Gunnison Point, což je vyhlídka vytvořená na velmi ostré skále (až mi z toho bylo nepříjemně), kterou obtéká ze severní a východní strany řeka. Odtud se přesouváme na blízký Oak Flat Trail, který je sice v hezké přírodě, takřka nikoho tu nepotkáme a dáme nohám zase trochu zabrat při zdolávání mírného převýšení, ale nenabízí nijak zvlášť zajímavější pohled na kaňon či řeku, než je z Gunnison Point. Jediný pohled je z velkého balvanu zhruba uprostřed okruhu, odkud na nás volá postarší pár z Ameriky: "Pojďte sem! Tady je krásný výhled, to se vám bude líbit!", načež opouští své místo, aby jej přenechali nám a přejí nám, ať si ten výhled užijeme. Opět přemýšlím, kdy (jestli vůbec) se mi něco takového stalo v Česku. Když to konfrontuji se zabíráním lehátek v 6 ráno u bazénů v dovolenkových destinacích...

Výhled z Tomichi Point

Pohled na Gunnison Point

Gunnison Point

Oak Flat Loop Trail

Vracíme se k návštěvnickému centru, kde mezitím správci zveřejnili seznam divokých zvířat a kdy je v oblasti viděli naposledy. Nás pochopitelně nejvíce zaujme Black Bear - naposledy jej tu spatřili před třemi dny. Terka se hned jde vyptávat, kde by bylo nejvíce možné medvěda vidět, což rangera uvede do rozpaků: "No, víte, lidi se spíš snaží vyhnout setkání s medvědem. Ale největší šance je asi na Oak Flat Trail." Ten jsme před chvílí "neúspěšně" prošli, ale tak co se dá dělat. Šancí na spatření této šelmy bude snad ještě dost. Autem se přesouváme dál po Black Canyonu a navštěvujeme jednotlivé vyhlídky. V parku je relativně málo lidí (tak deset až dvacet aut), a tak se každý snaží navázat kontakt a každý se ptá na náš atypický přízvuk. Na jedné vyhlídce se z nás stávají takřka celebrity, když z dáli při společném focení slyším: "To jsou ti, co jsme říkali. Oni přijeli až z Prahy v Evropě. A byli taky v Mexiku, aby mohli letět do Phoenixu." Každý nám říká, jak má Evropu a zejména Prahu rád a zároveň se ptá, jak se nám v té Americe líbí. A je to skvělý pocit.

Během dopoledne procházíme ještě kratičký Warner Point Natural Trail a užíváme si pohled ze Sunset View, Cedar Point, Chasm View nebo Devils Lookout. Snažíme se koukat i na druhou stranu kaňonu, jestli tam náhodou neuvidíme medvědy. Na jedné z vyhlídek se pak potkáváme se starším Američanem, který se začte do mého trička, jež jsem si přivezl ze španělského Santiaga de Compostela po dokončení pouti. "Bože můj, ty jsi šel po Caminu do Santiaga?" S úsměvem přikyvuji a dodávám, že to bylo už před dvěma lety. Dál se mnou vede příjemnou diskuzi, že odkud jsem šel, kolik jsem toho ušel, co jsem viděl a co se mi líbilo nejvíc. Poslední otázkou je, odkud jsem, což tohohle člověka překvapí snad nejvíc. "Jo, v Čechách to znám! Tam žije moje dcera s manželem a s dětmi! Ale nemáte tam teď úplně dobrou covidovou situaci..." poznamená tázavě a provizorně udělá dva nenápadné menší kroky dozadu. S tím bohužel nemůžu než souhlasit, i když situace se už pomalu zlepšuje a přiznávám mu, že naše cesta směřovala přes Mexiko do Ameriky hlavně kvůli očkování, které jsme už před týdnem podstoupili, což mu přijde velmi impozantní. Slovy "Good job" hodnotí celou naší cestu. Zastavujeme se ještě u jedné z vyhlídek a s blížícím se polednem plánujeme další program tohoto dne.

Sunset View

Cedar Point

Chasm View

Black Canyon of the Gunnison

Odjíždíme od Black Canyon zpět do Montrose s tím, že jsme medvěda opět neviděli a chystáme se zastavit u dalšího z amerických fast foodů, který mám na seznamu - Arbys. Ten se podobně jako většina ostatních specializuje na nejrůznější druhy burgerů, maso je v nich ale poněkud jiné, nakrájené na tenoučké plátky, které mohou vzdáleně připomínat plátky šunky (ne, rozhodně nedostanete v jednom burgeru jen jeden "plátek šunky"). Další zajímavostí jsou přílohy, kdy klasické hranolky nahradily jakési bramborové spirály, které jsou doplněny o několik vlastních omáček (upřímně, ani jedna z nich nám nechutnala).

Naše další cesta vede k městečku Grand Junction, kde potřebujeme vyřešit několik věcí spíše administrativního charakteru. Konkrétně potřebujeme vyprat oblečení, které nám pomalu dochází, koupit SIM kartu, kterou nám Princezna Stahovačka před dvěma dny vyplýtvala, doplnit zásoby pro následující dny a pokud k tomu bude možnost, tak vybrat hotovost z bankomatu. A případně se porozhlédnout po levném motelu, protože v opačném případě nás následující dvě noci čekají dvě přespání v autě. První problém řešíme hned na okraji města, kde poprvé v životě zjišťujeme přednosti a úskalí samoobslužné prádelny Washboard Laundromat. Většina lidí pouze přiveze oblečení, nechá jej na odbavovací přepážce a o 2 hodiny později jej vyzvedne vyprané a usušené, my si hezky užíváme celý proces začínající rozměněním a vhazováním čtvrťáků do pračky tak, jako to známe z filmů a seriálů. Je ale fakt, že jsme tímhle blbnutím (praním a sušením) ztratili přes hodinu času.

Přesunujeme se k naší další zastávce - Walmartu ve stejném městě, kde doplňujeme zásoby a snažíme se sehnat SIM kartu. Místní prodejce nám ale tvrdí, že americká SIM nám v evropském telefonu fungovat nebude a nákup nám rozmlouvá. Mně osobně to přijde jako kravina, ale zbytečně vyhodit 20 USD se nám nechce a tak, když na telefonu nalezneme v jiném obchodním centru pár kilometrů od nás prodejnu T-Mobile, přesouváme se tam. Operátor nabízí sice dražší SIM kartu, ale neprodává zboží, prodává službu. Slečna na prodejně tak stráví s Terkou nastavením SIM karty asi půl hodiny, ale opět máme dost dat, tak snad se Stahovačka poučila. Já se mezitím pokouším vybrat hotovost z bankomatu U.S. Bank, která (jak jsem později zjistil) má vůbec nejmenší poplatky za výběr hotovosti ze zahraničního účtu (snad méně než 2 USD) a nemá výrazněji omezený limit. Bohužel, bankomat rozpoznává pouze můj český účet a Equa mi nenabízí v internetovém bankovnictví žádnou možnost, jak zabránit výběru české měny. Tohle byla nicméně chyba na straně mé banky. Přes nejrůznější vyhledávače se snažím ještě najít vhodný motel pro dnešní noc v nejbližším okolí, ale cenovka přes 2000 CZK nám nedává moc na výběr, a tak prostě zvládneme 2 noci po sobě v autě. Chvíli to trvá, než se s Terkou opět potkáváme na parkovišti a pak už pokračujeme k hranici se sousedním Utahem.

Pro spaní v autě je ale ještě brzy, čeká nás stále ještě několik hodin světla. Před opuštěním města na jeho jižním okraji tak vjíždíme do národního parku Colorado National Monument, kde nám platí i Annual Pass. Na druhou stranu, nemáme bohužel dost času projít tu žádný menší či větší trail (ono je to ve výsledku stejně jedno, protože tady takřka žádný není, jeden jediný je součástí ADT a prochází parkem takřka v celé jeho délce a v jiné výškové úrovni). Park je nádherný a silnice vedoucí až k vrcholkům hor nabízí úžasný výhled se spoustou menších zastávek pro posezení, občerstvení a pokoukání. Některé jsou zcela oficiální, některé pak méně. Nepříjemné jsou mi silnice vedoucí k samému okraji, kdy těsně za svodidly následuje okraj hory a pak stovky metrů hluboký spád. Postupně zastavujeme u několika vyhlídek nad Red Canyon, Ute Canyon a pak i největší Monument Canyon. Ze všech vyhlídek za nejhezčí považuji Grand View a Independence Monument View u posledního ze zmiňovaných kaňonů, které nabízejí pohled na osamocený skalní útvar Independence Monument. Lehce zklamaný jsem z jakési izolovanosti prostředí, kdy nemohu sestoupit na dno kaňonu, ale lze se pouze kochat několika výhledy při pohledu shora. Pak už se dostáváme k návštěvnickému centru, poblíž kterého se nachází zpoplatněné (ale bohužel plně vybookované) kempoviště. Za vděk tak vezmeme alespoň vyhlídkami na Window Rock a Book Cliffs View. Zhruba hodinu a půl od vjezdu národní park severní branou opouštíme.

Cold Shivers Point

Vyhlídka nad Red Canyon

Ute Canyon

Coke Ovens Overlook

Monument Canyon

Grand View

Po dálnici I-70 pokračujeme na Utah. Dnešní noc strávíme na nejzápadnějším okraji Colorada v oblasti zvané Rabbit Valley, necelý kilometr od hranic se sousedním Utahem, kde nacházím vhodné místo pro kempování (https://freecampsites.net/#!500&...itedetails). Parkovacích plácků je tady v okolí několik, avšak ty nejpopulárnější (např. Jouflas Camp) se stolečky a s toaletami jsou rozebrané do posledního místa. Spousta řidičů se snaží dostat dál, ale terén je vcelku náročný. My se našich požadavků na komfort pomalu vzdáváme a nakonec zastavujeme na Rabbit Valley Parking, kam vede dobrá cesta, je v blízkosti nájezdu na dálnici a hlavně jsou tady toalety. Navíc stojíme hezky v závětří pod menším kopcem. Domnívám se, že parkoviště je primárně určené pro denní hikery, ale pokud nás někdo v noci vyhodí, tak se jen posuneme dál. Toaleta je opatřena poněkud netradičním upozorněním, ať ji všichni udržují v čistotě, protože místní správa na to nemá kapacity. K našemu překvapení je ale naprosto čistá, dokonce je tu i toaletní papír. Kromě nás na parkovišti stojí jen dvě auta, z nichž jedno brzy po našem příjezdu odjíždí. Večeříme salát a s pohledem na západ slunce v klidu a v pohodě usínáme.

Zapadající slunce

Příjemné parkoviště

Člověk po přečtení tohoto vzkazu čeká ledacos...

...tohle ale rozhodně ne

Den 26. /// 22. 5. 2021 /// Tam, kde měla být ruka ve skále

Probouzíme se brzy po rozednění na osamoceném plácku v poušti, někde na hranicích Colorada a Utahu. Trochu mě překvapuje, že jsme tu pořád úplně sami, ale možná někdo v noci stihl přijet a zase odjet. Tohle přespání v autě bylo zatím asi ze všech nejklidnější a nejpohodovější za celou dovolenou. Naposledy využíváme služeb místní neudržované kadibudky a vydáváme se na cestu západním směrem po dálnici I-70 vstříc novému státu. Dnešní program jsme původně plánovali rozdělit do dvou dnů, ale když jsme se dozvěděli o změně našeho letu a celou dovolenou nakonec stáhli o den, museli jsme někde ubrat, a nakonec to odnesly národní parky ve východním Utahu.

Probuzení před šestou ráno

Ještě před tím ale plánujeme malou zastávku v kaňonu Sego. Ten se nachází pouze několik kilometrů od hlavního tahu, poblíž města Thompson Springs a dokládá existenci starých indiánských kultur v této oblasti už před čtyřmi tisíci lety. Sjíždíme z dálnice a v cestě nám stojí přejezd s varovnými červenými světly. Čekáme několik minut, než z cedule poblíž přejezdu přečteme, že pokud nic nesvítí, můžeme jet a pokud svítí, tak se musíme rozhlédnout, ale i tak můžeme jet. A tak jedeme. Hned za přejezdem končí asfalt a silnice se mění v prašnou cestu, ale sjízdnost je pohodová. Po chvilce na mě Terka zakřičí "Pozor, medvěd!", ale vidíme jen další krávu ve vysoké trávě. Zase! Po pár minutách se dostáváme k cíli v mapě a na malém parkovišti necháváme auto. Odtud už míříme pěšky k volně přístupným skalám v opuštěném kaňonu, kde na člověka dýchá několikatisíciletá historie. Nachází se tu celkem troje různé petroglyfy z různých historických období a od různých kultur. Obrazy nejčastěji zachycují lovce, lidské postavy, horské ovce či geometrické vzory; lze si však všimnout i netradičního vyobrazení hlavy jako lebky s velkýma hmyzíma očima. Po zhlédnutí všech skal se přesouváme autem ještě o kus dál k indiánskému hřbitovu (nepřístupnému) a nedaleké město duchů (farma z 19. století a několik stavení) vynecháváme. Potkáváme několik dalších lidí, kteří tu očividně nocovali a máme z téhle zastávky příjemný pocit. Na dnešní den nás tohle místo dobře naladilo a o pár minut později už uháníme po dálnici k severní části Canyonlands National Park.

Petroglyfy

Tento vcelku rozlehlý národní park se proslavil zejména díky filmu 127 hours, ve kterém se Aron Ralston (v podání Jamese Franca) snaží zachránit po dobu více než pěti dnů po zaklínění jeho ruky ve skále. Národní park má severní a jižní část, přičemž oba dva vstupy jsou na dálnici I-191 vzájemně vzdálené 80 km. Kvůli velkému množství stezek je tak obtížné navštívit obě části parku v jednom dni. Odbočujeme tak k první, severní části národního parku a pokračujeme dalších 30 km ke vstupní bráně, kde se prokazujeme Annual Passem. V národním parku je bezpočet stezek v délce od jedné do několika desítek mil, my si vybrali spíše ty kratší, ale na různých místech. První zastávkou hned za vjezdem do areálu pro nás tak byla vyhlídka na Shafer Canyon. Malý okruh procházíme ve společnosti několika málo rodin s dětmi, kteří si stejně jako my přivstali a využívají benefitu vcelku volného parku. Výhledy do dalekého a hlubokého kaňonu jsou zase něčím novým, co jsme během cesty po Americe ještě neviděli. Za pomoci mapky, kterou jsme dostali u vjezdu plánujeme další zastávky v parku a brzy pokračujeme k výchozímu bodu Upheaval Dome Trail.

Cesta k národnímu parku - ne ještě park samotný

Shafer Canyon

Stěny Shafer Canyon

„Wow! To jsou ale parádně barevné fotky! Co to je za novou verzi iPhonu?“ - „To totiž není iPhone, to je Motorola.“ - „Blééé... Motorola?“

Upheaval Dome Trail (https://mapy.cz/s/morufamobe) je pro nás taková malá náhražka za výrazně delší Syncline Loop Trail, který bychom sice asi ušli, ale znamenalo by to pro nás, že dnes tu už neuvidíme nic jiného. Vyrážíme tak vzhůru na kráter, přičemž stíháme partu tří mladých slečen ze sousedního Colorada. Na první vyhlídce se seznamujeme a vzájemně se fotíme. Slečny jsou přitom uchváceny mým mobilním telefonem, který si vyměňují, aby si jej všechny dosyta prohlédli... "Wow! To jsou ale báječný fotky, má to tak parádní barvy. Co to je za novou verzi iPhonu?" Jsem trochu v rozpacích... "No, tohle není iPhone. Tohle je telefon od Motoroly." Nadšení slečen opadlo tak rychle, jako když dítě otevře mrazák a najde krabici vanilkové zmrzliny, ve které je ale zmražený segedín. "Ughhh... Motorola?" Samotný kráter je opředen spoustou tajemství, protože nikdo neví, jak vznikl, a tak se tu nachází informační cedule, která polemizuje o několika možnostech vzniku. Cesta na slunci je docela úmorná a jsme rádi, že jsme zvolili jen tuhle kratší variantu. Poslední část trailu je hladká, kluzká, a tedy nejnáročnější. Nakonec se ale dostáváme k vyhlídce a užíváme si široký rozhled na vápencové a pískovcové kaňony. Stejnou cestou se vracíme zpět a po návratu už je malé parkoviště zaplněné do posledního místa. Bylo chytré sem vyrazit hned ránu. Další zastávkou je jen pár kilometrů vzdálená zakulacená skála Whale Rock (https://mapy.cz/s/hosofefade), která z velké části převyšuje okolní terén a nabízí tak úžasný rozhled do všech stran. Na jejím vrcholu se seznamuje s americkým párem z Georgie a vzájemně se fotíme na všechny světové strany, protože každý pohled je tady skutečně jedinečný. Svou zásluhu na tom má ale i současná situace a velmi malé množství návštěvníků (doposud jsme potkali za celý den v parku tak 50 lidí). K autu se vracíme plni emocí, protože tohle je mnohem lepší než ta Amerika, kterou jsme si několik posledních týdnů představovali a jsme neskutečně šťastní, že jsme se sem rozhodli jet.

Výchozí bod Upheaval Dome Trail

Vyhlídka na kráter

Upheaval Dome Trail

Whale Rock

Pohled z Whale Rock do kaňonu

Pohled směrem k Upheaval Point

To nám pouze dodává sílu a chuť toho vidět a prožít ještě mnohem víc. Naší další zastávkou tak je parkoviště u Aztec Buttle Trail. Pěšinka vedoucí od parkoviště se v polovině rozdvojuje, přičemž západní cesta vede na bezejmenný vrchol a severovýchodní cesta pak na vrchol Aztec Buttle, kde je i malý okruh. My si vybíráme oba dva vrcholy, protože na východním nás lákají nové výhledy do kaňonů a na západním zase prastaré sýpky a úkryty ve skále (https://mapy.cz/s/mavaseruha). Výstup na západní je menší a snazší a pravdu říct, příliš nás neuchvátil. Jedinou zajímavostí jsou skalní otvory, na které se ale pravidelně stojí fronta. To je ovšem nedělá méně zajímavými. Na východní vrchol je výstup náročnější, delší a mám pocit, že není ani jeden oficiálně vyznačený. Leze se tak nějak podle toho, kudy to komu jde. Z vrcholku je hezký výhled na Trail Canyon a mám pocit, že tento záběr se objevil i ve filmu Mackenna's Gold z roku 1969. Ani tady nedáváme telefon vůbec z ruky, kolik míst tu chceme zvěčnit. Autem se pak přesouváme na nejjižnější konec parku k vyhlídce Grand View Point, které je už výrazně zaplněné - není divu, je téměř poledne a spousta rodin tady obědvá oblíbené sendviče s burákovým máslem. I tady se vypravujeme na 3 km dlouhý a celkem schůdný trail (https://mapy.cz/s/cudojupedu), na kterém je kromě výše uvedené i několik dalších vyhlídek. Místo je ale dost zaplněné, a tak vcelku ztrácí na romantice. Vidíme ale konečně jihovýchodní (směrem k řece Colorado) a jihozápadní část národního parku. Na konci trailu je menší vyvýšenina, odkud je krásný pohled na skálu Junction Butte. Po návratu k autu už máme docela hlad, a tak se pomalu vracíme po hlavní cestě a hledáme parkoviště vhodné k vaření. Ta jsou ale rozebraná do posledního místečka a my tak máme smolíka. Navíc dnes toho chceme stihnout ještě dost. Krátkou zastávku na fotku děláme u vyhlídky na Buck Canyon a poslední trail, u kterého zastavujeme je Mesa Arch Trail (https://mapy.cz/s/rofamajele). Tady už parkoviště praská ve švech a zvažujeme, jestli se na okruh vůbec vydávat. Naše chuť po poznávání je obrovská a po pár minutách už ťapeme poblíž řídce rostoucích utahských jalovců. V dáli vidíme vysokou a mohutnou skálu Airport Tower, kterou mylně považujeme za cíl tohoto okruhu. Realita je ale jiná a cesta končí u fotogenického oblouku, na který se stojí fronta jako na Trolltungu. Tady už nepotkáváme desítky lidí, ale stovky až tisíce a celé masy se často přesouvají v řadě po skupinkách. Ranní atmosféra je pryč, do fronty si nestoupáme. Viděli jsme tu v parku velkou spoustu hezčích míst. Davem lidí se prodíráme zpátky k autu a opouštíme park. Cestou vyhlížíme potenciálně vhodné místo pro vaření obědu, ale všude je stále plno. Nakonec tak měníme plán s tím, že se zastavíme při průjezdu městem Moab v McDonalds a vezmeme si dnes jídlo s sebou.

Bezejmenný vrchol na Aztec Buttle Trail

Sýpky ve skále

Trail Canyon

V blízkosti Orange Cliff

Grand View Point Overlook

Pohled z Grand View Point Trail západním směrem

Další, několik stovek metrů dlouhou frontu potkáváme u vjezdu do národního parku, kde je ve frontě asi 80 aut, která čekají na vstup do areálu. My ale pohodlně projíždíme ven a cestou k městu sledujeme další frontu na vstup do národního parku Arches. V restauraci objednáváme několik sendvičů a docela mě fascinuje mzda, za kterou tady najímají zaměstnance a která dosahuje 18 USD na hodinu. Dostavuje se lehký pocit méněcennosti. Míříme dál na jih po I-191 k jižnímu vstupu do národnímu parku a vyhlížíme vhodné odpočívadlo pro konzumaci. A trošku si pohrávám s myšlenkou, co ještě během dneška zvládneme stihnout. Při obědě tak procházím mapu, měřím vzdálenost a prozkoumávám různé okruhy a možnosti dalších míst k navštívení. Nakonec se rozhodujeme vrátit do NP Arches - je od nás blíž, otevřený je oficiálně o hodinu déle a uvidíme zase něco nového. Vracíme se autem zpět a opět projíždíme Moab. Stoupáme si do fronty, ve které popojíždíme asi 15 minut a Terka si zatím dělá z malé holčičky v paralelně popojíždějícím RVčku kamarádku. Do parku se ale dostáváme až po páté odpoledne a zbývá nám tak jen několik málo hodin světla. Projíždíme až na nejvzdálenější parkoviště a cestou se necháváme unášet novými skalními útvary. Na rozdíl od Canyonlands NP nepůsobí Arches NP tak megalomansky, není tak rozlehlý a skály tolik vzdálené od turistických stezek. Místo prašných cest se tu chodí přímo po skalách či písku.

V národním parku si vybíráme okruh Devil's Garden Trail (https://mapy.cz/s/homamaruja) na úplném konci silnice, který lze rozdělit na několik sekcí. První z nich je vcelku široká cesta vedoucí k nejbližší vyhlídce Landscape Arch Viewpoint - tu projde většina návštěvníků místa. Druhou je cesta k Double "O" Arch - sem se vypraví už pouze zlomek lidí; a opravdu pouze pár jedinců projde i poslední část, známou jako Primitive Loop Trail, kterou se dostane zpátky k vyhlídce a dokončí tak celý okruh. Pro nás jsou už první metry cesty v oranžovém písku a ve stínu vysokých skal příjemným překvapením. Většina lidí se vrací ke svým autům a trail tak zůstane jen nám. Už dopředu víme, že chceme obejít celý okruh a na křižovatce cest se vydáváme doleva (správné rozhodnutí). Zhruba po dvou kilometrech cesty se nám nabízí pohled na pískovcové mosty Landscape Arch, Partition Arch, Wall Arch a Navajo Arch. Nejdelší a nejznámější pískovcový most Landscape Arch měří dokonce neuvěřitelných 88 metrů a jeho fotka se nachází na všech propagačních materiálech tohoto národního parku. Procházíme podél Wall Arch a po pískovcové skále stoupáme vzhůru, odkud se nám otevírá úplně nový pohled zejména severovýchodním směrem na údolí pískovcových skal pod námi. Někde mezi nimi bychom měli procházet na cestě zpět. Cesta je v této části asi nejméně náročná a lehce monotónní. Pak klesá do oné Ďáblovi zahrady, která ale náš dojem zase zlepšila a působila na nás jako menší přírodní pískovcové náměstí pod Double "O" Arch (jedná se vlastně o dva přírodní mosty v jedné skále nad sebou, přičemž spodní slouží v brzkých jarních měsících jako součást koryta pro odtok roztátého sněhu po zimně). Tady začíná hůře schůdný a méně značený Primitive Loop Trail. To, že by cesta měla být náročnější zjišťujeme až tady z plechové cedule a upřímně jsem trochu na vážkách, jestli se nevrátit stejnou cestou. Nevíme, co čekat, lidí tady už moc není, za dvě hodiny se má začít stmívat. Terka mě ale přesvědčuje, že to alespoň zkusíme a kdyžtak se vrátíme stejnou cestou. Po pár krocích potkáváme skupinku čtyř kluků v protisměru, a tak vyzvídáme. Údajně nás čekají asi za dvacet minut tři až čtyři náročné úseky, ale s dobrou obuví, kterou máme, bychom to měli bez problémů zvládnout. Jak sami zjišťujeme, cesta pod vysokými a hladkými skalami je úzká, často by byl problém se vyhnout s lidmi v protisměru, my jsme tu ale naštěstí sami. Dostáváme se k prvním kritickým bodům, kterou je kluzká nakloněná stěna, přes kterou se musíme dostat dolů (rozhodně je to lepší než v protisměru nahoru). Pak přichází stoupání po úzké nezabezpečené cestě, kde je třeba být opatrný s každým krokem a poté se na chvíli ztrácíme, když omylem sejdeme z trailu. Tady ručkuji opřený o stěnu na nakloněné rovině a decentně Terku (která mě odvážně poslala napřed) upozorňuji, že tudy to asi nevede. Posledním složitým bodem je přechod či skok (možný pouze v našem směru) přes velkou louži/tůni pod skalou a cesta se pak stává už zcela bezproblémově schůdnou až ke křižovatce. V této poslední části, kdy desítky minut nikoho nepotkáváme, si užíváme naprostou samotu a nekonečné výhledy na pomalu zapadající slunce. Pouze mě lehce zneklidňují kočičí stopy v čerstvě navátém písku kousek pod křižovatkou. Pak už se za doprovodu větší masy návštěvníků vracíme zpět na parkoviště plni dojmů. Na závěr si neodpustím malé doporučení - pokud by se na tento okruh kdokoli chystal, určitě doporučuji jej projít ve stejném směru (po směru hodinových ručiček) tak jako my.

Landscape Arch

Stoupání na Loop Trail

Výhledy severovýchodním směrem

Nad ďáblovou zahradou

Double "O" Arch

Náročnější část cesty

Autem se přesouváme ještě k několika vyhlídkám, které jsou už spíše fotostopy. Často se jedná pouze o malá parkoviště, ale nemáme problém tu zastavit i u kraje silnice. Chtěli jsme sice projít ještě Fiery Furnace Loop, ale ten už patří mezi mimořádně náročné a vyžaduje základní lezecké vybavení. Za vděk tak bereme alespoň vyhlídkou Fiery Furnace Viewpoint. Na delší chvíli zastavujeme na větším parkovišti u Lower Delicate Arch Trail, kde sice vyhlídka nestojí za nic a cesta je částečně v rekonstrukci, ale je tady spousta stolů, což znamená jediné - večeře. Takřka z posledních sil se potřebujeme nadlábnout před dlouhou noční cestou a takřka za tmy večeříme instantní těstoviny s rýží a zeleninou. Cestou k výjezdu z parku se snažíme ještě zastavit u některé z vyhlídek, ale už je příliš tma, než abychom něco viděli, a tak po opuštění parku míříme jižním směrem k hranici s Arizonou.

Cestou na jih se za tmy zastavujeme ještě jednou ve městě Moab, kde se snažíme z několika bankomatů na benzínkách a u obchodů vybrat zbývající USD na kartě a úspěšní jsme asi až na třetím místě u jedné z místních bank. Překvapuje mě, jak takhle vcelku malé město v noci docela žije a mrzí nás, že jsme večeři nevyřešili v místní burgrárně The Spoke on Center, která za těch pár minut, co jsme tu nyní strávili, stihla vydat tak 20 objednávek. Další dvě hodiny pak řídíme tmou na jih k městečku Mexican Hat. Tady máme předem vyhlídnuté parkoviště (https://freecampsites.net/#!9411...itedetails), které vlastně nenabízí vůbec nic kromě možnosti zastavení a přenocování bez poplatku (žádná toaleta či možnost posezení). Důvod, proč jedeme tak daleko, je jednoduchý - zítra chceme vstávat pokud možno co nejblíže Monument Valley. Dlouhá cesta je vcelku prázdná, podél silnice pouze občas vidím srnky. Do cílového místa přijíždíme pouze pár minut před půlnocí, což nám nijak nevadí - nic tady není a to, že jsme na správném místě, poznávám pouze podle vyjetých kolejí na prašném plácku a opodál stojícího RVčka. Jsme vyčerpaní a to je dobře. Rychle usínáme a přes noc ani nemusíme topit.

Den 27. /// 23. 5. 2021 /// Překvapení jménem Bryce

Počtvrté se během této dovolené probouzíme v autě a na to, že jsme v něm strávili poslední dvě noci, se cítíme dost čerství. Je kolem páté ráno, ale už je vidět, a tak vyrážíme za dobrodružstvím. První plánovanou zastávkou dnešního dne je světově známé Monument Valley. Záběry tohoto místa se objevily v desítkách, možná i stovkách filmů - namátkově Once Upon a Time in the West (1968), Indiana Jones and the Last Crusade (1989), Forrest Gump (1994) nebo Fantastic Beasts and Where to Find Them (2016) a fotografii těchto pro Ameriku ikonických dokumentů viděl někdy v životě snad každý. Místo je od nás vzdálené pouze 20 minut jízdy, a tak ani nijak zvlášť nespěcháme a příjezd ze severní strany si vychutnáváme.

Cestou k Monument Valley

O čem vím už dopředu před příjezdem, je skutečnost, že dovnitř se asi nedostaneme. Indiánská rezervace uzavřela vstup pro všechny návštěvníky v rámci Covidových opatření, a toto opatření se jako jedno z mála doposud v Americe nezměnilo. Přesto odbočujeme na hranici Arizony a Utahu na Monument Valley Road a po několika kilometrech přijíždíme až k hlavnímu vstupu, který je na první pohled dlouhodobě nevyužívaný. Nějak nám to vlastně ani nevadí. Jednak proto, že jsme o této skutečnosti dopředu věděli a také proto, že podle spousty recenzí a hodnocení je pohled zvenku od silnice lepší než ten zevnitř. Vracíme se tak po silnici zpět do Utahu a asi po pěti minutách odbočujeme na přilehlé parkoviště a jdeme snídat. Přitom vybaluji dron, protože mám chuť si po delší době zalétat a pořídit pár záběrů. Přímo v rezervaci se oficiálně létat nesmí, ale tady jsme od ní dost daleko. Ve stejný čas se sem sjíždí několik fotografů, kteří chtějí pořídit podobné záběry při východu slunce. V jednu chvíli tu tak stojí i čtyři stativy a zraky všech jsou upnuty k jedněm z nejznámějších pískovcových skal na světě. Nám chybí už jen hrnek kafe. Upřímně ale musím říct, že ve srovnání s tím, co jsme viděli poslední tři dny (a ještě uvidíme dnes), tak mě Monument Valley až tak moc nezaujalo. Těžko říct, jestli to bylo tím, že jsme se nedostali až dovnitř, ale očekávání jsme i tak nikterak velké neměli.

Cestou k Monument Valley

Východ slunce

Park byl během naší návštěvy uzavřen

Monument Valley

Nejoblíbenější snídaně

Naše další cesta vede do města Page, konkrétně k Horseshoe Bend, kde řeka Colorado vytvořila ukázkově pravidelný meandr, na který se navíc shora pěkně kouká. Cesta přes poušť je dlouhá, ale svým způsobem si ji užíváme. Matně přemýšlím, kde naposledy jsem jel v Evropě desítky kilometrů takto liduprázdným prostředím. Vzhledem k tomu, že se naše dovolená pomalu chýlí ke svému konci, si ale i tohle prostředí naprosto užíváme. Tisíce značek odkazujících na zastávku u řeky Colorado nás informují o skutečnosti, že Horseshoe Bend je klasickou turistickou pastí, kterou si chceme užít do posledního centíku. Na místě je relativně krátce vystavěno nové parkoviště s aktuální cenou 10 USD za auto a personál na pokladnách odbavuje přijíždějící vcelku rychle. Od parkoviště pak vede k vyhlídce asi kilometr dlouhá cesta a její absolvování v letních měsících lze považovat za známku masochismu. Na cestě totiž není ani metr čtvereční přirozeného stínu a takřka všechny informační panely upozorňují, že by si každý návštěvník měl s sebou vzít dostatek vody. Vyhlídka nad meandrem je zpracovaná hezky, ale bohužel úplně neumožňuje pohled přímo "pod sebe", takže zahlédnout celou plochu vodního toku je téměř nadlidský úkol. Svým způsobem jsme po delší době rádi, že jsme vyzkoušeli něco lehce odlišného a návštěvu místa si celkem užíváme, ačkoli kolem nás postávají tak dvě stovky dalších lidí. Nikdo tu ale nevydrží příliš dlouho, a tak i my utíkáme po půlhodině na slunci zpátky k autu.

Horseshoe Bend

Autem pokračujeme ještě před polednem dál zpátky do Utahu směrem k Bryce Canyon National Park, který chceme ještě dnes stihnout vidět. V cestě nám na konci města Page stojí řeka Colorado, kterou jsme před pár chvílemi obdivovali a kterou nyní musíme překonat po vysokém mostě před Glen Canyon Dam. Terce se z okýnka nabízí pohled na mohutnou betonovou přehradu, mně na druhé straně hluboký pohled do nitra kaňonu. Po pravé straně za mostem se nachází návštěvnické centrum, které je uzavřené a o kus dál Wahweap Recreation Area, zařazená mezi americké státní parky. Vzhledem k tomu, že máme Annual Pass přeci jen odbočujeme a dopřáváme si pohled na jižní část Lake Powell, které je oblíbeným turistickým cílem pro letní dovolenou (ačkoli turisticky atraktivnější je spíše severní část parku). Užíváme si pohled na sytě modrou barvu jezera a svačíme. Nutno ale říct, že tato zastávka patří mezi méně zajímavé na naší cestě a rozhodně bychom se bez ní obešli. Na druhou stranu prostředí není ošklivé, vstup s Annual Passem je zdarma a není tu problém kdykoli během dne najít místo k sezení. Trávíme tu tak pouze pár desítek minut a pokračujeme k Bryce Canyon.

Lake Powell

Po pár minutách cesty se dostáváme přes hranice z Arizony opět do Utahu, tedy státu, který se nám zatím líbil asi ze všech nejvíc. A ani nyní nás okolní příroda nepřestává fascinovat. Chybí nám ale pohyb - dnes jsme toho zatím moc nenaťapali a k našemu cíli to máme ještě několik hodin cesty. Proto přemýšlíme o tom, že se cestou ještě někde zastavíme, něco projdeme a k Bryce Canyonu tak třeba dorazíme až další den nebo ho z cesty úplně vyškrtneme, je tu totiž spousta krásných míst. Terka se tedy pouští do hledání dalších atraktivit a po pár minutách přenastavuje navigaci k Toadstool Hoodoos Trail, což byla trefa do černýho a naprosto úžasná a úplně nečekaná zastávka. Na přilehlém a na americké poměry hodně neupraveném parkovišti necháváme auto a vypravujeme se severně po stezce korytem vyschlé řeky (https://mapy.cz/s/nofabedate). Nevíme co čekat a "správnou" stezku je těžké v záplavě vyšlapaných cestiček najít, ale každopádně míříme pouštní krajinou správným směrem. Před námi se začíná objevovat dominanta trailu, pískovcový útvar Toadstool Hoodoos ve tvaru houby s mimořádně úzkým hrdlem. Na něj je z důvodu nebezpečí nenávratného poškození zakázáno lézt, a tak prolézáme alespoň nejbližší okolí. Podobných, houby připomínajících útvarů lze v oblasti nalézt hned několik. Cestou lze pak dále dojít ještě pár stovek metrů k Platypus Point, kde se otevírá úchvatný pohled na bezejmenný kaňon zbarvený do odstínů červené barvy, který nám svou rozlehlostí vyráží dech. Tahle neplánovaná zastávka nám dala přesně to, co jsme chtěli, co jsme potřebovali a na co jsme měli náladu. A možná tou spontánností ve mě tahle kratičká zastávka ještě nyní, čtyři měsíce po návratu, stále rezonuje.

Cesta podle koryta vyschlé řeky

Toadstool Hoodoos

Několik dalších "hub" v okolí konce trailu

Bezejmenný kaňon

Stěny podél cesty

Před odjezdem jsme se chtěli na parkovišti ještě naobědvat, ale pro vaření tu bohužel není žádné zázemí. Opět jsme tak na cestě k Bryce Canyonu, ale cestou se poohlížíme o možnostech zastavení pro naobědvání. Spousta parkovišť je ale pro nižší vytížení parků uzavřena a těch několik málo otevřených je do posledního místa rozebraných. Situací se nenecháváme stresovat a i když hladoví, tak pokračujeme dál. Po čtyřech nebo pěti neúspěšných pokusech se nám daří volné odpočívadlo najít až pouhých 20 km před vstupem do Bryce Canyonu a po obědě, který je už spíše večeří, zvažujeme, jestli tam vůbec ještě pojedeme. Nakonec ukecávám Terku, že pořádně prospat se může v letadle cestou domů nebo po návratu do Prahy. Projíždíme tak hlavní branou do dalšího národního parku, od kterého vlastně vůbec nevím, co čekat. Před odjezdem jsem tuto část plánování v USA totiž už těžce odfláknul a zeleně jsem v mapě vlaječkoval takřka vše, co mi přišlo pod ruku. Parkujeme kousek od návštěvnického centra vlastně na prvním parkovišti, které nám přišlo pod ruku. Vystupujeme z auta a pořád nějak nevíme co čekat. Možná tu jen uděláme fotku a pojedeme dál. A pak to přijde...

Bryce Canyon City

Stojíme a koukáme s otevřenou pusou tak, že se nás i místní ptají, jestli jsme v pořádku a jestli něco náhodou nepotřebujeme. Před námi je pestře zbarvené Bryce Canyon City plné červenobílých vápencových úzkých skalních útvarů...jakýchsi věžiček, které vytvářejí jistou formaci. Uvnitř kaňonu pozoruji spleť vyšlapaných cest a chodníčků, po kterých lze celý kaňon projít. V celé Americe jsem spoustu věcí viděl poprvé v životě na vlastní oči, spousta z nich byla krásných a nikdy na ně nezapomenu, ale tohle bylo pro mě osobně to úplně nejkrásnější. A nedokážu pochopit, že tohle místo jsme z našeho itineráře málem vyškrtli. "Tam dolů sejdeme", ujišťuje mě Terka a ukazuje na boční, několik metrů vzdálený vstup do kaňonu a mapu v telefonu. Klesáme několik desítek výškových metrů a nadšením vlastně běžím z kopce. V protisměru pochodují do kopce desítky Američanů... "no, chtěl bych tě vidět na cestě zpátky", vyjadřují se k mému elánu. Pozitivní je, že s přicházejícím večerem většina návštěvníků národní park opouští, což hraje v náš prospěch. Po sestoupení východní částí okruhu Navajo Loop Trail pokračujeme po Queen's Garden Trail ke skále Queen Victoria. Cesta vede částečně řídkým jehličnatým lesem a máme tak možnost pozorovat malé pobíhající čipmanky a sysly. Přicházíme ke skále s vyhlídkou, která však není složitě dostupná a nabízí pohled spíše zespodu. Procházíme kolem E. T. Hoodoo, který připomíná postavičku ze stejnojmenného amerického filmu a následně procházíme spletí vápencových bran. Tady přecházíme na Horse Trail vedoucí po mírné vyvýšenině a následně vstupující do lesa. Ten vcelku rychle procházíme a po západní části okruhu Navajo Loop Trail vycházíme zpět k parkovišti. Cesta do kopce je náročnější, ale provokativně a z vnitřní radosti na očích všem ostatním kopec vybíhám s úsměvem na rtech. "That's really impressive," poznamenává jeden z kolemjdoucích a od mladší skupiny Amíků sklízím na vrcholu potlesk. Už jsem tu skoro jako doma. Autem popojíždíme ještě na vyhlídky, u kterých se žádné traily nenacházejí (Lower a Middle Inspiration Point, Bryce Viewpoint a Sunrise Point). Výhled je zejména z Bryce Viewpoint nádherný, ale samotné pohledy z výšky se nemohou nikterak přiblížit procházce uvnitř vápencových skal. Strávili jsme tu jen něco přes tři hodiny, ale byl to parádní zážitek.

Bryce Canyon - před námi Thorovo kladivo

Navajo Loop Trail

Queen Victoria

Queen's Garden Trail

Horse Trail

Mapa cesty mi na mapy.cz bohužel nešla vytvořit, ponechávám tu tedy alespoň mapu s navštívenými místy v oblast Bryce Canyon s body (https://mapy.cz/s/fotolejupe) a nákres vytvořený v malování - prosím, nesuďte mé grafické neschopnosti. Děkuji.

Mapa naší cesty

Po sedmé večer opouštíme brány národního parku a vracíme se pomalu k rezervovanému motelu, který je asi 30 km cesty od nás. Pořád si povídáme, co krásného jsme tady v Brace Canyonu viděli, co nás bavilo nejvíc a kterou cestu projdeme, až se sem jednou vrátíme. Projíždíme pískovcové brány Red Canyon Arch a mám nutkání se ještě zastavit, a tak pomalu nalamuji Terku, že bychom mohli ještě něco projít. Přesvědčím ji ale až tím, že bychom tu mohli vidět konečně toho medvěda. V rychlosti nacházíme kratičký, asi 700 metrů dlouhý trail s výrazným převýšením (https://mapy.cz/s/nerafuketo) v místní oblasti zvané Red Canyon. Rychle tak vyrážíme na tento menší kopeček, který vede lesem a s rostoucí výškou nabízí řadu výhledů na všechny strany. Stezka se oficiálně jmenuje Tunnel Trail a vede pouze na vyhlídku pod menší kopec, na který se nakonec vyšplháme asi za 20 minut. I když jsme dnes už viděli hezčí místa, tak si rozhled užíváme a jsme rádi, že jsme se tu zastavili. Při cestě nahoru ani zpět jsme nikoho nepotkali (bohužel ani toho medvěda), ve srovnání s okolními národními parky se jedná vesměs asi o celkem nezajímavé místo. Nám ale vyhovuje. Kdy zase budeme mít možnost vidět podobné červené skály a místní prostředí? Zvlášť v dnešní době? Radši využiju každou minutu světla venku, než abych na motelu koukal do telefonu.

Silnice od Bryce Canyon a Red Canyon Arch přes silnici

Pohled z Tunnel Trail směrem k Buckhorn Canyon

Red Canyon

Pomalu zapadající slunce

Startujeme naše vozidlo a Terka mi skoro usíná na sedadle spolujezdce. Této chvilky využívám a doslova o pár stovek metrů dál parkuji u návštěvnického centra. Ještě totiž není konec. Sice jsme naprosto unavení a vyčerpaní a jedeme na naprosté zbytky energie, ale gambleři mají pravidlo, že pokud jde karta, tak se od stolu neodchází a stejně tak, když se daří nám, tak neumíme přestat. Což znamená jediné - dáme si ještě úplně poslední okruh dnešního dne. Přitom máme hodně přes 50 tisíc kroků a Terka neví, jestli se těší nebo brečí. Za pomoci aplikace mapy.cz a několika málo vyznačených tras tak narychlo načrtnu cestu, po které se pár minut na to vydáváme (https://mapy.cz/s/famekabazu). Už jen nalehko, s minimem věcí, bez batohů, ale nakonec se širokým úsměvem. Vzhledem k tomu, že se držíme v těsné blízkosti silnice výjimečně nemám strach z divoké zvěře ani z pomalu padající tmy. Nemám pocit, že bychom viděli něco nového nebo v Americe jedinečného, ale naprosto to podtrhuje celý dnešní den. A vlastně uzavírá čtyři nejhezčí dny našeho pobytu ve státech. Mně osobně třeba tohle místo dalo více než vyhlášené Monument Valley.

Pink Ledges Trail

Hoodoo Trail

Birdseye Trail

Pak se už skutečně dostáváme na náš motel Rodeway Inn Bryce Canyon (https://cs.hotels.com/ho581078/) v blízkosti města Panguitch, kde se ubytováváme na následující noc. Z pohodlí hotelu rychle zkouším ještě zrušit ubytování na další noc v Nevadě. To sice stojí pouze cca 25 USD na noc pro nás oba, ale spaní v autě nám vyhovuje (často jej dokonce preferujeme) a každá koruna dobrá. Je ale pozdě a rezervace už je nevratná - no nevadí, strávíme tak tři následující noci na motelech a hotelech. Před spaním ještě procházím americká diskuzní fóra, kde lze v naší oblasti narazit na medvědy a máme vlastně štěstí, hodně se jich totiž nachází v Dixie National Forest, pouze pár kilometrů západním směrem od nás. Terka se mezitím z posledních zbytků sil stará o naše merino oblečení, které ještě využijeme v následujících dnech. K tomu sledujeme v televizi vysílanou americkou komedii We're the Millers (2013) - poprvé jsme během cesty televizi na hotelu či motelu vůbec zapnuli. Plán na zítřejší dopoledne je tedy jasný - jdeme hledat medvědy. Mám pocit, že vzhůru jsme na motelu nevydrželi ani půl hodiny... Tedy já po pár minutách usnul, Terka mi svou večerní zábavu prozradila až při sepisování cestopisu.

Den 28. /// 24. 5. 2021 /// Další cash-out, prosím

Vstáváme docela pozdě až po sedmé hodině ráno a protože jsme večer neměli sílu vybalovat, máme vlastně zabaleno. Vyrážíme do blízkého lesa...za medvědy! Dnes se to konečně musí podařit. Nejprve přejíždíme od motelu do města Panguitch, kde doplňujeme nádrž a poté se po menších a menších cestách přesouváme do nitra hlubokého lesa. Cestou míjíme stejnojmenné jezero Panguitch, ale po medvědech ani památky. Nalézám dokonce menší louku, na které jsem viděl skupinku medvědů vyfotografovanou, ale ničím lepším se pochlubit nemohu. Do hledání a případného stopování těchto divokých šelem jsme dnes chtěli investovat hodně času, ale kompletně jsme na tom vyhořeli a po těch pár skvělých dnech jsme vlastně prvně vyloženě zklamaní. Projíždíme ještě zalesněnou oblastí a zastavujeme snad na deseti různých místech, ale bez úspěchu. Teď už medvědy hledat nebudeme, máme pocit, že jsme pro to udělali maximum. To oni si budou muset najít nás.

Lake Panguitch

Opouštíme zalesněnou oblast a po silnici 89 uháníme na jih k dalšímu národnímu parku, kterým je Národní park Zion. Ten leží na samém jihu Utahu, takřka na hranici s Arizonou a Nevadou a je populární pro své atraktivní geologické útvary stejně tak, jako pro svou rozmanitou faunu a flóru. Nevím, jestli máme po předchozích dnech mimořádně velké očekávání nebo jestli jsme podcenili přípravu, ale tenhle park nás z hlediska toho, co jsme tu viděli, naprosto mimořádně zklamal. K jeho vstupu se dostáváme až okolo desáté a už je tu slušná fronta aut. I tak se ale dostáváme po pár minutách do areálu. Silnice je všechno, jen ne rovná a v autě je jak na horské dráze. Zastavujeme u několika menších parkovišť, ale žádné z nich u sebe nemá žádné turistické stezky. Vždy se tak jedná pouze o vyhlídku (nikterak zajímavou) či odpočívadlo, kde vlastně není moc co dělat. Trochu nás to překvapuje, ale co se dá dělat. Po asi čtvrtém zklamání ze zastávky si tak vytyčujeme jasný cíl, kterým je vyhlídka na Pine Creek Canyon a uzoučký Pine Creek Gorge Slot Canyon Trail. Obě místa mají stejný výchozí bod a jsou od nás vzdálená jen několik kilometrů. Je tam i několik malých parkovišť, takže tam zastavit snad nebude problém. Posouváme se tedy pomalu západním směrem a pociťujeme houstnoucí dopravu a pozorujeme zaplněná parkoviště, obvykle rozebraná do posledního místa (tak, že je třeba mimořádně opatrně objíždět auta zaparkovaná u krajnice). Na prvním vyhlídnutém parkovišti je spousta aut čekajících na parkování, obrovská kolona a k tomu kvantum lidí, přebíhající z jednoho konce silnice na druhý. Otočit do protisměru se nedá kvůli zábranám uprostřed silnice a nedá se nic než čekat, v teple, koloně a neskutečném randálu - málo věcí nesnáším víc než tohle. Kolona se po pár minutách dává do pohybu. My nemáme jinou možnost, zaparkovat se tady nedá a všichni za mnou chtějí jet - vjíždíme tak do tunelu pod Mount Carmel. Tady ještě několikrát čekáme, než se dostaneme k semaforu, který řídí dopravu v nejužší části. Reálně ztratíme čekáním a popojížděním okolo 30 minut (to mi tolik nevadí) a nedostaneme se na naplánovaný trail (to mi vadí hodně). Ale není moc co řešit - jsme na druhé straně a v protisměru je fronta dvakrát delší. Zastavujeme tak na prvním možném místě (parkovišti hluboko pod tunelem) a vydáváme se po menší cestě k bezejmennému vodopádu několik stovek metrů, přičemž pozorujeme řadu frustrovaných lidí.

Vyhlídka podél hlavní cesty

NP Zion prochází silnice UT 9

The strawberry hedgehog cactus (Kaktus jahodového ježka)

Od auta vyrážím pouze v sandálech - vodopád nemá být daleko. Cesta je ale dost krkolomná a co pár metrů se zužuje a zhoršuje. Když se dostáváme do části, kde je třeba přelézat kameny, Terku v teniskách posílám k vodopádu samotnou. Já se zatím soustředím na místní rozmanitou faunu a vyhledávám malé živočichy. Během pár minut tak vidím hned dva hady, několik druhů ještěrek a malou žabku. Potkáváme se asi o patnáct minut později, vodopád byl ve výsledku docela malý, ale cesta byla zase dobrodružná a ne úplně dobře značená. Přesto to byl hezký zážitek, který je ale pouze malou kapkou v tom, co tento park může nabídnout. Tenhle den se nám obecně příliš nedaří, ale vzhledem k tomu, že jsme naštvaní oba dva na tu samou věc, držíme při sobě a nejsme na sebe nepříjemní.

Cestou k vodopádu

Náročná cesta k vodopádu

Vodopád na konci cesty

Zkusíme dát Zionu ještě další šanci a plánujeme další zastávku. Chystáme se zajet autem do klíčové a nejzazší části parku, na parkoviště Temple of Sinawava. Navštívit tuto část byl náš plán už od začátku a kromě trailu skrz úzký kaňon se dá po menších stezkách vystoupat i vysoko nad okolní přírodu a užít si hezký rozhled. Parkoviště jsou navíc velká, tak tam se snad už konečně vejdeme. Blížíme se k odbočce, která je zvýrazněna nepopulárním červenobílým symbolem zákazu vjezdu. "Ono se tam nedá jet?" zjišťujeme s naprosto nechápavým údivem ve tváři. Cesta je zablokovaná a správce sedící v budce nám naznačuje, že musíme jet pryč... "Takže jsou už všechna ta parkoviště zaplněná?" Naprosto tuto situaci nechápeme a zajíždíme tak k nejbližšímu parkovišti po cestě poblíž Zion Human History Museum. To je zaplněné do posledního místa, ale pokud se chceme dostat někam dál, potřebujeme se pohybovat evidentně bez auta. Naše čekání naštěstí netrvá déle než 5 minut, když dorazí otrávená afro-američanka s malými dětmi, nasedne do auta a za vychrlení několika nadávek společně odjedou. Zabíráme jejich místo a jdeme se postavit k zastávce autobusu - podle platného jízdního řádu by nás měl autobus vyzvednout za pár minut a dovézt nás až do našeho cílové místa. "Super, tak jsme to konečně vyřešili!", pomyslíme si. Trochu nás ale udivuje, že jsme na parkovišti sami a po čtvrt hodině ještě skutečnost, že žádný autobus nejel. Podle mapy zjišťujeme, že návštěvnické centrum se nachází ještě asi kilometr od nás a tak auto necháváme na parkovišti a pěšky, jen s batohy vyrážíme daným směrem. I v těchto místech máme štěstí na atraktivní faunu.

Masticophis taeniatus

Sceloporus tristichus (Leguánek stepní) - těhotná samička

Thamnophis elegans

Hyla arenicolor (Rosnička kaňková)

Sceloporus magister (Leguánek ostnitý)

Zvyšující se počet lidí, autokemp a celkový hluk nám naznačují, že se konečně blížíme ke správnému místu. Připadám si jak na pouti, jen kolotoče a skákací hrad chybí. Návštěvnické centrum je v obležení doslova tisíce příchozích, kteří čekají v nekonečné frontě na jeden ze shuttle busů, dopravujících návštěvníky parku do oné nejatraktivnější části. Já mám pomalu pocit, že potřebuji dát někomu přes hubu, a tak návštěvu informačního centra nechávám pouze na Terce. Ta se zklamaná vrací asi o 10 minut později s tím, že do parku se dneska asi nedostaneme. Vstupenky na autobus je totiž třeba zakoupit dopředu on-line na stránkách národního parku a teprve pak se můžeme dostat do části s omezeným přístupem (jejich cena je asi 0,5 USD, a tak se jedná spíš o rezervaci než nákup místa). Cílem tohoto opatření je omezit množství návštěvníků parku a zabránit šíření Covidu, nástrojem pak uzavření parkovišť pro 70 % vozidel u Temple of Sinawava. Na mě to působí jako naprostá šílenost. Pokud ale vstupenky nemáme zakoupené, existuje ještě druhá možnost - můžeme počkat do 17 hodin, kdy oficiálně končí platnost zakoupených vstupenek a vytvořit druhou frontu, která je pro návštěvníky bez vstupenky. Ti mají pak do 19 hodin čas si tuto vzdálenější část parku prohlédnout, ale nesmí zmeškat poslední shuttle bus. Je ale teprve lehce po poledni, a tak opravdu neplánujeme začít tvořit frontu na autobus. Naší jedinou možností je tak krátký Watchman Trail (https://mapy.cz/s/bofejomamo), který vede přímo od návštěvnického centra a kam míří většina dezorientovaných přijezdivších a nadávajících návštěvníků. Trail není nikterak náročný a převýšení je pouze něco málo přes 100 metrů, ale v mimořádně horkém dni (jako je ten dnešní) nikdo nešetří s vodou. Na oficiální ceduli trailu je dobře vidět, že nejen Sheldon Cooper má v Americe problém s metrickou soustavou.

Návštěvnické centrum v obležení a fronta na autobus

Už víme, proč žádný autobus nepřijel

To není fronta na autobus, ale na infostánek

Převýšení 112 km zní jako hodně velkej level

První část Watchman Trail vede podél Virgin River a pouze místy se objevují lehké kopečky. Ačkoli se neustále předbíháme s jinými lidmi, je cesta dost široká, abychom bez problémů prošli. To se ovšem mění se začínajícím stoupáním ve druhé třetině cesty, kdy se pravidelně na úzkých cestičkách pouští lidi po desítkách. Spousta lidí tento systém nezná, a tak když čekáme v širším místě na skupinu jdoucí v protisměru shora, předbíhají nás staří a zadýchaní návštěvníci parku, kterým silné slunce moc neprospívá. Trail je jednoduše předimenzovaný, protože většina lidí po příjezdu netuší, kam se tady vypravit. Spousta z nich jich tak cestou odpadá a vrací se zpátky dolů. Teprve v poslední části ubývá lidí a na horním okruhu, který vede k vyhlídce, máme konečně trochu soukromí. Problém ale je, že po celou cestu se nabízí vlastně jeden a ten samý výhled na Mount Kinesava a The West Temple, který byl s tím současným pohledem takřka totožný i o 80 metrů níže. Přesto na vyhlídce posedáváme, odpočíváme a pozorujeme drobné hlodavce, pobíhající ve škvírách skal. Dokončujeme okruh a stejnou cestou se vracíme zpátky. Blíží se totiž půl pátá a tento čas jsme vyhodnotili jako vhodný k postavení se do fronty a čekání na autobus.

Watchman Trail

Blížíme se k návštěvnickému centru a už zdálky vidíme nekonečně dlouhou frontu na transport, kterou tady v mezičase vytvořili návštěvníci jako my bez jízdenky. Máme informaci, kolik cestujících se vejde do jednoho autobusu za současných opatření a když odpočítám, že do prvních třiceti autobusů se nemáme šanci dostat, návštěvu zbylé části parku jednoduše vzdáváme. Prostě nám to za daných podmínek nestojí. Vracíme se tak zpátky k našemu autu a opouštíme park. U výjezdu se s námi ještě rozloučí s úsměvem ve tváři mladá správkyně parku se slovy "Hope you enjoyed Zion" a my to bereme radši jen jako řečnickou otázku. Snad nechce znát náš skutečný názor. Národní Park Zion nás totiž po všech stránkách zklamal. Jestli má co nabídnout? To určitě ano, jen jsme neměli možnost to vidět a to, co jsme viděli, jsme viděli během pobytu v Americe už několikrát. Navíc ten počet návštěvníku byl výrazně vyšší než jsme kdekoli jinde v téhle zemi viděli. A netušíme, jestli je to tím, jak moc blízko nyní jsme "tradičnímu" severozápadnímu okruhu USA nebo něčím jiným. Ve výsledku jsme ale o to víc rádi za tu spoustu krásných zážitků z předchozích dní.

Naše cesta teď míří do města St. George na hranici Utahu, Nevady a Arizony a po nezbytném nákupu ve Walmartu (několik dní jsme byli bez zeleniny) a dotankování auta do plné nádrže (v Nevadě mají být PHM údajně mimořádně dražší) odjíždíme k našemu hotelu Virgin River Hotel and Casino ve městě Mesquite (https://cs.hotels.com/ho225173/). Ten jsme se snažili ještě včera večer neúspěšně zrušit a vzhledem k ceně očekáváme malý zaplivaný motel u dálnice. Výsledek nás ale neuvěřitelně překvapil, jen check-in tady řeší pět recepčních. V přízemí hlavní budovy se nachází obrovské kasino a celkem má hotel přes 2000 pokojů v sedmi budovách. Skutečně nějakou chvíli hledáme cestu k té naší a pak už si užíváme čtyřicetimetrový pokoj. Příliš času na něm ale nestrávíme, protože si chceme zahrát. Do peněženky bereme čtyři dvacetidolarovky (každý máme budget 20 USD na večeři a 20 USD na prohrání v automatech) a pak nějaké drobné. Oblékáme si nejslušnější outfity, jaké jsme si do Ameriky přivezli a vyrážíme do hotelového kasina.

Virgin River Hotel and Casino

„Omlouvám se, ale asi jsem Vám tady ten automat rozbil...“

Kasino je obrovské. Náš plán je nejdřív si všechno projít, zjistit, co všechno tu je, co a kde se dá hrát a pak najít to nejlepší místo, kdy budeme těch 20 dolarů utrácet alespoň 30 minut a budeme se tak moct chvíli cítit jako milionáři, kteří ani neví co s penězi. "Tenhle zkusíme!" rozhoduje Terka u krásného stříbrného automatu s digitální obrazovkou. Do stroje vkládáme dolarovku a nadšeně pozorujeme, jak se celý automat rozbliká. "Asi máme něco zmáčknout" podotknu a pěstí uhodím do červeného tlačítka "Start". Automat chvilku ukazuje několik obrázků, několikrát proletí sedmičky, zahraje nám pouťovou melodii a zhasne. Stojící vedle sebe s půlmetrovým odstupem od automatu upřeně pozorujeme displej obrazovky jako naše babičky dotykovou obrazovku bankomatu a suše konstatujeme: "Asi jsme prohráli". Radši si rychle pořizujeme fotky s automaty, abychom měli důkaz, že jsme tu opravdu byli a procházíme se po kasinu. Pozorujeme, jak má naše přítomnost zásadní vliv na věkový průměr místních hostů, protože u mašin sedí z 90 % důchodci, často na vozíku a v jednom případě i s hadičkami v nose a kyslíkovou lahví na zádech. Z prvního neúspěchu jsme se oklepali a jdeme poctivě rozfofrovat všechny peníze, které jsme si pro tento účel vyhradili. Pokusím se dokonce řídit strategií, kterou jsem před pár týdny učil své studenty během on-line výuky. Konečně také nacházím automat, kde se dá prosedět celé odpoledne i za jediný dolar a po několika málo centech hraju jednotlivé hry, zatímco Terka buší do podobného stroje hned vedle. Odehraji několik kol, než automat udělá děsivý zvuk startující rakety a rozjede se mu digitální ciferník, na který naskakuje můj kredit. Mám pocit, že jsem stroj rozbil a nouzovým tlačítkem radši přivolávám obsluhu. Trvá mi docela dlouho než zjistím, že jsem ve skutečnosti vyhrál na téhle hře 25 USD z 5 centů. Po tom, co Terka rozfofruje svůj dolar, jí podávám svůj šek a chlubím se, jak umím vydělávat. Nevěřícně pozorujeme, co se nám právě povedlo, a tak nějak si říkáme, že odtud s prázdnou asi neodejdeme. Takhle to pokračuje vlastně celý večer, kdy Terka permanentně prohrává a já postupně inkasuji 10 USD, 15 USD a na závěr 4 USD (už se mi nechtělo hrát a nikam to dlouho nevedlo). Dodnes jsem přesvědčený, že mě štěstí opustilo výhradně kvůli tomu, že Terka odmítla už dál prohrávat. Celkový zisk máme ale okolo 45 USD, což by mělo bez problémů pokrýt večeři i větší část hotelového pokoje. Stoupáme si tedy do fronty na volný box v restauraci a slyším něco neuvěřitelné, poprvé během našeho pobytu v Americe - slovanský jazyk, konkrétně polštinu, kterou spolu hovoří dva další hosté několik metrů za námi. Po pár minutách si sedáme a s pocitem vítězství si objednáváme dietní večeři v podobě vepřových žebírek a smaženou rybu s hranolky.

Kasino

Večeře

Nakonec jsme ze stanoveného rozpočtu neutratili vůbec nic, naopak jsme si na pokoj přinesli dokonce o téměř 15 USD víc. Měli jsme úspěšný večer a co víc můžu říct...Vegas, těš se na nás. Musím říct, že zážitek z tohoto kasina výrazně vylepšil náš pocit z celého dne a ze vcelku nepovedené návštěvy jednoho z nejvýznamnějších a nejpropagovanějších národních parků v Americe.

Den 29. /// 25. 5. 2021 /// Vegas bejby!

Asi nikde jsme se během naší cesty nevyspali tak dobře, jako právě na hotelu v Mesquite. Drtivá většina zákazníků hotelu přijíždí za účelem hraní automatů, a tak může být v důsledku těchto vedlejších příjmů cena za hotelový pokoj naprosto zanedbatelná. Přesto je vybavení pokoje (včetně postele) výrazně lepší než na většině motelů, které jsme během cesty navštívili a kde jsme přespávali. Odhlašujeme se lehce před osmou ráno a míříme k první atrakci dnešního dne, nechceme totiž ve Vegas strávit celý den. Našim cílem se pro dnešní dopoledne stává Valley of Fire State Park východně od Las Vegas a cestou v autě řešíme problém, na kterém se nemůžeme shodnout už několik dní a konečně je třeba jej rozseknout, a tedy kde budeme bydlet ve Vegas a v jakém hotelu strávíme příští noc. Náš low-costový styl cestování mě sice vede k selekci budgetového hotelu kousek za Stripem, který můžeme získat za podobnou cenu jako ten včerejší, ale je to přeci Las Vegas! Město, které nabízí spoustu krásných možností ubytování, jejichž návštěva je pro nás zážitkem sama o sobě. Netlačím nicméně varianty jako MGM Grand nebo Caesar Palace (okolo 3500 CZK na noc), ale cenově přijatelnější Paris Hotel nebo pro mě mimořádně přitažlivý Luxor (miluju tvar pyramidy, okolo 2000 CZK na noc). Terka se ale této myšlence staví absolutně na odpor a nakonec tedy cestou rezervujeme jednu noc v celkem dobře hodnoceném Ellis Island Hotelu (https://cs.hotels.com/ho200908/), který je vzdálen pouze pár minut chůze od slavného Stripu. Nebudu lhát, docela mě to mrzí, protože tohle mohl být výborný zážitek.

Přijíždíme k ceduli oznamující vstup do Valley of Fire State Park a na rozlehlé poušti neodolám a provětrám dron. Prostředí zatím nevypadá nějak odlišně od jiné pouštní krajiny v Americe, ale spoléháme na to, že to nejlepší ještě přijde. Vzhledem k mimořádně rovnému povrchu se nebojím s hračkou létat jen pár desítek centimetrů nad zemí a hledám hady. Po pár minutách už vjíždíme otevřenou branou do parku, který není součástí Annual Passu, ale v kanceláři nikdo nesedí. Polemizujeme nad tím, zda budeme mít návštěvu parku zdarma, ale na parkovišti objevujeme samoobslužný platební systém, kdy se platba za vstup do parku (10 USD) vkládá do obálky a potvrzení se stejným kódem zavěšuje na zrcátko. Správci parku údajně park projíždějí a potvrzení kontrolují, což může na někoho působit minimálně jako účinná výstraha. Asi se půjde platbě vyhnout a navštívit park zdarma, ale nám přijde normální zaplatit. Auto necháváme rovnou na malém parkovišti u kasičky s obálkami a vypravujeme se na menší procházku po červených pískovcových skalách po Elephant Rock Loop Trail (https://mapy.cz/s/fepuvovulu). Ta vede hezkou a pustou, ale extrémně vyhřátou pouští červenohnědé barvy, během které po většinu cesty nepotkáváme ani živáčka, že to působí až depresivně. Až ve druhé části se potkáváme se starším párem Američanů z Kalifornie, kteří stejně jako my nechápou, jak může někdo jiný v takovém vedru lézt ven. Později pak narážíme ještě na nový druh ještěrky, kterou je v tomto případě krásný a hladký Leguán pustinný. Na závěr přicházíme k hlavní dominantě, která dala celému okruhu název a tou je Elephant Rock, tedy Sloní skála.

Poušť před parkem

Vstup do pouště od parkoviště

Práce času

Elephant Rock Loop Trail

Dipsosaurus dorsalis (Leguán pustinný)

Elephant Rock

Od hezkého, ale vcelku bezvýznamného okruhu pokračujeme dál do jádra parku, kde nás mají čekat další fotogenická místa a atraktivní traily. Během toho ještě krátce zastavujeme u odpočívadla, které nese stejný název jako můj tajný sen - Seven Sisters. V tomto případě se jedná o sedm mohutných skal, z nichž některé více a některé méně připomínají ženské obličeje. Je tu ale výborné zázemí - několik stolů ve stínu, toalety a grily. Až mě mrzí, že jsme před pár hodinami snídali a na oběd je ještě velmi brzy. U návštěvnického centra odbočujeme na White Domes Road vedoucí do nitra parku a hned u křižovatky potkáváme zvláštního savce - severoamerické ovce tlustorohé, které se v této oblasti hojně vyskytují. Cedule navíc upozorňují na možný výskyt želv na vozovce. Projíždíme úzkým kaňonem, kterému se silnice musela hodně přizpůsobovat a pak se dostáváme na rozlehlé prostranství. Našim cílem je dostat se co možná nejdál, konkrétně na začátek White Domes Loop Trail. Cestou ale projíždíme okolo několika parkovišť, kde jsou červeně zbarvené skály mimořádně krásné a kde se ještě určitě zastavíme na cestě zpátky. Nepočítám-li všeobecně známý a permanentně plný Grand Canyon, je tohle poslední národní (státní) park, který v Americe navštívíme.

Odpočívadlo Seven Sisters

Ovis canadensis (Ovce tlustorohá)

Želvy na silnici

Pouze s minimálním vybavením vyrážíme na White Domes Loop Trail, který je hodnocen jako náročný. Začínáme východní stranou okruhu a jediným problémem je kromě neuvěřitelného vedra jemný písek, ve kterém se hůř ťapá. Před námi se otevírají krásné scénické výhledy, opět něco jiného, než jsme viděli v národních parcích doposud. Postupně ztrácíme výškové metry a blížíme se úzkému kaňonu. Prostředí na spodním plácku, které tvoří jakési malé náměstíčko zaujal dokonce filmové tvůrce, kteří zde v roce 1966 natáčeli western "The Professionals" a některé uměle vytvořené stavby se staly pro místo natolik ikonické, že tu zůstaly až dodnes. Pak už vstupujeme do samotného White Domes Slot Canyon, který volně navazuje na východní Kaolin Slot Canyon a jsme fascinováni zvětralými skalami. O kousek dál pak míjíme odbočku na mnohem delší Prospect Trail a postupně stoupáme k parkovišti podél řady jeskyní. Na skalách mě nepřestávají fascinovat úžasné barvy, které se v mnoha případech nemění postupně, ale v jednom konkrétním bodě - jedné linii. Vcelku krátký okruh v délce kolem jednoho kilometru procházíme asi za 40 minut.

Klesáme k malému náměstíčku

White Domes Loop Trail

Hladké, větrem a pískem tvarované skály

White Domes Slot Canyon

White Domes Loop Trail

Už tohle by nám stačilo k tomu, abychom si řekli, že jsme toho viděli dost a můžeme jet dál. Máme ale možnost toho navštívit mnohem víc. Zastavujeme tak o pár stovek metrů dál U Fire Wave Trail, který končí stejnojmennou skálou, imitující rozbouřenou ohnivou řeku. Procházíme pouze část trailu a poté usedáme na vyhřátý kámen poblíž parkoviště a užíváme si pár minut pohled na poušť. Poté se posouváme autem o kus dál a procházíme se v blízkosti Pink Canyon a Strip Rock v naději, že najdeme nějaká divoká zvířata (v hledáčku mám hlavně hojně se vyskytujícího Leguána Čuakvalu), ale potkáváme jen několik dalších Leguánů pustinných. Usedám na Strip Rock a jen se porozhlížím po okolí. Dál se před obědem zastavujeme ještě na Fire Canyon Viewpoint, kde se potkáváme s mladým americko-indickým párem. Necháváme se od nich fotit a paní je (jako už několik dalších) opět fascinovaná fotkami v mém telefonu: "Ach jo, když my tu máme všude jen ty Apple Story", povzdechne si. Blíží se ale poledne, a tak před dalším putováním vybíráme vhodné místo na oběd. Nechceme se vracet několik desítek kilometrů k odpočívadlu Seven sisters na začátku parku, ale nacházíme hezké místo uprostřed parku v příjemném stínu, nazvané Mouse's Tank Picnic Area. Naše hodování neutíká pozornosti několika malých syslů, kteří se sbíhají na drobné občerstvení a my během jídla plánujeme zbytek dne.

Koza na silnici

Fire Rock

Fire Wave Trail

Fire Wave

Směrem ke Kaolin Canyon

Barevná Strip Rock

V parku jsou totiž ještě dva traily, které bychom rádi alespoň částečně prošli. První z nich je Mouse's Tank Trail, známý také jako Petroglyph Canyon Trail díky četným historickým nálezům na stěnách kaňonů. Druhým je vzdálenější Rainbow Vista Trail, který by měl vést kolem skalního mostu a končit u jedinečné vyhlídky na Fire Canyon. Jako první nakonec volíme druhou možnost, protože trail je asi dvakrát tak dlouhý a přesouváme se autem na blízké parkoviště, kde stezka začíná. Množství návštěvníků v parku s postupem času docela roste a jsme rádi, že jsme White Domes Loop Trail prošli ještě sami na začátku dne. Rainbow Vista Trail vede v těsné blízkosti načervenalých skal, ale subjektivně nemohu říct, že by mi přišel nějak mimořádně atraktivní. Výhledy nejsou tak velkolepé a skalní most Yellow Arch po cestě se nám bohužel ani nedaří zahlédnout. Největším zklamáním je ale vyhlídka na konci, ke které se musí sejít náročnějším terénem několik metrů dolů a která směřuje pouze mezi několik skal - vlastně nic nového, co bychom už neviděli celou cestou. Ačkoli nám ale přišel trail na místní poměry méně zajímavý, tak ve střední Evropě si můžeme o podobném místě nechat pouze zdát. Přesouváme se tedy zpět na Mouse's Tank Trail, kde máme vzhledem k pozdější hodině v plánu projít pouze k petroglyfům. Tento trail je sice zajímavější než předchozí, ale neustále se zvyšující teplota, rostoucí počet návštěvníků parku i ubíhající čas mají za důsledek to, že se asi po 500 metrech a u druhých skalních maleb otáčíme a vracíme se k autu. Přeci jen, hlavním cílem dnešního dne je Las Vegas.

Rainbow Vista Trail

Hlavní příjezdová cesta do parku

Mouse's Tank Trail

Ze všech národních parků, které jsme během cesty po Americe navštívili, patří právě Valley of Fire State Park mezi nejméně vyhledávané a nejméně navštěvované. Subjektivně musím říct, že jsem nepociťoval jakkoli nižší význam místa než u jiných parků a především White Domes Loop Trail bych neměl problém zařadit mezi nejhezčí traily, které jsme tady prošli. Na závěr taková drobnost - opravdu bedlivě jsme sledovali, kolik návštěvníků parku bude mít na zrcátku automobilu zavěšené potvrzení o platbě za vstup a k našemu překvapení jsme tu neviděli jediné vozidlo bez něj. Nevím, jestli všichni poctivě za vstup platí nebo mají nějaký propracovanější systém podvádění (nezaplatí a vezmou si pouze potvrzení; používají starší verzi potvrzení z jiného, dříve navštíveného parku,...). Také by mě ale zajímalo, jak by situace vypadala, pokud by došlo k většímu otevření hranic a většímu návalu cizinců ze zahraničí.

Valley of Fire State Park

Blížíme se k metropoli Nevady a městu, které je známé z mnoha filmů, ale já si jej oblíbil až v 21 (2008) s úžasným Kevinem Spaceym. K městu, které má spoustu krásných a slavných hotelů - v žádném z nich ale nebydlíme. Přijíždíme z jihu po dálnici I-15 a v samotném centru města opouštíme tuto dopravní tepnu a projíždíme křižovatkou Flamingo Road a Las Vegas Boulevard (Strip) s pohledem na hotel Caesars Palace, světoznámé kasino Bellagio a kopii Petřínské rozhledny. Málokdy se mi to stává, ale aniž bych tu kdykoli v historii byl, jsem docela dobře zorientovaný. Jak uvádím výše, tato místa se objevují ve filmech mimořádně často a pokud k tomu připočtu svou prokrastinační úchylku procházet se kdekoli na světě přes Google Street View, tak se rázem jedná vlastně o samozřejmost.

Strip v Las Vegas

Opouštíme věhlasný Strip, projíždíme okolo menších kasin, čerpacích stanic, brownfieldů a poté i několika bezdomovců a blížíme se k našemu hotelu Ellis Island Hotel (https://cs.hotels.com/ho200908/). Prostředí působí o poznání méně impozantně, za to tady mají poslíčky, kteří parkují krásná auta. Když stáhnu okénko s tím, že tady mám rezervaci, tak mi ale jen řekne, kam že to mám odbočit do garáže a kde přesně mohu parkovat. Věci necháváme prozatím v autě, nejprve se zaregistrujeme k pobytu. Přicházíme na recepci, kde se snažíme přihlásit k pobytu. Jediné, co paní recepční zajímá je, zda u sebe máme kreditní kartu na zaručení pobytu. Teprve po ukázání kouzelného plastu s čipem uprostřed jsme přivítáni a na žádost, zdali bychom mohli bydlet v blízkosti garáže dostáváme pokoj úplně na opačném konci hotelu. Ptám se ještě na pivo, které si tento hotel sám vaří a které podle referencí spousta dřívějších návštěvníků dostala po příjezdu v plechovce zdarma. Kvůli Covidu ale není možné pivo rozdávat, můžeme si jej však v plechovce koupit. Mezi tím na recepci přichází černoška v pestře zbarvených minišatech, která se sotva drží na nohou a takřka není schopná dát dohromady souvislou větu. "Nějaká sjetá štětka," tiše konstatuje Terka. Pak už dostáváme kartu od pokoje a místo donesení věcí z auta si radši přeparkujeme pod okno. Po celém hotelu je cítit silné aroma trávy a i na našem pokoji mám pocit, jako by za dveřmi na chodbě ležela plná taška hulení. Nebudu lhát, z tohohle hotelu nejsem nadšený a celé ubytování v Las Vegas dopadlo ještě mnohem hůř, než jsem předpokládal. Z mého pohledu spravedlivě, z jejího pohledu méně, viním za tento výsledek Terku, která si tohle místo vydupala. Jdeme vyzkoušet alespoň místní kasino, které mi ale ve srovnání s tím včerejším přijde hodně slabé. Velikostně je tak pětkrát menší, za to dvakrát více zaplněné. Týpek u vchodu prodává oschlou pizzu a navlhlý pop-corn. Zdržíme se tak jenom nezbytně dlouhou chvíli, během které prohrajeme pár dolarů, ale i tak neztrácíme na mysli. K Vegas to prostě patří.

„Asi nikde jsme zatím nepotkali během cesty po Americe tolik lidí, jako právě tady.“

Pak už vycházíme do rušných ulic velkoměsta a s počtem bezdomovců všude v blízkosti našeho hotelu mám jasno v tom, že se určitě nechci vracet zpátky za tmy. Máme tak 2 hodiny času do západu slunce a i když si dnes rozhodně celé město neprojdeme, tak jako ochutnávka to snad nebude tak špatné. Jsem ale na Terku pořád dost naštvaný, a tak spolu skoro nemluvíme, jen se snažíme držet poblíž sebe. Během patnácti minut jsme na Stripu a procházíme systém nadchodů na křižovatce Flamingo Road a Las Vegas Boulevard, kterou jsme před pár hodinami projeli. Asi nikde jsme zatím nepotkali během cesty po Americe tolik lidí, jako právě tady. Z lávky se nám nabízí pohled na celou jižní část Stripu, v jehož čele stojí mohutná Eiffelova věž a naproti ní hotel a kasino Bellagio s fontánou. Vycházíme jižním směrem po západní straně boulevardu a všímáme si zvláštních lidí, které nás vedou k přemýšlení, kdo je tady vlastně doma. Potkáváme pár bezdomovců (v mnohem menší koncentraci než kolem našeho hotelu) a sjetých fetek; potom několik slečen v kostýmech, vyskytujících se pravidelně a vždy jenom po dvojicích (nevím, jestli mi tady něco neuniká...); několik mladých vym*danců, kteří sem přijeli oslavit maturitu, titul nebo rozlučku a potom spoustu turistů, kteří se poznají jistým odstupem a pevným držením telefonu v ruce. Na druhou stranu, jednotlivá místa a budovy působí naprosto stejně jako na fotografiích a ve filmech. Míjíme postupně fontánu, parkovací dům, obchoďák a divadlo, ale mám vnitřní chuť si zahrát, a tak přecházíme po dalším nadchodu přes ulici na druhou stranu, kde stojí mnohem více hotelů a příležitostí k utracení několika dolárků.

Cestou ke Stripu

Bellagio a Caesars Palace

Paris Las Vegas

Planet Hollywood

První část rozpočtu na hraní poctivě prohrávám v Planet Hollywood Casino a tu druhou o hodinu později v Paris Las Vegas. Nevychází mi žádná z načtených strategií možná i proto, že automaty jsou tady o poznání novější než včera v Mesquite. A nevychází mi ani osobní strategie... "Hahaha, Terko, uvidíš, kolik já tady vyhraju a potom si z toho zaplatím to nejluxusnější apartmá v Caesars Palace." Uvnitř kasin radši moc nefotím, ochrance se to údajně příliš nelíbí. V Paris Las Vegas pak jen smutně koukám na honosnou recepci hotelu. Na ulici se zatím pomalu mění den v noc a celý Strip dostává nový šmrnc. Kdekoli jinde na světě bych to odsoudil, ale sem to prostě patří. Tohle je město, které není jako každé jiné, a tak k němu i přistupuji, s čímž má ale problém moje drahá polovička. Vracíme se zpátky ke křižovatce a odtud na náš hotel. Cestou už žádné bezdomovce nepotkáváme a vzhledem k tomu, že spolu nemluvíme, tak se ani nemůžu pochlubit narychlo vymyšleným vtipem "kde mají ti bezdomovci svůj domov, když tady nejsou". Vracíme se na hotel a za silné vůně trávy, která se ani po 3 hodinách nevyvětrala, usínáme.

Strip

Paris Las Vegas v noci

Caesars Palace

Den 30. /// 26. 5. 2021 /// Route 66

Po ránu nás hlava bolí jak střep - ne že bychom něco pili, ale ta tráva nás oba v téhle intenzitě prostě likviduje. Tajně doufám, že nám na recepci nevrátí kauci za prohulení pokoje a já to (jako třešničku na dortu) budu moct zákeřně a s šibalským úsměvem ve tváři omlátit o hlavu Terce. Ta hned po ránu dokonce přichází s tím, že bychom zůstali v Las Vegas ještě jednu noc a dohnali tak vše, co jsme včera nestihli, protože jsme toho viděli a zažili proti plánu opravdu málo. Náš časový harmonogram by tuto změnu zvládal velmi složitě a z itineráře by vypadla jiná místa, jako třeba Grand Canyon, který si necháváme jako hlavní hřeb na konec dovolené. Děláme tak kompromis, že si zážitek z Vegas zlepšíme při další návštěvě Ameriky a zastavíme se jak u značky "Welcome to Fabulous Las Vegas", tak i v zastavárně "Gold & Silver Pawn Shop" v severní části města a stejně tak i u Davida Copperfielda.

Opouštíme tedy pouštní metropoli a připojujeme se na dálnici I-11, vedoucí východním směrem k hranicím Arizony. Jako vystudovaný projekťák si nemohu dovolit pominout návštěvu Hoover Dam, obrovského kolosu na řece Colorado, díky kterému vlastně vzniklo město, jež jsme před pár minutami opustili. Vzhledem k tomu, že jsem byl po celý zbytek včerejšího večera na hotelu uražený, nezjistil jsem základní informace o tomto místě a vlastně ani nevím, jestli se tu něco platí za vstup. Parkujeme tak na Boulder Dam Bridge parking poblíž stále nového mostu přes řeku Colorado. Za vjezd ani parkování a ani za vyhlídku se nic neplatí, po ránu okolo deváté nebyl nejmenší problém zaparkovat - s námi je tu asi jen dalších 10 aut a 20 lidí. Míříme k vyhlídce z mostu Mike O'Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge na betonovou přehradu. Výhled na elektrárnu je ale krásný a ani nějak nemáme potřebu jet až tam dolů a platit za vstup do objektu či parkování. Přesto se k tomuto kroku (naštěstí) přesvědčujeme, třeba se tam nějak dostaneme.

Pohled na Hoover Dam z Mike O'Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge

Sjíždíme dolů k přehradě a zastavujeme u několika strážníků, kteří nám stojí v cestě. Musíme stáhnout všechna okénka v autě a následuje ještě krátký výslech z pohodlí auta, jestli se jdeme jenom podívat na přehradu. Popřejí nám tak pouze hezký den a my sjíždíme dolů, žádná platba se nikde cestou nekoná. Před přehradou výrazně houstne doprava, radši nechci vidět, jak to tu vypadá mimo Covid. Všichni odbočují na placené parkoviště u restaurace před přehradou, my však pokračujeme a dokonce tuto přehradu přejedeme. Hned na druhém konci přehrady je další placené parkoviště, ale ostatní už jsou (podle mě) zdarma, resp. nikde jsem označení pro placení, automaty ani nic podobného neviděl. Na druhou stranu, od těchto parkovišť je to k přehradě výrazně dál (slouží primárně pro vyhlídky), takže je nezbytné se trochu projít. Seznam parkovišť včetně informací o placení uvádím pod odstavcem, my nechali auto v bodě 4. Pak už vyrážíme dolů k přehradě podél silnice a já na otázku Terky, že čím je tahle přehrada tak zajímavá, spouštím půlhodinový monolog o problematice samotné stavby, využití projektového řízení, síle řeky, ohromném výkonu a mimořádné délce fungování bez zásahu člověka. Přes hráz přecházíme z jedné strany na druhou a docela poctivě čteme informační tabule. Užíváme si výhledy dolů do propasti a trochu přemýšlíme nad oficiální prohlídkou, ale ta je nyní v důsledku opatření velmi omezená (tedy kratší) a je třeba se na ni (údajně) registrovat dopředu. Kratší prohlídka za stejnou cenu nás neláká, a tak jen procházíme k hornímu parkovišti (na obr. č. 2), které nabízí pohled zase z jiného úhlu. Pak se vracíme k autu a vyjíždíme ještě na několik výše umístěných vyhlídek na arizonské straně nádrže a zastavujeme se v obchodě s předraženými suvenýry. Cesta zpátky na dálnici pak ale vede opět přes nevadskou stranu a dostat se mezi 10-11 dopoledne přes přehradu je kvůli velkému provozu lidí docela oříšek.

Parkování u Hoover Dam

Hoover Dam

Další plánovanou zastávkou po cestě je Kingman v Arizoně. Tohle malé městečko s téměř 30 tisíci obyvateli je považováno za srdce slavné americké Route 66. Ve stopách této slavné silnice jsme se již v předchozích dnech drželi po většinu cesty z Flagstaffu do Albuquerque, která ale byla pro současné potřeby rozšířena do širšího profilu mezistátní dálnice. Dnes si chceme projet zcela původní a dochovanou část cesty mezi městy Kingman a Seligman přes Peach Springs (asi 140 km dlouhý úsek). Příjezd do města je náročný, protože se tu sbíhá hned několik silnic a jako první věc řešíme tankování. Vybírám si čerpací stanici Shell na okraji města, která má na pohled trochu podivně napsanou cenu za Regular. Pro jistotu ověřuji cenu 3,149 USD na stojanu, kde benzín stojí najednou 3,749 USD. Konkrétně u Shellky jsme se s tímto "nefungujícím displejem" v Americe setkali několikrát (třikrát či čtyřikrát) a pokaždé byla reálná cena vyšší u stojanu než u silnice. Náhoda? Tolikrát? No nevím... Po natankování plné nádrže o kus dál řešíme druhý problém - oběd. Podle Google jsem si tady už před několika lety (dávno před plánováním této cesty) ovlaječkoval místní pobočku fast-foodu In-N-Out Burger, jen už nevím z jakého důvodu (je možné, že se tu něco natáčelo, proběhla tu přestřelka nebo jsem četl o krysách v kuchyni či zkaženém mase...). Každopádně zastavujeme na oběd a zkoušíme zase nový fast-food. A jo, ještě si ho někdy dám, i když nabídka burgerů obsahuje vlastně jen nějaké 3 varianty a ty lze objednat s různým počtem mas.

Pak už míříme do Locomotive Park, kde parkujeme na okraji u silnice. To, že právě tady začíná slavná The Main Street of America je vidět z vývěsních štítů, snad ze všech obchodů i cedule nad silnicí. O pár metrů dál na benzínce je údajně největší souvenir shop na Route 66 a za parkem pak i muzeum této cesty. Ačkoli jsme tu spíš kvůli silnici, mě nejvíce zaujme mohutná parní lokomotiva ze začátku 20. století uprostřed parku, která má reprezentovat původní styl cestování na dlouhé vzdálenosti napříč Amerikou a jejíž trať vede do Seligmanu souběžně s dochovanou částí Route 66. Navštěvujeme i místní benzínku a stánek se suvenýry, ale kromě pár předražených magnetek na ledničku a starých poznávacích značek není moc co koupit - jsme už trošku nervózní, protože po celou dovolenou sháníme něco, co by se hezky vyjímalo po návratu v naší výstavce, ale zatím jsme nenašli vůbec nic. Pak už se přesouváme k muzeu Route 66 opodál.

Brána Route 66

Historická parní lokomotiva

Ukazatel vzdáleností do jednotlivých míst a měst na Route 66

„Vy jste až z Phoenixu? No to je úžasné!“

Vstupujeme do budovy muzea, které působí poněkud zvláštně. V přízemí je jeden oficiální obchod věnovaný Route 66 a jeden neoficiální věnovaný stejnému tématu. Výrobky jsou takřka totožné, ceny různé, moc tomuhle systému nerozumíme. Vycházíme do prvního patra, kde se nachází vstup do muzea a hned se nás ujímá starší paní, která nás díky mému tričku považuje za rodilé Američany: "Vy jste sem přijeli až z Phoenixu? To je ale úžasné!" S úsměvem sdělujeme, že nejsme z Arizony, ale až z daleké Evropy. Paní je nadšená, údajně tu nikoho z Evropy neměla už několik týdnů. Dostáváme vstupenku platnou ještě do několika dalších muzeí a pouští nás dál. Muzeum působí zvláštně, nejvíc nás na začátku expozice zaujme spousta popisků a audioprůvodci v devíti jazycích, které zahrnují i češtinu. Místy jsou texty trochu krkolomné, ale i tak je to pro nás čest. V muzeu pak obdivujeme staré plány cest, mapy, auta, historii a kulturu místních obyvatel, staré typy obchodů nebo čerpací stanice. Druhá část muzea se nachází v přízemí, kde je expozice atypických vozidel a malý kinosál, kde se promítá dokument. Neodolám a usednu do pohodlně vypadajícího křesla v místním kině už proto, že jsem posledních 15 měsíců tuto možnost neměl. Jako poslední navštěvujeme atypická vozidla zejména na elektrický pohon.

Vůbec nevím, co tam ta čeština dělá

Trasa Route 66

Prastará klimatizace

Dobové obchody

Expozice atypických vozidel

Muzeum opouštíme a vracíme se do parku k autu. Stisknu semafor s tím, že chci přejít na protější stranu ulice a po rozsvícení zeleného panáčka a v půlce cesty přes přechod uslyším pískání brzd a pak náraz. Poohlédneme se a zjišťujeme, že právě jsme našim přecházením způsobili autonehodu - nic velkého, jen pár pochroumaných plechů, ale cítíme se za to částečně odpovědni, protože kdybychom nepřecházeli... Oba pánové nicméně vše řeší na místě mezi sebou. My tak nasedáme do našeho auta, kterým odjíždíme po původní Route 66 do Seligmanu. Od silnice čekám něco víc, ale je to...prostě jen silnice. Ani to okolí není zajímavé tak, jako jinde v Arizoně. Ano, v dáli jsou sice vidět hory a kolem nás je všude rozlehlé prázdno a ano, projíždíme malými městečky, která mohou působit autenticky, ale od "Scenic Road" jsme čekali prostě víc. Ve výsledku nás pak štve, že nemůžeme jet rychleji než je maximální povolená rychlost v tomto úseku mimo dálnici a že si zbytečně zajedeme. Nejsem žádný fanoušek autodopravy a musím říct, že Route 66 s městem Kingman jsem zařadil do itineráře jako "must see", ale působilo to na mě celkem zbytečně. Věřím, že lze určitě najít hezčí část téhle cesty, subjektivně mi i dálnice z Flagstaffu do Albuquerque (což je místy také bývalá R-66) přišla zajímavější.

Scenic Road

Výjezd z Kingman

Route 66

Okolo čtvrté odpolední přijíždíme do městečka Williams u odbočky na Grand Canyon. Ten by měl být posledním národním parkem, který během této dovolené uvidíme. Ve městě máme poslední možnost dokoupit zásoby na dnešní večer a zítřejší dopoledne, protože vše v okruhu 100 km od Grand Canyonu podléhá turistické přirážce ve formě výpalného, a tak je potřeba plánovat dopředu. Ve Williams není Walmart, a tak zkoušíme i jiné prodejny, které nám ale přijdou o poznání dražší (tak o 20-30 %) - nevím, zda je to jiným obchodním řetězcem nebo blížícím se národním parkem. Z města odjíždíme asi o hodinu později a po silnici AZ-64 už míříme severním směrem k národnímu parku. Cestou vlastně kromě přírody není nic, pouze čas od času se objeví benzínka nebo obchůdek s přestřelenými cenami u silnice a asi po hodině cesty přijíždíme do městečka Tusayan, ve kterém jsou jen hotelové a restaurační řetězce a asi nic jiného. Okolo půl šesté odpoledne projíždíme bez jakéhokoli čekání vstupní branou a vzhledem k tomu, že pro většinu návštěvníků den pomalu už končí, parkujeme pouze pár desítek metrů od jedné z hlavních vyhlídek Mather Point Amphitheatre. Opouštíme vozidlo a opět jen s pár věcmi vyrážíme zhruba na dvouhodinovou procházku podél kaňonu (https://mapy.cz/s/hujomagaja). Naším cílem je dojít do Grand Canyon Village po Rim Trail a podívat se z několika vyhlídek cestou. Užíváme si večerní atmosféru a zapadající slunce. Vyhlídky jsou proti dohledaným fotkám vcelku prázdné a cesta volná. Občas se zastavujeme, ale kouzlo tohoto místa na nás upřímně příliš nedopadá. Ne že by kaňon nepůsobil impozantně, ale i když ujdeme tři kilometry jedním směrem, tak se pohled vlastně nijak nezmění. Navíc vše před námi jsou "pouze" specificky formované skály a řeku Colorado bohužel nijak vidět z těchto míst není. Postrádáme různorodost, barevnost či cokoli, co by místo nějak zpestřilo. Zhruba po hodině cesty přicházíme do městečka a překvapuje nás, že v této hodině už celá Grand Canyon Village usíná a takřka vše je zavřené. Lehce zklamaní se tak vracíme na parkoviště k autu a vzhledem k tomu, že plánujeme přespání v přírodě poblíž kaňonu a nám zbývá pouze několik málo minut světla, rozbalujeme na stolečku kousek od auta vařič a chystáme večeři. Přesahujeme parkování v areálu o několik desítek minut, z čehož jsem lehce nervózní a už za tmy sklízíme nádobí a odjíždíme pryč z areálu národního parku.

Večerní Grand Canyon

Přespání plánujeme nadivoko v přírodě, kdekoli v okruhu 100 km bychom se neměli šanci doplatit. Namísto toho jsme v blízkosti našli kempoviště (https://freecampsites.net/#!1049...itedetails), ale trochu se obáváme, zda tu bude ještě volná kapacita. Přeci jen už je tma, po deváté večer a nacházíme se pouze kousek od nejnavštěvovanějšího místa v Arizoně. Odbočujeme na prašnou cestu, podél které jsou rozmístěna drobná odpočívadla (jakési výklenky) pro jedno až dvě auta, obvykle s ohništěm a posezením ve formě mohutné klády. Jedeme autem asi 10 minut a potkáváme spoustu zaplněných míst, než narazíme na první volné. Bez ohniště a bez lavičky, za to s dostatečně velkým místem pro stání a hezky skryté za mohutným stromem. Konkrétní místa vhodná pro parkování uvádím na mapce tady: https://mapy.cz/s/puhozalaza a naše stání je označené číslem 10. Při pohledu na satelitní mapu lze tato drobná odpočívadla (výhradně pro osobní automobily) vidět. Před spaním ještě koukáme na film, dobíjíme telefony a regulujeme spořádané karbohydráty zeleninovým salátem. Usínáme za lehkého deště.

V noci mě probouzí silný měsíc v úplňku na obloze přímo před námi. A musím říct, že i když jsem unavený, tak se na něj ani v nejmenším nezlobím, vystupuji z auta a jdu fotit...

Měsíc v úplňku nad Grand Canyonem

Den 31. /// 27. 5. 2021 /// Hledáme Gila

Probouzíme se v blízkosti Grand Canyonu s prvními paprsky ranního slunce a na nic nečekáme. Teprve nyní si více prohlížím místo, na kterém jsme včera zaparkovali. Vjíždíme zpátky do národního parku před otevřením. Tentokrát ale nezastavujeme na prvním parkovišti po cestě, ale sjíždíme na menší silnici vedoucí k východnímu konci parku. Tady už zastavujeme po šesté ráno u každé vyhlídky u silnice a pozorujeme postupnou proměnu kaňonu proti proudu řeky Colorado. Je příjemné a časné ráno a takřka všechna místa si tak procházíme úplně sami. První zastávkou je Pipe Creek Vista a poté blízky Yaki Point na malé odbočce směrem ke kaňonu. Zajímavější výhledy pro nás představoval ale až Grandview Point s vyhlídkou, odkud se vydáváme pouze pár desítek metrů po přilehlém Grandview trail směrem ke kaňonu. Nechceme si ale zacházet příliš daleko a hlavně příliš hluboko. Na samotnou řeku Colorado je pak nejlepší pohled z Lipan Point a také z vyhlídky u Desert View, kde dokonce stojí (při naší návštěvě uzavřená) rozhledna - tedy pouze vyhlídka, krámek se suvenýry je pochopitelně v provozu. V tomto místě se už před osmou ráno začíná kumulovat větší počet návštěvníků a nad kaňonem začínají ve velkém přelétat helikoptéry. Jsme trochu zklamaní z absence jakéhokoli dostupného kratšího či středně dlouhého trailu, který by bylo možné absolvovat, ale svým způsobem to dává smysl. Národní park opouštíme východním výjezdem a míříme směrem na Flagstaff a pak zpátky do Phoenixu.

Pipe Creek Vista

Nebezpečí kočiček v okolí

Grandview Point

Lipan Point

Z návštěvy Grand Canyonu máme vcelku smíšené pocity. Vůbec si nedovolím diskutovat o velikosti či monumentálnosti daného místa. Na první pohled působí velkolepě, výhledy jsou parádní a vytvořená infrastruktura pro obrovské kvantum návštěvníků mi přijde svým způsobem neuvěřitelná. Z naší návštěvy mám ale pocit, že celý ten park byl ještě ale relativně daleko od nás a my jsme jej sice viděli, ale reálně do něj nevstoupili. Přijde mi to podobné, jako koukat na fotbal v televizi. Docela by mě lákalo sejít až dolu k řece a je pravda, že jsme i tuto možnost reálně zvažovali, nicméně parametry i nejjednodušších nalezených okruhů (35 km délka, převýšení přes 2000 m) byly za hranicí našich časových možností i momentálních fyzických schopností. Teoreticky jsme mohli využít populární přiblížení se helikoptérou nebo navštívit Skywalk v Grand Canyon West, ale subjektivně nemyslím, že by to vylepšilo náš pocit z daného místa. Co si sám alespoň částečně neodchodím, jako bych nenavštívil... Během této návštěvy Ameriky se Grand Canyon rozhodně neumístil v první polovině mého žebříčku nejhezčích navštívených národních parků a je asi otázkou do budoucna, jestli se během příští návštěvy amerického jihozápadu vyhnu Grand Canyonu obloukem a nebo si na něj nechám výrazně víc času, abych se mohl projít i podél řeky.

Během cesty autem zpátky do Phoenixu procházíme seznam zvířat, která jsou v této oblasti běžně k vidění a která jsme za těch 15 dní skutečně viděli. Řešíme medvědy, u kterých se nám bohužel nepoštěstilo a pak se naše pozornost upírá směrem k naší úchylce na plazy. Ačkoli jsme viděli dva hady, nemůžeme si bohužel započítat ani jednoho chřestýše, kteří se nám vyhýbali obloukem. V seznamu ale nacházíme jméno, které mě překvapí - Gila Monster, česky Korovec Jedovatý. Tenhle vcelku nevzhledně vypadající ještěr žlutočerné barvy je jedním z pouhých dvou zástupců jedovatých ještěrů, kteří žijí na planetě Zemi. Ve střední a jižní Arizoně se vyskytuje docela hojně a vzhledem k tomu, že nám dnes zbývá ještě docela dost času a žádný jiný plán pro dnešek už nemáme, je o programu na odpoledne jasno. Od Flagstaffu do Phoenixu urážíme velké stovky kilometrů včetně jedné kolony (asi jediné, kterou jsme v Americe za 2 týdny potkali) a po neúspěšném shánění ubytování v hlavním městě Arizony se ubytováváme až několik desítek kilometrů jižně za městem.

Korovec jedovatý, bohužel ne naše fotka / wikipedia

Po delší cestě přijíždíme na náš motel na okraji městečka Eloy (https://cs.hotels.com/ho451554/), v těsné blízkosti dálnice směřující na letiště. Dáváme si organizační hodinku, kdy provádíme odbavení k letu zpátky do Vídně, domlouváme detaily našeho transferu do Čech a provádíme si antigenní samotest - překvapivě, opět jsme negativní. Méně úspěšní jsme s odbavením, kdy nás systém na prvním letu k našemu překvapení rozesadí, ale to snad vyřešíme na letišti. Na recepci si necháváme ještě tisknout letenky na všechny tři lety a zvažujeme provedení oficiálního antigenu před odletem. Jeho cena je totiž 100 USD na osobu, nicméně podle Timaticu test pro let do Rakouska nepotřebujeme. Navíc nám kvůli dvěma přestupům test provedený tady před odletem do našeho návratu do Čech přestane platit. Možnostem, jak splnit veškeré podmínky pro cestu zpět jsem jiné nenašel. Antigenní test si provádět prostě nebudeme, kromě toho pro 200 USD máme lepší využití.

Je ještě brzké odpoledne a my se jednak nechceme snadno vzdát poslední příležitosti prozkoumat tuto část USA a zároveň se chceme pokusit najít Korovce. Narychlo se balíme a vlastně až cestou v autě směrem na Tucson vyhledáváme (Terka vyhledává, já řídím) nějaké místo, kde se můžeme projít. Pak mě už vede sama navigace na menší parkoviště pod horou, kterou pozoruji vlastně od odjezdu z motelu. Ve skutečnosti zastavujeme pouze pár kilometrů za městem Eloy v Picacho Peak State Park, jehož dominantou a vlastně jedinou atraktivitou je stejnojmenný a 1011 m vysoký vrchol. S Annual Passem máme do parku vstup zdarma a auto necháváme na jihovýchodním okruhu. Na zdolání vrcholu to nyní úplně nevidíme, a tak vyrážíme po Calloway Trail alespoň do sedla, což je opravdu kraťoučká procházka o délce necelého kilometru (https://mapy.cz/s/nobutupuke). V okolí vyšlapané cesty se snažíme najít zvířata, ideálně našeho korovce nebo alespoň chřestýše, ale jsme neúspěšní. I tak na vrcholu usedáme na lavičce a užíváme si jedny z posledních pohledů na (pro středoevropana) netradiční prostředí. Po zhruba hodinové zastávce se nám ale stále končit nechce...

Picacho Peak

Picacho Peak State Park

Výhled ze sedla

Vybíráme si tedy úplně poslední trail v těsné blízkosti města Tucson, který má jediný cíl: Naposledy se projít po Americe, užít si místní pohodu a (pokud tomu bude štěstí přát) vidět na vlastní oči jedovatého Korovce. Auto parkujeme na malém plácku za Tucsonem na začátku našeho trailu, pozorujeme zapadající slunce a pociťujeme klesající teplotu - na ještěry a plazy obecně už je zima. Víme, že tady pro nás Amerika už opravdu končí. Vycházíme na okruh o délce okolo 5 km, který ujdeme zhruba za hodinu (https://mapy.cz/s/kotevabeho). Není tu nic nového ani nic, co bychom v Americe nebo jinde ještě neviděli. Užíváme si ale naprostý klid a přítomnost pouštní flóry v bezprostředním okolí, která je nyní tak blízko, ale za pár hodin bude pro nás absolutně nedostupná. Procházíme podél koryta Picture Rocks Wash a pak už se otáčíme zpět severním směrem, zpátky k parkovišti po úzké prašné cestě. Chápu, že je večer, ale přeci jen mě trochu mrzelo, že jsme na tomto okruhu za celou cestu neviděli ani náznak jediného zvířátka. K autu se dostáváme až za tmy a před návratem na hotel chceme vyřešit poslední dvě věci - nákup ve Walmartu na zítřejší cestu a návštěvu Pizza Hut.

Picture Rocks

Ringtail Trail

Ironwood Forest Trail

Orientace v nočním Tucsonu je pro nás celkem náročná a hodněkrát si zajíždíme do slepých uliček u zavřených obchodních center. Walmart objevujeme díky navigaci až pouze chvíli před zavřením a kromě zítřejší snídaně nakupujeme drobnosti, které si chceme dovézt domů. Terka tak vybírá bonbony pro kolegy z práce a pro sebe milovaný Milk Duds. Pak už míříme po dálnici zpátky směrem k hotelu a pouze pár kilometrů před cílem odbočujeme pro pizzu, po které se nám posledních 14 dní neuvěřitelně stýskalo. Pizza Hut je posledním z fast-foodů, který jsme během této dovolené v Americe vynechávali a na rozdíl od Česka je tady lepší a levnější. Během cesty po Pensylvánii a New Yorku v roce 2019 jsme tu jedli několikrát a využívali poledního neomezeného bufetu ve stylu sněz, co můžeš, který je ale nyní kvůli Covidu uzavřen. Bereme tak alespoň pizzu do krabice s sebou na motel, kterou sežereme do posledního drobku na posteli.

Po jídle mi dochází, že tahle dovolená končí. To se mi nelíbí. Jsem kvůli tomu docela naštvaný, nepříjemný a trucuju na posteli s tím, že se odmítám zabalit, protože se ještě nechci vracet domů. Vztekem a vyčerpáním po celém dni řízení (dnes přes 700 km) na pár hodin usínám a tak se i o můj kufr musí postarat Terka. Doteď nechápu, jak všechno oblečení, suvenýry z Mexika, deky, počítač, drona, drobnou elektroniku, tři krabice sušenek i litinovou pánev dokázala zabalit do dvou kabinových zavazadel. Pár minut po půlnoci pak zhasínáme a jdeme nabrat síly před zítřejší dlouhou cestou zpátky domů.

Den 32. /// 28. 5. 2021 /// Jaký antigen?

Naposledy se během naší cesty probouzíme v Americe a snídáme poslední levné koláčky z Walmartu. Kufry máme zabalené, ale některé věci prostě nedokážeme převézt. Především pak plynový vařič, zakoupený hned druhý den po příletu. Z hotelu se odhlašujeme ještě před osmou ráno, kvůli co nejdřívějšímu příjezdu na letiště. Trošku se obávám kolony na dálnici před příjezdem do Phoenixu, ale místní cesty, které mají v mnoha případech 5 či 6 pruhů v jednom směru, nedávají zácpám příliš šanci.

Zastavujeme na odpočívadle Sacaton Rest Area a jdeme si hrát na Ježíška. Potřebujeme se totiž zbavit plynového vařiče, bomby, dvou konzerv jídla, olivového oleje a asi deseti lahví vody. Vodu poctivě naskládám ve tvaru kruhu do stínu na jednom ze stolů a počítám s tím, že si ji někdo dřív nebo později vezme. Jídlo a vařič v tašce (vše v ceně okolo 25 USD) chceme darovat někomu z přijíždějících. Nejprve náš zrak zaujme mladý silnější pár, který přijede s autem narvaným po střechu. "Podívej, ty maj v tom autě takovou spoustu bordelu, že něco navíc ani nepoznaj" sděluji své pocity Terce. Pár nás ale po oslovení odmítá, že už mají podobných kravin až dost. Vychází nám tak až druhý pokus u sympatické slečny, která se stará o dvě starší paní. Ta si chce povídat, ale my už spěcháme na letiště, tak se narychlo loučíme a děkujeme, že si zboží vzala. Původně jsme chtěli vše na konci pobytu prodat na Craiglistu nebo přes Marketplace, ale nebyl žádný čas shánět kupujícího, a tak jsme třeba někomu udělali radost.

Před zastávkou na letišti ještě dotankujeme vozidlo do plné a pak už najíždíme do garáže, kde se přijímají auta co pár sekund. Systém je ale neskutečně rychlý. Namísto složitého obcházení auta a hledání škrábanců (jak je zvykem v Evropě) tady pouze přijde jeden pracovník, naskenuje čárový kód na okně auta, prohlédne ho a hned je hotovo. Auto je podlé mého tušení permanentně připojeno on-line přes OBD-2 konektor a veškeré technické informace i informace o případných kolizích by tak systém hlásil. Obdobně fungující systém jsme zažili už při první návštěvě USA, kde načtení fungovalo stejně rychle, i když vrácení auta u Alamo bez problémů rozhodně nebylo a zmíněnou půjčovnu jsem si dal na blacklist. Od vjezdu do garáže jsme v autobuse jedoucím od půjčoven na letiště za 10 minut a to jsme si ještě stihli odskočit, rozloučit se s autem a udělat několik pamětních fotek. Po téhle Kie se mi totiž bude hodně stýskat.

Rozloučení se s autem

Na letišti se snažíme najít nejbližší přepážku American Airlines a snažíme se vyřešit drobný problém ze včerejšího dne. Když jsme se k letu zpátky do Evropy odbavovali, zjistili jsme, že nás systém rozesadil. Na původním letu (z Phoenixu do Chicaga) jsem si připlácel několik USD za seating, abych se této nepříjemnosti vyhnul, ale když došlo ke změně letu, tento poplatek vlastně propadnul a v novém spoji jsme je neměli. Snažím se komunikovat se zástupci aerolinky na odbavení před security, potom i v malé kanceláři za security, ale vše prý vyřeším až u odletové brány. Tam hned přicházíme za pracovnicí aerolinky, která nám sděluje, že let je plně vybookovaný a změna sedadla bude velmi složitá. Nicméně jsme pro případné změny první v pořadí. Nikterak nepomáhá ani naše obhajoba, že jsme za tuto službu už zaplatili a že nemůžeme za to, že nám Iberia, se kterou je AA v alianci Oneworld, let změnila. Snažím se tak přitlačit na pilu a říkám, že nezvládám let na samotce, čehož se pracovnice chytá... "Takže když nebudete sedět spolu, tak letět nechcete? Let je plný a nám by se dvě místa hodila." S tím jsme trošku nepočítali a máme tak nějak jasno, že poletíme rozesazeni. Jdu se projít a vypustit páru a po návratu vidím, že Terka opět na přepážce vyjednává. Pak už mi s úsměvem sděluje, že sedíme ve stejné řadě 14 A a C, a že se tak jen musíme dohodnout s osobou na Béčku, což bývá nejmenší problém. Před odletem nakupujeme ještě trička s motivem Arizony, což je jediný suvenýr, který nakonec z Ameriky dovezeme. Příjemný pocit ze změny mého sedadla nám stejná pracovnice sebere při nástupu, když jsou nám zavazadla doslova vyrvána z rukou a odbavena. Opět se o ně dost hádáme, protože nevěřím, že zvládnou dva rychlé přestupy na cestě do Evropy, ale nikoho to tady nezajímá. Pokud ale doletí až do Vídně, tak nám alespoň zůstanou červené deky od Iberie, které jsme chtěli na zpátečním letu poctivě vrátit. Moc tomu ale nevěřím. Prostor nad našimi sedadly je pochopitelně "rozebraný do posledního centimetru" a naštváním tam tak akorát vyplním více než metrový prostor bundami. Bez problémů alespoň měníme sedadlo u okénka. Během letu opět obdržíme stejnou láhev vody o objemu méně než 0,25 litru a podobný lunch jako na cestě z Mexika do Ameriky a po přeletu nad novomexickým městečkem Silver City si pouštím film Rat Race (2001).

Před odletem z Phoenixu

Určitě, sem se dva kufříky nemají šanci vejít...

Cestou nad Novým Mexikem

...a opět ten americký lunch

„A máte nějaké potvrzení, že opravdu zůstáváte v Rakousku? Rakouský doklad totožnosti, adresu pobytu nebo tak?“

Přistáváme ve večerních hodinách na letišti v Miami a máme necelé 3 hodiny na přestup na transatlantický let do Evropy s Iberií. Přestup není tak rychlý a pohodlný jako v Madridu, přesto po pár minutách a jednom svezení se vláčkem nalézáme cestu ke správnému gatu a přes okno už vidím naše letadlo do Španělska. Pracovník na přepážce si nás po našem příchodu ke gatu všímá a hned si nás k sobě přivolává, že jestli přestupujeme na let do Madridu. Přikyvujeme hlavou a ukazujeme naše letenky. Hledá v počítači a k našemu zděšení říká... "Budu potřebovat ještě vaše pasy a také vaše antigenní testy." Antigenní testy. Přesně to, čeho jsme se celou dobu báli a za co jsme před odletem nechtěli dát 200 USD. Vytahuji tak telefon a ukazuji informaci z Timaticu, že pro let do Rakouska antigenní test nepotřebuji. "Ale vy necestujete do Rakouska, vy máte český pas, tak asi chcete do Čech. Nebo máte nějaké potvrzení, že zůstáváte v Rakousku? Doklad o přechodném či trvalém pobytu? Pracovní či nájemní smlouvu? Nebo cokoli jiného, co by potvrdilo, že zůstáváte v Rakousku?" No, víme, že nemáme, a tak se alespoň snažím vymluvit na to, že pokud bych si antigen dělal dnes ráno před odletem, stejně by mi do příjezdu do Čech expiroval, a proto si ho chci udělat až v Rakousku... "No to ale nejde", říká mi s úsměvem a nabytým pocitem "to jsem je dostal" pracovník na letišti. Přemýšlíme, co dál a nějak se smiřujeme s tím, že si přeci nenecháme uletět letadlo, a tak se půjdeme normálně otestovat a obětujeme těch 200 USD. Pracovník vidí naše zklamání a zvídavě se tak zeptá... "A nejste náhodou očkovaní?" Nervózně přikyvujeme hlavou. "Tak mi ukažte certifikáty." A my vytahujeme naše CDC kartičky a nevíme, jestli nám tenhle postup k něčemu pomůže. "No, vždyť máte jednodávkového Johnsona a dnes je tomu 14 dní, co vás naočkovali. Takže imunitu máte. A podle informací, které tady mám já, Česko už uznává očkování pro příjezd." Nestačíme se divit tomu, co se nám právě podařilo a během pár minut držíme v ruce letenky do hlavního města Španělska. Pracovník letiště nás ještě informuje, že v Madridu už nic vyřizovat nemusíme a tiskne nám letenky i pro poslední segment do Vídně. Nakonec nám popřeje příjemný let a poděkuje, že jsme se v Americe nechali naočkovat.

Tak asi opravdu poletíme... Airbus Industrie A330 v barvách Iberie

Tohle byla po problému se seatingem ve Phoenixu další mimořádně náročná chvíle, která se vlastně sama vyřešila. Vyšťavení usedáme do polstrovaných křesel před gatem a jsme po psychické stránce úplně vyřízení. Chvíli ani nemluvíme a jen zpracováváme, co se před pár minutami stalo. Zpětně docházíme k tomu, že situace by bez antigenu vyřešit asi šla - vyplněním rakouského formuláře a rezervací nějakého levného ubytování v Rakousku, které necháme propadnout nebo nějakého, které po příletu do Madridu zrušíme. Na situaci "Prokažte, že cestujete jen do Rakouska." jsme přes veškeré nástrahy prostě nebyli připraveni a k člověku na letišti žádnou zášť necítím - prostě byl připraven ještě lépe než my a svým způsobem dokážu na tomto přístupu najít i pozitivum, že nad Covidovými opatřeními někdo reálně přemýšlí a snaží se o jejich dodržování (na rozdíl od letiště v Praze, kde i dnes není problém projít s cizím či propadlým formulářem). Bez problému pár minut před odletem boardujeme, ale dokud se nezavřou dveře a letadlo nezačne pojíždět ke vzletu, tak se cítím, jako bych měl v kufru cihlu kokainu a nervózně štěkající psi odmítají opustit zavazadlový prostor. Při vzletu se nám však nabízí krásný pohled na noční Miami - města, které snad také jednou navštívíme. Brzy po vzletu dostáváme večeři a já sázím na hovězí. Na letech Iberie máme vyzkoušeno, že vždy jedno jídlo je fajn, ale druhé nic moc, nicméně podle "Beef or Pasta?" lze těžko identifikovat to správné.

Odlet z Miami

Večeře v letadle

Před přistáním v Madridu

Bezprostředně po večeři na nás padá únava. Zvládli jsme toho až dost a víme, že teď už se nic zlého stát nemůže. Dostaneme se do Evropy, odkud se už domů nějak dobelháme. Během celého dne v nás oscilovalo nadšení a pocit bezmoci před odletem hned několikrát a to nás psychicky vyčerpává daleko víc než fyzická únava. Sklápíme sedadla, poprvé v životě mám pocit, že jsem se cestujícího za sebou ani nezeptal, jestli mu/jí to nevadí. A prospíme úplně celý let...

Den 33. /// 29. 5. 2021 /// Domu napříč Evropou

Probouzíme se na sklopené dvousedačce a letuška rozdávající miniaturní tortilu, uměle chutnající zákusek a 2 dcl plechovky s colou mě rychle ubezpečuje ve dvou věcech - že jsem na palubě Iberie a že se pomalu chystáme na přistání. Po pár minutách skutečně dosedáme na největším španělském letišti, kde jsme se mihli před necelými pěti týdny. Asi poprvé zažívám skutečný jet lag, protože ačkoli očekávám ráno, jsou 2 hodiny odpoledne. Jako jedni z posledních bezduše opouštíme letadlo a procházíme vcelku prázdné letiště. Na rozdíl od zkušenosti s cestou do Mexika se tentokrát nevyhneme povinné security a vláčkem se přesouváme z terminálu 4S na terminál 4, kde už září náš gate pro odlet zpátky do Vídně.

Usedáme na lavičku před gatem a pociťujeme fyzické vyčerpání. Dva lety ještě nějak zvládáme, ale tohle je už moc. Létání pro nás nepředstavuje nějaký úžasný zážitek, ale pouze formu přepravy z bodu A do bodu B. A my už sakra chceme být v tom bodě B. Rádi bychom se převlékli, ale kufry s oblečením nám ta "velmi milá paní" odbavila. Uklidňující je pro nás skutečnost, že zhruba za 5 hodin už budeme v autě na cestě domů a za nějakých 10 pak už dospávat předchozí dny. Rozblikání nápisu "Boarding" ignorujeme (chceme nastupovat mezi posledními) do té doby, než pracovnice letiště po pár vteřinách zakřičí číslo naší řady a my jsme v letadle naopak mezi prvními. Let je tentokrát zaplněn zhruba ze 70 % a nějak je cítit, že se situace v Evropě za ten měsíc rapidně změnila a opět se vrací do normálu. Při přistání na letišti ve Vídni nervózně sleduji každý metr klesání a po dosednutí na runway se teprve rozsvítí úsměv ve tváři. Zvládli jsme to. Celý ten měsíc, do posledního puntíku. Se vším co jsme chtěli. Navštívili jsme dvě krásné země - každá byla úplně jiná a každá nám dala víc, než jsme čekali.

Na cestě do Vídně

Procházíme vídeňským letištěm, které se za těch 5 týdnů změnilo k nepoznání. Pryč jsou odlety v intervalu několika hodin, prázdné gaty a uzavřené restaurace. Odlety jsou nyní plánované co pár minut. Zastavujeme se ještě u salónku, kde bychom si rádi vyzvedli tašku s jídlem jako při odletu, ale "bohužel" je situace už příliš dobrá, takže salónek funguje ve standardním režimu. Na to ale nemáme čas, před letištěm na nás čeká odvoz. Za použití kouzelné věty "tranzit to Czechia" (kterou snad poprvé někdo neslyšel jako "tranzit to Chechnya") procházím improvizovanou pasovkou a už vyhlížím na páse naše zavazadla. Moje zvládlo cestu o poznání hůř než Terky, ale samotného mě překvapuje, že nám obě dorazila. Upřímně jsem čekal vyplňování reklamačního formuláře a těšil se na kompenzace.

Před letištěm už vyhlížím oranžovou Fábii, ve které pro nás přijela moje mamka z Prahy a po pár minutách jsme už v dálnici na Brno. Do našeho pražského bytu se dostáváme až v dopoledních hodinách následujícího dne. Tím oficiálně naše dobrodružství skončilo a stalo se historií. Po dvou dnech jsme se měli vrátit do běžného pracovního cyklu, ale co si budeme říkat, šlo to fakt těžko. Ten čas na dovolené byl lepší...

Co bych chtěl znát a vědět před cestou?

Auto bylo alfou a omegou naší dovolené ve formě roadtripu, a proto jsme hned na letišti vyhádali větší a ušetřili ve výsledku několik stovek USD. Proto bych chtěl sdílet několik našich zkušeností... Tou první je, že ubytování v Americe je obecně drahé a jen levné motely u silnic situaci trochu zlepšují. Ty ale nejsou všude. Stan jsme kvůli nízkým teplotám a vysokým rozměrům nezvažovali, Airbnb není všude a často nevychází levněji než motely či levné hotely. A CouchSurfing vyžaduje nějakou interakci s poskytovatelem ubytování, aby z toho taky něco měl, což pro nás zase představuje čerpání časové kapacity. Dospěli jsme nakonec k tomu, že na vyhrazených místech (známých jako Free Campsites, která jsme vyhledávali na tomto webu: https://freecampsites.net/) budeme nocovat na sklopených předních sedačkách - auto tak máme stále pod kontrolou, ušetříme čas, není problém si v noci zatopit. Naše Kia byla pro tyto účely ideální a snad jen jednou jsme se nevyspali na 100 %. Na druhou stranu, kromě Grand Canyonu jsme nikoho podobně kempujícího neviděli. Další výhodu této formy spaní, kterou jsme objevili až během cesty, je minimalizace neefektivně stráveného času při příjezdu na hotel - check-in, nošení zavazadel, jejich přebalování, otevírání počítače atd. A to samé pak ráno. Navíc jsme ocenili, že nemusíme přespávat na konkrétně určeném místě, protože v okruhu 100 km není hotel, ale přijedeme si na parkoviště, co možná nejblíže dalšímu místu, které chceme druhý den navštívit. Na základě uvedeného jsme vlastně po dlouhém dni na cestách (Den 23.) zavedli pravidlo, že se nikdy nebudeme probouzet dál než hodinu cesty od první zastávky. Ačkoli tak obecně převládá názor, že po Americe se vyplatí cestovat ve čtyřech a snížit tak náklady za auto i PHM, tak za tím úplně nestojíme. Např. v Utahu okolo Moab nešlo najít ubytování pod 5 000 CZK, podobně tak v Ouray, u Grand Canyonu nebo v blízkosti Monument Valley - tedy na těch turisticky nejvíce exponovaných místech. Před návštěvou těchto míst jsme tak na spaní v autech přímo cílili a myslím, že i docela dost ušetřili. Místní proti tomu cestují po amerických parcích takřka výhradně v RVčkách (rekreačních vozidlech), za kterými tak 30 % lidí táhne ještě menší auto pro jednodenní výlety. RV jsou nesrovnatelně větší a vybavenější proti našim "evropským" karavanům. Na parkovištích i na dálnicích jsme se s těmito auty setkávali každý den několikrát.

Během prvních deseti dní dovolené nás příjemně překvapilo, jak prázdné jsou americké národní parky. O to více jsme byli zklamaní, když jsme se dostali do Zionu, Las Vegas a ke Grand Canyonu, které jsou s národními parky v Kalifornii součástí nejpopulárnější části jihozápadního okruhu USA. Tato část jihozápadního okruhu je totiž extrémně předimenzovaná, a to i v časech Covidu. Kromě Američanů jsme potkávali mnohem častěji Australany nebo Asiaty, ale žádné Evropany. Myslím si, že je to docela škoda a dost možná z tohoto důvodu máme také zážitky z uvedených míst slabší či rozporuplnější. Osobně to v mé hlavě odsunulo návštěvu Kalifornie na vedlejší kolej a na rozdíl od jiných míst se do výše uvedených nemám chuť a potřebu brzy vracet. Tím spíš, když vím, že lepší to asi v nejbližší době nebude.

Ačkoli nemám problém platit kartou, vždy mám u sebe rád nějakou hotovost. Kvůli dovolené v Mexiku, která cestě do Ameriky předcházela, jsem si většinu hotovosti vložil na účet a vybral až zde z místního bankomatu. Ačkoli mi domácí banka (Equa Bank) za výběry v zahraničí nic neúčtovala, nevyhnul jsem se místním poplatkům amerických bank, se kterými jsem kvůli naivitě nepočítal. Mrkněme, co jsem dostal a kolik jsem za to zaplatil... Před odjezdem jsem nakoupil 600 USD za 12 954 CZK při kurzu 21,59 CZK/USD (střed ČNB 21,353). Ty jsem vložil na svůj zahraniční účet Equa Bank a za vklad zahraniční měny jsem zaplatil dalších 65,76 CZK. Ve Walmartu (Flagstaff) jsem vybíral 300 USD (maximální limit) s poplatkem 2,5 USD za transakci. V bance Moab jsem vybíral 290 USD s poplatkem 5 USD za transakci. Po návratu jsem si přeposlal zbývajících 2,5 USD na běžný účet, za které jsem obdržel 50,93 CZK (střed ČNB 20,83). Celkem jsem zaplatil 12 954 + 65,76 - 50,93 = 12 968,83 CZK za obdržených 590 USD, což dává kurz 21,98 CZK/USD. Celková ztráta touto šaškárnou byla 1,8 %. Závěr ať si z toho udělá každý sám a v komentářích budu případně rád za srovnání s Revolut, kterou bych možná využil příště. Obecně najít místo, kde by bylo možné vybrat nad 200 USD byl oříšek, nejmenší poplatek (1,5 USD) s takřka neomezenou výší vybrané hotovosti jsem viděl u U.S. Bank v Grand Junction. Všechny bankomaty provádí DCC, zhruba 80 % z nich dává na výběr účet a zbývajících 20 % pouze řekne, že to vybere jen z hlavního účtu v CZK nebo jen z jednoho, na kterém jsou prostředky - ber (OK) nebo nech být (Storno transakce).

Jako dítě jsem nikdy neměl rád trička s potiskem, protože jsem nevěděl, co nápis, obrázek nebo logo znamená. Až jako staršímu mi došlo, že tyhle nápisy nikoho nezajímají a nikdo je nečte. V Americe to ale neplatí, protože tam jste to, co máte na sobě. Já sám si přivezl do USA triko s nápisem "Phoenix, Arizona" a pamětní tričko ze španělského Santiaga - obě dvě vlastně bezmyšlenkovitě a náhodou. Obě trika ale naprosto neuvěřitelně rozbíjela ledy a vedla k nějaké smysluplné diskuzi s místními. Zda jsem odtud nebo jsem tu cestu prošel, že se na letišti neztratím, že to místo navštívili nebo mají rádi, že mě asi baví chodit, že můžu být možná věřící... Mně osobně takto vyvolaná diskuze, která vedla k hlubšímu poznávání, byla daleko sympatičtější než úvodní věta v českých končinách "To máme ale hezky, co?" Oblečení vás v Americe charakterizuje daleko víc než kde jinde a skutečně zařazuje do nějaké sociální skupiny. Obecně ale komunikace nevzniká pouze u triček. Američani si prostě rádi pokecají, když najdete hezké místo k focení, vaříte voňavou večeři nebo je upozorníte na malé zvíře v trávě (nebo na něj upozorní oni).

Při první návštěvě USA jsme se vypravili do metropolitní oblasti na severovýchodě země, a tak jsme moc netušili, co čekat od přírody jako takové v podobě státních či národních parků, především co se týče pro člověka potenciálně nebezpečných zvířat. Úměrně k našemu obecně defenzivnímu postoji jsme oba měli docela vysoký respekt k americké přírodě a úplně odlišná očekávání o jejích rizikách. V první řadě je třeba říct, že opravdu ne na okraji každého lesa číhají útočné pumy, jedovatí hadi nebo hladoví medvědi. Na žádné z těchto zvířat jsme po celou dovolenou (pravděpodobně) neměli štěstí, ačkoli se domnívám, že jsme docela pozorní a zvířata v přírodě přímo sami vyhledáváme. Místy jsme chodili po méně frekventovaných stezkách nebo i opouštěli trail, ale k větší úspěšnosti to nevedlo. Původně jsem očekával, že potkáme minimálně deset hadů; nakonec jsme potkali pouze dva (oba v Zionu) a pro člověka neškodné. S čím jsme naopak nepočítali (a píšu to s vědomím, že budu za debila), bylo, že v horách nad 3 000 m bude v květnu pořád docela dost sněhu. V Mexiku jsme žádný neviděli ani v 5 000 m a nenapadlo mě, že jsme se posunuli až tak moc severně (tím spíš, když jsme americké vrcholky dobývali téměř o 3 týdny později). Je tam, a je ho tam stále dost.

Docela velké množství času jsme strávili nad selekcí hotelu v Las Vegas, která se nám nakonec nepovedla (důvody nechme na tomto místě stranou). Vybrat i přes mezinárodní vyhledávač typu Booking.com či Hotels.com vhodné ubytování je docela složité, protože je třeba srovnávat spoustu atypických příplatků, se kterými jindy počítáme. Vše začíná už u nepřiměřeně velké místní daně a pak v jakémsi "poplatku za provoz ubytování na Stripu". Obě tyto částky se připočítávají ke standardní ceně ubytování a tvoří obvykle více než 50 % ceny ubytování. Některé portály započítávají k ceně tyto poplatky (myslím, že jak Hotels, tak Booking), jiné nikoliv (viděl jsem třeba u Agody). Pokud je pobyt zaplacen při vytvoření rezervace, je obvykle stržena platba za ubytování, ale daň se platí až po příjezdu. K tomu je u hotelů na Stripu třeba doplácet za naprosté samozřejmosti, jako parkování (25 USD, v Americe je obvykle všude zdarma), Wi-Fi na pokoji (10 USD), Zálohu na minibar (20 USD) Vlastní Resort Fee za servis (35 USD) a jiné. Na závěr jen doplním, že upřímně nevím, zda se vše změnilo až v důsledku Covidu nebo zda se jedná o běžnou praxi dlouhodobě.

Přestože se možná lehce ztrácím v terminologii a mám pocit, že v USA považují kreditní kartu za embosovanou kartu, tak bych doporučil vypravit se do Ameriky s embosovanou kreditní kartou. Bez ohledu na to, že ji vyžadují nadnárodní půjčovny takřka po celém světě, ji krom toho v Americe vyžadují ještě hotely. Někdy si pouze opíšou údaje z karty pro případné pozdější použití, jinde si regulérně zablokují kauci na účtu, obvykle ve výši 100 USD a odblokují ji několik dní po odjezdu (místy bylo možné zaplatit kauci hotově, ale pak je nebezpečí, že se na ni zapomene). Samotná otázka na takřka libovolné pokladně v USA "Cash or Credit?" ve mně také vzbuzovala otázku, co by se stalo, kdybych vytáhl debetku...

Rozpis nákladů (na 2 os.)

U tučně zvýrazněných položek jsou náklady rovnoměrně rozloženy mezi část dovolené v Mexiku a v USA, protože jsou relevantní pro obě místa.

Letenka s IB a AA (VIE - MAD - MEX / CUN - PHX / PHX - MIA - MAD - VIE) - 12 125 CZK
ESTA pro vstup do USA - 612 CZK
Půjčení auta (AVIS via srovnávač, Kia Soul, Full Insurance, 16 dní) - 10 299 CZK
Spotřeba PHM - 8 726 CZK
Mezinárodní ŘP pro USA - 50 CZK
Ubytování Phoenix (Motel 6 Mesa-Phoenix) - 1 484 CZK
Ubytování Black Canyon City (Airbnb, David) - 1 005 CZK
Ubytování Winslow (Econo Lodge Winslow I-40) - 681 CZK
Ubytování Albuquerque (Red Roof Inn Albuquerque–Midtown, noc zdarma z Hotels.com) - 485 CZK
Ubytování Taos (Super 8 by Wyndham Taos) - 1 152 CZK
Ubytování Montrose (Briarwood Inns, noc zdarma z Hotels.com) - 653 CZK
Ubytování Panguitch (Rodeway Inn Bryce Canyon) - 1 293 CZK
Ubytování Mesquite (Virgin River Hotel and Casino) - 575 CZK
Ubytování Las Vegas (Ellis Island Hotel) - 615 CZK
Ubytování Eloy (Motel 6) - 1 313 CZK
Pojištění (vč. pojištění proti Covid-19) - 1 332 CZK
SIM AT&T (10 GB, fungující v Mexiku i USA) - 268 CZK
SIM T-Mobile (5 GB) - 652 CZK
Annual Pass do národních parků - 1 734 CZK
Vaření (litinová pánev, plynový vařič, 2 plynové bomby, vařečky a lžíce) - 762 CZK
Drobné výdaje (jídlo, pití, drogerie, automaty v Nevadě, suvenýry...) - 5 691 CZK

Dovolená v Americe na 15 dní nás se vším všudy vyšla na 25 754 CZK na osobu, což mi se vší skromností přijde jako naprosto luxusní výsledek. Na čem bych ušetřil v Mexiku tuším, proti tomu na čem bych ušetřil v Americe (alespoň 5-10 %, aby to mělo nějaký smysl) prostě nevím. Teoreticky by bylo možné snížit výdaje za jídlo omezením fast-foodů a většími nákupy v supermarketech nebo častějším spaním v autě. Reálně by to ale snížilo náklady možná o 100 USD pro oba. Při vyhledávání motelů jsme měli minimální nároky a pořád jsme šli 1. po ceně a za 2. po nejmenší zajížďce. Na levné auto jsme měli štěstí a upgrade jsme vyhádali zdarma na přepážce. Před tankováním jsme se snažili dopředu zjistit cenu a netankovat automaticky u první pumpy. Většina pořízeného nádobí nám zbyla a Annual Pass se vlastně ani nechystáme prodávat. Na rozdíl od Mexika jsme nevyhazovali za kraviny, protože jsme neměli čas utrácet - pořád jsme byli na cestách. Jak jsem psal už v cestopisu u Mexika - pojištění bylo zbytečné, nicméně cena za riziko nám přišla akceptovatelná. Samotné očkování pro nás představovalo ztrátu asi 2 hodiny na cestě, nicméně znamenalo úsporu 200 USD pro oba za antigenní testování v Miami před odletem do Evropy. Zhruba 1 500 CZK jsme po návratu získali zpět přes cashbackové portály a v odměnách za důkladné provětrání kreditky. K tomu každý asi 9,5 tisíce mil, které jsme později využili na rezervaci dvou nocí na hotelech v hodnotě odpovídající cca 2950 CZK dohromady.

Závěrem

Spojené Státy se za času Covidu staly jednou z nejméně dostupných zemí pro Evropany na světě. Cesta sem vedla pouze přes nucenou karanténu v některé mimoevropské destinaci, kterou bylo v našem případě Mexiko. Báli jsme se vstupu a imigračky po příletu, ale naprosto zbytečně. Ještě více jsme se báli očkování (zda jsme dodrželi veškeré administrativní postupy a splňujeme podmínky pro podání dávky), ale opět naprosto zbytečně. Poznali jsme Američany úplně jiné, než před dvěma lety v New Yorku - takové, jaké jsme si je před těmi dvěma lety představovali. Milé, komunikativní, usměvavé a přátelské. Celou cestu jsme jeli na doraz a ze stanoveného limitu 15 dní jsme se snažili vytřískat maximum. Ve výsledku mě nejvíce mrzí, že jsem přes SA nedokázal po změně letenek vyhádat třídenní stopover v Miami na cestě zpátky...jak moc jsem chtěl ten Everglades vidět, navštívit zápas Tampa Bay a po vzoru Albuquerque udělat tour de Dexter. Smutní jsme ale také trochu z toho medvěda, který se před námi po celou dobu schovával.

Kdokoli četl celý cestopis, tak asi musí tušit, že celá navštívená část země nás naprosto uchvátila a i když se dostavily nepříjemné chvíle, dokázali jsme je obvykle s úsměvem a chladnou hlavou vyřešit. Takřka všechno se nám dařilo, všechno vycházelo a tím, že jsme před příjezdem příliš nevěděli, kam jedeme a co máme čekat, nás celá jihozápadní oblast plná národních parků a fantastických přírodních útvarů mimořádně nadchla. Paradoxně u nás fungoval jistý nepoměr v tom, že čím méně je vybrané a námi navštívené místo v Česku známé, tím více se nám obvykle líbilo. Nicméně si uvědomuji, že jakkoli hodnotit národní parky podle krásy a atraktivity je mimořádně subjektivní.

Na rozdíl od Mexika, které se během pandemie otevřelo naprosto všem sedí k tomuto cestopisu název Amerika jenom pro nás. Mimo angličtiny a španělštiny jsme neslyšeli žádnou jinou řeč a dokud jsme se nepřiblížili Zionu, Grand Canyonu a Las Vegas, tak jsme nepotkali takřka žádné zahraniční turisty. Pro všechny Američany jsme působili naprosto exoticky. Vždy se nás ptali na náš přízvuk a po zjištění, že jsme ze střední Evropy, byli neuvěřitelně překvapeni (zvlášť silné to bylo v Black Canyon v Coloradu). Každý z nich zná Prahu, skoro každý ji navštívil nebo to alespoň plánuje. Každého zajímal náš plán cesty a každý nám přál, ať si to užijeme. Nutno podotknout, že jsme v 90 % případů mluvili s Američany na cestách, kteří by v tomto období pravděpodobně cestovali třeba po evropském kontinentu a neoslovovali jsme náhodné kolemjdoucí ve Walmartu.

Spojené státy se před pár dny rozhodly otevřít opět turismu pro návštěvníky z Evropy, což mě na rozdíl od většiny cestovatelů paradoxně trochu mrzí. Doufal jsem, že ještě tak rok zůstanou nadále uzavřené a prázdné podobně, jako během naší cesty a některá místa tak budu moct navštívit v příštím roce po karanténním stop-overu v Kostarice či v Dominikánské republice. A opět při tom využít levné auto a motely nebo nízkonákladovou formu stravování. Těžko říct, jestli bude možné cestu v podobném stylu (a za podobné náklady) realizovat i při větší turistické zátěži, ale pro mě je to rozhodně výzva.

Upřímný dík pak směřuje k Tondovi za pomoc při výběru letenek, Lukášovi za tipy na místa, co vidět v rámci Ameriky (Pike Peaks holt příště, byly by to 2 dny v trapu), všem čtenářům tady na CL jejichž rostoucí počet u Mexika a dalších cestopisů mě donutil dopsat i tu Ameriku a pochopitelně mé manželce Terce, že se mnou tuhle divočinu zvládá.

Jak se ti cestopis líbil?

🙏 1 x Velmi praktické!

📷 0 x Krásné fotky!

😂 0 x Rozesmál jsi mě!

📖 4 x To chci taky zažít!

❤️ 1 x Prostě super!

Zážitky pro tebe sepsal Danny.709

Cestopis byl naposledy aktualizován 26. 10. 2021

Danny.709 procestoval 52 zemí světa světa, nejvíce Evropu a Asii. Na Cestujlevne.com se přidal před 9 lety a napsal pro tebe 8 úžasných cestopisů.

Zobrazit profil

4 komentáře

Žádná otázka není hloupá ani špatná. Pokud známe odpověď, rádi se o ni podělíme.

Vlaďka

před 5 lety

Ahoj a díky za popis cesty po USA. Můžeš mi říct, který srovnávač nabízí takovéhle ceny aut? Chystáme se JZ projet příští rok zhruba ve stejném období, ale ceny jsou tak 2-3x násobné. Pak nevím, je třeba spaní na free campsites nějak rezervovat nebo nbahlašovat? Jinak ten antigen před odletem z Miami. to je moje noční můra, že mě nenechají nastoupit, i když pro let do Vídně není třeba.

niemandos_1

před 5 lety

Vladko, je úplně jedno jaký vyhledávač použil. Rozdíl je v tom, že on tam byl v květnu 21, kdy do USA prakticky nikdo necestoval a tvým termínem příští rok.

JanaV _1

před 5 lety

Ale i dnes se dá najít auto za vcelku rozumnou cenu. Já mám rezervovanou toyotu camry na 15 dní v červenci, včetně pojištění, za 14500,-. Není to tak levné jako v cestopisu, ale dá se to.

Danny.709

před 5 lety

Ahoj Vlaďko.

Místa z Free Campsites netřeba nahlašovat, rezervovat ani jakkoli platit, pokud to u nich není vyloženě napsáno. Každé z míst má na daném portálu review podobné jako na Google, kde by ses od ostatních uživatelů o případné platbě dozvěděla. Výjimkou jsou oficiální místa pro kempování v národní a státních parcích, kde je obvykle zajištěna lepší vybavenost (toalety, tekoucí voda, ohniště, lavičky,…) a cena začíná okolo 25 USD za auto a noc – tahle místa je třeba obvykle dlouho dopředu rezervovat.

Jak píšu, pro vyhledávání auta jsem zkoušel snad deset srovnávačů, než jsem našel takový, který měl lepší ceny než ostatní… Pro srovnání RentalCars měl auta okolo 13k, EconomyCarRentals nebo srovnávač u Ryanair i přes 20k nejlevnější Economy typ. Takřka vždy (ať už je nebo není Covid) má nějaký poskytovatel akci u některé půjčovny a dá se na tom docela ušetřit. Před pár dny jsem (náhodou) na stejném místě rezervoval auto v Miami (05/2022) na týden za necelých 6k u Europcar. Teď ale ani tam žádná zajímavá akce není, nicméně do tvého termínu cesty je ještě moře času. Kdyžtak se zaregistruj a pošli SZ, dám více info.

V US byla ta kontrola důkladná a cílová destinace Vídeň prostě jako argument, proč nepotřebuji Covid dokumentaci, nestačila. Měl jsem k tomu pak dlouho respekt i v rámci Evropy.

@niemandos_1: To co píšeš se mi při první ani druhé cestě do US nepotvrdilo, ceny byly podobně vysoké, jako našla i Vlaďka i při mé cestě v květnu – píšu to i v cestopisu: „Samotnou rezervaci jsem provedl pomocí vcelku neznámého srovnávače, který jsem nikdy předtím neznal ani nepoužil a který mi překvapivě nabídl cca o 15 % nižší cenu a lepší auto (i lépe hodnocenou půjčovnu) než populární Rental Cars nebo jiné oblíbené srovnávače, kde byla cena obvykle 2x až 3x vyšší. Pokud bych sem jel znovu, opět bych porovnával výsledky více těchto srovnávačů.“

Ahoj Vlaďko.

V US byla ta kontrola důkladná a cílová destinace Vídeň prostě jako argument, proč nepotřebuji Covid dokumentaci, nestačila. Měl jsem k tomu pak dlouho respekt i v rámci Evropy.